FREDERICK FORSYTH

FREDERICK FORSYTH

IKONA

PRVNÍ ČÁST

PRVNÍ KAPITOLA

Bylo léto – a cena bochníčku chleba se vyšplhala na milion rublů.

Bylo léto – a už třetí rok za sebou se neurodilo a už druhým rokem trvala hyperinflace.

Bylo léto – a v uličkách vzdálenějších provinciálních měst začali první Rusové umírat na podvýživu.

Bylo léto – a prezident se zhroutil ve své limuzíně, příliš daleko od jakékoli pomoci, než aby mohl být zachráněn, a kromě toho jeden starý uklízeč ukradl jeden dokument.

A potom už nic nemělo být jako předtím.

Bylo léto roku 1999.

To odpoledne bylo horko, dusivé horko, a řidič musel zatroubit několikrát, než se vrátný vyštrachal z kukaně a otevřel dokořán dřevěná vrata vládní budovy.

Jak se dlouhý černý Mercedes 600 sunul pod klenbou průjezdu ven na Staré náměstí, jeden ze členů prezidentovy ochranky spustil okno a zavolal na vrátného, ať se trochu vzpamatuje. Nešťastný vrátný vysekl na další projíždějící auto, čajku se čtyřmi dalšími gorilami, něco, co, jak doufal, mu snad projde jako pozdrav. A obě auta zmizela.

Na zadních sedadlech mercedesu seděl prezident Čerkasov – sám a ponořen v myšlenkách. Vepředu byl řidič, příslušník milice, a osobní strážce, kterého prezidentovi přidělila skupina Alfa.

Poslední předměstí Moskvy pomalu mizela a vystřídala je otevřená krajina, pole, stromy. Ruský prezident měl prachmizernou náladu – a věru že bylo proč. V úřadě, který získal, když ve volbách porazil a vystřídal Borise Jelcina, byl už tři roky. Tři nejbídnější roky jeho života, během nichž jen pozoroval, jak se jeho země noří do stále větší nuzoty.

V roce 1995 byl předsedou vlády a sám Jelcin o něm mluvil jako o „technokratickém“ premiérovi, jehož úkolem je vycepovat a zahojit ekonomiku – a Rusové šli k urnám; volit nový parlament. Dumu.

Volby do Dumy byly důležité, ale ne životně důležité. V předcházejících letech se stále víc a víc moci stěhovalo od parlamentu k prezidentovi – a většinu toho procesu zařídil Boris Jelcin. Jenže z velikého Sibiřana, který se před čtyřmi lety, v srpnu 1991, vyšplhal na tank, aby zabránil hrozícímu převratu, a tak si získal obdiv nejen Ruska, ale i Západu, a pověst předního bojovníka za demokracii, se v zimě roku 1995 stala třtina ve vichru se klátící.

Zotavoval se ze třetí srdeční příhody za čtvrt roku, byl nacpaný a omámený prášky a volby do parlamentu sledoval ze sanatoria ve Vrabčích, dříve Leninových horách, ležících v jihozápadní části Moskvy, a jen přihlížel tomu, jak se jeho vlastní političtí chráněnci propadají kamsi mezi třetiřadé veličiny v hierarchii poslanců. A jestliže to nebylo zdaleka tak vážné, jak by tomu bylo v některém západním demokratickém státě, pak jedině proto, že díky Jelcinovi nyní většina skutečné moci spočívala v rukou prezidenta. Rusko mělo stejně jako USA výkonné prezidentství, ale na rozdíl od USA v Rusku neexistovala spletitá síť zákazů a schvalování, jakou může uplatnit Kongres proti Bílému domu. Jelcin mohl docela dobře vládnout pomocí prezidentských výnosů – a také to dělal.

Jenomže parlamentní volby zároveň naznačovaly, odkud vítr vane, a také indikovaly možný trend pro mnohem důležitější prezidentské volby plánované na červen 1996.

V roce 1995 byli tou novou silou na politické scéně – ať to je jakkoli ironické – komunisté. Po sedmdesáti letech komunistické tyranie, pěti letech Gorbačovových reforem a pěti letech Jelcinovy vlády ruský lid začal s nostalgií vzpomínat na staré časy.

Komunisté vedení Gennadijem Zjuganovem vykreslili lidem barvotiskový obrázek toho, co bývávalo: záruka zaměstnanosti, státem garantované mzdy, dostupné potraviny, zákon a pořádek. Nepadlo ani zmínky o despocii KGB, o souostroví jménem Gulag, o otrokářských pracovních táborech, o potlačení všech svobod včetně svobody pohybu a projevu.

Ruští voliči vězeli oběma nohama v tom nejčernějším rozčarování ze dvou kdysi bájných pojmů: kapitalismus, demokracie. Druhé z těchto slov bylo vyslovováno s opovržením. Pro mnohé Rusy žijící vprostřed všeobjímající korupce a pandemicky rozšířeného zločinu to nebylo nic než pustá lež. A když byly hlasy sečteny, kryptokomunisté měli největší jednolitý klub poslanců v Dumě a právo vybrat předsedu sněmovny.

Na opačném konci stál jejich zdánlivý protiklad, neofašisté Vladimíra Žirinovského, vůdce partaje ironicky nazvané Liberální demokratická strana. V roce 1991 si tenhle hulvátský demagog se zálibou ve skandálním chování a v obscénním vyjadřování vedl ve volbách podivuhodně dobře, ale teď už jeho politická hvězda zapadala. Ne však natolik, aby se nezmocnil druhého největšího počtu mandátů.

Potom tu byly strany politického středu držící se hospodářských a sociálních reforem, které samy zavedly. Ty skončily třetí.

Jenže skutečným účelem těchto voleb bylo připravit půdu pro prezidentskou kampaň roku 1996. Při volbách do Dumy se o přízeň voličstva ucházelo třiačtyřicet samostatných stran – a mnozí vůdci těch silných si uvědomovali, že nejlépe jim poslouží taktika uzavírání koalic.

Ještě v létě se kryptokomunisté spojili se svými přirozenými přáteli z agrární – nebo také rolnické – strany a vytvořili Socialistický svaz. Chytře volený název měl zkratku shodující se s někdejší zkratkou SSSR. Vůdcem byl stále Zjuganov.

Pokusy o slučování se objevily i na ultrapravém křídle, ale Žirinovskij se jim zuřivě bránil. „Šílený Voloďa“ si troufal získat prezidentský úřad sám, bez pomoci ostatních pravých frakcí. Ruské prezidentské volby jsou – podobně jako francouzské – dvoukolové. V prvním kole se utkají všichni kandidáti. Pokud některý nezíská nadpoloviční většinu, jen první dva se dostanou do rozhodujícího druhého kola. Skončit třetí nic neřeší. A Žirinovskij třetí skončil. Chytřejší mozky krajní pravice nad jeho postupem soptily vzteky.

Asi desítka stran středu se jakžtakž pospojovala do Demokratické unie – klíčovou otázkou jara 1996 ale bylo, jestli Boris Jelcin bude dost ve formě, aby se znovu ucházel o prezidentský úřad – a aby jej získal.

Jeho pád budou dějepisci zítřka komentovat pomocí jediného slova: Čečensko.

Před dvanácti měsíci Jelcin – nejspíš z nejvyššího zoufalství – vrhl plnou vojenskou moc Ruska proti tomuhle bojovnému horalskému nárůdku, jehož samozvaný vůdce trval na úplné nezávislosti na Rusku. Na tom, že s Čečenci jsou potíže, nebylo zhola nic nového – zdejší odboj sahá až do dob carů a snad ještě dál. Nějak se jim podařilo přežít pogromy vedené mnoha cary – včetně těch, které nařídil nejhorší tyran ze všech, Josef Stalin. Bůhvíjak se jim podařilo přežít i opakované ničení jejich zemičky, deportace, genocidu. A pořád ještě bojovali.

Poslat do Čečenska výkvět ruské branné moci, to bylo neuvážené rozhodnutí, které nevedlo k rychlému a slavnému vítězství. Naopak, přímo před kamerami a v krásných nejvýraznějších barvách mohl svět sledovat, jak je úplně ničeno čečenské hlavní město Groznyj a jak do Ruska z tažení proudí nekonečné řady vojáků v tělesných vacích.

Hlavní město bylo v sutinách, ale Čečenci, stále po zuby ozbrojení zbraněmi, jež jim ve velkém prodávali zkorumpovaní ruští generálové, se stáhli do hor, které tak dobře znali, a odmítali se nechat smést. Tatáž armáda, která si řekla o svůj neslavný Vietnam při pokusu dobýt a držet Afghánistán, si teď v divoké hornaté krajině v podhůří Kavkazu vytvářela druhý.

Pokud Boris Jelcin zahájil čečenské tažení proto, aby dokázal, že je silný muž – tak, jak tomu Rusové rozumějí – pak toto gesto selhalo. Po celý rok 1995 prahl po konečném vítězství, ale to mu stále unikalo. Rusové, kteří sledovali, jak se jejich synci vracejí z Kavkazu ve vacích, se stali výrazně protičečenskými. Ale obrátili se zároveň i proti muži, který jim nedokázal zajistit vítězství.

Koncem jara se Boris Jelcin, ubitý poklesem popularity a zdravotními problémy, stáhl z boje o prezidentské postavení. Reformní a demokratické strany přenesly kandidaturu na Josefa Čerkasova, předsedu centristické strany Náš domov Rusko, která nyní byla členem Demokratické unie. A Čerkasov po tvrdém boji nakonec jen o chloupek získal prezidentský úřad.

Krátce po tomto vítězství se zdálo, že si Čerkasov vede dobře. Měl podporu Západu – a, co je důležitější, měl od Západu slib finančních injekcí, které snad udrží ruské hospodářství ve slušném stavu. Poslušen rad ze Západu ukončil válku v Čečensku, a i když se pomstychtivým Rusům vůbec nezamlouvala myšlenka, že čečenští vzbouřenci dosáhli svého, ocenili skutečnost, že se vojáci vrátili domů.

Ale za rok a půl se věci začaly kazit. Mělo to dvě příčiny: tou první bylo, že škody působené ruskými mafiemi se staly prostě příliš velkým břemenem, než aby je mohla ruská ekonomika unést, tou druhou další bláznivé vojenské dobrodružství. Koncem roku 1997 začalo hrozit, že se od Ruska odtrhne Sibiř – Sibiř, kde se nalézá devadesát procent ruského bohatství.

Sibiř byla nejméně zcivilizovanou ruskou provincií. Jenže pod věčně zmrzlou půdou čekaly zásoby ropy a plynu, s jejichž těžbou se vlastně sotva začalo a které byly tak obrovské, že ty saúdskoarabské proti nim vypadaly směšně. A k tomu ještě zlato, diamanty, bauxit, mangan, wolfram, nikl, platina. Koncem devadesátých let byla Sibiř stále nejopuštěnější výspou na celé planetě.

Do Moskvy začaly prosakovat zprávy, že Sibiř se hemží vyslanci japonské a hlavně jihokorejské jakuzy, kteří vyzývají k odtržení. A prezident Čerkasov pod vlivem špatných rad kroužku pochlebovačů – a, jak se zdá, nepoučen z chyb svého předchůdce v Čečensku – poslal na východ armádu. Tento tah způsobil hned dvojí katastrofu. Když ani po dvanácti měsících nebyl konflikt vojensky rozhodnut, byl přinucen jednat a zaručit Sibiřanům více autonomie a možností rozhodování o vlastním bohatství, než měli kdy předtím. A za druhé jeho vojenské dobrodružství odstartovalo hyperinflaci.

Vláda se snažila dostat se z bryndy tisknutím nových peněz. A tak se stalo, že v létě 1999 byl poměr pět tisíc rublů za dolar z poloviny devadesátých let už jen hřejivou vzpomínkou. Dvakrát za sebou, v letech 1997 a 1998, zklamala úroda pšenice z černozemních oblastí Kubáně, a sibiřské obilí čekalo ve skladech, dokud neshnilo, protože partyzáni povyhazovali koleje do vzduchu, ceny chleba ve velkých městech vyletěly vzhůru. Prezident Čerkasov se držel svého úřadu, ale všem bylo jasné, že mnoho moci nemá.

Na venkově, který by si aspoň měl vypěstovat dost potravin, aby se lidé uživili, byly podmínky horší než špatné. Statky a družstva neměly ani dost prostředků, ani dost lidí, a protože infrastruktura se hroutila, zemědělské podniky stály a na úrodných polích rostl plevel. Vlaky, které tu zastavily, okamžitě oblehl dav venkovanů, hlavně starých, kteří nabízeli lidem za okny nábytek a šaty a kde co, a chtěli peníze – nebo raději rovnou jídlo. Málokdo takový obchod přijal.

V Moskvě, hlavním městě a výkladní skříni národa, začali být vidět bezdomovci, hlavně na nábřežích řeky Moskvy a v chudších čtvrtích. Policie jako by vzdala boj proti zločinu a jen se delikventy snažila sebrat, narvat do vlaků a poslat tam, odkud přišli. Ale ještě víc lidí přijíždělo – a všichni hledali práci, potravu, zábavu. Mnoha z nich nezbylo než žebrat a taky zemřít na moskevských ulicích.

Počátkem jara 1999 se Západ nakonec vzdal, přestal chrlit podpory do té bezedné jámy, a zahraniční investoři, dokonce i ti, kteří měli dobré styky s mafií, se stáhli. Ruské hospodářství leželo u cesty jako příliš mnohokrát zbitý válečný uprchlík a umíralo zoufalstvím.

Takovéhle chmurné výhledy se nabízely k úvahám prezidentu Čerkasovovi, když toho horkého letního dne jel do svého víkendového sídla.

Řidič dobře znal cestu k dače, která stála za Usovem, na březích řeky Moskvy, pod stromy, kde je chladnější vzduch. V lesích okolo řeky mívali svoje dači už bafuňáři z politbyra. V Rusku se toho změnilo hodně, ale ne až zas tak hodně.

Provoz byl slabý, protože benzin byl drahý, míjející náklaďáky vířily oblaky čistě bílého prachu. Projeli skrz Archangelskoje, přejeli přes most a odbočili na silnici vedoucí podél řeky, řeky klidně si v tom letním parnu plynoucí ke městu, které nechali za zády.

O pět minut později začal mít prezident Čerkasov pocit, že se mu špatně dýchá. Ačkoli klimatizace pracovala naplno, stiskl knoflík, spustil boční okno hned vedle sebe a vpustil dovnitř vzduch. Byl teplejší než ten vevnitř a jemu se začalo dýchat lépe. Řidiče i strážce od něj dělila přepážka, a tak si ničeho ani nevšimli. Vlevo se objevila odbočka do Peredělkina. Když na ni vjížděli, ruský prezident se najednou sesunul k levé straně a padl na bok na sedadlo.

Řidič si nejprve všiml toho, že mu prezidentova hlava zmizela ze zpětného zrcátka. Něco zašeptal strážci a ten se otočil celým tělem a podíval se dozadu. Vteřinu nato už mercedes zastavoval u cesty.

Čajka jedoucí za ním jej napodobila. Vedoucí skupiny, bývalý plukovník ze Specnazu, vyskočil zepředu ze sedadla spolujezdce a běžel k mercedesu. Ostatní vyskákali také, vytáhli zbraně a vytvořili ochranný kruh. Nevěděli, co se stalo.

Plukovník doběhl k mercedesu – strážce, který jel v něm, už otevřel zadní dveře a nakláněl se dovnitř. Plukovník jej odstrčil, aby líp viděl. Prezident ležel napůl na zádech, napůl na boku, oběma rukama se držel za hruď, oči měl zavřené a přerývaně dýchal.

Nejbližší klinika se špičkovým vybavením, První státní, byla kilometry odsud, ve Vrabčích horách. Plukovník si nasedl dozadu vedle zhrouceného Čerkasova a nařídil řidiči, ať to otočí a jede zpátky k okružní dálnici. Řidič jej s tváří bílou jako křída poslechl. Plukovník zavolal mobilním telefonem na kliniku a nařídil, aby byli v pohotovosti a poslali na půl cesty sanitku.

Oba vozy se setkaly o půl hodiny později, v prostředku dálnice dělené středovým pruhem. Ošetřovatelé přenesli bezvládného muže z limuzíny do sanitky a dali se do práce, zatímco tříčlenný konvoj se hnal ke klinice.

Jakmile dorazili, byl prezident odvezen na JIP a svěřen do rukou nejlepšího specialisty na srdeční příhody, který byl ve službě. Udělali, co se dalo, ale bylo prostě pozdě. Čára na monitoru odmítala nadskočit, pořád jen přejížděla úplně rovně a přístroj monotónně bzučel. Deset minut po čtvrté se lékař napřímil a zavrtěl hlavou. Muž s defibrilátorem ustoupil.

Plukovník vyťukal na svém mobilním telefonu několik čísel. Na třetí zazvonění to někdo vzal. A plukovník řekl:

„Spojte mi kancelář předsedy vlády.“

O šest hodin později, na Karibském moři, daleko od pevniny, se loď jménem Zrzka chystala k návratu do přístavu. Julius zašel na zadní palubu, natočil vlasce, odpojil navijáky a uklidil pruty. Najali si je na celý den – a plavba byla dobrá.

Zatímco on stáčel vlasce i s lesklými plastickými návnadami do úhledných kroužků, které pak uloží do skříňky s rybářským náčiním, ozvala se dvě prásknutí, jak si američtí manželé otevřeli plechovky s pivem. Spokojeně se usadili pod plachtu proti slunci a začali hasit žízeň.

V chladicím boxu na ryby leželi dva tarponi, každý aspoň patnáctikilový, a půltucet velkých mečounů, kteří se ještě před pár hodinami patnáct kilometrů odsud schovávali pod shlukem mořských řas.

Kapitán na můstku si ověřil správný kurz k ostrovům a přidal pořádně plyn, aby loď přešla od courání vhodného pro lov ryb ke svižnější rychlosti. Odhadl, že do Želví zátoky se dostane ani ne za hodinu.

Vypadalo to, jako kdyby Zrzka dobře věděla, že šichtu má už za sebou a že její kotviště v krytém přístavišti na hrázi hned naproti Tiki na ni už čeká. Sedla si na zadek, zdvihla nos – a hluboký trup tvaru V začal prořezávat modrou vodu. Julius spustil kbelík do brázdy a radši spláchl zadní palubu ještě jednou.

Když býval šéfem liberálních demokratů Žirinovskij, sídlilo ústředí strany v otřískaném baráku v Rybí uličce kousek za Sretěnkou. Návštěvníci nepřivyklí podivným způsobům „šíleného Volodi“ s údivem zjišťovali, jak je tu všechno ošuntělé. Sádra se loupala, na oknech byly dva od much potečkované plakáty velkého demagoga, mop a kýbl s vodou snad místnosti neviděly deset let. Když návštěvník vešel do naštíplých černých dveří, uviděl setmělou chodbu a po pravici stolek, u kterého se prodávala trička s portrétem vůdce a za nímž stály štosy nezbytných černých kožených bund, které nosili jeho příznivci.

Po schodech bez koberce, zato natřených matnou hnědí, se šlo do prvního mezaninu. Nevrlý strážce u okna s mříží se vyptal, o co žadateli jde. A jedině pokud jej odpověď uspokojila, vpustil ho do sešlých místností, v nichž Žirinovskij rozbíjel tábor, když byl ve městě. Celou budovou otřásal hardrock. Excentrický fašista dával přednost tomu, vést svůj hlavní stan právě takhle, aby vytvořil image ‚muže‘ z lidu, který nemá nic společného s bafuňáři. Jenže Žirinovskij byl teď už dávno pryč a jeho Liberální demokratická strana splynula s jinými ultrapravicovými a neofašistickými partajemi v Unii vlasteneckých sil.

Jejím nejvyšším šéfem byl Igor Komarov – a to byl docela jiný člověk. Uznal sice logiku toho, že chudým a hodným, po jejichž hlasech touží, je třeba předvést, že Unie vlasteneckých sil si nedovoluje žádné rozhazování, a tak si budovu v Rybí uličce nechal, ale vlastní, soukromou kancelář měl jinde.

Komarov byl vzděláním inženýr a jako inženýr také pracoval za komunistů, ale ne pro komunismus – a někdy v polovině Jelcinovy éry se rozhodl vstoupit do politiky. Vybral si Liberálně demokratickou stranu a i když v soukromí pohrdal Žirinovským za jeho ochmelkovské výstřelky a neustálé sexuální narážky, tichou prací v jeho pozadí se vypracoval do politbyra, užšího vedení strany. A z této pozice se mu po řadě utajených jednání s vůdci jiných ultrapravicových stran podařilo slepit alianci všech krajně pravicových prvků ruské politiky – UVS. Žirinovskij se ocitl před hotovou věcí, otráveně se s ní musel smířit a vlezl do pasti: souhlasil, že bude předsedat prvnímu plénu aliance.

Plénu byla předložena rezoluce požadující jeho odstoupení – a už letěl přes palubu. Komarov odmítl předsednictví, ale zařídil, aby se vůdcem stal nýmand, muž bez charismatu a s bídným organizačním talentem. O rok později nebylo nic snazšího než zahrát na strunu nespokojenosti v nejvyšší radě Unie, vystrnadit provizorního šéfa a stát se vůdcem sám. Vliv a kariéra Žirinovského byly ty tam.

A dva roky po volbách v šestadevadesátém začali ustupovat ze slávy kryptokomunisté. Měli vždycky podporu jen mezi lidmi středního a vyššího věku, a ti je stěží mohli udržet finančně. Členské příspěvky už nestačily, bez podpory velkých bank to prostě už nešlo. A s rozplývajícími se fondy se ztrácel i vliv Socialistického svazu.

V roce 1998 byl Komarov nepopiratelným vůdcem krajní pravice a měl nejlepší podmínky k tomu, aby něco vydupal z rostoucího zoufalství ruského lidu, což rozhodně nebyla malá síla.

Ale uprostřed vší té bídy a nouze bylo také okázale vystavované, oslňující bohatství. Ti, kdo peníze měli, jich měli hory – a většinou v tvrdé měně. Vozili se ulicemi v dlouhých limuzínách, amerických nebo německých, protože v ZILu zastavili výrobu, často je doprovázelo hejno motorek uvolňujících jim cestu a obvykle hned za nimi jel druhý vůz plný osobních strážců.

Mohli jste je vidět večer co večer – bylo jich plné Velké divadlo, bary a sály Metropolu a Nacionálu, provázely je šlapky ověšené sobolem a norkem, šířící pařížskou vůni a blyštící se diamanty. Tak tohle byli noví bafuňáři – a byli bafuňářštější než kdy předtím.

A v Dumě poslanci křičeli a mávali papíry a předkládali rezoluce. A jeden anglický zpravodaj řekl: „Hrozně mi to připomíná všechno to, co jsem slyšel o posledních dnech výmarské republiky.“

Jediným mužem, který, jak se zdálo, poskytoval jakýsi paprsek naděje, byl Igor Komarov.

Za ty dva roky, co vedl stranu sdružené pravice, překvapil Komarov většinu pozorovatelů, a to jak v Rusku, tak v zahraničí. Kdyby se spokojil s tím, že je dokonalý politický organizátor, byl by z něj jen jeden z mnoha aparátníků. Ale on se změnil. Nebo si to aspoň pozorovatelé mysleli. Spíš ale nadání k tomu měl už dřív, jenže je skrýval.

Komarov se projevil jako vášnivý a charismatický veřejný řečník. Jakmile se ocitl na pódiu, ti, kdo jej ze soukromí znali jako poklidného, tiše mluvícího a distingovaného muže, nevycházeli z údivu. Byl jako vyměněný. Hlas mu zesílil a klesl k hladivému barytonu, bohatství ruských citově zabarvených výrazů a modulací tónu ovládal jako virtuos. Dokázal ztišovat hlas natolik, že i přes přítomnost mikrofonů posluchači museli špicovat uši, aby jej slyšeli, a potom se zase rozburácet k halasu, který zdvihal lidi na nohy a kterému aplaudovali dokonce i skeptici.

Rychle ovládl živel, který jeho nadání vyhovoval, totiž skutečný dav. Vyhýbal se televizním besedám a rozhovorům, protože si uvědomoval, že co zabírá na Západě, v Rusku platit nemusí. Rusové si málokdy pustí do domu i jednotlivé cizí lidi, natož celý národ prostřednictvím obrazovky.

A také vůbec neměl chuť nechat se zaskočit nepřátelsky naladěnými dotazy. Každý jeho projev byl předem připraven, ale zabíralo to. Obracel se výhradně ke shromážděním věrných příznivců strany, za kamerami nikdy nestál nikdo jiný než jeho vlastní filmový tým, kterému velel mladý nadějný režisér jménem Litvínov. Záběry byly sestříhány a upraveny a do celostátních televizních sítí se dostávaly za podmínek, které stanovoval on sám – kompletní a nezkracované. Dosahoval toho tak, že než aby se vydával na pospas rozmarům komentátorů, raději si televizní čas kupoval.

Téma jeho řečí bylo vždy stejné a vždy stejně populární: Rusko, Rusko a zase Rusko. Bouřil proti cizincům, proti mezinárodnímu spiknutí, které dostalo Rusko na kolena. Volal po tom, aby byli vyhnáni všichni „černí“, jak se mezi ruským lidem říkalo Arménům, Gruzínům, Ázerbájdžáncům a ostatním příchozím z jihu, v jejichž řadách bylo mnoho těch, kdo pohádkově zbohatli na organizovaném zločinu. Volal po spravedlnosti pro chudý, ubitý ruský lid, který jednou pod jeho vedením povstane, obrodí minulou slávu a spláchne všechnu špínu zahlcující ulice matičky vlasti.

Sliboval všechno a všem. Nezaměstnaným dá práci, za dobrou práci pak dobrou mzdu, na stole dost jídla – a vrátí jim důstojnost. Těm, jejichž úspory byly znehodnoceny, zase dá důvěryhodnou měnu a možnost uložit si něco stranou a zajistit si klidné stáří. Těm, kdo nosí pro vlast zelené sukno, vrátí hrdost, která smyje všechno ponížení způsobené zbabělci, jež dostal do nejvyšších úřadů zahraniční kapitál.

A oni mu naslouchali. Všude na širokých stepích jej slyšeli z rozhlasu a televize. Naslouchali mu i vojáci kdysi mocné ruské armády, ve sledu ústupů z pozic impéria postupně vyhnané z Afghánistánu, východního Německa, Československa, Maďarska, Polska, Litvy, Lotyšska a Estonska.

Naslouchali mu venkované v domcích a izbách rozesetých po celé obrovské zemi. Slyšela jej zruinovaná střední třída v bytech se zbytky nábytku, které ještě nevyměnili za trochu jídla na stůl a trochu uhlí do kamen. Dokonce mu naslouchali i kapitáni velkoprůmyslu snící o tom, že jejich topeniště se jednou zase rozburácejí. A když jim všem slíbil, že anděl smrti bude kráčet mezi lotry a gangstery, kteří odírají jejich milovanou matičku Rus, nemohli jej nemilovat.

Na jaře roku 1999 Igor Komarov uspořádal řadu soukromých interview – udělal to na radu svého odborníka na vztahy s veřejností, velmi obratného mladíka a absolventa jedné z univerzit Břečťanové ligy – osmičky nejváženějších univerzit amerického východního pobřeží. Mladý Boris Kuzněcov vybral kandidáty na interview dobře. Byli to hlavně zákonodárci a novináři patřící k pravým křídlům americké a západoevropské politiky. Smyslem celého toho podniku bylo zaplašit jejich obavy.

Kampaň zabrala báječně. Většina z nich přijela s očekáváním, že tu najde to, co jí řekli, že najde: ultrapravicového demagoga s divým pohledem, označovaného buď za rasistu, nebo za neofašistu, pokud ne za oboje.

A najednou si povídali s přemýšlivým, slušně se chovajícím mužem ve střízlivém obleku. Protože Komarov neuměl anglicky, jeho šéf propagandy seděl vedle něj, řídil rozhovor a překládal. A kdykoli jeho zbožňovaný vůdce řekl něco, o čem Kuzněcov věděl, že by se to na Západě moc nelíbilo, prostě to převedl do angličtiny tak, že to bylo mnohem přijatelnější. Nikdo si toho nevšiml, protože Kuzněcov zároveň zařídil, aby všichni návštěvníci neuměli slovo rusky.

Komarov tedy mohl vysvětlit, že jako všichni praktičtí politikové má něco jako voličstvo – a to nemůže do nekonečna dráždit, pokud chce být zvolen. A tudíž musí příležitostně utrousit něco, co lidé chtějí slyšet, i když ví, že realizovat to by bylo o hodně obtížnější. A senátoři chápavě pokyvovali.

Vysvětlil, že lidé žijící ve starších západních demokraciích chápou, že sociální disciplína začíná u nich samotných, a tak disciplína vnucovaná zvnějšku, státem, může být o to mírnější. Jenže když se všechna dobrovolná disciplína zhroutí, stát prostě musí být pevnější, než jak by bylo přijatelné na Západě. A kongresmani chápavě pokyvovali.

Konzervativním publicistům vysvětlil, že pevnou měnu prostě nelze znovuvytvořit bez určitých dočasných drakonických opatření proti zločinu a korupci. A publicisté napsali, že Igor Komarov je muž, který dovede naslouchat hlasu rozumu, jak v ekonomice, tak v politice, a hodlá spolupracovat se Západem. Snad je příliš napravo, než aby byl v evropském či americkém demokratickém státě přijatelný, ale asi bude tím pravým mužem pro Rusko v jeho současné tísni. Každopádně prezidentské volby v červnu 2000 téměř jistě vyhraje. To průzkumy prokazují. A kdo umí vidět daleko dopředu, měl by jej podporovat.

A v kancléřských úřadech, na velvyslanectvích, ministerstvech a v zasedacích síních celého Západu stoupal ke stropu cigaretový kouř a hlavy pokyvovaly.

V severní části středu Moskvy, uvnitř dálničního okruhu, kousek cesty po Kiselném, je jedna boční ulička. V polovině její západní strany je asi půlakrový parčík, který ze tří stran obklopují budovy bez oken, a z té čtvrté, čelní, jej chrání dva a půl metru vysoká ohrada, přes jejíž vršek je vidět jen špičky jehličnanů. V ocelové stěně jsou zrovna tak ocelová vrata.

Parčík je ve skutečnosti zahradou nádherného předrevolučního městského sídla, které bylo v polovině osmdesátých let krásně zrestaurováno. Interiér je sice moderní a funkční, ale fasáda klasická a natřená pastelovými barvami – a sádrové ozdoby nad okny a dveřmi zůstaly bílé. Tady byl skutečný hlavní stan Igora Komarova.

Návštěvník, který přijel ke vratům, se ocitl přímo v zorném poli kamery umístěné na vršku zdi a musel se ohlásit do interkomu. Mluvil ale jen se strážným v domku hned za vraty – ten si jeho totožnost ověřil v bezpečnostní místnosti uvnitř domu.

Pokud se pak brána otevřela, auto se posunulo jen asi o deset metrů a muselo zastavit před řadou bodců. Ocelová křídla vrat se na kolečkách vysunula ze stran a automaticky se za jeho zády zavřela. Teprve teď mohl strážný vylézt z domku a zkontrolovat návštěvníkovy doklady. Pokud byly v pořádku, vrátil se do domku a stiskl ovladač. Bodce se zasunuly a vůz mohl popojet na štěrkový dvůr, kde už čekali další strážní.

Od obou konců budovy vedly podél okrajů pozemku ohrady z pletiva, připevněné důkladně ke zdem sídla. A za ohradami byli psi. Byli rozděleni do dvou skupin a každou měl na starosti jiný cvičitel. Cvičitelé se ob noc střídali. Když se setmělo, otevřely se branky a psi mohli vyběhnout na celý pozemek, jak za budovou, tak před ní. Strážný u brány pak musel zůstat ve svém domku a pokud snad dorazil nějaký pozdní návštěvník, bylo třeba sehnat cvičitele, aby odvolal psy.

Aby se svoláváním psů neztrácelo příliš času, byl tu ale ještě podzemní průchod vedoucí ze zadní části budovy do úzké uličky, která zase vedla na Kiselnyj. Chodba se zamykala na tři klíče: jeden patřil ke dveřím v domě, jeden k těm v uličce a jeden k těm uprostřed. Tudy chodili a zase vycházeli zaměstnanci, tudy přicházelo zboží a pošta.

V noci, když celé politické vedení bylo pryč a po pozemku se potulovali psi, zůstávali v domě dva sloužící důstojníci ochranky. Měli pro sebe pokoj vybavený televizí a kuchyňským koutem, ale bez postele, protože se od nich nečekalo, že by spali. Střídali se v obchůzkách po všech třech poschodích domu, dokud je ráno nevystřídala denní směna. Komarov přijížděl později, po snídani.

Jenže prach a pavouci nemají pražádnou úctu ke kancelářím velkých mužů, a tak každý večer kromě soboty se ozval od zadního vchodu z uličky bzučák a strážní vpustili dovnitř uklizeče.

V Moskvě se o úklid starají většinou ženy, ale Komarov měl raději kolem sebe zcela mužskou společnost, a tak byl úklidem pověřen neškodný válečný vysloužilec Leonid Zajcev. A nejen jeho jméno, ale i bojácné chování, ošuntělý šedivý armádní plášť, který nosil v zimě v létě, a tři kovové zuby svítící z úst – zubaři Rudé armády se s vojskem moc nepárali – mu u strážných vynesly přezdívku Králík. Toho večera, kdy zemřel prezident, jej vpustili dovnitř jako obyčejně – v deset večer.

A v jednu v noci se – s kýblem a prachovkou v ruce a vlekoucí za sebou vysavač – dopracoval až ke kanceláři N. I. Akopova, osobního tajemníka Igora Komarova. Králík jej viděl jen jednou, před rokem, když přišel uklízet a někteří členové užšího vedení ještě pracovali pozdě do noci. Ten chlap se k němu choval velmi hrubě, vyhnal jej ven a doprovodil to salvou invektiv. Od té doby si to párkrát vynahradil tím, že si pěkně udělal pohodlíčko v Akopovově luxusním koženém otočném křesle.

A protože i tentokrát Králík věděl, že strážní jsou v přízemí, posadil se do křesla a oddal se příjemnému dotyku kůže. Takové křeslo sám jaktěživ neměl a taky jaktěživ mít nebude. Na pracovní desce stolu ležel nějaký doku-ment: asi čtyřicet strojopisných stránek ve spirálovém vazači, vpředu i vzadu sevřených mezi dva listy tvrdého černého papíru.

Králík se podivil, jak to, že ho tu nechali. Akopov obvykle všechno uklidil do sejfu ve zdi. Aspoň to tedy tak dělat musel, protože Králík tady zatím nikdy neviděl na stole jediný papír a zásuvky stolu byly vždycky zamčené. Obrátil černé desky a podíval se na nadpis. Potom dokument namátkou otevřel.

Nebyl kdovíjaký čtenář, ale docela to zvládal. Kdysi dávno jej učila číst pěstounka, po ní učitelé ve státní škole a nakonec jeden hodný důstojník.

To, co viděl, jej znepokojilo. Jednu pasáž si přečetl několikrát; některá slova na něj byla příliš dlouhá a složitá, ale smysl pochopil. Artritické ruce se začaly třást a obra-cely strany dál. Proč by měl Komarov říkat takové věci? A navíc o lidech, jako byla jeho pěstounka, kterou miloval? Nerozuměl tomu úplně, ale stejně mu to dělalo starosti. Že by se zeptal strážných? Kdepak, ti by mu jen jednu ubalili a řekli by mu, ať se stará o své.

Uběhla celá hodina. Strážní by měli obejít rajón, ale byli jako přilepení k televizi, která v prodlouženém zpravodajství oznamovala národu, že v souladu s článkem číslo 59 ruské ústavy převzal povinnosti prezidenta ministerský předseda, a to dočasně, na tři měsíce.

A Králík četl některé pasáže znovu a znovu, dokud jim neporozuměl. Ale třeba nezachytil skrytý význam? Komarov je přece velký muž. Stane se přece příštím ruským prezidentem, ne? Tak proč by měl říkat takové věci o lidech, jako byla Králíkova pěstounka, nebo spíš jiní lidé jako ona, protože ona je už dávno mrtvá?

Ve dvě ráno si Králík nacpal dokument za košili, dokončil práci a požádal, ať jej pustí ven. Strážní jen neochotně opouštěli televizní obrazovku, ale přece jen pootevírali dveře a Králík se vydal do tmy. Skončil trochu dřív než obvykle, ale strážní to nijak nekomentovali.

Zajcev si nejdřív myslel, že půjde domů, ale rozhodl se, že raději ne. Bylo příliš brzy. Autobusy, tramvaje ani metro ještě nejezdily, jako obyčejně. Vždycky musel domů pěšky, někdy i v dešti, ale tuhle práci potřeboval. Cesta mu trvala asi hodinu. A kdyby šel hned teď, probudil by svou dceru a její dítě. To by se jim nelíbilo. A tak se jen potuloval po ulicích a přemítal, co by měl udělat.

V půl třetí se ocitl na Kremelském nábřeží, pod jižními zdmi Kremlu. Všude na nábřeží spali bezdomovci a jiné lidské trosky, ale nakonec našel lavičku, kde byla trocha místa, posadil se a zíral přes řeku.

Jak se blížili k ostrovům, moře se zklidňovalo, jako vždycky odpoledne, jako kdyby chtělo rybářům a námořníkům říct, že soupeření pro dnešek skončilo a oceán vyhlašuje do zítřka příměří. Po kapitánově pravici i levici byla spousta dalších lodí mířících k Wheelandově příkopu, mezeře v severovýchodní části korálové bariéry, kterou se z otevřeného moře vjíždělo na klidnou hladinu laguny.

Na pravoboku se hnal Arthur Dean se svou Stříbrnou hlubinou, dělal o dobrých osm uzlů víc než Zrzka. Ostrovan zamával a Američan mu pozdrav oplatil. Na zadní palubě Stříbrné hlubiny uviděl dva potápěče a usoudil, že asi byli prozkoumávat korály za Severozápadním mysem. Deanovic rodina bude mít k večeři humra.

Zpomalil a zavedl Zrzku do příkopu – opatrně, protože korály ostré jako břitvy byly po obou stranách sotva pár čísel pod hladinou; jakmile projel, trvalo mu ani ne deset minut, než dorazil do Želví zátoky.

Kapitán svou loď, svůj životní styl a zároveň i milenku, opravdu zbožňoval. Byla deset let stará a měřila deset metrů, typ Bertram Moppie (pojmenovaný kdysi po manželce konstruktéra Dicka Bertrama), a i když nebyla v Želví zátoce ani největší, ani nejluxusnější rybářskou lodí, její majitel a kapitán se s ní mohl směle změřit s jakýmkoli mořem a s jakoukoli rybou. Před pěti lety, když se přestěhoval sem na ostrovy, poté co našel v časopise Boat Trader inzerát, ji koupil z druhé ruky na jihu Floridy, a pracoval na ní ve dne v noci, dokud z ní nebyla ta největší šťabajzna na ostrovech. A přestože stále splácel úvěr, nelitoval na její opravy peněz.

Vplul do přístavu a zavedl loď do kotviště o dvě místa vedle dalšího Američana, majitele lodi Sasumi, vypnul motor a sešel se dolů zeptat klientů, jestli prožili pěkný den. Ujistili jej, že samozřejmě ano, a zaplatili štědře jak za jeho, tak za Juliovy služby. Když odešli, mrkl na Julia, nechal mu celé spropitné a všechny ryby, vzal si čepici a projel si prsty pocuchané blond vlasy.

Opustil usměvavého ostrovana, který už dokončoval úklid lodi a chystal se opláchnout vodou všechny pruty a navijáky a vůbec dát před nocí Zrzku do pucu. Než se vydá domů, přijde ji ještě zamknout. Zatím by nepohrdl pořádným daiquiri s limetou, a tak se vydal po pobřežní cestě k baru Baňana Boat, vešel, všechny pozdravil a všichni pozdravili jeho…

DRUHÁ KAPITOLA

Leonid Zajcev se ani po dvou hodinách sezení na lavičce na nábřeží nedokázal se svým problémem vypořádat. Teď si přál, aby ten dokument nebyl vzal. Vlastně pořádně nevěděl, proč to udělal. Jestli na to přijdou, potrestají ho. Jenomže jemu se zdálo, že život jej stejně pořád hlavně trestá, aniž by vlastně věděl proč.

Králík se narodil v roce 1936 v malé a chudé vesničce západně od Smolenska. Nebylo to nic moc, prostě jedna z tisíců podobných vesnic rozesetých po celé zemi: jediná ulice, v létě samý prach, řeka, na podzim bahnitá, v zimě pokrytá ledem tvrdým jako skála. Ulice samozřejmě nedlážděná. Asi třicítka domů, pár stodol, někdejší rolníci nahnaní do kolchozu. I jeho otec v družstvu dělal – a rodina žila v chatrči nedaleko hlavní ulice.

Kousek od nich byl malý krámek a nad ním byt, ve kterém žil vesnický pekař. Otec mu říkával, ať se s pekařem nebaví, protože pekař je jevrej. Nevěděl, co to znamená, ale bylo jasné, že to není nic dobrého. Ale všiml si, že matka u něj nakupuje chleba, a byl to moc dobrý chleba.

Nerozuměl tomu, proč nemá s pekařem mluvit, protože pekař byl bodrý chlapík, který občas stával na prahu krámku, mával na Leonida a strčil mu buločku, ještě teplou a lepkavou, rovnou z pece. Kvůli tomu, co o pekaři říkal otec, vždycky Leonid s buločkou odběhl někam za chlív a tam ji teprve snědl. Pekař žil se ženou a se dvěma dcerami, které občas bylo vidět, jak vykukují z krámku, ale jak to vypadalo, nikdy nevycházely ven si hrát.

Jednoho dne koncem roku 1941 přišla do vesnice smrt. Chlapec v té době ještě smrt neuměl poznat. Zaslechl rachocení a skřípání a vyběhl ze stodoly. Po hlavní cestě přijížděly do vesnice veliké kovové obludy. První z nich se už zastavila uprostřed mezi domy. Leonid vyšel na ulici, aby líp viděl.

Vypadaly obrovské, tak velké jako samy domy, ale jezdily na pásech a vepředu z nich vyčnívala dlouhá hlaveň. A úplně nahoře, za hlavní, stál muž, kterému čouhala ven horní půlka těla. Sundal si silnou vevnitř vatovanou helmu a položil si ji vedle sebe. Toho dne bylo moc horko. A potom se otočil a podíval se na Leonida.

Dítě si všimlo, že ten muž má skoro úplně bílé vlasy a oči tak bledě modré, až to vypadalo, jako kdyby mu rovnou skrz celou lebku zezadu prosvítalo letní nebe. Oči byly bez výrazu, nebyla v nich láska ani nenávist, snad jen trocha nudy. Docela pomalu se natáhl někam ke straně a vyndal z pouzdra pistoli.

Leonidovi cosi řeklo, že něco není v pořádku. Zaslechl svištění granátů prolétajících okny, uslyšel křik. Vyděsilo ho to, a tak se otočil a dal se do běhu. Ozvalo se prásknutí a něco mu pročíslo vlasy. Dostal se za chlív, dal se do breku, ale pořád běžel. Za zády slyšel nějaký silný drnčivý zvuk, ucítil spáleninu z hořících dřevěných domů. Před sebou uviděl les – a pořád běžel.

Když byl konečně v lese, nevěděl, co má dělat. Pořád plakal a volal mámu a tátu. Jenže ti už nepřišli. Ti už nikdy nepřišli.

Uviděl ženu, která nahlas volala svého muže a dcery, a poznal pekařovu ženu, paní Davidovovou. Chňapla po něm a přitiskla si ho na prsa, a on nechápal, proč to dělá a co by si o tom myslel jeho táta – je to přece jevrejka.

Vesnice přestala existovat a jednotka obrněné divize SS se vydala dál. V lese bylo ještě pár dalších lidí, kteří to přežili. Později se sešli s partyzány, tvrdými, zarostlými chlapíky s puškami, kteří tu žili. Partyzáni jim dali průvodce a oni se husím pochodem vydali na východ a pořád na východ.

Když už únavou nemohl, paní Davidovová ho nesla, a po celých týdnech nakonec dorazili do Moskvy. Znala tu nějaké lidi, kteří jim poskytli přístřeší, jídlo a teplo. Byli na něj hodní a vypadali jako paní Davidovová – a mužům rostly vlasy od spánků až málem k bradě a nosili klobouky s širokými okraji. I když on nebyl jevrej, paní Davidovová trvala na tom, že ho adoptuje, a pak se o něj celá léta starala.

Jenže po válce úřady zjistily, že není její skutečný syn, odtrhly je od sebe a jej poslaly do sirotčince. Hrozně moc plakal, když jej odváželi, a ona taky, ale nikdy ji pak už neviděl. A v sirotčinci se dozvěděl, že jevrej znamená Žid.

Králík seděl na lavičce a přemýšlel, co s tím lejstrem, které má pod košilí. Nepochopil úplně význam výrazů jako „naprosté vyhlazení“, natož „konečná anhilace“. Ta slova byla na něj příliš dlouhá, ale cítil, že to určitě nebudou hezká slova. Nemohl pochopit, proč Komarov chce něco takového udělat lidem jako byla paní Davidovová…

Obloha na východě začala růžovět. V domě naproti přes řeku, na Sofijském nábřeží, si příslušník královského námořnictva vzal vlajku a vydal se po schodech na střechu.

Kapitán vzal daiquiri, vstal od stolu a doloudal se k dřevěné kolejnici. Podíval se dolů do vody a potom před sebe, přes ztemnělý přístav.

„Devětačtyřicet,“ pomyslel si. „Devětačtyřicet, a pořád dluhy na krku. Jasone Monku, stárneš a přestáváš to zvládat.“

Přihnul si, limeta a rum mu udělaly dobře.

„Ale čert to vem, byl to docela fajn život. Aspoň jsem se nenudil.“

Začalo to úplně jinak, než jak je to teď. Začalo to v hodně skromném dřevěném domku vjihovirginském městečku Crozet, východně od Shenandoah, devět kilometrů stranou od silnice z Waynesboro do Charlottesvillu.

Okres Albemarle je zemědělská oblast posetá památníky občanské války, protože osmdesát procent téhle války se odehrálo ve Virginii a žádný Virgiňan na to nikdy nezapomíná. Skoro všichni jeho spolužáci v místní pobočce okresní školy se měli stejně jako jejich otcové stát pěstiteli tabáku, sóji, nebo chovateli prasat – nebo tím vším dohromady.

Otec Jasona Monka byl naopak lesním strážcem a pracoval v Shenandoahském národním parku. Jako zaměstnanec Služby ochrany lesa se ještě nikdo milionářem nestal, ale pro kluka to byl hezký život, i když penízků moc nebylo. Prázdniny nebyly od toho, aby se člověk někde poflakoval, byla to příležitost najít si nějakou práci, něco vydělat a trochu pomoct doma.

Vzpomínal si, jak jej jako chlapce otec bral do rezervace, která se rozkládala na horách Blue Ridge, a ukazoval mu, jaký je rozdíl mezi smrkem, břízou, douglaskou, modřínem a borovicí. Někdy potkávali lovce a on s vykulenýma očima poslouchal jejich historky o černých medvědech a jelenech, o lovech na krocany, tetřevy a bažanty.

Později se naučil s neomylnou přesností zacházet s puškou, stopovat, tábořit a ráno zahlazovat po tábořišti všechny stopy, a když byl dost starý a dost silný, chodil o prázdninách pracovat do dřevorubeckých táborů.

Od pěti do dvanácti chodil do okresní základní školy a zrovna na své třinácté narozeniny byl přijat na okresní střední školu v Charlottesvillu. Každé ráno pak vstával před svítáním, aby se z Crozetu včas dostal do města. A právě na střední škole se stalo něco, co mělo změnit jeho život.

Dávno předtím, v roce 1944, jeden americký seržant spolu s tisícovkami jiných vyskočil na pláž Omaha a vyrazil do vnitrozemí Normandie. Někde poblíž Saint-Ló ztratil svoji jednotku a dostal se do hledáčku německého ostřelovače. Měl štěstí: kulka ho zasáhla jen do paže. Třiadvacetiletý Američan se doštrachal do nejbližšího statku a místní rodina jej ošetřila a schovala. A když mu jedna šestnáctiletá dívka přiložila na paži studený obklad a podívala se mu do očí, pochopil, že dostal zásah, na jaký se žádná německá puška nikdy nezmůže.

Rok nato se vrátil do Normandie z Berlína, nabídl jí manželství a taky si ji vzal – v sadu jejího otce vedl obřad americký vojenský kaplan. O něco později si to zopakovali ve vesnickém kostele s místním katolickým knězem, protože Francouzi svatby slavené v sadu neuznávají. A potom si novomanželku odvezl do Virginie.

Dvacet let nato byl už tenhle voják zástupcem ředitele Charlottesvillské střední školy a jeho žena se rozhodla, že teď, když už se děti rozeběhly po svých, by mohla všechny, kdo budou mít zájem, učit francouzsky. Ne že by farmářští kluci v jižní Virginii zrovna hořeli touhou naučit se francouzsky, ale paní Josephine Bradyová byla krásná, elegantní a Francouzka, a tak její hodiny málokdy trpěly nedostatkem žactva.

V roce 1966 získala nového žáka, trochu nesmělého chlapce s vlnou neposlušných blonďatých vlasů a s milým úsměvem, který se jmenoval Jason Monk. Do roka musela uznat, že jaktěživa neviděla cizince, který by mluvil francouzsky jako on. Nadání muselo být úplně přirozené; neměl po kom je zdědit. Ale nadaný prostě a jednoduše byl, ne snad že by ovládal mistrovsky gramatiku či syntaxi, ale měl dokonalou schopnost nápodoby.

V posledních ročnících střední školy ji navštěvoval doma a četli si spolu Mairauxe, Prousta, Gida a Sartra (což byl na tu dobu nehorázně erotický autor), ale největšími oblíbenci jich obou zůstávali starší romantičtí básníci:

Rimbaud, Mallarmé, Verlaine a de Vigny. Asi se to nemělo stát, ale zkrátka se stalo. Asi za to mohli básníci, ale i přes rozdíl věku, který ani jednomu z nich hlavu nedělal, spolu prožili krátký románek.

V osmnácti letech tudíž Jason Monk ovládal dvě dovednosti, které pro jihovirginské teenagery jeho doby nebyly zrovna obvyklé: uměl mluvit francouzsky a uměl milovat, a oboje se značnou obratností. V osmnácti letech vstoupil do armády.

V roce 1968 byla v plném proudu válka ve Vietnamu.

Mnoho mladých Američanů se snažilo vyhnout službě. A tak ti, kdo se přihlásili dobrovolně a podepsali na tři roky, byli vítáni s otevřenou náručí.

Monk prošel základním výcvikem a někdy během té doby vyplnil jeden dotazník. Jeden chlíveček formuláře se optimisticky ptal: „Cizí řeči?“ Jason vepsal dovnitř: „Francouzština.“ A byl přidělen do kanceláře velitelství tábora.

„Vy vážně mluvíte francouzsky?“ chtěl vědět zástupce velitele. Monk mu to vysvětlil. Zástupce si přesto zavolal do Charlottesvillské střední školy a mluvil s tajemnicí. Ta se spojila s paní Bradyovou a paní Bradyová mu zavolala. Trvalo to den. Potom si Monka zavolali znovu. Tentokrát u toho byl major z armádní rozvědky G2.

Protože Vietnam býval francouzskou kolonií, většina lidí vyššího věku tu kromě vietnamštiny mluvila francouzsky. Monk letěl do Saigonu. Odsloužil si tam dva turnusy – s jednou přestávkou, kterou strávil ve Státech.

Toho dne, kdy měl jít do civilu, si jej velící důstojník zavolal do své kanceláře. V ní byli dva civilisté. Plukovník odešel.

„Prosím, posaďte se, seržante,“ řekl ten starší a žoviálnější z těch dvou. A začal si hrát s dýmkou bryerkou, zatímco ten druhý, vážnější, spustil příval francouzštiny. Monk mu oplatil stejnou mincí. Trvalo to asi deset minut. Potom se ten francouzsky mluvící pousmál a obrátil se ke kolegovi.

„Je dobrý, Carey, je zatraceně dobrý.“ A potom i on odešel.

„Tak co si myslíte o Vietnamu?“ zeptal se muž, který zůstal. Bylo mu asi čtyřicet a měl vrásčitou a věčně pobaveně vypadající tvář. Byl rok 1971.

„Je to domeček z karet, pane,“ řekl Monk. „A zrovna padá. Ještě dva roky a budeme odtamtud muset vycouvat.“

Zdálo se, že Carey s tím souhlasí. Aspoň několikrát pokývl.

„Máte pravdu, ale v armádě to moc neříkejte. Co teď chcete dělat?“

„Ještě jsem se nerozmyslel, pane.“

„No, to za vás udělat nemůžu. Ale jste nadaný. Já takový dar nemám. A můj přítel je sice Američan jako my dva, ale byl dvacet let vychováván ve Francii. A když on říká, že jste dobrý, úplně mi to stačí. Tak proč v tom nepokračovat?“

„Mluvíte o škole, pane?“

„Jistě. O většinu nákladů by se postarala armáda. Strýček Sam si myslí, že jste si to zasloužil. Tak toho využijte.“

Monk za tu dobu, co sloužil v armádě, poslal většinu úspor domů mámě, jako příspěvek k výchově mladších sourozenců.

„Dokonce i s armádním příspěvkem člověk potřebuje tisíc dolarů na dřevo,“ řekl.

Carey pokrčil rameny. „Řekl bych, že tisícovka nebude problém. Pokud absolvujete z ruštiny.“

„A pokud ano, potom bude co?“

„Potom mi brnknete. Organizace, pro kterou dělám, by vám mohla něco nabídnout.“

„Bude to trvat čtyři roky, pane.“

„Tam, kde dělám, jsme samí trpěliví lidičkové.“

„Jak jste se o mně dozvěděl, pane?“

„Ve Vietnamu si vás a vaší práce všimli nějací naši, co tam dělali na programu Fénix. Měl jste pár dobrých tipů o Vietkongu. Líbilo se jim to.“

„Jste z Langley, že ano? Jste… CIA.“

„Ale ne, tedy ne celá. Jen malinké kolečko.“

Carey Jordan ale byl víc než jen malé kolečko. Měl se stát zástupcem ředitele pro operace, a tudíž hlavou vší špionáže.

Monk se nechal přemluvit a zapsal se na Virginskou univerzitu, která je také v Charlottesvillu. Znovu začal chodit na čaj k paní Bradyové, ale teď už čistě po přátelsku. Studoval slovanské jazyky a absolvoval z ruštiny s takovými výsledky, že jej jeho učitel, který sám byl Rus, označil za „bilingvního“. Státnice udělal v roce 1975, v pětadvaceti, a hned po následujících narozeninách byl přijat do CIA. Po obvyklém základním výcviku ve Fort Peary, které se v agentuře říkalo prostě „Farma“, byl přidělen do Langley, potom do New Yorku a zase do Langley.

O sedm let a o mnoho, mnoho kurzů později dostal první práci za hranicemi – bylo to v keňském Nairobi.

Desátník Meadows z britského královského námořnictva vykonal toho jasného rána 16. června svou povinnost. Upevnil zesílený okraj látky do lanka a vytáhl vlajku až na vrchol stožáru. A tak tam v ranním větříku povlávala a říkala celému světu, kdo že dole pod ní sídlí.

Tuhle šikovnou budovu, bývalý statek na Sofijském nábřeží, koupila britská vláda od předešlého majitele, cukrovarnického magnáta, ještě před revolucí, udělala z ní velvyslanectví a od té doby se jí zuby nehty držela.

Josef Stalin, poslední diktátor, který opravdu bydlel v Kremlu, prý každé ráno vstal, roztáhl závěsy a uviděl, jak se na opačném břehu řeky třepetá britská vlajka. Lezla mu nesmírně na nervy. Na Brity byl opakovaně vykonáván nátlak, aby se přestěhovali jinam. Vždy odmítli.

Za ta léta začal být dům příliš malý, než aby se do něj vešla všechna oddělení, takže různá pododdělení byla rozstrkaná po celé Moskvě. Ale přes neustávající nabídky, které by umožnily shromáždit všechny složky na jednom pozemku, Londýn zdvořile odpovídal, že raději zůstane na Sofijském nábřeží. A protože budova britského velvyslanectví je svrchovaným britským územím, tak to taky zůstalo.

Leonid Zajcev seděl naproti přes řeku a díval se, jak vlajka povlává a jak přes vršky na východě nakukují první ranní paprsky. Ten pohled v něm vzbudil dávnou vzpomínku.

Když bylo Králíkovi osmnáct, narukoval do Rudé armády a po obvyklém minimálním základním výcviku ho poslali s tanky do východního Německa. Byl obyčejný vojcl a jeho instruktoři mu dali doporučení, které vylučovalo dokonce i možnost povýšení na desátníka.

A jednoho dne v roce 1955 se na pochodovém cvičení za Postupimí ocitl mimo svou jednotku v hustém lese. Byl z toho, že se ztratil, celý vyděšený, a motal se po lese, dokud nenarazil na písečnou cestičku. A tam se zastavil, stál jako přibitý, celý ochromený strachem. Pár metrů od něj stál džíp se čtyřmi vojáky. Určitě byli na obhlídce a na chvilku si tu udělali zastávku.

Dva seděli v autě, dva stáli vedle a kouřili cigarety. V rukou drželi láhve s pivem. Okamžitě pochopil, že to nejsou Rusové. Byli to cizinci. Zápaďáci patřící k misi Spojenců v Postupimi, kterou tu založili na základě dohody čtyř velmocí z roku 1945, dohody, o které zhola nic nevěděl. Zato věděl, že to jsou nepřátelé, kteří chtějí zničit socialismus a jej zabít, pokud budou mít možnost. Věděl to, protože mu to řekli.

Když ho uviděli, ztichli a civěli na něj. Jeden z nich řekl: „No ne, copak to tu máme? Chudáčka Rusáčka? Nazdar, Ivane.“

Nerozuměl ani slovu. Samopal mu visel přes rameno, ale nezdálo se, že by se ho báli. Spíš to bylo naopak. Dva z nich měli černé barety s lesklými mosaznými odznaky, za kterými byly zastrčeny chumáčky bílých a rudých stužek. Nevěděl to, ale díval se na znaky pluku královských střelců. Jeden z vojáků, kteří stáli venku, se odlepil od karoserie a vycházkovým krokem se vydal k němu. Zajcev měl pocit, že se asi pomočí. Muž byl také mladý, měl zrzavé vlasy a pihatou tvář. Usmál se na Zajceva a napřáhl ruku s láhví.

„Tumáš, kámo. Dej si pivko.“

Leonid ucítil v dlani chladivé sklo. Cizí voják na něj povzbudivě pokývl. Určitě to bude otrávené. Přiložil si hrdlo ke rtům a přihnul si. Tekutina ho zastudila na patře. Pivo bylo silné, lepší než ruské, ale ačkoli bylo dobré, Zajcev se rozkašlal. Zrzavec se rozesmál. „Jen si to dopij,“ řekl. Pro Zajceva to byly jen cizí zvuky. K jeho údivu se k němu cizí voják otočil zády a odloudal se těch pár kroků ke svému vozidlu. Ten chlap se ho ani nebál. Byl ozbrojený, patřil k Rudé armádě, ale ti cizinci se jen usmívali a žertovali.

Stál pod stromy, popíjel studené pivo a přemýšlel, co by tomu asi řekl plukovník Nikolajev. Plukovník velel jeho jednotce. Bylo mu sotva třicet, ale byl vyznamenaný válečný hrdina. Jednou se u Zajceva zastavil a zeptal se ho, odkud je. Voják mu to řekl: ze sirotčince. Plukovník jej poplácal po zádech a řekl mu, že teď má domov. Zajcev plukovníka Nikolajova zbožňoval.

Měl příliš velký strach, než aby jim pivo vrátil, a stejně, i když je otrávené, chutná dobře. Tak je vypil. Po deseti minutách ti dva nastoupili na zadní sedadla džípu a nasadili si barety. Řidič nastartoval a vyrazil. Nespěchali, nebáli se jej. Ten zrzavý se otočil a zamával mu. Byli to nepřátelé, chystali se napadnout Rusko, ale zamávali mu. Jakmile zmizeli, odhodil prázdnou láhev tak daleko do lesa, jak dovedl, a běžel nazdařbůh mezi stromy tak dlouho, dokud neuviděl ruský náklaďák, který jej zavezl zpátky do tábora. Četař mu napařil týden rajóny za pozdní příchod, ale on nikdy nikomu o cizincích ani o pivě nevyprávěl.

Ještě než cizí auto odjelo, všiml si, že má na pravém předním blatníku něco jako znak pluku a vzadu dlouhou anténu. A na anténě byla vlajka. Byly na ní kříže: jeden kolmý, červený, a dva uhlopříčné, bílý a taky červený. To celé na modrém pozadí. Legrační červená, bílá a modrá vlajka.

A čtyřiačtyřicet let nato ji uviděl zase, jak vlaje na budově na druhé straně řeky. Králík vyřešil svůj problém. Věděl, že to lejstro Akopovovi ukrást neměl, ale teď už je nemohl vrátit. Snad si nikdo nevšimne, že se ztratilo. A on ho dá těm lidem s legrační vlajkou, co rozdávají pivo. Oni už budou vědět, co s ním.

Vstal z lavičky a vydal se po nábřeží ke Kamennému mostu, přešel přes řeku a zamířil k Sofijskému nábřeží…

NAIROBI, 1983.

Když chlapce začala bolet hlava a měl zvýšenou teplotu, matka si nejdřív myslela, že někde chytil průvan. Ale k večeru už jejího pětiletého syna hlava bolela tak, že křičel bolestí, a rodiče s ním probděli celou noc. A ráno se ostatní, kdo bydleli na pozemku sovětské diplomatické mise, přišli ptát, co se děje. Taky nespali, protože zdi byly tenké a okna kvůli vedru otevřená.

Matka zavedla hned ráno syna k lékaři. Ambasády Státu sovětského bloku nemívaly právo na svého vlastního doktora – vždycky se o jednoho dělily. Doktor Svoboda patřil k českému velvyslanectví, ale léčil celou diplomatickou komunitu patřící k východnímu bloku. Byl to slušný a svědomitý člověk a trvalo mu jen chvilku, než mohl matce oznámit, že chlapec má malárii. Dal mu příslušnou dávku přípravku, který v té době sovětská medicína používala a který se podobal západnímu Niviquinu/Paludrinu, a ještě tablety ke každodennímu užívání. Léčba nezabrala. Během dvou dnů se stav pacienta zhoršil. Teplota vzrostla, třas zesílil, dítě bolestí hlavy plakalo. Velvyslanec bez váhání vydal povolení navštívit s ním Nairobskou všeobecnou nemocnici. Protože matka neuměla anglicky, jel s nimi její muž, druhý tajemník obchodního oddělení Nikolaj Iljič Turkin.

Doktor Winston Moi byl také dobrý lékař – a tropické nemoci přirozeně znal lépe než český doktor. Stanovil novou diagnózu a s uklidňujícím úsměvem ji ohlásil. „Plasmodium falciparum,“ usoudil. Otec se s nechápavým výrazem naklonil blíž. Mluvil anglicky dobře, ale ne zas až tak dobře. „To je varianta malárie, ale bohužel je rezistentní proti lékům na bázi chlorochininu, jako je ten, který předepsal můj kolega doktor Svoboda.“ Doktor Moi se rozhodl pro intravenózní aplikaci antibiotika se širokým spektrem působení. Zdálo se, že to zabírá. Zpočátku. Po týdnu, když účinky léku ustaly, se pacient vrátil k předchozímu stavu. Matka už byla hysterická. Obviňovala všechny zahraniční lékaře a trvala na tom, že musí se synem letět do Moskvy. Velvyslanec souhlasil. Jakmile letadlo dorazilo do hlavního města, chlapce přijali na jednu z exkluzivních klinik KGB. To proto, že druhý tajemník obchodního oddělení Niko
laj Turkin byl ve skutečnosti major Turkin z První hlavní správy KGB. Klinika byla dobrá a měla i oddělení specializující se na tropickou medicínu, protože lidé z KGB mohli být posláni kamkoli. Protože původ chlapcovy choroby byl nejasný, vzal si jej na starost přednosta tohoto oddělení, profesor Glazunov. Prošel si oba chorobopisy z Nairobi a nařídil provést sérii vyšetření včetně vyšetření na ultrazvukovém skeneru, což byl tehdy poslední výkřik technologie, který v žádné jiné nemocnici v SSSR neměli lékaři k dispozici.

Výsledky vyšetření jej dost znepokojily. Ukázalo se, že na různých orgánech chlapcova těla vznikají vnitřní abscesy. Když si pozval paní Turkinovou do své kanceláře, tvářil se vážně.

„Vím, co to je, aspoň jsem si tím tedy jist, ale léčit se to nedá. Při masivním nasazení antibiotik by váš chlapec mohl přežít tak měsíc. Víc asi ne. Je mi to velmi líto.“ Vzlykající matku odvezli domů a cestou jí soucitný profesorův asistent vysvětlil, co vyšetření odhalilo. Šlo o vzácnou chorobu nazývanou melioidóza, v Africe velmi nezvyklou a spíš rozšířenou v jihovýchodní Asii. Popsali ji Američané za války ve Vietnamu.

Symptomy nové a obvykle smrtelné choroby se poprvé objevily u pilotů amerických vrtulníků. Výzkum odhalil, že při letu nad rýžovými poli lišty vrtulí rozvířily jemné oblaky kalné vody, a tento rozprašek piloti dýchali. A ve vodě byl bacil odolný proti všem známým antibiotikům. Rusové to věděli, protože i když se tehdejšího výzkumu neúčastnili, zvykli si nasávat výsledky západní vědy jako houba. Profesor Glazunov dostával automaticky na stůl všechny práce publikované na Západě a týkající se jeho oboru.

Paní Turkinová měla dlouhý telefonický hovor se svým manželem, prokládaný vzlyky, a vysvětlila mu, že jejich syn zemře. Na melioidózu. Major Turkin si to napsal. A potom zašel za svým nadřízeným, šéfem rezidentury KGB plukovníkem Kulijevem. Ten s ním cítil, ale zůstal neoblomný. „Intervenovat u Američanů? Zbláznil jste se?“

„Soudruhu plukovníku, když to identifikovali už před sedmi lety, snad na to mohli mezitím něco najít.“

„Ale o to je nemůžeme žádat,“ nesouhlasil plukovník. „Tady jde o naši národní prestiž.“

„Jde o život mého syna,“ zakřičel major.

„To nestačí. Můžete odejít.“

Turkin položil na váhy celou svou kariéru a zašel za velvyslancem. Diplomat nebyl žádný kruťas, ale ani on se nenechal pohnout.

„Styky mezi naším ministerstvem zahraničí a jeho americkým protějškem jsou vzácné a týkají se vždy jen státních záležitostí,“ řekl mladému důstojníkovi. „Mimochodem, plukovník Kulijev ví, že jste tady?“

„Ne, soudruhu velvyslanče.“

„V zájmu vaší další pracovní perspektivy mu o tom raději neřeknu. Vy o tom mlčte také. Ale odpověď zní ne.“

„Kdybych byl členem politbyra…“ začal Turkin.

„Jenže vy nejste. Jste dvaatřicetiletý majůrek sloužící vlasti uprostřed Keni. Je mi vašeho chlapce líto, ale nemůžu vůbec nic udělat.“

Nikolaj Turkin šel dolů po schodech a s hořkostí myslel na to, že prvního tajemníka strany Jurije Andropova prý drží při životě na lécích dovážených z Londýna. Pak vyšel ven a opil se.

Dostat se na britskou ambasádu nebude snadné. Zajcev stál na dlažbě nábřeží a pozoroval velkou okrovou budovu a průjezd se sloupy, který chránil obrovská vrata z vyřezávaného dřeva. Neviděl žádnou možnost, jak se prostě sebrat a vejít.

Po stranách stále zavřené budovy vedla ocelová stěna se dvěma širokými branami pro auta – jednou se vjíždělo, druhou vyjíždělo. Brány byly také z nerez oceli, byly ovládány elektricky a teď byly pevně uzavřené.

Po pravé straně byl vchod pro pěší, ale ten přehrazovala dvojitá mříž. A po ulici přecházeli dva ruští milicionáři, aby zastavili kohokoli, kdo by se pokusil vejít. Na ně se tedy Králík neměl ani v nejmenším v úmyslu obrátit. Za první mříží byl průchod a pak druhá zamřížovaná branka. A mezi nimi byla kukaň ostrahy velvyslanectví, kde seděli dva ruští strážní, které ambasáda platila. Měli se příchozích ptát, co chtějí, a pak si to ověřovat na velvyslanectví. Až příliš mnoho lidí toužících po vízu napadlo, že by se tudy mohli na velvyslanectví dostat.

Zajcev se bezmyšlenkovitě odloudal k zadní části budovy, kde byl vchod do oddělení víz. Bylo sedm ráno a oddělení ještě tři hodiny neotevře, ale už teď tu byla stometrová fronta. Spousta z těch lidí tu určitě čekala celou noc. Stoupnout si do fronty teď, to by znamenalo dva dny čekání. Odloudal se zase dopředu. Policisté se na něj tentokrát podívali už zkoumavěji. Zajcev se polekal a odšoural se na nábřeží, že počká, až velvyslanectví otevře a přijedou diplomaté.

První Britové se začali objevovat chvíli před desátou. Přijížděli ve vozech. Auta se zastavovala před vjezdovou bránou, ale všechna je očividně čekali, brány se odsunuly, vpustily vůz dovnitř a zase sklouzly zpátky. Zajcev čekal na nábřeží, myslel si, jestli by nešlo přiblížit se k některému z aut, ale okna byla vytažená a milicionáři pár metrů odsud. A lidé v autech by si stejně mysleli, že má nějakou petici, a okna by neotevřeli. Hned potom by byl zatčen. A na milici by se přišlo na to, co provedl Akopovovi.

Leonid Zajcev nebyl na složité problémy zařízený. Byl znepokojen, ale taky pevně odhodlán. Prostě chtěl jen dát to lejstro těm lidem s legrační vlajkou. A tak celé to dlouhé a horké dopoledne jen čekal a díval se.

NAIROBI, 1983.

Nikolaj Turkin měl jako všichni sovětští diplomaté jen omezený přístup k cizí měně, dokonce i ke keňské. Gril Ibis, bistro Alana Bobbeho nebo bar Masožravec byly na jeho kapsu jaksi drahé. A tak šel do kavárny Trnovník, která byla pod širým nebem před hotelem New Stanley na ulici Kimathi, vybral si stůl v zahradě nedaleko velké staré akácie, poručil si vodku a na spláchnutí pivo a jen tam seděl celý zoufalý. Půl hodiny nato se od baru odlepil muž jeho věku, který tam celou tu dobu usrkával půl sklenice piva. Došel k němu. Turkin zaslechl, jak anglicky říká: „Hej, starouši, netvař se jak na funuse.“

Vzhlédl. Měl dojem, že toho Američana poznává. Někdo z jejich velvyslanectví. Turkin pracoval pro správu K První hlavní správy, pro kontrarozvědku. Jeho úkolem nebylo jen sledovat všechny sovětské diplomaty a chránit místní operace KGB před průniky, ale také bedlivě sledovat, jestli někdo ze zápaďáků není slabý v kolenou a jestli by nebylo možné jej získat pro spolupráci. A proto měl volnost scházet se s diplomaty ostatních zemí, včetně těch ze Západu, což ostatní, „obyčejní“ zaměstnanci ambasády nesměli.

CIA právě proto, že tohle mohl dělat, měla podezření, čím Turkin ve skutečnosti je, a měla na něj založenou složku. Ale nebylo čeho se chytit. Ten člověk byl kované dítě sovětského režimu.

Co se týče Turkina, ten měl zase podezření, že tenhle Američan je od CIA, ale jeho učili, že všichni američtí diplomaté patří pravděpodobně k CIA, což byla pošetilost, ale konaná v zájmu větší bezpečnosti.

Američan si přisedl a napřáhl ruku. „Jason Monk. Ty jsi Nik Turkin, ne? Viděl jsem tě před týdnem na party na britské ambasádě. Tváříš se, jako kdyby tě přeložili do Grónska.“

Turkin si Američana prohlížel. Měl kštici vlasů světlých jako šustí z kukuřice, která mu padala do čela, a upřímný úsměv. Nevypadal vůbec záludně; třeba nakonec ani od CIA nebude. Vypadal na člověka, se kterým se dá mluvit. Jindy by v Nikolaji Turkinovi převládly ty roky výcviku a on by zůstal zdvořilý, ale odtažitý. Jenže teď nebylo žádné jindy. Potřeboval si s někým promluvit. Začal – a vylil si srdce. Američana to zajímalo a soucítil s ním. Na pivní tácek si napsal slovo melioidóza. Rozešli se až dlouho po setmění. Rus se vrátil do střeženého sídliště a Monk do svého bytu na ulici Harryho Thukua…

Celii Stoneové bylo šestadvacet, byla štíhlá, černovlasá a hezká. Pracovala jako asistentka tiskového mluvčího na britském velvyslanectví v Moskvě. Bylo to její první místo od té doby, co ji přijali na ministerstvo zahraničí. To bylo před dvěma roky, poté co na Girton College v Cambridgi vystudovala ruštinu. Život ji bavil.

Šestnáctého června prošla velikými předními dveřmi velvyslanectví a podívala se k parkovišti, kde stál malý, ale pohodlný rover.

Tady odtud, z vnitřku ambasády, mohla vidět všechno to, co Zajcev kvůli ocelové stěně vidět nemohl. Zastavila se na horním z pěti schodů vedoucích dolů na černou plochu parkoviště, kterou místy přerušoval udržovaný trávník, stromky, keře nebo svítící skvrny květin v kořenáčích. Když se podívala přes stěnu, mohla vidět, jak se za řekou tyčí Kreml, omítnutý pastelovými barvami, okrovou, smetanovou a bílou. Zpoza zubaté zdi z červeného kamene obklopující pevnost vykukovaly lesknoucí se zlaté cibule různých chrámů. Byl to nádherný pohled.

Po obou stranách vedly ke vchodu dvě rampy, po nichž směl jezdit jen sám velvyslanec. Prostí smrtelníci parkovali dole a sem šlapali pěšky. Jednou se jednomu mladému diplomatovi podařilo zničit si kariéru tím, že v lijáku vyjel se svým volkswagenem „broukem“ po rampě a zaparkoval pod portikem. Pár minut nato přijel velvyslanec, zjistil, že vjezd je zablokován, musel se vysoukat ze svého rolls-royce a dojít zbytek pěšky. Promokl a neměl ale vůbec dobrou náladu.

Celia Stoneová seběhla po schodech, pokývla na vrátného, skočila do jasně rudého roveru a nastartovala. Ocelové pláty se začaly rozestupovat dřív, než dojela k výjezdové bráně. Vyjela na nábřeží a zabočila ke Kamennému mostu. Měla poobědvat s reportérem z časopisu Segodňa a dát mu rozhovor. Nevšimla si ošumělého staříka, který na ni zuřivě mával. Natož aby si uvědomovala, že její auto je první, které dnes vyjelo z ambasády ven. Kamenný most je nejstarším stálým mostem přes Moskvu. Kdysi se používaly pontonové mosty, které se na jaře postavily a jakmile se zimou začalo po řece jít příliš ledu, než aby se po nich dalo jezdit, byly zase složeny.

A právě kvůli ledovým krám most nevede prostě jen přes řeku, ale překlenuje také Sofíjské nábřeží. Když chcete dojet na most autem od nábřeží, musíte zahnout doprava a dojet až na místo, kde klesá na úroveň vozovky, potom projet zatáčku ve tvaru U a vyšplhat se do svahu na most. Ale pěšák se může na most dostat jednodušeji – přímo z nábřeží po schodech. Což také Králík udělal. Když sem červený rover dojel, stál už na krajnici. Mával rukama. Žena uvnitř se znepokojeně podívala a jela dál. Zajcev se bez valné naděje dal do pronásledování. Ale zapamatoval si ruské číslo a viděl, jak vůz na severním konci mostu zabočil a vnořil se do víru provozu na Borovickém náměstí.

Celia Stoneová měla namířeno do Rosy O’Grady na Znamence. Tahle hodně nemoskevská hospoda je ve skutečnosti irská a právě v ní můžete vždycky, když se povede se vymanit z otravných akcí diplomatické komunity – tedy pokaždé na Silvestra – najít i irského velvyslance. A vaří tu i obědy. Celia Stoneová si ji zvolila pro setkání s ruským novinářem.

Místo k parkování našla snadno hned za rohem, protože stále méně a méně Rusů si mohlo dovolit auta nebo benzin do nich, a vystoupila z vozu. Vždycky, když se někdo, kdo na první pohled vypadal na cizince, přiblížil k restauraci, se z průchodů vyštrachali ztroskotanci a žebráci, zastavovali ho a prosili o jídlo.

Jako mladá diplomatka dostala před nástupem sem krátké školení na ministerstvu zahraničí v Londýně, ale skutečnost jí vždycky znovu otřásla. Žebráky vídala v londýnském metru nebo v ulicích New Yorku, byli to vagabundi, kteří z různých důvodů začali padat po společenském žebříčku a nezastavili se, dokud nebyli na té nejspodnější příčli. Ale většinou to stejně byli lidé, kteří si žebravý způsob života vybrali a kteří měli k nejbližší charitě sotva pár ulic.

V Moskvě, hlavním městě státu zažívajícího počátek skutečného hladomoru, byli ale lidé natahující ruce pro peníze nebo jídlo ještě nedávno rolníci, vojáci, úředníci nebo obchodníčci. Připomnělo jí to televizní reportáže ze Třetího světa.

Vadim, obrovitý portýr Rosy O’Grady, ji uviděl na dálku, vyběhl a odstrčil neurvale pár svých ruských krajanů, aby zajistil bezpečný průchod stálému zákazníku a tudíž životně důležitému zdroji tvrdé měny pro restauraci, která jej zaměstnávala.

Celie, kterou pohled na to, jak žebráky ponižuje jiný Rus, pohoršil, začala nejistě protestovat, ale Vadim prostě jen natáhl mezi ni a chumáč natažených dlaní dlouhou svalnatou paži, rozrazil dveře restaurace a vpustil ji dovnitř.

Byl to propastný rozdíl – po prašné ulici s hloučkem hladových žebráků byla najednou uprostřed padesátky vesele konverzujících lidí, kteří si mohli dovolit k obědu maso nebo rybu. Vždycky ji to bolelo u srdce, když si zašla na oběd mimo ambasádu a musela se nějak smířit s tím, co má na talíři jídla a kolik hladovějících čeká venku. Žoviální ruský novinář, který na ni hned zamával od rohového stolu, ničím takovým netrpěl. Prohlížel si nabídku předkrmu a zrovna se rozhodl pro garnáty z Archangelska.

Zajcev, který se pronásledování nevzdal, oběhl Borovické náměstí, ale červený rover byl už pryč. Propátral všechny ulice vedoucí z náměstí, napravo i nalevo, hledal záblesk červené barvy, ale nikde nic. Nakonec se vydal hlavním bulvárem vedoucím ze vzdálenějšího konce náměstí. A ke svému úžasu a radosti našel auto jen po nějakých dvou stech metrech, hned za rohem, u hospody.

A Zajcev, k nerozeznání od ostatních, kteří tu s nepohnutelnou trpělivostí ponížených čekali, zaujal pozici poblíž roveru a začal znovu vyčkávat.

NAIROBI, 1983.

Od té doby, co Jason Monk studoval na Virginské univerzitě, uběhlo už deset let. S většinou studentů, které znával, ztratil kontakt. Ale na Normana Steina nezapomněl. Bylo to dost podivné přátelství: středně vysoký, ale hodně svalnatý fotbalista ze zemědělského okresu a nesportovní syn židovského lékaře z Fredericksburgu. Dal je dohromady společný smysl pro humor a ironii. A pokud Monk měl nadání na jazyky, Stein platil na fakultě biologie téměř za génia.

Školu dokončil summa cum laude a o rok dřív než Monk, a šel rovnou na lékařskou fakultu. Spojení udržovali tím nejobyčejnějším způsobem – posílali si vánoční pozdravy. Před dvěma roky, právě před svým vysláním do Keni, šel Monk kolem jedné restaurace ve Washingtonu a uviděl, jak tam jeho přítel ze školy sedí sám u oběda. Měli pro sebe půl hodiny, než se konečně ukázal ten, s kým tu doktor Stein měl schůzku na oběd. Dost času, aby si řekli, co mají nového, ačkoli Monk musel zalhat, že pracuje pro ministerstvo zahraničí.

Stein získal titul v oboru tropické medicíny a v té době byl celý potěšený svým novým místem ve výzkumném oddělení Armádní nemocnice Waltera Reeda. Jason Monk, ležící teď na posteli ve svém nairobském bytě, si našel jeho číslo a zavolal mu. Po desátém zazvonění se ozval zastřený hlas.

„Jo?“

„Ahoj, Norme, to jsem já, Jason Monk.“ Pauza.

„No skvělý. Kde jsi?“

„V Nairobi.“

„Vážně skvělý. V Nairobi. Jasně. A kolik tam máte?“

Monk mu to řekl. Bylo deset večer.

„Tak tady je pět ráno, do háje, a já mám budík na sedmou. A půlku noci jsem byl vzhůru s malým. Prořezávaj se mu zuby. Proboha! Fakt díky, kamaráde.“

„Nevztekej se. Norme. Potřebuju něco vědět. Slyšels někdy o něčem, co se jmenuje melioidóza?“

Nastalo ticho. A když se hlas ozval znovu, nebyla v něm už ani stopa po ospalosti.

„Proč se ptáš?“

Monk mu to celé vyložil. Ne o ruském diplomatovi.

Prostě řekl, že je to jeden pětiletý kluk. Syn jednoho jeho známého. A je to s ním asi hodně nahnuté. A on slyšel nějaké řeči o tom, že strýček Sam snad má s touhle chorobou jisté zkušenosti.

„Dej mi svoje číslo,“ řekl Stein. „Musím to trochu obvolat. Brnknu ti.“

Probudil Monka ve tři ráno.

„Hele, možná něco mám,“ řekl epidemiolog. „Ale poslouchej… je to úplně revoluční věc, a je to v prototypu. Udělali jsme nějaké testy a vypadá to dobře. Zatím. Ale ještě to nedostala FDA. Natož aby to schválila. Ještě jsme neskončili s testováním.“

Ve Spojených státech musí každý nový lék projít rukama FDA, Food and Drug Administration, Úřadu pro potraviny a léky, než je puštěn do distribuce. A to, o čem mluvil doktor Stein, byla velmi raná podoba cefalosporinového antibiotika, které se v tom roce 1983 ještě nijak nejmenovalo. Na trh bylo uvedeno až ve druhé polovině osmdesátých let pod jménem Ceftazidim. Tou dobou se mu říkalo prostě CZ-1. Dnes je to standardní lék proti melioidóze.

„Může to mít vedlejší účinky,“ řekl Stein. „Zatím nevíme.“

„Jak dlouho by trvalo, než by se ty vedlejší účinky projevily?“ chtěl vědět Monk.

„Nemám páru.“

„Když má ten kluk umřít do tří týdnů, tak co můžeme ztratit?“

Stein si ztěžka vzdychl. „Já ti nevím. Je to proti všem pravidlům.“

„Přísahám, že se to nikdo nikdy nedoví. No tak. Norme, udělej to… kvůli všem těm kočkám, co jsem ti nahnal do postele.“

Uslyšel, jak se k němu až odněkud z marylandského Chovy Chase doneslo zaburácení smíchu.

„Řekni někdy něco Becky a přerazím tě,“ utrousil doktor Stein – a pak linka zmrtvěla.

A osmačtyřicet hodin nato dorazil na velvyslanectví balíček pro Monka. Dopravila ho mezinárodní společnost specializující se na expresní zásilky. V balíčku byla vakuová termoska se suchým ledem. A nepodepsaný papírek se zprávou, že v ledu jsou dvě fióly. Monk zavolal na sovětské velvyslanectví a na obchodním nechal zprávu pro druhého tajemníka Turkina. „Nezapomeň, že dneska v šest večer jdeme spolu na pivo.“ Zpráva se přirozeně dostala k plukovníku Kulijevovi.

„Co je zač ten Monk?“ zeptal se plukovník Turkina.

„Je to americký diplomat. Mám dojem, že je rozčarován americkou politikou v Africe. Snažím se ho rozpracovat jako zdroj.“

Kulijev ztěžka přikývl. Dobrá práce, taková, o které se rádo referuje do Jaseněva.

Když se sešli v kavárně Trnovník, Monk mu podal balíček. Turkin se tvářil nejistě, pro případ, že by je pozoroval někdo od nich. V balíčku by mohly být peníze.

„Co to je?“ zeptal se.

Monk mu to řekl. „Nemusí to zabrat, ale ublížit to nemůže. Nic jiného nemáme.“

Rus strnul a oči měl jako led.

„A co chcete za tenhle… dárek?“ Přirozeně, nějak to bude muset zaplatit.

„Mluvil jste o svém synovi upřímně? A nebo jste to jenom hrál?“

„Nic jsem nehrál. Tentokrát ne. Lidi jako my dva vždycky něco hrají. Ale tentokrát ne.“

Monk si to ovšem už dávno ověřil v Nairobské všeobecné nemocnici. Doktor Winston Moi mu základní fakta potvrdil. Je to kruté, ale tenhle svět je vůbec celý krutý, pomyslel si Jason. Vstal. Podle všech pravidel by teď měl toho chlapa přimáčknout a dostat z něj něco, něco tajného. Ale věděl, že ten příběh o nemocném synovi není žádný fígl, aspoň pro tentokrát ne. Kdyby se měl chovat takhle, tak to mohl rovnou jít kšeftovat s drogami někam na ulici v Bronxu.

„Vezmi si to, kámo. Snad to zabere. Nedlužíš mi nic.“

A odešel. Když byl na půl cesty ke dveřím, Rus na něj zavolal.

„Pane Monku? Rozumíte rusky?“

Monk přikývl. „Trochu.“

„Myslel jsem si to. Aspoň budete rozumět, co znamená spasibo.“

Z Rosy O’Grady vyšla chvilku po druhé a k autu se přiblížila ze strany, kde je volant. Rover měl centrální zamykání. Když odemkla dveře na straně řidiče, odemkly se i ty pro pasažéry. Už měla na sobě pás, nastartovala a chystala se vyrazit, když se dveře otevřely. Vyděšeně vzhlédla. Muž stál u auta a nakláněl se do otevřených dveří. Ošoupaný armádní plášť, na klopě čtyři zašpiněné medaile, brada zarostlá strništěm vousů. Když otevřel ústa, zableskly se tři kovové zuby. Hodil jí do klína složku papírů. Uměla rusky dost na to, aby později mohla reprodukovat, co jí řekl.

„Prosím, dejte to panu velvyslanci. Za to pivo.“ Pohled na něj ji vyděsil. Určitě to je blázen, možná schizofrenik. Lidé jako on mohou být nebezpeční. Celia Stoneová celá bledá vyjela na ulici a dveře nechala jak byly, dokud je nezabouchlo zrychlení auta. Hodila tu směšnou petici, nebo co to je, na podlahu pod sedadlo spolujezdce a jela zpátky na ambasádu.

TŘETÍ KAPITOLA

Chvilku před polednem téhož dne, šestnáctého června, Igor Komarov seděl ve své kanceláři v prvním patře budovy na Kiselném bulváru a zavolal si interkomem svého osobního tajemníka.

„Měl jste čas si přečíst ten dokument, který jsem vám půjčil včera?“ zeptal se.

„Jistě, pane prezidente. Naprosto brilantní, mohu-li říci,“ odpověděl Akopov. Všichni zaměstnanci říkali Komarovovi „pane prezidente“, protože byl prezidentem výkonného výboru Unie vlasteneckých sil. Byli koneckonců přesvědčeni, že za rok mu budou říkat pořád stejně, ale už z jiných důvodů.

„Děkuji,“ řekl Komarov, „tak mi jej prosím vraťte.“

Interkom zmlkl. Akopov vstal a šel ke svému sejfu ve zdi. Kombinaci znal zpaměti; šestkrát otočil středovým kruhem. Jakmile se dveře otevřely, podíval se dovnitř po složce v černém kartonu. Nebyla tam.

Znepokojeně vyndával ze sejfu papír po papíru a složku po složce. Začínala jej svírat chladná ruka strachu, napůl začínal panikařit a napůl tomu nevěřil. Vzpamatoval se a začal znovu. Rozložil všechny desky kolem sebe na koberci, roztřídil je a probral papír po papíru. Černá složka nikde. Na čele se mu začaly objevovat první korálky potu. Celé dopoledne klidně pracoval v kanceláři a byl si jist, že než včera večer odešel, všechny důvěrné materiály uklidil do bezpečí. Vždycky to tak dělal; byl velmi pořádkumilovný.

Po sejfu se vrhl na zásuvky u stolu. Nic. Prohledal podlahu pod stolem, potom všechny skříňky a skříně. A krátce před jednou zaklepal na dveře Komarovovy kanceláře, byl pozván dovnitř a přiznal, že dokument nemůže najít.

Prezidentský kandidát se na něj několik vteřin jen díval. Muž, kterého málem celý svět považoval za příštího ruského prezidenta, byl velmi složitá osobnost a dával přednost tomu, aby většina jeho skutečné osobnosti zůstávala skryta za jinou, tou vytvořenou pro veřejnost. Nemohl být ve větším kontrastu ke svému předchůdci Žirinovskému, o kterém teď už mluvil otevřeně jako o šaškovi.

Komarov byl vysoký a urostlý, měl pečlivě a elegantně ostříhané šedé vlasy a byl hladce oholen. K jeho nejcharakterističtějším rysům patřily fanatická čistotnost a hluboce zakořeněný odpor k fyzickému dotyku. Na rozdíl od většiny ruských politiků pěstujících bodrost se vším poplácáváním po zádech, připíjením vodkou a objímáním, které k ní patří, trval Komarov na tom, že jeho okolí se bude slušně oblékat a zdvořile mluvit. Uniformu svých Černých hlídek oblékal zřídka, pokud vůbec, a obvykle chodil v šedém dvouřadovém obleku, s límečkem a kravatou.

Působil už v politice celá léta, ale jen málokdo mohl říct, že je s ním v přátelských vztazích, a tvrdit, že je jeho blízkým přítelem, se neodvážil nikdo. Nikita Ivanovič Akopov byl jeho osobním tajemníkem už celé desetiletí, ale jejich vztahy byly stále vztahy pána a otrocky oddaného sluhy.

Na rozdíl od Jelcina, který se členy svého týmu popíjel a pinkal tenis, Komarov dovolil jen jednomu jedinému muži, aby mu říkal křestním jménem – a tím mužem byl šéf jeho ochranky plukovník Anatolij Grišin.

Ale jako všichni úspěšní politici se Komarov uměl chovat jako pravý chameleón, pokud to bylo potřeba. Při těch vzácných příležitostech, kdy si dovolil ukázat se médiím naživo, se stával seriózním státníkem. A před svými příznivci se proměňoval způsobem, který Akopov nikdy nepřestal obdivovat. Na pódium vstupoval velký řečník, muž, který za celý národ vyjadřuje jeho naději, strach, touhu, vztek i bigotnost, a to s neporovnatelnou jasností. Pro ně a jedině pro ně byl ochoten si hrát na žoviálního a soucítícího.

A pod oběma těmito osobnostmi byla třetí – ta, ze které měl teď Akopov hrůzu. I pouhé šeptané řeči o existenci tohohle třetího muže schovaného pod pozlátkem stačily, aby všichni kolem něj, zaměstnanci, straničtí kolegové i strážní, žili v permanentním stavu naučené uctivé podřízenosti, kterou vyžadoval.

Za těch deset let viděl Nikita Akopov jenom dvakrát, jak uvnitř Komarova explodoval démonický vztek, jak nad sebou ztratil vládu. A asi desetkrát sledoval, jak jeho šéf se vztekem bojuje a nakonec nad ním vítězí. V těch dvou případech, kdy se mu to nepodařilo, spatřil Akopov, jak se muž, který jej ovládal, fascinoval a řídil, muž, kterého on následoval a kterému se klaněl, mění ve řvoucího zuřivého démona.

Házel po sloužících, kteří jej urazili, telefony, vázy a kalamáře, jednoho vyššího důstojníka Černých hlídek proměnil v mžiku v blábolící trosku. Používal tak sprosté výrazy, že některá slova ani Akopov jaktěživ neslyšel, rozbíjel nábytek a jednou jej museli zadržet, aby přestal viníka mlátit těžkým ebonitovým příložníkem, jinak by jej jistě ubil k smrti.

Akopov se naučil poznávat příznaky toho, když jeden ze záchvatů začíná vyplouvat na povrch osobnosti prezidenta UVS. Komarovova tvář smrtelně zbledla, začal se chovat ještě mnohem víc zdvořile a slušně, ale na tvářích se mu rozhořely dvě jasně rudé skvrny.

„Chcete říct, že jste to ztratil, Nikito Ivanoviči?“

„Ne, to ne, pane prezidente. Asi jsem to někam založil.“

„Ten dokument je důvěrnějšího charakteru než cokoli, co jste kdy měl v rukou. Četl jste jej. Chápete proč.“

„Jistě, chápu, pane prezidente.“

„Existují jen tři kopie, Nikito. Dvě jsou v mém vlastním sejfu. Možnost seznámit se s ním nikdy nedostane víc než maličká hrstka mých nejbližších. Dokonce jsem jej napsal a přepsal na stroji sám. Já, Igor Komarov, jsem raději všechny ty stránky vyťukal sám, než bych to svěřil sekretářce. Tak je to důvěrné.“

„To bylo velmi moudré, pane prezidente.“

„A protože vás počítám… protože jsem vás počítal mezi tu maličkou hrstku nejbližších, dovolil jsem vám, abyste si to přečetl. A vy mi teď přijdete říct, že se to ztratilo.“

„Někam se to založilo, jistě se to brzy najde, ujišťuji vás, pane prezidente.“

Komarov jej probodával těma svýma hypnotickýma očima, které dokázaly okouzlit a získat skeptiky nebo děsit protivníky. Po každé straně bledé tváře hořela jedna rudá skvrna.

„Kdy jste to viděl naposledy?“

„Včera večer, pane prezidente. Zůstal jsem tu déle, abych si to mohl přečíst v soukromí. Odešel jsem v osm.“

Komarov přikývl. Noční směna ochranky to buď potvrdí, nebo vyvrátí.

„Vzal jste si to s sebou. I přes můj rozkaz jste dopustil, že ten dokument opustil budovu.“

„Ne, pane prezidente, přísahám, že ne. Zamkl jsem ho do sejfu. Nikdy bych nenechal tajný dokument jen tak ležet a nikdy bych si ho nebral s sebou.“

„A teď v sejfu není?“

Akopov polkl, ale slin se nedopátral.

„Kolikrát jste šel pro něco do sejfu před tím, než jsem zavolal?“

„Ani jednou, pane prezidente. Když jste zavolal, odemkl jsem sejf dnes poprvé.“

„Byl zamčený?“

„Ano, jako vždycky.“

„Vlámal se do něj někdo?“

„Myslím, že ne, pane prezidente.“

„Prohledal jste pokoj?“

„Do posledního koutku. Nechápu to.“

Komarov se na několik minut zamyslel. Tvář měl bez výrazu, ale cítil, jak v něm vzrůstá panika. Nakonec zavolal do přízemí ochrance.

„Uzavřete budovu. Nikdo nevstoupí, nikdo neodejde. Zavolejte plukovníka Grišina. Řekněte mu, ať se hlásí u mne v kanceláři. Okamžitě. Ať je kde je a ať dělá co dělá, chci, aby u mne do hodiny byl.“

Odtáhl ukazovák z tlačítka interkomu a zadíval se na svého bledého a třesoucího se tajemníka.

„Vraťte se do kanceláře. S nikým nemluvte. Čekejte, dokud vás znovu nepozvu k sobě.“

Jako inteligentní, svobodná a dokonale moderní žena se Celia Stoneová už dávno rozhodla, že má právo pobavit se kdykoli se jí zachce a s kýmkoli se jí zachce. Tentokrát našla zalíbení v pevném svalstvu Huga Greye, který přijel z Londýna sotva před dvěma měsíci, půl roku po ní. Jako asistent kulturního atašé byl zhruba na stejné úrovni jako ona, ale byl o dva roky starší a také svobodný.

Oba měli malé, ale příjemné byty v komplexu přiděleném britské ambasádě, na Kutuzovově prospektu, v hrana-té budově za dvorem, kde se dalo dobře parkovat, a u jejíhož vchodu se závorou věčně hlídali ruští milicionáři.

Dokonce i v dnešním Rusku všichni předpokládali, že se sluší zapisovat všechny příchody a odchody, ale co, aspoň si nikdo netroufl demolovat auta.

Po obědě se ale vrátila za ochrannou stěnu velvyslanectví na Sofíjském nábřeží a napsala zprávu o svém setkání s novinářem. Mluvili ovšem hlavně o včerejší smrti prezidenta Čerkasova a o tom, co se teď asi bude dít. Ujistila novináře, že britští občané se stále živě zajímají o dění v Rusku, a doufala, že jí uvěřil. To ovšem zjistí teprve až článek vyjde.

V pět jela domů, osprchovala se a trochu si odpočinula. Měla jít v osm s Hugem Grayem na večeři, po níž, jak doufala, se oba vrátí do jejího bytu a moc toho v noci nenaspí…

Kolem čtvrté odpoledne došel plukovník Grišin k přesvědčení, že ztracený dokument není v budově. Posadil se v kanceláři Igora Komarova a řekl mu to.

Za čtyři roky se tihle dva muži stali závislými jeden na druhém. Grišin v roce 1994 ukončil své působení včele Druhé hlavní správy KGB v hodnosti plukovníka. Byl dokonale rozčarován. Po oficiálním konci komunistické vlády v roce 1991 se, co se jeho týkalo, z bývalého KGB stala pokrytecky se tvářící mrtvola. A už dřív, v září roku 1991, Michail Gorbačov zlomil moc největší bezpečnostní organizace světa a různá její oddělení převelel pod jiné orgány.

Oddělení zabývající se vnějším zpravodajstvím. První hlavní správa, zůstalo ve hlavním stanu v Jaseněvu, ale bylo přejmenováno na Zahraniční rozvodnou službu, rusky SVR. A to bylo zlé.

Ale mnohem horší bylo, že Grišinovo vlastní oddělení, Druhá hlavní správa, dříve odpovědné za vnitřní bezpečnost, za odhalování špionů a potlačování disentu, bylo vykleštěno, přejmenováno na FSB a přinuceno omezit svou moc na parodii toho, čím kdysi bývalo.

Grišin to pozoroval s opovržením. Ruský lid potřebuje disciplínu, tvrdou a příležitostně třeba i drsnou, a tu mu poskytovala právě Druhá HS. Vydržel reformy tři roky, čekal na jmenování generálmajorem, a pak odešel. A o rok později se stal šéfem ochranky Igora Komarova, tehdy pouhého člena politbyra staré Liberálně demokratické strany.

Ti dva vystoupali k vedoucímu postavení a k moci společně, a ještě víc, mnohem víc je toho spolu mělo čekat. Grišin vytvořil pro Komarova dokonale loajální jednotku tělesné ochrany, kterou nazvali Černé hlídky; teď měla šest tisíc mladých mužů a on jí osobně velel.

Podpůrnou organizací Hlídek byla Liga mladých bojovníků, těch bylo dvacet tisíc. Teenagerská frakce UVS byla prodchnuta tou správnou ideologií, byla fanaticky věrná – a on jí velel také.

I ten nejubožejší pouliční flákač mohl na Komarova volat „po kamarádsku“, protože to byla součást hry na muže z lidu, která se od politika v Rusku čeká. Ale v nejužším kruhu spolupracovníků vyžadoval Komarov zdvořilost – ode všech až na pár těch nejbližších.

„Jsi přesvědčen, že ten dokument už není v budově?“ zeptal se Komarov.

„Nemůže být, Igore Viktoroviči. Za ty dvě hodiny jsme ji celou prakticky obrátili vzhůru nohama. Každý kus nábytku, všechny šatní skříně, všechny zásuvky, sejfy. A prohlédli jsme všechna okna a všechny světlíky. Pozemek jsme prozkoumali do posledního metru. Nikdo se sem nevloupal.

Zrovna skončil s prohlídkou odborník od firmy, která vyrábí sejfy. Sejf nebyl otevřen násilím. Buď ho otevřel někdo, kdo zná kombinaci, nebo ho neotevřel nikdo. Našli a prohledali i všechno smetí ze včerejška. Nic.

Psi byli na volno od sedmi večer. Potom do budovy nikdo nevešel – denní směnu vystřídali noční strážní v šest, a denní směna deset minut poté odešla. Akopov byl v kanceláři do osmi. Našli jsme a nechali přivézt sem cvičitele, který tu byl včera v noci. Dušuje se, že včera večer zavíral psy třikrát, když odjížděli tři lidi, co pracovali přes čas, a že Akopov byl poslední z nich. Deník noční směny to potvrzuje.“

„Takže co?“ zeptal se Komarov.

„Buď lidský omyl nebo lidská zlomyslnost. Oba noční strážné jsme vytáhli z postelí. Čekám, že je každou chvíli přivezou. Měli obcházet po budově od Akopovova odchodu v osm až do šesti ráno, kdy je vystřídala denní směna. Ta tu pak byla sama, dokud kolem osmi nezačali přijíždět lidi z kanceláří. Dvě hodiny. Ale lidi z denní směny přísahají, že když udělali první obchůzku, dveře všech kanceláří v tomhle patře byly zamčené. A všichni, kdo v patře pracují, včetně Akopova, to potvrzují.“

„Máš nějakou teorii, Anatoliji?“

„Buď to Akopov odnesl s sebou, náhodou nebo schválně, a nebo to nezamknul a vzal to někdo z noční směny. Mají univerzální klíče ke všem kancelářím.“

„Takže je to Akopov?“

„Je první podezřelý, to jistě. Prohledali jsme jeho byt. V jeho přítomnosti. Nic. Myslel jsem si, jestli to nevzal s sebou a pak neztratil aktovku. Na ministerstvu obrany se jednou něco podobného stalo. Tehdy jsem to vyšetřoval. Nevyklubala se z toho špionáž, ale zločinná nedbalost. Ten, co to provedl, šel do lágru. Ale Akopov má tu aktovku, kterou používá vždycky. Tři lidé ji identifikovali.“

„Takže to udělal schválně?“

„Možná. Ale něco mi vadí. Proč by potom šel druhý den do kanceláře a čekal, až ho chytíme? Měl dvanáct hodin na to, aby zmizel. Rád bych jej… hmmm… vyslechl trochu důkladněji. Abych mohl podezření buď vyvrátit, nebo potvrdit.“

„Povoluje se.“

„A potom?“

Igor Komarov se otočil s křeslem tváří k oknu. Chvilku přemítal.

„Akopov byl velmi dobrý osobní tajemník,“ řekl pak pomalu. „Ale po tomhle ho budu muset vyměnit. Potíž je ale právě v tom, že ten dokument četl. Jeho obsah je krajně důvěrný. Kdybych si jej nechal na nějakém podřadnějším místě nebo kdybych jej propustil, mohl by se cítit ukřivděný a dokonce by mohl být v pokušení vyslepičit to, co ví. A to by byla škoda, to by byla moc velká škoda.“

„Naprosto chápu,“ řekl plukovník Grišin.

V té chvíli dorazili dva vyplašení noční strážní a Grišin je šel dolů vyslechnout.

V devět večer byly prohledány ubikace Černé hlídky za městem a nenašlo se nic než očekávané toaletní potřeby a pornočasopisy.

Dva strážné oddělili a vyslýchali je ve dvou pokojích. Výslech vedl osobně Grišin. Bylo jasné, že z něj mají hrůzu, a jinak tomu vzhledem k jeho reputaci ani být nemohlo.

Občas se neudržel a sprostě na ně zblízka řval, ale pro ty dva zpocené muže bylo nejhorší, když si k nim sedl a šeptem jim líčil detaily toho, co je čeká, pokud mu budou lhát a on to zjistí. V osm měl už dokonalý obrázek o tom, co se za jejich směny dělo. Věděl, že obchůzky prováděli nedbale a nepravidelně, že byli jako přilepení k obrazovce a hltali zprávy o prezidentově smrti. A poprvé se dozvěděl o existenci uklizeče.

Dovnitř toho chlapa vpustili v deset. Jako obvykle. Podzemní chodbou. Nikdo jej nedoprovázel. Troje dveře museli odemykat oba strážní, protože jeden měl kombinaci k zámku na těch na ulici, druhý k těm v domě a oba pak k těm prostředním.

Dozvěděl se, že oba strážní viděli, jak stařík začal uklízet v horním patře. Jako vždycky. A že pak museli odejít od televize a pootevírat mu kanceláře v prvním patře, kde sídlí ti nejdůležitější. Že jeden z nich stál ve dveřích, dokud nebyla uklizena Komarovova kancelář, a potom dveře zamkl, ale když uklizeč dokončoval zbytek kanceláří v prvním, oba strážní byli dole. Jako obvykle. Takže… uklizeč byl sám v Akopovově kanceláři. A odešel dřív než obvykle, brzy nad ránem.

V devět odvezli smrtelně bledého Akopova z budovy. V jeho vlastním autě, ale řídil příslušník Černých hlídek.

Další seděl vzadu vedle tajemníka upadlého v nemilost. Auto nejelo k Akopovově bytu. Namířilo si to ven ze města, k jednomu z táborů Ligy mladých bojovníků.

V devět plukovník Grišin dočetl složku z personálních záznamů zaměstnanců nadepsanou „Zajcev, Leonid, 63 let, uklizeč“. Byla tam soukromá adresa, ale teď tam nebude. Má přece přijít v deset do práce.

Jenže nepřišel. A tak před půlnocí vyjel plukovník Grišin se třemi příslušníky Černých hlídek na návštěvu staříkova bytu.

V tu dobu se Celia Stoneová se spokojeným úsměvem skulila ze svého milence a natáhla se pro cigaretu. Kouřila málo, ale v takovýchhle chvilkách ano. Hugo Gray ležel na zádech na její posteli a těžce oddechoval. Byl to sportovně založený mladý muž a udržoval se ve formě squashem a plaváním, ale v předcházejících dvou hodinách si tedy sáhl pořádně na dno.

Nebylo to poprvé, co se sám sebe ptal, proč to bůh zařídil tak, aby chutě milováníchtivé ženy vždycky o něco přesahovaly možnosti muže. To je vážně nefér.

Celia Stoneová ve tmě zhluboka zatáhla, ucítila chuť nikotinu, naklonila se ke svému milenci a pocuchala mu tmavě hnědé kudrny.

„Jak ses propána dostal ke kulturnímu,“ dobírala si ho. „Nepoznáš Turgeněva od Lermontova.“

„To taky nemusím,“ zavrčel Gray. „Ode mě se čeká, že budu Rusům vykládat o naší kultuře – Shakespeare, sestry Bronteovy a tak.“

„Proto si asi pořád chodíš pro rozumy k šéfovi rezidentury, co?“

Gray se vymrštil z peřin, chytil ji za předloktí a zašeptal jí do ucha: „Sklapni, Celie. Může tu být štěnice.“

Celia Stoneová odešla uraženě udělat kávu. Nechápala, proč takové nevinné škádlení Huga tolik vytáčí. Stejně je skutečnost, že na ambasádě dělá to, co dělá, hodně veřejným tajemstvím.

Samozřejmě měla pravdu. Hugo Gray byl třetím a nejmladším členem moskevské rezidentury SIS. Ve starých dobrých časech na vrcholu studené války bývala ovšem rezidentura o hodně větší. Ale časy se mění a rozpočty se zmenšují. Téměř zhroucené Rusko bylo považováno za čím dál tím menší hrozbu.

A co bylo důležitější, devadesát procent věcí, které bývaly tajné, bylo teď veřejně dostupných nebo minimálně zajímavých. Dokonce i bývalá KGB teď měla důstojníka fungujícího jako tiskový mluvčí a tým CIA na americké ambasádě se smrskl na rozměry fotbalového družstva.

Ale Hugo Gray byl mladý a horlivý a byl přesvědčen, že většina diplomatických bytů je stále odposlouchávána. Komunismus je možná pryč, ale ruské paranoie se daří dobře, díky za optání. Měl pravdu, ale agenti FSB už stejně přišli na to, čím je, a bylo jim to upřímně jedno.

Dost divoce pojmenovaný Bulvár entuziastů, to je pravděpodobně ta nejzpustlejší, nejoprýskanější a nejbídnější ulice v Moskvě. Triumfující komunistický systém plánování ji umístil po větru od ústavu chemického válečného výzkumu, jehož čističky mají filtry jako sítě na tenis. Ze všech zdejších obyvatel projevovali entuziasmus jedině ti, kdo se zrovna stěhovali někam hodně daleko.

Podle personálních záznamů bydlel Leonid Zajcev se svou dcerou, jejím mužem, řidičem náklaďáku, a jejich dítětem, v bytě kousek od hlavní třídy. Bylo půl jedné a noc byla pořád vlahá. Objevila se elegantní černá čajka, jejíž řidič vystrkoval hlavu, aby mohl přečíst zamazaná jména ulic.

Zeť se samozřejmě jmenoval jinak, a tak museli vytáhnout z postele ospalého a nabručeného souseda v přízemí, aby se dozvěděli, že rodina bydlí ve čtvrtém patře. Výtah tu nebyl. Čtyři muži vyrazili po schodech nahoru a zabušili na oprýskané dveře.

Ženě, která otevřela, ospalé a se zalepenýma očima, muselo být tak pětatřicet, ale vypadala o deset let starší. Grišin byl zdvořilý, ale naprosto neústupný. Jeho muži se vedrali dovnitř a rozešli se prohledat byt. Ne že by toho k prohledání bylo moc; byt byl docela malý. Dva pokoje, zapáchající koupelna a za závěsem kuchyňský kout.

Žena spala se svým šestiletým synem v jednom z pokojů. Dítě se probudilo a začalo pofňukávat. Úplně do breku se dalo, až když muži převrátili postel a dívali se, jestli pod ní někdo není. Potom otevřeli a zpřeházeli dvě otlučené překližkové skříně.

V druhém pokoji Zajcevova dcera zoufale ukazovala na lehátko u zdi, kde její otec spává, a vysvětlovala, že její manžel je někde na štrece do Minska a bude pryč ještě dva dny. Rozbrečela se stejně jako její dítě a přísahala, že otec se včera ráno domů vůbec nevrátil. Znepokojilo ji to, ale nepokusila se ohlásit, že zmizel. Myslela si, že asi musel usnout někde na lavičce.

Černé hlídky se za deset minut přesvědčily, že v bytě se nikdo neskrývá, a Grišin si byl jist, že žena je příliš vyděšená a hloupá, než aby mu lhala. Během půl hodiny byli z bytu pryč.

Grišin nařídil jet ne zpátky do středu Moskvy, ale do tábora šedesát kilometrů za Moskvou, kde drželi Akopova. Po zbytek noci osobně smolařského tajemníka vyslýchal. Ještě před úsvitem vzlykající muž přiznal, že asi musel ten životně důležitý dokument nechat ležet na stole. Nic podobného se mu nikdy předtím nestalo. Nemohl pochopit, jak to, že jej zapomněl zamknout. Prosil o odpuštění. Grišin přikývl a poplácal ho po zádech.

Vyšel před ubikaci a zavolal si jednoho ze svých nejdůvěryhodnějších zástupců.

„Dneska bude pořádně horký den. Náš přítel je nervozitou celý zpocený. Myslím, že trocha plavání před ránem mu udělá dobře.“

Potom se vrátil do města. Jestliže Akopov nechal dokument na stole, uvažoval, pak ho buď omylem vyhodili, nebo ho vzal uklizeč. A první z těch dvou možností nedávala smysl. Odpadky vždycky zůstávaly v hlavním stanu strany několik dní a pálily se pod dohledem. A papír ze včerejška byl probrán list po listu. Nic. Takže zbývá uklizeč. Grišin neměl ani ponětí, proč by pologramotný starý chlap měl udělat něco takového a co se složkou vlastně asi podnikl dál. To může objasnit jenom stařík sám. A taky mu to objasní.

Ještě před snídaní se po ulicích rozešly dva tisíce jeho lidí, všichni v civilu, a hledali starce v ošoupaném vojenském plášti. Neměl žádnou jeho fotografii, ale popis byl přesný, včetně toho, že Zajcev má vepředu tři kovové zuby.

Ale ani pro dvě tisícovky pátračů to nebyla snadná záležitost. Po uličkách a parcích se motalo desetinásobně víc lidských trosek všech věkových kategorií a všech velikostí, a všichni byli mizerně oblečeni. A pokud teď Zajcev žije mezi nimi, jak Grišin předpokládal, bude třeba je všechny obejít. Jeden z nich bude mít v puse tři kovové zuby a v ruce složku v černých deskách. Vyděšení, ale poslušní příslušníci Černých hlídek sundali uniformy, navlékli se do kraťasů a triček, protože den bude horký, a rozešli se po celé Moskvě…

LANGLEY, PROSINEC 1983

Jason Monk vstal od stolu, protáhl se a rozhodl se, že si zajde dolů do jídelny. Byl už měsíc zpátky z Nairobi a říkali mu, že jeho zprávy jsou dobré a v některých případech dokonce hodně dobré. Že povýšení je už za dveřmi a že šéf pro Afriku z něj sice má radost, ale bude jej muset oželet.

Monk po příjezdu zjistil, že je zapsán na kurz španělštiny, který začíná hned po vánočním a silvestrovském volnu. Španělština bude jeho třetím cizím jazykem, ale především mu otevře dveře do sekce pro Jižní Ameriku.

Jižní Amerika, to je velké území – a velmi důležité, protože nejen že je to „zadní dvorek Ameriky“, jak tvrdí Monroeova doktrína, ale je to také nejčastější cíl sovětského bloku, který se tu snaží vyvolávat vzpoury, subverze a komunistické revoluce. Tak třeba zrovna teď prováděla KGB jižně od Rio Grande jednu velkou operaci, které byla CIA rozhodnuta zabránit. Takže pro třiatřicetiletého Monka byla Jižní Amerika dobrým pokračováním kariéry.

Zrovna si míchal kávu, když si všiml, že někdo stojí přímo před jeho stolem.

„Jste báječně opálený,“ ozvalo se. Vzhlédl. A poznal muže, který se na něj usmíval. Začal vstávat, ale on mu pokývl, ať zůstane sedět – použil k tomu gesto hodného aristokrata, který milostivě zachází s venkovany.

Monka to překvapilo. Věděl, že tenhle muž je jednou z klíčových postav v operačním, protože mu ho kdosi ukázal na chodbě a řekl, že je to čerstvě uvedený šéf Sovětské sekce, kontrarozvědné skupiny Sovětské divize.

Nejvíc ale Monka udivilo, jak bezvýznamně ten chlap vypadá. Byli asi tak stejně vysocí, kousek pod metr osmdesát, ale ten druhý, ačkoli byl jen o devět let starší, byl fyzicky hodně z formy. Monk si všiml mastných vlasů ulízaných z čela dozadu, tenkého knírku pokrývajícího horní ret patřící k slabošským a marnivým ústům, krátkozrakých sovích oček.

„Tři roky v Keni,“ vysvětlil stručně původ svého opálení.

„Návrat do zimního Washingtonu, co?“ řekl ten muž.

Všechny kontrolky Monkových smyslů poplašně blikaly. Za těma očima bylo něco zlomyslného. Jsem o hodně chytřejší než ty, jako by říkaly, jsem moc a moc chytrý. „Ano, pane,“ odpověděl Monk. Napřáhla se důkladně nikotinem konzervovaná ruka. Monk si všiml jak toho, tak bludiště maličkých vlásečnic kolem kořene nosu, které často prozrazují silného pijáka. Vstal a usmál se – tím druhem úsměvu, kterému děvčata v pisárně, která měla na úsměvy dokonalý klasifikační systém, říkala mezi sebou yellowstonský zálesácký.

„Vy asi budete…,“ načal muž.

„Monk. Jason Monk.“

„Rád vás poznávám, Jasone. Já jsem Aldrich Ames.“

Kdyby to ráno auto Huga Graye nastartovalo, mnozí lidé, kteří později zemřeli, by zůstali naživu, a svět by se ubíral jinými cestami. Jenže startéry automobilových motorů se řídí vlastními zákony. Gray se zuřivě snažil vymáčknout z auta nějakou reakci, ale potom se raději rozběhl za červeným roverem, který se už blížil k závoře před komplexem, a zaklepal na okénko. Celia Stoneová ho nechala nastoupit.

Sedl si vedle ní a vůz zamířil na Kutuzovův prospekt a kolem hotelu Ukrajina ke Kremlu. Hugo kopl do něčeho, co se válelo na podlaze. Sehnul se a zdvihl to. „To je ta nabídka k odkoupení Izvěstijí?“ zeptal se.

Podívala se stranou a poznala složku, kterou držel v ruce. „Ale kruci, tohle jsem chtěla vyhodit už včera. Nějaký starý blázen mi to hodil do auta. Vylekal mě k smrti.“

„Asi zas nějaká petice,“ usoudil Gray. „Nikdy si nedají pokoj. Obvykle je to kvůli vízům, jak jinak.“ Otevřel černé desky a podíval se na titulní stranu. „Ne, tohle je něco političtějšího.“

„Jasně. Jmenuju se Pošuk Pošukevič Cvokin a tohle je můj plán na záchranu světa. Hlavně ho dejte velvyslanci.“

„Tohle řekl? Že to máš dát velvyslanci?“

„Nojo. Jo, a taky že je to za to pivo.“

„Za jaké pivo?“

„Jak to mám vědět? Strašilo mu ve věži.“

Gray si přečetl titulní stranu a pak prolistoval pár dalších. A ztichl.

„Je to politická záležitost,“ řekl potom. „Nějaký manifest.“

„Tak si ho hezky užij,“ doporučila mu Celia. Nechali už za sebou Alexandrův park a zabočili ke Kamennému mostu.

Hugo Gray měl nejdřív v úmyslu rychle si ten nechtěný dáreček prolistovat a pak jej hodit do koše. Ale když dorazil do kanceláře, přečetl si desítku stránek, vstal a požádal o rozhovor se šéfem rezidentury, chytrým Skotem se sklony ke kousavým vtipům.

Šéfovu kancelář každý den prohledávali kvůli štěnicím, ale opravdu důvěrná jednání se i přesto vždycky konala v „bublině“. Tenhle podivný výtvor je obvykle konferenční místnost zavěšená na silných nosnících, aby ji, jakmile se zavře, obklopoval ze všech stran vzduch. Když ji pak zevnitř i zvenčí obvyklým způsobem prohledáte, předpo-kládá se, že je pro cizí rozvědku „nenapíchnutelná“. Gray ale neměl pocit, že by šlo o natolik důvěrnou věc, a nepožádal, aby se odsunuli do bubliny.

„Copak, chlapče,“ řekl šéf.

„Hele, Jocku, já ani nevím, jestli neplýtvám tvým časem. Možná ano. Předem se omlouvám. Ale včera se stalo něco divného. Jeden stařík hodil tohleto do auta Celii Stoneové. Znáš ji? Ta holka od tiskového. Třeba to nic není, ale…“

Nechal to odeznít do ztracena. Šéf jej pozoroval přes horní okraje svých půlměsíčných brýlí.

„Hodil jí to do auta?“ optal se klidně.

„Říká to. Prostě prý otevřel dveře, hodil to dovnitř, požádal ji, ať to dá velvyslanci, a zmizel.“ Šéf rezidentury položil ruku na složku v černých deskách, kde byly vidět dva otisky Grayových prstů. „Co to bylo za chlapa?“ zeptal se.

„Starý, ošuntělý, samá vráska. Jako nějaký pobuda. Strašně ji to vyděsilo.“

„Co to má být? Petice?“

„To si myslela taky. Chtěla to vyhodit. Ale dneska mě vezla do práce. Kus jsem toho přečetl cestou. Mám dojem, že je to hodně politická věc. Na stránce za titulem je razítko se znakem UVS. A je to napsané, jako kdyby autorem byl Igor Komarov.“

„Náš budoucí prezident. To je zvláštní. No dobře, chlapče, nech mi to tady.“

„Díky, Jocku,“ řekl Gray a vstal. V britské SIS se podporuje pocit důvěrnosti tím, že i ti nejmladší si tykají s těmi nejzasloužilejšími patriarchy. Má to podpořit atmosféru kamarádství, rodiny, zvýraznit tu psychologii typu „tady jsme my – a tady jsou oni“, která je vlastní všem službám provozujícím tohle prazvláštní řemeslo. Jen nejvyššímu šéfovi se vyká a neříká se mu křestním jménem, ale „šéfe“ nebo „pane“.

Gray se už natahoval po klice, ale jeho nadřízený jej zarazil.

„Ještě maličkost, chlapče. Za sovětských časů se při stavění hodně šetřilo a zdi se dělaly tenké. A tenké tudíž zůstaly. A jeden třetí sekretář v obchodním má dneska očička celá červená od nevyspání. Ještě štěstí, že manželku nechal doma v Anglii. Byli byste laskavě s milou slečnou Stoneovou poněkud méně hluční?“

Hugo Gray odešel z kanceláře rudý jako zdi Kremlu. Šéf rezidentury položil černý dokument stranou. Vypadalo to na hodně těžký pracovní den. Velvyslanec se s ním chce sejít v jedenáct. Jeho Excelence je zaměstnaný muž a nebude si dělat hlavu s něčím, co bůhvíjaký pobuda hodil do auta. A tak se stalo, že k dokumentu, který později vešel ve známost jako Černý manifest, se šéf rezidentury dostal až pozdě večer, když stále ještě pracoval ve své kanceláři…

MADRID, SRPEN 1984

Indické velvyslanectví v Madridu, ještě před tím, než se v listopadu 1986 přestěhovalo, sídlilo ve zdobné budově z přelomu století na Calle Velazquez číslo 93. Na Den nezávislosti v roce 1984 pořádal indický velvyslanec jako obvykle velkou recepci pro přední členy španělské vlády a pro diplomatický sbor. Jako vždycky se recepce konala patnáctého srpna.

A protože v tomhle měsíci je v Madridu pekelné horko, a také proto, že srpen je měsíc vládních, parlamentních i diplomatických prázdnin, byla spousta šéfů obvykle někde mimo město a místo nich chodili na tuhle recepci mladší hodnostáři.

Z velvyslancova hlediska to bylo politováníhodné, ale Indie přece kvůli němu nezmění vlastní dějiny a nepřestěhuje Den nezávislosti na jindy.

Američany tudíž zastupoval chargé d’affaires, kterého doprovázel druhý tajemník obchodního oddělení, jistý Jason Monk. Šéf rezidentury CIA na velvyslanectví byl také mimo, a tak za něj musel Monk, tou dobou číslo dvě v hierarchii rezidentury, zaskočit.

Pro Monka to byl dobrý rok. Absolvoval se ctí půlroční kurz španělštiny a zasloužil si povýšení z GS-12 na GS-13. Tahle zkratka znamenající Government Schedule neboli řazení tříd vládních zaměstnanců pro lidi pracující v soukromém sektoru mnoho neznamená, protože jde o platovou tabulku, kterou se řídí jen federální vláda, ale v CIA indikuje nejen plat, ale i postavení, prestiž a rychlost postupu. A co víc, na nejvyšších pozicích došlo ke změně: ředitel CIA William Casey právě určil nového zástupce ředitele pro operace, kterým nahradil Johna Steina. A muž, jehož funkce má zkratku DDO, Deputy Director (Operations), se stává šéfem veškeré rozvodné činnosti v agentuře a má tedy pod sebou všechny agenty v terénu. Tím novým mužem byl člověk, který kdysi vyhledal a najal Monka, Carey Jordan.

Když měl Monk konečně za sebou kurz španělštiny, nepřidělili jej do Latinskoamerické divize, ale do Západoevropské, a ta měla na starosti jen jednu španělsky mluvící zemi, totiž Španělsko samo. Ne že by Španělsko bylo nepřátelským územím; ba právě naopak. Ale pro svobodného čtyřiatřicetiletého důstojníka CIA byla živá španělská metropole stejně dobrým rejdištěm jako Tegucigalpa.

Protože Spojené státy mají se svým španělským spojencem dobré vztahy, CIA neměla na starosti ani tak čmuchat ve Španělsku samém, jako spíš spolupracovat s orgány španělské kontrarozvědky a sledovat početnou sovětskou a východoevropskou komunitu, v níž se to jen hemžilo nepřátelskými agenty. Monk za pouhé dva měsíce navázal slušné vztahy s domácí španělskou agenturou, jejíž starší důstojníci zčásti přežívali z Frankových časů a komunisty moc nemilovali. Protože Španělé měli potíže s výslovností jeho jména, které jim vycházelo spíš jako „Chasón“, raději mladého Američana překřtili a říkali mu El Rubio, Blonďák. Líbil se jim. Monk tak na lidi působil většinou.

Recepce byla upocená a zcela typická: skupinky pomalu kroužících lidí, kteří usrkávají šampaňské placené indickou vládou a vedou zdvořilou, ale povrchní konverzaci. Monk brzy usoudil, že toho už pro strýčka Sama udělal dost, a chystal se k odchodu, když tu uviděl známou tvář. Proklouzl davem a došel za záda toho muže. Počkal, až ten člověk v tmavě šedém obleku přestane mluvit s dámou v sárí a zůstane na chvilku sám. A potom zezadu řekl rusky: „Tak co příteli, jak to dopadlo s vaším synem?“ Muž ztuhl a otočil se. Potom se usmál.

„Díky,“ řekl Nikolaj Turkin. „Uzdravil se. Je v pořádku a má se dobře.“

„To jsem rád,“ řekl Monk. „Jak tak koukám, vaše kariéra to přežila taky dobře.“

Turkin přikývl. Vzít dar od nepřítele, to byla vážná urážka, a kdyby se to někdo dozvěděl, nikdy by jej už ze SSSR nepustili. A tak se musel vydat na milost a nemilost profesoru Glazunovovi. Starý lékař měl naštěstí sám syna a soukromě byl přesvědčen, že by jeho země měla v medicínských záležitostech víc spolupracovat se špičkovými výzkumnými ústavy světa. A tak se rozhodl mladého důstojníka neohlásit a jen skromně přijímal gratulace kolegů za tu báječnou léčbu.

„Naštěstí ano, ale moc nescházelo,“ odpověděl Turkin.

„Pojďte někam na večeři,“ řekl Monk. Sovět se zatvářil znepokojeně. Monk zvedl ruce, jako kdyby se vzdával. „Žádné špeky, slibuju.“

Turkin se uvolnil. Oba muži věděli, co ten druhý dělá. Už skutečnost, že Monk mluví tak výtečně rusky, naznačovala, že bude na americkém velvyslanectví asi sotva dělat v obchodním. A Monk podle toho, že Turkin má povoleno nechat se vidět v rozhovoru s Američany, zase pochopil, že musí být z KGB, a nejspíš rovnou z KR, jejího kontrarozvědného odboru.

Hodně vyjasnilo i to slovo „špeky“, protože už skutečnost, že je Američan může použít v žertu, naznačovala, že nabízí menší příměří, které na chvíli přeruší studenou válku. „Dát špek“ nebo „hodit špek“, to je slangový výraz používaný tehdy, když důstojník rozvědky jednoduše navrhuje svému protějšku ze druhé strany, aby začal kopat za jiné mužstvo.

A tak tři dny nato přišli oba muži, každý zvlášť, do boční uličky v jedné staré madridské čtvrti. Ulička se jme-novala Calle de los Cuchilleros, ulice brusičů nožů. Někde v polovině téhle krátké průchozí ulice jsou starobylé dřevěné dveře, za kterými se po pár schodech sejde do klenuté cihlové místnosti hostící už od středověku skladiště vína. Už spoustu let tu vařili tradiční španělská jídla a nazvali to tu Sobrinos de Botin. Oblouky stropu vytvářely oddělené kóje, v jejichž středu stály stoly. Monk a jeho host se u jednoho z nich usadili.

Jídlo bylo výborné. Monk objednal červené Marqués de Riscal. Ze zdvořilosti se zdrželi řečí o práci a mluvili o manželkách a dětech. Monk přiznal, že zatím si ani jedno, ani druhé nepořídil. Malý Jurij chodí do školy, ale teď je jako vždycky na prázdninách u prarodičů. Víno rychle ubývalo, a tak se objevila druhá láhev.

Monk si zpočátku neuvědomil, že Turkin za přívětivou fasádou skrývá kvasící nenávist – jenže ne k Američanům, ale k systému, který málem zabil jeho syna. Druhá láhev Marqués byla skoro pryč, když se najednou zeptal: „Baví vás dělat pro CIA?“

Tak co – je to špek? napadlo Monka. Pokouší se mě ten pitomec získat pro spolupráci?

„Ale ano, jde to,“ řekl klidně. Naléval zrovna víno a nedíval se na Rusa, ale na sklenici.

„A když máte problémy… pomůžou vám vaši lidi?“ Monk se pořád díval, jak víno teče do sklenice, a ruka se mu ani nepohnula.

„Jasně. Když potřebujete pomoct, vždycky jdou do toho s vámi. To je součást pravidel.“

„Musí být dobré pracovat pro lidi, kteří mají tolik svobody,“ řekl Turkin. Monk konečně odložil láhev a podíval se přes stůl. Slíbil, že nebude házet špeky, ale Rus to udělal sám a za něj.

„Proč ne? Podívejte se, příteli, systém, pro který pracujete, se změní. A brzy. Můžeme mu pomoct, aby se změnil rychleji. A váš Jurij už může vyrůst jako svobodný člověk.“

Andropov navzdory lékům z Londýna zemřel. Po něm nastoupil další geront, Konstantin Černěnko, kterého museli na tribuně dva podpírat. Ale mluvilo se o tom, že do Kremlu zavane čerstvý vítr a přijde mladší muž jménem Gorbačov. Než došli ke kávě, Turkin byl jeho; dál zůstane tam, kde je, uvnitř KGB, ale bude pracovat pro CIA.

Monk měl štěstí, že jeho nadřízený, šéf rezidentury, byl zrovna na dovolené. Kdyby byl v práci, Monk by byl musel předat Turkina k řízení někomu jinému. Takhle mohl sám poslat do Langley přísně tajný kódovaný kabelogram s popisem toho, jak jej získal pro spolupráci. Nejdřív se k tomu přirozeně stavěli skepticky. Major od KR přímo v centru KGB, to je zásah do černého. Při sérii utajených setkání na různých místech v Madridu se pak po zbytek léta Monk dozvěděl spoustu věcí o svém sovětském vrstevníkovi.

Turkin byl synem inženýra pracujícího pro vojenský průmysl. Narodil se v roce 1951 v Omsku na západní Sibiři. Nedokázal se v osmnácti dostat na tu vysokou školu, kam chtěl, a musel na vojnu. Přišel k Pohraniční stráži, kterou řídila KGB. Tam jej vytipovali a poslali na Dzeržinského akademii, na jejíž kontrarozvědné katedře se naučil anglicky. Skvěle.

S malou skupinkou dalších absolventů byl převelen do výcvikového střediska KGB pro zahraniční rozvědku, proslulého „Andropovova ústavu“. A stejně jako Monk na druhé straně zeměkoule byl vybrán pro rychlé a krátké studium. Pro ty, kdo neměli žádné zkušenosti z KGB a neovládali žádný cizí jazyk, měl „ústav“ dvou a tříleté běhy. Turkin měl oba předpoklady, a tak absolvoval jednoleté studium. Když je se skvělými výsledky ukončil, byl přidělen ke správě K. patřící k První hlavní správě. Šlo o oddělení zabývající se kontrarozvědkou – První hlavní správa pak zahrnovala všechnu rozvodnou činnost. „Káčku“ v té době velel nejmladší generál v KGB Oleg Kalugin.

V roce 1978, v sedmadvaceti letech, se Turkin oženil, a téhož roku se mu narodil syn. V roce 1982 dostal první úkol v zahraničí, v Nairobi; jeho hlavním posláním bylo proniknout do rezidentury CIA v Keni a získat agenty buď tam, nebo v celém keňském establishmentu. Jeho práci předčasně ukončila synkova choroba.

Turkin dodal CIA první zásilku v říjnu. Monk věděl, že naprosto utajená informace prostě neexistuje, a tak odvezl balíček do Langley osobně. Ze zásilky se vyklubala skutečná výbušnina. Turkin zlikvidoval div ne všechny operace KGB ve Španělsku. Aby ochránili zdroj, pouštěli Američané informace Španělům kousek po kousku a dali si záležet, aby každé odhalení Španěla pracujícího pro Moskvu vypadalo buď jako šťastná náhoda nebo jako výsledek dobré práce španělské agentury. Pokaždé zajistili, aby se KGB dozvěděla (s Turkinovou pomocí), že sám agent udělal hloupou chybu, která způsobila jeho zatčení. Moskva nic netušila a přitom přišla o celý operační tým na iberském poloostrově.

Za ty tři roky, co už byl v Madridu, se z Turkina stal zástupce šéfa rezidentury, takže získal přístup téměř ke všemu. V roce 1987 byl převelen do Moskvy a po roce se stal šéfem celého pododdělení správy K, které řídilo rozsáhlý aparát KGB ve východním Německu – dokud se odtud nemuselo stáhnout, protože v roce 1990 Berlínská zeď padla, s ní padl i komunismus a došlo ke sjednocení Německa. Za tu dobu sice Turkin dostal ven přes mrtvé schránky a spojky stovky informací a balíčků plných zpráv, ale trval na tom, že jej nebude řídit nikdo jiný než jeho přítel na druhé straně plotu Jason Monk. Bylo to ne-zvyklé uspořádání. Za šest let činnosti vystřídá agent většinou řadu řídících pracovníků – nebo „kontrolorů“. Ale Turkin na tom prostě trval a v Langley se s tím museli smířit.

Když se Monk dlouho předtím, na podzim roku 1986, vrátil do Langley, byl povolán do kanceláře Careyho Jordana.

„Viděl jsem ty papíry,“ řekl nový zástupce pro operace. „Dobrá věc. Mysleli jsme si, že to může být dubl, ale ti španělští agenti, které sundal, byli v kategorii A. Ten tvůj muž to s námi hraje poctivě. Dobrá práce.“ Monk vděčně přikývl.

„Je tu jen jedna věc,“ pokračoval Jordan. „Ještě před pěti minutami mě to ani nenapadlo. Tvoje zpráva o získávací strategii je v pořádku, ale… je v tom ještě něco jiného, ne? Proč se nabídl sám?“

Monk řekl zástupci pro operace to, co do zprávy nenapsal: o nemocném klukovi v Nairobi a o lécích z Reedovy kliniky.

„Měl bych ti nakopat zadek,“ řekl Jordan rozvážně. Vstal a došel k oknu. Březový lesík a břeh Potomaku byly samá rudá a zlatá a listí už začínalo padat. „Pánejo,“ řekl po chvíli. „Neznám v celé agentuře chlapa, který by ho nechal jít a neřekl by si za ty léky o protislužbu. Už jsi ho taky nikdy nemusel vidět. To v tom Madridu byla náhoda. Víš, co říkal Napoleon o svých generálech?“

„Ne, pane.“

„Říkal, že nechce, aby byli dobří, ale aby měli kliku. Ty jsi podivín, ale štěstí máš. Víš o tom, že toho tvého člověka budeme muset předat divizi SV?“

Na samém vrcholu hierarchie CIA je ředitel. Pod ním jsou dva hlavní direktoráty: rozvodný a pro operace. Tomu prvnímu velí zástupce ředitele pro rozvědku, Deputy Director (Intelligence) čili DDI. Má na starosti sběr a analýzu obrovské masy surových informací, které do agentury proudí, a z ní vyrábí výtahy, které jdou do Bílého domu, na Národní radu pro bezpečnost, na ministerstvo zahraničí, do Pentagonu a tak dále.

Informace pro něj shromáždil direktorát pro operace, jemuž velí už zmíněný DDO a který se dělí na jednotlivé divize pěkně podle globusu – na Latinskoamerickou divizi, Středovýchodní, Jihovýchodoasijskou a tak dále. Ale po celých čtyřicet let trvání studené války, mezi roky 1950 a 1990, z nich byla nejdůležitější divize pro Sovětský svaz a východní Evropu, ve zkratce divize SV.

Důstojníci v ostatních divizích cítili jako urážku, když byl hodnotný sovětský zdroj, který si vypiplali a získali někde v Bogotě nebo v Djakartě, posléze převeden pod divizi SV a ta jej řídila místo nich. Logika věci byla v tom, že dříve nebo později prostě musel být jejich muž přesunut z Bogoty nebo Djakarty jinam – a nejspíš zpátky do SSSR.

A protože Sovětský svaz byl úhlavním nepřítelem, divize SV byla hvězdou mezi složkami direktorátu pro operace. Po místě v ní všichni prahli. I přesto, že Monk vystudoval na vysoké škole ruštinu a že strávil celá léta studiem sovětských publikací, musel si odkroutit své v Africké divizi a pak přešel do Západoevropské.

„Ano, pane,“ řekl.

„A chceš jít s ním?“

Monkovi poskočilo srdce. „Ano, pane. Jistě.“

„Tak dobře. Našel sis ho, získal sis ho, budeš si ho řídit.“

Za týden Monka přeložili do divize SV. Jeho úkolem bylo řídit majora Nikolaje Iljiče Turkina z KGB. Do Madridu se nikdy nastálo nevrátil, ale zajížděl tam a tajně se setkával s Turkinem na výletních místech v horách Sierra de Guadarrama. Mluvili spolu o spoustě věcí, hlavně když se k moci dostal Gorbačov a když jeho dvojčata, perestrojka a glasnosť, začala povolovat zle utažený krunýř zákazů a nařízení. Monk z toho měl radost, protože už bral Turkina víc jako přítele než jako zdroj.

V roce 1984 se ze CIA stával – a někteří tvrdili, že už stal – obrovský byrokratický moloch, který se věnoval víc papírování než skutečnému shromažďování informací.

Monk si byrokracii ošklivil a papírováním pohrdal, a vyznával názor, že každý psaný dokument může být ukraden nebo okopírován. V samotném supertajném srdci papírové říše divize SV byly tři stovky složek, v nichž byly všechny podrobnosti o všech sovětských agentech pracujících pro strýčka Sama. A toho podzimu Monk „zapomněl“ k těm třem stům složkám zařadit osobní údaje majora Turkina, krycí jméno Lysander…

Jock Macdonald, šéf rezidentury britské SIS v Moskvě, měl večer sedmnáctého července jít na večeři, ze které se nešlo omluvit. Vrátil se po ní do kanceláře, aby si tu odložil pár poznámek, které si během večeře udělal – nikdy neuvěřil, že jeho byt není napíchnutý – a pohled mu padl na složku v černých deskách. Váhavě ji otevřel a začal číst. Bylo to rusky, přirozeně, a strojem psané, ale on byl bilingvní.

Tu noc se už domů nevrátil. Krátce před půlnocí zavolal ženě a vysvětlil jí to, pak se zase vrátil k dokumentu. Bylo to asi čtyřicet stránek rozdělených do dvaceti tematických kapitol.

Přečetl si pasáže mluvící o znovunastolení systému vlády jediné strany a o obnovení sítě pracovních táborů pro disidenty a jiné nežádoucí živly.

Prostudoval si důkladně kapitoly zabývající se konečným řešením problému židovské komunity a především plánovaným postupem v Čečensku, ale i tím, jak bude naloženo s ostatními rasově nepříbuznými menšinami. Prohlédl si stránky týkající se plánu na uzavření paktu o neútočení s Polskem, kterým budou zajištěny západní hranice, takže bude moci být znovu dobyto Bělorusko, Baltské státy a jižní republiky SSSR, Ukrajina, Gruzie, Arménie a Moldávie.

Prokousal se odstavci pojednávajícími o oživení jaderného arzenálu a o určení cílů pro rakety na území sousedních nepřátelských států. Zahloubal se do stránek popisujících budoucí osud ruské pravoslavné církve a všech ostatních vyznání.

Podle manifestu měly být ponížené a zostuzené ozbrojené síly, které teď stahují ocas jako zbitý pes, znovu vyzbrojeny a vybaveny, a to ne kvůli obraně, ale pro znovudobývání. Obyvatelstvo znovudobytých teritorií čeká otrocká práce a výroba potravin pro ruské pány. Vládu nad nimi budou vykonávat etničtí Rusové usazení na vnějších územích, v jejichž čele bude stát říšský guvernér vyslaný z Moskvy. Disciplínu pomohou udržovat Černé hlídky, jejichž počet vzroste na 200 000 mužů. Ty se také postarají o speciální zacházení s antisociálními liberály, novináři, kněžími, homosexuály a Židy.

Dokument také budil dojem, že odhaluje jednu záhadu, která Macdonalda i jiné znepokojovala už dávno: odkud bere Unie vlasteneckých sil neomezené prostředky na svou kampaň.

Po roce 1990 se organizovaný zločin v Rusku podobal obrovské skládačce – nesčetné gangy v těch raných dobách vedly kruté války a zanechávaly na chodnících své mrtvé. Kolem roku 1995 ale už bylo v plném proudu jejich sjednocování. A v roce 1999 bylo celé Rusko, od západních hranic k Uralu, lénem čtyř velkých zločineckých trustů, z nichž největší, nazývaný Dolgorukij, sídlil v Moskvě. Pokud byl dokument ležící před ním pravý, právě tento gang financoval UVS a počítal s tím, že odměnu si vybere v budoucnu – a bude to zničení ostatních gangů a naprostá dominance.

V pět ráno Jock Macdonald dočetl Černý manifest popáté a zavřel jej. Zůstal sedět a díval se do stropu. Už to bylo dlouho, co přestal kouřit, ale teď zatoužil po pořádném šluku.

Konečně vstal, zamkl dokument do svého sejfu a odešel z velvyslanectví. Zastavil se na dláždění a v pološeru se zadíval přes řeku na zdi Kremlu, v jejichž stínech před osmačtyřiceti hodinami seděl stařík ve volném ošoupaném šedém plášti a zíral zase sem, na ambasádu. Od šéfů špionáže se obyčejně neočekává, že budou nábožensky založení, ale jak zdání, tak povolání může klamat. Aristokraté na Skotské vysočině mají dlouhou tradici věrnosti a oddanosti římskokatolické víře. To oni patřili k těm earlům a baronům, kteří v roce 1745 shromáždili příslušníky svých klanů pod zástavu katolického princátka Karla a které o rok později v bitvě u Cullodenu porazilo vojsko protestantského vévody z Cumberlandu, třetího syna Jiřího II.

Šéf rezidentury byl dítětem téhle tradice. Jeho otcem byl člen rodiny Macdonaldů z Fassifernu, zato jeho matka, dcera rodu Fraserů z Lovatu, jej vychovala ve víře.

Dal se do chůze. Došel po nábřeží k příštímu mostu, byl to Moskvorecký, a po něm přešel ke chrámu Vasila Blaženého. Obešel budovu s cibulovitými kopulemi, loudal se po probouzejícím se středu města na Nové náměstí a potom zase zahnul doprava.

Hned za Novým náměstím uviděl, jak se začínají vytvářet časně ranní fronty na polívku. Jen kousek odsud kdysi trůnil ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu.

O pomoc Rusku se starala spousta zahraničních dobročinných organizací – stejně jako to na oficiálnějším základě dělalo OSN – Západ štědře rozdával, stejně jako předtím rumunským sirotkům nebo uprchlíkům z Bosny. Ale úkol to byl nadlidský, protože lidské trosky proudily do hlavního města z venkova, milice je chytala a odvážela a ony se objevovaly znovu – snad titíž lidé, snad jiní.

Stáli tady, v pološeru před úsvitem, staří a odraní, ženy s dětmi u prsů, ruští rolníci, kteří se nezměnili snad od dob knížete Potěmkina, včetně té volské pasivity a trpělivosti. Teď, na konci července, je dost teplé počasí, aby se udrželi naživu. Ale až přijde zima, ta kousavá, rezavá ruská zima… Loni v lednu to bylo hrozné, ale co bude letos… Jock Macdonald při tom pomyšlení zavrtěl hlavou a vydal se zpět.

Došel na Lubjanské, kdysi Dzeržinského náměstí. Po celá desetiletí tu stála socha železného Felixe, Leninova důvěrníka a zakladatele prapůvodního stroje na výrobu teroru – čeky. V zadní části náměstí stojí velký šedivý a okrový blok budov, který on znal prostě jako Moskevskou centrálu – hlavní stan KGB.

Za starou budovou KGB stojí nechvalně známé vězení Lubjanka, kde byla vynucena přiznání z až příliš mnoha lidí, než aby to šlo spočítat, a kde se konaly popravy. A za vězením vedou dál dvě ulice. Velká Lubjanka a Malá Lubjanka. Vybral si tu druhou. Asi v půlce téhle ulice stojí kostel svatého Ludvíka, kam se chodí modlit většina čle-nů diplomatického sboru a také pár ruských katolíků…

Dvě stě metrů za jeho zády, v místech, kam nemohl přes budovy KGB vidět, v širokém vchodu do obřího obchodu s hračkami, který se jmenuje Dětskij mir, spala skupinka pobudů.

Najednou vešli do vrat dva ramenatí muži v džínách a v kožených bundách a začali obracet spáče tvářemi k sobě. Jeden z nich měl na sobě starý vojenský plášť, na jehož klopě viselo několik ušpiněných medailí. Muži se zarazili, potom se k němu sklonili a začali jím třást. „Jmenuješ se Zajcev?“ vyštěkl jeden z nich. Stařec přikývl. Druhý z mužů vytasil z kapsy bundy mobilní telefon, vyťukal pár čísel a něco řekl. Za pět minut zastavil u obrubníku moskvič. Dva muži vzali tuláka mezi sebe, nacpali jej na zadní sedadlo a sedli si na něj. Stařík se, ještě než se ocitl vevnitř, pokoušel něco říct – a z úst se mu zableskl kov.

Vůz vyrazil kolem rohu, zahnul za velikou budovu, kde kdysi sídlila Všeruská pojišťovna, a projel kolem britského diplomata stojícího tu na chodníku.

Macdonald se s pomocí ospalého kostelníka dostal do kostela, došel až na konec hlavní lodi a klekl si tváří k oltáři. On se díval nahoru, ukřižovaný Kristus se díval na něj dolů. Macdonald se začal modlit.

Modlitby bývají hodně osobní záležitostí, ale on se modlil takhle: „Drahý Bože, prosím tě, dej, ať je to podvrh. Protože jestli není, tak se na nás snese veliké a černočerné zlo.“

ČTVRTÁ KAPITOLA

Jock Macdonald už zase seděl za stolem ještě dřív, než dorazil do práce kdokoli ze zaměstnanců velvyslanectví. Nespal, ale nikdo to nepozná. Jako distingovaný muž se opláchl a oholil v koupelně v přízemí a převlékl se do čisté košile, kterou měl nachystanou ve stole.

Zavolal do bytu svému zástupci. Bruci „Gracie“ Fieldsovi, probudil jej a požádal, aby byl u něj v devět. Podobný telefonát měl i Hugo Gray, který tentokrát spal ve vlastní posteli. V osm Macdonald požádal sloužící bezpečáky, oba to byli poddůstojníci patřící k armádě, aby na devět patnáct připravili „bublinu“ k jednání.

„Věc se má tak,“ vysvětlil Macdonald svým dvěma kolegům, když se přesně v tu dobu sešli, „že včera se mi dostal do rukou jeden dokument. Není potřeba, abych vám líčil jeho obsah. Bude stačit, když řeknu, že jestli je to podvrh nebo planý poplach, tak jen ztrácíme čas. Jestli je pravý, a to zatím nevím, může to být významná informace. Hugo, řekni prosím Graciemu, jak to s ním bylo.“

Gray vyložil všechno, co věděl a co mu řekla Celia Stoneová.

„Kdybychom žili v dokonalém světě,“ použil Macdonald jednu ze svých oblíbených frází, k nimž se uchyloval tak často, že se mladší důstojníci po straně pošklebovali, „rád bych věděl, kdo ten stařík byl, jakým způsobem se dostal k dokumentu, který se může ukázat jako velmi vážná záležitost, a proč si vybral právě to místo a to auto k jeho předání. Znal Celii Stoneovou? Věděl, že je to auto velvyslanectví? A pokud ano, proč si vybral nás? A mimochodem – je na ambasádě někdo, kdo umí kreslit?“

„Kreslit?“ zeptal se Fields.

„No kreslit, třeba nakreslit portrét.“

„Mám dojem, že něčí manželka tu pořádá výtvarné kurzy,“ řekl Fields. „Že prý doma v Londýně ilustrovala dětské knížky. Její muž snad dělá někde v šéfově sekretariátě.“

„Ověř si to. A jestli to půjde, dej ji dohromady s Celií Stoneovou. Já si s Celií mezitím popovídám sám. A ještě dvě věci. Náš kamarádíček se může znovu ukázat, pokusit se přiblížit se k nám, může se potulovat kolem budovy. Požádám desátníka Meadowse a četaře Reynoldse, ať dávají pozor na bránu. Kdyby ho zahlédli, ohlásí to někomu z vás dvou. Pokuste se ho pak dostat dovnitř na šálek čaje. A za druhé – mohl by se pokusit provést podobný kousek i jinde a mohli by ho zavřít. Gracie, máš někoho u milice?“

Fields přikývl. V Moskvě sloužil z nich tří nejdéle, když sem přijel, zdědil zásobu níže postavených zdrojů po celém městě a sám si jich pak ještě pár vytvořil. „Inspektor Novikov. Dělá na oddělení vražd v ústředí milice na Petrovce. Občas bývá užitečný.“

„Dej s ním řeč,“ řekl Macdonald. „Ani slovo o dokumentech házených do aut. Řekni mu jenom, že jeden ujec nám zastavuje lidi na ulicích a prosí o soukromý rozhovor s velvyslancem. Ne že by nám to zas až tak vadilo, ale rádi bychom, aby dal pokoj. Ukaž mu tu kresbu, jestli už nějaká bude, ale nenechávej mu ji. Kdy se s ním máš sejít?“

„Nic nemáme naplánováno,“ řekl Fields. „Volám mu vždycky z budky.“

„Dobře, tak se mrkni, jestli by nám nemohl pomoct. Já si zatím zajedu na pár dní do Londýna. Gracie, vezmi si to tu na povel.“

Celii Stoneovovu chytili, hned jak přišla do vrátnice, a poněkud vyděšenou ji požádali, ať zajde za Macdonaldem, ale ne do jeho kanceláře, do konferenční místnosti A. Ani nevěděla, že to je místnost odolná proti odposlechu.

Macdonald byl velmi zdvořilý a mluvil s ní skoro hodinu. Zaznamenal si každou podrobnost a ona si vyslechla jeho teorii, že stařík otravoval víc členů personálu a prosil je o rozhovor s velvyslancem. Byla by tak milá a pomohla by jim nakreslit portrét toho starého pobudy? Samozřejmě že ano, ráda pomůže.

Jak Hugo Gray domluvil, strávila pak přes poledne hodinu s manželkou zástupce šéfa velvyslancova sekretariátu, která s její pomocí vyrobila uhlem a tužkou skicu. Tři kovové zuby zvýraznila stříbrným fixem. A když skončily, Celia kývla a řekla: „Jo, to je on.“

Po obědě Jock Macdonald požádal desátníka Meadowse, ať se ozbrojí a zaveze jej na letiště Šeremetěvo. Nečekal, že by ho někdo zadržel, ale nemohl vědět, jestli se pravý majitel dokumentu ležícího v jeho aktovce nepokusí získat svůj majetek zpět. Pro jistotu si připnul aktovku k levému zápěstí řetízkem a kov zakryl lehkým letním pláštěm.

Stejně nebylo nic z toho vidět, když s ním jaguár vyjel z brány velvyslanectví. Všiml si, že na Sofijském nábřeží parkuje černá čajka, ale ani se nepohnula a nepokusila se sledovat jaguár, a tak ji pustil z hlavy. Čajka ve skutečnosti čekala, až se objeví malý červený rover. Když dojeli na letiště, desátník Meadows jej doprovodil až k přepážkám před tranzitem. Diplomatický pas zabránil jakékoli kontrole. Po krátkém čekání v odletové hale nasedl do letadla British Airways mířícího na Heathrow. Jakmile se letadlo odlepilo, zvolna si vydechl a poručil si gin s tonikem…

WASHINGTON, DUBEN 1985

Kdyby nad Washingtonem zakroužil archanděl Gabriel, snesl se dolů a zeptal se šéfa rezidentury KGB na sovětském velvyslanectví, kterého ze všech důstojníků CIA by si nejvíce přál mít jako zrádce a ruského špiona, plukovník Stanislav Androsov by neváhal dlouho. Odpověděl by: „Nejradši bych šéfa kontrarozvědné skupiny při Sovětské divizi direktorátu pro operace.“ Uvnitř každé rozvodné služby pracuje nějaká kontrarozvědná skupina. Úkolem jejích příslušníků je prověřovat všechny ostatní, což jim u nich zrovna velkou popularitu nevynáší. Jejich práce se skládá ze tří činností. KR, kontrarozvědka, má hrát hlavní roli při prošetřování přeběhlíků z druhé strany, má je prostě prověřit a zjistit, jestli to myslejí vážně nebo jestli jde o provokaci.

I falešný přeběhlík může přinést nějaké pravdivé informace, ale jeho primárním úkolem je šířit dezinformace: buď přesvědčit své nové hostitele, že uvnitř jejich řad není žádný zrádce, ačkoli tam ve skutečnosti je, nebo je nějakým jiným způsobem zavést do bludiště ze samých slepých uliček. Obratně umístěný provokatér může zavinit celé roky vyplýtvaného času a úsilí.

Kontrarozvědka také prověřuje ty z druhé strany, kdo sice nepřešli fyzicky, ale nechali se získat jako špioni a mohli by ve skutečnosti být dubléry, dvojími agenty.

„Dubler“ je agent, který předstírá, že se dal získat, ale ve skutečnosti zachovává věrnost své vlastní straně a jedná podle jejích příkazů. Dodá několik částeček pravdivé informace, aby druhou stranu ujistil, že je v pořádku, a potom teprv „vystrčí žihadlo“ falešné informace, která může mezi lidmi, pro něž údajně pracuje, způsobit zmatek. A konečně musí KR prověřovat, jestli někdo nepronikl do její vlastní agentury, jestli uvnitř ní není zrádce. Aby KR mohla tyto úkoly plnit, musí mít přístup naprosto ke všemu. Musí mít možnost studovat materiály všech přeběhlíků a zápisy z jejich debrífingů, a to za celé roky zpětně. Musí moci ověřovat podrobnosti kariéry a způsobu získání u všech zdrojů pracujících pro agenturu uvnitř protivníkova území, pokud hrozí jakékoli nebezpečí, že budou prozrazeni. A KR také může požádat i o osobní složku každého z pracovníků vlastní agentury. T
o vše ve jménu prověření jejich loajality a poctivosti. Protože jinak jsou operace přísně odděleny a rozvědka je vůbec založena na principu „to nemusíš vědět“, jeden pracovník má na starosti jednu dvě operace a ty také může prozradit, ale jinak nemá ani ponětí, na čem pracují jeho kolegové. Jen KR má přístup ke všemu. Proto by si také plukovník Androsov, kdyby dostal tu archandělskou nabídku, vybral šéfa KR při Sovětské divizi. Lidé od KR musejí být ti nejvěrnější z věrných.

V červenci 1983 byl do funkce šéfa kontrarozvědky Sovětské divize určen Aldrich Hazen Ames. Získal tím naprostý přístup ke dvěma jejím pododdělením, z nichž to první řídilo všechny zdroje pracující pro USA a nalézající se uvnitř SSSR a to druhé všechny stejné zdroje nalézající se mimo území SSSR.

Šestnáctého dubna 1985 se dostal do finančních problémů, šel na sovětské velvyslanectví na Šestnácté, požádal o schůzku s plukovníkem Androsovem a nabídl se, že bude pro Rusko vykonávat špionáž. Za padesát tisíc dolarů. Přinesl s sebou nějaké drobnější důkazy své dobré vůle.

Vydal jména tří Rusů, kteří kontaktovali CIA a nabídli, že pro ni budou pracovat. Jak později tvrdil, prý si o nich myslel, že to hrají na obě strany a tudíž nejsou k ničemu. Ať tak či onak, o oněch třech pánech pak už nikdo neslyšel. Přinesl také interní dokument se seznamem zaměstnanců CIA, kde stálo i jeho jméno, aby dokázal, že je tím, kým tvrdí, že je. Potom odešel a podruhé prošel přímo před kamerami FBI natáčejícími dění před vchodem. Jejich záznam si ale nikdo nikdy nepřebral. Dva dny nato dostal svých padesát tisíc. Byl to jen začátek. Zrádce, který v celých dějinách Ameriky až k Benedictu Arnoldovi, a možná i včetně něj, napáchal nejvíc škody, sotva začal pracovat.

Později se analytici zabývali dvěma záhadami. První bylo, jak se vůbec mohl tak očividně neschopný, alkoholický nýmand dostat tak vysoko a až k tak vysoce důvěrnému postavení. Tou druhou zase bylo, jak je možné, že ačkoli nejvyšší funkcionáři už od prosince v hloubi duší věděli, že mají mezi sebou zrádce, zůstal Ames neodhalen po dlouhých a pro CIA katastrofických osm let. Odpověď na druhou otázku má tucet různých odstínů. Neschopnost, lhostejnost a sebeuspokojení v řadách CIA, štěstí přející zrádci, obratná kampaň, kterou vedla KGB, aby svého „krtka“ ochránila, ještě více lhostejnosti, nedůtklivosti a hlouposti v Langley, klamné stopy, ještě víc štěstí přejícího zrádci – a konečně vzpomínka na Jamese Angletona.

Angleton kdysi byl šéfem KR v agentuře, stal se přímo legendárním a skončil pronásledován paranoiou. Tento podivný muž bez soukromého života a beze smyslu pro humor začal věřit, že uvnitř Langley je krtek KGB s krycím jménem Saša. Při fanatickém honu za tímhle neexistujícím zrádcem Angleton ničil kariéru jednoho věrného důstojníka za druhým, až nakonec dostal direktorát pro operace na kolena. A ty, kdo jeho řádění přežili a v roce 1985 byli ve vedoucích funkcích, odpuzovala myšlenka, že by měli udělat to, co dělal on: rázně začít pátrat po skutečném krtkovi.

Zato na první otázku se dá odpovědět dvěma slovy: Ken Mulgrew.

Za těch dvacet let, která strávil v agentuře, než se stal zrádcem, pracoval Ames na třech místech mimo Langley.

Jeho šéf v Turecku byl přesvědčen, že ten chlap jenom zabírá místo u stolu; veterán Dewey Clarridge jím opovrhoval a nesnášel jej od samého začátku.

Když pracoval v newyorské úřadovně, měl štěstí a získal si proslulost. Arkadij Ševčenko, podtajemník ze Spojených národů, sice pracoval pro CIA už před Amesovým příchodem sem, a když v dubnu 1978 konečně přešel do Států, bylo to už dílem jiného důstojníka, ale Ames Ukrajince „řídil“ mezitím. Právě v té době se z něj začínal stávat velmi těžký piják.

Jeho třetí post, v Mexiku, to bylo fiasko. Byl neustále opilý, urážel kolegy i cizince, válel se po ulicích a domů ho vodili mexičtí policisté, zpackal každou drobnost probíhajících operací, která zpackat šla, nezískal nikoho. Většinou se celé dny opíjel s jedním Rusem, Igorem Šuryginem, který byl šéfem kontrarozvědného odboru KGB na ruské ambasádě. Možná že právě Šurygin jako první vytipoval mocně ovíněného Američana jako potenciální zdroj. Záznamy z obou jeho zahraničních působení byly zdrcující. Když se dělalo vyhodnocení všech důstojníků, skončil z dvou set hodnocených na stém devadesátém osmém místě.

S tím by za normálních okolností žádnou kariéru neudělal. A také jej začátkem osmdesátých let všichni, kdo působili na vedoucích místech v hierarchii CIA – Carey Jordan, Dewey Clarridge, Millon Bearden, Gus Hathaway a Paul Redmond – považovali za zbytečnou přítěž. Ne tak Ken Mulgrew, který se stal jeho přítelem a ochráncem. To on mu odpustil všechny příšerné výkony v terénu, pominul špatné záznamy, zametl mu cestičku a zařídil povyšování. Jako Amesův nadřízený přehlédl všechny námitky a když šéfoval personálnímu oddělení, dostal Amese do kontrarozvědné skupiny.

Byli to dva kamarádi z mokré čtvrti, ochmelkové, kteří se se sebelítostí pro alkoholiky typickou shodovali v tom, že agentura se k nim oběma chová ošklivě a nespravedlivě. Tenhle zásadní omyl měl brzy stát spoustu lidí život…

Leonid Zajcev, Králík, umíral, ale nevěděl to. Měl velké bolesti. To věděl.

Plukovník Grišin v bolest věřil. Věřil v ní jako v přesvědčovací prostředek, jako v příklad pro všechny svědky a jako v trest. Zajcev zhřešil a plukovník vydal rozkazy, aby, ještě než zemře, plně pochopil, co taková bolest je. Výslech trval skoro den a pořád nebyl důvod použít násilí, protože jim řekl všechno, co chtěli vědět. Plukovník byl po většinu té doby u toho, protože nechtěl, aby se jeho muži dozvěděli, co se vlastně ztratilo. Grišin se jej pro začátek vyptával téměř zdvořile. Žádal jej, aby mu to vyprávěl znovu a znovu, dokud neměl plukovník pocit, že nevynechali žádnou podrobnost. Nebylo toho k vyprávění opravdu mnoho.

Jen v jedné chvíli se plukovník zatvářil nevěřícně – to když mu Zajcev vysvětlil, proč to udělal. „Pivo? Angličani ti dali pivo?“

Kolem poledne byl plukovník přesvědčen, že už ví všechno. Odhadl, že jsou tu jisté šance, že ta mladá Angličanka mohla něco, co jí dal takový strašák, jen odhodit do koše, ale jistě to vědět nemohl. Poslal vůz se čtyřmi prověřenými muži před velvyslanectví, kde měli čekat, až pojede malé červené auto, sledovat je, zjistit, kde ta žena bydlí, a nahlásit mu to.

Asi po třetí vydal svým lidem rozkazy a odešel. Když odjížděl, airbus A-300 se znakem British Airways na ocasním kormidle udělal otočku nad Moskvou a namířil si to na západ. Nevšiml si toho. Poručil řidiči, ať jej odveze do domu na Kiselném bulváru.

Byli čtyři. Králík měl svázané nohy, a tak ho dva pevně stiskli za paže a drželi. Další stál před ním a poslední za jeho zády. Pracovali pomalu a umisťovali údery pečlivě. Na velikých pěstech měli navlečené těžké mosazné boxery. Údery mu rozdrtily ledviny, protrhly játra a slezinu. Další rána dopadla na stařecká varlata. Muž před ním přestal bušit do břicha a přesunul se k hrudi. Zajcev dvakrát omdlel, ale kbelík ledové vody jej probral a bolest se vrátila. Nohy ho přestaly poslouchat a oni ho drželi na špičkách.

Nakonec to žebra chránící vyhublý hrudník nevydržela, zapraskala a zhroutila se. Dvě se zabodla hluboko do plic. Do krku mu vystoupilo něco teplého a sladkého a lepkavého a on najednou nemohl dýchat.

Náhle viděl jen jako kdyby byl v úzkém tunelu, ale za ním nebyly šedivé betonové bloky baráku za táborovou ohradou, byl tam slunečný den, písečná cesta a borovice. Toho, kdo mluvil, neviděl, ale nějaký hlas mu říkal: „Tumáš, kámo. Dej si pivko… dej si pivko.“ Světlo zešedlo, ale on pořád slyšel ten hlas opakující slova, kterým nemohl rozumět. „Dej si pivko… dej si pivko…“ A potom světlo navždycky zhaslo…

WASHINGTON, ČERVEN 1985

Skoro dva měsíce poté, co dostal prvních padesát tisíc v hotovosti, Aldrich Ames za jediné odpoledne zničil téměř celou divizi SV direktorátu CIA pro operace. Krátce před obědem vybral všechny tři stovky přísně tajných složek, sundal ze stolu čtyři kila důvěrných dokumentů a kabelogramů a nacpal je do dvou plastikových nákupních tašek. S nimi se vydal bludištěm chodeb k výtahům, sjel do přízemí a prošel se svou laminovanou identifikační kartou turnikety. Nikdo z ostrahy se nepokusil jej zeptat, co má v taškách. Došel ke svému autu stojícímu na obřím parkovišti a za dvacet minut dojel do Georgetownu, elegantního washingtonského předměstí, které bylo renovováno kvůli svým restauracím v evropském stylu. Dorazil do baru a restaurace Chadwick’s, pod nájezdem na ulici K, nedaleko vody, a sešel se se spojkou, kterou mu určil plukovník Androsov, jenž věděl, že jako šéf rezidentury bude pravděpodobně sledován agent
y FBI. Spojkou byl „obyčejný“ sovětský diplomat jménem Čuvachin. Ames předal Rusovi všechno, co přinesl. Nikdy ani nestanovoval cenu. Odměna přijde a bude obrovská – první z těch, které z něj udělají milionáře. Rusové, kteří jinak tvrdou měnou smrděli, se zase nikdy nehandrkovali. Věděli, že narazili na mateřskou žílu.

Z Chadwick’s putovaly materiály na velvyslanectví a odsud do hlavního stanu v Jaseněvu, na První hlavní správu. Analytici nemohli uvěřit svým očím. Tenhle zásah udělal z Androsova rázem hvězdu první velikosti a z Amese nejdůležitější zdroj ze všech. Velící generál První hlavní správy Vladimír Krjučkov, kdysi špicl, kterého stále podezřívavý Andropov do První odklidil, ale který se od té doby vyšplhal nahoru, ihned nařídil, aby byla vytvořena supertajná skupina, která bude zbavena všech jiných povinností a jejímž úkolem bude jen zpracovat zásilku od Amese. Protože Ames měl krycí jméno Kolokol, tedy Zvon, i ona se jmenovala „Skupina Kolokol“.

Jeden výše postavený důstojník z CIA později spočetl, že po létě 1985 se zhroutilo pětačtyřicet operací namířených proti KGB, v podstatě celá činnost CIA. Po jaře 1986 už nepracoval ani jeden ze špičkových agentů CIA, jejichž jména byla mezi oněmi třemi stovkami složek. V těch plastikových taškách byly popisy čtrnácti agentů, téměř všeho, co měla divize SV na území SSSR. Skutečná jména uvedena nebyla, ale to ani být nemusela. Kdyby kterémukoli detektivu KR někdo například řekl, že uvnitř jeho vlastní sítě je krtek, který byl získán v Bogotě, potom pracoval v Moskvě a nyní slouží v Lagosu, pátrání by proběhlo velmi rychle. K takovým údajům se vždycky hodí jeden jediný osobní spis. Obvykle stačí probrat se papíry na osobním.

A jeden z těch čtrnácti byl vlastně dlouhou dobu agentem Britů. Američané se nikdy nedozvěděli jeho jméno, ale protože Londýn jim dával výsledky jeho práce, CIA toho o něm věděla dost a ještě víc toho mohla vydedukovat. Šlo vlastně o plukovníka KGB získaného počátkem sedmdesátých let v Dánsku, který působil jako zdroj pro Brity po dvanáct let. Ačkoli měl jisté podezření, přece se vrátil ze svého místa rezidenta na sovětské ambasádě v Londýně do Moskvy – na poslední návštěvu. Amesova zrada Rusům pomohla potvrdit si podezření na plukovníka Olega Gordijevského.

Jiný z těch čtrnácti byl šťastnější – nebo šikovnější. Sergej Bochan byl pracovníkem sovětské vojenské rozvědky a pracoval v Aténách. Nečekaně byl pozván do Moskvy pod záminkou, že jeho syn má problémy se studiem na vojenské akademii. Ale on náhodou věděl, že syn se učí dobře. Schválně si nechal uletět spoj domů, spojil se s rezidenturou CIA v Aténách a urychleně byl odvezen pryč. Všech ostatních dvanáct chytili. Někteří byli v SSSR, jiní v zahraničí. Ti druzí byli pod tuctem různých falešných záminek povoláni domů. Všechny hned po příletu zatkli. Všech dvanáct podstoupilo tvrdý výslech a všech dvanáct se přiznalo. Jedinou alternativou, kterou měli, byl „ještě tvrdší výslech“. Dva byli odsouzeni do pracovních táborů a dnes žijí ve Spojených státech. Ostatních deset bylo mučeno a zastřeleno.

Když Jock Macdonald pozdě odpoledne přistál na Heathrow, hned si to namířil k budově hlavního štábu SIS na Vauxhall Cross. Ačkoli se odvážil si v letadle zdřímnout, byl unavený a myšlenka, že by mohl zajít do klubu, vykoupat se a dopřát si trochu nefalšovaného spánku, lákala. Byt v Chelsea nechali s manželkou známým, takže ten použít nemohl.

Ale chtěl, aby se, dřív než si odpočine, složka ležící v jeho aktovce, stále řetízkem připoutané k zápěstí, dostala do hlavního stanu a ocitla se pěkně pod zámkem. Služební auto, které pro něj na Heathrow přijelo, jej vyklopilo před obludou ze zeleného skla a pískovce stojící na jižním břehu Temže. Před sedmi lety se sem agentura přestěhovala ze stařičkého Century House.

V doprovodu mladého důstojníka ve zkušební lhůtě, který jej doprovázel už z letiště, prošel bezpečnostním systémem u vchodu a konečně uložil dokument do sejfu šéfa Ruské sekce. Jeho kolega jej přivítal srdečně, ale s trochou zvědavosti.

„Dáš si něco k pití?“ zeptal se Jeffrey Marchbanks a ukázal na něco, co vypadalo jako registračka obložená dřevem, ale o čem oba muži věděli, že to skrývá bar.

„Dobrý nápad. Měl jsem dlouhý den – a taky pěkně těžký. Skotskou.“

Marchbanks otevřel dveře skříňky a prohlížel si nabídku pití. Macdonald je Skot a bere dědictví otců vážně. Nakonec mu šéf divize nalil dvojitou dávku Macallana, bez ledu, a sklenici mu podal.

„Vím, že jsi měl přijet, to jistě, ale nevím proč. Povídej.“ Macdonald mu převyprávěl celý příběh pěkně od začátku.

„Bude to planý poplach, jak jinak,“ řekl Marchbanks nakonec.

„Když si to tak čtu, asi ano,“ souhlasil Macdonald. „Ale v tom případě to je ta nejnešikovnější a nejmizernější provokace, o jaké jsem kdy slyšel. A kdo je autor?“

„Komarovovi političtí nepřátelé, řekl bych.“

„Tak těch má dost,“ odtušil Macdonald. „Ale ten způsob, jak se to k nám dostalo. Jako by si zrovna říkali o to, abychom to bez přečtení zahodili. Mladý Gray to našel vysloveně náhodou.“

„No dobře, další krok je přečíst si to. Tos udělal, předpokládám?“

„Četl jsem to celou minulou noc. Je to politický manifest, ale… dost nechutný.“

„Je to samozřejmě rusky?“

„Ano.“

„Hn-hm. Obávám se, že moje ruština na to nebude stačit. Budeme potřebovat překlad.“

„Radši bych to udělal sám,“ řekl Macdonald. „Čistě pro případ, že to není podfuk.“

„Dobrá, Jocku. Tvoje věc. Co teď chceš?“

„Nejdřív do klubu. Vykoupat se, oholit se, najíst se, vyspat se. Sem přijedu kolem půlnoci a budu na tom dělat až do otevření budovy. Pak se nad tím sejdeme.“ Marchbanks přikývl.

„Dobře. Půjč si tuhle kancelář. Řeknu to ochrance.“

Když se druhého dne ráno, krátce před desátou, vrátil Jeffrey Marchbanks do své kanceláře, našel Jocka Macdonalda, jak leží jak široký tak dlouhý na pohovce, boty má zuté, sako svlečené a kravatu povolenou. Černé desky ležely na stole a vedle nich se vršila hromádka volných kancelářských papírů.

„Dokonáno jest,“ řekl. „Řečeno s básníkem. Mimochodem, disketa je pořád v mašině, ale měla by se vyndat a pečlivě uložit.“

Marchbanks přikývl, poručil si kávu, nasadil si brýle a dal se do čtení. Hezká nohatá blondýnka, která vypadala na to, že rodiče se zabývají hony na lišku, přinesla kávu, usmála se a zase odešla.

Marchbanks přerušil čtení. „Ten chlap je blázen, to je jasné.“

„Jestli to psal Komarov, tak ano. Anebo hodně zlý člověk. Nebo oboje. Každopádně je potenciálně nebezpečný. Čti dál.“

Marchbanks četl dál. A když dočetl, vypustil vzduch a řekl: „To prostě musí být podfuk. Někdo, kdo to myslí doopravdy, by to jaktěživ otevřeně nenapsal.“

„Pokud by to ovšem nebylo určeno pro nejužší kroužek jeho spolufanatiků,“ nadhodil Macdonald.

„Že by mu to někdo ukradl?“

„Je to možné. A možná to někdo schválně vyrobil. Ale kdo byl ten pobuda – a jak on se k tomu dostal? To nechápu.“

Marchbanks uvažoval. Věděl, že jestli je Černý manifest podvrh a provokace, a jestli jej jeho služba vezme vážně, čekají jen samé trápení. Ale ještě mnohem víc trápení ji čeká, jestli jej nechá plavat a ono se ukáže, že byl pravý.

„Tak mám dojem,“ natáhl potom, „že bych to nejradši vzal ke kontrolnímu, a snad i k šéfovi.“

Kontrolní důstojník pro východní polokouli, David Brownlow, se s nimi sešel ve dvanáct – a všechny tři pak šéf pozval na oběd, v obkládané jídelně v nejvyšším patře, odkud byl panoramatický výhled na Temži a Vauxhall Bridge, a to na třináct patnáct.

Sir Henry Coombs se blížil k šedesátce a jako ředitel SIS sloužil posledním rokem. Stejně jako všichni jeho předchůdci až k Maurici Oldfieldovi vystoupal až sem po hodnostním žebříčku a ostruhy si získal ve studené válce, která před deseti lety skončila. Na rozdíl od CIA, jejíž ředitelé jsou určováni politickým rozhodnutím, a tudíž ne vždy jsou schopní, se SIS daří už třicet let přesvědčovat premiéry, aby jim dali šéfa, který začal od píky. A funguje to. Po roce 1985 tři po sobě následující ředitelé CIA přiznali, že o Amesově skutečné povaze toho dohromady nic nevěděli, dokud si to nepřečetli z novin. Henry Coombs měl důvěru ve všechny své podřízené a věděl všechny podrobnosti, které vědět potřeboval. A oni věděli, že on ví.

Usrkával svou kyselku z Vichy a četl si dokument.

Uměl číst rychle a hodně si pamatoval.

„Už tě to musí hodně otravovat, Jocku, ale vyprávěj mi to znovu.“

Pozorně poslouchal, dvakrát se na něco stručně zeptal, potom přikývl. „Co si o tom myslíš, Jeffrey?“ A po šéfovi Ruské sekce se zeptal Brownlowa, kontrolního pro východní polokouli. Oba řekli zhruba totéž. Je to pravé? Potřebujeme to vědět.

„Znepokojuje mě jedna věc,“ řekl Brownlow. „Jestli je tohle Komarovův skutečný politický program, proč to svěřil papíru? Všichni přece víme, že i ten nejtajnější dokument může být ukraden.“

Sir Henry Coombs obrátil překvapivě mírné oči k šéfovi své moskevské rezidentury. „Co ty na to, Jocku?“

Macdonald pokrčil rameny. „Proč lidi zapisují své nejtajnější myšlenky a plány? Proč lidi svěřují deníkům i ty nejnepublikovatelnější věci? Proč si lidi vedou záznamy i o těch nejosobnějších věcech? Proč velké firmy nebo služby jako je ta naše léta skladují ten nejcitlivější materiál? Snad to myslel jen jako velmi soukromý materiál ke schůzce s několika svými věrnými, a nebo dokonce jen jako terapii pro sebe sama. A nebo je to jen podvrh, který ho má poškodit. Já nevím.“

„Teď jsi to moc pěkně vystihl,“ řekl sir Henry. „Prostě nevíme. Ale asi se shodneme na tom, že jakmile jsme to jednou četli, zjistit to jednoduše musíme. Nabízí se příliš mnoho otázek. Jak se to sakra dostalo vůbec na papír? Opravdu to napsal Igor Komarov? A je tohle bláznivé třeštění skutečně tím, co chce uskutečnit, pokud, nebo vlastně spíš až se dostane k moci? A pokud ano, kdo to ukradl a proč to dal nám? A nebo je to všechno jen samá lež?“

Zamíchal si kávu a pozoroval oba dokumenty, originál a Macdonaldův překlad, s hlubokou nechutí.

„Je mi líto, Jocku, ale odpovědi na tyhle otázky musíme mít. Nemůžu to dřív poslat nahoru. A možná ani potom ne. Budeš muset zase do Moskvy, Jocku. Nevím, jak to chceš udělat, to je tvoje věc. Ale vědět to musíme.“

Šéf SIS měl stejně jako všichni jeho předchůdci dvě různá poslání. To první bylo profesní: řídit pro stát rozvodnou službu, a to co nejlépe. A to druhé zase politické. Být ve styku se Spojeným rozvodným výborem, v němž zasedali nabobové z řad jejich hlavních zákazníků, tedy hlavně ministerstva zahraničí. A to nebylo vždycky jednoduché. Potom také musel bojovat s vládou o rozpočet a pěstovat si přátele mezi politiky tvořícími zrovna vládu. Byla to hodně košatá práce – a nic pro někoho háklivého nebo roztěkaného.

Poslední věcí, po které toužil, bylo vyrobit nějakou poblázněnou historku o pobudovi, jenž hodil do auta jedné hodně mladé diplomatky nějakou složku, která je teď celá ohmataná, popisuje systematicky krutý politický program a může, ale taky nemusí být pravá. Kdyby to udělal, na místě by ho sežrali – a on to věděl.

„Odletím dneska odpoledne, šéfe.“

„Nesmysl, Jocku. Máš za sebou dvě mizerné noci. Sbal se a zalez si na osm hodin do postele. A podívej se, kdy ti zítra ráno letí první letadlo do země kozáků.“ Mrkl na hodinky. „A teď, když dovolíte…“

Všichni tři se odporoučeli. Jenže Macdonald se svých osmi hodin v posteli nedočkal. V Marchbanksově kanceláři na něj čekal vzkaz, který zrovna došel z šifrovacího. Do bytu Celie Stoneové se někdo vloupal a všechno tam zpřevracel. Vrátila se z večeře a vyrušila doma dva maskované muže. Dostala ránu nohou od židle. Je v nemocnici, ale nic jí nehrozí.

Marchbanks mlčky podal papír Macdonaldovi, který si jej přečetl taky.

„A do háje,“ řekl jen…

WASHINGTON, ČERVENEC 1985

Když se ten tip objevil, byl, jak se ve světě špionáže stává často, nejasný, ze třetí ruky a vypadal nejvíc ze všeho na úplnou ztrátu času.

Jeden americký dobrovolník pracující pro humanitární program UNICEF v ošklivé marxleninské Jihojemenské republice se vrátil do New Yorku na dovolenou a zašel si na večeři s někdejším spolužákem, který dělal pro FBI. Řeč přišla na masivní vojenskou pomoc, kterou jižnímu Jemenu poskytuje Moskva, a zaměstnanec Spojených národů začal líčit, jak se jednou večer v baru hotelu Rock v Adenu zapletl do rozhovoru s majorem ruské armády.

Ten muž stejně jako většina tamních Rusů nemluvil arabsky, a tak musel s Jemenci, občany někdejší britské kolonie, mluvit anglicky. Američan dobře věděl, jak jsou Spojené státy v jižním Jemenu nepopulární, a tak si zvykl říkat lidem, že je Švýcar. A řekl to i Rusovi. Rus, který byl čím dál nachmelenější a který si uvědomoval, že na doslech není žádný krajan, se pustil do vehementní kritiky vedení vlastní země. Obviňoval je z naprosté zkorumpovanosti, zločinného plýtvání a z toho, že se snaží cpát peníze do třetího světa a na vlastní lidi kašlou.

Když to příslušník humanitních sborů dovyprávěl, byl by na to klidně zapomněl, ale muž od FBI se o téhle příhodě zmínil svému příteli v newyorské kanceláři CIA.

A muž z CIA se poradil se šéfem kanceláře, domluvil si další večeři s humanitárním pracovníkem a víno zase teklo proudem. A aby jej vyprovokoval, začal lamentovat nad tím, jak Rusové mílovými kroky upevňují své přátelství s národy třetího světa, hlavně na Středním východě. Pracovník UNICEF byl celý žhavý ukázat mu, že o tomhle toho on ví daleko víc, přerušil jej a otevřeně mu řekl, že tak to prostě není a že on sám se osobně přesvědčil, že Rusové Araby spíš pohrdají a že jsou celí zoufalí z jejich neschopnosti zvládnout ty nejjednodušší technologie a z jejich umění rozbít a porouchat cokoli, co jim dají na hraní.

„Tak například tam, odkud jsem přijel…,“ rozpovídal se. A ke konci jídla už měl muž od CIA dobrou představu o velké skupině vojenských poradců, jejíž příslušníci jsou na dně, celí frustrovaní a naprosto nechápou, proč vlastně v Jemenské lidově demokratické republice jsou. Také získal popis upřímně naštvaného majora: vysoký, svalnatý, trochu orientální tvář. A jméno: Solomin. Zpráva se v Langley dostala na stůl šéfa divize SV, který si o ní popovídal s Careym Jordanem. „Nemusí to znamenat nic, ale může to být i nebezpečné,“ řekl zástupce ředitele pro operace tři dny na to Jasonu Monkovi. „Co kdybys zajel do jižního Jemenu a s tím majorem Solominem si popovídal?“

Monk se důkladně poradil s odborníky na Střední východ a brzy mu došlo, že tenhle jižní Jemen je tvrdý oříšek. Američané byli ve veliké nelibosti u tamní komunistické vlády, které se Moskva zapáleně dvořila. Ale přesto tu kromě Rusů byla poměrně velká cizinecká komunita. I Britové, ačkoli se v roce 1976 museli z Adenu doslova probít, se vrátili v hojném počtu. Lidi od Crowna pomáhali se zprostředkováváním zahraničních obchodů, De la Rue tu tiskl bankovky a Tootal stavěl textilní fabriku. Massey Ferguson obchodoval s traktory a na předměstí šejka Utmána, kde si kdysi výsadkáři prostříleli cestu od ulice k ulici, měl Costain továrnu na sušenky. Britští inženýři se zabývali novým systémem zásobování pitnou vodou a zavlažovací a protipovodňovou soustavou, britská dobročinná organizace Zachraňte děti ruku v ruce se svou francouzskou obdobou Médecins sans Frontiéres rozvážela po vnitrozemí léky.

Pro OSN tudíž zbyly tři operace: FAO pomáhalo se zemědělstvím, UNICEF se staral o děti žijící na ulicích a WHO se zabývala problémy zdravotnictví.

Bez ohledu na to, jak dobře mluvíte nějakým cizím jazykem, vydávat se za příslušníka tohoto národa je dost skličující perspektiva. Monk se rozhodl, že za Brita se vydávat nebude, protože Britové by to poznali během dvou minut. Totéž platilo pro francouzštinu. Ale USA je hlavním přispěvatelem do fondů OSN a má jistý vliv, jak otevřený, tak skrytý, v řadě jeho organizací. Zjistili si, že v adenské misi FAO, organizace OSN pro potravu a zemědělství, není žádný Španěl. Vytvořili mu novou totožnost a Monk mohl v říjnu s jednoměsíčním vízem odcestovat do Adenu jako inspektor z ústředí FAO v Římě, který má prověřit postup prací. Podle papírů se jmenoval Estéban Martinez. Vždy ochotné španělské úřady v Madridu dodaly pravé papíry.

Jock Macdonald se vrátil příliš pozdě večer, než aby mohl navštívit Celii Stoneovou v nemocnici, ale zašel tam hned druhý den ráno, dvacátého července. Asistentka tiskového mluvčího byla zafačovaná a zesláblá, ale mluvit mohla. Vrátila se domů v obvyklou dobu a všimla si, že je sledována. Ale na to, co přišlo pak, výcvik neměla. Strávila v bytě asi tři hodiny a pak odešla na večeři s jednou přítelkyní z kanadské ambasády. Vrátila se kolem půl dvanácté. Zloději museli slyšet, jak odemyká, protože když vešla do bytu, všude bylo ticho. Rozsvítila v předsíni a všimla si, že dveře do obýváku jsou otevřené a vevnitř je zhasnuto. To bylo divné, protože tam nechala rozsvíceno. Obývák měl okna do dvora a světlo za záclonami mělo naznačovat, že někdo je doma. Pomyslela si, že asi praskla žárovka.

Došla ke dveřím do obýváku a odněkud ze tmy vyběhli proti ní dva muži. Jeden něčím máchl a udeřil ji ze strany do hlavy. Jak padala, napůl slyšela a napůl cítila, že ti dva ji přeskakují a běží ke dveřím. Omdlela. Když se probrala – nevěděla, kolik času uplynulo – doštrachala se k telefonu a zavolala sousedovi. Potom znovu ztratila vědomí a probudila se až v nemocnici. Víc nevěděla. Macdonald si zašel do jejího bytu. Velvyslanec protestoval na zahraničí, kde se zase začali vztekat na vnitro.

A vnitro poručilo moskevské prokuratuře, ať pošle svého nejlepšího vyšetřovatele. Ten podá úplnou zprávu tak brzy, jak to jen půjde. A to v Moskvě znamená, že si klidně můžete dát nohu přes nohu, protože to nějaký čásek potrvá.

Zpráva, která šla do Londýna, se mýlila v jedné věci:

Celii Stoneovou neudeřili nohou od židle, ale malou čínskou soškou. Ta se rozbila. Kdyby byla kovová, mohla být Celie po smrti.

V bytě ještě pořád byli ruští detektivové a ochotně odpovídali na otázky britského diplomata. Dva strážní u závory na dvoře tvrdili, že neviděli žádné ruské auto, takže ti muži museli přijít pěšky. Milicionáři neviděli nikoho projít. Ale Macdonald si pomyslel, že totéž by tvrdili, i pokud by někoho viděli.

Dveře nebyly vylomené, takže asi byly otevřeny paklíčem – pokud snad lupiči neměli klíč od bytu, což bylo nepravděpodobné. Snad tu v dnešních těžkých časech hledali tvrdou měnu. Velmi politováníhodné. Macdonald přikývl.

Soukromě si myslel, že ti lupiči byli spíš příslušníky Černých hlídek, ale ještě, spíš než to byli najatí členové místního podsvětí. A nebo bývalí příslušníci KGB – těch byla taky hojnost. Moskevští lupiči málokdy byť jen zavadili o diplomatické rezidence: příliš mnoho překážek. Venku parkující auta, to prosím, ale ne střežené byty. Byt prohledali důkladně a profesionálně, ale nic nevzali, dokonce nechali v ložnici nějaké šperky. Profesionální práce – a práce, jejímž cílem bylo nalézt jednu jedinou věc, věc, která nalezena nebyla. Macdonald se obával nejhoršího. Když se vrátil na velvyslanectví, něco jej napadlo, zavolal na prokuraturu a požádal, jestli by detektiv pověřený vyšetřováním případu nebyl tak laskav a nesešel se s ním. Inspektor Černov se dostavil ve tři odpoledne.

„Snad vám budu s to nějak pomoct,“ řekl Macdonald. Detektiv nakrčil jedno obočí.

„Budu vám velmi vděčen,“ řekl.

„Ta mladá dáma, slečna Stoneová, se dnes ráno už cítí mnohem lépe.“

„To mne velmi těší,“ řekl inspektor.

„Dokonce natolik, že byla s to docela slušně popsat jednoho z útočníků. Uviděla jej ve světle z předsíně okamžik předtím, než ji uhodil.“

„Podle své první výpovědi ani jednoho z nich neviděla,“ odtušil Černov.

„V takovýchhle případech se někdy paměť vrací. Viděl jste ji včera odpoledne, inspektore?“

„Ano, ve čtyři odpoledne. Byla vzhůru.“

„Ale pořád byla slabá, aspoň předpokládám. Dnes ráno už měla jasnější mysl. A manželka jednoho našeho pracovníka je něco jako umělkyně. S pomocí slečny Stoneové se jí podařilo nakreslit portrét.“

Podal mu přes stůl kresbu uhlem a tužkou. Inspektorova tvář se rozjasnila.

„To je nesmírně užitečné,“ řekl. „Dám to kolovat v oddělení vloupání. Člověk tohohle věku bude mít určitě záznam.“ Vstal a chystal se odejít. Macdonald vstal také.

„Jsem rád, že jsem vám mohl pomoct,“ řekl. Potřásli si rukama a detektiv odešel.

Přes oběd byly jak Celia Stoneová, tak kreslířka zpraveny o jeho novém výmyslu. A i když nechápaly, proč to, souhlasily, že to potvrdí, kdyby se jich inspektor Černov ptal. On to ale nikdy neudělal.

A zrovna tak jeho lidé z oddělení pro vloupání nepoznali tvář toho muže. Ale rozvěsili kopie kresby všude po kancelářích…

MOSKVA, ČERVENEC 1985

Následkem té nečekané sklizně, o kterou se zasloužil Aldrich Ames, bylo, že KGB udělala něco dost neobvyklého.

Je neporušitelným pravidlem „velké hry“, že když agentura náhle získá nesmírně cenný zdroj hluboko v srdci nepřítele, tento zdroj musí být chráněn. A pokud se agentura dozví o existenci odpadlíků, eliminuje je velmi pomalu a opatrně a v každém z těchto případů vyrábí jiný důvod pro jejich odhalení.

Jen v případě, že zdroj je mimo nebezpečí, například že už přešel fyzicky na druhou stranu, mohou být ti agenti, které prozradil, pochytáni všichni najednou. Udělat to jinak by bylo totéž jako zaplatit si celostránkový inzerát v New York Times, který bude říkat: „Ahoj, vy tam! Zrovna jsme si pořídili krtka přímo uvnitř vaší organizace – a koukejte, co nám dal!“

A protože Ames byl pořád hodně uvnitř CIA a navíc s nadějí, že ho čekají ještě celé roky služby, měla by podle všech zvyklostí První hlavní správa pochytat těch čtrnáct „prásknutých“ odpadlíků pomalu a opatrně. V tom jim však Michail Gorbačov vnutil i přes jejich málem plačtivé protesty jiné rozhodnutí.

Když skupina Kolokol probírala ty washingtonské žně, došlo jí, že některé z popisů jsou okamžitě identifikovatelné, ale zato jiné si vyžádají opatrné ověřování. Někteří z těch „ihned poznatelných“ byli přitom pořád za hranicemi, takže bylo třeba opatrně je nalákat domů takovým způsobem, aby nic netušili. A to mohlo trvat měsíce. Druhým rozhodnutím, které udělali, bylo nezapojovat do akce své rivaly ze Druhé hlavní správy. Byli zvyklí na operace za hranicemi a nedošlo jim, že na ulicích Moskvy budou podávat podstatně slabší výkony. Rozhodli se, že začnou s „britským“ agentem plukovníkem Olegem Gordijevským. Byl už totiž po letech pilné detektivní práce stejně v podezření. Amesův popis důstojníka KGB s hodností plukovníka, který se právě vrátil do Moskvy, se na Gordijevského hodil jako ušitý a potvrzoval jeho vinu. Takže První HS nikomu nic neřekla a nasadila totální sledování v Moskvě, k
teré by za normálních okolností bylo soustem pro Druhou hlavní. A vyklubalo se z toho fiasko.

Gordijevskij nebyl žádný hlupák a dobře věděl, že jeho čas se krátí. Neměl se vůbec domů vracet. Raději měl přijmout naléhání svých přátel v Londýně, aby tam zůstal a přešel i fakticky, stejně jako před dvanácti lety přešel morálně.

Britové mu dali heslo, domluvený způsob, jak jim i přes sledování říct: „Jsem v maléru. Potřebuji pomoc – a HNED!“ Použil je a zpráva byla přijata. SIS připravila plán, jak jej z toho vysekat, ale potřebovala pomoc velvyslanectví. A britský velvyslanec, podporovaný i ministerstvem zahraničí, se tomu bránil.

Šéf SIS tudíž využil svého práva požádat o soukromou schůzku s ministerskou předsedkyní. Vysvětlil jí celý problém.

Je to zvláštní, ale paní Thatcherová si na Gordijevského pamatovala. Loni navštívil Londýn Michail Gorbačov ještě předtím, než byl ustanoven prezidentem – a velmi na ni zapůsobil. A vedle něj seděl jako překladatel diplomat ze sovětské ambasády Oleg Gordijevskij. Neměla tehdy ani potuchy o tom, že pracuje pro ně, ale zapůsobilo na ni, že její odhady Gorbačovových soukromých názorů se ukázaly být tak přesné. To Gordijevskij o nich ještě tutéž noc referoval.

A teď vyskočila z křesla a zablýskala modrýma očima.

„Samozřejmě že ho odtamtud musíme dostat,“ rozhodla. „Je to odvážný muž a jeden z nás.“

A během hodiny dostali ministr zahraničí i velvyslanec rozkazy. Ráno devatenáctého července se brány ambasády otevřely a auta začala jedno po druhém vyjíždět. Pozorovatelé z KGB nevěděli, kam s očima. Jejich hlídkové vozy vyrážely za Brity, kteří se rozjeli do nejrůznějších směrů, také jeden po druhém. A nakonec už nezbyla žádná ruská auta. A ven vyjely dva identické Fordy Transit. Nikdo je nesledoval. Jeden z nich dojel Gordijevského, který si byl po ránu zaběhat, a nějaký hlas zavolal: „Olegu, nastup si.“ Plukovník naskočil do otevřených bočních dveří.

Dva jeho „ocásci“ z První hlavní začali vzadu ječet a volat na své vlastní jistící vozidlo, které se přihnalo zpoza rohu, zastavilo a nabralo je.

Trhák nastal hned za prvním rohem, za nímž dodávka zmizela. Jakmile byla z dohledu, zajela rychle do boční uličky. Její dvojnice vyrazila od obrubníku a když se Rusové zpoza rohu vynořili, viděli jen jediný bílý vůz – a ten začali pronásledovat. Jeli za ním celé kilometry. Když jej konečně obklíčili a zastavili, zjistili, že vevnitř je jen dodávka zeleniny pro velvyslanectví. Auto s Gordijevským mezitím bezpečně dorazilo na půdu ambasády. Tam už skupina armádních mechaniků pracovala na dlouhém landroveru – vyráběla úzkou schránku pod kardanovou hřídelí. Do ní se Rus nacpal, když se dva dny nato landrover vydal do Finska. I přes diplomatický protokol jej na sovětské straně hranic zastavili a prohledali, ale nic nenašli. O hodinu později, hluboko ve finských lesích, vytáhli celého ztuhlého plukovníka Gordijevského z jeho vězení a zavezli do Helsinek.

Několik dní nato se to rozhlásilo. Sovětské ministerstvo zahraničí protestovalo u britského velvyslance, který upjatě špulil rty a odpovídal, že neví, o čem se mluví.

Za pár měsíců byl Gordijevskij ve Washingtonu a dělil se s CIA o to, co věděl. Jedním z důstojníků, kteří vedli školení, byl Aldrich Ames. Usmíval se, ale uvnitř měl malou dušičku. Co může tenhle Rus vědět o americkém zrádci – pokud vůbec něco? Naštěstí pro Amese zněla odpověď: nic. Nikdo nevěděl nic.

Jeffreyho Marchbankse napadlo, že je tu možnost, jak by mohl pomoct kolegům v Moskvě při pátrání po tom, zda je Černý manifest autentický nebo ne. Jedním z Macdonaldových problémů přece je, že nemá žádnou možnost, jak získat přístup k tajemstvím osobnosti Igora Komarova. Marchbanks usoudil, že osobní a důkladné interview s vůdcem Unie vlasteneckých sil by snad mohlo poskytnout nějaká vodítka pro úvahy o tom, jestli muž, který sám sebe vykresluje jako přijatelného pravicového konzervativce, skrývá pod touhle fasádou ambice zuřivého fašisty.

Napadlo ho, že zná někoho, kdo by takové interview mohl získat. Loni v zimě byl na lovu na bažanty a mezi hosty i nový redaktor předního britského konzervativního deníku. Jedenadvacátého července Marchbanks redaktorovi zavolal, připomněl mu lov na bažanty a domluvil si s ním na zítřek schůzku – měli poobědvat v jeho klubu v St. James’s…

MOSKVA, ČERVENEC 1985

Gordijevského útěk způsobil v Moskvě důkladný kravál. A největší poslední den v měsíci v osobní kanceláři samotného ředitele KGB ve třetím patře ústředí služby na Dzeržinského náměstí.

Tahle potemnělá místnost hostila svého času jedny z nejkrvavějších lidských zrůd, jaké kdy planeta nosila. Tady seděl Jagoda a po něm Ježov a oba se podle Stalinových rozkazů zasloužili, aby ruská zem nasákla krví milionů lidí. Po nich následoval psychopat a pedofil Berija, pak Serov, Šelepin, Semičasnyj a nedávno zesnulý Jurij Andropov, který si tuto funkci udržel nejdéle ze všech, patnáct roků mezi lety 1963 a 1978. U tohohle stolu ve tvaru písmene T byly podpisovány rozkazy, které způsobily, že lidé křičeli bolestí při mučení, umírali na podchlazení v sibiřské divočině nebo vkleče na špinavém dvoře a s kulkou z pistole v mozku.

Generál Viktor Čebrikov už zdaleka takovou moc neměl. Věci se změnily a rozkazy k popravám musel schválit osobně prezident. Ale co se zrádců týče, nakonec je stejně podepsal, a jednání toho dne mělo zajistit, že takových bude brzy ještě víc.

Hodně obrannou pozici naproti ředitelově stolu zaujal šéf První hlavní správy Vladimír Krjučkov. To jeho muži tak hanebně selhali. Do útoku se zase vrhal šéf Druhé hlavní správy, malý, podsaditý a širokoramenný Vitalij Bojarov – vztekem se přímo zakuckával.

„Nebylo to nic jiného než naprosté… razjebajstvo,“ zaburácel. Dlaždičské výrazy byly dokonce i mezi generály vysoko v kurzu, dokazovaly vojáckou ráznost a dělnický původ.

„Podruhé se to nestane,“ zahuhlal omluvně Krjučkov.

„Dobrá,“ řekl ředitel, „shodněme se na postupu, kterého se budeme držet. Na svrchovaném území SSSR bude zrádce zatýkat a vyšetřovat Druhá hlavní správa. Pokud budou identifikováni ještě nějací další, uděláme právě tohle. Jasné?“

„Bude jich víc,“ utrousil Krjučkov. „O třináct víc.“

V místnosti zavládlo na několik vteřin ticho. „Nechcete se nám snad s něčím svěřit, Vladimíre Alexandroviči?“ zeptal se ředitel klidně.

A teprve tehdy jim Krjučkov odhalil, co se stalo před šesti týdny ve Washingtonské restauraci Chadwick’s. Bojarov protáhle zahvízdal.

„Co s tím budete dělat?“ zeptal se Čebrikov.

„Vyčlenil jsem speciální skupinu, která s informacemi pracuje. Určují jednu po druhé skutečné totožnosti čtrnácti mužů… vlastně teď už jen třinácti, kteří pracují pro CIA. Všichni jsou Rusové. U některých bude identifikace trvat déle než u jiných.“

Generál Čebrikov ještě toho dne rozhodl. Skupina Kolokol v Jaseněvu bude získaný materiál analyzovat. To je záležitost zahraniční rozvědky. Ale jakmile bude zrádce identifikován, jeho jméno bude předáno jednotce s názvem Krysař, která provede zatčení a výslech. Za zatčení a uvěznění bude tedy zodpovídat Druhá HS. U výslechu budou přítomni důstojníci z První HS, protože lépe vědí, jaké otázky je třeba klást a jaké odpovědi potřebují.

O umístění zajatce a zacházení s ním ovšem rozhodne Druhá HS – a ta také bude postupovat obvyklým způsobem, pokud narazí na jakoukoli neochotu odpovídat na otázky a svěřovat se.

Za týden generál Čebrikov, celý zarudlý z úspěchu své služby, odhalil celou záležitost Michailu Gorbačovovi. Reakce jej překvapila. Nový prezident, který byl do funkce uveden teprve loni v březnu, místo aby byl potěšen z největší trefy v dějinách moderní špionáže proti Američanům, se zděsil z toho, v jakém rozsahu a do jakých výšek pronikla CIA do sovětské společnosti a především do dvou rozvodných orgánů, KGB a vojenské rozvědky GRU. A zmařil všechny plány KGB na opatrné odchytávání tím, že rozkázal, aby byli všichni ti, které odhalil Aldrich Ames, zatčeni najednou a co možná nejdříve.

Generál, který v Jaseněvu velel skupině Kolokol, bývalý šéf odboru ilegálů Jurij Drozdov, usoudil, že Ames má tím pádem odzvoněno. Pokud dojde k takové smršti zatčení agentů, v Langley si uvědomí, že mezi sebou mají krtka, začnou to vyšetřovat a najdou jej. K jeho naprostému ohromení se tak ale nestalo.

Generál Bojarov mezitím připravoval svou protikrysí skupinu, tým, který bude vyslýchat zrádce, pokud a jakmile budou identifikováni a zatčeni. Chtěl, aby v čele skupiny stál někdo zvláště vhodný. Jeho složku měl před sebou na stole: plukovník, jen čtyřicetiletý, ale zkušený, nikdy neselhávající vyšetřovatel. Prolistoval si stránky osobního spisu.

Narozen v roce 1945 v Molotově, kdysi Permu a nyní opět Permu, protože Stalinův věrný stoupenec Molotov v roce 1957 upadl v nemilost. Otec válečný hrdina, který přežil, vrátil se domů a pak zplodil syna. Malý Tolja v tom šedivém městě na severu vyrůstal uprostřed rázné oficiální indoktrinační kampaně. Materiály mluvily o tom, že jeho fanatický otec pohrdal Chruščovem za to, že kritizoval jeho hrdinu Stalina, a že chlapec zdědil všechny otcovy postoje a v nich setrval. V roce 1963, v osmnácti, byl odveden a přidělen k jednotkám ministerstva vnitra, MVD. Jejich úkolem bylo střežit vězení, pracovní tábory a zajatecké osady. Také byly používány k potlačování demonstrací. Mladý voják se v tomhle prostředí cítil jako ryba ve vodě.

V těchto jednotkách vládl duch represe a potlačování osobnosti. Chlapec si vedl tak dobře, že dostal výjimečnou odměnu: byl převelen do Leningradského vojenského ústavu cizích jazyků. Pod tímto názvem se skrývala výcviková akademie KGB, kterou v agentuře znali jako Kormušku, Krmítko, protože neúnavně dodávala nový lidský materiál. Absolventi Kormušky byli proslulí svou nelítostností, oddaností a loajalitou. Mladý muž opět zazářil a opět byl odměněn.

Tentokrát bylo odměnou přidělení do oddělení První hlavní správy, které mělo na starosti Moskevskou oblast. Strávil tam čtyři roky a získal si velmi dobrou pověst jako obratný úředník, šikovný vyšetřovatel a tvrdý vyslýchající. Na výslechy se specializoval dokonce natolik, že o nich napsal velmi ceněný materiál, jenž mu pak vynesl převelení do celostátního ústředí Druhé hlavní správy. Od té doby už nikdy neopustil Moskvu, pracoval pro ústředí hlavně proti nenáviděným Američanům, zpravodajsky pokrýval jejich velvyslanectví a dával sledovat jeho diplomatický personál. Strávil rok ve výzkumné službě a pak se zase vrátil do Druhé HS. Jeho nadřízení a instruktoři zaznamenali do osobního spisu to, čeho si nemohli nepovšimnout – jeho vášnivou nenávist k Angličanům a Američanům, k Židům, špionům a zrádcům – a také nevysvětlenou, ale přijatelnou míru sadismu, kterou projevoval při výsleších.

Generál Bojarov s úsměvem zavřel složku. Tohle je jeho muž. Pokud potřebujete mít rychle výsledky a s ničím se nezdržovat, není nikdo vhodnější než plukovník Anatolij Grišin.

PÁTÁ KAPITOLA

Když chvíli jdete po St James’s Street, narazíte na anonymní budovu z šedého andezitu, která má modré dveře a před níž stojí pár květináčů se zelenými keři. Není na ní žádný nápis. Ti, kdo vědí, co je zač a kde stojí, ji bez obtíží najdou; ti, kdo to nevědí, by stejně dovnitř pozváni nebyli, a tak jen projdou kolem. Brook’s club si neopatřuje žádnou reklamu.

A přitom je to oblíbené napajedlo civilních zaměstnanců nepříliš vzdáleného Whitehallu. A právě tady se Jeffrey Marchbanks sešel dvaadvacátého července na oběd s redaktorem Daily Telegraphu.

Brianu Worthingovi bylo osmačtyřicet a jako novinář působil už dvacet let, když ho před dvěma lety vyrazil z The Times kanadský majitel, protože potřeboval uprázdnit redaktorské místo. Worthing byl zahraničním a válečným zpravodajem. Jako mladík psal reportáže z války o Falklandy, ze své první skutečné války, a později, v letech 1990-1991, byl ve válce v Zálivu.

Marchbanks si objednal maličký stolek v rohu, dost vzdálený od ostatních, aby je nikdo neslyšel. Ne že by hrozilo, že se o to někdo bude pokoušet. V Brooks’s by hosta nikdy ani nenapadlo, aby špicoval uši po tom, jakou konverzaci vede jiný host, ale starých zvyků se člověk tak snadno nezbaví.

„Nejspíš jsem se už zmínil, že dělám pro ministerstvo zahraničí,“ řekl zpola tázavě Marchbanks přes talířky s krevetami.

„Ne nejspíš, docela určitě,“ řekl Worthing. Byl dost na vážkách, jestli má pozvání na oběd vůbec přijmout. Jeho pracovní den se jako obvykle protáhne od deseti dopoledne až do soumraku, a když už má věnovat dvě hodiny na oběd – vlastně tři, když bude počítat jízdu z Canary Wharfu až do West Endu a zpátky – tak by to mělo být k něčemu.

„No, vlastně… ve skutečnosti dělám v jiné budově, která stojí trochu níž po proudu řeky, za King Charles Street a ještě na protějším břehu,“ řekl Marchbanks.

„Ha?“ řekl redaktor. Věděl, že se mluví o Vauxhall Cross, i když tam nikdy nebyl. Že by ten oběd přece jen k něčemu byl?

„Obzvlášť se zabývám Ruskem.“

„Tak to vám nezávidím,“ usoudil Worthing a rozdrtil kůrkou hnědého chleba poslední krevetu. Byl to velký chlap a míval náramnou chuť k jídlu. „Jde to tam pěkně do háje, řekl bych.“

„Tak něco. Po Čerkasovově smrti se zdá, že můžeme čekat předčasné prezidentské volby.“

Oba muži ztichli, protože mladá servírka jim přinesla jehněčí žebírka se zeleninou a k nim karafu místního klaretu. Marchbanks přemýšlel.

„Trochu předčasný závěr,“ navázal Worthing. „To je přesně i náš názor. Komunistická obroda nám za ty roky trochu vyšuměla a reformátoři se hádají mezi sebou jako psi. Zdá se, že nic nemůže zabránit Igoru Komarovovi v tom, aby získal prezidentský úřad.“

„A je to tak zlé?“ namítl redaktor. „Tuhle jsem o něm něco četl a vypadalo to, že mluví celkem rozumně. Dostat měnu zas trochu do formy, zastavit sestup k chaosu, dát mafii za vyučenou. Něco v tomhle smyslu.“ Worthing se pyšnil tím, že je muž, který se vyjadřuje vždy přímo, a měl sklony mluvit v sériích telegramů.

„Přesně tak, zní to báječně. Jenže on sám je pořád tak trochu záhada. Co má opravdu v úmyslu? Jak přesně to všechno chce provést? Tvrdí, že pohrdá zahraničními úvěry, ale jak se chce obejít bez nich? A ještě tohle: chce se pokusit umořit ruské dluhy tím, že je zaplatí v bezcenných rublech?“

„To by se neodvážil,“ vrtěl hlavou Worthing. Věděl, že Telegraph má v Moskvě stálého dopisovatele, ale ten už nějaký čas o Komarovovi nic neposlal.

„Ani teď?“ namítl Marchbanks. „Nemůžeme to vědět. Některé z jeho projevů jsou pěkně extremistické, ale při soukromých rozhovorech zase přesvědčuje návštěvníky, že vůbec není takový obr lidožrout. Který z těchhle mužů je ten skutečný?“

„Můžu poprosit našeho člověka v Moskvě, aby požádal o interview.“

„Obávám se, že by mu asi nebylo poskytnuto,“ řekl šéf špionážní sekce. „Mám dojem, že tohleto dělají pravidelně všichni stálí dopisovatelé v Moskvě. Poskytuje rozhovory jen velmi výjimečně a tvrdí, že zahraničním tiskem pohrdá.“

„No ne, koláč s melasou!“ řekl Worthing. „To si dám.“ Brita středního věku nemůžete snad víc potěšit, než když mu nabídnete jídlo, kterým jej krmili v mateřské školce. Servírka přinesla koláč s melasou pro oba.

„Takže jak se k němu chcete dostat?“ navázal Worthing. „Má mladého reklamního poradce, na jehož doporučení zřejmě dá. Boris Kuzněcov. Náramně chytrý, vystudoval jednu z vysokých škol patřících k americké Břečťanové lize. Jestli máme vůbec nějaký klíč, tak je to on. Zjistili jsme, že denně čte západní tisk a že se mu obzvlášť líbí články toho vašeho Jeffersona.“

Mark Jefferson byl hvězdou Telegraphu a pravidelným autorem jeho hlavních článků. Jednal s politiky, domácími a cizími, a byl to obratný polemik a energický konzervativec. Worthing převaloval sousto koláče v ústech. „To by asi šlo,“ řekl rozvážně.

„Chápejte,“ kul dál železo Marchbanks, „stálých dopisovatelů je v Moskvě za pětku kornout. Ale proslulý komentátor, který se rozhodl napsat portrét budoucího vůdce, muže zítřka, však znáte ty řeči… to by mohlo zabrat.“ Worthing to zvažoval. „Snad bychom mohli uvažovat o portrétech všech tří kandidátů. Ať je v tom nějaká rovnováha.“

„Dobrý nápad,“ řekl Marchbanks, který si myslel pravý opak. „Ale Komarov je muž, který lidi fascinuje – ať už z jakýchkoli důvodů. Ti druzí dva jsou statisti. Nedáme si nahoře kávu?“

„Ano, není to špatný nápad,“ souhlasil Worthing, když se usadili v salonu v patře pod portrét Ochotníků. „Dojímá mě, jak se staráte o náš náklad, ale… na co se ho chcete ptát?“

Marchbanks se nad redaktorovou přímočarostí usmál.

„Tak dobře. Ano, rádi bychom věděli pár věcí, abychom mohli ukojit hlad našeho šéfstva. Nejlépe něco, co by se ani v samotném článku neobjevilo. Telegraph si můžou přečíst sami a taky to udělají. Co ten muž má opravdu v úmyslu? Co menšinové etnické skupiny? V Rusku je jich deset milionů – a Komarov je stoupenec ruské nadvlády. Jakým způsobem má v úmyslu dosáhnout znovuzrození ruského národa ke slávě? Stručně řečeno: ten muž je jen maska. Co je za ní? Je tam něco utajeného?“

„Pokud tam něco je,“ přemýšlel Worthing, „proč by to měl odhalit Jeffersonovi?“

„Člověk nikdy neví. Sem tam něco uklouzne.“

„Jak se dostaneme k tomu Kuzněcovovi?“

„Ten váš muž v Moskvě ho bude znát. Osobní dopis od Jeffersona pravděpodobně přijme příznivě.“

„Tak dobrá,“ řekl Worthing. To už šli po širokém schodišti dolů do haly. „Už přímo vidím tu dvoustranu. Není to špatné. Jestli ten chlap má co říct. Spojím se s kanceláří v Moskvě.“

„Jestli to zabere, rád bych si pak popovídal s Jeffersonem.“

„Zhodnocení akce? Uf. Víte, jak je urážlivý?“

„Budu s ním jednat, jako když másla ukrajuje,“ odtušil Marchbanks.

Rozešli se na chodníku před domem. Worthingův řidič si jich všiml a vyjel ze svého zakázaného parkovacího místa naproti Suntory, aby jej mohl zase odvézt do Canary Wharfu v Docklands. A šéf špionážní sekce usoudil, že musí ten koláč s melasou a víno trochu rozchodit…

WASHINGTON, ZÁŘÍ 1985

Ještě než Ames začal pracovat pro druhou stranu, v roce 1984, bylo mu naznačeno, že jej udělají šéfem ruské sekce velké rezidentury CIA v Římě. A v září 1985 se dozvěděl, že je to jisté.

Znejistěl. Nevěděl ještě, že KGB jej nechtě vystaví obrovskému nebezpečí tím, že všechny muže, které on prozradil, pochytá tak rychle.

Ten flek v Římě jej dostane pryč z Langley a odřízne mu přístup ke třem stovkám složek a k sovětskému oddělení kontrarozvědné skupiny patřící k divizi SV. Na druhou stranu byl Řím považován za atraktivní a vybrané místečko. Svěřil se Rusům.

Postavili se k tomu souhlasně, i tak je čekaly celé měsíce vyšetřování, zatýkání a výslechů. Tak byla Amosova žeň bohatá – a skupina Kolokol pracující v Moskvě na jeho informacích byla navíc z bezpečnostních důvodů tak maličká, že úplný rozbor mohl trvat roky. Mezitím toho ale Ames dodal mnohem víc. Mezi druhořadými a třetiřadými zásilkami, které předal sovětskému diplomatovi Čuvachinovi, byl i důležitý materiál o každém důstojníkovi v Langley, který kdy pracoval na samostatném případu. Nebylo to jen celkové shrnutí jeho působišť a výkonů, byla u toho i fotografie. KGB tudíž byla předem varována a mohla tyto důstojníky CIA poznat kdekoli a kdykoli se objevili.

Rusové také předpokládali, že v Římě, jednom z klíčových středisek evropské divize, bude Ames mít přístup ke všem operacím CIA prováděným ve spolupráci se spojenci z oblasti Středomoří, od Španělska po Řecko, což je pro Moskvu životně důležitá oblast.

Konečně usoudili, že v Římě budou mít k Amesovi mnohem snadnější přístup než ve Washingtonu, kde neustále hrozilo, že se během schůzky vynoří někdo od FBI. Takže Amesovi řekli, ať místo přijme.

Ames tedy ještě v září nastoupil do jazykové školy a začal se učit italsky.

Langley si ještě ani nezačalo uvědomovat celý rozsah katastrofy, která se na ně chystá. Dva nebo tři z nejlepších agentů v Rusku zřejmě ztratili kontakt, což bylo znepokojivé, ale ne tragické.

Mezi osobními spisy, které Ames předal KGB, byl i spis mladého pracovníka, který právě přešel do divize SV. Ames zaslechl řeči šířící se po úřadě jako stepní požár, a tak o něm referoval jako o vycházející hvězdě. Ten muž se jmenoval Jason Monk…

Starý Gennadij chodil do těchhle lesů na houby už celá léta. Co byl v penzi, používal tyhle bezplatné dary přírody jako přilepšení k důchodu – buď je nosil čerstvé do nejlepších restaurací v Moskvě nebo je sušil a ve svazcích prodával těm několika zbylým lahůdkářstvím. S houbami je jeden problém – člověk musí vstát brzy ráno, pokud možno před svítáním. Rostou v noci a ráno se na ně vrhají hraboši a veverky a nebo ještě hůř – jiní houbaři. Rusové houby milují.

Ráno čtyřiadvacátého července Gennadij vzal kolo a psa a vyjel z vesničky, kde bydlel, do lesa, o němž věděl, že za letních nocí tam rostou jako divé. Předpokládal, že než opadne rosa, bude mít plný košík. Les, který zvolil, byl hned u dálnice do Minska. Náklaďáky svištěly a burácely na západ k běloruskému hlavnímu městu a on vjel do lesa, opřel kolo o strom, který potom snadno pozná, vzal proutěný košík a šel. Asi po půl hodině, když slunce zrovna vycházelo a on už měl košík z poloviny plný, jeho pes zavětřil a namířil si to do hustého křoví. Voříšek byl vycvičený, aby vyčmuchával houby, takže tam asi našel něco dobrého. Gennadij se k tomu místu vydal a uvědomil si, že tu něco nepříjemně, sladce zapáchá. Tenhle smrad znal. Copak se ho nenačichal dost – tehdy, když jako mladý vojáček táhl od Visly až do Berlína?

To tělo sem někdo pohodil – nebo se sem ten člověk dovlekl a tady zemřel. Byl to vychrtlý stařík, úplně bledý, oči a ústa měl otevřené. Oči vyklovali ptáci. V rose se zaleskly tři kovové zuby. Tělo bylo do pasu nahé, ale opodál ležel zmuchlaný starý plášť. Gennadij znovu začichal. V tomhle horku to odhadl určitě na hezkých pár dní.

Chvilku uvažoval. Patřil ke generaci vychované v úctě k občanským povinnostem, ale houby jsou zase houby – a pro toho chlápka nemůže už nic udělat. Z míst pár set metrů odsud, skrz les, slyšel, jak nákladní auta rachotí po dálnici z Moskvy do Minska.

Dál sbíral houby do košíku a pak došlapal zpátky do vesnice. Tam rozložil úlovek, ať pěkně schne na sluníčku, a došoural se do malého a zchátralého selsovětu. Nic moc, ale aspoň telefon tu byl.

Vytočil 02 a na milici to někdo vzal.

„Našel jsem mrtvolu,“ řekl.

„Jméno?“ zajímal se hlas.

„Jak to mám sakra vědět? Je mrtvej.“

„Ne jeho, vy idiote, vaše.“

„Chcete, abych zavěsil?“ zeptal se Gennadij.

Ozval se vzdech. „Ne, nezavěšujte. Jen mi řekněte, jak se jmenujete a odkud voláte.“

Gennadij mu to řekl. Službu konající milicionář si to rychle našel na mapě. Bylo to ještě uvnitř Moskevské oblasti, sice na samém jejím západním okraji, ale pořád pod moskevskou jurisdikcí.

„Počkejte v selsovětu. Přijede milicionář a promluví si s vámi.“

Gennadij čekal. Trvalo to půl hodiny. Muž, který přijel, byl mladý inspektor v uniformě. S ním dorazili v obvyklém žlutomodrém džípovitém užhorodu ještě dva milicionáři.

„Vy jste ten, co našel mrtvolu?“ zeptal se inspektor.

„Jo,“ řekl Gennadij.

„Dobře, tak tam jdeme. Kde je to?“

„V lese.“

Gennadij si nasedl do policejního džípu a cítil se náramně důležitě. Zastavili na místě, které jim Gennadij ukázal, a vydali se husím pochodem mezi stromy. Houbař poznal břízu, u které nechal kolo, a našel stopu vedoucí od ní dál. Brzy ucítil ten pach.

„Je támhle,“ řekl Gennadij a ukázal na křoví. „Pěkně smrdí. Je tam už ňákou dobu.“

Tři milicionáři došli k tělu a prohlíželi si je.

„Podívej se, jestli má něco v kapsách kalhot,“ řekl inspektor jednomu ze svých lidí. A druhému zase: „Koukni se na ten plášť.“

Ten, kterému připadl nepříjemnější úkol, si stiskl nos, druhou rukou zašátral v předních kapsách kalhot a zase vstal. Zavrtěl hlavou. Druhý upustil plášť a napodobil jej.

„Nic? Vůbec žádná identifikace?“ zeptal se inspektor.

„Nic. Žádný drobný, kapesník, klíče, papíry, nic.“

„Že by ho někdo srazil autem a ujel?“ nadhodil jeden z milicionářů.

Zaposlouchali se do rachocení ozývajícího se od dálnice.

„Jak daleko je to k silnici?“ zeptal se inspektor.

„Tak asi stovka metrů,“ řekl Gennadij.

„Takovíhle řidiči se seberou a zmizejí hned. Netahají se s obětí sto metrů. A stejně, v takhle hustém lese by deset metrů stačilo.“ A pak řekl inspektor jednomu ze svých mužů:

„Dojdi k dálnici. Prohlídni krajnici, jestli tam není rozbité kolo nebo havarované auto. Mohl se po havárce doplazit až sem. A pak tam už zůstaň, budeš mávat na sanitku.“

Inspektor zavolal mobilním telefonem pro vyšetřovatele, fotografa a lékaře. To, co viděl, moc na „přirozené příčiny“ nevypadalo. Požádal také o sanitku, ale zdůraznil, že oběť je už mrtvá. Jeden z milicionářů se vydal lesem k dálnici. Ostatní poodešli od pachu a čekali. Nejdřív dorazila v dalším žlutohnědém užhorodu trojice mužů v civilu. Zaparkovali na krajnici, když na ně milicionář zamával, a zbytek došli pěšky. Vyšetřovatel kývl na uniformovaného inspektora.

„Tak copak tu máme?“

„Leží támhle. Zavolal jsem vás, protože nevidím možnost, že by umřel přirozeně. Je pěkně domlácený a je sto metrů od dálnice.“

„Kdo ho našel?“

„Tadyhle ten houbař.“

Detektiv došel ke Gennadijovi.

„Vyložte mi to. Od začátku.“

Fotograf se dal do práce a po něm i doktor, který provedl s gázovou maskou na obličeji rychlé ohledání. Pak se narovnal a stáhl si gumové rukavice.

„Flašku stoličné proti deseti kopejkám, že je to vražda. V laboratoři nám řeknou víc, ale někdo ho určitě umlátil. Nejspíš ne tady. Gratuluju, Voloďo, dneska je ten úplně první žmurik po ránu tvůj.“

Použil slovo, které používá v Rusku milice i podsvětí a které znamená asi tolik co „tuhej“. Skrz les k nim došli dva sanitáci s nosítky. Doktor na ně kývnul a oni zapnuli mrtvolu do tělesného vaku a vydali se s ní k silnici. „Se mnou už jste skončili?“ chtěl vědět Gennadij.

„To zrovna,“ řekl detektiv. „Sepíšeme to na stanici.“ Policisté odvezli Gennadije do ústředí západního okrsku, které bylo asi pět kilometrů odsud po silnici na Moskvu. Mrtvola měla namířeno dál, až do středu města, do márnice Druhého lékařského ústavu. Tam ji uložili do chladu. Soudních lékařů bylo pomalu, ti, co byli, byli daleko a měli práce nad hlavu…

JEMEM, ŘÍJEN 1985

Jasonu Monkovi se podařilo infiltrovat do jižního Jemenu v polovině října. Lidová republika, ač malá a chudá, měla prvotřídní letiště – někdejší vojenskou základnu královského letectva. Mohly tu přistávat – a také přistávaly – i velké dopravní letouny.

Monkův španělský pas a jej doplňující cestovní doklady OSN přiměly místní imigrační úřad k důkladné, ale v zásadě nikoli podezřívavé prohlídce. Po půl hodině mohl popadnout svůj univerzální kufr a byl vevnitř. Z Říma sice poslali šéfovi místní pobočky FAO zprávu, že seňor Martinez přijíždí, ale uvedli v ní datum o týden pozdější než Monkův skutečný přílet. Jemenští úředníci na letišti to vědět nemohli. Takže na něj nečekalo žádné auto. Našel si taxi a ubytoval se v novém francouzském hotelu, který se jmenoval Frontel a stál na kose spojující skalnatý Aden s pevninou.

Věděl, že ačkoli má dobré papíry a ačkoli snad nenarazí na žádného skutečného Španěla, je jeho poslání nebezpečné. Bylo to zlé, hodně zlé.

Většinu špionážní práce odvádějí pracovníci rozvědky uvnitř velvyslanectví, kde technicky vzato působí jako zaměstnanci. Těší se tudíž výhodám diplomatického statutu – pro případ, že se něco zvrtne.

Někteří jsou „nahlášení“, tedy nedělají žádné tajnosti s tím, co jsou zač, a lidé z místní kontrarozvědky to vědí a přijímají, i když o skutečných úkolech a zařazení se taktně nemluví. Velká rezidentura na nepřátelském území se ale vždycky snaží mít i pár „nenahlášených“ lidí, jejichž krycí funkce v obchodním, kulturním oddělení nebo ve velvyslancově sekretariátě zůstává zachována. Důvod je jednoduchý. Nenahlášení agenti mají větší šanci, že se na ně na ulicích nikdo nepřilepí, a tudíž mohou obsluhovat mrtvé schránky nebo docházet na konspirační schůzky – rozhodně snadněji než ti, které někdo sleduje vždycky. Jenže špion pracující bez diplomatického krytí nemůže spoléhat na Vídeňské dohody. Když je odhalen diplomat, prohlásí jej za persona non grata a vyhostí jej. Jeho země se začne dušovat, že je nevinen, a vyhostí zase jednoho diplomata té druhé země. Půjčka za
oplátku: hráči si vymění piony a stav hry je stejný jako předtím. Zato špion jdoucí někam „načerno“ stojí mimo zákon. Pro něj může – záleží na povaze místa, kde se dal chytit – odhalení znamenat hrozné mučení, dlouhou šichtu v pracovním táboře nebo smrt daleko od blízkých. A lidé, kteří jej vyslali, mu jen málokdy mohou pomoct. V demokratické zemi to bude slušný soud a snesitelné vězení. V diktaturách ovšem žádná občanská práva nejsou.

Jsou lidé, kteří o něčem podobném jaktěživi ani neslyšeli. Jižní Jemen byl něco podobného – tehdy v roce 1985 tam USA dokonce ani neměly ambasádu.

V říjnu je tu pořád kruté vedro a pátek je dnem odpočinku. Nikdo nepracuje. Kam asi půjde ruský důstojník v tak parném dni, přemítal Monk. Zaplavat si, to by mohlo být ono.

V zájmu bezpečnosti už znovu nekontaktovali původní zdroj, toho člověka, který před časem obědval v New Yorku se svým spolužákem z FBI. Možná by jim mohl poskytnout lepší popis majora Solomina, snad by jim pomohl i sestavit portrét. Dokonce mohl být zase v Jemenu a mohl toho chlapa vyhledat. Ale ohodnotili ho jako upovídaného nafoukance.

Najít Rusy nebude vůbec těžké. Bylo jich tu plno a očividně se vesele družili se západoevropskou komunitou, což je něco, co by u nich doma bylo neslýchané. Snad to bylo tím horkem, každopádně bylo nemyslitelné, že by se snad podařilo udržet skupinu sovětských vojenských poradců, aby seděli celý den na zadku v ubytovnách. Bazény měly dva hotely – Rock a nový Frontel. A potom tu byl velký pruh písku s vlnolamy samá pěna, Abidžanská pláž, kam se po práci nebo ve volné dny chodili koupat cizinci všech národností. A nakonec tu byla i veliká ruská arma ve městě, kam mohli chodit nakupovat i ti, kdo nebyli Rusové – Sovětský svaz potřeboval zahraniční měnu.

Rychle se vyjasnilo, že zdejší Rusové jsou téměř všichni důstojníci. Málokterý Rus uměl aspoň nějaké to slovo arabsky a ne o mnoho víc jich umělo anglicky. A ti, kdo nějakým jazykem vládli, museli chodit do speciálních škol, tudíž byli důstojníky nebo důstojnickými čekateli. Obyčejní vojáci a poddůstojníci by těžko měli příležitost naučit se nějakému jazyku, a tak by se s Jemenci nemohli domluvit. Stejně se zdálo, že z poddůstojníků tu budou asi jen mechanici a kuchaři. Sluhové budou najatí Jemenci. A Rusové bez důstojnické hodnosti si nemohli dovolit utrácet v adenských hospodách. Přístup ke tvrdé měně měli jen důstojníci.

A další možnost – ten Američan pracující pro OSN narazil na Rusa, když se major sám zpíjel v baru hotelu Rock. Rusové pijí rádi, ale také mají rádi společnost – například do skupinky scházející se u bazénu v hotelu Frontel se absolutně nedalo proniknout. Proč tedy pil Solomin sám? Byla to jenom náhoda? A nebo to je samotář, který dává přednost své vlastní společnosti? Tak tohle je možná vodítko. Ten Američan říkal, že Rus je vysoký, svalnatý, má černé vlasy a mandlově tvarované oči. Jako orientálec, ale bez plochého nosu. Monk věděl, že Rusové jsou nenapravitelní rasisté a nepokrytě pohrdají všemi čornými, což jsou pro ně všichni, kdo nejsou čistí Rusové. Možná že Solomina otrávily vtipy na jeho asijský vzhled.

Monk se celé večery poflakoval po ruské armě – ruští důstojníci tu všichni žili jako svobodní mládenci – po bazénech a barech. A třetího dne, když šel v plandavých šortkách a s ručníkem hozeným přes rameno po Abidžanské pláži, uviděl, jak ten muž vylézá z vody. Byl asi metr osmdesát vysoký, měl velmi svalnaté paže a ramena, nebyl už mladý, ale čtyřicátník ve výborné formě, to ano. Vlasy měl černé jako havran, ale když zvedl paže, aby si vymačkal vodu z vlasů, bylo vidět, že kromě podpaží nemá nikde po těle chlupy. Orientálci mívají na rozdíl od černovlasých bělochů velmi málo ochlupení po těle.

Muž vyšel na pláž, natáhl se po ručníku a lehl si tváří k moři. Nasadil si černé brýle a jako by se ztratil v myšlenkách.

Monk si stáhl tričko a zamířil k moři, jako kdyby právě dorazil a hned se šel prvně vykoupat. Na pláži bylo docela živo. Nebylo tudíž nic divného na tom, že si našel volné místo hned asi dva metry od Rusa. Vzal tašku a omotal kolem ní tričko. Potom i ručník. Setřepal z nohou sandály a z toho všeho udělal hromádku. Potom se nedůvěřivě rozhlédl. Nakonec se podíval na Rusa. „Prosím vás…,“ začal. Rus po něm střelil pohledem.

„Budete tady ještě chvilku?“ Rus přikývl.

„Já jenom aby mi Arabové neukradli věci, víte?“

Rus přikývl ještě jednou a zase se zadíval na moře. Monk doběhl k vodě a asi deset minut plaval. Pak vylezl a odkapávala z něj voda. Usmál se na černovlasého muže.

„Díky.“ Třetí přikývnutí. Monk se usušil ručníkem a posadil se.

„Hezké moře. A hezká pláž. Pro ty lidi, co jim patří, je to skoro škoda.“

Rus poprvé promluvil – anglicky: „Pro Jaké lidi?“

„Pro Araby. Pro Jemence. Nejsem tu dlouho, ale už je nemůžu vystát. Jsou k ničemu.“

Rus se na něj zadíval, ale skrz černá skla brýlí nedokázal Monk poznat, jak se tváří. Po chvíli navázal. „Víte, já se je snažím naučit zacházet se základními přístroji a s traktory. Aby toho víc sklidili a měli co jíst. Ale kdepak. Všechno rozbijí a pokazí. Jenom tu ztrácím čas – a OSN peníze.“

Monk mluvil dobrou angličtinou, ale se španělským přízvukem.

„Vy jste Angličan?“ zeptal se Rus nakonec. Byl to jeho první příspěvek do konverzace.

„Ne, Španěl. Dělám pro FAO. A co vy? Jste taky od OSN?“

Rus nesouhlasně zavrčel. „Z SSSR,“ řekl.

„Aha. Tak to vám tu asi je trošku víc horko než doma, co? No, to mně koneckonců taky. Nemůžu se dočkat, až pojedu domů.“

„Já taky,“ řekl Rus. „Mám radši zimu.“

„Jste tu dlouho?“

„Dva roky. Jeden mě ještě čeká.“

Monk se zasmál. „Propána, já si musím odkroutit jenom jeden rok. Tak dlouho bych to nevydržel. Je to úplně zbytečná práce. No nic, budu muset běžet. Poslechněte, když tu jste dva roky, tak budete asi vědět, kde je tu nějaké dobré místo, kam se dá po večeři zajít na skleničku. Třeba nějaký noční klub?“

Rus se sardonicky zasmál. „Kdepak. Žádné diskotéky. Ale v baru v hotelu Rock je klidno.“

„Díky. Jo, mimochodem, jmenuju se Estéban. Estéban Martinez.“

Napřáhl ruku. Rus zaváhal, potom mu jí potřásl. „Pjotr,“ řekl. „Totiž Petr. Petr Solomin.“

Dva večery nato ruský major zašel do baru v hotelu Rock. Tahle stará koloniální stavba nedostala své jméno náhodou, protože je opravdu postavena doslova na skále, z ulice vedou k maličkému prostoru před recepcí schody a z nejvyššího patra je panoramatický výhled na celý přístav. Monk seděl u stolu vedle okna a díval se ven. Ve skle okenní tabule uviděl, jak Solomin vchází dovnitř, ale počkal si, až si major poručí něco k pití. Teprve pak se otočil.

„Ale, Petře, zase se potkáváme. Nepřisednete si?“ Pokynul ke druhé židli u svého stolu. Rus zaváhal a potom se posadil. Zdvihl ruku se sklenicí piva. „Za vaše zdorovje!“

Monk jej napodobil.

„Pesetas, faena y amor.“

Solomin se ušklíbl. Monk se usmál.

„Prachy, práce a láska – v libovolném pořadí.“ Rus se poprvé zasmál – a byl to hezký úsměv. Začali si povídat. O všem možném. O tom, jak se s Jemenci nedá pracovat, o depresi, kterou mají ze všech těch rozbitých strojů, o tom, že takovou práci člověk prostě nemůže dělat s přesvědčením. A samozřejmě mluvili o domově, jako muži v cizině mluví vždycky.

Monk mu povídal o své rodné Andalusii, kde člověk může lyžovat na vrcholcích Sierry Nevady a koupat se v teplých vlnách u Sotogrande, oboje v tentýž den. Solomin vyprávěl o obrovských zasněžených lesích, kde je ještě pořád slyšet řev sibiřských tygrů a kde obratný lovec najde lišky, vlky a jeleny.

Sešli se potom i po čtyři následující večery a těšili se ze své společnosti. Třetího dne se musel Monk jít přihlásit Holanďanovi, který tu velel rozvojovým programům FAO, a ten jej vzal na inspekci. Rezidentura CIA v Římě získala od FAO sídlícího v tomtéž městě důkladnou zprávu o pracích v Jemenu a on se ji naučil nazpaměť. A protože sám pocházel z farmy, nedělalo mu potíže rozumět problémům, takže nepůsobil podezřele. Na Holanďana dokonce velmi zapůsobil.

A po večerech a pak i pozdě do noci poznával majora Petra Vasiljeviče Solomina – a to, co se dozvídal, se mu docela líbilo.

Solomin se narodil v roce 1945 v jazýčku sovětského území ležícím mezi severovýchodním Mandžuskem a mořem, který na jihu hraničí se Severní Koreou. Říká se mu Přímořský kraj – a město, v němž se narodil, se tehdy jmenovalo Vorošilov a dnes se jmenuje Ussurijsk.

Jeho otec přišel do města z venkova za prací, ale svého –syna naučil jazyku rodného kmene – Udehejců. A kdykoli mohl, brával dospívajícího chlapce do lesů, aby vyrůstal s hlubokým vztahem k přírodě rodné země: k lesům, horám, vodě a zvěři.

V devatenáctém století, ještě než kraj Udehejců definitivně dobyli Rusové, navštívil jejich území spisovatel Arseňjev a napsal o nich knihu, která je v Rusku dodnes slavná. Nazval ji Ussurijskym krajem.

Na rozdíl od menších Asiatů s plochými rysy tváří, kteří žijí na západě a na jihu, jsou Udehejci vysocí a mají orlí rysy. Před mnoha staletími se někteří z jejich předků vydali na sever, přešli Beringovu úžinu do dnešní Aljašky, roztrousili se po celé Kanadě a stali se z nich Siouxové a Čejenové.

Když se Monk díval přes stůl do tváře velkého Sibiřana, jako by viděl obličeje dávno mrtvých lovců bizonů od Platte nebo od Prašné řeky.

Mladý Solomin měl na výběr: továrna nebo armáda. Odjel vlakem na sever a narukoval v Chabarovsku. Všichni mladí muži museli povinně odsloužit v armádě tři roky a po prvních dvou byli ti nejlepší vybráni pro poddůstojnické funkce. Solomin byl pro svou mimořádnou obratnost vybrán do důstojnické školy a po dvou dalších letech z ní vyšel jako poručík.

Sedm let sloužil jako poručík a potom jako nadporučík a ve třiatřiceti letech z něj udělali majora. V té době se oženil a teď měl dvě děti. Všechno dokázal bez přímluvce a bez protekce a snášel přitom rasistické narážky soustřeďující se do slova čurka, které označuje Asiata a znamená tolik co špalek nebo fošna. Mnohokrát musel podobnou hádku řešit pomocí vlastních pěstí. V roce 1983 ho vyslali do Jemenu – a byla to jeho první práce za hranicemi. Věděl, že jeho kolegové se na výjezdy většinou těší. Ačkoli v zemi byly drsné poměry, hodně vedra a rozžhaveného kamení a o to méně zábavy, měli tu oproti SSSR báječné ubytování – většinou je umísťovali do bývalých britských kasáren. A byla tu spousta jídla, jehněčího, opékání masa na pláži. Mohli si zaplavat a z katalogů objednávat oblečení, videa a hudbu z Evropy.

Petr Solomin tohle všechno oceňoval – především to, že byl najednou vystaven náporu požitků západní konzumní společnosti. Ale bylo to zároveň něco, co mu působilo hořkost a rozčarování režimem, kterému sloužil.

Monk to přímo cítil ve vzduchu, ale měl strach příliš tlačit na pilku.

Aby se Rus dostal tam, kam se dostal Solomin, musel projít Komsomolem a pak vstoupit do strany. A co horšího, pokud je major a slouží za hranicemi, nejspíš má něco i s armádní rozvědkou, GRU. Tak kde je chyba? Začalo to vyplouvat na povrch, teprve když spolu pili a povídali si už pátý večer. Hluboko ukrytý vztek jako by probublával na hladinu.

V roce 1982, rok před tím, než jej poslali do Jemenu, v době, kdy byl ještě u moci Andropov, byl Solomin přidělen do administrativního oddělení ministerstva obrany v Moskvě.

Tam padl do oka ministrovu náměstkovi a dostal důvěrný úkol. Náměstek si za peníze z rozpočtu na obranu stavěl luxusní daču u řeky nedaleko Peredělkina. Navzdory stranickým pravidlům, sovětským zákonům i obyčejné morálce vyčlenil přes stovku vojáků, kteří tu honosnou budovu v lesích měli stavět. A Solomin jim velel. Díval se, jak z Finska doráží kuchyňská linka, za jakou by žena kteréhokoli důstojníka dala vlastní ruku. Linka koupená za devizy. Díval se, jak v každém pokoji instalují jeden japonský hi-fi systém, jak montují koupelnové vybavení dovezené ze Stockholmu, díval se na bar plný skotské whisky, která zestárla v dubovém dřevě. Tahle zkušenost jej obrátila proti straně a režimu. Nebyl ostatně zdaleka prvním loajálním sovětským důstojníkem, který se vzbouřil proti všeobjímající slepé korupci sovětského režimu.

Učil se po nocích anglicky a potom začal poslouchat zahraniční vysílání BBC a Hlasu Ameriky. Obě stanice vysílaly i rusky, ale on jim chtěl rozumět přímo. A oproti tomu, co jej odjakživa učili, se dozvídal, že Západ netouží po válce s Ruskem.

A jestli jej vůbec něco mohlo postrčit ještě dál, tak to byl právě Jemen.

„U nás doma se lidi mačkají v maličkých bytech, ale načalstvo žije v palácích. Chovají se za naše peníze jako knížata. Moje žena si nemůže dovolit… třeba fén nebo boty, které by se hned nerozpadly, a přitom se utrácejí miliardy za bláznivé zahraniční akce, které mají zapůsobit na… na koho vlastně? Na tyhle lidi?“

„Věci se mění,“ nadhodil Monk vstřícně. Sibiřan zavrtěl hlavou.

Gorbačov byl už od března u moci, ale reformy, které zaváděl, začaly být znát teprve koncem roku 1987. A Solomin navíc nebyl dva roky ve vlasti.

„Kdepak mění. Ti hajzlové nahoře… Řeknu vám, Estébane, co jsem se přestěhoval do Moskvy, viděl jsem tolik plýtvání a marnotratnosti, že byste tomu nevěřil.“

„Ale ten nový, Gorbačov, snad něco změní,“ řekl Monk. „Nebyl bych tak pesimistický. Jednoho dne se ruský lid té diktatury zbaví. Budete mít volby, skutečné volby. Snad to ani nebude tak dlouho trvat…“

„Bude. Nejde to dost rychle.“

Monk se zhluboka nadechl. Hodit špek bez krytí, to je nebezpečná věc. Kdyby byli v západoevropském demokratickém státě, věrný sovětský důstojník by si šel stěžovat velvyslanci. Mohlo by to vést k diplomatickému incidentu. V obskurní tyranii to může vést k dlouhé a nepěkné smrti. Monk do toho raději skočil rovnýma nohama. „Můžete napomoct tomu, aby se to změnilo, příteli. Spolu tomu můžeme trochu pomoct. Aby to bylo tak, jak si to přejete.“

Solomin se na něj několik vteřin jen upřeně díval.

Monk mu to oplácel.

Nakonec řekl Rus svou mateřštinou: „Kdo sakra jste?“

„To už snad víte, Petře Vasiljeviči. Teď stojí otázka tak, jestli mě prozradíte, když víte, co by se mnou vaši udělali, než bych zemřel. A pak byste s tím musel žít.“

Solomin na něj dál civěl. „Těm sviním bych neudal svého nejhoršího nepřítele. Ale… vy máte nervy jako špagáty. To, co jste mi nabídl, je šílenost. Šílenost. Taky bych vás mohl poslat do háje.“

„Možná byste měl. A já bych odešel. Pro jistotu co nejrychleji. Ale když už jsme u toho… pozorovat to, užírat se nenávistí a nedělat nic: to není šílenost?“ Rus vstal od nedopitého piva. „Musím si to promyslet.“

„Zítra večer,“ řekl Monk – stále rusky. „Tady. Přijdete sám a promluvíme si. Jestli přijdete s hlídkou, jsem mrtvý muž. A pokud nepřijdete vůbec, odlétám nejbližším letadlem.“

Major Solomin odešel.

Podle všech standardních operačních procedur, SOP, se měl v té chvíli Monk spakovat a nejvyšší rychlostí opustit Jemen. Nebyl to naprostý krach, ale ani nedosáhl svého. Natolik rozrušený člověk může kdykoli změnit názor a kobky jemenské tajné policie jsou dost hrozné místo. Monk počkal čtyřiadvacet hodin. Major se vrátil… sám. Pak to trvalo ještě dva další dny. Monk vybalil z neceséru a přinesl základy pro komunikační balíček: tajné inkousty, bezpečné adresy, neškodné věty obsahující skryté zprávy. Solomin toho z Jemenu moc dodat nemůže, ale za rok se vrací do Moskvy. Pokud bude pořád chtít, může navázat spojení.

Když se rozcházeli, stisk rukou trval několik vteřin.

„Hodně štěstí, příteli,“ řekl Monk.

„Dobrý lov, jak se říká u nás doma,“ odpověděl Sibiřan. Monk si zase sedl, aby je nikdo neviděl vycházet z Rocku společně. Nový agent potřebuje nové jméno. Vysoko na nebi zářily hvězdy – tak jasně, jak to lze vidět jedině v tropech.

Monk mezi nimi našel pás Velkého lovce. Zrodil se agent Orion…

Prvního srpna dostal Boris Kuzněcov osobní dopis od britského novináře Marka Jeffersona. Byl napsán na hlavičkovém papíře londýnského Daily Telegraphu a ačkoli jej do moskevské kanceláře tohoto deníku poslali faxem, odsud do hlavního stanu UVS jej už donesli osobně. Jefferson vyjadřoval otevřeně svůj obdiv nad pevným postojem Igora Komarova proti silám chaosu, korupce a zločinu, a dal najevo, že prostudoval projevy vůdce strany za posledních několik měsíců.

Po nedávné smrti ruského prezidenta, pokračoval, se otázka budoucího vývoje v největší zemi světa znovu dostává do středu pozornosti. On osobně by rád navštívil Moskvu v první polovině srpna. Bezpochyby bude zdvořilé uskutečnit rozhovory i s kandidáty levice a středu. Bude se ovšem jednat o pouhopouhou formalitu.

Svět se přirozeně bude skutečně zajímat jen o nadcházejícího vítěze voleb Igora Komarova. A on, Jefferson, by byl Kuzněcovovi hluboce vděčen, kdyby se mohl přimluvit, aby jej pan Komarov přijal. Může mu slíbit hlavní článek na prostřední dvoustraně Daily Telegraphu, který současně vyjde na různých místech Evropy a v Severní Americe.

Kuzněcov, jehož otec byl po léta diplomatem u OSN – proto mohl synovi umožnit studium na Cornellu – sice znal lépe USA než Evropu, ale Londýn znal dobře. Věděl také, že americký tisk má sklony k liberalismu a že se k jeho zaměstnavateli i v těch pár případech, kdy poskytl rozhovory, choval spíš nepřátelsky. K poslednímu interview došlo před rokem a výběr otázek byl dost útočný. Komarov zakázal další styky s americkými médii. Londýn, to je něco jiného. Několik největších deníků a dva celostátní časopisy jsou neochvějně konzervativní, i když tolik doprava jako Igor Komarov při svých projevech nejdou.

„Doporučil bych udělat pro Marka Jeffersona výjimku, pane prezidente,“ řekl tudíž Igoru Komarovovi, když se nazítří sešli na pravidelné, každotýdenní schůzce.

„Kdo je ten chlap?“ zeptal se Komarov, který novináře neměl rád – všechny, včetně ruských. Ptali se na věci, na které neviděl důvod odpovídat.

„Připravil jsem vám o něm materiál, pane prezidente,“ řekl Kuzněcov a podal mu tenkou složku. „Jak uvidíte, podporuje ve své zemi znovuzavedení nejvyššího trestu za vraždu. Také se rázně staví proti členství Británie v hroutící se Evropské unii. Kovaný konzervativec. Když se naposledy zmínil o vás, psal, že jste přesně ten druh sovětského vůdce, kterého by měl Londýn podporovat a s nímž by měl obchodovat.“

Komarov něco zavrčel a potom přikývl. Jeho odpověď přivezla spojka do moskevské kanceláře Telegraphu ještě téhož dne. Psalo se v ní, že pan Jefferson může dostat interview v Moskvě devátého srpna…

JEMEN, LEDEN 1986

Ani Solomin, ani Monk nemohli předvídat, že majorův pobyt v Adenu skončí o devět měsíců dříve. Třináctého ledna vypukla mezi dvěma soupeřícími frakcemi jemenské vládní kliky zuřivá občanská válka. Boje byly tak urputné, že bylo rozhodnuto evakuovat všechny cizince – včetně Rusů. To trvalo šest dnů počínaje patnáctým lednem. Petr Solomin byl mezi těmi, kdo odjeli na lodích.

Letiště stálo v plamenech, a tak bylo moře jedinou možností. Naštěstí se od jižního cípu Rudého moře objevila britská královská jachta Britannia, která mířila do Austrálie, kde se měla nalodit královna Alžběta. Britské velvyslanectví v Adenu poslalo zprávu britské admiralitě do Londýna a ta to domluvila s královninou osobní tajemnicí. Tajemnice se spojila s panovnicí samotnou a ta pak přikázala, aby Britannia udělala, co bude možné.

Dva dny nato major Solomin se skupinou dalších ruských důstojníků doběhl z úkrytu k Abidžanské pláži, kde už v příboji přistávaly čluny z Britannie. Britští námořníci je vytáhli z vody, v níž stáli po pás, a za hodinu už zamyšlení Rusové rozkládali na zemi v královnině soukromém obývacím pokoji půjčené karimatky. Britannia jen na první cestě pobrala 431 uprchlíků, potom to otočila ještě několikrát a nakonec odvezla z pláže 1068 lidí pětapadesáti různých národností. Pendlovala přes moře k Africkému rohu a vykládala svůj lidský náklad v Džibuti. Solomin a ostatní Rusové odletěli do Moskvy přes Damašek.

Jednu věc ale nevěděl nikdo: jestli Solomin stále ještě váhal, zda má udělat to, co potom udělal, k rozhodnutí mu pomohl kontrast mezi bezstarostným kamarádstvím britských, francouzských a italských námořníků pracujících pro Royal Navy a otevřenou paranoiou pohovorů, které jej čekaly v Moskvě.

V CIA se vědělo, že existuje nějaký muž, který je snad jejich a kterého získali před třemi měsíci, a že zmizel ve všepohlcujícím chřtánu SSSR. Teď buď naváže spojení nebo ne.

Během celé zimy se operační složka sovětské divize doslova kousek po kousku rozkládala. Ruské „zdroje“ pracující pro CIA mimo Sovětský svaz byly povolávány zpět – jeden po druhém a z nejrůznějších pravděpodobných důvodů: vaše matka je nemocná, váš syn si vede špatně na škole a potřebuje otce, hodláme vás povýšit. A jeden po druhém skákali na špek a vraceli se do SSSR.

Jakmile dorazili, byli okamžitě zatčeni a převezeni do nového působiště plukovníka Grišina, jímž bylo celé a od zbytku budovy oddělené křídlo pochmurného a pevnosti podobného vězení Lefortovo. V Langley o zatčeních nic nevěděli, prostě se jen dozvídali, že ti lidé jeden po druhém mizejí.

A co se týče těch umístěných uvnitř SSSR, ti jednoduše přestávali jevit obvyklé „známky života“.

V SSSR prostě nešlo dotyčnému zavolat do práce a říct: nešel bys někam na kafe? Všechny telefony byly napíchnuté, všichni diplomati sledováni. Cizince bylo už podle oblečení poznat na kilometr. Všechny kontakty bylo potřeba provádět nesmírně opatrně a jen jednou za dlouhou dobu.

A když se tak přece jen dělo, pak především prostřednictvím mrtvých schránek, též „odkládaček“. Tahle vousatá lest vypadá velmi otřele, ale stále je nejlepší. Aldrich Ames ji používal od začátku do konce. Mrtvá schránka není nic jiného než malý prostor nebo skryté místo – kdekoli, v prázdné rouře, pod můstkem, v díře ve stromě.

Agent může do schránky dát zprávu na papíře nebo na mikrofilmu a pak jen příjemce upozornit, že to udělal – znamením křídou na zdi nebo na lampě. Různá poloha značky znamená: ve schránce té a té je něco pro vás. Když kolem projíždí auto z velvyslanectví, může si každý značky všimnout z okna za jízdy, i když má za zadkem vůz místní kontrarozvědky.

Později se může nenahlášený pracovník agentury pokusit zbavit se sledování, zásilku vyzvednout a třeba na místě zanechat peníze. Nebo další instrukce. Potom zase on udělá jinde křídou značku. „Zdroj“ projede kolem a dozví se, že zásilka byla přijata a ve schránce je něco pro něj. Ještě téhož dne si to může vyzvednout. Tímto způsobem může být agent v kontaktu se svým řídícím pracovníkem celé měsíce, ba i roky, aniž by se s ním vůbec přímo setkal.

Pokud je špion za městem, kam diplomat nemůže jet, a nebo je sice ve městě, ale nemá co předávat, zpravidla v pravidelných intervalech dává nějaké „známky života“. V hlavním městě, kterým diplomaté normálně projíždějí, to mohou být jiné křídové značky, které podle tvaru a umístění znamenají třeba „jsem v pořádku, ale nic pro vás nemám“ nebo „mám starosti, asi mě sledují“.

Když těmto tajným zprávám stojí v cestě vzdálenost – a ruské provinciální oblasti jsou pro americké diplomaty vždy zakázanou zemí – pak jsou oblíbenou formou „projevování známek života“ inzeráty v novinách. „Mám na prodej milé štěně labradora. Volejte Borisovi na číslo…“ Takový inzerát mezi ostatními zapadne. Pracovníci rezidentury na velvyslanectví inzerci sledují. Celé tajemství je ve výběru slov. Labrador může znamenat „jsem v pořádku“, zato kokršpaněl „mám potíže“. Milé štěně může znamenat „za týden budu v Moskvě a použiji obvyklou schránku“, roztomilé štěně zase „nedostanu se do Moskvy dřív než za měsíc“.

Jenže tyhle „známky života“ se musejí objevovat. A jakmile ustanou, může to znamenat problém. Třeba infarkt nebo bouračka – třeba je zdroj v nemocnici. A když ustanou úplně všechny, už to není problém, ale malér. A právě to se dělo během podzimu a v zimě mezi roky 1985 a 1986. Všechny ustaly. Gordijevskij poslal své zoufalé „jsem v maléru“ a Britové jej dostali ven. Major Bochan v Athénách něco zavětřil a dostal se bezpečně do USA. Ostatních dvanáct jako by se vypařilo. Jednotliví řídící pracovníci, v Langley nebo mimo ně, zaznamenali zmizení svého „zdroje“ a nahlásili je. Jen Carey Jordan a šéf divize SV ale měli celkový přehled. Věděli, že se děje něco nesmírně zlého.

Ironií osudu zachránila Amese právě nesmyslnost toho, co dělala KGB. V CIA usoudili, že kdyby byl zrádce stále uvnitř Langley, nikoho by ani nenapadlo pochytat agenty tak rychle a rázně. Tudíž všichni přesvědčili sami sebe o tom, čemu se jim předem věřit chtělo: že oni, nejlepší z nejlepších, přece ve svém středu nemohou mít zrádce. Přesto se zuřivě vyšetřovalo – jenže na špatném místě. Prvním podezřelým byl Edward Lee Howard, kolem nějž se odehrálo předcházející fiasko, ale ten byl tou dobou už v bezpečí v Moskvě. Howard dělal v sovětské divizi CIA a měl jít pracovat na ambasádu do Moskvy. Dokonce znal detaily některých operací. A těsně před jeho přidělením do zahraničí se zjistilo, že je na tom bídně s penězi a že bere drogy.

A CIA zapomněla na zlaté pravidlo pana Machiavelliho, sice jej vyhodila, ale nechala plavat. Dva roky. A nikomu o tom neřekla. Celou tu dobu strávil Howard posedáváním po lavičkách a přemýšlením, jestli má nebo nemá jít k Rusům. Konečně to CIA oznámila FBI, ta se do toho pustila a dala Howarda sledovat. Jenže potom i FBI selhala. Ztratili jej, zato on si všiml jich. Dva dny nato, v září 1985, byl už Howard na sovětském velvyslanectví v Mexico City a odtud jej přes Havanu poslali do Moskvy.

Vyšetřování ukázalo, že Howard mohl prozradit tři z pohřešovaných agentů, možná i šest. Ve skutečnosti prozradil tři, všechny, které znal, ale ty už vlastně vydal v červenci Ames. Všichni tři byli zrazeni dvojnásobně. Další stopa přišla od samotných Rusů. V KGB se zoufale snažili svého krtka krýt a zahájili mohutnou diverzní a dezinformační kampaň; dělali všechno pro to, aby zavedli CIA na falešnou stopu. A dařilo se jim to. Zdánlivě pravý únik informací ve východním Berlíně „odhalil“, že byly prolomeny některé kódy a zachyceny zprávy. Kódy používala velká tajná stanice CIA ve virginském Warentonu. Celé místní osazenstvo si rok užívalo důkladných prověrek. Nic, ani náznak toho, že by byl kód odhalen. Pokud by k tomu došlo, KGB by se navíc dozvěděla i o mnoha jiných věcech, ve kterých však vůbec nic nepodnikala. Kódy tudíž musejí být v pořádku.

Třetí semínko, které KGB pečlivě zasadila, byla informace o tom, že se jí podařil nějaký husarský detektivní kousek. V Langley ta informace způsobila nepřiměřené uspokojení a jedna zpráva dokonce mluvila o tom, že „každá operace obsahuje zárodky svého vlastního krachu“. Jinými slovy, zřejmě se čtrnáct agentů najednou rozhodlo začít se chovat jako idioti.

Ale někteří lidé v Langley uspokojení nepropadli. Jedním z nich byl Carey Jordan, dalším pak Gus Hathaway. A na nižší úrovni i Jason Monk, který se ze šeptandy kolující po oddělení dozvídal o tom, jak se celá divize řítí do záhuby.

Provedlo se vyšetření a zjistilo se, jak je to s těmi třemi sty složkami, kde jsou zaznamenány všechny detaily. Výsledek byl děsivý. Celkem k nim mělo přístup 198 lidí. To číslo bylo příšerné. Představte si, že jste uprostřed SSSR a váš život visí na vlásku – zjistíte, že poslední věc, kterou potřebujete, je, aby mělo 198 naprosto cizích lidí přístup k vašim materiálům.

ŠESTÁ KAPITOLA

Profesor Kuzmin se došoural do pitevní místnosti márnice pod Druhým lékařským ústavem a bez nadšení se chystal ke své toho dne už třetí obdukci.

„Kdo je na řadě?“ zavolal na svého asistenta a osušil se zcela nevhodným papírovým ručníkem.

„Číslo 158,“ řekl jeho pomocník.

„Podrobnosti.“

„Běloch, pozdního středního věku. Příčina smrti nezná-má, totožnost neznámá.“

Kuzmin zavrčel. Proč se sakra namáhám? ptal se sám sebe. Zase jeden pobuda, zase jeden chabrusák, zase jeden případ, jehož kousky, až s ním skončím, poputují tři patra nahoru na fakultu, aby se na nich studentům předvedlo, co nadělá dlouhodobé špatné zacházení s lidskými orgány, a jehož kostra třeba skončí v nějakém kabinetu. Moskva dodává stejně jako každé velkoměsto co noc, co týden a co měsíc svou pravidelnou dávku mrtvol, ale naštěstí o pitvu žádá jen málokdo, jinak by to profesor a všichni jeho kolegové zabývající se soudní patologií nezvládli.

Většinou jsou to přirozená úmrtí, všichni ti, kdo doma nebo v nemocnicích zemrou na sešlost věkem nebo na jednu ze stovek smrtelných a určitelných chorob. Těm může podepsat úmrtní list i ošetřovatel nebo obvoďák. Potom tu jsou „přirozená, ale nepředvídaná úmrtí“, většinou srdeční příhody s letálním koncem – i u nich se se základními (někdy až moc základními) byrokratickými náležitostmi mohou vypořádat lékaři v těch nemocnicích, kam ty nebožáky odvezou.

Dále tu máme nehody, a to domácí, průmyslové a dopravní. A v posledních letech se v Moskvě objevují ve značné míře dvě další kategorie: umrznutí (to v zimě) a sebevražda. Jdou do tisíců.

Těla vytažená z řeky, identifikovaná nebo neznámá, se dělí na tři kategorie. Zcela oblečená, v krvi žádný alkohol, sebevražda; oblečená, značně podnapilá, nehoda; v plavkách, nehoda při koupání.

A pak tu máme vraždy. Ty se dostávají k profesoru Kuzminovi přes detektivní oddělení milice. I ony jsou obvykle dost obyčejné. Ve všech velkých městech jich většinu tvoří „domácí vraždy“. Osmdesát procent se jich odehraje v bytě a pachatelem je rodinný příslušník. Policie jej obvykle za pár hodin má a pitva jen potvrdí to, co se stejně už vědělo – Ivan propíchl manželku! – a pomůže tak soudu k rychlému vynesení rozsudku.

Pak jsou tu hospodské rvačky a vyřizování sporů mezi gangy; u těch posledních, jak věděl, má milice bídné procento objasněnosti – sotva tři procenta. Ovšem stanovit příčinu smrti není nic složitého; co taky naděláte s obyčejnou kulkou v mozku. A jestli vyšetřovatelé najdou toho, kdo střílel (nejspíš ne), to už nebyl profesorův problém. Ale přes to všechno, přes ty tisícovky těl, byla jedna věc jistá. Úřady věděly, kdo ten mrtvý je. Jen občas to byl nějaký N. N. Mrtvola číslo 158 byla pan N. N. Profesor Kuzmin si natáhl gázovou masku, nasoukal prsty do gumových rukavic a s náznakem zájmu se naklonil k tělu, ze kterého asistent stáhl prostěradlo.

Zvláštní, pomyslel si. Dokonce zajímavé. Zápach, který by nepřipraveného člověka přinutil ke zvracení, jím nijak nepohnul. Byl na to zvyklý. Obešel stůl se skalpelem v ruce a pozoroval poničenou mrtvolu. Velmi zvláštní. Vypadalo to, že hlava je neporušená – až na prázdné oční důlky, ale snadno poznal, že to udělali ptáci. Toho člověka našli v lesích poblíž dálnice na Minsk asi před šesti dny. Nohy byly bledé, snad zároveň věkem i rozkladem, ale od pánve dolů bylo tělo nedotčené. Zato mezi hrudníkem a genitáliemi snad nebyl jediný čtvereční centimetr, který by nepokrývaly masivní podlitiny.

Odložil skalpel a obrátil tělo na břicho. Na zádech to vypadalo stejně. Zase mrtvolu převrátil, vzal skalpel, zahájil první řez a zároveň komentoval postup pitvy do magnetofonu. Později podle nahrávky sepíše zprávu pro ty šašky z oddělení vražd na Petrovce. Začal datem: druhého srpna 1999…

WASHINGTON, ÚNOR 1986..

V polovině měsíce navázal k radosti Jasona Monka a ke značnému překvapení jeho nadřízených z divize SV major Petr Solomin kontakt. Poslal dopis.

Moudře usoudil, že nebude dobré pokoušet se kontaktovat někoho ze Západu, kdo žije v Moskvě, a už vůbec ne americkou ambasádu. Napsal Monkovi na východoberlínskou adresu, kterou od něj dostal.

Samotná skutečnost, že tu adresu dostal, byla riskantní – ale bylo to zakalkulované riziko. Kdyby Solomin zašel na KGB a chtěl ji prozradit, vystavil by se některým otázkám, na něž by nemohl odpovědět. Vyšetřovatelům by bylo jasné, že takovou adresu by nedostal, kdyby už předtím nesouhlasil se spoluprací s CIA, a bylo by zle. Mohli by se jej zeptat, proč kontakt neohlásil okamžitě, po první schůzce, velícímu plukovníkovi GRLJ v Adenu, proč nechal Američana, který jej oslovil, uniknout? Na takové otázky by se odpovědět nedalo.

Solomin tudíž mohl jen o tom všem mlčet, nebo se zapojit. Dopis mluvil o tom, že se rozhodl pro druhou možnost.

V SSSR vám přečetli každý dopis, který přicházel ze zahraničí nebo do něj mířil. Totéž se týkalo všech telefonických hovorů, kabelogramů, faxů a telexů. Ale vnitrosovětská pošta byla tak obrovská, že se to dělat nedalo – kromě případů, že odesilatel nebo adresát byli v podezření. A totéž se týkalo pošty kolující po východním bloku – včetně východního Německa.

Adresa ve východním Berlíně patřila řidiči podzemky, který pracoval jako pošťák pro CIA a byl za to velmi dobře placen. Dopisy přicházející do jeho bytu ve zchátralém bloku domů na Friedrichshainu byly vždycky adresované na Franze Webera. Weber byl předchozí majitel bytu a teď už odpočíval v pokoji. Kdyby řidič upadl v podezření, mohl snadno odpřísáhnout, že sice nějaký dopis přišel, ale on nerozumí slovo rusky a stejně to byl dopis pro Webera – a protože Weber je po smrti, vyhodil ho. On za nic nemůže.

Na dopisech nikdy nebyla zpáteční adresa ani podpis. Text byl k uzoufání nudný: doufám, že ti to v pořádku dojde; tady je všechno v pořádku; jak ti jde učení ruštiny? Doufám, že se zase někdy uvidíme. S přáním všeho nejlepšího tvůj korespondenční přítel Ivan.

Ani východoněmecká tajná policie Stasi by z textu nezjistila nic, než že Weber na nějaké výměnné kulturní akci poznal jakéhosi Rusa a začali si dopisovat. Tenhle způsob vzájemného poznávání ostatně režim podporoval. A i kdyby Stasi rozluštila skrytou zprávu napsanou mezi řádky neviditelným inkoustem, neznamenalo by to pro ni nic víc, než že nebožtík Weber byl špion a vzal si svá tajemství do hrobu.

A co se týče moskevského konce stopy… jak jednou tady dopis spadne do schránky, odesilatele už jaktěživi nenajdete.

Jakmile Heinrich, řidič podzemky, dostal dopis z Ruska, poslal jej přes Zeď na Západ. Způsob, jakým to dělal, snad vypadá divoce, ale v rozděleném městě Berlíně se za roky studené války děly spousty divnějších věcí. Jeho metoda byla vlastně tak prostá, že nebyla nikdy odhalena. Když studená válka skončila a došlo ke sjednocení Německa, Heinrich odešel na zasloužený a hodně luxusní odpočinek.

Berlín měl před rokem 1961, než jej rozdělila Zeď, která měla zabránit východním Němcům utíkat na Západ, společný systém metra. Po vybudování Zdi bylo mnoho tunelů vedoucích z Východu na Západ přehrazeno. Ale zbyl jeden kousek, kde se východoberlínská část trati zdvihala nad zem a po vyvýšené rampě přejížděla přes růžek západního Berlína.

Po dobu tohohle tranzitu z Východu přes kousek Západu a zase na Východ byla všechna okna zapečetěna – a dveře s nimi. Východoberlínští cestující mohli sedět a dívat se na kousek západního Berlína, ale dostat se do něj nemohli.

Heinrich však byl vepředu úplně sám a mohl stáhnout okno a v jistém místě vystřelit z praku předmět velký jako golfový míček přímo na opuštěný protibombový přístřešek. A muž středního věku, který znal Heinrichův rozpis služeb, tam mohl zrovna tou dobou venčit psa. Když vlak odharašil z dohledu, sebral golfový míček a odnesl jej svým kolegům na obrovskou rezidentům CIA v západním Berlíně. Když míček otevřeli, objevil se dopis zmačkaný do pevné kuličky.

Solomin měl novinky, a příjemné novinky. Po návratu do vlasti s ním vedli intenzivní pohovory a potom dostal týdenní volno. Po něm se hlásil na ministerstvu obrany o další přidělení.

/123

Hned na chodbě narazil na ministrova náměstka, kterému před třemi roky stavěl daču. Od té doby se z něj stal už první náměstek ministra.

Měl na sobě sice uniformu generálplukovníka a na ní tolik medailí, že by to potopilo obrněnec, ale ve skutečnosti to byl dokonalý aparátník a vyšplhal se nahoru po politickém žebříčku. Zalíbila se mu myšlenka mít k ruce tvrdého frontového vojáka ze Sibiře. Byl nadšen svojí dačou, která byla dokončena podle plánu, a jeho pobočník právě odešel do důchodu ze zdravotních důvodů (nadměrná konzumace vodky). Povýšil Solomina na podplukovníka a uvolněné místo mu dal.

A konečně Solomin, a to už bylo značně riskantní, uvedl svou moskevskou adresu a žádal o instrukce. Kdyby KGB dopis zachytila a rozluštila, byl by to jeho konec. Ale protože on se k americkému velvyslanectví dostat nemohl, musel těm v Langley říct, jak se oni dostanou k němu. Bývali by mu ještě před odjezdem z Jemenu dali mnohem sofistikovanější komunikační balíček, ale občanská válka tomu zabránila.

Deset dní nato dostal z dopravního inspektorátu „poslední upozornění“ o přestupku, kterého se dopustil. Na obálce bylo správné logo inspektorátu dopravní policie. Dopis byl odeslán z Moskvy. Nikdo jej nezachytil. Zásilka vypadala tak věrohodně, že na inspektorát málem zavolal, aby protestoval, že jaktěživ na červenou nejel. Potom si všiml, že z obálky se vysypala trocha písku.

Políbil ženu, která odcházela odvést děti do školy, a když byla pryč, natřel předvolání zvýrazňovačem, který už od Adenu měl v malé lahvičce schované v holicí soupravě. Vzkaz byl stručný. Příští sobota. V půlce dopoledne. Kavárna na Leninově prospektu.

Pil už druhou kávu, když kolem něj prošel nějaký člověk a zachumlával se kvůli závanu mrazu zvenčí do pláště. Z prázdného rukávu spadla na jeho stůl krabička ruských cigaret. Přikryl ji novinami. Plášť vyšel ven z kavárny, ani se neohlédl.

Balíček vypadal jako plný cigaret, ale dvacítka filtrů tvořila jeden blok – byly slepené dohromady a pod nimi nebylo nic, co by se dalo kouřit. Zato tam byl maličký fotoaparát, desítka ruliček filmu do něj, aršík rýžového papíru s popisem tří mrtvých schránek a způsobů, jak je najít, a šesti druhů křídových značek a údajů o jejich umístění. Značky oznamovaly, že schránky jsou buď prázdné nebo je třeba se do nich podívat. A také tu byl vřelý dopis od Monka, který začínal: „Milý příteli lovče, jak vidím, rozhodl ses změnit svět…“

Měsíc nato Orion dodal první informace a vyzvedl si nové roličky filmu. Jeho informace pocházely ze samotného srdce sovětského vojenskoprůmyslového komplexu a byly nesmírně cenné…

Profesor Kuzmin si prohlédl přepis svých poznámek o pitvě mrtvoly číslo 158 a připojil ještě rukou pár dalších. Ani ho nenapadlo chtít po přepracované sekretářce, aby to znovu přepsala načisto; jen ať si to ty vepřové hlavy v oddělení vražd hezky přeberou samy.

O tom, že se jeho zpráva dostane právě na oddělení vražd, neměl pochyb. Snažil se být k detektivům milosrdný a když byly nějaké pochybnosti, jestliže to vůbec šlo, zapisoval zemřelé mezi „nehody“ nebo „přirozené příčiny úmrtí“. Potom si tělo mohli příbuzní vyzvednout a udělat s ním, co uznají za vhodné – a nebo, pokud nebyla totožnost známa, zůstala po čas vyžadovaný zákonem mrtvola v márnici. Pak to oznámil oddělení pohřešovaných a pokud se ani tam nepodařilo zjistit, o koho jde, tělo nakonec dostalo chudinský pohřeb placený městskou správou – nebo šlo na fakultu jako učební pomůcka.

Ale tahle stoosmapadesátka, to byla jasná vražda, s tím se nic dělat nedalo. Když chodce nabere v plné rychlosti náklaďák, málokdy mu způsobí takováhle vnitřní zranění. Jeden jediný náraz, i když od nákladního auta, by tohle všechno nezpůsobil. Předpokládal, že něco takového by mohlo nastat, kdyby se člověk dal podupat stádem býků, ale v Moskvě jaksi mnoho býků není – a stejně, ti by rozdupali i nohy a hlavu. Mrtvola 158 dostala mnoho úderů tupými předměty do míst mezi krkem a kyčlemi, a to z obou stran.

Když doplnil poznámky, podepsal je, připsal dolů datum, třetího srpna, a dal je do přihrádky s nápisem „ven“.

„Vraždy?“ zeptala se sekretářka bystrozrace.

„Vraždy, totožnost neznámá,“ potvrdil. Sekretářka napsala na stroji obálku, složila do ní zápis a pak si ji položila vedle sebe. Až půjde večer domů, dá ji vrátnému, který sedí v kukani v přízemí, a ten ji předá řidiči dodávky, která pravidelně pendluje po Moskvě a rozváží lejstra na různá místa.

Mrtvola 158, teď už nejen bez očí, ale i bez valné části vnitřních orgánů, zatím ležela ve tmě a mrazu…

LANGLEY, BŘEZEN 1986

Carey Jordan stál u okna a pozoroval svou oblíbenou scenérii. Březen už končil a lesy mezi hlavní budovou CIA a řekou Potomac se začínaly zlehka zabarvovat do zelena. Lesklé plošky vody, které jsou v zimě vždycky vidět mezi větvemi, brzy zmizejí. Měl rád Washington; je v něm víc lesů, stromů, parků a zahrad než v jakémkoli městě ve Státech, které znal. A jaro bylo jeho oblíbeným ročním obdobím.

Aspoň tedy bývalo. Protože tohle jaro 1986, to byl zlý sen. Sergej Bochan, důstojník GRU, kterého CIA řídila v Aténách, dal při opakovaných pohovorech v Americe jasně najevo, že kdyby odletěl do Moskvy, určitě by jej čekala popravčí četa. Dokázat to nemohl, ale důvod pro jeho odvolání, který jeho nadřízený uvedl, totiž že jeho syn si vede na vojenské akademii špatně, byl jednoduše vylhaný. Musel ho tudíž někdo „shodit“. On sám žádnou chybu neudělal, a tak mu nezbývalo než věřit, že byl zrazen. Protože Bochan byl jedním z prvních tří agentů, kteří měli podobné potíže, byla CIA skeptická. Teď už nebyli tak nevěřící. Pět dalších agentů bylo záhadně povoláno zpět uprostřed pobytu – a potom jako by se vypařili.

To máme šest. S tím britským, Gordijevským, sedm. A dalších pět zmizelo uvnitř SSSR. Všechny významné zdroje, představující roky tvrdé práce, trpělivosti a obratnosti, nemluvě o nemalých investicích z peněz poplatníků, teď přestaly pracovat. Všechny až na dva. Za jeho zády seděl Harry Gaunt, šéf divize SV, která byla v téhle chvíli hlavní, ne-li jedinou obětí dotyčného viru. Byl ponořen v myšlenkách. Gaunt byl Jordanův vrstevník, i po hodnostním žebříčku stoupali spolu, odkroutili si své roky na zahraničních rezidenturách, získávali zdroje, hráli „velkou hru“ proti nepříteli z KGB – a věřili jeden druhému, jako by byli bratři.

V tom ostatně problém nebyl; uvnitř divize S V si věřili všichni. Museli. Byli ten nejvnitřnější kruh, byli členy toho nejexkluzivnějšího klubu, byli údernou silou tajné války. A přesto se ve všech usídlilo strašlivé podezření. Howard, odhalené kódy, chytrá detektivní práce kontrarozvědného odboru KGB, to všechno by mohlo vysvětlit pět, šest, snad sedm shozených agentů. Ale čtrnáct? Vlastně všechny, sakra! A přitom tu nemohl být žádný zrádce. Nesměl tu být. V divizi pro Sovětský svaz a východní blok rozhodně ne. Ozvalo se zaklepání na dveře. Nálada v místnosti se trochu uvolnila. Měl vejít autor poslední úspěšné akce, která jim zbývala.

„Posaď se, Jasone,“ řekl zástupce ředitele pro operace. „Zrovna jsme s Harrym potřebovali slyšet něco, co bychom mohli pochválit. Ten tvůj Orion, to je úplná zlatá žíla. V analytickém mají napilno. Takže si myslíme, že člověk, který ho získal, si zaslouží GS-15.“ Takže povýšení, z GS-14 na GS-15. Poděkoval.

„Co ten tvůj Lysander v Madridu?“

„Jde to, pane. Pravidelně se hlásí. Nic světoborného, ale užitečné věci. Jeho čas brzy přijde. Brzy se má vrátit do Moskvy.“

„Nepovolali ho předčasně?“

„Ne, pane. Měli by?“

„V žádném případě, Jasone.“

„Můžu něco říct… zcela otevřeně?“

„Jen do toho.“

„V divizi se mluví o tom, že za posledních šest měsíců jsme dostali pořádně na frak.“

„Opravdu?“ řekl Gaunt. „Lidi toho napovídají…“ Až do této chvíle o celém rozsahu pohromy vědělo jen pár lidí na samém vrcholku hierarchie agentury. Ale protože operační má šest tisíc zaměstnanců, tisíc z nich pracuje v divizi SV a sto zhruba na Monkově úrovni, jde o vesnici jako každou jinou – a ve vesnici kolují řeči.

Monk se nadechl a pustil se do toho rovnýma nohama. „Tentokrát povídají, že ztrácíme agenty. Dokonce jsem slyšel i počet – a to číslo bylo vyšší než deset.“

„Znáš přece pravidla, Jasone. Čím míň toho víš…“

„Jistě, pane.“

„No dobrá, možná máme nějaké problémy. To se stává ve všech agenturách. Stačí trocha smůly a neštěstí je hotovo. O co ti jde?“

„I kdyby ten počet byl pod deseti, je jenom jedno místo, kde jsou všechny tyhle informace pohromadě. A to jsou naše tři stovky složek.“

„Mám dojem, že o tom, jak tahle agentura funguje, my dva něco víme, vojáku,“ zavrčel Gaunt.

„Tak jak je možné, že Lysander a Orion jsou pořád na svobodě?“ zeptal se Monk.

„Podívej se, Jasone,“ řekl zástupce pro operace trpělivě. „Už jsem ti svého času říkal, že jsi podivín. Míněno nekonvenční člověk, člověk, který porušuje pravidla. Ale zato máš štěstí. Dobře, máme nějaké ztráty, ale nezapomínej, že ty tvoje dva zdroje jsou taky mezi těmi třemi stovkami složek.“

„Ne, nejsou.“

Nastalo takové ticho, že by bylo slyšet slupku z buráku dopadající na hustý koberec. Harry Gaunt přestal šermovat dýmkou, kterou nikdy nekouřil uvnitř budovy, zato ji používal asi jako herec rekvizitu.

„Nějak jsem se nedostal k tomu, abych sepsal detaily a dal to do ústředního registru. Pořád jsem se k tomu chystal… omlouvám se.“

„A kde jsou původní zprávy? Tvoje vlastní zprávy s podrobnostmi získání, s místy, s dobami schůzek?“ zeptal se nakonec Gaunt.

„V mém sejfu. A nikdy ho neopustily.“

„A rozpracované operační postupy?“

„V mojí hlavě.“

Nastala další, snad ještě delší pauza.

„Díky, Jasone,“ řekl konečně Jordan. „Brzy se ti ozveme.“

Čtrnáct následujících dní trvalo intenzivní vyšetřování vedené špičkami operačního direktorátu. Carey Jordan se s pouhými dvěma analytiky prokousal seznamem 198 lidí, kteří v uplynulých dvanácti měsících měli aspoň teoretický přístup ke třem stovkám složek, až mu jich zbylo jedenačtyřicet. Na zúženém seznamu byl i Aldrich Ames, který byl tou dobou stále v Itálii.

Jordan, a s ním i Gaunt, Gus Hathaway a dva další lidé, věděli, že aby získal naprostou jistotu, muselo by těch jedenačtyřicet lidí, ať je to jakkoli bolestné, podstoupit důkladné prošetření. Znamenalo by to použít „nepřátelský“ test na polygrafu a prozkoumat stav jejich soukromých financí.

Polygraf, přístroj na zapisování několika tepů současně, je americkým vynálezem a vkládaly se do něj velké naděje. Až výzkumy provedené koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let odhalily, jak nespolehlivý může být. Za prvé jej zkušený lhář může oklamat – a špionáž je na klamání založena… aspoň tedy když jde o nepřítele. Za druhé je nezbytné, aby byl člověk, který vyšetření provádí, velmi dobře informován a pokládal ty pravé otázky. A zcela dobře informován je člověk vždycky až ve chvíli, kdy ví jistě, že je subjekt vinen. Aby lháře nachytal, musí jej přinutit myslet si něco jako „panebože, oni to vědí, oni to vědí!“, následkem čeho se pulz divoce rozběhne. Pokud lhář z otázek pozná, že vyšetřovatelé nevědí nic, uklidní se a klidný už zůstane. To je rozdíl mezi přátelským a nepřátelským typem testování na polygrafu. První z těchto dvou druhů je, pokud je subjekt obr atný a předem připravený podvodník, pouhým plýtváním papíru.

Takže klíčovou částí vyšetřování, po kterém Jordan toužil, mělo být ověření stavu financí. Tímto způsobem by se například zjistilo, že Aldrich Ames byl ještě před rokem zlomený, zoufalý a finančně vyčerpaný po divokém rozvodu a následujícím novém manželství, ale teď jeho konta přetékají penězi, které tam všechny dorazily po dubnu 1985.

V čele skupiny, která stála proti zástupci pro operace, byl Ken Mulgrew. Připomínal jim strašlivé škody, které napáchal James Angleton se svým neustálým prověřováním loajálních důstojníků, namítal, že prověřování soukromých finančních záležitostí je brutálním zásahem do práva zaměstnanců na soukromí a tudíž porušením jejich občanských práv.

Gaunt namítal, že za Angletonových dnů nikdy nedošlo k náhlé ztrátě tuctu agentů za pouhých šest měsíců. Základem Angletonova vyšetřování byla jeho vlastní paranoia; teď, v roce 1986, vychází agentura z přesvědčivých dokladů o tom, že se děje něco velmi špatného. A jestřábi nakonec prohráli. Občanská práva zvítězila.

Byl vydán zákaz prověřovat těch jedenačtyřicet „natvrdo“

Inspektor Pavel Volskij si povzdechl, když na jeho stůl s žuchnutím přistál další spis.

Ještě před rokem pracoval jako vrchní strážmistr v oddělení boje proti organizovanému zločinu a byl s tím náramně spokojen. Aspoň tam měli možnost podnikat zátahy na mafiánská skladiště a konfiskovat nezákonně nabyté cennosti. Obratný milicionář mohl z konfiskovaného zboží, jehož část se vždycky nenápadně vypařila, než bylo odevzdáno do rukou státu, slušně vyžít.

Ale ne, jeho žena chtěla být manželkou pana inspektora, a tak se přihlásil při první příležitosti do kurzů, byl povýšen a převelen do oddělení vražd.

Nemohl předvídat, že navíc dostane na starost zavražděné osoby s neznámou totožností. A když teď sledoval nekončící proud spisů typu „koho to zajímá“, které defilovaly po jeho stole, často zatoužil šlapat zase Šabolovku. Aspoň že u většiny těch obětí s neznámou totožností byl znám motiv. Loupež, jak jinak. Nešťastník přišel spolu se zavazadlem i o peníze, kreditkarty, rodinné fotografie a o veledůležitý pasport, dokument s fotografií, obsahující všechny údaje o osobě. Ano, a taky o život, jinak by teď neležel v márnici.

Pokud opravdu šlo o řádného občana s takovým zavazadlem, které stojí za to ukrást, bude asi mít rodinu. Příbuzní se obrátí na oddělení pohřešovaných osob, kde dostanou na výběr z týdenního menu fotek – a často toho svého najdou. A potom vzlykajícímu příbuzenstvu milicionáři už jen řeknou, kam má jet na identifikaci a kde si má svého chybějícího člena rodiny vyzvednout. Pokud motivem nebyla loupež, mrtvoly obvykle mívají někde po kapsách pasport, takže se složka stejně k Volskému vůbec nedostane. Stejně jako složky všech pobudů, kteří zahodili průkazy, aby se nevědělo, odkud přišli; nechtěli, aby je tam milice poslala šupem zpátky. Jenže ti zase umírali na ulicích a hlavně zimou nebo z chlastu. Volskij prostě měl co do činění jen s jistými vraždami – probíral se od jedné neznámé osoby ke druhé. Přemítal o tom, že je to zaměstnání sice exkluzivní, ale dost zbytečné. Složka, kterou dostal čtv
rtého srpna, byla však jiná. Loupež mohla být motivem téhle vraždy jen stěží. Podíval se do zprávy ze západního okrsku a zjistil, že mrtvolu nalezl houbař v lesích poblíž dálnice na Minsk, jen kousek od okraje města. Sto metrů od dálnice – škrtáme si možnost, že by ho někdo srazil a ujel.

Seznam osobních věcí nebyl nic moc. Oběť měla u sebe (odzdola nahoru): boty, levné, umělohmotné, ochozené, kotníčkové; ponožky, levné, koupené v obchodě, se zažranou špínou; spodky, totéž; kalhoty, tenké, černé, zamaštěné; pásek, umělohmotný, obnošený. A to bylo všechno. Žádná košile, žádná kravata, žádné sako. Jen opodál byl nalezen plášť – vojenský, z padesátých let, velmi obnošený.

Docela dole byla kratičká poznámka. Obsah kapes: nic, opakuji, nic. Žádné hodinky, žádné prsteny či jiné podobné předměty.

Volskij se podíval na fotku pořízenou na místě. Někdo mu milosrdně zatlačil víčka. Hubená, neoholená tvář, chlap tak asi mezi padesátkou a šedesátkou, ale vypadá o deset let starší. Vyzáblý, přesně tak – a to určitě i před tím, než zemřel.

Dědku nešťastná, pomyslel si Volskij. Vsadil bych se, že tebe určitě nesundali kvůli kontu ve švýcarské bance. Přešel k pitevní zprávě. Po několika odstavcích si vyndal cigaretu z úst a zaklel.

„Proč sakra nemůžou psát obyčejnou ruštinou?“ zeptal se vyčítavě – a ne poprvé – zdí své kanceláře. Bylo to samá lacerace a kontuze; jestli myslíš řeznou ránu a modřinu, tak to sakra tak napiš, pomyslel si. Když se ale tou záplavou hantýrky probral, spousta drobností jej udivila. Podíval se po razítku márnice na Druhé lékařské, a číslo, které našel, hned vytočil. Měl štěstí. Profesor Kuzmin byl u sebe v kanceláři. „To je profesor Kuzmin?“ zeptal se.

„Ano. Kdo volá?“

„Inspektor Volskij. Z oddělení vražd. Mám tu před sebou vaši zprávu.“

„Šťastný člověče.“

„Můžu mluvit upřímně, profesore?“

„Při svém věku a postavení si to budu pokládat za čest.“

„Jazyk té zprávy je na mě trošku složitý. Píšete tu o četných zhmožděních na obou pažích. Dokážete určit, co je způsobilo?“

„Jako patolog ne, pro mě to jsou prostě četné kontuze. Ale mezi námi kamarády – ty modřiny jsou od lidských prstů.“

„Někdo ho chytil za paži?“

„Někdo ho držel za paže, můj drahý inspektore. Dva silní chlapi ho drželi a podpírali, zatímco jej někdo jiný mlátil“

„Takže to všechno udělali lidi? Žádný stroj?“

„Kdyby měl ve stejném stavu i hlavu a nohy, řekl bych, že mohl taky spadnout z helikoptéry na beton. A ne zrovna z nízko letící helikoptéry. Ale tak to není, právě proto, že náraz o zem nebo o automobil by stejně poškodil i hlavu a nohy. Jeho ale opakovaně tloukli mezi krkem a kyčlemi, zepředu i zezadu. Tvrdými tupými předměty.“

„Příčina smrti… asfyxie?“

„Tak jsem to tam napsal, inspektore.“

„Promiňte, ale… tloukli ho do trupu, a on zemřel na zadušení?“

Kuzmin si povzdechl. „Až na jedno měl zlámaná všechna žebra. Některá i na více místech. A dvě prorazila do plic. Pulmonární krev potom vstoupila do tracheje a způsobila asfyxii.“

„Chcete říct, že se zadusil vlastní krví, která mu stoupla do krku?“

„Přesně to se vám snažím vysvětlit.“

„Omlouvám se, já jsem tu nový.“

„A já jsem tu zase hladový,“ řekl profesor. „Je čas na oběd. Přeji vám hezký den, inspektore.“

Volskij si zprávu přečetl znovu. Takže starouše umlátili. Všechno jako by křičelo jediné slovo: mafie! Jenže gangsteři bývají obvykle poněkud mladší. Děda musel někoho u mafie moc a moc urazit. Kdyby nezemřel zadušením, šel by pod kytičky na ta zranění.

Ale co tedy vlastně vrazi chtěli? Informaci? Tu by z někoho takového snad dostali i bez tohohle všeho. Trest? Výstraha ostatním? Sadismus? Možná ode všeho kousek. Ale co může propána starý chlap vypadající jako pobuda mít takového, aby po tom boss nějaké bandy toužil tak horoucně? A nebo co mohl tomu bossovi udělat, že si zasloužil takovýhle konec?

Volskij si všiml, že do rubriky „Zvláštní znamení“ profesor napsal: „Na těle nic, ale v ústní dutině tři kovové zuby, dva řezáky a jeden špičák, pravděpodobně dědictví po nějakém řezníkovi z armádní zubní ordinace.“ Takže ten člověk měl vepředu tři umělé zuby.

Tahle zmínka soudního patologa Volskému něco připomněla. Jenže byl čas na oběd a on slíbil, že půjde s jedním kamarádem, který taky sloužil v oddělení vražd. Vstal, zamkl svou neútulnou kancelář a odešel…

LANGLEY, ČERVENEC 1986

Dopis od plukovníka Solomina způsobil značné problémy. Solomin měl za sebou už tři dodávky přes mrtvé schránky v Moskvě, ale teď žádal o novou schůzku se svým řídícím pracovníkem, Jasonem Monkem. A protože neměl možnost opustit SSSR, muselo k tomu dojít na sovětském území.

První reakcí každé agentury na podobný návrh by bylo podezření, že jejich člověk byl odhalen a píše pod nátlakem.

Monk byl ale přesvědčen, že Solomin není ani blázen, ani zbabělec. Měli domluveno jedno, jedno jediné slovo, které by se mu mělo i pod nátlakem podařit do dopisu nenapsat, a jiné, které by se za stejných podmínek mohl pokusit do dopisu vložit. I kdyby byl nucen násilím, jedno nebo druhé by se mu pravděpodobně podařilo. A jeho dopis z Moskvy obsahoval to slovo, které obsahovat měl, a neobsahoval to, které obsahovat neměl. Jinými slovy, zdálo se, že je pravý.

Harry Gaunt od začátku s Monkem souhlasil, že Moskva, zamořená agenty a pozorovateli KGB, je příliš nebezpečná. A kdyby jej chtěli rychle a na krátko umístit na ambasádu, sovětské ministerstvo by mělo spoustu otázek. A odpovědi na ně by předalo Druhé hlavní správě. I kdyby se vydával za jinou osobu, byl by Monk po celý svůj pobyt v Moskvě sledován – a bezpečné setkání s pobočníkem náměstka ministra obrany se jevilo jako holá nemožnost. Solomin nic takového ostatně ani nenavrhoval. Psal, že koncem září má mít dovolenou a že jako odměnu za dobrou práci dostal apartmá u Černého moře – v Gurzufu.

Monk si to našel. Byla to malá vesnička na Krymu, kde bylo proslulé armádní rekreační středisko a velká vojenská nemocnice, v níž se zranění nebo nemocní důstojníci mohli zotavovat na sluníčku.

Dotázali se na Gurzuf dvou bývalých sovětských důstojníků, kteří emigrovali do USA. Oba se shodli: sami tam sice nebyli, ale věděli, že je to krásná vesnice, kdysi rybářská, kde u moře stojí vila, v níž žil a zemřel Čechov.

Je to na pobřeží asi padesát minut jízdy autobusem nebo pětadvacet taxíkem z Jalty.

Monk se tedy začal zajímat o Jaltu. SSSR byl ještě stále v mnoha ohledech uzavřená země a prostě si někam zaletět pravidelnou linkou nepřipadalo v úvahu. Letecky to šlo jen do Moskvy, odtud do Kyjeva, znovu přesednout a letět do Oděsy a teprve z ní do Jalty. Nebyla tu žádná možnost, jak by zahraniční turista mohl něco podobného provést, a koneckonců ani žádný zvláštní důvod, proč by měl zahraniční turista toužit po výletě do Jalty. A v sovětském rekreačním středisku by osamělý cizinec trčel jako vztyčený ukazovák. Podíval se, jak to vypadá se spojením po moři – a měl štěstí.

Sovětská vláda, neustále žíznící po zahraniční tvrdé měně, povolila Černomořské lodní společnosti, aby zřizovala trasy po Středozemním moři. Posádku sice tvořili samí sovětští občané, mezi nimiž byli roztroušeni agenti KGB (to je bez řečí), ale cestující pocházeli především ze Západu.

Protože na západní poměry byly tyhle cesty velmi levné, šlo zpravidla hlavně o skupiny studentů středních a vysokých škol a o starší lidi. Vlétě 1986 podnikaly tyto cesty tři dopravní lodi: Litva, Latvija a Armenija. V září byla na řadě třetí z nich.

Podle londýnské kanceláře Černomořské lodní společnosti vyrazí z Oděsy víceméně prázdná a namíří do řeckého Pirea. Z Řecka by podle plánu měla plout na západ do španělské Barcelony, potom to otočit, přes Marseille, Neapol, Maltu a Istanbul nabrat kolem bulharské Varny kurz k Černému moři a vrátit se do Oděsy. Západními cestujícími se paluba zaplní postupně v Barceloně, Marseille a nebo v Neapoli.

Koncem července bylo za pomoci britské bezpečnost-ní služby provedeno velmi obratné vloupání do kanceláří námořní společnosti v Londýně. Nezůstala ani jediná stopa po tom, že by se někdo dostal dovnitř a zase odešel. Vetřelci ofotografovali knihu rezervací pro loď Armenija. Zjistilo se, že tu je rezervace pro skupinu šesti členů Společnosti americko-sovětského přátelství. Ve Státech bylo těch šest lidí prověřeno. Všichni byli středního věku, upřímní, naivní a oddaní cíli zlepšit americko-sovětské vztahy. Většinou žili na severovýchodním pobřeží USA nebo poblíž.

Začátkem srpna se do Společnosti přihlásil profesor Norman Kelson z texaského San Antonia – a požádal o bulletin. Z něj se „dozvěděl“, že se chystá výlet na palubě Armenije, který začne v Marseille, a přihlásil se jako sedmý člen skupiny. Inturist neměl žádné námitky a rezervace byla rozšířena na sedm lidí.

Skutečný Norman Kelson byl bývalý archivář CIA, který si v San Antoniu užíval důchodu a který se trochu podobal Jasonu Monkovi. Byl sice o patnáct let starší, ale na ten rozdíl stačila šedivá barva na vlasy a brýle s kouřovými skly.

V polovině srpna Monk odpověděl Solominovi, že jeho přítel na něj bude čekat u turniketů za vchodem do botanické zahrady v Jaltě. Jaltské zahrady jsou proslulé a nacházejí se mimo město, asi tak na třetině cesty po pobřeží směrem ke Gurzufu. Přítel tam bude v poledne sedmadvacátého a osmadvacátého září…

Inspektor Volskij šel na sraz s přítelem, s nímž měl jít na oběd, trochu pozdě, a tak rychle rázoval po chodbách veliké šedé budovy na Petrovce, kde sídlí ústředí moskevské milice. Jeho přítel nebyl ve své kanceláři. Volskij to zkusil v konferenční místnosti a našel jej, jak si povídá s hloučkem dalších kolegů.

„Promiň, jdu pozdě,“ řekl.

„To nic. Jdeme?“

Muži s platy, jaké měli oni dva, nemohli ani pomyslet na to, že by šli na oběd někam ven, ale milice měla velmi levnou závodní jídelnu, kde se dalo za lístky docela slušně najíst. Oba muži se chystali k odchodu. Vedle dveří visela nástěnka. Volskij se na ni podíval a strnul.

„Tak co je?“ naléhal přítel. „Nenajdeme místo u stolu.“

„Poslechni,“ začal Volskij, jakmile se usadili a položili před sebe tácy s gulášem a půllitrem piva, „tam v konferenčce…“

„Co má být?“

„Na nástěnce. Uvnitř vedle dveří. Je tam obrázek. Xerokopie nějaké perokresby. Je na ní dědek s legračními zuby. Co je s ním?“

„Jo tenhle,“ řekl inspektor Novikov. „Náš záhadný muž. U nějaké ženské z britské ambasády byla vloupačka. Dva chlapi. Nic nevzali, ale všechno porozházeli. Ona je načapala a dostala přes palici. Ale jednoho z nich stačila zahlídnout.“

„Kdy to bylo?“

„Je to tak dva týdny, snad tři. Velvyslanectví si stěžovalo na ministerstvu zahraničí. Ti udělali dusno a stěžovali si na vnitru. A podle zákona padajícího hovna to přistálo v oddělení vloupaček, které mělo chlapa najít. Někdo udělal tu kresbu. Znáš Černova? Ne? To je ten velkej pan vyšetřovatel z vloupaček; lítá kolem toho jako s hořící koudelí u zadku, protože na tom visí jeho kariéra, ale nezjistil nic. Dokonce sešel i k nám dolů a připíchl tu jeden ten obrázek.“

„Nějaké stopy?“ optal se Volskij.

„Vůbec nic. Černov ani neví, kdo to je a kde je. Pokaždý, když sem jdu, je v guláši víc tučnýho a míň masa.“

„Tak já sice taky nevím, kdo to je, ale zato vím, kde je,“ řekl Volskij. Novikov se zarazil v půli pohybu a nedonesl pivo ke rtům.

„A do háje. Kde?“

„U ledu. V márnici na Druhé lékařské. Jeho složku mi poslali dneska ráno. Totožnost neznámá. Našli ho v lese na západ od města asi před týdnem. Umlácený k smrti. Žádný průkaz.“

„Tak to bys asi měl radši zajít za Černovem. Bude radostí bez sebe.“

A inspektor Novikov začal znovu uvážlivě žvýkat maso z guláše…

ŘÍM, SRPEN 1986

Aldrich Ames s manželkou dorazil do Věčného města převzít nové místo dvaadvacátého srpna. Ani po osmi měsících v jazykové škole nebyla jeho italština nic víc než snesitelná a dostačující k domluvě – rozhodně ne dobrá. Na rozdíl od Monka neměl pro cizí řeči nadání. S nově nabytým majetkem si mohl dovolit žít mnohem lépe než kdy předtím, ale na římské rezidentuře si nikdo nevšiml rozdílu, protože tu nebyl nikdo, kdo by znal jeho životní styl před loňským dubnem.

Šéf rezidentury Alan Wolfe, veterán CIA, který sloužil v Pákistánu, Jordansku, Iráku, Afghánistánu a v Londýně, stejně jako jiní před ním brzy zjistil, že Ames jen zabírá místo v kanceláři. Kdyby viděl pracovní hodnocení, která vypracovali vedoucí rezidentur v Turecku a v Mexiku, aspoň tedy taková, jaká byla, než je vylepšil Ken Mulgrew, byl by proti přidělení nového šéfa sovětské sekce protestoval přímo v kanceláři zástupce ředitele pro operace.

Zanedlouho začalo být jasné, že Ames je notorický kořala a je neschopný. Rusům to ovšem starosti nedělalo. Rychle vyčlenili jako spojku nízko postaveného zaměstnance ambasády Chrenkova, s nímž se mohl Ames setkávat, aniž by vzbuzoval podezřeni. Ames kolegům jednoduše řekl, že má Chrenkova „rozpracovaného“ jako možný zdroj. To odůvodnilo celou sérii nesmírně dlouhých a hodně štědře alkoholem zalévaných obědů, po nichž Ames sotva dokázal najít vlastní kancelář.

A stejně jako v Langley začal Ames shrnovat ze svého stolu do igelitových tašek haldy tajných materiálů, které vynášel z ambasády a předával Chrenkovovi. V srpnu přijel z Moskvy jeho skutečný řídící pracovník a sešel se s ním. Na rozdíl od Androsova ve Washingtonu nový muž z KGB nebydlel na místě, ale kdykoli bylo nezbytné se sejít, přiletěl z Moskvy. V Římě to bylo mnohem bezproblémovější než ve Státech.

Ames jednoduše odešel z kanceláře na oběd a zcela otevřeně se v kavárně sešel s Chrenkovem. Už ne tak otevřeně nasedli do uzavřené limuzíny, kterou Chrenkov zavezl k Villa Abamelek, sídlu samotného sovětského velvyslance. Tam už čekal Amesův řídící pracovník, „Vlad“. Mohli si bez problémů povídat celé hodiny. Vlad byl ve skutečnosti plukovník Vladimír Mechulajev ze správy K patřící pod První hlavní správu KGB.

Při jejich první schůzce chtěl Ames protestovat proti nezvyklé rychlosti, s jakou KGB pozatýkala muže, které prozradil, čímž jej vystavila nebezpečí. Ale Vlad jej předešel, omluvil se za tu neobratnost a vysvětlil, že k tomu došlo po osobní intervenci Michaila Gorbačova. A potom už přešel k záležitosti, kvůli níž do Říma přijel.

„Milý Ricku, máme jistý problém,“ řekl. „Materiál, který jste nám předal, je neuvěřitelně obsáhlý a jeho cena je nesmírná. A mezi těmi nejdůležitějšími informacemi jsou kresby a fotografie všech lidí, kteří řídí nějakého špiona uvnitř SSSR.“

Ames nechápal a snažil se skrz alkoholický opar porozumět, o co jde. „Ano. A něco není v pořádku?“ zeptal se.

„Ne, to ne… ale je tu jedna záhada,“ řekl Mechulajev, vytáhl fotografii a položil ji na stolek. „Tenhle muž. Jistý Jason Monk. Je to tak?“

„Jo, to je on.“

„Píšete ve zprávách, že v divizi S V se o něm mluví jako o budoucí hvězdě. Předpokládám, že tudíž musí osobně řídit jeden nebo dva zdroje v SSSR.“

„V oddělení se to říká, nebo vlastně říkalo, než jsem odjel. Ale ty jeho lidi přece už musíte mít.“

„Můj milý Ricku… právě tohle je ten problém. Všichni zrádci, které jste nám šlechetně odhalil, už byli identifikováni, zatčeni a… a vypovídali. Všichni byli… jak bych to jen…“ Rus si vzpomněl na třesoucího se muže, kterého mu přivedli do výslechové místnosti poté, co Grišin všem zajatcům po svém vysvětlil, jak si přeje, aby spolupracovali.

„Všichni byli velmi upřímní, otevření, ochotní ke spolupráci. Všichni nám řekli, kdo byli jejich řídící pracovníci, v některých případech jich popsali několik. Ale žádný Jason Monk. Ani u jednoho. Samozřejmě, mohl mít falešné jméno, dokonce to tak většinou bývá. Ale co ta fotka, Ricku? Nikdo ho nepoznal. Chápete už, v čem je problém? Koho Monk řídí – a kde ti lidi jsou?“

„Nevím. Nechápu to. Museli být mezi těmi třemi sty složek.“

„Můj milý Ricku, v tom případě tomu nerozumíme ani my. Protože tam nebyli.“

Ještě před koncem schůzky Ames dostal štědrou sumu peněz a seznam úkolů. Zůstal v Římě tři roky, práskl všechno co mohl, donesl horu tajných a přísně tajných dokumentů. Byli mezi tím i čtyři další zrazení agenti, ale ani jeden z nich nebyl Rus. Šlo o občany států východoevropského bloku. Úkol číslo jedna však byl prostý a jednoduchý: po návratu do Washingtonu nebo snad i předtím zjistit, koho v SSSR řídí Monk…

Ve chvílích, kdy inspektoři Volskij a Novikov vychutnávali oběd v policejní jídelně, bohatší na nové informace než na živiny, Duma právě zasedala.

Svolat v době letních prázdnin ruský parlament trvalo nějaký čas, protože území státu je veliké a mnozí delegáti museli urazit tisíce kilometrů, aby se mohli konstitučního jednání zúčastnit. Všichni počítali s tím, že jednání bude nesmírně důležité, protože se mělo mluvit o změnách ústavy.

Po nečekané smrti prezidenta Čerkasova měl podle článku 59 převzít dočasný výkon funkce prezidenta ministerský předseda. Mezivládí nemělo trvat déle než tři měsíce. Premiér Ivan Markov skutečně prezidentskou funkci začal prakticky vykonávat, ale po poradě s mnoha odborníky usoudil, že kdyby byly místo pravidelných prezidentských voleb, které měly nastat v červnu 2000, vypsány předčasné volby na říjen 1999, mohlo by to vyvolat vážné rozbroje a dokonce i chaos.

Rozhodl se proto sněmovně navrhnout, aby přijala jednorázové rozhodnutí, kterým se jeho dočasné prezidentství prodlouží ještě o tři měsíce a které urychlí volby v roce 2000 tím, že je přesune z června na leden.

Výraz Duma ovšem pochází ze slovanského dumati – ale hodně lidí bylo toho názoru, že místo slova znamenajícího „místo, kde se přemítá“ by sboru slušel výraz s významem „místo, kde se řve a huláká“. Tohohle horkého letního dne to tedy platilo zcela určitě. Rozprava se táhla celý den a vášně planuly natolik, že předsedající strávil většinu času tím, že křičel a volal poslance k pořádku. V jednu chvíli dokonce vyhrožoval, že dá sněmovnu uzavřít.

Dva delegáti běsnili tak, že předsedající poručil, aby byli vyvedeni. Po rvačce a za doprovodu televizních kamer se nakonec podařilo párek vyhnanců dostat ven na chodník. A protože spor, o který šlo, byl mezi nimi dvěma, uspořádali si přímo tam menší tiskovou konferenci. Ta se zvrhla v pouliční rvačku, kterou ukončila milice.

Uvnitř mezitím vzdala marný boj přetížená klimatizace a v potu se koupající poslanci státu, který o sobě tvrdil, že je třetím nejlidnatějším demokratickým státem světa, řvali a nadávali si dál, až začalo být jasné, co se děje. Zástupci fašistické Unie vlasteneckých sil na rozkaz Igora Komarova trvali na tom, že prezidentské volby musejí být vypsány na říjen, tři měsíce po Čerkasovově smrti a tudíž v souladu s článkem 59. Jejich taktika byla zcela průhledná. UVS podle průzkumů vedla o tolik, že mohla doufat, že její nástup k nejvyšší moci volby o devět měsíců uspíší.

Neokomunisté a reformisté se projednou shodli. Obě hnutí v průzkumech ztrácela a potřebovala čas ke znovuzískání pozic. Kromě toho ani jedno z nich nebylo na předčasné volby připraveno.

Rozprava… vlastně spíš rozkřik zuřil až do soumraku, kdy vyčerpaný a chraptící předsedající konečně ohlásil, že už promluvilo dost poslanců a že vyhlašuje hlasování. Levice a střed hlasovaly společně proti ultrapravici a návrh byl přijat. Prezidentské volby byly přesunuty na patnáctého ledna 2000.

Během hodiny rozhlásil hlavní zpravodajský pořad Vremja výsledek hlasování jako hlavní zprávu dne po celé zemi. Na velvyslanectvích po celém hlavním městě se pracovalo pozdě do noci, v oknech svítila světla a po linkách se k domovským vládám valil jeden kabelogram za druhým.

A protože v pilné práci byla i britská ambasáda, inspektor Novikov zastihl v kanceláři „Gracie“ Fieldse, když sem zavolal…

JALTA, ZÁŘÍ 1986

Toho dne bylo horko a v taxíku, který se kodrcal po příbřežní dálnici vedoucí na severovýchod od Jalty, nebyla klimatizace. Američan spustil dolů okénko, aby dovnitř mohl studenější vítr vanoucí od Černého moře. Když se naklonil trochu stranou, mohl se podívat do zpětného zrcátka nad řidičovou hlavou. Nezdálo se, že by je sledovalo nějaké auto z místního KGB.

Dlouhá plavba z Marseille přes Neapol, Maltu a Istanbul byla únavná, ale dalo se to vydržet. Monk sehrál svou roli a nevzbudil při tom žádné podezření. Se svými šedými vlasy, kouřovými skly brýlí a pečlivě pěstovanou zdvořilostí vypadal přesně jako jeden z penzionovaných učitelů, který si dopřál letní plavbu po moři. Ostatní Američané na palubě se ujistili, že sdílí jejich upřímnou víru v to, že jedinou nadějí světového míru je, aby se národy Spojených států a Svazu sovětských socialistických republik navzájem lépe poznaly. Na jednu z nich, staropanenskou učitelku z Connecticutu, dokonce vybraně zdvořilý Texasan, který jí přidržoval židli a dotýkal se prsty okraje širokého stetsonu, kdykoli ji na palubě potkal, zapůsobil až moc.

Ve Varně se vymluvil na lehký úpal a nešel na pevninu. Ve všech ostatních přístavech ale doprovázel turisty pěti západních národností na jejich prohlídkách starodávných zřícenin, zřícenin a zase zřícenin.

A v Jaltě poprvé v životě vstoupil na ruskou půdu. Po vyčerpávající přípravě, kterou měl za sebou, to bylo snadnější, než by čekal. Armenija byla sice jedinou výletní lodí v přístavu, ale kromě ní tu byly lodě jezdící na pravidelných vnitrosovětských linkách a jejich posádkám nikdo nebránil podívat se na pevninu.

Turisté z výletní lodi, už od Varny se shlukující na palubě, teď sešli po můstku jako poslušné stádečko, a dva ruští imigrační úředníci si prohlédli jejich pasy a kývli jim, ať jdou dál. Profesor Kelson přivolal díky svému oblečení trochu víc pozornosti, ale všechny pohledy byly pobavené a přátelské.

Monk se rozhodl, že než aby se snažil být nenápadný, raději bude postupovat opačně – stylem „pro oči nevidíš“. Měl na sobě zářivě smetanovou košili, tenounkou kravatu upevněnou stříbrnou sponou, tříslový oblek s volnými kalhotami a sakem – a k tomu ovšem stetson a kovbojské holínky.

„No ne, profesore, vy ale vypadáte báječně,“ zapředla učitelka. „Pojedete s námi lanovkou na tu horu?“

„Ne, madam,“ řekl Monk, „myslím, že se jen projdu po nábřežích a snad si i dám kávu.“

Průvodci z Inturistu se podělili o skupinu, vyrazili různými směry a nechali ho na pokoji. Vyšel navzdory tomu, co říkal, z přístavu, minul budovu překladiště a zamířil do města. Spousta lidí se na něj dívala, ale většinou s úsměvem. Nějaký kluk se zastavil, plácl se rukama do boků a táhl imaginární kolty. Monk si prohrábl vlasy.

Zjistil si, že na Krymu jsou dost omezené možnosti zábavy. Televize je otravná jako plyn, a tak to musí zachraňovat kino. Zdaleka největší popularitě se těší westerny, které režim od jisté doby povoluje – a on byl nefalšovaný kovboj. Jeden horkem malátný, ospalý milicionář se na Monka podíval, ale když Američan cvrnkl na pozdrav do klobouku, jen se usmál a zasalutoval. Po hodině a po jedné kávě, kterou si dal u stolku před kavárnou, začal věřit, že jej nikdo nesleduje, z několika taxíků si vybral jeden a požádal řidiče, ať jede k botanické zahradě. Řidiči musel stačit jediný pohled na příručku a mapu, a jediný poslech lámané ruštiny, aby zjistil, že jde o turistu z lodi. Přikývl a vyrazil. Ostatně do proslulých jaltských zahrad chodí tisícovky lidí.

Monk vystoupil před hlavní branou a zaplatil taxikáři. Platil rubly, ale přidal k nim pětidolarovku a mrknutí. Řidič se usmál, přikývl a odjel.

Před turnikety byly davy lidí, hlavně ruských dětí – celotřídní výchovné exkurze vedené učitelkami. Monk si stoupl do fronty a dával si pozor, jestli neuvidí nějaké muže v oblecích. Nebyli tu žádní. Koupil si lístek, prošel za turnikety a všiml si stánku se zmrzlinou. Koupil si velikánský kopec vanilkové, našel si kousek stranou lavičku, posadil se a začal lízat zmrzlinu. Pár minut nato se na opačný konec lavičky posadil nějaký muž a začal si prohlížet plánek zahrad. Obličej měl za mapkou schovaný, takže nikdo nemohl vidět, že se jeho rty hýbají. Monk zase rty hýbal proto, že olizoval zmrzlinu.

„Jak se máš, příteli?“ zeptal se Petr Solomin.

„Teď už líp, když tě vidím, kamaráde,“ ucedil Monk.

„Poslechni, myslíš, že nás sledují?“

„Ne, jsem tu už asi hodinu. Nikdo tě nesledoval. Mě taky ne.“

„U nás jsou z tebe nadšení, Petře. Ty věci, co jsi nám předal, pomůžou zkrátit studenou válku.“

„Chci hlavně, aby na to ti parchanti dojeli,“ řekl Sibiřan. „Rozpouští se ti zmrzlina. Vyhoď to, dojdu koupit jiné dvě.“

Monk upustil do koše vedle sebe kelímek s roztékající se hmotou. Solomin se odšoural ke stánku a přinesl dvě porce. A když se vrátil, mohl si už sednout blíž. „Něco pro tebe mám. Film. Je v deskách mojí mapy. Nechám ji na lavičce.“

„Díky. Proč jsi to nepředal v Moskvě? Naši měli trochu podezření,“ řekl Monk.

„Protože toho mám víc, ale to ti musím říct.“ Pustil se do popisu toho, co se v létě 1986 stalo v politbyru a na ministerstvu obrany. Monk se zatvářil upjatě, aby si zabránil udiveně hvízdnout. Solomin mluvil asi půl hodiny.

„Je to pravda, Petře? Opravdu se to stalo?“

„Opravdu. Potvrdil mi to sám náměstek ministra obrany.“

„To změní spoustu věcí,“ řekl Monk. „Moc děkuju, lovče. Ale musím už jít.“

Monk napřáhl ruku, jako kdyby se loučil s někým, s kým se náhodou sešli a popovídali si. Solomin fascinovaně zíral.

„Co to je?“

Byl to prsten. Monk obyčejně prsteny nenosil, ale k postavě Texasana prsten patří. Prsten z hrubého stříbra a s tyrkysem, jaké vyrábějí Navahové a jaké se nosí po celém Texasu a Novém Mexiku. Chápal, že muži z kmene Udehejců v Přímořském kraji se musí líbit. Monk si jej z náhlého popudu stáhl z prstu a podal jej Sibiřanovi.

„To je pro mě?“ zeptal se Solomin.

Nikdy si neřekl o peníze a Monk si myslel, že kdyby mu to nabídl, urazil by jej. Podle výrazu tváře ale byl prsten pro Sibiřana mnohem víc než odměna, než za stovku dolarů tyrkysu a stříbra vykutaného v pahorcích Nového Mexika a vyrobeného nějakým šperkařem z kmene Navahů nebo Utů.

Monk věděl, že objímat se na veřejnosti je nemožné, a tak se sebral a šel. Když se ohlédl, uviděl, že Petr Solomin si nasadil prsten na levý malíček a s obdivem si jej prohlíží. To byl poslední obrázek lovce z východu, který si Monk zachoval.

Armenija odplula do Oděsy a vyložila svůj živý náklad. Celníci prohlédli všechna zavazadla, ale hledali jen tištěné protisovětské materiály. Monk si zjistil, že celníci nikdy u zahraničních turistů neprovádějí osobní prohlídku – pokud se ovšem záležitosti neujme KGB, a k tomu je potřeba velmi závažný důvod.

A Monk měl svůj štůsek diapozitivů schovaný mezi dvěma vrstvami umělohmotné lepicí pásky, kterou si přílípl k jedné hýždi. Zavřel kufr, absolvoval pasové formality a nechal se průvodci Inturistu nahnat i s ostatními Američany do vlaku na Moskvu.

Druhý den do hlavního města dorazili a Monk se na velvyslanectví zbavil svého úlovku. Odtud odešly materiály do Langley v diplomatické poště. Monk odletěl do Států. Měl před sebou spoustu práce na velmi, velmi dlouhé zprávě.

SEDMÁ KAPITOLA

„Good evening, british embassy,“ řekla spojovatelka na Sofijském nábřeží.

„Što?“ vyjekl vyděšeně hlas na druhém konci.

„Dobryj vjéčer, anglíjskoje poselstvo,“ zopakovala spojovatelka rusky.

„Já volám Bolšoj kvůli rezervaci lístků,“ řekl hlas.

„Obávám se, že v tom případě máte špatné číslo, pane,“ řekla spojovatelka a zavěsila.

Pozorné uši u monitorů v ústředí FAPSI, ruské elektronické odposlouchávací služby, hovor zaznamenaly a založily, ale nebylo proč se jím dlouho zabývat. Takových omylů je co hrdlo ráčí.

Ale spojovatelka velvyslanectví nechala být světélka ohlašující dva další hovory, podívala se do zápisníčku a vytočila interní číslo.

„Pane Fieldsi?“

„Ano.“

„Tady ústředna. Zrovna někdo volal Velké divadlo kvůli rezervaci lístků.“

„Aha, děkuju.“

„Gracie“ Fields zavolal Jockovi Macdonaldovi. Interní linky pravidelně „čistil“ pracovník bezpečnostní služby a všichni věřili, že jsou spolehlivé.

„Volal mi právě můj člověk od moskevské milice,“ řekl.

„Použil nouzový kód. Chce, abych se mu ozval.“

„Chci být o všem informován,“ řekl jen šéf rezidentury.

Fields se podíval na hodinky. Jednu hodinu po volání. A pět minut je už pryč. Volal z veřejného telefonu v hale banky, kousek od budovy milice. Na hodinky se podíval i inspektor Novikov – ten se ale rozhodl dát si kafe, aby nějak těch zbývajících pětapadesát minut zaplnil. Potom bude čekat u jiného veřejného telefonu o pár domů dál.

Fields opustil velvyslanectví asi deset minut nato a pomalu dojel k hotelu Kosmos na Mírovém prospektu. Kosmos byl postaven v roce 1979 a na moskevské poměry byl tedy moderní. Dole v hale byla celá řada telefonních automatů.

Přesně hodinu po tom, co velvyslanectví zachytilo hovor, vytáhl z kapsy záznamník a vytočil číslo. Volání z jedné budky do druhé, to je zlý sen všech kontrarozvědných organizací. Budek je tolik, že hovor je prakticky nevysledovatelný.

„Borisi?“ Novikov se nejmenoval Boris. Křestním jménem byl Jevgenij, ale když uslyšel, že mu někdo říká „Borisi“, věděl, že má na drátě Fieldse.

„Ano. Jde o tu kresbu, cos mi dal. Něco se objevilo. Myslím, že bychom se měli sejít.“

„Dobrá. Dáme si večeři v Rossiji.“

Ani jeden z nich neměl v nejmenším v úmyslu jít do obřího hotelu Rossija. Mluvili o baru na Tverské ulici, kterému se říkalo Kolotoč. Byl tam klid a dost velké šero, aby se mohli scházet ve vší diskrétnosti. Ke schůzce mělo dojít opět za hodinu…

Stejně jako mnoho jiných větších britských ambasád má i moskevské velvyslanectví mezi zaměstnanci pracovníka britské Secret Service, Bezpečnostní služby ministerstva vnitra, známé spíše jako MI 5. Její sesterskou organizací je služba, která shromažďuje informace ze zahraničí, jmenuje se SIS, Secret Intelligence Service neboli Tajná zpravodajská služba, ale chybně, leč všeobecně se jí říká MI 6.

Úkolem muže z MI 5 není shromažďovat informace o hostitelské zemi, ale zajišťovat bezpečnost velvyslanectví, jeho četných oddělení nalézajících se mimo hlavní budovu, jeho personálu.

K zaměstnancům se nikdo nechová jako k zajatcům a v Moskvě je v létě můžete často vidět na jednom pěkném místě na koupání, daleko od centra, kde se řeka Moskva kroutí a vytváří malou písečnou pláž. To je oblíbené víkendové a koupací místečko všeho diplomatického personálu. Než Jevgenije Novikova povýšili na inspektora a přidělili do oddělení vražd, měl jako policejní důstojník na starosti málem venkovský okrsek, k němuž právě patřila i rekreační oblast známá jako Serebrjannyj bor. Stříbrný les. Právě tam se seznámil s pracovníkem britské Bezpečnostní služby a ten jej představil čerstvě sem přidělenému Gracie Fieldsovi.

Fields si přátelství s mladým milicionářem hýčkal a nakonec mu navrhl, že menší měsíční přísun tvrdé měny by mohl člověku jeho platové třídy, navíc žijícímu v dobách kruté inflace, přijít vhod. Inspektor Novikov začal působit jako zdroj, pravda, sice nízko postavený, ale čas od času užitečný. A tenhle týden měl detektiv z oddělení vražd daleko a daleko splatit všechno, co do něj investovali.

„Našlo se tělo,“ řekl Fieldsovi, když se usadili v polotmě baru Kolotoč a pustili se do dobře chlazeného piva. „Vím docela určitě, že je to ten chlap z té kresby, cos mi dal. Starý, kovové zuby, všechno…“

Vylíčil mu, jak se stalo, že se to dozvěděl od svého kolegy pracujícího s oběťmi s neznámou totožností.

„Skoro tři týdny, to je v takovémhle počasí na mrtvolu až dost. Tvář musí vypadat hrozně,“ řekl Fields. „Třeba to je někdo jiný.“

„V lese byl jenom týden. Pak ležel devět dní v márnici. Poznat byl prý docela dobře.“

„Budu potřebovat fotku, Borisi. Můžeš mi ji sehnat?“

„Nevím. Všechno to má Volskij. Znáš někoho, kdo se jmenuje Černov a je vyšetřovatel?“

„Ano, ten byl párkrát na ambasádě. Jemu jsem tu kresbu dal taky.“

„Já vím,“ řekl Novikov, „rozvěsil ji po celém baráku.

„Tak teď ho uvidíš znova. Volskij mu to už nejspíš řekl. A ten Černov bude mít fotografii tváře oběti.“

„Pro sebe, ne pro nás.“

„Mohlo by to být dost složité.“

„Tak se snaž, Borisi, snaž se. Děláš ve vraždách, ne? Řekni mu, že máš v podsvětí nějakého informátora a tomu to chceš ukázat. Vymysli si něco. Teď je to jasná vražda. Což je přibližně to, co ty děláš, ne? Snažíš se vyšetřovat vraždy, ne?“

„Říká se to,“ odsekl Novikov nerudně. Napadlo ho, jestli Angličan vůbec tuší, že objasněnost mafiánských vražd je pod třemi procenty.

„Dostaneš za to bonus,“ řekl Fields. „Když někdo napadá naše lidi, stojí nám za to se na něj podívat – a nejsme nevděčníci.“

„Tak jo,“ souhlasil Novikov. „Zkusím jednu sehnat.“

Dopadlo to tak, že se ani nemusel obtěžovat. Složka s případem záhadného muže doputovala na jeho stůl přirozenou cestou a už dva dny nato z ní mohl vyjmout jednu z fotografií tváře muže nalezeného v lesích poblíž dálnice na Minsk…

LANGLEY, LISTOPAD 1986

Carey Jordan měl výjimečně dobrou náladu. Něco podobného byla koncem roku 1986 vzácnost, protože ve Washingtonu zuřil skandál kolem íránských dodávek a Jordán lépe než kdo jiný věděl, že CIA v tom je až po uši. Teď si jej ale právě předvolal do své kanceláře sám ředitel William Casey a zahrnul ho pochvalami. Příčinou téhle blahosklonnosti, u starého pána tak nezvyklé, bylo, že nejvyšší místa obdržela novinky, které Jason Monk dovezl z Jalty.

Začátkem osmdesátých let stál v čele SSSR bývalý předseda KGB Jurij Andropov a ten zahájil sérii nesmírně agresivních kroků proti Západu. Byl to poslední pokus umírajícího muže zastrašit NATO a překazit jeho plány.

Základem jeho politiky bylo rozmístit ve východoevropských satelitech Sovětského svazu nové rakety středního doletu. SS-20 měly tři samostatně naváditelné jaderné hlavice a měly být namířeny na všechna velká evropská města od severního Norska až po Sicílii.

V té době byl v Bílém domě Ronald Reagan a na Downing Street seděla Margaret Thatcherová. Oba západní vůdci se rozhodli, že se nenechají zastrašit a že za každou raketu namířenou na Západ bude rozmístěna jedna mířící opačným směrem.

A i přes neustávající a hlučné protesty evropské levice byly v Británii a v Západní Evropě rozmístěny rakety Pershing II a Cruise. Reagan a Thatcherová odmítli ustoupit. Americký program hvězdných válek přinutil SSSR začít se snažit vyvinout vlastní protiraketový systém. Zemřel Andropov, přišel a zase odešel Černěnko a k moci se dostal Gorbačov – ale válka nervů a průmyslové síly stále pokračovala.

Michail Gorbačov se stal generálním tajemníkem strany v březnu roku 1985. Byl od narození a celou výchovou oddaným komunistou. Rozdíl byl ale v tom, že oproti svým předchůdcům byl pragmatik a odmítal přijmout všechny ty lži, které oni spolkli. Trval na tom, že musí znát skutečná fakta o stavu sovětského průmyslu a hospodářství. A když je dostal, ocitl se v šoku.

Stále si myslel, že klopýtající herka komunistické ekonomiky může být proměněna ve výkonného dostihového šampióna, stačí jen trochu to doladit. Začala perestrojka. V létě roku 1986 začalo být lidem uvnitř Kremlu a na ministerstvu obrany jasné, že to nepůjde. Vojenskoprůmyslový komplex a sektor vyvíjející nové zbraně pohlcovaly šedesát procent sovětského hrubého domácího produktu, a to se nedalo udržet. Lid už začínal mít dost všeho toho strádání.

Toho léta proběhlo důkladné zkoumání, jehož cílem bylo zjistit, jak dlouho ještě Sovětský svaz může udržet krok. Obraz Ruska ve výsledném materiálu snad nemohl být horší. Průmysl kapitalistického Západu překonával ruského dinosaura v každém ohledu. A právě mikrofilm s touto zprávou dodal Solomin na lavičce v jaltské botanické zahradě.

Říkalo se tu – a Solomin to potvrzoval – že pokud Západ vydrží ještě dva roky, sovětské hospodářství se rozpadne a Kreml bude muset uznat porážku a začít odzbrojovat. Kdyby šlo o poker, dalo by se říct, že Sibiřan ukázal Západu všechny karty, které Kreml měl v ruce. Zprávy putovaly přímo do Bílého domu a pak přes Atlantik k paní Thatcherové. Prezidenta i premiérku, obklopené vnitřním nepřátelstvím a pochybami, posílily na duchu. Billu Caseymu pogratulovali v Oválné pracovně a on pochvalu předal Careymu Jordanovi. A ten si povolal k sobě Jasona Monka, aby se s ním o chválu podělil. Ke konci rozhovoru se Jordan vrátil k námětu, o němž spolu nehovořili poprvé.

„Dělají mi potíže ty tvoje zatracené složky, Jasone. Nemůžeš je prostě jen tak nechat ležet ve svém sejfu. Kdyby se ti něco stalo, nebudeme ani vědět, jak řídit ty dva zdroje, Lysandra a Oriona. Musíš je uložit s ostatními.“ Bylo to už rok po pohromě, kterou způsobil Ames – a sám viník byl stále ještě v Římě. Technicky vzato hon na krtka pořád probíhal, ale jeho urgentnost už dávno opadla.

„Proč spravovat něco, co se neporouchalo,“ prosil Monk. „Ti dva nasazují život. Znají mě a já znám je. Věříme si. Nechme to tak.“

Jordan už sám něco věděl o tom, jaké zvláštní svazky mohou vzniknout mezi zdrojem a jeho řídícím pracovníkem. Agentura na ně neshlížela příliš milostivým zrakem – ze dvou důvodů. Řídící orgán může být převelen na jiné místo, může odejít do důchodu nebo zemřít. A příliš osobní vztah by mohl způsobit, že jeho zdroj uprostřed Ruska se rozhodne, že s novým už nemůže nebo nechce pokračovat. Za druhé, pokud se něco stane se zdrojem, jeho řídící pracovník tím může být tak deprimován, že přestane být agentuře užitečný. Dlouhodobě působící zdroj by prostě měl vystřídat několik řídících pracovníků. Jordana Monkův vztah se dvěma agenty znepokojoval. Bylo to… proti všem pravidlům.

Na druhé straně bylo třeba uznat, že Monk sám je výsměchem všem pravidlům. Jordan ani nevěděl o tom, že od té doby, co se oba Monkovy zdroje usadily v Moskvě (Turkin se vrátil z Madridu a dodával z ústředí správy K První HS báječný materiál), dostávají od svého řídícího nejen obvyklé seznamy úkolů, ale i dlouhé osobní dopisy. Jordan dospěl ke kompromisnímu řešení. Složky s podrobnostmi o obou mužích, o tom, kde a jak byli získáni a jak jsou zařazeni – všechno kromě jejich jmen, tudíž dost informací, aby byli identifikováni – budou přemístěny do osobního sejfu samotného zástupce pro operace. Kdo je bude chtít vidět, bude muset zajít za samotným Jordanem a vysvětlit proč. Monk s tím souhlasil – a spisy se stěhovaly…

Inspektor Novikov měl pravdu. Vyšetřovatel Černov se na ambasádě opravdu objevil znovu. Dokonce přišel hned druhý den ráno, pátého srpna. Jock Macdonald požádal, ať jde do jeho kanceláře – do té patřící k jeho klamnému postavení atašé ve velvyslancově sekretariátě. „Myslíme si, že jsme našli muže, který se vloupal do bytu vaší kolegyně,“ řekl Černov.

„Gratuluji, pane vyšetřovateli.“

„Naneštěstí je mrtev.“

„Ano? A máte fotografii?“

„Mám. Fotografii mrtvoly. Tváře. A…“ poklepal na balíček, který přinesl s sebou, „mám i plášť, který pravděpodobně nosil.“

Položil na Macdonaldův stůl lesklý snímek. Byl dost ohavný, ale podobnost s kresbou tu byla.

„Dovolte, zavolám slečnu Stoneovou a uvidíme, jestli toho nešťastníka pozná.“

Celii Stoneovou přivedl Fields – a vevnitř už zůstal.

Macdonald varoval mladou ženu, že neuvidí nic hezkého, ale že jí za pomoc budou vděční. Podívala se na fotografii a přikryla si ústa rukama. Černov rozbalil otrhaný armádní plášť a podržel ho před ní. Celia se vyděšeně podívala na Macdonalda a přikývla.

„To je on. To je ten člověk, který…“

„Který utekl z vašeho bytu. Ovšem. Evidentní vyřizování účtů mezi lupiči, inspektore. Určitě to tak funguje všude na světě.“

Celii Stoneovou doprovodili pryč.

„Dovolte, inspektore, abych vám jménem britské vlády poděkoval za skvělou práci. Jméno toho muže se asi nikdy nedozvíme, ale na tom teď málo záleží. Ten nešťastný pobuda je po smrti. Ujišťuji vás, že velící generál moskevské milice od nás dostane svrchovaně příznivé hodnocení vaší práce,“ řekl Macdonald zářícímu Rusovi.

Rozradostnělý Černov odešel z ambasády a nasedl do auta. A jakmile se vrátil na Petrovku, předal celou složku z oddělení vloupání do oddělení vražd. Skutečnost, že lupiči byli dva, se teď stala irelevantní. Bez popisu a bez svědectví toho druhého by stejně dobře mohli hledat jehlu v kupce sena.

A jakmile odešel, Fields se vrátil do Macdonaldovy kanceláře. Šéf rezidentury si zrovna naléval kávu. „Co jsi zjistil?“ zeptal se.

„Můj zdroj říká, že toho chlapa umlátili k smrti. Jeho kamarád, který dělá na případech, kdy oběť má neznámou totožnost, si všiml kresby na nástěnce a celé to vlastně spustil. Pitevní protokol říká, že starouš ležel v lese asi týden, než ho našli.“

„A to bylo kdy?“

Fields se podíval do poznámek, které si zapsal okamžitě po rozhovoru v baru Kolotoč.

„Čtyřiadvacátého července.“

„Takže ho zabili… asi tak sedmnáctého nebo osmnáctého. Den po tom, co hodil tu složku Celii do auta. Toho dne, kdy jsem letěl do Londýna. Ne že by ti hoši zrovna ztráceli čas.“

„Jací hoši?“

„Vsadím milion proti plechovce zvětralého piva, že to udělali zabijáci, kterým velí ten hajzl Grišin.“

„Komarovův šéf ochranky?“

„I tak se dá popsat to, co dělá,“ řekl Macdonald. „Viděls někdy jeho složku?“

„Ne.“

„Tak to příležitostně dožeň. Bývalý vyšetřovatel ze Druhého hlavního. Svině všech sviní.“

„Jestli ho umlátili k smrti za trest… kdo byl ten stařík?“ nadhodil Fields. Macdonald se díval z okna přes řeku, na Kreml.

„Nejspíš sám zloděj.“

„Ale jak by se starý otrapa jako on k takovým papírům dostal?“

„To můžu jen odhadovat. Nejspíš to byl nějaký subalterní sluha, který měl štěstí. Nebo vlastně spíš příšernou smůlu – vzhledem k tomu, jak to dopadlo. Víš co? Mám dojem, že ten tvůj přítelíček od milice se může těšit na pěkně tučný bonus.“..

BUENOS AIRES, ČERVEN 1987

Jednoho nadaného mladého agenta pracujícího na rezidentuře CIA v Argentině jako prvního napadlo, že s Valerijem Jurjevičem Kruglovem ze sovětského velvyslanectví by asi šlo něco dělat. Šéf americké rezidentury se spojil s Langley.

Latinskoamerická divize už na Kruglova měla složku, a to od poloviny sedmdesátých let, kdy pracoval v Mexico City. Věděli, že je ruským odborníkem na Latinskou Ameriku a že za těch dvacet let kariéry v sovětských diplomatických službách má za sebou už tři taková místa. Protože byl přátelský a společenský, ve složce byl dokonce celý nástin jeho kariéry.

Valerij Kruglov se narodil v roce 1944 a byl synem diplomata a také specialisty na Latinskou Ameriku. Díky otcově vlivu se dostal na Ústav mezinárodních vztahů, MGIMO, kde se naučil španělsky a anglicky. Školu navštěvoval mezi lety 1961 a 1966. Potom dostal dvě místa v Jižní Americe, jako mladík v Kolumbii a potom, o deset let později, v Mexiku, a nakonec se jako první tajemník ocitl v Buenos Aires.

V CIA byli přesvědčeni, že je opravdu čistokrevný diplomat a nemá nic s KGB. Portrét osobnosti popisoval značně liberálního, snad i prozápadního Rusa – rozhodně žádný obyčejný Homo sovieticus. Poplach vyvolal jeden rozhovor, který měl Kruglov v létě 1987 s argentinským úředníkem, jenž jeho obsah sdělil Američanům. Kruglov se při něm svěřil, že se brzy vrátí do Moskvy, už nikdy do zahraničí nevycestuje a s jeho životním stylem to půjde z kopce.

Protože šlo o Rusa, týkal se poplach i divize SV. Harry Gaunt navrhl, aby Kruglovovi předložili docela novou tvář. Navrhl Jasona Monka, který mluvil rusky i španělsky. Jordan souhlasil.

Byl to dost jednoduchý úkol. Kruglovovi zbýval jen měsíc do návratu. Co se jeho týkalo, bylo to teď nebo nikdy.

Bylo pět let po válce o Falklandy, do Argentiny se vrátila demokracie a v hlavním městě panovala uvolněná atmosféra, takže pro amerického „byznysmena“, který náhodou chodil s jednou dívkou z americké ambasády, nebylo nic snazšího než setkat se s Kruglovem na recepci. Monk se ujistil, že si budou sympatičtí, a navrhl večeři. Rusovi, který měl jako první tajemník dostatek volnosti pohybu a pokoj od KGB, připadala myšlenka povečeřet s někým mimo diplomatickou komunitu přitažlivá. Po večeři si Monk vypůjčil kus životního příběhu své někdejší učitelky francouzštiny, paní Bradyové. Vykládal, že jeho matka byla v Rudé armádě překladatelkou a že po pádu Berlína se setkala s mladým americkým důstojníkem a zamilovala se do něj. Proti všem pravidlům se pak oba sebrali a na Západě se vzali. Takže se doma Monk naučil mluvit stejně plynně anglicky jako rusky. Potom rozhovor přešel do ruštiny. Pro Kruglova to byla ú leva. Španělštinu ovládal skvěle, ale angličtina jej namáhala.

Během dvou týdnů narazili na Kruglovův skutečný problém. Bylo mu třiačtyřicet, byl rozvedený, ale měl dvě děti kolem patnácti a stále bydlel v jednom bytě s rodiči. Kdyby tak měl aspoň takových dvacet tisíc dolarů, aby si mohl opatřit vlastní malý byt v Moskvě. A Monk, zazobaný hráč póla, který si do Jižní Ameriky přijel prohlédnout nějaké poníky, se svému novému příteli nabídl, že mu ty peníze rád půjčí.

Šéf rezidentury navrhl, aby předávání hotovosti natočili, ale Monk k tomu měl námitky.

„Tady vydírání nepomůže. Buď se nabídne dobrovolně, nebo z toho nebude nic.“

Monk sice byl mladý, ale šéf rezidentury souhlasil, že je to jeho píseček. Monk to obvykle hrával stylem „my osvícení proti těm ošklivým válečným štváčům“. Zdůraznil, jak je Michail Gorbačov na Západě velmi populární. To už Kruglov sám věděl a dělalo mu to dobře. Sám Gorbačovovy reformy vřele podporoval.

Gorby, pokračoval Monk, se upřímně snaží zneškodnit válečný stroj a nastolit mezi oběma národy mír a důvěru.

Problém je v tom, že na obou stranách jsou pořád ještě pevně na svých pozicích zakopaní veteráni studené války dokonce i uprostřed sovětského ministerstva zahraničí.

Budou se snažit mírový proces sabotovat. Hodně by pomohlo, kdyby Kruglov mohl svého nového kamaráda informovat o tom, co se na moskevském ministerstvu zahraničí doopravdy děje. Od té chvíle jistě Kruglov věděl, s kým mluví, ale nedal najevo překvapení. Pro Monka, který si už vypěstoval pro tyhle lovy vášeň, to bylo jako tahat ven tuňáka, který se už smířil s osudem. Kruglov dostal svoje dolary a komunikační balíček. Podrobnosti o personálním zařazení a přístupu k informacím pošle napsané tajným inkoustem v neškodném dopise do „živé mrtvé schránky“ ve východním Berlíně. „Tvrdé zboží“ (dokumenty) ofotografuje a pošle přes jednu ze dvou schránek ve městě rezidentuře CIA v Moskvě. Když se loučili, po ruském způsobu se objali.

„A nezapomeň, Valeriji,“ řekl Monk. „My… myslím tedy my hodní hoši, vyhráváme. Brzy všechen tenhle nesmysl skončí – a my tomu napomůžeme. Kdybys mě někdy potřeboval, prostě zavolej a já přijedu.“ Kruglov odletěl domů do Moskvy a Monk se vrátil do Langley.

„Tady Boris. Mám to.“

„Máš co?“

„Tu fotku. Tu fotku, co jsi chtěl. Případ se dostal k nám do vražd. Ten sráč Černov se ho zbavil. Vybral jsem jeden z nejlepších snímků z balíčku. Má na něm zatlačené oči, takže to nevypadá zas až tak hrozně.“

„Fajn, Borisi. Mám zrovna v kapse saka obálku a v ní pět set liber. Ale potřebuju, abys udělal ještě něco jiného. Potom ta obálka bude o poznání tlustší. Přesně řečeno dvakrát tlustší.“

Bylo slyšet, jak se inspektor na druhém konci linky zhluboka nadechl. Ani se nedokázal dopočítat, kolik set milionů rublů taková obálečka znamená. Ale to je jedno, každopádně víc, než vydělá za rok.

„Sem s tím.“

„Chci, abys s tou fotkou zašel za personálním ředitelem ústředí UVS a ukázal mu ji.“

„Ústředí čehože?“

„Unie vlasteneckých sil.“

„Co ten s tím sakra má společného?“

„Nevím. Je to jenom nápad. Možná že toho člověka už někdy viděl.“

„Proč by měl?“

„Já nevím, Borisi. Snad ho znal. Je to jenom nápad.“

„A čím to zdůvodním?“

„Jsi detektiv z oddělení vražd. Dostal jsi ten případ. Sleduješ nějakou stopu. Mohli toho chlapa vidět, jak se potlouká někde kolem ústředí té strany. Třeba se snažil tam vloupat. Neviděl ho někdo ze strážných, jak se poflakuje na ulici? Něco podobného.“

„Tak dobře. Ale to jsou důležití lidi. Jestli mě vyrazí, je to tvoje chyba.“

„Proč by tě měli vyhodit? Jsi obyčejný, skromný polda a děláš svou práci. A tohohle lotrase viděli poblíž Komarovova sídla na Kiselném bulváru. Je tvojí povinností upozornit je na to, i když je už mrtvý. Mohl by patřit k nějakému gangu. Mohl jim dělat zeď. Co ti můžou říct? Prostě to udělej a tisíc liber je tvých.“

Jevgenij Novikov jen něco zavrčel a zavěsil. Tihle Angličané, pomyslel si, jsou dokonale praštění. Ten starý cvok se nakonec jenom vloupal do jednoho jejich bytu, nic víc. Ale co, tisíc liber za to stojí…

MOSKVA, ŘÍJEN 1987

Plukovník Anatolij Grišin byl otrávený, ale spíš jako někdo, kdo cítí, že mistrovský výkon, který předvedl, je už za ním a teď už nebude do čeho rýpnout.

Poslední výslech jednoho z agentů, které prozradil Ames, dávno skončil, poslední drobky informací a vzpomínek byly z třesoucích se trosek dávno vyždímány. Ve vlhkých celách pod Lefortovem jich bývalo dvanáct a pravidelně je odtud vodili před vyslýchatele z První a Druhé hlavní správy – a nebo, pokud začali zlobit nebo ztrácet paměť, do Grišinovy speciální místnosti.

Navzdory Grišinovým protestům dostali dva z nich místo kulky jenom dlouhé tresty a odjeli do pracovních táborů. Bylo to proto, že pro CIA pracovali jen velmi krátce nebo byli příliš nízko postaveni, než aby způsobi-li větší škody. Ostatní byli odsouzeni k smrti. Devět jich už bylo popraveno – odvedli je na štěrkový dvorek za odděleným křídlem věznice, přinutili kleknout si a čekat na kulku do zadní části mozku. Grišin byl pokaždé při tom. Jen jeden zůstal na Grišinovo naléhání naživu – ten nejstarší ze všech. Generál Dmitrij Poljakov pracoval pro Ameriku dvacet let, než byl prozrazen. V roce 1980 se naposledy vrátil do Moskvy a od té doby už byl v důchodu. Nikdy si nebral peníze; dělal to proto, že byl znechucen sovětským režimem a tím, co režim dělal. A taky jim to řekl. Seděl vzpřímeně na židli a pověděl jim, co si o nich myslí a co těch dvacet let dělal. Prokázal víc důstojnosti a odvahy než všichn
i ostatní. Nikdy neprosil. Protože byl tak starý, nic z toho, co jim mohl říct, už stejně nemělo valnou hodnotu. Neznal žádnou probíhající operaci a řídící pracovníci z CIA, jejichž jména uvedl, byli už stejně jako on v důchodu.

Když bylo po všem, Grišin starého generála nenáviděl tolik, že si jej nechal naživu pro speciální péči. Teď ležel důchodce na betonové pryčně ve vlastních výkalech a sténal. Grišin za ním čas od času chodil, aby měl jistotu, že všechno probíhá, jak si to on přeje. Teprve patnáctého března jej na naléhání generála Bojarova konečně dorazili.

„Problém je v tom, milý kolego,“ řekl Bojarov Grišinovi, „že už není na čem pracovat. Výbor Krysař musí být rozpuštěn.“

„Je tu přece ještě ten člověk, o kterém se mluví v Prvním hlavním, ten, co řídí zrádce, jenže jsme je ještě nechytili.“

„Aha, ten, jak ho nemůžeme najít. Máme o něm jen samé nepřímé zmínky, ale nikdo ze zrádců o něm jaktěživ ani neslyšel.“

„A pokud ty jeho lidi chytíme?“ chtěl vědět Grišin.

„Tak nám to zaplatí,“ řekl Bojarov.

„Jestli k tomu dojde, jestli nám je ten člověk, kterého má Jaseněvo ve Washingtonu, vydá, můžeš svolat své lidi a začít znovu. Můžete se dokonce i přejmenovat. Můžete si pak říkat výbor Mnich.“

Grišin nevěděl, že monk je anglicky mnich, a tak nic nepochopil. Zato Bojarov se vlastnímu vtipu burácivě rozesmál.

Pokud si Pavel Volskij myslel, že o soudním patologovi slyšel naposledy, pak se mýlil. Téhož dopoledne, kdy si jeho přítel Novikov v ústraní povídal s důstojníkem britské rozvědky, tedy sedmého srpna, u něj zazvonil telefon.

„Tady Kuzmin,“ řekl hlas.

Volskij nechápal.

„Profesor Kuzmin, ze Druhého lékařského. Mluvili jsme spolu minulý týden o mojí pitevní zprávě.“

„Aha, jistě, pane profesore. Co pro vás můžu udělat?“

„Myslím, že je to přesně obráceně. Já mám asi něco pro vás.“

„Jistě? Tak díky… a co je to?“

„Před týdnem vytáhli z Moskvy u Lytkarina tělo.“

„Tak to je ovšem jejich záležitost, ne města.“

„Byla by, pane Volskij, byla by, kdyby si nějaký tamní chytrolín neusmyslel, že mrtvola byla ve vodě pravděpodobně dva týdny – mimochodem, měl pravdu – a že celou tu dobu zřejmě plavala po proudu řeky. Tak nám to ti parchanti poslali sem. Zrovna jsem s tím skončil.“

Volskij se nad tím zamyslel. Dva týdny ve vodě, navíc uprostřed léta. Tenhle pan profesor má asi místo žaludku míchačku na beton.

„Vražda?“ zeptal se.

„Naopak. Měl na sobě jen spodky. Téměř určitě si v tom horku chtěl zaplavat, něco se mu stalo a on se utopil.“

„Ale to je nehoda. Na to stačí místní milice. Já dělám vraždy,“ protestoval Volskij.

„Poslouchejte ještě, mladíku. Vydržte ještě chvilku. Normálně bych neměl nic, co by umožnilo identifikaci. Ale ti pitomci v Lytkarinu něco přehlédli. Prsty byly tak nafouklé, že to neviděli. Maso to skrývalo. Zásnubní prsten. Z masivního zlata. Sundal jsem jej – mimochodem, prst jsem musel uříznout. A uvnitř je napsáno: N. I. Akopov, od Lidije. Dobré, ne?“

„Výtečné, pane profesore, ale pokud to není vražda…“

„Poslyšte, měl jste někdy něco do činění s oddělením pohřešovaných?“

„Jistě. Každý týden mi posílají balíček fotek, jestli tam někoho nepoznám.“

„No, tak já bych řekl, že muž se snubním prstýnkem by mohl mít rodinu. A pokud se pohřešuje tři týdny, asi to už nahlásili. Prostě mě jenom napadlo, že byste mohl využít mého detektivního génia a udělat si mírně oko u svých kolegů v oddělení pohřešovaných. U nich nikoho osobně neznám, tak jsem zavolal vám.“

Volskij se rozveselil. Od oddělení pohřešovaných vždycky spíš on něco chtěl. Teď má možnost vyřešit jim případ a trochu si u nich šplhnout. Poznamenal si podrobnosti, poděkoval lékaři a zavěsil.

Kolegu z pohřešovaných, se kterým se obvykle stýkal, sehnal až asi za deset minut.

„Máte tam hlášení o tom, že zmizel jistý N. I. Akopov?“ zeptal se jej Volskij. Jeho kolega se šel podívat do papírů a pak se vrátil.

„Jasně, máme. Proč?“

„Pověz mi o tom něco víc.“

„Hlásili, že zmizel sedmnáctého července. Večer před tím se nevrátil domů z práce a od té doby ho neviděli. Hlásila to paní Akopovová, jeho…“

„Paní Lidija Akopovová?“

„Jak to sakra víš? Byla tu už čtyřikrát a ptala se, co je nového. Kde ten chlap je?“

„V márnici na Druhé lékařské. Před týdnem ho vytáhli z řeky u Lytkarina.“

„Skvělé. Paní bude mít radost. Eee… chtěl jsem říct, radost, že konečně ví, co se stalo. Ty víš, kdo ten chlap je – nebo spíš kdo byl?“

„Nemám ani páru,“ řekl Volskij.

„Nic moc – jen pouhý osobní tajemník Igora Komárova.“

„Toho politika?“

„Našeho budoucího prezidenta, pane! Díky, Pavle, máš u mě jednu rundu.“

To doufám, pomyslel si Volskij a pustil se do vlastní práce…

OMAN, LISTOPAD 1987

Carey Jordan byl donucen odstoupit. Nebylo to ani kvůli útěku Edwarda Lee Howarda, ani kvůli ztraceným agentům. Bylo to kvůli skandálu s íránskými dodávkami.

Před několika lety přišel shůry, přímo z Oválné pracovny, rozkaz pomoct nikaragujským contras v jejich snaze svrhnout marxisticky orientovanou sandinistickou vládu. Ředitel CIA Bill Casey s tím rozkazem souhlasil a začal podnikat kroky. Ale Kongres řekl ne a odmítl schválit rozpočet. Caseyho a některé další rozzuřilo, jak je vypekli, a tak došlo k pokusu vytvořit černý rozpočet tím, že se prodají nějaké zbraně do Teheránu.

V prosinci 1986, kdy všechno vyšlo najevo, Casey dostal přímo ve své kanceláři v Langley vážný záchvat, který přišel jako na zavolanou. Do kanceláře se už nikdy nevrátil a v květnu 1987 zemřel. Prezident Reagan určil politicky vyhovujícího Williama Webstera, ředitele FBI, aby převzal řízení CIA. Carey Jordan jen vykonával příkazy svého prezidenta a jeho ředitele.Teď toho prvního postihla náhlá amnézie a ten druhý byl mrtev. Webster dosadil na místo zástupce ředitele pro operace penzionovaného veterána CIA Richarda Stolze, který nebyl v Langley už plných šest let. Bylo tudíž jasné, že se skandálem kolem Íránu a contras nemůže nic mít. Zároveň ale vůbec nic nevěděl o pohromě, která před dvěma roky postihla divizi SV. A zatímco Stolz se zapracovával, vládu převzali byrokrati. Ze sejfu zástupce pro operace byly vzaty tři složky a přemístěny k ostatním třem stov-kám, či spíš k tomu, co z někdejších tří
stovek zbylo. Tři složky obsahovaly podrobnosti o agentech s kódovými jmény Lysander a Orion – ten nový se jmenoval Delfy. Jason Monk o tom všem nic nevěděl. Byl na dovolené v Omanu. Odjakživa náruživě hltal časopisy pro rybáře a hledal nové tipy na skvělá místa pro mořský rybolov, a dočetl se o velikých hejnech tuňáků, která se v listopadu a prosinci valí podél pobřeží Omanu hned nedaleko hlavního města Maskatu.

Ze zdvořilosti se ohlásil na titěrné rezidentuře CIA, kterou tvořil jeden jediný muž a která sídlila v centru Starého Maskatu, nedaleko sultánova paláce. Vůbec nečekal, že by svého kolegu po oné přátelské schůzce u skleničky znovu uviděl.

Třetího dne usoudil, že dostal na širém moři do těla až příliš sluníčka a že by měl zůstat na břehu a zajít si na nějaké nákupy. Měl rande s jednou hezkou blondýnkou pracující tu pro ministerstvo zahraničí, a tak si taxíkem zajel na súk v Míá‘ Qábús, podívat se, jestli by v těch horách voňavek, koření, látek, stříbra a starožitností nesehnal něco pro ni.

Nakonec vybral zdobnou stříbrnou kávovou konvici s dlouhou hubicí, kterou kdysi dávno vyrobil nějaký řemeslník někde vysoko na džebelu. Majitel starožitnictví mu ji zabalil a dal do tašky z umělé hmoty. Monk se nějakou chvíli bezmocně motal v bludišti uliček a dvorků a pak se konečně vynořil… jenže ne u moře, ale někde v uličkách za bazarem. Když prošel uličkou sotva širší než jeho ramena, ocitl se na náměstíčku, do kterého naproti němu ústily ještě dvě další uličky. Šel přes ně nějaký muž. Vypadal jako Evropan.

Za ním byli dva Arabové. Jakmile vyšli na náměstíčko, oba sáhli k pasu a tasili zakřivené dýky. Proběhli kolem Monka k terči svého útoku.

Monk zareagoval bez přemýšlení. Vší silou švihl taškou a zasáhl jednoho z útočníků ze strany do hlavy. Kilogram kovu pohybujícího se značnou rychlostí muže srazil na zem.

Druhý zabiják, který se ocitl mezi dvěma ohni, se zarazil a pak se vrhl na Monka. Monk uviděl vysoko nad sebou záblesk na čepeli, podběhl pod napřaženou paži, zblokoval ji a pěstí vrazil do umazaného volného pláště někde v té výšce, kde tušil solar.

Ten chlap ale nebyl žádná citlivka. Jen zavrčel a sevřel pevněji nůž – ale pak se rozhodl utéct. Jeho společník se vyštrachal na nohy, následoval jej a nechal svůj nůž ležet na zemi.

Evropan se stačil jen otočit a sledovat, co se děje. Neřekl ani slovo. Jistě věděl, že nebýt zásahu toho světlovlasého muže, který šel pár desítek metrů za ním, asi by jej zabili. Monk si jej prohlédl. Štíhlý mladík s olivovou pletí a tmavýma očima, ale jeden z místních Arabů to nebyl. Na sobě měl bílou košili a tmavý oblek. Monk už chtěl promluvit, ale cizinec jen krátce přikývl na znamení díků a zmizel.

Monk se zastavil u nože a sebral jej. Vůbec to nebyl ománský chandžar, ostatně jaktěživ neslyšel, že by Ománci prováděli nájemné vraždy. Byla to jemenská diambíja, ta je mnohem prostší a má rovnější jílec. Monk měl dojem, že dokáže i určit původ útočníků. Patřili asi ke kmenům Awdhábí nebo Awláqí z jemenského vnitrozemí. Co ale, proboha, napadlo jej, dělají tak daleko, až na ománském území, a proč toho mladíka ze Západu tolik nenávidějí? Z náhlého popudu se vrátil na ambasádu a našel muže z CIA.

„Nemáte náhodou katalog fotek našich přátel ze sovětského velvyslanectví?“ zeptal se jej.

Všeobecně se vědělo, že po krachu občanské války v Jemenu v lednu 1986 se SSSR naprosto stáhl a zanechal promoskevskou jemenskou vládu její bezmoci a zatrpklosti. A Aden, aby vůbec mohla země fungovat, musel celý zelený vztekem a ponížením přijít ke křížku a požádat Západ o úvěry a dotace. Od té doby by život Rusa, který by se ocitl na jemenském území, nestál ani za pětník. Inu, větší zuřivosti není, než když láska v nenávist se změní…

A koncem roku 1987 otevřel Sovětský svaz velvyslanectví ve výrazně protikomunistickém Omanu a začal se klanět zdejšímu probritskému sultánovi.

„Ne, nemám,“ odpověděl jeho kolega. „Ale vsadil bych se, že Britové ho mít budou.“

Dostat se z amerického velvyslanectví k většímu britskému, to znamenalo jen chvilku chůze po labyrintu úzkých, vlhnoucích uliček. Vešli spolu velkými vyřezávanými dveřmi, zaťukali na vrátného a pak přešli přes dvorek. Budova kdysi byla sídlem bohatého obchodníka a byla přímo nasáklá dějinami.

Na jedné zdi dvora byla deska, kterou po sobě zanechala římská legie, jež vpochodovala do pouště a pak ji už nikdo nikdy neviděl. Ve středu atria byla žerď s britskou vlajkou, která kdysi mohla otroku, jemuž se podařilo dostat se až k ní, přinést svobodu. Zabočili doleva, k vlastní budově ambasády, a tam už na ně čekal nejvýše postavený ze zdejších důstojníků SIS. Potřásli si rukama.

„Tak o co běží, starouši?“ zeptal se Angličan.

„Běží o to,“ odpověděl Monk, „že jsem právě na suku viděl chlápka, o kterém si myslím, že by mohl být Rus.“ Byla to jen maličkost, ale ten muž na suku měl oba kraje límce košile přendané ven přes klopy saka, což Rusové dělávají, ale na Západě to zvykem nebývá.

„Tak to se podíváme do jedné obrázkové knížky,“ navrhl Brit.

Zavedl je kovovými bezpečnostními dveřmi dovnitř a pak po schodech nahoru do chladné místnosti se sloupy. SIS sídlila v horním patře. Vyndal ze sejfu album a všichni se do něj podívali.

Byli tam všichni nově přidělení sovětští diplomaté. Vyfotili je hned na letišti nebo na ulici – nebo na terase před nějakou kavárnou. Černooký mladík tam byl jako poslední. Vyfotili jej hned po příletu, jak jde přes letištní halu.

„Místní hoši nám v těchhle věcech docela ochotně pomáhají,“ řekl muž ze SIS. „Rusové se musejí předem ohlásit na ministerstvu zahraničí a požádat o akreditaci. Podrobnosti dostaneme i my. Termín, kdy přiletí, se dozvíme taky, takže můžeme číhat za bukem s teleobjektivem. To je on?“

„Ano. Víme o něm něco víc?“

Muž ze SIS se podíval do kartotéky.

„Tady to je. Pokud to celé není jen hromada lží, tak je třetím tajemníkem a je mu osmadvacet. Jmenuje se Umar Gunajev. To zní tatarsky.“

„Ne,“ řekl Monk zamyšleně. „Je Čečenec. A muslim.“

„Myslíte, že je od KGB?“ zeptal se Brit.

„Jistě, špion to určitě je.“

„Tak to děkuju. Chcete, abychom s ním něco udělali? Třeba si stěžovali u vlády?“

„Ale ne,“ řekl Monk. „Každý se nějak živíme. Je lepší vědět, koho tu máte. Akorát by za něj poslali náhradu.“

Když odcházeli, muž ze CIA se Monka zeptal: „Jak jste to věděl?“

„Bylo to jenom tušení.“

Jenže to bylo i něco víc. Před rokem Gunajeva viděl, jak usrkává džus v adenském hotelu Frontel. A Monk asi nebyl jediný, kdo jej dnes poznal. Všimli si jej i ti dva kmenoví bojovníci a rozhodli se pomstít urážku spáchanou na jejich zemi.

Mark Jefferson dorazil na moskevské letiště v Šeremetjevu odpoledne osmého srpna a přivítal jej šéf zdejší kanceláře Daily Telegraphu.

Proslulý autor politických rozborů byl malý, čilý mužík s plešatějícími rezavými vlasy a krátkými vousy téhož odstínu. Říkalo se, že povahou se od své postavy a porostu tváře moc neliší – samá malost a nedostatečnost.

Nechtěl se zbytečně zdržovat, a tak odmítl pozvání svého kolegy a jeho ženy na večeři a požádal, aby jej zavezli do proslulého hotelu Nacionál na Manéžním náměstí. Jakmile tam byl, oznámil svému kolegovi, že by raději mluvil s panem Komarovém bez doprovodu a pokud to půjde, objedná si limuzínu na cestu k němu přímo tady v hotelu. Odmrštěný šéf expozitury brzy odjel. Jefferson se zapsal – za pultem stál sám hlavní recepční, vysoký a zdvořilý Švéd. Pas si nechal v recepci, aby mohly být všechny údaje z něj opsány a záznam poslán na ministerstvo turistiky. Jefferson dal ještě před odletem z Londýna instrukce své sekretářce, ať vylíčí vedení hotelu Nacionál, kdo je a jak je důležitý.

Jakmile se dostal do pokoje, vytočil číslo, které mu faxem poslal Boris Kuzněcov.

„Vítejte v Moskvě, pane Jeffersone,“ řekl Kuzněcov bezvadnou angličtinou s lehkým americkým přízvukem. „Pan Komarov se velmi těší na setkání s vámi.“ Nebyla to pravda, ale Jefferson tomu přesto uvěřil. Domluvili se až na sedmou zítra večer, protože ruský politik měl být celý den mimo město. Pošlou pro něj do Nacionálu auto s řidičem. Uspokojený Mark Jefferson se sám navečeřel v hotelu a šel spát.

Druhý den ráno si dal ke snídani slaninu s vejci a rozhodl se dopřát si to, co považoval za nezadatelné právo Angličanovo, ať už se Angličan nalézá kdekoli na zeměkouli – vyjít si na procházku.

„Na procházku?“ zaváhal švédský hlavní recepční se zmateným úšklebkem. „A kde se chcete procházet?“

„Kdekoli. Nadýchat se čerstvého vzduchu. Protáhnout si nohy. Nejspíš se projdu kolem Kremlu a porozhlédnu se.“

„Můžeme vám přistavit hotelovou limuzínu,“ řekl manažer. „Je to mnohem pohodlnější. A bezpečnější.“ Jefferson o tom nechtěl ani slyšet. Chtěl procházku – a procházku taky dostane. Recepčnímu se aspoň podařilo jej přimět, aby nechal v hotelu hodinky a všechny cizí peníze a naopak si vzal hrst milionrublovek pro žebráky. Asi tolik, aby to uspokojilo žebráky, ale nevzbudilo zájem lupičů. Když bude mít štěstí.

Britský novinář, muž středního věku, který i přes své renomé odborníka na politiku strávil většinu své žurnalistické kariéry v Londýně a nikdy se neřítil jako zahraniční korespondent do míst, kde to hořelo, se vrátil za dvě hodiny. Vypadal poněkud podrážděně.

Byl už v Moskvě dvakrát, jednou ještě za komunistů a potom před osmi lety, když byl u moci Jelcin. V obou případech se jeho zážitek omezil na cestu taxíkem z letiště, superluxusní hotel a britskou diplomatickou komunitu. Odjakživa považoval Moskvu za špinavé a ohavné město, ale to, co zažil to dopoledne, rozhodně nečekal. Vypadal tak jednoznačně jako cizinec, že jej všude, dokonce i na nábřežích řeky a u Alexandrova parku, obléhali pobudové, kteří, jak se zdá, polehávali prostě všude. Dvakrát měl pocit, že jej pronásledují tlupy nějakých výrostků. A zdálo se mu, že nevidí jiná auta než ta patřící vojsku a milici – a limuzíny bohatých a privilegovaných. Napadlo ho, že si večer s panem Komarovém bude mít o čem povídat.

Před obědem si dal drink – rozhodl se zůstat v hotelu, dokud mu Kuzněcov nezavolá – a byl v baru sám. Vlastně ne, byl tam s ním ještě jeden muž, světem protřelý kanadský obchodník. A jak to cizinci v hotelových barech dělávají, dali se spolu do hovoru.

„Jak dlouho jste v Moskvě?“ zeptal se Toronťan.

„Přiletěl jsem včera večer,“ řekl Jefferson.

„A zůstanete dlouho?“

„Zítra zase letím do Londýna.“

„Tak to máte kliku! Já tu jsem tři týdny a snažím se dělat obchody. A něco vám řeknu – tohle je moc divný místo.“

„Nedaří se vám?“

„Ale ne, mám smlouvy, mám agendu. A mám partnery. Ale víte, co se mi stalo?“

Kanaďan se usadil u Jeffersonova stolu a vyložil mu to.

„Přijel jsem sem se všemi doporučeními a styky, které člověk k obchodu se dřevem potřebuje, nebo jsem si to aspoň myslel. Najal jsem si kancelář v novém věžáku. Dva dny nato někdo klepe na dveře. Otevřu – a tam stojí chlápek, slušně oblečený, dobře vychovaný, v obleku, s kravatou. Dobrý večer, pane Wyatte, povídá mi. Jsem váš nový partner.“

„A vy jste ho znal?“ zeptal se Jefferson.

„Ani náhodou. Zastupuje místní mafii. A obchod probíhá takhle. On a jeho lidi si berou padesát procent ze všeho. Na oplátku vám koupí nebo zfalšují všechna potvrzení, povolení, osvědčení, každý papír, který je potřeba. S každým byrokratem to sfouknou na jedno zavolání telefonem, zajistí, že dodávky poběží podle plánu a že nebudou žádné potíže s odbory. Za padesát procent.“

„A vy jste mu řekl, ať vypadne,“ nadhodil Jefferson.

„To zrovna. Já se učím rychle. Tady se tomu říká mít střechu. Ochranu. Bez střechy nedojdete nikam. Hlavně proto, že když je pošlete k vodě, nemusíte už mít nožičky. Můžou vám je ustřelit.“

Jefferson na něj nevěřícně zíral. „Dobrý bože, slyšel jsem, že je to tu se zločinem zlé. Ale tohle…“

„Říkám vám, něco takovýho si ani nedokážete představit.“

Jedním z jevů, které západní pozorovatele Ruska po pádu komunismu překvapovaly, byl do očí bijící vzestup zločineckého podsvětí, jemuž se z nedostatku lepších výrazů začalo říkat ruská mafie. Dokonce i sami Rusové začali slovo mafija používat. Někteří cizinci si mysleli, že je to nový jev, který vznikl až po konci komunistické éry. Byl to ale nesmysl.

Rozsáhlé zločinecké podzemí existovalo v Rusku už po staletí. Na rozdíl od sicilské mafie nemělo jednotnou hierarchii a nikdy neexpandovalo za hranice. Ale bylo tady – velké a ještě víc se rozrůstající bratrstvo s oblastními a místními šéfy a se členy oddanými gangům na život a na smrt, a také s odpovídajícím tetováním prokazujícím příslušnost ke gangu.

Stalin se je pokoušel zničit a poslal tisíce jeho členů do pracovních táborů. Jediným výsledkem bylo, že zekové, muklové, nakonec táborům vládli s blahosklonným souhlasem bachařů, kteří raději volili klidný život, než aby si někdo našel a potrestal jejich rodiny. V mnoha případech výše postavení vory v zakoně, kriminálníci, jakési protějšky mafiánských donů, vlastně řídili své říše ze srubů v táborech.

Jednou z ironií studené války je, že nebýt podsvětí, komunismus by se pravděpodobně zhroutil o deset let dříve. Ale dokonce i straničtí bossové nakonec uzavřeli s těmi mafiánskými tajný pakt.

Důvod byl jednoduchý: byla to jediná věc v SSSR, která fungovala s jakýms takýms stupněm efektivnosti. Vedoucí pracovník továrny vyrábějící něco nesmírně důležitého se mohl jen dívat, jak jeho nejnezbytnější stroj stojí kvůli tomu, že se rozbil jediný ventil. Pokud chtěl projít všemi byrokratickými stezičkami, musel na ten ventil čekat třeba i šest měsíců nebo rok – a celá výroba stála. A nebo se také mohl zmínit svému švagrovi, který zná jednoho člověka, který prý má spoustu styků. A ventil dorazil za týden. Týden nato ředitel přimhouří oko nad tím, že zmizela jistá galvanicky poocelená deska. Ta pak najde cestičku do jiné továrny, která na ni dosud marně čekala. A oba ředitelé továren poopraví výkazy, aby to vypadalo, že splnili normy.

V každé společnosti, kde vinou kombinace byrokracie a nekompetentnosti všechna kolečka zadrhují, funguje jako jejich jediné mazivo černý trh. Mašinérie SSSR pracovala díky tomuto mazivu po celou svou existenci – a posledních deset let se na něm stala závislou již zcela. Mafie ovládala černý trh. A po roce 1991 neudělala nic jiného, než že vyšla z úkrytů, prosperovala a rozpínala se. Expandovala neobyčejně rychle a brzy přerostla z obvyklých oblastí, v nichž se pohybuje organizovaný zločin – alkoholu, drog, „ochrany“ a prostituce – i do každičké oblasti života.

A jestli něco bylo neuvěřitelného, tak jen závratná rychlost a bezohlednost, s jakou se jí podařilo převzít faktickou moc nad ekonomikou. Umožnily to tři faktory. Prvním bylo, že ruská mafie, pokud se jakkoli dostala do potíží, byla s to se natolik rychle a hromadně uchylovat k násilí, že americká Cosa nostra proti ní vypadala relativně neškodně. Kdokoli, Rus nebo cizinec, kdo se pokoušel zabránit zapojení mafie do svého podnikání, dostal jedno jediné varování – obvykle byl zbit nebo mu zapálili nějakou budovu – a potom už následovala poprava. A to platilo i pro ředitele největších bank.

Druhým faktorem byla bezmocnost milice, která neměla dostatek prostředků ani zkušeností, takový uragán zločinu a násilí, jaký se měl rozpoutat po pádu komunismu, jednoduše nečekala, a tak se s ním nedokázala vypořádat.

A třetím faktorem bylo, že Rusko je zvyklé na pandemicky rozšířenou korupci. Dramatická inflace, která začala po roce 1991, dokud se kolem roku 1995 neustálila, tomu také napomohla.

Za komunistů se kurz držel na dvou dolarech za rubl, což bylo vzhledem ke skutečné hodnotě a kupní síle směšné a umělé, ale SSSR, kde nebyl problémem nedostatek peněz, ale nedostatek zboží, se toho držel. Inflace jedním tahem vymazala všechny úspory a z lidí pracujících za státem stanovený plat udělala chudinu.

Když policajt pracující na ulici bere týdenní mzdu, která stačí tak na nákup jednoho páru ponožek, těžko ho budete přesvědčovat, aby si nevzal bankovku zastrčenou v evidentně padělaném řidičském průkazu.

Ale to je jen bezvýznamná maličkost. Ruská mafie prorostla celým systémem až k vysokým úředníkům a téměř celou byrokracii získala za své spojence. A v Rusku řídí byrokracie všechno.

Povolení, průkazy, výpisy k nemovitostem, koncese, průmyslové licence – to všechno si můžete koupit přímo u příslušného úředníka a mafie tím získává astronomický profit. Dalším kouzlem, které udivilo pozorovatele, bylo, s jakou rychlostí se ruská mafie přesunula od tradičního raketýrinku (který si ovšem ponechala a který držela pevně v rukou) k legitimnímu obchodu. Americká Cosa nostra musela vyčkat jednu generaci, než si uvědomila, že počestný obchod prováděný za pomoci nepočestně nabytých peněz dobře poslouží – jednak k rozhojnění zisků a jednak k praní špinavých peněz. Rusové to zvládli za pět let, a tak kolem roku 1995 už vlastnili nebo ovládali čtyřicet procent národního hospodářství. V téže době také mafie začala působit v mezinárodním měřítku, zaměřila se na tři své speciality, zbraně, drogy a zpronevěry, vše jištěné okamžitě uplatňovaným násilím, a soustředila se na celou západní Evropu a na severní Afriku.

Problém byl v tom, že kolem roku 1998 to přehnali. Rychle rostoucí parazit zlomil svůj hostitelský organismus, ruskou ekonomiku. Jen v roce 1996 bylo ukradeno a ilegálně vyvezeno za padesát miliard dolarů ruského bohatství, především zlata, diamantů, vzácných kovů, ropy, plynu a dřeva. Vše bylo koupeno za téměř bezcenné rubly, a ještě navíc za směšně sražené ceny, od byrokratů pracujících ve státním aparátě, a potom za hranicemi prodáno za dolary. Něco z těch dolarů se zase zpětně proměnilo v kousek té vířící vichřice rublů a pomohlo vytvořit ještě víc úplatků a zločinů. Ostatní dolary byly uloženy v zahraničí.

Wyatt dál usrkával pivo a pochmurně řekl: „Potíž je v tom, že pustili státu žilou až moc. Zkorumpovaní politici, dokonce ještě o něco víc zkorumpovaní úředníci, a pak gangsteři – všichni vespolek zamordovali tu slepici snášející zlatá vajíčka, díky níž zbohatli. Četl jste někdy něco o počátcích Třetí říše?“

„Ano, kdysi dávno. Proč?“

„Pamatujete se, jak tam popisovali poslední dny Výmarské republiky? Fronty nezaměstnaných, pouliční zločinnost, úspory pryč, polívka pro chudé, v Říšském sněmu se vztekle hašteří nuly, zatímco země bankrotuje… Tak přesně tohle se děje tady. Všechno pěkně znova. Sakra, musím už jít. Mám se s někým sejít na oběd. S chutí jsem si s vámi popovídal, pane…“

„Jefferson.“

Žádná fanfára. Pan Wyatt určitě nečte londýnský Daily Telegraph.

Zajímavé, pomyslel si londýnský novinář, když Kanaďan odešel. Všechno, co si zjistil v archivech deníku, naznačovalo, že muž, se kterým měl dělat rozhovor, je ten, kdo má zachránit národ.

V půl sedmé předjela dlouhá černá čajka. Jefferson už čekal v hale. Byl neochvějně přesný a od ostatních vyžadoval totéž. Na sobě měl tmavošedé kalhoty, blejzr, zbrusu novou bílou bavlněnou košili a drahou kravatu. Působil dojmem Angličana každým coulem – byl upravený, slušně vychovaný a úzkoprsý.

Čajka se prodírala večerním provozem a mířila na sever, ke Kiselnému bulváru. Odbočila kousek před Sadovým okruhem. Jakmile se přiblížila k zelené ocelové bráně, řidič vytáhl z kapsy saka ovladač a stiskl knoflík. Kamery na vršku zdi zachytily blížící se vůz a strážný u brány si na monitoru prohlédl značku. Souhlasila, a tak se křídla brány odsunula do stran.

Když bylo auto uvnitř, brána se zase zavřela a strážný došel k okénku řidiče. Ověřil si jeho totožnost, nahlédl dozadu, kývl a spustil ocelové hroty.

Boris Kuzněcov, kterému zavolali od brány, už stál u vchodu a přivítal hosta. Zavedl britského novináře do dobře zařízené recepce v prvním patře. Místnost sousedila na jedné straně s Komarovovou kanceláří a na druhé s tou, v níž dřív sídlil nebožtík N. I. Akopov.

Igor Komarov nedovoloval, aby se v jeho přítomnosti pilo nebo kouřilo. To Jefferson nevěděl, protože se o tom jeho zdroje nezmiňovaly. Muž, který nepije, to je v zemi, kde alkohol je téměř důkazem mužnosti, rarita. Jefferson si prohlédl spoustu videozáznamů ukazujících Komarova v jeho převleku za muže z lidu. Na nich měl v ruce obligátní sklenku a po ruském způsobu do sebe převracel nespočetné přípitky – a nevypadalo to, že by mu to škodilo. Nevěděl, že Komarov měl ve sklenici vždycky pramenitou vodu. Ten večer se podávala jen káva a Jefferson se s tím smířil.

Po pěti minutách vešel Igor Komarov, muž imponující postavy, kolem padesátky, s šedými vlasy, asi metr osmdesát vysoký, s pronikavýma oříškovýma očima, které jeho věrní popisovali jako „hypnotické“.

Kuzněcov vystřelil z křesla a Jefferson jej následoval jen o maličko pomaleji. Politikův poradce pro vztahy s veřejností oba muže představil a oni si potřásli rukama. Komarov se posadil první – do koženého křesla, které bylo o něco vyšší než ta, v nichž seděli ostatní dva muži. Jefferson vytáhl z náprsní kapsy maličký záznamník a zeptal se, jestli proti tomu nic nenamítají. Komarov sklonil hlavu, aby naznačil, že chápe neschopnost většiny západních novinářů zvládnout těsnopis. Kuzněcov povzbudivě pokývl Jeffersonovi, že může začít.

„Pane prezidente, nejdůležitější zprávou posledních dní je rozhodnutí Dumy prodloužit prozatímní prezidentství o tři měsíce, ale uspíšit volby v příštím roce a přesunout je na leden. Jak se na toto rozhodnutí díváte?“ Kuzněcov rychle překládal a pak se zaposlouchal do zvučné Komarovovy ruštiny. Když šéf strany domluvil, tlumočník se otočil k Jeffersonovi.

„Krátce řečeno, já i celá Unie vlasteneckých sil jsme tímto rozhodnutím zklamáni, ale jako demokraté je přijímáme. Nebude pro vás tajemstvím, pane Jeffersone, že v této zemi, kterou hluboce miluji, je špatná situace. Nekompetentní vlády příliš dlouho tolerovaly plýtvání v celé ekonomice, korupci a zločin. Náš lid trpí. Čím déle to bude trvat, tím horší to bude. Proto musíme onoho odkladu litovat. Věřím, že bychom získali prezidentský úřad letos v říjnu, ale pokud to musí být leden, tedy zvítězíme v lednu.“

Mark Jefferson byl příliš zkušený, než aby si neuvědomil, že odpověď je přehnaně pohotová, nazkoušená, že politika se na totéž ptali už mnohokrát a on odpověď chrlí, jako by říkal básničku naučenou zpaměti. V Británii a v Americe je zvykem, že politici se v přítomnosti zástupců tisku, z nichž mnohé ostatně dobře znají a oslovují křestním jménem, chovají podstatně uvolněněji. Jefferson se pyšnil tím, že dokáže vytvořit hlubší portrét, že používá jak vlastní slova toho, s kým mluví, tak své dojmy, takže nevznikne litanie politických klišé, ale plnokrevný novinový článek. Ale tenhle člověk byl jako automat. Z vlastní zkušenosti sice věděl, že východoevropští politici jsou od zástupců tisku zvyklí na daleko větší projevy úcty než britští nebo američtí, ale tohle bylo přece jen něco jiného. Rus byl škrobený a formální jako krejčovská figurína.

A po třetí otázce Jeffersonovi došlo proč: bylo jasné, že Komarov média a vůbec to, že s ním někdo dělá interview, nenávidí. Londýňan se pokusil použít lehký tón a prolomit ledy, ale Rus nedal najevo ani špetku pobavení. Politik, který sám sebe bere tak smrtelně vážně, to není nic nového, ale tenhle chlap se sám sobě klaněl prostě fanaticky. Odpovědi z něj šly, jako kdyby měl pod stolem nápovědu.

Zmateně se podíval na Kuzněcova. Na mladém šéfovi přes vztahy s veřejností a tlumočníkovi bylo jasně poznat, že má americkou výchovu, je bilingvní, světem protřelý a vzdělaný, ale přitom se k Igoru Komarovovi choval se psí oddaností. Jefferson to zkusil znovu.

„Sám víte, pane, že v Rusku se většina reálné moci soustředí do úřadu prezidenta. Mnohem víc než do rukou amerického prezidenta nebo britského premiéra. Když přemýšlíte o šesti prvních měsících, v nichž se tato moc ocitne ve vašich rukou, jaké změny by objektivní pozorovatel zaznamenal? Jinými slovy, jaké jsou vaše priority?“

A zase přišla odpověď jako z politického článku. Rutinní zmínka o nutnosti rozdrtit organizovaný zločin, zreformovat byrokracii a zbavit se její zátěže, oživit zemědělskou výrobu, provést reformu měny. Další otázky, totiž jak konkrétně to chce dokázat, vedly jen k nic neříkajícím klišé. Žádný západní politik by se z toho podobným způsobem nedostal, ale na Komarovovi bylo jasně vidět, že očekává, že tím Jefferson bude naprosto uspokojen.

Brit si vzpomněl na rozhovor se šéfredaktorem a zeptal se Komarova, jak by viděl postavení Ruska ve společnosti národů po pěti letech vlády UVS. A poprvé se dočkal nějaké reakce.

Něco z toho, co řekl, jako kdyby Komarovem otřáslo. Jako kdyby dostal elektrickou ránu. Rus jen seděl a upřeně jej pozoroval těma svýma nehybnýma světle hnědýma očima, až to Jefferson už nevydržel a podíval se na svůj záznamník. Ani on, ani Kuzněcov si nevšimli, že prezident UVS smrtelně zbledl a na tvářích se mu rozhořely dvě malé, jasně rudé skvrny. Komarov najednou beze slova vstal a odešel z místnosti, prošel dveřmi do své kanceláře a zavřel za sebou. Jefferson zdvihl obočí a tázavě se podíval na Kuzněcova. Mladík byl očividně stejně zmatený jako on, ale jeho vrozená zdvořilost nakonec nabyla vrchu.

„Panu prezidentovi to jistě nebude trvat dlouho. Bezpochyby si jen vzpomněl na něco naléhavého, co musí bez meškání udělat. Jakmile s tím bude hotov, okamžitě se vrátí.“

Jefferson se natáhl a vypnul záznamník. Po třech minutách a krátkém telefonickém hovoru se Komarov vrátil, posadil se a umírněným hlasem odpověděl na otázku. Jakmile začal, Jefferson znovu zapnul záznamník.

O hodinu později Komarov naznačil, že interview je u konce. Vstal, prkenně pokývl Jeffersonovi a odporoučel se do své kanceláře. Ve dveřích pokývl na Kuzněcova, ať jde s ním.

Šéf propagandy se vynořil dvě minuty nato a bylo jasné, že jej něco znepokojilo.

„Obávám se, že máme problémy s dopravou,“ řekl, když doprovázel Jeffersona po schodech dolů do haly.

„Vůz, který vás přivezl, musel v naléhavé záležitosti odjet, a ostatní auta patří členům vedení, kteří tu pracují přes čas. Mohl byste se vrátit do Nacionálu taxíkem?“

„No… jistě, myslím, že ano,“ řekl Jefferson, který teď zatoužil, aby si byl býval zajistil vlastní dopravu z hotelu a poručil řidiči počkat na něj tady. „Snad byste mi mohl nějaký objednat?“

„Obávám se, že takhle pozdě v noci už telefonické rezervace nepřijímají,“ řekl Kuzněcov, „ale ukážu vám, kde si taxi seženete.“

Zavedl vyděšeného komentátora hlavními dveřmi ven a k ocelové bráně, která se odsunula a pustila je na ulici. Když se ocitli na chodníku, Kuzněcov ukázal na asi sto metrů vzdálený Kiselnyj bulvár.

„Támhle na bulváru si chytíte projíždějící taxík za pár vteřin a v téhle denní době se k hotelu dostanete za čtvrt hodiny. Doufám, že si rozumíme. Bylo mi opravdu potěšením setkat se s vámi, pane.“

A s tím odešel. Mark Jefferson, krajně vyvedený z míry, se vydal uličkou ke hlavní třídě. Při chůzi šermoval záznamníkem, který pořád držel v ruce. Nakonec, když se už blížil k bulváru, si jej strčil do náprsní kapsy blejzru. Podíval se na obě strany, jestli neuvidí taxík. Jak se dalo čekat, v dohledu nebyl žádný. S naštvaným zavrčením se vydal nalevo, ke středu Moskvy, a při chůzi se co chvíli ohlížel po nějakém taxíku.

Dva muži v černých kožených bundách uviděli, jak vychází z uličky na bulvár a míří k nim. Jeden z nich otevřel zadní dveře auta a oba vystoupili. Když byl Angličan deset metrů od nich, oba sáhli do kapes a vytáhli revolvery s tlumiči. Neřekli ani slovo, zato vypálili dvě kulky. Obě zasáhly novináře do prsou.

Síla úderů jdoucího muže zastavila. Potom vypověděly službu nohy a on se jednoduše posadil. Trup se začal hroutit k zemi, ale dva zabijáci už byli u něj. Jeden jej podržel a druhý vklouzl rukou do saka a bleskurychle vytáhl z jedné náprsní kapsy záznamník a ze druhé peněženku. Jejich auto předjelo a oni si naskočili. Jakmile vůz odburácel pryč, objevila se náhodná kolemjdoucí, podívala se na ležící tělo, pomyslela si, že to bude zase nějaký ožrala, ale pak uviděla, jak zpod něj vytéká krev, a dala se do křiku. Čísla auta si nikdo nevšiml. Stejně bylo falešné.

OSMÁ KAPITOLA

V restauraci kousek od místa vraždy někdo zaslechl křičící ženu, vyhlédl ven, vytočil nula tři a přivolal sanitku. Posádka sanitky si myslela, že asi jde o srdeční příhodu, ale jen dokud neobjevila v předku dvouřadového modrého blejzru otvory po kulkách a nevšimla si louže krve pod tělem. Auto se vyřítilo k nejbližší nemocnici a saniťák ještě za jízdy zavolal milici.

Hodinu nato už inspektor Vasilij Lopatin z oddělení vražd nerudně pozoroval mrtvolu ležící na vozíku v jednotce intenzivní péče Botkinovy nemocnice. Chirurg, který měl noční službu, si stahoval gumové rukavice.

„Nedalo se nic dělat,“ řekl mu lékař. „Jedna zblízka mířená střela prošla přímo srdcem. Pořád je někde uvnitř. Při pitvě vám ji vyjmu.“

Lopatin přikývl. To je tedy vážně pomoc! V Moskvě je tolik střelných zbraní, že by se jimi mohla přezbrojit armáda, takže jeho šance, že najde tu zbraň, ze které byla střela vypálena, nemluvě o jejím vlastníkovi, se rovnaly téměř nule – a on to věděl. Když dorazil na Kiselnyj bulvár, zjistil, že žena, která údajně vraždu viděla, je pryč. Prý viděla dva zabijáky a auto. Popis žádný. Ze tváře patřící bledému pihovatému tělu ležícímu na vozíku vzpurně trčely zrzavé vousy. Na tváři se usadil mírně překvapený výraz. Ošetřovatel přetáhl přes mrtvolu roušku, aby zabránil světlu ze zářivek lesknout se v očích, které už stejně nic neviděly.

Tělo teď bylo nahé. Na stolku vedle ležely šaty a nerezová vanička s hromádkou osobních věcí. Detektiv ke stolku došel, vzal si sako a podíval se na značku pod límečkem. Jeho nálada rázem klesla na bod mrazu. Bylo z ciziny.

„Dovedete přečíst tohle?“ požádal chirurga.

Doktor zamžoural na nášivku.

„L-A-N-D-A-U,“ přehláskoval pomalu – a potom vyluštil i to, co stálo pod jménem krejčího. „Bond Street.“

„A tohle?“ ukázal Lopatin na košili.

„Marks & Spencer,“ četl chirurg. „To je v Londýně,“ dodal snaživě. „A řekl bych, že ta Bond Street taky.“ Ruština má dobrou dvacítku výrazů pro lidské exkrementy a jisté části mužských i ženských genitálií. Lopatinovi teď defilovaly hlavou jeden po druhém. Ach bože. Britský turista. Obyčejné přepadení, jenže se špatným koncem – a on to musí být zrovna britský turista. Přesunul se k osobním věcem. Nebylo jich mnoho. Samozřejmě žádné mince; ruské mince dávno ztratily jakou-koli hodnotu. Úhledně složený bílý kapesník, malý igelitový sáček, pečetní prsten, hodinky. Usoudil, že ta žena, která se dala do křiku, asi zabránila lupičům vzít mu z ruky hodinky a stáhnout prsten.

Ale ani na jednom z těch předmětů nebylo nic, co by umožnilo identifikaci. A co horšího, peněženka byla pryč. Vrátil se zase k šatům. Uvnitř bot, nízkých, černých a šněrovacích, bylo jediné slovo: Church. Na tmavě šedých ponožkách nebylo nic a na slipech se opakoval nápis Marks & Spencer. Kravata byla podle doktora od někoho, kdo se jmenoval „Turnbull & Asser“ a sídlil na Jermyn Street. Určitě zase Londýn.

Víc ze zoufalství než s nadějí se Lopatin vrátil ke blejzru. A vida, ošetřovatel něco přehlédl. Ve vnější náprsní kapse, v té, jak si do ní muži dávávají brýle, bylo něco tvrdého. Vytáhl perforovanou kartičku z tvrdého plastiku. Hotelový klíč, ne ten staromódní, ale takový ten počítačový. Nebylo na něm číslo pokoje – samozřejmě kvůli bezpečnosti, aby to odradilo zloděje – ale zato logo hotelu Nacionál.

„Kde je tu telefon?“ zeptal se.

Kdyby nebyl srpen, byl by Benny Svenson, hlavní recepční Nacionálu, asi doma. Ale teď bylo turistů hodně a dva zaměstnanci leželi doma s letním nachlazením. Pracoval pozdě do noci. Najednou mu zavolali z ústředny. „Volají z milice, pane Svensone.“

Stiskl tlačítko a na druhém konci linky se ozval Lopatin.

„To je ředitel hotelu?“

„Ano, tady Svenson. S kým mluvím?“

„Inspektor Lopatin, oddělení vražd, moskevská milice.“ Svensonovi spadlo srdce do kalhot. Opravdu ten člověk řekl oddělení vražd?

„Bydlí u vás nějaký britský turista?“

„Jistě. Několik. Nejméně deset. Proč?“

„Říká vám něco tenhle popis? Vysoký asi metr sedmdesát, krátké zrzavé vlasy, zrzavé vousy, tmavomodré dvouřadové sako, kravata s příšerným proužkem.“ Svenson zavřel oči a polkl. Ne, to ne, to přece nemůže být nikdo jiný než pan Jefferson. Ještě dneska večer ho viděl v hale, jak čeká na vůz.

„Proč se ptáte?“

„Byl přepaden. Je v Botkinově. Víte, kde to je? Kousek za Hipodromem.“

„Jistě, vím. Ale říkal jste, že jste z oddělení vražd.“

„Je mi líto. Je mrtvý. Zřejmě mu ukradli peněženku a všechny papíry, ale nechali tu plastikový klíč od pokoje se znakem vašeho hotelu.“

„Počkejte tam, inspektore. Hned jedu.“

Ale Benny Svenson několik minut jen seděl za stolem a třásl se hrůzou. Za dvacet let v branži se mu nikdy nestalo, že by hosta zavraždili.

Jedinou jeho vášní kromě práce byl bridž. Vzpomněl si, že jeden z jeho častých partnerů pracuje na britském velvyslanectví. Podíval se do svého adresáře, našel diplomatovo domácí číslo a vytočil je. Bylo deset minut před půlnocí a jeho přítel spal, ale rychleji se probrat ani nemohl, když se dozvěděl, co se děje.

„Propána, Benny, ten novinář? Co píše do Telegraphu!

Ani jsem nevěděl, že je ve městě. Ale stejně díky.“ Tak teď začne pekelný tanec, pomyslel si diplomat, jakmile položil sluchátko. Britští občané v nesnázích, ať už živí nebo mrtví, samozřejmě patří konzulárnímu oddělení, ale on cítil, že tohle musí ještě před ránem někomu říct. Zavolal Jocku Macdonaldovi…

MOSKVA, ČERVEN 1988

Valerij Kruglov byl doma už deset měsíců. U zdrojů získaných v zahraničí je vždycky to riziko, že jakmile se vrátí domů, rozmyslí si to, nenavážou kontakt a zničí všechny kódy, inkousty a papíry, které dostali. Agentura s tím nemohla vůbec nic dělat, leda snad dotyčného muže udat, ale to by bylo zbytečné, kruté a nevýhodné. Pracovat proti tyranii zevnitř, na to jsou potřeba pevné nervy – a ne každý je má.

Monka, stejně jako všechny, kdo pracovali v Langley, nikdy nenapadlo srovnávat ty, kdo pracovali proti Moskvě, s americkým zrádcem. Ten zrazoval celý americký lid a jeho demokraticky zvolenou vládu. Pokud byl odhalen, jednalo se s ním po lidsku, dostalo se mu spravedlivého soudu a měl nejlepšího právníka, jakého si sehnal. Rus pracoval proti násilné despocii zastupované ne víc než deseti procenty národa, která držela zbývajících devadesát procent lidí ve stavu podřízenosti. A pokud jej chytili, byl zmlácen, zastřelen bez soudu nebo poslán do pracovního tábora.

Ale Kruglov slovo dodržel. Třikrát poslal přes mrtvé schránky zajímavé dokumenty pocházející přímo ze sovětského ministerstva zahraničí. Jeho americký protějšek je náležitě maskoval, aby chránil zdroj, a díky nim znal vyjednávací pozici Sovětů ještě dřív, než se usedlo ke stolům. V letech 1987 a 1988 směřovaly východoevropské satelitní státy k otevřené vzpouře – v Polsku už začala, v Rumunsku, Maďarsku a v Československu to vřelo. Bylo životně důležité vědět, co se s tím Moskva chystá udělat. Vědět, nakolik se Moskva sama cítí slabá a demoralizovaná, bylo zásadní věcí. Kruglov jim to odhalil. Ale v květnu agent s krycím jménem Delfy ohlásil, že potřebuje přímou schůzku. Má něco důležitého a chce vidět svého přítele Jasona. Harry Gaunt z toho byl celý špatný.

„Dost velká bída byla už ta Jalta. Nikdo jsme tady ani nespali. Dobře, dokázals to. Ale mohla to být i past. A tohle zrovna tak. Jasně, kódy naznačují, že je v pořádku. Ale chytit ho stejně mohli. Mohl začít zpívat. A ty toho víš až moc.“

„Harry, dneska už do Moskvy jezdí statisíce amerických turistů. To není jako za starých časů. KGB je nemůže sledovat všechny. Když budu mít dokonalé krytí, budu jedním z mnoha. Museli by mě nachytat přímo při akci. A že by mučili amerického občana? Dneska? Krytí bude perfektní. Opatrný být umím. Mluvím rusky, ale budu předstírat, že ne. Prostě neškodný americký potrhlík s bedekrem v ruce. Nevypadnu z role, dokud nebudu vědět, že mě nikdo nesleduje. Věř mi.“

Amerika je bohatá a nepřeberná zásobárna nejrůznějších uměleckých nadací. Jedna z nich nachystala pro skupinu studentů prohlídku několika moskevských muzeí. Hlavním bodem programu měla být návštěva proslulého Muzea východního umění na Obuchově ulici. Monk se na ni přihlásil jako postgraduální student.

Všechny papíry doktora Philipa Peterse nejen že byly dokonalé, ony byly pravé. Skupina studentů dorazila na moskevské letiště v polovině června a Kruglov o tom byl informován.

Ujal se jich obligátní průvodce z Inturistu a ustájil je v příšerném hotelu Rossija, který je skoro tak velký jako Alcatraz, ale komfortem za ním pokulhává. Třetího dne navštívili Muzeum východního umění. Monk si už ve Státech nastudoval podrobnosti. Mezi skříněmi s exponáty byly volné prostory, odkud by určitě našel „nenápadné“, kdyby Kruglova nějací sledovali.

Svého muže zahlédl asi po dvaceti minutách. Monk poslušně následoval průvodce a Kruglov se držel daleko za skupinou. A když konečně namířil do kavárny, byl si už zcela jist, že nemají žádné „ocásky“.

Muzeum východního umění totiž čirou náhodou mělo kavárnu – a kavárny mívají příslušenství. Dali si kávu každý zvlášť, ale Monk si Kruglova prohlédl. Kdyby jej chytili, kdyby jej mučili na KGB a kdyby se jim podřídil, něco by určitě měl v očích. Strach. Zoufalství. Varování. Kruglovovi se ale kolem očí dělaly vrásečky od radosti. Buď je to ten nejmazanější dublér, jakého kdy svět viděl, nebo je čistý. Monk vstal a odešel na toaletu. Kruglov se vydal za ním. Počkali, až muž, který si umýval ruce, odejde, a pak se objali.

„Jak se máš, příteli?“

„Dobře. Mám teď vlastní byt. Je báječné mít trochu soukromí. Děti mě můžou navštěvovat a já mám kam je uložit na noc.“

„Nikdo tě nepodezřívá? Myslím kvůli těm penězům.“

„Kdepak. Byl jsem moc dlouho venku. Dneska každý urve, co může. A všichni trochu výš postavení diplomati si vozí ze zahraničí spousty věcí. Byl jsem až moc naivní.“

„Věci se opravdu mění – a my jim ještě trochu pomůžeme,“ řekl Monk. „Brzy bude po diktatuře a ty budeš žít svobodně. Už to dlouho nepotrvá.“

Dovnitř vešlo pár školáků, za hlasitého brebentění se vyčurali a zmizeli. Oba muži si myli ruce, dokud nebyla mládež pryč. Monk už předtím nechal pro jistotu vodu téct. Starý trik, ale pokud mikrofon není hodně blízko nebo pokud nemluvíte hodně nahlas, zurčení vody obvykle zabírá.

Mluvili spolu ještě deset minut a Kruglov mu předal balíček, který přinesl. Skutečné dokumenty, kopie přímo z kanceláře ministra zahraničí Eduarda Ševardnadzeho. Znovu se objali a odešli každý zvlášť. Monk našel svou skupinu a dva dny nato s ní odletěl. Ještě předtím ale doručil zásilku na rezidenturu CIA na velvyslanectví. Když se doma analytici podívali na materiály, dozvěděli se, že SSSR balí všechny programy pomoci třetímu světu, dokonce včetně Kuby. Hospodářství se hroutilo a konec byl na dohled. Rozvojový svět už nebude možné používat jako prostředek k vydírání Západu. Na ministerstvu zahraničí budou mít radost.

Byla to druhá tajná návštěva Jasona Monka v SSSR. Když se vrátil domů, dozvěděl se, že mu zajistila další povýšení. A také že Nikolaj Turkin, agent Lysander, se stěhuje do východního Berlína jako velitel všech operací správy K tamější obří rezidentury KGB. Bylo to vysoké postavení – a jediné, z nějž byl přístup k informacím o všech sovětských agentech v západním Německu.

Hlavní recepční hotelu a šéf britské rezidentury dorazili do Botkinovy nemocnice jen pár vteřin po sobě a oběma jim ukázali cestu do malého nemocničního pokoje, kde na ně čekala zahalená mrtvola a u ní inspektor Lopatin.

Představili se navzájem. „Z velvyslanectví,“ řekl stručně Macdonald.

Lopatin se ze všeho nejdříve zajímal o přesnou identifikaci. To nebyl problém. Svenson s sebou přinesl pas mrtvého a fotografie dokonale odpovídala. Formalitám pak bylo zcela učiněno zadost tím, že se Svenson na chvilku podíval na tvář mrtvého.

„Příčina smrti?“ zeptal se Macdonald.

„Kulka prošla srdcem,“ řekl Lopatin.

Macdonald si prohlédl sako. „Tady jsou dva otvory,“ poznamenal klidně.

Všichni se znovu podívali na sako. Dva otvory po kulkách. Ale v košili byl jen jeden. Lopatin se ještě jednou podíval na mrtvolu. V hrudníku měla jediný otvor.

„Druhá kulka musela zasáhnout peněženku a zastavit se v ní,“ usoudil. Nevesele se ušklíbl. „Aspoň těm hajzlům nebudou kreditkarty k ničemu.“

„Měl bych se vrátit do hotelu,“ řekl Svenson. Bylo vidět, že to s ním hodně otřáslo. Proč jen si ten chlap nevzal hotelovou limuzínu, kterou mu nabízel! Macdonald jej doprovodil ke dveřím nemocnice.

„Musí to pro vás být hrozné,“ řekl soucitně. Švéd přikývl. „Raději bychom měli vyřídit všechny náležitosti co nejrychleji. Předpokládám, že má v Londýně manželku.

Osobní věci… nemohl byste uklidit jeho pokoj a sbalit jeho věci? Pošlu pro ně ráno auto. Budu vám velmi zavázán.“

Potom se Macdonald vrátil do pokoje a promluvil si s Lopatinem.

„Milý příteli, s tímhle budou potíže. To je moc mizerná věc. Ten člověk byl svým způsobem slavná osobnost. Novinář. Bude kolem toho rozruch. Jeho deník má tady v Moskvě kancelář. Udělají z toho velkou záležitost. A všechen ostatní zahraniční tisk zrovna tak. Co kdybyste tuhle stránku věci radši nechal na našem velvyslanectví? Fakta jsou přece jasná, ne? Přepadení s tragickým koncem. Lupiči na něj téměř určitě zavolali rusky a on jim nerozuměl. Mysleli si, že se jim chce bránit, a vystřelili. Tragédie. Takhle nějak to muselo být, nemyslíte?“ Lopatin s tím souhlasil. „Jistě, přesně to si myslím taky.“

„Takže vaším úkolem bude najít vrahy – a mezi námi profesionály, co si budeme říkat. Bude to těžká práce. Co kdybychom nechali repatriaci těla na našich lidech z konzulárního? A starosti s britským tiskem zase na nás. Souhlasíte?“

„Ano, myslím, že je to rozumné.“

„Budu potřebovat jen jeho osobní věci. Stejně nemají žádný vztah k případu. Něco říct by mohla peněženka, pokud se vůbec někdy najde. A kreditkarty, pokud se je někdo pokusí použít, o čemž pochybuji.“

Lopatin se podíval na vaničku a její bídný obsah.

„Budete mi muset podepsat převzetí,“ řekl pak.

„Jistě. Připravte si formulář.“

Nemocnice dodala obálku, do níž zalepili: jeden prsten pečetní, jedny hodinky náramkové, zlaté, s páskem z krokodýlí kůže, jeden složený kapesník, jeden sáček igelitový s obsahem. Macdonald podepsal papíry a odnesl si to všechno na velvyslanectví.

Ani jeden z nich nemohl vědět, že dva zabijáci sice provedli všechny instrukce, ale i tak se nechtě dopustili dvou chyb. Měli příkaz odstranit peněženku a s ní i všechny dokumenty umožňující identifikaci, včetně osobního průkazu, a za každou cenu se zmocnit záznamníku. Nevěděli, že Britové ani doma nemusejí nosit stále u sebe žádný průkaz, a že když vycestují do zahraničí, potřebují jen pas; pas, který většinou zůstane v hotelu. Také přehlédli tenký plastikový klíč od pokoje, zastrčený ve vnější náprsní kapse. Spojením těchto dvou věcí se stalo, že k pozitivní identifikaci došlo ani ne dvě hodiny po vraždě.

Druhé nedopatření se jim nedalo vyčítat. Jedna ze střel totiž vůbec nezasáhla peněženku. Narazila na záznamník, který ležel na prsou, v kapse saka. Zničila citlivý mechanismus a roztrhala tenoučký pásek na kousky, takže si jej už nebylo možné přehrát.

Inspektor Novikov si dohodl rozhovor s personálním šéfem ústředí UVS na desátého srpna v deset hodin dopoledne. Byl trochu nervózní a očekával, že s ním budou jednat stroze a brzy ho vysypou. Pan Žilin měl trojdílný tmavě šedý oblek a vybrané způsoby, k nimž se ještě přidával tenký knírek na horním rtu a brýle bez obrouček. Působil dojmem staromódního byrokrata, jímž také opravdu byl.

„Mám málo času, inspektore. Prosím, vyložte mi, o co jde.“

„Jistě, pane. Vyšetřuji smrt jednoho muže, o kterém si myslíme, že by to mohl být zločinec. Lupič. Jeden z našich svědků tvrdí, že jej viděl potloukat se tady v okolí. Přirozeně mi dělá starosti, jestli se nepokoušel v noci se sem vloupat.“

Žilin se lehounce usmál. „O tom pochybuji. Žijeme v neklidných dobách, inspektore, a bezpečnostní opatření v této budově jsou velmi dobrá.“

„To rád slyším. Ale… neviděl jste toho muže někdy?“ Žilin se nedíval na fotografii víc než vteřinu. „Proboha, to je Zajcev.“

„Kdo?“

„Zajcev, náš uklizeč. Říkal jste lupič? Nesmysl.“

„Řekněte mi o tom Zajcevovi něco víc, prosím.“

„Není co. Zaměstnali jsme ho asi před rokem. Bývalý voják. Zdál se nám být důvěryhodný. Chodil sem každou noc od pondělka do soboty uklízet kanceláře.“

„Ale v poslední době ne, že?“

„Ne, prostě se neukázal. Po dvou dnech jsem musel najít náhradu. Válečnou vdovu. Velmi svědomitou.“

„Kdy to asi bylo? Myslím – kdy se neukázal?“

Žilin došel k registračce a vytáhl složku. Vůbec působil dojmem, že má nějakou složku na cokoli na světě.

„Tady to máme. Pracovní výkazy. Přišel jako obvykle v noci z patnáctého července na šestnáctého. Jako obvykle uklidil. Jako obvykle odešel před svítáním. Příští noc se už neobjevil a od té doby jsme ho neviděli. Ten váš svědek ho musel vidět někdy před ránem, jak odsud odchází. Což bylo naprosto obvyklé. Nebyl žádný lupič, byl uklizeč.“

„Tím se všechno vysvětluje,“ řekl Novikov.

„Ne tak docela,“ vyštěkl Žilin. „Řekl jste, že byl lupič.“

„Máme zprávy o tom, že dvě noci nato měl zřejmě prsty ve vloupání na Kutuzovově prospektu. Majitelka bytu jej identifikovala. O týden později byl nalezen mrtev.“

„Nevděčník,“ řekl Žilin. „Tahle vlna zločinu je hanebná. Měli byste s tím něco dělat.“

Novikov pokrčil rameny. „Snažíme se. Ale jich je hodně a nás málo. Chceme s tím něco dělat, ale nemáme žádnou podporu shora.“

„To se změní, inspektore, to se změní.“ V Žilinových očích se objevilo vizionářské světlo. „Za šest měsíců se stane prezidentem Igor Komarov. A pak uvidíte ty změny. Četl jste jeho projevy? Rozdrtit zločin, po tom odjakživa volá. Veliký muž. Doufám, že můžeme počítat s vaším hlasem.“

„To je bez řečí. Eee… nemáte soukromou adresu toho uklizeče?“

Žilin ji načmáral na kus papíru a ten mu podal.

Zajcevova dcera plakala, ale byla už smířena s osudem.

Podívala se na fotografii a přikývla. Potom zabloudila pohledem k lehátku opřenému o zeď v obýváku. Aspoň tu bude trochu víc místa. Novikov odešel. Musí to říct Volskému, ale tihleti stejně určitě nebudou mít na pohřeb. Radši ať se o to postará město. A márnice má stejné potíže jako byt Zajcevovy dcery – málo místa. Aspoň že Volskij bude moct jeden případ uzavřít. Co se týká oddělení vražd, o případ Zajcev prostě jen vzroste halda těch, které patří k oněm devadesáti sedmi procentům…

LANGLEY, ZÁŘÍ 1988

Seznam členů sovětské delegace předalo ministerstvo zahraničí CIA – to byla rutinní záležitost. Když se začala chystat konference o teoretické fyzice v Silicon Valley a někdo se zmínil, že by měli pozvat i delegaci z SSSR, málokdo věřil, že pozvání bude přijato.

Ale koncem roku 1987 už Gorbačovovy reformy začaly být vidět a uvolnění bylo zřetelně poznat i v oficiálních vztazích. Ke překvapení organizátorů semináře Moskva souhlasila a vyslala skupinku účastníků.

Jejich jména a nacionálie dostal imigrační úřad – a ten pak požádal ministerstvo zahraničí o prověření. SSSR dělal s výzkumem takové tajnosti, že Západ znal jména a práci jen nejužší hrstky největších hvězd sovětské vědy. Seznam dorazil i do Langley a tam skončil v divizi SV, v rukou Jasona Monka. Náhodou měl na něj zrovna čas. Jeho dva agenti v Moskvě stále pravidelně přispívali prostřednictvím mrtvých schránek a plukovník Turkin byl ve východním Berlíně a chystal se naprosto zničit všechny aktivity KGB v západním Německu.

Monk prověřil seznam osmi sovětských vědců, kteří měli přijet na listopadovou konferenci do Kalifornie, obvyklými způsoby, ale bez jediného výsledku. Ani o jednom z těch lidí v CIA jaktěživi ani neslyšeli, natož aby je někdo někdy kontaktoval nebo získal pro spolupráci. Protože Monk se dovedl do každého problému zakousnout jako teriér, zkusil i poslední možnost. Rozhodl se kontaktovat FBI – a to i přesto, že vztahy mezi CIA a jeho domácím protějškem, kontrarozvědným oddělením FBI, byly napjaté a někdy i nepřátelské odjakživa – a od té záležitosti s Howardem to bylo ještě mnohem horší.

Byl to výstřel naslepo, ale věděl, že Úřad má mnohem úplnější seznamy lidí pocházejících ze Sovětského svazu, kteří kdy požádali o politický azyl v USA a kteří jej dostali, než jaké měla CIA. Výstřel naslepo to tedy nebyl v tom, jestli mu FBI dokáže pomoct, ale jestli by Sověti vůbec pustili do zahraničí vědce, který má v USA příbuzenstvo. Spíš měl dojem, že v žádném případě ne. Příbuzný ve Spojených státech byl pro KGB totéž co vážné ohrožení bezpečnosti.

Z osmi jmen na seznamu se v záznamech FBI o lidech, kteří kdy žádali o azyl, objevila dvě. Když je prověřil, zjistil, že první z nich je náhodná shoda – ruská rodina v Baltimoru neměla zhola nic společného s přijíždějícím ruským vědcem.

Druhé jméno bylo zvláštní. Ruská Židovka, uprchlice, která požádala o azyl na americké ambasádě ve Vídni, když byla v rakouském tranzitním táboře. Azyl dostala a už v Americe porodila syna, kterého však zapsala pod jiným jménem.

Jevgenija Rozinová, nyní žijící v New Yorku, dala svému synovi jméno Ivan Ivanovič Blinov. Ivan, syn Ivanův! Kluk musel být jistě nemanželský. Ale bylo jeho narození výsledkem nějakého vztahu s mužem v rakouském tranzitním táboře – nebo to byla starší záležitost? Na seznamu sovětských vědců byl jistý profesor doktor Ivan Je. Blinov. Nezvyklé jméno, tedy aspoň ta zkratka uprostřed. Monk nikdy nic takového neviděl. Skočil do Amtraku, zajel si do New Yorku a podíval se za paní Rozinovou…

Inspektor Novikov se rozhodl ohlásit svému kolegovi Volskému tu dobrou zvěst u piva po práci. Znovu v kantýně; pivo tam bylo levné.

„Hádej, kde jsem strávil dopoledne!“

„V posteli s nymfomaniakální baletkou.“

„To by šlo, ale já jsem byl na ústředí UVS.“

„Co? V tom hnojníku v Rybí uličce?“

„Ne, ten je jenom na ukazování. Komarov má skutečné ústředí v náramně pěkné vile hned u Sadového. Mimochodem, pivo platíš ty. Vyřešil jsem ti případ.“

„Který?“

„Toho starouše, co ho našli v lese u dálnice na Minsk. Dělal v ústředí UVS uklizeče, ale pak ho napadlo přilepšit si trochu loupeží. Tady jsou podrobnosti.“ Volskij přejel pohledem jediný list papíru, který mu Novikov podal.

„Mají v tom UVS poslední dobou nějakou smůlu,“ řekl.

„Jakto?“

„Minulý měsíc se utopil Komarovův osobní tajemník.“

„Sebevražda?“

„Ne, nic takového. Šel si zaplavat, ale ven z vody se už nedostal. I když vlastně… vylovili ho okus dál po proudu, minulý týden. A jeden chytrý pán, patolog, našel snubní prsten se jménem.“

„A kdy se podle toho tvého chytrého pána dostal pan tajemník do vody?“

„Někdy v půlce července.“

Novikov přemýšlel. Napadlo ho, že to pivo měl přece jen zaplatit on. Koneckonců dostane od Angličana tisíc liber. A teď má pro něj ještě něco navíc. Menší přídavek…

NEW YORK, ZÁŘÍ 1988

Bylo jí asi čtyřicet, byla tmavá, plná života a hezká.

Čekal v hale patřící k obytnému bloku, dokud nepřišla.

Byla vyzvednout syna ze školy. Hezký, asi osmiletý kluk. Jakmile se představil jako úředník z imigračního, úsměv jí zmizel ze tváře. Pro kteréhokoli přistěhovalce a člověka nenarozeného v Americe, ať má papíry jakkoli v pořádku, je slovo „imigrační“ čímsi, co vyvolává znepokojení, ne-li strach. Neměla na výběr, musela jej pozvat dovnitř. Posadila synka ke stolu v kuchyni toho malého, ale nesmírně úpravného bytu, a jakmile se zabral do úkolu, odešli do obýváku a dali se do hovoru. Zaujala obrannou pozici a byla na stráži.

Ale Monk se ani trochu nepodobal těm strohým a podmračeným úředníkům, které poznala před osmi lety, když bojovala o povolení k pobytu. Byl okouzlující, uměl se hezky usmívat – a ona se pomalu uvolňovala.

„Však víte, jak to v úřadě chodí, paní Rozinová. Papíry, papíry a zase papíry. Když jsou kompletně vyplněné, šéf je spokojen. A co se s nimi pak stane? Nic. Padá na ně prach v archivu. Ale když vyplněné nejsou, boss se zlobí. A potom pošlou nějaké malé kolečko, třeba mě, aby doplnilo podrobnosti.“

„Co chcete vědět?“ zeptala se. „Moje papíry jsou v pořádku. Pracuji jako ekonomka a překladatelka. Platím všechny daně. USA nic nedlužím.“

„To víme, paní. O nějakém nepořádku ve vašich papírech nemůže být ani řeč. Jste naturalizovaná, jste plnoprávná občanka. Všechno je v pořádku. Jde jen o to, že jste malého Ivana dala zapsat pod jiným jménem. Proč jste to udělala?“

„Dala jsem mu jméno po otci.“

„Jasně. Podívejte, máme rok 1988. Nikomu nevadí, když rodiče nejsou oddáni. Ale papíry jsou papíry. Potřebuji prostě znát jméno otce. Prosím.“

„Ivan Jevdokimovič Blinov,“ řekla.

Bingo. To je to jméno na seznamu. A dvě taková se těžko v celém Rusku najdou.

„Vy jste ho velmi milovala, viďte?“

Zahleděla se někam do dálky, jako někdo, kdo si vybavuje pradávnou vzpomínku. „Ano,“ zašeptala.

„Mohla byste mi o Ivanovi něco říct… prosím?“ Jason Monk měl mimo mnohá jiná nadání i ten dar, že se mu druzí lehce a rádi svěřovali. Když se syn za dvě hodiny vynořil s dokončeným úkolem z matematiky, ještě pořád mu povídala o jeho otci.

Narodil se v roce 1938 v Leningradě, jeho otec učil fyziku na univerzitě a matka byla učitelkou matematiky na základní škole. Otec jakoby zázrakem přežil předválečné stalinistické čistky, ale zemřel v roce 1942, za blokády. Matka v zimě 1942 z obleženého města unikla s pětiletým Váňou v náručí, s konvojem náklaďáků po zamrzlém Ladožském jezeře. Usadili se v městečku na Uralu a tam hoch vyrostl. Matka po celou tu dobu byla oddána pevné víře, že bude jednou stejně skvělý, jako byl jeho otec.

V osmnácti odjel do Moskvy, aby se pokusil dostat se na nejprestižnější technickou vysokou školu v SSSR, Ústav fyziky a technologie. Ke svému překvapení byl přijat. Pocházel ze skromných poměrů, ale otcova pověst, matčino úsilí, snad i geny, ale určitě jeho nadání, to vše převážilo. Ústav byl přes své skromně znějící jméno líhní nejskvělejších konstruktérů jaderných zbraní. Šest let nato dostal Blinov, tehdy stále ještě mladíček, nabídku na práci ve vědeckém městečku, které bylo tak tajné, že na Západě o něm celé roky ani neuslyšeli. Arzamas-16 se stal pro nové zázračné dítě sovětské vědy zároveň vybraným domovem i vězením.

Na sovětské poměry si tu žili luxusně. Měl byt, sice malý, ale jen jeho, obchody tu byly lepší než kdekoli v celé zemi, plat byl vysoký a prostředky na výzkum neomezené. Jednu věc ovšem neměl – právo odejít. Jednou ročně měl právo vybrat si dovolenou, ve schváleném letovisku a za zlomek skutečné ceny. A potom se zase vrátil zpátky, mezi všechny ty ostnaté dráty, otevíranou poštu, napíchnuté telefony a ostře sledovaná přátelství.

Ještě než mu bylo třicet, oženil se s Valjou, mladou knihovnicí a učitelkou angličtiny. Naučil se od ní jazyku, díky němuž si mohl v originále číst v záplavě technických publikací proudící ze Západu. Nejdřív spolu byli šťastni, ale pomalu začala jejich manželství podrývat jedna věc: zoufale toužili po dítěti, ale žádné pořád nemohli mít. Na podzim roku 1977 byl Ivan Blinov v lázeňském středisku na severním Kavkazu, které se jmenuje Kislovodsk, a tam se setkal s Žeňou Rozinovou. V jejich zlaté kleci to chodilo tak, že si museli s manželkou vybírat dovolenou každý jindy.

Ženě bylo devětadvacet a byla tedy o deset let mladší než on, pocházela z Minska, byla rozvedená, bezdětná, živá, netrpěla valnou úctou k režimu, neustále poslouchala „hlasy“ (Hlas Ameriky a BBC) a četla odvážné časopisy, jako třeba bylo Polsko, tištěné ve Varšavě a nesrovnatelně liberálnější a košatější než otravný a dogmatický sovětský tisk. Vědec žijící v izolaci z ní byl celý pryč. Dohodli se, že si budou psát, ale protože Blinov věděl, že jako nositeli státního tajemství mu budou prohlížet poštu, dal jí adresu na jednoho svého přítele v Arzamasu-16, kterému snad dopisy číst nebudou. V roce 1978 se dohodli a setkali se znovu, tentokrát v černomořském letovisku Soči. Blinovovo manželství už bylo manželstvím jen pro úřady. Z přátelství se Žeňou se vyklubal vášnivý vztah. Potřetí a naposledy se setkali v roce 1979 v Jaltě a uvědomili si, že se stále milují, ale že jejich láska nemá ádnou naději.

Cítil, že se nedokáže rozvést. Kdyby jeho žena někoho měla, bylo by to něco jiného. Ale ona nikoho neměla; nebyla zrovna krásná. Zato mu byla věrnou ženou po patnáct let – a že láska už je pryč? Tak to prostě chodí. Byli pořád přátelé a on by nedokázal ji ponížit rozvodem – obzvlášť v takové maličké komunitě, v jaké žili.

Žeňa to cítila stejně, ale z jiného důvodu. Řekla mu něco, s čím se mu zatím nikdy nesvěřila. Kdyby se vzali, zničilo by to jeho kariéru. Byla Židovka – a to samo o sobě stačilo. Už podala na OVIR žádost o emigraci do Izraele. Za Brežněva to určitému počtu Židů bylo umožněno. Políbili se, pomilovali se, rozešli se – a už se nikdy neuviděli.

„Zbytek znáte sám,“ řekla mu.

„Myslíte tranzitní tábor v Rakousku, naše velvyslanectví a tak?“

„Ano.“

„A Ivan Ivanovič?“

„Šest týdnů po dovolené v Jaltě jsem zjistila, že budu mít dítě. Ivan se narodil tady, je to americký občan. Aspoň on že vyroste na svobodě.“

„Psala jste si někdy s jeho otcem a oznámila jste mu to?“

„K čemu?“ zeptala se hořce. „Je ženatý. Žije ve zlaté kleci, je stejný vězeň jako každý zek někde v lágru. Co bych mohla dělat? Všechno mu to připomenout? Způsobit, že bude toužit po něčem, co nikdy nemůže mít?“

„A řekla jste synovi o jeho otci?“

„Ano. Že je to velký muž. A dobrý člověk. Ale že je daleko.“

„Věci se mění,“ řekl Monk žoviálně. „Dneska se už pravděpodobně může podívat i do Moskvy. Mám jednoho přítele, který tam často jezdí. Je obchodník. Můžete napsat tomu člověku v Arzamasu-16, co mu neprohlížejí dopisy. Požádejte otce svého dítěte, ať přijede do Moskvy.“

„A proč? Co bych mu mohla říct?“

„Měl by o svém synovi vědět,“ řekl Monk. „Nebo víte co? Ať mu kluk napíše sám. Postarám se, aby jeho otec dopis dostal.“

A tak se stalo, že chlapec, ještě než šel na kutě, napsal slušnou ruštinou s trochou chyb dvoustránkový dopis, který začínal: „Milý tatínku…“..

„Gracie“ Fields se jedenáctého vrátil na ambasádu chvilku před polednem. Zaťukal na Macdonaldovy dveře a našel šéfa rezidentury v hlubokém a chmurném zadumání.

„Bublina?“ řekl starší muž. Fields přikývl. Když se ukryli v konferenční místnosti A, Fields položil na stůl před svého nadřízeného fotografii tváře mrtvého.

Byla to jedna z těch, které udělal policejní fotograf v lese, podobala se té, kterou přinesl na velvyslanectví vyšetřovatel Černov.

„Viděl ses s tím svým člověkem?“ zeptal se Macdonald.

„Jo. A dozvěděl jsem se pěkné příšernosti. Byl to uklizeč v ústředí UVS.“

„Uklizeč?“

„Přesně tak. Uklízel kanceláře. Jako ten Chestertonův neviditelný muž. Byl tam noc co noc, ale nikdo si ho ani nevšiml. Od pondělka do soboty přišel vždycky večer, uklidil kanceláře hezky jednu po druhé a před ránem zas odešel. Všichni ho brali asi jako kus smradlavého hadru. Žil ve slumu. Vydělával pár mizerných šupů. A vím toho ještě víc.“

Fields vylíčil, co se dozvěděl o osudu N. I. Akopova, nebožtíka osobního tajemníka Igora Komarova, který se někdy kolem poloviny července rozhodl zaplavat si v řece, jenže to špatně skončilo.

Macdonald vstal a začal rázovat po místnosti. „Od lidí v naší branži se očekává, že si budou všímat jen faktů, faktů a zase faktů,“ řekl. „Ale v tomhle případě bych si dovolil trochu hádat. Akopov zapomněl ten svinský dokument na stole. Starý uklizeč ho našel, prolistoval, to, co tam bylo, se mu vůbec nelíbilo, a tak ho ukradl. Dává to smysl?“

„Stoprocentně, Jocku. Druhý den dokument pohřešili, Akopov dostal padáka, ale protože to četl, nemohli ho nechat naživu. A tak si zašel zaplavat, ale dva svalnatí hoši mu trochu pomohli pod vodu.“

„Nejspíš to udělali v sudu nebo tak. Do řeky ho mohli hodit později,“ uvažoval Macdonald. „Uklizeč se neukázal a začalo to lítat. Vyhlásili na něj hon. Ale on to stačil hodit Celii Stoneové do auta.“

„Ale proč? Proč jí, Jocku?“

„To se nikdy nedozvíme. Musel vědět, že je z ambasády. Říkal přece něco o tom, ať to dá panu velvyslanci a že je to za to pivo.“

Za jaké pivo, sakra?“

„Ale pak ho našli,“ pokračoval Fields. „Zpracovali ho a on jim všechno řekl. Pak ho dorazili a pohodili. Jak našli Celiin byt?“

„Nejspíš sledovali její auto. Odsud. Nemusela si toho všimnout. Když zjistili, kde bydlí, podmázli strážné u brány a podívali se do auta. Tam složka nebyla, a tak šli do bytu. A v té chvíli se vrátila.“

„Takže Komarov ví, že jeho vzácný materiálek je pryč,“ řekl Fields. „Ví, kdo ho vzal, ví, kam ho hodil. Ale neví, jestli si ho někdo vůbec všiml. Celia ho mohla zahodit. V Rusku posílá petice bohatým a mocným kdejaký cvok. Padají ze všech stran jak listí na podzim. Možná Komarov neví, co ten dokument způsobil.“

„Teď už to ví,“ řekl Macdonald.

Vytáhl z kapsy maličký záznamník. Vypůjčil si jej od jedné sekretářky, která si na něm přehrávala své oblíbené kazety s hudbou. Potom vzal miniaturní kazetu a zasunul ji do něj.

„Co to je?“

„To je, milý přítelíčku, záznam celého interview s Igorem Komarovém. Hodina na každé straně.“

„Ale já jsem si myslel, že mu ti zabijáci záznamník ukradli.“

„Taky že ano. Dokonce se jim podařilo jej zasáhnout. Našel jsem v pravé náprsní kapse Jeffersonova saka úlomky kovu a umělé hmoty. Netrefili se do peněženky, ale do záznamníku. Takže si nebudou moct pásku přehrát.“

„Ale…“

„Ale ten chudák pečlivá se musel předtím zastavit, vyndat kazetu s tím skvělým interview a založit novou. Tuhle jsem našel v igelitovém sáčku v kapse kalhot. Myslím, že vysvětluje, proč musel zemřít. Poslouchej.“ Zapnul přístroj. Pokojem se rozlehl hlas mrtvého novináře.

„Pane prezidente, přejděme k zahraniční politice, především ke vztahům s ostatními státy někdejšího SSSR. Jak máte v úmyslu zajistit znovuzrození ruského národa ke slávě?“

Po krátké pauze začal Kuzněcov překládat. Když skončil, nastala ještě delší přestávka a pak se ozval zvuk kroků na koberci. A cvaknutí.

„Někdo vstal a odešel z místnosti,“ řekl Macdonald.

Po cvaknutí nahrávka pokračovala a oni poslouchali, jak Komarov odpovídá. Nemohli vědět, jak dlouho byl Jeffersonův záznamník vypnut. Ale ještě před cvaknutím bylo slyšet Kuzněcova: „Panu prezidentovi to jistě nebude trvat –“

„Nechápu to,“ řekl Fields.

„Je to ohavně jednoduché. Gracie. Černý manifest jsem překládal já sám. Na Vauxhall Cross. Trvalo mi to celou noc. A já jsem taky přeložil spojení vozrožděnije vo slávu russkogo národa jako znovuzrození ruského národa ke slávě. Protože právě to to znamená.

Marchbanks to četl. Asi tohle musel použít při rozhovoru s tím redaktorem a ten pak při řeči s Jeffersonem. Tomu se ten žvást líbil, a tak jej včera večer vrátil Komarovovi. Ten hajzl jako by najednou poslouchal sám sebe. A úplně v téhle podobě jsem tuhle frázi nikdy předtím neslyšel.“ Fields se natáhl a pasáž pustil znovu. Když Jefferson skončil, Kuzněcov to přeložil do ruštiny. A na místě anglického „rebirth to glory“ použil v ruštině „ vozrožděnije vo slávu“.

„Panebože,“ ucedil Fields. „Komarov si musel myslet, že Jefferson zná celý dokument, že ho četl rusky. Muselo ho napadnout, že Jefferson je od nás a přišel ho zkoušet. Myslíš, že to udělaly Černé hlídky?“

„Ne, řekl bych, že Grišin si objednal své přátele z podsvětí. Zhostili se té práce rychle. Kdyby bývali měli víc času, zatáhli by ho někam pryč z ulice a uspořádali mu výslech. Ale jim řekli, ať ho jen umlčí a vezmou mu nahrávku.“

„Takže co teď, Jocku? Co teď chceš udělat?“

„Vrátím se do Londýna. Rukavičky jsou dole. My víme – a Komarov ví, že víme. Šéf chtěl mít důkaz, že to není podvrh. Kvůli tomu svinskému dokumentu už umřeli tři lidi. Sakra, to bych rád věděl, jaké další důkazy by ještě mohl chtít.“…

SAN JOSE, LISTOPAD 1988

Silicon Valley, Křemíkové údolí, je opravdu údolí a táhne se mezi pohořím Santa Cruz na západě a východně položeným Hamiltonovým hřebenem. Rozpíná se od Santa Clary až k Menio Parku, kde v roce 1988 jeho obydlená část končila. Od té doby se ovšem rozrostla. Jméno – nebo spíš přezdívka – vzniklo díky tomu, že v údolí je ohromující soustředění továren a výzkumných nadací – mezi jednou a dvěma tisícovkami – které se do jedné zabývají špičkovými technologiemi.

Mezinárodní vědecká konference se v listopadu 1988 konala v největším městě údolí, v San Jose, které se z někdejšího španělského misijního městečka vyvinulo v rychle rostoucí souměstí s lesknoucími se štíty věžáků. Osmičlenná sovětská delegace byla ubytována v hotelu San Jose Fairmont. Když se zapisovali, byl v recepci i Jason Monk. Těch osm hlavních doprovázela o hodně větší smečka pečovatelů. Někteří z nich byli ze sovětského velvyslanectví v New Yorku, jeden z konzulátu v San Francisku a čtyři přiletěli z Moskvy. Monk seděl ve tvídovém saku nad šálkem ledového čaje, před sebou měl výtisk časopisu New Scientist a hrál „najdi četníka“. U pěti si byl jist, že jde o ochránce z KGB.

Monk absolvoval ještě předtím, než sem dorazil, dlouhou seanci se špičkovým jaderným fyzikem z laboratoří Lawrence v Livermoru. Ten člověk byl z toho, že se konečně setká se sovětským profesorem Blinovem, celý pryč.

„Musíte si uvědomit, jaká je ten člověk živoucí záhada. Za posledních deset let se dostal na naprostou špičku,“ řekl mu vědátor z Livermoru. „Asi tak před tou dobou jsme o něm začali ve vědeckých kruzích něco slýchat. Uvnitř SSSR byl už předtím hvězda první velikosti, ale špioni nedovolili, aby cokoli z toho, co napsal, publikoval za hranicemi.

Věděli jsme, že dostal Leninovu cenu a ještě spoustu dalších. Musí mít doma plné šuple pozvánek, aby přednášel v zahraničí – sakra, my sami jsme mu poslali dvě – ale museli jsme to adresovat na prezidium Akademie věd. A ti nám vždycky napsali něco jako Na to zapomeňte. Přispěl vědě opravdu značně a já si myslím, že musí po mezinárodním uznání toužit – všichni jsme jen lidé – takže pozvánky odmítala pravděpodobně Akademie. A teď je tady. Bude přednášet o fyzice urychlených částic – a já budu u toho.“

To já taky, pomyslel si Monk.

Počkal si, až na vědce dojde řada, aby proslovil svou přednášku. Dostalo se mu nadšeného aplausu. Monk seděl v obecenstvu, poslouchal další projevy, o přestávkách na kávu koloval po chodbách a myslel si, že co se jeho týče, mohli by všichni zrovna tak mluvit marťansky. Nerozuměl ani slovu.

Tak dlouho se ochomýtal v hale hotelu, až si na tu figurku v tvídovém saku, s brejličkami na řetízku kolem krku a s věčnou kupkou hypertechnologických časopisů na stole všichni důvěrně zvykli. Dokonce i čtyři důstojníci z KGB a jeden z GRU si ho přestali prohlížet. Posledního večera předtím, než měla sovětská delegace letět domů, si Monk počkal, až profesor Blinov odejde k sobě do pokoje, a pak zaklepal na dveře.

„Prosím,“ ozvalo se anglicky.

„Hotelová služba,“ řekl Monk.

Dveře se otevřely natolik, kolik jim řetěz dovolil. Profesor Blinov vykoukl. Uviděl muže v obleku, který nesl tác s naaranžovaným ovocem a nahoře s růžovou mašlí.

„Ale já jsem nic neobjednával.“

„Jistě, pane. Já jsem noční recepční. Tohle posílá s díky pan ředitel.“

Ještě i po pěti dnech profesora Blínova neustále udivoval tenhle svět neohraničené hmotné spotřeby. Ve vědecké konverzaci a v přísných bezpečnostních opatřeních byl jako doma. Ale tác plný ovoce jako pozornost podniku, to byla pro něj novinka. Protože nechtěl být nezdvořilý, udělal cosi, co mu lidi z KGB, ti, kdo ze všech lidí nejlépe věděli, kdo tak asi o půlnoci ťukává na dveře, řekli, ať nedělá – odepnul řetízek.

Monk vešel, položil ovoce na stůl, otočil se a zavřel dveře. Ve vědcových očích se rozsvítilo poplašné světýlko.

„Vím, kdo jste. Okamžitě odejděte, nebo zavolám naše.“ Monk se usmál a přešel do ruštiny. „Jistě, profesore, zavolejte je, jestli chcete. Ale ještě předtím bych pro vás něco měl. Tohle si nejdřív přečtěte a potom na ně zazvoňte.“ Zmatený vědec si vzal chlapcův dopis a přelétl očima první řádek.

„Co je to za nesmysl?“ zaprotestoval. „Vetřete se ke mně a…“

„Jen bych si s vámi chtěl na pět minut popovídat. Potom půjdu. Naprosto v klidu. Ale nejdřív mě prosím vyslechněte.“

„Nechci poslouchat nic. Varovali mě, že lidi jako vy…“

„Žeňa je v New Yorku,“ řekl Monk. Profesor přestal mluvit, jako když utne, a zůstal stát s otevřenými ústy. V padesáti už měl šedivé vlasy a vypadal starší, než byl. Hrbil se a ke čtení potřeboval brýle – teď zrovna je měl na nose. Přes jejich horní okraje si prohlédl Monka a potom se pomalu posadil na postel.

„Žeňa? Tady? V Americe?“

„Po vaší poslední společné dovolené v Jaltě dostala povolení odjet do Izraele. V tranzitním táboře v Rakousku se spojila s naším velvyslanectvím a od něj dostala vízum k cestě sem. V táboře si uvědomila, že je s vámi těhotná. A teď si to prosím přečtěte.“

Profesor četl pomalu a vypadal vyděšeně. A když skončil, pořád jen držel v ruce ty dva listy dětského dopisního papíru smetanové barvy a upřeně pozoroval protější zeď. Sundal si brýle a promnul si oči. Pomalu se z nich vykulily dvě slzy a vydaly se dolů po tvářích.

„Mám syna,“ zašeptal. „Panebože, já mám syna.“ Monk vytáhl z kapsy fotografii a podal mu ji. Chlapec měl na hlavě nedbale nasazenou baseballovou čepici a zeširoka se usmíval. Měl pihy a chyběl mu zub.

„Ivan Ivanovič Blinov,“ řekl Monk. „Nikdy vás neviděl, viděl jen vybledlou fotku ze Soči. Ale má vás rád.“

„Mám syna,“ opakoval muž, který konstruoval vodíkové bomby.

„Taky máte ženu,“ ucedil Monk.

Blinov zavrtěl hlavou. „Valja loni zemřela na rakovinu.“ Monkovi se div nezastavilo srdce. Takže je volný. Mohl by chtít zůstat ve Spojených státech. To se Monkovi nehodilo do plánu. Jako v bridži: Blinovova hláška mu znemožnila další licitaci.

„Co ode mne chcete?“

„Abyste za dva roky přijal pozvání k přednášce na Západě a už tam zůstal. Ať to bude kdekoli, přepravíme vás letecky do USA. Budete si žít dobře. Profesura na významné univerzitě, pěkný velký dům v lesích, dvě auta. A Žeňa a Ivan. Navždycky. Oba vás velmi milují a já mám dojem, že vy je taky.“

„Dva roky.“

„Ano, ještě dva roky v Arzamasu-16. Ale musíme se dozvědět všechno. Rozumíte?“

Blinov přikývl. Do rána jej Monk naučil nazpaměť adresu ve východním Berlíně a dal mu holicí pěnu ve spreji. Někde uprostřed ní byla malinká fióla s neviditelným inkoustem – tak na jeden jediný dopis. Nebylo ani pomyšlení na to, že by snad mohli proniknout do Arzamasu-16. „Muselo se počítat s jedním jediným setkáním a s jednou jedinou zásilkou – a rok nato s únikem se vším, co se mu podaří shromáždit.

Monk šel přes halu a slabounký hlásek mu říkal: jsi prvotřídní hajzl. Měl jsi mu nabídnout, ať tu zůstane hned. A jiný hlas: nejsi na dobročinném pikniku. Jsi špion, do prdele. Tak se podle toho chovej. A skutečný Jason Monk si přísahal, že Ivan Jevdokimovič Blinov bude jednou hezky žít ve Spojených státech se ženou a synem a že po každou minutu těch dvou let, co zbývají, pro něj Strýček Sam udělá první poslední.

Setkali se dva dny nato v kanceláři sira Henryho Coombse v nejvyšším patře domu na Vauxhall Gross, který se oficiálně šprýmovně jmenoval Palác světla a kultury. Ten název vymyslel jeden starý mazák, nyní už dávno mrtvý, který se jmenoval Ronnie Bloom. Byl orientalista a jednou narazil na budovu tohoto jména v Pekingu. Zdá-lo se mu tehdy, že v tom domě je hodně málo světla a ne o mnoho víc kultury, a to mu připomnělo jeho hlavní stan v Century House. Jméno zůstalo i nové budově. Schůzce byli přítomni kontrolní důstojníci pro obě polokoule, západní i východní, Marchbanks jako šéf Ruské sekce a Macdonald. A ten referoval téměř hodinu a jeho nadřízení jej jen občas přerušovali otázkami.

„Takže co, džentlmeni?“ zeptal se šéf nakonec. Všichni mu to řekli. Dokonale se v tom shodli. Je třeba předpokládat, že Černý manifest byl opravdu ukraden a že je to pravý nástin toho, co má Komarov v úmyslu udělat, až se dostane k moci: vytvořit tyranii jedné strany a zahájit vnitřní genocidu a vnější agresi.

„Mohl byste všechno, co jste nám řekl, hodit na papír, Jocku? Ještě před večerem, prosím. Budu to muset vzít výš. A myslím, že se o to podělíme s našimi kolegy v Langley. Seane, postaráš se o to?“

Kontrolní důstojník pro západní polokouli přikývl. Šéf vstal.

„Svinská práce. Musíme ho zastavit, to jistě. Politici nám budou muset dát zelenou, abychom toho chlapa zastavili.“

Jenže nic takového se nestalo. Stalo se jen to, že před koncem srpna byl sir Henry Coombs požádán, aby navštívil vysokého úředníka ministerstva zahraničí na King Charles Street.

Stálý podtajemník sir Reginald Parfitt nebyl jen kolegou ředitele SIS, ale také jedním z takzvaných Pěti mudrců, kromě něj po jednom z financí, obrany, premiérova úřadu a vnitra, kteří měli ministerskému předsedovi podat návrh na jmenování jeho nástupce. Oba muži prošli dlouhou cestu, oba k tomu druhému cítili přátelství – a oba si velmi ostře uvědomovali, že vládnou hodně odlišnými prostředky.

„Jde o ten zatracený dokument, co tvoji hoši přivezli minulý měsíc z Ruska,“ řekl Parfitt.

„Černý manifest.“

„Ano. Dobrý název. To byl tvůj nápad, Henry?“

„Ne, mého šéfa moskevské rezidentury. Zdálo se nám to velmi výstižné.“

„To jistě. Černý je ještě slabé slovo. Takže… podělili jsme se o to s Američany, ale s nikým jiným. A šlo to tak vysoko, jak to jít mohlo. Náš pán a vládce“ – to myslel britského ministra zahraničí – „to viděl, ještě než odjel do Toskánska užívat si prázdninových rozkoší. Americký ministr zahraničí to četl taky. Snad ani nemusím říkat, že to vyvolalo všeobecné zhnusení.“

„Zareagujeme nějak, Reggie?“

„Zareagovat. No ano, to je právě ten problém. Vláda může reagovat na něco, co dělá jiná vláda, ne cizí opoziční politik. Oficiálně tenhle dokument“ – poklepal na desky s kopií Černého manifestu, kterou dostalo ministerstvo – „téměř jistě neexistuje, i když my oba víme, že je na světě.

Dokonce jej oficiálně vzato těžko můžeme vlastnit, když uvážíš, že byl prokazatelně uloupen. Obávám se, že jediné moudro, které jsme oficiálně slyšeli, je, že vláda v tom nemůže nic udělat.“

„Oficiálně,“ ucedil Henry Coombs. „Ale naše vláda ve své nepochybně nekonečné moudrosti taky ví, že moji službu má právě proto, aby ji v případě nutnosti mohla použít neoficiálně.“

„To jistě, Henry, to jistě. Bezpochyby mluvíš o nějaké formě tajné operace.“

Při posledních dvou slovech se sir Reginald zatvářil asi tak, jako kdyby někdo otevřel okno a vpustil dovnitř smrad ze spalovny.

„Nebezpečné maniaky jsme už destabilizovali, Reggie. Pěkně potichu. Snad si vzpomeneš, že právě něco takového děláme.“

„Ale málokdy úspěšně, Henry. A to je ten problém. Všechny naše politické bosse, a to na obou stranách Atlantiku, jak se zdá velmi zaměstnává skutečnost, že jakkoli každá tajná operace v jisté chvíli vypadá tajná, pravidelně se po nějakém čase provalí. K jejich značné nelibosti.

Naši američtí přátelé mají svůj nekonečný sled afér, aby se v noci nenudili. Watergate, Irangate, Contragate. A naši si zase pamatují, jak to vždycky luplo a jak následovaly vyšetřovací komise a ty jejich mizerné zprávy. Úplatky v parlamentě, zbraně pro Irák… Stačíš mě sledovat, Henry?“

„Chceš říct, že na to nemají koule.“

„Drsný, ale přesný – jako vždy. Vždycky jsi měl nadání najít ten pravý jemný výraz. Myslím, že ani jedna z vlád už nemá v úmyslu tomu muži poskytovat úvěry nebo s ním rozšiřovat obchod, pokud se někdy dostane k moci. Ale to je všechno. Co se týče aktivních opatření, odpověď zní ne.“

Stálý podtajemník doprovodil ředitele SIS ke dveřím. Nervózně poškubávajícíma očima, ve kterých nebyl ani náznak humoru, našel oči šéfa špionáže. „A… Henry? To opravdu znamená NE.“

Sir Henry Coombs nasedl do své limuzíny s řidičem a nechal se vézt po nábřežích ospalé řeky Temže k Vauxhall Gross. Neměl na výběr – rozhodnutí obou vlád musel přijmout. Svého času stačil stisk rukou a diskrétnost byla jak vyžadována, tak také poskytována. V posledním desetiletí došlo k velkým únikům a začal být potřeba podpis. A toho, kdo podepsal, si obvykle po provalení se celé věci našli. A tak se nikomu ani v Londýně, ani ve Washingtonu nechtělo přičinit podpis pod příkaz tajným službám provést „aktivní opatření“, které by zabránilo nástupu Igora Komarova k moci…

VLADIMÍR, ČERVENEC 1989

Americký vědec doktor Philip Peters už v SSSR jednou byl – údajně proto, aby dal průchod své neškodné vášni pro studium orientálního umění a staroruských památek. Nic se nestalo a nezvedlo se ani jedno obočí.

Dvanáct měsíců nato proudilo do Moskvy ještě víc turistů a prověrky byly stále laxnější. Monk se musel rozhodnout, jestli má znovu použít doktora Peterse. Usoudil, že ano.

Dopis od profesora Blínova hovořil jasnou řečí. Shromáždil bohatou žeň odpovědí na otázky vědeckého výzkumu, po nichž USA prahly. Seznam otázek byl vypracován po vyčerpávajících debatách s nejlepšími mozky americké vědy ještě dřív, než se Monk vůbec sešel s profesorem v jeho pokoji v hotelu Fairmont, a Ivan Blinov si jej odvezl s sebou. Teď byl připraven odevzdat zásilku. Problém byl v tom, že se těžko bude dostávat do Moskvy. A že by tím vzbudil podezření.

Ale protože Gorkij, další město plné vědeckých ústavů, bylo jen hodinu a půl jízdy vlakem od Arzamasu-16, mohl se dostat tam. Po několika protestech KGB odvolal svůj obvyklý „ocásek“, který jej sledoval, kdykoli opustil zónu jaderného výzkumu. Uvedl v protestech, že když byl v Kalifornii, proč by nemohl jet do Gorkého? Místní politický komisař jej v tom podpořil. A když tedy není sledován, může potom jet dalším vlakem do Vladimíru. Ale to je všechno. Do večera musí být doma. Uvedl datum devatenáctého července. Ke schůzce mělo dojít v poledne, v západní lodi chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Monk studoval materiály o městu Vladimír dva týdny. Je to středověké město proslulé dvěma nádhernými chrámy. V tom větším, chrámu Nanebevzetí Panny Marie, je hodně maleb od Andreje Rubijova, menší se jmenuje chrám svatého Dmitrije.

Vyhledávací oddělení v Langley nemohlo najít žádnou skupinu turistů mířící v dotyčné době někam poblíž Vladimíru. Osamělý turista, to je riziko; skupina znamená ochranu. Konečně našli partičku nadšenců pro staroruskou církevní architekturu, která měla jet v půlce července do Moskvy a devatenáctého podniknout autokarem výlet do proslulé Trojickosergijevské lavry, kláštera v Zagorsku. Doktor Peters se ke skupině připojil.

Doktor Peters, s obvyklou hřívou pevných šedivých kudrlinek a s nosem zabořeným do plánu města, tři dny obcházel nádherné katedrály Kremlu. Koncem třetího dne jim průvodce z Inturistu řekl, ať druhý den v půl osmé ráno čekají v hale hotelu na autokar do Zagorska.

V sedm patnáct poslal doktor Peters vzkaz, že jej náhle velmi rozbolel žaludek a že by si raději vzal nějaké léky a zůstal v posteli. V osm klidně odešel z Metropolu a na Kazaňském nádraží nastoupil na vlak do Vladimíru. Před jedenáctou už vystupoval v městě se slavným chrámem. Jak předpokládal podle materiálů, i tady byla spousta skupin turistů, protože ve Vladimíru nebyly žádné tajné instituce, a navíc turisty nikdo prakticky nesledoval. Koupil si příručku o městě, potuloval se kolem chrámu svatého Dmitrije a obdivoval třináct set basreliéfů šelem, ptáků, květin, gryfů, svatých a proroků na jeho zdech. Deset minut před dvanáctou se odloudal ty tři stovky metrů ke chrámu Nanebevzetí Panny Marie, nikým neobtěžován vešel a začal si prohlížet Rubijovovy nástěnné malby v západní lodi. Za ramenem mu někdo zakašlal. Jestli mě sledovali, jsem mrtvý muž, pomyslel si.

„Dobrý den, profesore, jak se máte?“ řekl klidně, ani nespustil oči z lesknoucích se maleb.

„Mám se dobře, ale jsem nervózní,“ řekl Blinov.

„To býváme všichni.“

„Něco pro vás mám.“

„A já mám něco pro vás. Dlouhý dopis od Ženi. A ještě jeden od Ivana a pár jeho kresbiček ze školy. Mimochodem, asi po vás přece jen něco zdědil. Jeho učitel matematiky říká, že zdaleka předběhl všechny ostatní.“ Vědec byl sice celý vyděšený a na čele se mu perlil pot, ale přesto se rozzářil.

„Pomalu pojďte za mnou,“ řekl Monk, „a pořád se dívejte na malby.“

Dal se do pohybu, ale tak, aby si mohl prohlédnout celý prostor. Skupinka francouzských turistů odešla a oni se ocitli sami. Dal profesorovi balíček s dopisy, které přivezl z Ameriky, a další seznam otázek, který sestavili jaderní fyzici tamtéž. Balíček zmizel v kapse Blinovova saka. To, co on měl pro Monka, bylo mnohem buclatější – tři centimetry tlustý svazek dokumentů, které zkopíroval v Arzamasu-16.

Monkovi se to nelíbilo, ale nemohl dělat nic než si prostě nacpat papíry za košili a přesunout je na záda. Potřásl vědci rukou a usmál se na něj.

„Odvahu, Ivane Jevdokimoviči. Už to nebude dlouho trvat. Už jenom rok.“

Rozešli se, Blinov se vrátil do Gorkého a potom do své zlaté klece, Monk stihl vlak do Moskvy. Když se vrátil autokar ze Zagorska, byl už v posteli a zásilka byla uložena na americké ambasádě. Všichni s ním velmi soucítili a říkali mu, že přišel o opravdový poklad.

Dvacátého července odletěla skupina z Moskvy přes pól do New Yorku. Téže noci přistálo na Kennedyho letišti i jiné letadlo – z Říma. V něm se vracel po třech letech v Itálii Aldrich Ames, který měl v Langley dokončit svou práci pro KGB. Už teď byl bohatší o dva miliony dolarů. Než opustil Řím, naučil se zpaměti a spálil devítistránkový seznam úkolů doručený z Moskvy. Prvním ze všech úkolů bylo odhalit jakékoli další agenty řízené CIA uvnitř SSSR, s důrazem na jakékoli výše postavené pracovníky KGB, GRU, vyšší státní úředníky a důležité vědce. Úkol měl doušku: soustředit se na muže, kterého známe jako Jasona Monka.

DEVÁTÁ KAPITOLA

Srpen není pro pánské kluby v St James, na Picadilly a na Pall Mallu zrovna dobrý měsíc. Je to měsíc prázdninový, kdy většina státních zaměstnanců si přeje vyjet si někam i s rodinami a polovina členů je na venkově nebo v zahraničí.

Mnoho klubů zavírá a ti z jejich členů, kteří z jakýchkoli důvodů zůstávají v hlavním městě, zjišťují, že jsou nuceni se pelešit v podivném cizím prostředí, protože záhadný a nouzový systém bilaterálních smluv dovoluje členům jinak uzavřených klubů využívat pohostinství těch několika málo, které zůstaly otevřené. Ale klub White’s byl posledního dne v měsíci už zase otevřený, a tak sir Henry Coombs pozval o patnáct let staršího muže a jednoho ze svých předchůdců v úřadě ředitele Secret Intelligence Service na oběd právě sem. Předpokládal, že právě tady se budou cítit dobře.

Sir Nigel Irvine byl už ze státního chomoutu venku patnáct let a bylo mu teď čtyřiasedmdesát. Prvních deset let z těch patnácti strávil jako jeden z těch lidí, kteří „dělají někde v City“, což znamenalo, že stejně jako mnozí před ním i po něm přetavil své znalosti velkého světa, svou obeznámenost se stezičkami moci a svou přirozenou lstivost ve sled ředitelských míst, díky nimž si mohl dát na stará kolena něco stranou.

A čtyři roky před touhle schůzkou konečně odešel na odpočinek. Žil v domě poblíž Swanage, na ostrově Purbeck v hrabství Dorset, psal, četl, procházel se po drsném pobřeží Kanálu a příležitostně si zajel do Londýna – navštívit staré přátele. A tito přátelé, často o mnoho mladší, uznávali, že je stále čiperný a činorodý a že za jeho nevýraznýma modrýma očima se stále skrývá mysl nabroušená jako žiletka.

Ti, kdo jej znali ze všech nejlépe, pak také věděli, že staromódní zdvořilost, se kterou jedná s kýmkoli, koho potká, maskuje železnou vůli, která se v případě potřeby může změnit v účelovou nemilosrdnost. Henry Coombs jej i přes věkový rozdíl znal velmi dobře.

Oba v agentuře vyrostli jako specialisté na Rusko. Po Irvinově odchodu vedli SIS dva orientalisté a jeden arabista a teprve jmenování Henryho Coombse znamenalo návrat k lidem, kteří si nabrousili služební zoubky v boji proti Sovětskému svazu. Když byl šéfem Nigel Irvine, Coombs se vyznamenal jako vynikající šéf operací v Berlíně. Rozehrál koncert své prohnanosti v zápase proti východoněmecké síti KGB a proti východoněmeckému šéfovi špionáže, kterým byl Marcus Wolf.

Dokud seděli v přelidněném baru v přízemí, spokojoval se Irvine s nezávaznou konverzací, ale měl dost lidských slabostí, aby jej trápila zvědavost a chuť dozvědět se, proč jej jeho někdejší chráněnec požádal, aby absolvoval cestu vlakem z Dorsetu do zamlženého Londýna, a to jen kvůli obědu. O důvodu, proč jej sem pozval, se Coombs zmínil teprve když se usadili v prvním patře, u stolu blízko okna poskytujícího výhled na St James Street.

„Něco se stalo v Rusku,“ řekl.

„Spíš víc než něco, a všechno špatně. Podle toho, co čtu v novinách,“ odtušil Irvine. Coombs se usmál. Dobře věděl, že jeho bývalý šéf má zdroje nesrovnatelně lepší než nějaký deník.

„Nebudu to líčit do hloubky,“ pokračoval. „Aspoň ne tady a teď. Jen to načrtnu.“

„Jistě,“ kývl Irvine.

Coombs mu několika větami zhruba vylíčil, co se v posledních šesti týdnech stalo v Moskvě a v Londýně. Hlavně v Londýně.

„Nebudou s tím dělat nic – a je to konečné rozhodnutí,“ řekl. „Ať už se bude dít cokoli a jakkoli bídného, věci musejí jít vlastní cestou. Zhruba takhle mi to náš vážený pan ministr zahraničí před pár dny dal naservírovat.“

„Obávám se, že pokud si myslíš, že jsem s to našim mandarinům na King Charles Street vlít do žil trochu dynamismu, tak mě hodně přeceňuješ,“ usoudil sir Nigel. „Jsem starý a jsem v důchodu. Jak praví básník: zborcené harfy tón, strhané struny hlas.“

„Mám dva dokumenty, které bych vám rád dal přečíst,“ řekl Coombs. „Jeden je kompletní zpráva o všem, co se stalo, nebo o čem víme, že se stalo, a to od chvíle, kdy ten odvážný starý idiot ukradl dokument ze stolu Komarovova osobního tajemníka. Sám budete moct usoudit, jestli je naše přesvědčení, že Černý manifest je pravý, podle vás oprávněné.“

„A ten druhý?“

„Sám manifest.“

„Děkuji za takovou důvěru. Ale co se ode mne čeká?“

„Že si je vezmete domů, že si je oba přečtete, že o tom popřemýšlíte.“

Prázdné misky od rýžového pudinku s džemem zmizely ze stolu a Henry Coombs objednal dvě kávy a dvě skleničky speciality klubu – bylo to staré portské, obzvláště jemná Fonseca.

„Ale stejně – i když budu souhlasit se vším, co tvrdíš, i když řeknu, že ten manifest je příšerný a že je pravděpodobně pravý: co potom?“

„Totiž… napadlo mě, Nigele… měl jsem dojem, že máte příští týden jet do Ameriky a sejít se s pár lidmi…“

„Můj bože, Henry, o tomhle bys teoreticky neměl vědět ani ty.“

Coombs odmítavě pokrčil rameny, ale v hloubi duše byl rád, že ten trik zabral. Takže Rada se opravdu sejde a Irvin k ní opravdu patří.

„Jak se v naší firmě říkává: mám své lidi všude.“

„Dojímá mě, že se od mých časů věci moc nezměnily,“ řekl Irvine. „Tak dobrá, řekněme, že se mám v Americe sejít s jistými lidmi. Co s tím?“

„To nechám na vás. Sám rozhodněte. Pokud usoudíte, že ty dokumenty je potřeba stopit, tak je prosím oba spalte a popel zničte. Pokud si myslíte, že by se měly dostat přes Atlantik… je to vaše rozhodnutí.“

„Můj bože, jak interesantní!“

Coombs vylovil z aktovky plochý zapečetěný balíček a podal mu jej přes stůl. Irvine jej dal do vlastní tašky k vyšívacím vzorům, které před chvílí nakoupil u Johna Lewise – paní Irvinovou bavilo o zimních večerech vyrábět zdobené povlaky na polštářky.

Dole v hale se rozloučili a sir Nigel Irvine si vzal taxíka, aby stihl vlak do Dorsetu.

LANGLEY, ZÁŘI 1989

Když se Aldrich Ames vrátil do Washingtonu, měl za sebou devět let práce jako špion KGB – a přesto, ať je to jakkoli udivující, ho ještě čtyři a půl roku čekalo. Koupal se v penězích a začal nový život tím, že za půl milionu dolarů v hotovosti koupil dům a k němu do garáže si opatřil zbrusu nový jaguár. To vše s platem padesát tisíc dolarů ročně. Nikomu to nepřipadalo zvláštní.

Protože v Římě řídil sovětskou agendu – a navzdory skutečnosti, že Řím spadal pod západoevropskou divizi – zůstal Ames pracovníkem životně důležité divize SV. Z hlediska KGB bylo zásadní věcí, aby v ní stále byl, zachoval si příslušná oprávnění a mohl ještě jednou nahlédnout do tří set složek.

S tím ovšem byly vážné potíže. Do Langley se také právě vrátil Milton Bearden, který dosud sledoval tajnou válku proti Sovětům v Afghánistánu.

První věcí, kterou jako nový šéf divize SV udělal, bylo, že se pokusil zbavit Amese. A jako mnozí jiní před ním tvrdě narazil.

Ken Mulgrew, byrokrat do morku kostí, vystoupal po neoperačních cestičkách houštinami hierarchie až k postavení, které mu umožňovalo rozhodovat o personálních záležitostech. Měl nesmírný vliv na přidělování a na rozvrhování funkcí.

Rychle obnovil ochmelkovské spolky s Amesem – zvlášť když Ames si teď mohl dovolit to nejlepší. A přinutil Beardena, aby si nechal Amese v divizi SV. Mezitím se CIA komputerizovala a masy nejtajnějších informací byly svěřeny tomu nejméně bezpečnému nástroji, jaký kdy byl vytvořen. Ames si v Římě dal tu práci a stal se počítačově gramotným mužem. A teď nepotřeboval nic než opatřit si přístupové kódy – pak ani nebude muset vstát od stolu, aby se dostal ke třem stovkám složek. Žádné umělohmotné tašky plné papíru už nebudou nikdy potřeba. A on nebude muset nikam chodit a tam podepisovat lejstra, že převzal supertajné materiály.

První místečko, které Mulgrew svému kamarádíčkovi dohodil, bylo místo šéfa skupiny pro sledování sovětských zahraničních operací v Evropě. Ale ta měla co do činění jen se sovětskými zdroji pracujícími jak mimo SSSR, tak mimo sovětský blok. Což se netýkalo Lysandra, vojevůdce spartského, který teď byl v Berlíně a velel zdejší správě K, ani Oriona lovce, pracujícího v srdci moskevského ministerstva obrany. Delfy, věštírna, se zase usadila v nejhlubších jeskyních moskevského zamini. A čtvrtý zdroj, který toužil přeletět Atlantik a proto dostal jméno Pegas, byl ve střeženém středisku jaderného výzkumu někde mezi Moskvou a Uralem.

Když Ames využil svého postavení k tomu, aby si prověřil Jasona Monka, který teď už byl o třídu výš než on (GS-15, zatímco Ames se zarazil na GS-14), nezjistil nic. Ale i to, že v agendě vnějších operací nebyla o Monkovi zmínka, mu něco řeklo: jestli Monk někoho řídí, pak ten někdo je uvnitř SSSR. Kancelářské řeči – a s nimi Mulgrew – mu pak řekly to ostatní.

V kancelářích se totiž povídalo, že Monk je jednička a poslední velká naděje divize. A taky že je to vlk samotář, pracuje si po svém, po svém i riskuje a dávno by ho vyrazili, nebýt ovšem jedné věci: na rozdíl od celé organizace, se kterou to jde soustavně od desíti k pěti, má úspěchy.

Mulgrew Monka jako každá správná kancelářská krysa nesnášel. Nesnášel jeho nezávislost, jeho pohrdání k formulářům se dvěma kopiemi – a nejvíc ze všeho nesnášel to, že zatím je zřejmě imunní vůči stížnostem lidí jako je on, Mulgrew.

Ames to právě na jeho nenávist zahrál. Byl z nich dvou odolnější piják. To on ještě nějakou chvíli dokázal i přes alkoholové opojení myslet, když Mulgrew už začal blábolit, co mu slina na jazyk přinesla.

Přesně tak to proběhlo jednou pozdě v noci v září 1989. Zase jednou přišla řeč na samotářského Virgiňana a Mulgrew vykoktal, co nedávno zaslechl – totiž že Monk řídí agenta, nějakého „hlavouna, kterého získal před pár lety v Argentině“.

Žádné jméno, ani krycí. Ale s tím ostatním může KGB pracovat. „Hlavoun“ naznačí, od jakého postavení výš hledat. „Před pár lety“ omezí pátrání na dobu mezi rokem a půl a třemi lety od nynějška.

Záznamy ministerstva zahraničí z Buenos Aires poskytly seznam sedmnácti podezřelých. Amesův odhad, že dotyčný už nebyl vyslán nikam do zahraničí, snížil jejich počet na dvanáct.

Na rozdíl od CIA netrpělo kontrarozvědné oddělení KGB žádnou přecitlivělostí. Začalo pátrat po tom, kdo z nich náhle přišel k penězům, kdo změnil styl života… i kdyby třeba šlo jen o malý soukromý byt…

Prvního září byl hezký den, od Kanálu foukal větřík a mezi útesy a normandským pobřežím v dálce nebylo nic než bílé pěnové čepičky na vlnách.

Sir Nigel kráčel po cestičce vinoucí se po hřebenu útesů mezi Duriston Head a St Alban’s Head a zhluboka nadechoval vzduch plný mořské soli. Už deset let to byla jeho oblíbená procházková trasa a nejlepší antidotum po zakouřených kancelářích nebo po noci strávené studiem tajných dokumentů.

Zjistil, že mu to pročišťuje hlavu, že se líp soustředí, že si z mozku vyžene všechno nepatřičné a klamné, že se zaměří na skutečnou podstatu problému.

Celou minulou noc se hrbil nad dvěma dokumenty, které mu dal Henry Coombs, a to, co četl, jej zděsilo. Detektivní práci, kterou v Moskvě provedli počínaje chvílí, kdy si slečna Stoneová všimla, že jí nějaký pobuda něco hází okénkem do auta, spokojeně schválil. Sám by postupoval stejně.

Na Jocka Macdonalda si matně vzpomínal z Century House jako na mladíčka pověřovaného drobnými úkoly. Musel od té doby ujít hezký kousek cesty. Irvine nepochyboval ani o závěru: Černý manifest není ani podvrh, ani vtip.

Tím se dostal k manifestu samotnému. Pokud má ruský demagog skutečně v úmyslu uskutečnit tenhle program… pomyšlení na to, co se může stát, v siru Nigelovi oživilo jednu ohavnou vzpomínku z mládí.

V roce 1943 mu bylo osmnáct, konečně jej přijali do armády a poslali do Itálie. Při velké ofenzívě u Monte Cassina byl zraněn, jel se zotavit do Británie a když byl v pořádku, byl přes své žádosti o nové přidělení k bojové jednotce zařazen k vojenské rozvědce.

A jako čerstvě dvacetiletý poručík překročil s osmou armádou Řýn a narazil na něco, co by neměl být nucen vidět nikdo jeho věku, nebo spíš nikdo jakéhokoli věku.

Vyděšený major pěchoty jej pozval, ať se přijede podívat na něco, co jeho jednotka při postupu objevila. A koncentrační tábor Bergen-Belsen dovedl naplnit hlavy zlými sny, jakých se člověk nikdy nezbaví, i starším mužům než byl on.

V St Alban’s Head zabočil do vnitrozemí a namířil si to po pěšince k vesničce Acton, kde zabočí ještě jednou a po venkovské cestě dojde do Langton Matravers. Co se teď dá dělat? A pokud vůbec něco, s jakou nadějí na úspěch? Všechno to spálit a zapomenout na to? To je lákavé, velmi lákavé. Nebo to vzít do Ameriky a riskovat výsměch patriarchů, se kterými má strávit týden? Znepokojující pomyšlení.

Otevřel si zahradní branku a přešel kolem kousku půdy, kde Penny v létě pěstovala nějaké ovoce a zeleninu. Vevnitř je krb a u něj se válí pár polen. Ale uhlíky uprostřed budou ještě horké a rudé. Bylo by tak snadné hodit ty dva dokumenty do ohně a skoncovat s tím vším. Věděl, že Henry Coombs se mu o tom už podruhé nezmíní, nikdy se jej nezeptá, co udělal, nebude chtít žádnou zprávu o tom, jak věci pokračují. Samozřejmě, nikdo by se nikdy neměl dozvědět, odkud se tu ty dva materiály vzaly, takže ani jeden z nich o tom nebude chtít mluvit. To patří ke zvykům jejich řemesla. Manželka na něj zavolala z okna kuchyně.

„Tady jsi! Čaj je v obýváku. Zašla jsem do vesnice pro bábovku a pro džem.“

„To je dobře, bábovku rád.“

„Za ty roky bych to už měla vědět.“

Penelope byla o pět let mladší než on a bývala to vyhlášená krasavice, za kterou se štval tucet bohatších mužů. Z jakýchsi důvodů se ale rozhodla pro nemajetného mladého důstojníka rozvědky, který jí četl básně a za skromným zevnějškem skrýval mozek počítače.

Měli syna, jednoho jediného, ale ten byl dávno po smrti. Padl v roce 1982 na Falklandách. Snažili se na něj moc nemyslet – kromě jeho narozenin a výročí jeho smrti.

Po celých těch třicet let, které její manžel strávil u tajné služby, trpělivě čekala, zatímco on řídil své agenty hluboko v SSSR nebo se krčil v zimě a tmě u Berlínské zdi a vyhlížel nějakého odvážného, ale vyděšeného človíčka, který chtěl proklouznout skrz checkpoint do světel západního Berlína. Když její muž přišel domů, oheň vždycky hořel a byla tu nějaká ta bábovka k čaji. A on si ještě i ve čtyřiasedmdesáti myslel, že je nádherná, a velmi ji miloval.

Posadil se, začal přežvykovat snídani a zíral do ohně.

„Zase někam pojedeš,“ odtušila.

„Mám dojem, že musím.“

„Na jak dlouho?“

„Jen pár dní v Londýně na přípravu a potom na týden do Ameriky. A potom nevím. Asi už nikdy.“

„No dobrá, já se nějak obejdu. Na zahradě je spousta práce. Zavoláš, až to půjde?“

„Samozřejmě.“

A potom řekl: „Podruhé se to už nesmí stát, víš?“

„Samozřejmě že nesmí. Dopij si čaj…“

LANGLEY, BŘEZEN 1990

Na poplach začala nejdřív bít moskevská rezidentura. Agent Delfy se vypnul. Neozval se od prosince. Jason Monk seděl za stolem a hloubal nad kabelogramem, který dešifrovali a přinesli. Nejdřív si dělal starosti, později začal zuřit.

Jestli je Kruglov v pořádku, pak porušuje všechna pravidla. Proč? Lidi z moskevské rezidentury CIA dvakrát udělali na správných místech správné křídové značky, aby mu naznačili, že ve schránce je něco pro Delfy a že by to měl vybrat. A dvakrát se nestalo nic. Je snad mimo město? Nebo jej najednou poslali za hranice? Pokud ano, měl by stačit projevit příslušnou „známku života“, říct jim „jsem v pořádku“. Prohledávali smluvené časopisy, pátrali po inzerátech, které znamenají ono „jsem v pořádku“ nebo jeho protějšek, „mám potíže, pomozte“. Nenašli nic.

Kolem března to už vypadalo, jako by Delfy třeba vyřadil ze hry infarkt, nějaká jiná choroba nebo těžký úraz. Nebo jako by byl mrtev. Nebo jako by ho chytili. Pro věčně podezřívavého Monka to zůstávalo otevřené. Kdyby Kruglova chytili a vyslýchali, řekl by všechno. Je zbytečné odolávat a prodlužovat si utrpení. V tom případě by ale oznámil místa mrtvých schránek a prozradil by, jaké křídové značky přimějí lidi z CIA přijít si pro zásilku informací.

Proč by v tom případě nepoužil KGB křídové značky k tomu, aby chytil amerického diplomata při činu? Přímo by se to přece nabízelo. Pro Moskvu by to byl triumf – a Moskva v té době triumf potřebovala jako sůl, protože jinak všechno hrálo do rukou Američanům.

Sovětské državy ve východní Evropě se rozpadaly. V Rumunsku zavraždili diktátora Ceaušeska; Polsko bylo ztraceno. Československo a Maďarsko se otevřeně bouřily, Berlínská zeď vloni v listopadu padla. Načapat Američana při špionáži přímo v Moskvě, to by bylo něco, čím by byl přerušen ten nekonečný proud ponížení, který se na KGB valil. Ale nic se nestalo.

Pro Monka to znamenalo jednu ze dvou věcí. Kruglovovo naprosté zmizení způsobila nehoda, která se vysvětlí později, nebo chce KGB chránit svůj zdroj. Spojené státy jsou zemí bohatou v mnoha ohledech, a to se v neposlední řadě týká i nevládních organizací, takzvaných NGO. Jsou jich tisícovky. Trusty a dotované spolky podporující nesčetné výzkumy, někdy i značně neprůhledné. Jsou tu střediska politických výzkumů, kluby specialistů v tom i onom, skupiny pro prosazení tamtoho i onohle, rady pro podporu lecčeho, nadace tak početné, že je marno je vypočítávat.

Některé se věnují výzkumu, jiné charitě, další diskusím; a ještě jiné jsou zase tělem i duší propadlé prosazování vlastních zájmů, lobování, reklamě, přivolávání pozornosti národa k čemusi nebo prosazování zákazu něčeho jiného.

Jen sám Washington jich hostí dvanáct set – a New York tisíc. A všechny mají své fondy. Do některých fondů plynou – zcela nebo z části – dolárky z daní, do jiných z dědictví po dávno mrtvých osobách, dalším přispívají průmyslové a obchodní podniky a zbývající financují donkichotští, filantropičtí nebo prostě jen praštění milionáři. Poskytují útočiště akademikům, politikům, bývalým velvyslancům, dobrodějům lidstva, lidem, kteří rádi do všeho strkají nos, a někdy i maniakům. Ale dvě věci mají všechny společné. Všechny přiznávají, že existují – a že mají nějaké ústředí. Všechny až na jednu. Lincolnova rada, která se sešla v létě roku 1999, byla díky elitnímu členstvu, jeho kvalitě a vnější neviditelnosti asi ze všech nevládních organizací nejvlivnější.

V demokracii vliv znamená moc. Jen v diktátorských režimech může hrubá moc – moc zatýkat, brát do vazby, pronásledovat, mučit, soudit, odsuzovat a tajně věznit – existovat bez zákonnosti.

V demokracii proto nevolená moc záleží na schopnosti působit na volený aparát. Toho lze dosahovat mobilizací veřejného mínění, kampaněmi v médiích, důrazným lobováním nebo výraznými finančními příspěvky. Ale nejčistší podobou takového vlivu je ten, který na držitele volených funkcí vykonávají lidé nepopiratelných zkušeností, vládnoucí rozumem a moudrostí. Říká se tomu „tichý svět“.

A neviditelná Lincolnova rada, rada popírající vlastní existenci, byla vzájemně se podporující skupinou, která se věnovala posuzování momentálních problémů, jejich hodnocení, debatám o nich a konečně i hledání shody o možnostech jejich řešení. A protože byla založena na elitním členstvu schopném zjednat si přístup až k nejvyšším příčkám volených orgánů, měla Rada pravděpodobně více skutečného vlivu než jakákoli jiná nevládní organizace nebo celá skupina organizací.

Byla angloamerická a zrodil ji pocit partnerství a společného odolávání nepřízni osudu, který vyvolala už první světová válka, i když doopravdy Rada začala existovat až počátkem osmdesátých let, krátce po válce o Falklandy, po večeři v jednom exkluzivním washingtonském klubu. Členství se dalo získat pouze na výzvu ostatních členů a tudíž se omezovalo na ty, u nichž stávající členstvo cítilo jisté potřebné kvality. A mezi těmi figurovaly dlouholetá zkušenost, naprostá bezúhonnost, inteligence, dokonalá diskrétnost a vyzkoušený patriotismus. Kromě toho ti, kdo zastávali nějaké veřejné úřady, z nich už museli být vyvázáni, aby se předešlo všem partikulárním zájmům. Ti, kdo pracovali v soukromém sektoru, ale mohli zůstat u řídících pák svých korporací. Ne všichni členové byli vysloveně bohatí, ale přinejmenším o dvou, pohybujících se v soukromém sektoru, se soudilo, že mají majetek převyšujcí miliardu dolarů. Za soukromý sektor byl považován obchod, průmysl, bankovnictví, finance a věda, zatímco veřejný sektor tvořila státní správa, diplomacie a úřady.

V létě 1999 Radu tvořilo šest Britů, z nich jedna žena, a čtyřiatřicet Američanů, z nich pět žen.

Protože se očekávalo, že do kolegiálních diskusí vnesou svou protřelost světem, byli středního věku nebo starší. Jen menšina měla za sebou méně než šedesát let zkušeností se světem a doyenem byl křepký jedenaosmdesátník. Rada nebyla pojmenována podle britského města Lincoln, ale podle největšího amerického prezidenta, a její étos byl obsažen v jeho slovech, že „vláda lidu, lidem a pro lid nesmí zahynout, co bude světem svět“. Scházeli se jednou ročně, ve značném soukromí a stranou pozornosti, a na datu se dohadovali prostřednictvím neškodně znějících telefonických hovorů. Hostitelem byl vždy jeden z majetných členů – nikdy tu poctu neodmítl. Členové si platili cestu na domluvené místo setkání – a potom už byli hosty pořádajícího.

V severovýchodním koutě Wyomingu je údolí známé prostě jako Jackson Hole, Jacksonova díra. Nese jméno prvního trapera, který měl dost tvrdý kořínek, aby tu přezimoval. Na západě se tyčí vrchy Tetonů, na východě hřeben Gros Ventre, na severu končí údolí u hranic Yellowstonské rezervace. Na jihu se hory sbíhají a kaňonem mezi nimi si razí cestu zpěněné vody řeky Snake. Na sever od malého lyžařského střediska Jackson vede silnice 191 ostře nahoru k Morna Junction, kolem letiště, a pak míří k Yellowstonu. A kousek za letištěm je vesnice Moose, kde se odděluje menší silnička, která dovede turistu k jezeru Jenny.

Na západ od této silnice, až u samotného úpatí Tetonu, jsou dvě jezera: Bradleyho jezero napájí voda z Garnetova kaňonu, Taggartovo voda z kaňonu Avalanche. Obě jezera jsou prakticky nedostupná jinak než po turistických stezkách. A na pozemku mezi jezery, v místě ohrazeném vertikální stěnou Jižního Tetonu, si nechal washingtonský finančník Saul Nathanson postavit asi stoakrový výletní ranč.

Jeho umístění zaručuje jak majiteli, tak jeho hostům naprosté soukromí. Pozemek se rozkládá mezi oběma jezery a za zády má skalní stěnu. A vepředu sice vedou veřejně přístupné stezky, ale o něco níž než samotný ranč, který leží na vyvýšené plošině.

Sedmého září dorazili první hosté z coloradského Denveru, kde na ně čekal Nathansonův soukromý Grumman, přes hory na letiště v Jacksonu. Daleko od terminálu si přesedli do rovněž soukromé helikoptéry a po pěti minutách letu byli na ranči. Britská část si odbyla vstupní procedury na východním pobřeží USA. Nemuseli tedy projít terminálem v Denveru a přesedli z letadla do letadla daleko od všech zvídavých pohledů.

Na ranči bylo dvacet srubů a každý měl dvě ložnice a společný obývací pokoj. Bylo teplo a slunečně a studeně to zafoukalo jen po soumraku, a tak se většina hostů hned usadila na verandách před sruby.

Jídlo, a to výtečné jídlo, se podávalo v jediné větší budově, která byla středem celého komplexu. A po jídle byly odneseny stoly a místnost mohla sloužit jako konferenční sál.

Zaměstnanci pracovali pro Nathansona, byli sem speciálně pro tuto příležitost přivezeni a byli naprosto diskrétní. A pro větší bezpečnost se na svazích pod rančem rozmístili v rolích táborníků příslušníci ochranky, kteří měli vrátit zpátky případné turisty, kdyby sem nějací zabloudili.

Konference Lincolnovy rady v roce 1999 trvala pět dní – a když skončila, nevěděla o tom, že sem její hosté přijeli, byli tu a zase odjeli, ani živá duše. Sir Nigel Irvine si první odpoledne vybalil, osprchoval se, oblékl si kalhoty a keprovou košili a šel si sednout na lavičku z prken, která stála před srubem, o nějž se měl dělit s bývalým americkým ministrem zahraničí. Z tohohle výhodného pozorovacího místa sledoval, jak si někteří kolegové protahují nohy. Pod jedlemi, břízami a borovicemi se nabízely příjemné procházky. Dolů ke každému z obou jezer vedla stezka.

Koutkem oka si všiml bývalého britského ministra zahraničí a někdejšího generálního tajemníka NATO lorda Carringtona. Tenhle hubený muž s ptačím výrazem se procházel s Charlesem Fricem, bankéřem a jedním z nejpopulárnějších a nejúspěšnějších velvyslanců, jaké kdy Amerika poslala ke dvoru svatého Jakuba. Když byl Irvine šéfem SIS, Peter Carrington právě trůnil na ministerstvu zahraničí a byl tedy jeho nadřízeným. Metr devadesát vysoký Američan se tyčil vysoko nad britským šlechticem. Kousek dál seděl na lavičce jejich hostitel Saul Nathanson a vedle něj byl americký investiční bankéř a bývalý hlavní státní návladní Elliot Richardson.

A kousek stranou lord Armstrong, bývalý tajemník ministerské rady a šéf ministerstva vnitra, klepal na dveře srubu, v němž si vybalovala kufry lady Thatcherová. Na heliport se snesl vrtulník s další zásilkou hostí – bývalého prezidenta George Bushe hned přivítal někdejší ministr zahraničí Henry Kissinger. A u jednoho stolu poblíž ústřední budovy zrovna přinesla servírka v zástěrce čaj dalšímu bývalému velvyslanci, tentokrát britskému, siru Nicholasi Hendersonovi, s nímž seděl a popíjel čaj londýnský finančník a bankéř sir Evelyn de Rothschild.

Nigel Irvine nahlédl do rozpisu akcí pětidenního jednání. Dnes večer není na programu nic. A zítra se členstvo jako obvykle rozdělí do tří výborů – geopolitického, strategického a ekonomického. Takto rozděleni budou jednat dva dni. Třetí den bude věnován přednesu výsledků jejich jednání a debatám o nich. Čtvrtý den proběhne plenární zasedání. On sám, na vlastní žádost, dostal hodinu právě ke konci tohoto dne. U posledního dne stálo v programu: Další akce a doporučení do budoucna.

V hustých lesích na svazích Tetonu roztouženě zavolal na samici losí býk cítící, že se blíží doba říje. Orlovec se vznesl nad Snakem a mával černě žíhanými křídly, celý rozčilený z toho, že jeho oblíbené místo k rybolovu si uzurpoval orel lysohlavý. Idylické místečko, pomyslel si starý šéf špionáže, tak idylické, že to černočerné zlo obsažené v dokumentu z Ruska, který jsem s sebou přivezl, je nemůže než pokazit…

VÍDEŇ, ČERVEN 1990

Loni v prosinci přišel Ames o své místo v oddělení zahraničních operací divize SV. Zase jednou se ocitl bez pověření a dál od tří stovek složek než kdy jindy. A potom dostal Ames nové místo – od návratu z Říma už třetí. Měl velet oddělení řídícímu operace v České republice. To mu ovšem nedávalo přístup k počítačovým kódům, které odemykaly dveře ke třem stovkám složek, k sekci obsahující popisy zdrojů CIA pracujících uvnitř sovětského bloku.

Ames si stěžoval u Mulgrewa. Namítal, že to je nesmyslné. Kdysi přece velel kontrarozvědce celé sekce. A navíc potřebuje mít přístup k údajům o agentech CIA, kteří, ač Rusové, někdy ve své kariéře pracovali v Československu.

Mulgrew mu slíbil, že jestli to půjde, pomůže mu.

A v květnu Mulgrew dal svému příteli přístupový kód. Tím pádem si od svého stolu v české sekci mohl Ames projít všechny soubory, až našel jeden, který se jmenoval Monk – zdroje.

V červnu 1990 Ames odletěl do Vídně na další setkání s „Vladem“, to jest s plukovníkem Vladimírem Mechulajevem. Dohodli se, že je příliš nebezpečné, aby se po návratu do Washingtonu setkával s nějakým sovětským diplomatem, protože FBI jej mohla sledovat. Takže padl los na Vídeň.

Při první schůzce se tak opil, že ačkoli si další setkání dohodli na říjen a opět do Vídně, popletl si města a letěl místo toho do Curychu.

Ale zůstal při vědomí aspoň tak dlouho, aby převzal pěknou sumu na hotovosti a aby z něj byl Mechulajev nadšen. Přivezl totiž s sebou popisy tří lidí. První byl plukovník patřící pravděpodobně ke GRU, který nyní pracuje v Moskvě na ministerstvu obrany, ale získán byl na Středním východě koncem roku 1985. Druhý byl vědec, který žije v supertajném uzavřeném městě, ale získán byl v Kalifornii. Třetí byl plukovník KGB, získaný mimo SSSR, potom vedený v evidenci šest let a nyní působící uvnitř sovětského bloku, ale ne v SSSR, který mluví španělsky.

Během tří dnů začal v budovách První hlavní správy v Jaseněvu lov.

„Copak neslyšíte její hlas v nočním větru, bratři a sestry? Neslyšíte, jak vás volá? Copak vy, její děti, neslyšíte hlas milované matičky Rusi?

Ale já jej slyším, přátelé. Slyším, jak pláče v lesích, jak vzdychá na sněhových pláních. Proč mi tohle děláte? ptá se. Cožpak jsem nebyla ještě dost zrazována? Nekrvácela jsem dost? Cožpak jsem ještě dost netrpěla, že se mnou takhle jednáte?

Proč mě prodáváte jako děvku do rukou cizinců, kteří se slétají na moje trpící tělo jako vrány?“ Na konci společné místnosti, v níž probíhalo jednání, postavili to největší promítací plátno, jaké sehnali. Projektor stál až vzadu.

Čtyřicet párů očí se vpíjelo do obrazu muže, který promluvil na mítinku v Tuchovu toho roku v létě. Zvučná řečnická ruština sílila a utichala a kontrastovala s nezaujatým hlasem tlumočníka z pásku.

„Ano, bratři, ano, sestry, my ji slyšíme. Ale ti z Moskvy, ti v kožiších, a jejich děvky, ti ji neslyší. Cizinci a zločinci hodující na jejím těle ji neslyší. Ale my slyšíme, jak nás naše matka volá v bolestech, protože my jsme lid této veliké země.“

Mladý filmař Litvinov odvedl skvělou práci. Projev prostříhal dojemnými záběry: blonďatá maminka s dítětem u prsu obdivně zírá k pódiu; až nesmyslně hezký voják se slzami linoucími se po tvářích; vrásčitý vesnický žnec s kosou přes rameno, do jehož tváře se vepsaly roky tvrdé dřiny.

Nikdo nemohl tušit, že tyhle záběry byly natočeny odděleně a s herci. Ani to, že dav je falešný; jiný záběr, pořízený z výšky, by odhalil jen deset tisíc příznivců v řadách a ještě na krajích sevřených uniformovanými vyřvávači z řad Ligy mladých bojovníků.

Igor Komarov klesl hlasem a řev se proměnil v něco sotva víc než šepot, ale šepot, který mikrofony zachytily a roznesly po stadionu.

„Cožpak nikdo nepřijde? Nikdo nevystoupí z řady a neřekne: Dost, to už se nesmí stát? Jen trpělivost, moji ruští bratři, jen maličko počkejte, dcery rodiny. Však se přece dočkáte.“

Hlas zase zesílil, přeletěl znovu celou tou cestou od šepotu ke křiku. „Protože já přijdu, drahá matičko, ano, já Igor, tvůj syn, už přicházím…“

Poslední slovo téměř zaniklo, protože dav začal s jednohlasným vzýváním: KO-’MA-’ROV, KO-’MA-’ROV. Projektor někdo vypnul a obraz zmizel. Chvilku bylo ticho a pak jako kdyby všichni najednou vydechli. Když se v sále rozsvítilo, Nigel Irvine došel před dlouhý obdélníkový jídelní stůl ze dřeva wyomingských borovic.

„Myslím, že víte, co jste viděli,“ začal klidně. „Byl to Igor Viktorovič Komarov, vůdce Unie vlasteneckých sil, strany, která s největší pravděpodobností zvítězí v lednových volbách a tím samotného Komarova dostane do prezidentského úřadu.

A jak jste též viděli, je to řečník nebývalé síly a zápalu a bezpochyby má obrovské charisma.

Také asi budete vědět, že v dnešním Rusku spočívá osmdesát procent reálné moci v rukou prezidenta. Od Jelcinových dob se stále zmenšují omezení a kontrola nad touto mocí, jaké známe v našich zemích, až už téměř neexistují. Dnešní ruský prezident může víceméně vládnout, jak sám chce, a také prostřednictvím dekretů vyhlásit zákon, jaký vyhlásit chce. Včetně znovunastolení vlády jedné strany.“

„A je to až tak špatný nápad – vzhledem k tomu, jaký je tam dneska stav?“ zeptala se bývalá velvyslankyně USA u Spojených národů.

„Možná není, paní,“ řekl Irvine. „Ale já po tomto shromáždění nechci, aby se zamýšlelo nad možným vývojem událostí po zvolení Igora Komarova; spíše chci předložit Radě cosi, co považuji za průkazný důkazní materiál, který se těchto událostí a jejich vývoje týká. Přivezl jsem z Anglie dva materiály a tady ve Wyomingu, na místní kopírce, jsem pořídil od každého devětatřicet kopií.“

„Divil jsem se, proč se musí přiobjednávat papír,“ řekl hostitel, Saul Nathanson, s úsměvem.

„Je mi líto, že jsem dal tvojí kopírce tak zabrat, Saule. Ale nechtělo se mi vézt čtyřicet kopií těch dokumentů přes Atlantik. Nežádám, abyste si materiály přečetli hned teď. Vezměte si po jednom výtisku od každého a přečtěte si je v soukromí. Prosím, abyste si jako první přečetli dokument nadepsaný Prověření a teprve po něm Černý manifest.

Konečně vám ještě musím říct, že kvůli tomu, co si dnes večer budete číst, už zemřeli tři lidé. Oba dokumenty jsou pod tak vysokým stupněm utajení, že jsem nucen vás požádat, abyste mi je před odjezdem vrátili. Budou pak spáleny.“

Členové Rady si – teď už bez jediné známky veselí – rozebrali kopie materiálů a rozešli se do svých pokojů. A ke zděšení kuchyňského personálu nikdo nepřišel k večeři. Všichni požádali, ať jim jídlo přinesou do srubu.

LANGLEY, SRPEN 1990

Zprávy z rezidentur CIA na území sovětského bloku byly špatné – a ještě se zhoršovaly. Někdy v červenci už bylo jasné, že se něco stalo i s lovcem Orionem. Minulý týden se neukázal na rutinní němé schůzce – a to předtím nikdy neudělal.

Němá schůzka je opatření, které za normálních okolností nikoho nekompromituje. Jedna ze stran prostě podle předchozí dohody jde v určené době po ulici. Dotyčný může a také nemusí být sledován. Najednou zabočí do dveří kavárny nebo restaurace. Prostě nějakého místa, kde bývá hodně lidí. Chvilku před tím, než vejde, ten druhý zaplatí, vstane a jde ke dveřím. Ani se na sebe nepodívají a ve dveřích se o sebe otrou. Ruka vsune do boční kapsy toho druhého balíček ne větší než krabička sirek. A oba jdou dál – jeden ven, druhý dovnitř. Pokud na jednom z nich visí nějaký „ocásek“, než se dostane dovnitř, není už co vidět.

A kromě toho plukovník Solomin nevybral dvě mrtvé schránky, ačkoli byl jasně upozorněn křídovými značkami, že tam pro něj něco je.

Jediným možným závěrem bylo, že Orion se vypnul – nebo byl vypnut něčím či někým jiným. A opět se neobjevila žádná nouzová známka života. Ať se stalo cokoli, stalo se to v okamžiku a bez varování. Srdeční příhoda, autohavárie nebo zatčení.

Ze západního Berlína dostali zprávu, že od Pegasa nepřišel pravidelný měsíční dopis. A v ruském kynologickém časopise se nic neobjevilo.

Monk totiž předtím usoudil, že když se teď profesor Blinov těší větší volnosti a může odjíždět z Arzamasu-16 a cestovat po Rusku, mohl by jednou měsíčně posílat na bezpečnou adresu v Berlíně naprosto neškodný dopis. Dokonce jej ani nemusel opatřovat vzkazy psanými tajným inkoustem, stačilo se podepsat Jurij. Mohl dopis prostě hodit do schránky kdekoli mimo uzavřený výzkumný komplex a i kdyby byl dopis zachycen, nikdy nemohl být vystopován k odesilateli.

Berlínská zeď ležela v troskách a starý trik s vyhazováním dopisů oknem už nebyl potřeba. Navíc Blinovovi doporučili, aby si pořídil chovný pár kokršpanělů. V Arzamasu-16 na to shlíželi příznivě, protože co může být u ovdovělého akademika neškodnějšího, než když zatouží začít chovat kokršpaněly? Blinov tedy mohl naprosto oprávněně dávat každý měsíc inzerát do moskevského kynologického časopisu, že prodá nebo zadá štěňata. A v posledním čísle se inzerát neobjevil. Monk byl teď s rozumem v koncích. Stěžoval si na nejvyšších místech, že se muselo stát něco špatného, ale řekli mu jen, že dělá paniku a přitom nepočkal dost dlouho. Že má být trpělivý a že kontakty se bezpochyby obnoví. Ale on trpělivý být nemohl. A tak začal chrlit memoranda upozorňující na to, že někde v srdci Langley musí docházet k únikům.

Dva muži, kteří by jej jistě vzali vážně, Carey Jordan a Gus Hathaway, už odešli do důchodu. A nové šéfstvo, většinou dosazené po zimě 1985, jeho žádosti prostě jen otravovaly. A v jiné části struktury CIA se hlemýždím tempem vlekl hon na krtka, který byl zahájen v roce 1986.

„Nechce se mi tomu věřit,“ řekl bývalý hlavní státní návladní. Plenární diskuse začala druhý den hned po snídani.

„Já mám spíš potíže, když se pokusím tomu nevěřit,“ řekl ministr zahraničí James Baker. „Vědí o tom obě naše vlády… Nigele?“

„Ano.“

„A nehodlají s tím nic dělat?“

Devětatřicet členů Rady se shromáždilo kolem konferenčního stolu; dívali se na někdejšího šéfa špionáže, jako kdyby hledali ujištění, že to všechno je jen zlý sen, kousek tmy, který se sám od sebe rozplyne.

„Shůry jen řekli,“ odpověděl Irvine, „že oficiálně se nedá dělat nic. S polovinou toho, co se píše v Černém manifestu, by docela dobře mohla souhlasit značná část ruského národa. A Západ manifest teoreticky vůbec nemůže mít v rukou. Komarov by jej odmítl a prohlásil za podvrh. Mohlo by to dokonce skončit tak, že by jej to posílilo.“

Zavládlo pochmurné ticho.

„Můžu něco říct?“ ozval se Saul Nathanson. „Ne jako hostitel, jako řadový člen…

„Před osmi lety jsem měl syna. Padl ve válce v Zálivu.“

Několik lidí zamračeně přikývlo. Dvanáct z přítomných hrálo nějakou klíčovou roli při vytváření mnohonárodní koalice, která pak vybojovala válku v Zálivu. Od opačného konce stolu se na finančníka naléhavě díval generál Colin Powell. Protože otec byl celebrita, zpráva o tom, že poručík Tim Nathanson z USAF byl v posledních hodinách konfliktu sestřelen, přišla nejdřív na jeho stůl.

„Pokud vůbec nalézám nějakou útěchu,“ řekl Nathanson, „tak snad jen v tom, že zemřel v boji proti něčemu skutečně zlému.“

Zarazil se a hledal slova. „Jsem dost starý, abych věřil, že něco jako zlo existuje. A že někdy může zlo na sebe vzít podobu jedné osoby. Nebyl jsem dost starý, abych bojoval ve druhé světové válce. Když skončila, bylo mi osm. Vím, že někteří z vás, co jste tady, jste v ní bojovali. Ale samozřejmě i přesto o ní něco vím a jsem přesvědčen, že Adolf Hitler a to, co dělal, to bylo ono zlo.“

Panovalo naprosté ticho. Státníci, politici, průmyslníci, bankéři, finančníci, diplomaté a úředníci jsou zvyklí zabývat se spíš praktickými záležitostmi. Uvědomovali si, že teď naslouchají velmi osobnímu prohlášení. Saul Nathanson se předklonil a poklepal na Černý manifest.

„Tenhle dokument je zlý, člověk, který jej napsal, je zlý. Nevidím možnost, že bychom odsud dokázali odejít a dopustit, aby se to zase stalo.“

Ticho v místnosti nikdo nepřerušil. Všichni věděli, že Nathansonovo „to“ je druhý holocaust, tentokrát ne jen proti ruským Židům, ale i proti jiným národnostním menšinám. Nakonec se ozvala bývalá britská ministerská předsedkyně.

„Souhlasím. Není čas na pochybnosti.“

Tři členové Rady si dali ruku před ústa. Naposledy od ní tuhle větu slyšeli v jednom apartmá v coloradském Aspenu, den po tom, co Saddám Husajn napadl Kuvajt. Tehdy u toho byli George Bush, James Baker a Colin Powell. I v třiasedmdesáti se tahle dáma stále vyjadřuje nesmírně jednoznačně.

Slovo si vzal Ralph Brooke, šéf obrovské firmy Intercontinental Telecommunications Corporation, známé jako InTelCor.

„No dobře, ale co můžeme udělat?“ zeptal se.

„Po diplomatické linii… spojit se se všemi vládami N.ATO a požádat je, aby protestovaly,“ řekl kterýsi bývalý diplomat.

„Komarov by odsoudil manifest jako záludný podvrh a většina Ruska by mu věřila. To, že Rusové jsou xenofobní, není žádná novinka,“ řekl někdo jiný. James Baker se předklonil a otočil se trochu stranou k Nigelu Irvinovi.

„Vy jste sem ten úděsný dokument přivezl,“ řekl. „Co byste radil?“

„Nepřimlouvám se za nic,“ řekl Irvine. „Zato mám námitku. Pokud Rada schválí… nikoli podnikne, opravdu jen schválí… nějakou iniciativu, ta bude muset být tak utajená, aby nic nemohlo a také nebylo spojováno s reputací kohokoli, kdo je v této místnosti.“

Všech devětatřicet členů Rady přesně vědělo, o čem mluví. Snad každý z nich byl svědkem nebo se přímo účastnil toho, jak takzvaně tajná operace selhala a nitky se rozpletly až úplně nahoru.

Odněkud zezadu zazněl skřípavý hlas s německým přízvukem – hlas bývalého amerického ministra zahraničí.

„Dovede Nigel tak utajenou operaci zařídit?“

„Ano“, které se ozvalo, vyslovily naráz dva hlasy. Když býval Irvine šéfem britské rozvědky, sloužil jak Margaret Thatcherové, tak jejímu ministru zahraničí lordu Carringtonovi.

Lincolnova rada nikdy nevytvářela psané rezoluce. Prostě došla ke shodě a na jejím základě ti členové, kterých se to týkalo, použili svůj vliv, aby ve svých zemích dotyčné záležitosti trochu pomohli v tlačenici na stezkách moci.

Co se týče Černého manifestu, shodla se Rada, že to, co považuje za nejlepší řešení, svěří do rukou menšího výboru. A celá Rada pak souhlasila s tím, že nic nebude schvalovat ani odsuzovat – ba že dokonce nebude ani vědět o ničem z toho, co bude následovat..

MOSKVA, ZÁŘÍ 1990

Plukovník Anatolij Grišin seděl za stolem ve své kanceláři ve vězení Lefortovo a prohlížel si tři dokumenty, které zrovna dostal. Měl z nich velmi smíšené pocity. Nade všemi pocit triumfu. V létě mu lidi z kontrarozvědných oddělení obou hlavních správ rychle za sebou vydali tři zrádce.

První byl ten diplomat, Kruglov, kterého usvědčila kombinace dvou faktů: byl prvním tajemníkem velvyslanectví v Buenos Aires a krátce po návratu si za dvacet tisíc rublů koupil byt.

Bez váhání vypověděl všechno, svěřoval se důstojnické komisi sedící za stolem a točícím se páskám psacího stroje. Po šesti týdnech už neměl co říct a byl odveden do jedné z cel v dolních patrech, kde teplota dokonce ani v létě často nevylezla nad jeden stupeň. Tam seděl, klepal se a čekal na svůj ortel. A ten obsahovala jedna ze složek na plukovníkově stole.

Červenec přivedl do cely profesora jaderné fyziky. Bylo jen málo vědců jeho druhu, kteří vůbec někdy byli na přednášce v Kalifornii, a tak se seznam rychle scvrkl na čtyři. Při překvapivé prohlídce Blinovova bytu v Arzamasu-16 byla nalezena lahvička neviditelného inkoustu – nešikovně schovaná ve skříni, zamotaná v páru ponožek. I on se vyzpovídal rychle a ze všeho. Samotný pohled na Grišina, na jeho tým a všechny nástroje patřící k jejich řemeslu stačil, aby se mu jazyk rozvázal. Odhalil dokonce i adresu ve východním Berlíně, na kterou posílal dopisy.

Likvidaci této adresy svěřili plukovníkovi ze správy K ve východním Berlíně, ale majitel adresy nečekaně unikl – prošel čerstvě otevřeným městem na Západ právě hodinu před razií.

A potom, koncem července, přišel ten voják ze Sibiře, kterého konečně našli podle jeho postavení v GRU, místa na ministerstvu obrany a přidělení do Adenu. Byl dán pod intenzivní dohled a při razii v bytě se zjistilo, že jedno z jeho dětí hledalo schované vánoční dárky a našlo tatínkův miniaturní fotoaparát.

Petr Solomin byl jiný, neuvěřitelně odolával bolesti a choval se vyzývavě div ne i v agónii. Grišin ho nakonec zlomil, jako se mu to podařilo vždycky. Zabrala hrozba, že pošlou jeho ženu a děti do toho nejtvrdšího lágru.

Všichni tři popsali, jak se s nimi seznámil usměvavý Američan, který vypadal, že jej velmi zajímají jejich problémy a že to, co nabízí, je zcela rozumné. A to způsobilo další z pocitů honících se Grišinovi hlavou: zuřivý vztek na unikajícího muže, o němž teď věděl, že se jmenuje Jason Monk.

Ten drzý hajzl ne jednou, ani ne dvakrát, dokonce třikrát jednoduše přijel do SSSR, promluvil si se svými špiony a zase odjel. Přímo KGB pod nosem. Čím víc se o něm dozvídal, tím víc jej nenáviděl.

Samozřejmě si všechno prozkoumali. Prošli si seznam pasažérů na Armeniji z dotyčné plavby, ale žádný pseudonym nebil do očí. Posádka si matně vzpomínala na Američana z Texasu, který nosil přesně takové texaské šaty, jaké popsal Solomin, když mluvil o jejich setkání v botanické zahradě. Monk byl pravděpodobně v Jaltě jako Norman Kelson, ale jisté to nebylo.

V Moskvě měli detektivové víc štěstí. Probrali všechny americké turisty, kteří byli poslední dobou v hlavním městě, podle záznamů o vízech a podle záznamů v Inturistu. Nakonec se vydali do Metropolu a našli údaje o muži, který měl tak náramně příhodný žaludeční záchvat, že nemohl jet na výlet do kláštera v Zagorsku. Přesně toho dne, kdy se profesor Blinov sešel ve chrámu ve Vladimíru s Monkem. Doktor Philip Peters, tohle jméno si Grišin zapamatuje.

Když tři zrádci vypověděli před výslechovou komisí o tom, co vše je Američan přiměl vyzradit, důstojníkům KGB nebylo dobře po těle.

Grišin shrnul tři papíry na sebe a natáhl se po interním telefonu. Vždycky ho bavilo vykonávat rozsudky. Generál Vladimír Krjučkov se mezitím ze šéfa První hlavní správy stal předsedou celého KGB. To on položil to ráno na stůl Michaila Gorbačova v prezidentské kanceláři v nejvyšším patře budovy ústředního výboru na Starém náměstí tři rozsudky smrti, to on je, jakmile byly řádně podepsány, poslal do vězení Lefortovo, to on je opatřil dovětkem „provést okamžitě“.

Plukovník dopřál odsouzeným třicet minut na zadním dvorku – aby si důkladně uvědomili, co se s nimi stane. Jak vždycky říkal svým žákům, když je vezmete moc rychle, nemají ani čas si představovat, co bude. Když sešel dolů, tři muži už klečeli na štěrku dvora s vysokými zdmi, kam jaktěživo nezasvitlo slunce.

První šel diplomat. Byl v šoku, šeptal nět, nět, a četař mu přiložil k zátylku pistoli Makarov ráže 9 mm. Když Grišin kývl, stiskl spoušť. Zablesklo se, snesla se sprška krve a úlomků kostí a Valerij Kruglov se zhroutil dopředu, na to, co zbylo z jeho tváře.

Vědec, vychovaný jako ateista, se modlil a prosil Boha všemohoucího, ať k sobě vezme jeho duši. Nezdálo se, že by si vůbec všiml toho, co se stalo pár metrů od něj, a za chvilku už ležel tváří k zemi stejně jako diplomat. Plukovníka Petra Solomina si nechali nakonec. Díval se nad sebe do nebe, snad naposledy viděl lesy a vody své vlasti, bohaté zvěří a rybami. Když ucítil chladnou ocel v zátylku, natáhl levou ruku křížem přes tělo a držel ji proti plukovníku Grišinovi stojícímu u zdi. Palec prostrčený v pěstí mu ukazoval „fík“.

„Pal,“ zařval Grišin – a bylo po všem. Poručil pohřbít je v neoznačených hrobech, ještě toho večera, v lesích za Moskvou. Ani po smrti s nimi nesmí být žádné slitování. Rodiny nikdy nebudou mít žádné místo, kam položit květiny.

Plukovník Grišin došel k tělu Sibiřana, na několik vteřin se nad ně sklonil, potom se zase napřímil a odkráčel. Když se vrátil do své kanceláře dokončit zprávu, na telefonu svítila červená. Volal mu jeden kolega z vyšetřovací skupiny Druhé hlavní správy.

„Myslíme si, že se blížíme k tomu čtvrtému,“ řekl mu. „Zbývají dva. Oba plukovníci, oba u kontrarozvědky, oba ve východním Berlíně. Sledujeme je. Dřív nebo později se jeden prozradí. Mám ti to hlásit, až to bude? Chceš být při zatčení?“

„Dej mi dvanáct hodin,“ řekl Grišin. „Jenom dvanáct hodin, já se tam dostanu. Tohohle chci; tohohle chci osobně.“

Oba dva věděli, že ostřílený důstojník kontrarozvědky půjde odhalit nejhůř. Po těch letech ve správě K dobře věděl, jak má poznat, když na něj samého někdo zkouší kontrarozvědné triky. A rozhodně si nezabalí žádný neviditelný inkoust do ponožek a nekoupí si byt. Za starých časů by to bylo snadné. Když někdo upadl v podezření, zatkli jej a ždímali tak dlouho, dokud z něj buď nedostali přiznání nebo se nepřesvědčili, že se mýlili. V roce 1990 ale úřady žádaly, aby se ke třetímu stupni nepřistupovalo, dokud nebude důkaz o vině nebo aspoň velmi přesvědčivé indicie. Lysander jim žádné důkazy nenechá; budou jej muset chytit při činu. A to bude vyžadovat obratnost a čas.

A navíc se z Berlína stalo otevřené město. Východ byl technicky vzato stále v sovětském sektoru, ale Zeď padla. Kdyby viníka vyplašili, mohl hravě utéct: rychlá jízda po ulicích ke světlům západního Berlína – a potom už bezpečí. A pak by bylo pozdě.

DESÁTÁ KAPITOLA

Užší výbor tvořilo jen pět lidí. Předsedové všech tří skupin, geopolitické, strategické i ekonomické, k nim se na vlastní žádost přidal Saul Nathanson – a Nigel Irvine. A na něho mířily otázky všech ostatních.

„Vyjasněme si hned na začátku jednu věc,“ zahájil debatu Ralph Brooke z ekonomického výboru. „Zvažujete možnost atentátu na toho chlapa… Komarova?“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Protože se to málokdy povede a ani v tom případě, že se to podaří, to problém většinou nevyřeší.“ Irvine si lépe než kdokoli jiný ve srubu vzpomínal na různé pokusy CIA prováděné za pomoci veškerých prostředků a technologie – pokusy o „řešení problému Fidel Castro“. Na explodující cigarety, které si nakonec nevzal, na župan napuštěný jedem, který si nakonec neoblékl, na krém na boty, z jehož výparů mu měly vypadat vousy; nakonec to začalo být směšné. CIA se nakonec uchýlila ke službám mafie, ale určený zabiják John Roselli skončil s betonovou obuví ve Floridském zálivu a Castro pokračoval v sedmihodinových proslovech, které už samy o sobě by stačily, aby měl člověk chuť ho zavraždit.

Charles de Gaulle přežil šest atentátů OAS, smetánky francouzských úderných jednotek, Jordanský král Husajn jich přežil ještě víc a Saddám Husajn tolik, že marno počítat.

„Proč se to nedá udělat, Nigele?“

„Neřekl jsem, že to nejde. Jen že je to krajně obtížné. Ten muž je výjimečně dobře střežen. A jeho osobní strážce a velitel ochranky není žádný zelenáč.“

„A řekl jsi, že i kdyby se to povedlo, nezabralo by to?“

„Nezabralo. Stal by se z něj mučedník. A na jeho židli by si sedl jiný a ten by se zemí zatočil místo něj. Pravděpodobně by si program ponechal v celém znění jako památku na zesnulého vůdce.“

„Takže co?“

„Každý praktický politik může být destabilizován. Mám dojem, že tohle je americké slovo.“

Vyvolal tím hned několik neveselých úšklebků. V jeho dobách se CIA i ministerstvo snažily destabilizovat řadu levicových zahraničních vůdců.

„Co bude zapotřebí?“

„Rozpočet.“

„Není problém,“ řekl Saul Nathanson. „Uveď částku.“

„Díky. Později.“

„A dál?“

„Trocha technického zázemí. Většina se dá snadno sehnat. A jeden člověk.“

„Jaký člověk?“

„Člověk, který pojede do Ruska a udělá tam jisté věci. Velmi dobrý člověk.“

„To je tvoje záležitost. Ale… po zralé úvaze řečeno, pokud se toho chlapa podaří zdiskreditovat a zbavit jej podpory mas, co potom, Nigele?“

„No právě,“ řekl Irvine. „To je ten hlavní problém. Komarov není jen šarlatán. Je obratný, vášnivě zaujatý pro věc a charismatický. Rozumí instinktům ruského lidu a podle toho jedná. Je to živá ikona.“

„Cože?“

„Ikona. Ale ne jako svatý obraz, ale jako symbol. Idol. Něco, co je místo něčeho. Každý národ potřebuje cosi, osobu nebo symbol, cosi, k čemu se může přimknout, něco, co zoufalým masám odlišných lidí poskytne pocit identity, a tudíž i jednoty. Bez sjednocujícího symbolu se národ rozpadá a vyžívá se v bratrovražedných sporech. Rusko je veliké, ale žije v něm mnoho různých etnických skupin. Komunismus byl násilný, ale poskytoval jednotu. Jednotu z přinucení. Stejně jako v Jugoslávii; a viděli jste, co se stalo, když nátlak ustal. A aby bylo dosaženo dobrovolné jednoty, je potřeba symbol. Vy máte svou vlajku, my korunu. A Komarov je v téhle chvíli jejich živoucí ikona – a jen my víme, jak zkažená a špatná.“

„A co má tedy v plánu?“

„Jako všichni demagogové sází na jejich naděje, přání, lásky a nenávisti, ale hlavně na jejich strach. Tím způsobem si získává jejich srdce. Pak dostane hlasy a za hlasy moc. A moc použije, aby vybudoval stroj, který uskuteční záměry Černého manifestu.“

„A když jej zničíme? Nastane chaos. Snad dokonce i občanská válka.“

„Pravděpodobně. Pokud se někomu nepodaří vnést do hry nový prvek – jinou a lepší ikonu. Takovou, která si víc zaslouží věrnost ruského lidu.“

„Takový člověk není. A nikdy nebyl.“

„Ale byl,“ řekl Nigel Irvine. „Kdysi dávno byl. A říkalo se mu car vší Rusi…“

LANGLEY, ZÁŘÍ 1990

Plukovník Turkin, agent Lysander, poslal naléhavou zprávu určenou osobně Jasonu Monkovi. Byla na pohlednici s terasou kavárny Opera v východním Berlíně. Text byl prostý a nevinný. „Doufám, že se zase uvidíme. S přáním všeho nejlepšího Jose-Maria.“ Dostala se na bezpečnou schránku CIA v Bonnu a razítko říkalo, že do poštovní schránky byla vhozena v západním Berlíně. Lidé ze CIA v Bonnu nevěděli, kdo ji poslal, věděli jen, že je pro Jasona Monka a ten že je v Langley. A tak jí tam pomohli. To, že měla západoberlínské razítko, neznamenalo nic. Turkin ji prostě patřičně orazítkoval a prostrčil ji do okénka auta se západoberlínskou značkou a mířícího na západ. Zašeptal na vyplašeného řidiče Bitte a šel dál. Než se jeho „ocásek“ dostal za roh, o celou scénu přišel. A dobře vychovaný Berlíňan pohlednici hodil do schránky.

Takovéhle jednorázové akce, které mohou zrovna tak , dobře vyjít jako selhat, se zrovna nedoporučují, ale dějí se i podivnější věci.

Divná byla jiná věc – datum naškrábané nad zprávou. Bylo špatné. Pohlednice se vydala na cesty osmého září a Němec nebo Španěl by to napsali takhle: 8/9/90 – první den, druhý měsíc, pak rok. Ale datum na pohlednici jako by napsal Američan. Stálo tam: 9/23/90. Pro Monka to znamenalo: potřebuji se s tebou sejít v devět večer třiadvacátého tohoto měsíce. Četlo se totiž po skupinách pozpátku. A španělský podpis znamenal: je to vážné a naléhavé.

Místo bylo jasné – terasa kavárny Opera ve východním Berlíně. Třetího října se mělo odehrát znovuspojení obou částí Berlína a s ním i znovusjednocení Německa.

Vláda SSSR nad evropským východem se chýlila ke konci. Západoberlínská policie se zmocní druhé poloviny města. KGB se bude muset stáhnout a její operace omezit na mnohem menší jednotku pracující uvnitř sovětské ambasády na Unter den Linden. Některé větší akce se budou muset stáhnout do Moskvy. Turkin možná pojede také. Pokud chce utéct, teď je ten pravý čas. Jenže on má v Moskvě ženu a syna. Zrovna začala škola. Něco chce říct – a chce to říct jen svému příteli. Něco naléhavého. Monk na rozdíl od Turkina věděl o zmizení Delf, Oriona a Pegasa. A den ode dne mu bylo starostmi hůř a hůř.

Když odjeli všichni hosté až na jednoho, kopie dokumentů až na vlastní exempláře sira Nigela byly pod dohledem spáleny a popel rozprášen do větru. Irvine odjel s hostitelem – byl mu vděčný, že jej vezme v Grummanu do Washingtonu. Z letadla si bezpečnou linkou zavolal kamsi do distriktu a domluvil si oběd s kterýmsi starým přítelem.

Potom se uvelebil naproti svému hostiteli v hlubokém koženém sedadle.

„Vím, že se od nás nečekají žádné další otázky,“ řekl Nathanson a naléval dvě sklenky velmi vzácného Chardonnay. „Ale… mohl bych se zeptat na něco osobního?“

„Ale jistě, můj milý. Ovšem nemůžu zaručit, že odpovím.“

„Já to stejně plácnu… Ty jsi přijel do Wyomingu, protože jsi doufal, že Rada schválí nějakou akci, viď?“

„No, řekl bych, že ano. Ale mám dojem, že ty jsi to řekl za mě, všechno – a líp, než bych sám dokázal.“

„Všichni jsme byli v šoku. Nikdo to nehrál. Ale nejblíž u stolu sedělo sedm Židů. Proč ty?“

Nigel Irvine upřeně pozoroval, jak pod ním míjejí mraky. Tam dole jsou obilné lány, dokonce je právě sklízejí. Tolik jídla. A uviděl jiné místo, daleko odsud a daleko ode dneška; britští Tommies zvracející na sluníčku, řidiči buldozeru s obličejovými maskami proti puchu hrnou mohyly mrtvol do zejících jam, z oken smradlavých baráků vyčuhují paže žijících koster, ústa němě prosí o jídlo.

„Ani ti nevím. Jednou jsem u toho byl. Nechci to vidět podruhé. Asi jsem staromódní.“

Nathanson se zasmál. „Staromódní. Tak se na to napijeme. Pojedeš do Ruska osobně?“

„Nevidím způsob, jak se tomu vyhnout.“

„Tak na sebe hlavně dávej pozor, kamaráde.“

„Saule, lidi z naší branže mívali jedno rčení. Jsou staří agenti a jsou odvážní agenti, ale nejsou žádní staří a odvážní agenti. Dám si pozor.“

Jeho přítel žil v Georgetownu, a tak navrhl příjemnou malou restauraci ve francouzském stylu, která se jmenovala La Chaumiěre a byla jen asi stovku metrů od Four Seasons.

Irvine tam dorazil první, našel si nedaleko vchodu lavičku, posadil se a čekal: starý muž se stříbrnými vlasy, kolem nějž se hemží omladina na kolečkových bruslích.

Šéf ‚SIS odedávna míval mnohem víc praktických zkušeností z terénu než kterýkoli ředitel CIA, a tak když občas přijel do Langley, většinou jednal se sobě rovnými profesionály, tedy se zástupci pro operace a pro shromažďování informací, k nimž cítil větší sympatie. Měli společné pouto, které u politika přiděleného sem Bílým domem nemuselo vždy existovat.

Přijel taxík a z něj vystoupil bělovlasý Američan asi stejného věku. Zaplatil řidiči. Irvine přešel přes silnici a poklepal mu na rameno. „Dlouho jsme se neviděli. Jak se máš, Carey?“

Na tváři Careyho Jordana se rozhostil úsměv. „Nigele, co tady sakra děláš. A proč to pozvání?“

„Stěžuješ si?“

„Vůbec ne. Rád tě zase vidím.“

„Tak ti to řeknu vevnitř.“

Sešli se chvilku před polednem a davy obědachtivých hostí ještě nedorazily. Číšník se jich zeptal, jestli chtějí stůl pro kuřáky nebo pro nekuřáky. Pro kuřáky, řekl Jordán. Irvine nadzdvihl obočí. Ani jeden z nich nekouřil.

Ale Jordan věděl, co dělá. Georgetown byl zvyklý na politickou korektnost, a tak byli zavedeni doprava dozadu, do oddělené kóje, kde mohli mluvit beze svědků. Číšník přinesl jídelní lístky a nápojový lístek. Oba muži si vybrali předkrm a hlavní jídlo. Irvine přeletěl pohledem seznam vín, jaká tu mají bordeaux, a našel jedno výtečné Beychevelle. Číšník se rozzářil; nebylo zrovna levné a už je měli na skladě značnou dobu. Za chvilku byl zpátky, předvedl etiketu, a když kývli, odzátkoval a nalil na ochutnání.

„Tak co je,“ řekl Carey Jordan, když se ocitli o samotě.

„Co tě přivádí do našich lesů? Nostalgie?“

„Neřekl bych. Spíš jeden problém.“

„Má to něco společného s těmi vysoko postavenými lidičkami, se kterými sis byl popovídat ve Wyomingu?“

„Carey, můj milý, tebe neměli vyhazovat.“

„To vím. Co je to za problém?“

„V Rusku se děje něco vážného a dost zlého.“

„To má být novinka?“

„To má. Je to totiž horší než obvykle. A oficiální agentury obou zemí byly varovány, ať od toho dají ruce pryč.“

„Proč?“

„Nesmělost oficiálních míst… řekl bych.“

Jordan zavrčel: „Opakuju podruhé: to má být novinka?“

„Jistě… nicméně… minulý týden jsme se shodli, že by tam někdo asi měl jet a podívat se na to.“

„Někdo? I přes to varování?“

„Ano, shodli jsme se na tom.“

„Tak proč s tím jdeš za mnou? Jsem ze hry venku. A to už dvanáct let.“

„Stýkáš se pořád s někým v Langley?“

„Nikdo se už nestýká s nikým v Langley.“

„Tak to je odpověď na otázku, proč jdu za tebou, Carey. Věci se mají tak, že potřebuju člověka. Který bude s to jet do Ruska. Aniž by přivolal příliš pozornosti.“

„A načerno?“

„Obávám se, že ano.“

„Proti ‚FSB?‘“

Gorbačovovi se – krátce předtím, než byl sám vypuzen – nakonec podařilo zlomit KGB: První hlavní správa byla přejmenována na ‚SVR‘, ale dál působila ve starém ústředí v Jaseněvu, Druhá hlavní, starající se o vnitřní bezpečnost, změnila jméno na ‚FSB‘.

„Pravděpodobně proti něčemu ještě hnusnějšímu.“ Carey Jordan polkl sousto sledě, zamyslel se a pak zavrtěl hlavou. „Ne, nebude tam chtít jet. Už nikdy se tam nevrátí.“

„Kdo… s dovolením? Kdo tam nepojede?“

„Ten, na kterého jsem myslel. Už je taky ze hry venku, jako já. Ale není tak starý. A byl dobrý. Nervy jako špagáty, chytrý jako čert, samorost, talent od přírody. Vyrazili ho před pěti lety.“

„Je pořád naživu?“

„Pokud vím, tak ano. Poslechni, to je ale dobré víno. Takhle dobré si často nedávám.“

Irvine mu dolil.

„A jak se jmenoval, ten tvůj člověk, co tam určitě nepojede?“

„Monk. Jason Monk. Rusky mluví jako domorodec. Nejlepší řídící cizích agentů, jakého jsem kdy měl, vážně.“

„Dobře, tak mi o tom Jasonu Monkovi něco pověz… i když tam nebude chtít jet.“

A starý někdejší zástupce ředitele pro operace mu o něm něco pověděl…

VÝCHODNÍ BERLIN, ZÁŘÍ 1990

Byl teplý podzimní večer a na terase kavárny bylo plno lidí. Plukovník Turkin měl na sobě lehký oblek z německé látky a německého střihu a nevyvolával žádnou pozornost. Posadil se u stolku blízko chodníku okamžitě po tom, co se od něj zvedl zamilovaný páreček teenagerů. Když číšník přišel pro prázdné sklenice, poručil si kávu, otevřel si německé noviny a dal se do čtení. Právě proto, že celou svou kariéru strávil u kontrarozvědky, jejíž povinností je i sledování, bylo jasné, že bude odborníkem i na opatření proti sledování. Pozorovatelé od KGB si tudíž drželi odstup. Ale byli tady; naproti přes náměstí Opery seděli na lavičce muž a žena, oba vypadali mladě a bezstarostně a oba měli na uších walkmana. A oba mohli komunikovat se dvěma auty zaparkovanými za rohem, předávat tam informace a dostávat instrukce. Ve dvou autech byl i zatýkací tým – konečně byl totiž vydán příslušný příkaz.

Rovnováhu v Turkinův neprospěch zvrátily dva poslední drobky informací. Amesův popis tvrdil, že Lysander byl získán mimo SSSR a mluví španělsky. Už samotný údaj o jazyce přiměl vyšetřovací tým ponořit se do záznamů z celé Latinské Ameriky a ještě ze Španělska. Nedávno se ale ukázalo, že druhý kandidát přišel na své první místo v Latinské Americe, přesněji v Ekvádoru, až před pěti lety. A Ames tvrdí, že k získání Lysandera došlo před šesti roky.

Druhý – a dobře zapadající – dílek do mozaiky poskytl chytrý nápad prověřit si všechny záznamy o telefonních hovorech z ústředí KGB ve východním Berlíně té noci, kdy byla podniknuta nevydařená razie na byt sloužící jako poštovní schránka, té noci, kdy majitel bytu unikl právě hodinu před razií.

Záznamníky odhalily, že z veřejného telefonu v hale někdo volal na číslo tohoto bytu. A druhý podezřelý byl toho večera v Postupimi. A nevyvedenou razii velel plukovník Turkin.

K zatčení už mohlo dojít dřív, ale čekali vysoce postaveného důstojníka z Moskvy. Trval na tom, že chce při zatčení být a že osobně eskortuje zatčeného do SSSR. A podezřelý se najednou sebral a pěšky odešel – a sledující neměli na výběr a museli za ním.

Marocký čistič bot prošel po chodníku kolem kavárny a nabízel těm u krajních stolků, jestli nechtějí vypucovat obuv. Všichni vrtěli hlavami. Východoberlíňané ještě nebyli na leštiče bot v kavárnách zvyklí a Západoberlíňané roztroušení mezi nimi měli většinou dojem, že do jejich bohatého města se už tak nahrnulo až moc přistěhovalců z třetího světa.

Konečně na čističe někdo kývl, on se vytasil se stoličkou, přidřepl před zákazníkem a rychle mu na šněrovací střevíce nanesl štědrou vrstvu krému. Přišel číšník a chtěl ho odehnat.

„Když už začal, tak ho to nechte dodělat,“ řekl zákazník němčinou s přízvukem. Číšník pokrčil rameny a odešel.

„Trvalo ti to, Koljo,“ zamumlal čistič bot španělsky.

„Jak se máš?“

Rus se naklonil, aby mu mohl ukázat, kam chce víc krému.

„Nic moc. Myslím, že mám potíže.“

„Povídej.“

„Před dvěma měsíci jsem měl vést razii proti jednomu zdejšímu bytu. Někdo udal, že je to schránka CIA. Povedlo se mi zavolat a ten člověk měl čas utéct. Ale jak to věděli? Chytili někoho… promluvil někdo?“

„Možná. Proč si to myslíš?“

„Protože je toho víc – a horší věci. Před dvěma týdny, zrovna než jsem poslal pohled, přijel jeden člověk z Moskvy. Vím, že dělá v analytickém. Jeho žena je Němka z východního; byli tu na návštěvě. Měli jsme mejdan a on se opil. Vyžvanil, že v Moskvě zatýkali. Někoho z obrany a někoho ze zahraničí.“

Pro Monka ta zpráva byla, jako kdyby jej střevíce, které právě naposled leštil, koply rovnou do tváře.

„Někdo u stolu řekl něco jako: to musíte mít na druhé straně hodně dobrý zdroj. A ten chlap se jen poškrábal na nose a ušklíbl se.“

„Musíš zmizet, Koljo. Hned, dneska v noci. Přejdi.“

„Nemůžu opustit Ludmilu a Jurije. Jsou v Moskvě.“

„Dostaň je sem, příteli. Vymysli si jakoukoli výmluvu. Ještě deset dní to bude sovětské území. Potom už bude západoněmecké. A oni sem už nebudou moct vycestovat.“

„Máš pravdu. Do deseti dní přejdeme, celá rodina. Postaráš se o nás?“

„Zařídím to osobně. Neztrať ani minutu.“

Rus podal Maročanovi plnou hrst východoněmeckých marek, které měly platit ještě deset dní a pak být vyměnitelné za hodnotnější západoněmecké. Čistič vstal, kývnutím poděkoval a odšoural se.

Ti dva naproti přes ulici zaslechli ve sluchátkách hlas.

„Jsme komplet. Proveďte zatčení. Vpřed, vpřed, vpřed.“ Zpoza rohu vyjely na náměstí Opery dvě šedé tatry a řítily se ke krajnici u kavárny. Z první vyskočili na chodník tři muži, rameny odstrčili dva chodce a sebrali jednoho ze zákazníků v krajní řadě. Ze druhé vystoupili dva další, drželi zadní dveře otevřené a hlídali. Když muže v obleku vlekli pryč a cpali na zadní sedadlo druhého auta, několik zákazníků začalo křičet o pomoc. Dveře zabouchly, pneumatiky zaskřípěly a auto vyrazilo. Zatýkací tým se nahrnul do prvního auta a vyjel za tím druhým. Celá operace trvala sedm vteřin. A o dva domy dál, sotva sto metrů od útočníků, stál Jason Monk, díval se a nemohl nic dělat.

„A co se dělo po Berlíně?“ zeptal se sir Nigel Irvine.

Někteří z hostů už tasili kreditkarty a chystali se vrátit k práci nebo k zábavě. Angličan zdvihl láhev Beychevelle, zjistil, že už v ní není nic, a pokývl na číšníka, ať přinese novou.

„Chceš mě snad opít, Nigele?“ zeptal se Jordan s ironickým úsměvem.

„Ale no tak, snad jsme oba dost staří a zkažení, abychom dovedli pít víno jako džentlmeni.“

„Asi ano. Ale stejně, Cháteau Beychevelle člověku poslední dobou často nenabídnou.“

Číšník nabídl novou láhev a když sir Nigel přikývl, znovu odzátkoval a nalil na ochutnání.

„Tak na co bychom se měli napít?“ zeptal se Jordan.

„Na Velkou hru? Možná spíš na Velký bordel,“ dodal zatrpkle.

„Ne, na staré časy. A na průzračnost. Myslím, že tu ti mladší nemají a že právě ta mi chybí nejvíc. Absolutní mravní průzračnost.“

„Na to se rád napiju. Takže Berlín? Monk se prostě vrátil vzteklý jako křeček a prskal na všechny strany. Já jsem tam už přirozeně nebyl, ale stýkal jsem se pořád s lidmi, jako je Milt Bearden. Něco jsme spolu přece prožili. Takže jsem byl v obraze.

Monk chodil po baráku a každému, kdo měl chuť p-slouchat, říkal, že v divizi SV je vysoce postavený zrádce. Což přirozeně nebylo právě to, co by rádi slyšeli. Hoď to na papír, říkali mu. Tak to udělal. Byla to zpráva, ze které vstávaly vlasy na hlavě. Obviňovala z úděsné neschopnosti… no, prostě kdekoho.

Milt Bearden konečně úspěšně dostal Amese ze své divize SV. Ale ten chlap byl jako pijavice. Ještě předtím ředitel vytvořil nové středisko kontrarozvědky. V tom byla analytická skupina a v ní zase oddělení pro SSSR. A to oddělení potřebovalo mít v čele bývalého praktika z operačního; Mulgrew navrhl Amese, a Bůh mi odpusť, dostal ho tam. Takže můžeš hádat, komu musel Monk adresovat svou stížnost. Aldrichi Amesovi. Osobně.“

„To musela být hrozná rána,“ zašeptal Irvine.

„Ďábel si dělá sám pod sebe, Nigele. Z Amosova hlediska se nemohlo stát nic lepšího, než že měl pod sebou Monka. Mohl stížnost vyhodit – a taky to udělal. Vlastně zašel mnohem dál. Obvinil Monka, že dělá nepodložený poplach. Kde máš pro to všechno důkaz, ptal se. A výsledkem bylo, že vnitřní vyšetřování sice začalo, jenže nebylo vedeno k odhalení krtka, ale proti Monkovi.“

„Něco jako válečný soud?“

Carey Jordan zatrpkle přikývl. „Jo, tak něco. Mluvil bych v Jasonův prospěch, ale nebyl jsem tou dobou zrovna na výsluní přízně. A stejně tomu předsedal Ken Mulgrew. Výsledkem bylo rozhodnutí, že Monk údajně tu berlínskou schůzku nastražil sám, aby trochu vylepšil svou upadající kariéru.“

„To od nich bylo hezké.“

„To od nich bylo moc hezké. Jenže tou dobou tvořili kromě několika přesahujících starých válečníků operační direktorát samí byrokrati a nic než byrokrati. Po čtyřiceti letech jsme konečně vyhráli studenou válku, sovětské impérium se hroutilo. Měla to být doba rehabilitací a ospravedlnění, ale bylo jen samé hašteření a papírové války.“

„A co Monk, co se s ním stalo?“

„Málem ho vyhodili. Místo toho šel dolů. Dali mu nějaké ulejvácké místo někde v archivu nebo kde. Zahrabali ho. Nepustili nikam ven. Měl se tehdy sebrat, vzít si penzi a jít. Ale on byl vždycky parchant paličatá. Postavil si hlavu, byl přesvědčen, že jednoho dne se pravda ukáže. Seděl tam a hnil tři dlouhé roky. A nakonec se dočkal.“

„Čeho? Pravda se ukázala?“

„Samozřejmě. Ale bylo už pozdě…“

MOSKVA, LEDEN 1991

Plukovník Anatolij Grišin, celý zelený vzteky, opustil výslechovou místnost a stáhl se do své kanceláře. Důstojnická komise, která výslechy vedla, usoudila, že už ví všechno. A všechno, celý příběh od roku 1983, kdy onemocněl jeden malý chlapec v Nairobi, až po loňské září, kdy došlo před kavárnou Opera k zatčení, byl pečlivě zaznamenán.

Lidi z První hlavní správy se nějak dozvěděli, že Monk upadl u vlastních v nemilost: degradovali ho, odsunuli. To mohlo znamenat jediné – že už nemá žádné agenty. Dohromady byli čtyři… ale jací čtyři! Teď byl jeden ještě naživu, ale Grišin si byl jist, že ne na dlouho. Takže výbor Mnich je pryč, byl rozpuštěn. Odvedl svou práci. Měl by důvod k triumfu. Grišinův vztek ale vyvolalo něco, co vyplynulo z posledního sezení.

Sto metrů. Mizerných sto metrů… Zpráva sledovacího týmu hovořila jasnou řečí. Posledního dne na svobodě neměl Nikolaj Turkin žádný kontakt s nepřátelskými agenty. Strávil celý den v ústředí, naobědval se v jídelně a potom neočekávaně odešel a byl sledován do velké kavárny, kde si dal kávu a nechal si vyčistit boty. To Turkin sám jim to řekl. Dva pozorovatelé sedící naproti přes náměstí viděli, jak čistič bot udělal, co udělat měl, a odšoural se pryč. Pár vteřin nato auta KGB – a vedle řidiče v tom prvním seděl sám Grišin – vyjela zpoza rohu. A v té chvíli byl jen sto metrů od Jasona Monka na území ovládaném Sověty.

Když byl ve výslechové místnosti, zdálo se mu, že oči všech členů komise se zatoulaly k němu a prohlížejí si ho. Jako by si říkaly, že velel zatčení – a nechal si utéct tu největší kořist.

Bude spousta bolesti, samozřejmě. Ne jako přesvědčovací prostředek, ale jako trest. To si přísahal. A potom mu to překazili. Generál Bojarov mu osobně řekl, že předseda KGB si přeje rychlou exekuci; předseda se obával, že v oněch rychle se měnících časech by mu mohli odmítnout rozsudek podepsat. Chtěl vzít papíry hned toho dne k prezidentovi a prý je pošle hned následujícího dopoledne.

A časy se opravdu měnily – a to s ohromující rychlostí. Čerstvě osvobozený tisk napadal zleva zprava jeho službu za zneužívání pravomoci, tedy za to, na čem vlastně celá stála.

Jednu věc nevěděl: že v srpnu se jeho předseda, generál Krjučkov, zúčastní coup d’état proti Gorbačovovi a že převrat se nepodaří. A Gorbačov na oplátku rozbije KGB na několik zlomků; a že v prosinci se zhroutí i samotný Sovětský svaz.

Zatímco Grišin seděl ve své kanceláři, téhož lednového dne, generál Krjučkov položil příkaz k popravě bývalého plukovníka KGB Turkina na prezidentův stůl. Gorbačov uchopil pero, zarazil se a potom je zase položil.

Loni v srpnu Saddám Husajn napadl Kuvajt. A teď z Iráku vytloukaly život údery amerických letadel. Pozemní invaze byla na spadnutí. Mnozí státníci se pokoušeli do toho vstoupit a nabízeli se jako zprostředkovatelé mezinárodního míru. Lákavá role. Jedním z nich byl i Michail Gorbačov.

„Uznávám, že za to, co udělal, ten muž zaslouží smrt,“ řekl prezident.

„Podle zákona,“ řekl Krjučkov.

„Ano, ale v této chvíli… myslím, že by to bylo nevhodné.“

Rozmyslel si to a vrátil rozsudek nepodepsaný.

„Mám právo udělovat milost, a teď to udělám. Sedm let nucených prací.“

Generál Krjučkov odešel celý vzteklý. Tahle degenerovaná změkčilost nevydrží dlouho, sliboval si. Dřív nebo později budou on a lidé, kteří smýšlejí stejně, muset udeřit.

Pro Grišina to byla poslední rána k už tak dost mizernému dni. Nemohl dělat nic jiného než zařídit, aby pracovní lágr, do kterého bude Turkin poslán, byl jedním z těch, jejichž režim určitě nepřežije.

Počátkem roku 1980 byly tábory pro politické vězně přesunuty z příliš dostupné Moldávie na severovýchod, do oblasti kolem Grišinova rodiště Permu. Asi desítka jich byla roztroušena kolem města Všesvjatskoje. Nejznámější byly předsíně pekla označené Perm-35, Perm-36 a Perm-37.

Ale byl tu i jeden velmi speciální tábor určený pro zrádce. Nižnij Tagil, to bylo jméno, při jehož vyslovení se třásli i lidé z KGB.

Strážní byli sice brutální, ale bydleli mimo tábor. A jejich násilnosti tedy mohly být jen občasné a úřední: zmenšování přídělů, víc práce. A tak, aby se zajistilo, že „převychovávaní“ zločinci budou mít o zábavu postaráno neustále, byli promíšeni s těmi nejzáludnějšími a nejbrutálnějšími zeky ze všech táborů.

Grišin zařídil, aby byl Nikolaj Turkin poslán do Nižního Tagilu, pak vzal formulář a do kolonky „zacházení“ napsal: speciální – krajně přísné..

„Ale mám dojem,“ povzdechl si Carey Jordan, „že na konec téhle nepěkné ságy si sám vzpomínáš.“

„Na většinu asi ano. Ale můžeš mi to oživit.“ Zdvihl ruku, zastavil číšníka poletujícího kolem a řekl mu: „Dvě espresa, prosím.“

„No prostě se v roce 1993 stalo, že FBI konečně završila osm let trvající hon na krtka. Později tvrdili, že to celé zvládli sami za osmnáct měsíců, ale už předtím se udělala spousta eliminační práce. Jenže moc pomalu.

Abych jim neupíral zásluhy – lidi z Úřadu udělali to, co jsme měli udělat my. Nakašlali na občanská práva a vskrytu si opatřili soudní příkazy umožňující prozkoumat bankovní účty těch několika zbývajících podezřelých. Přinutili banky, aby nic nezatajily. A zabralo to. Zjistilo se, že Aldrich Ames má miliony dolarů, a to nemluvím o kontech ve Švýcarsku, ta objevili později. Výmluva, že jeho žena zbohatla v Kolumbii, se ukázala být falešná, takže na něj nasadili totální sledování.

Prohlíželi odpadky z jeho domácnosti, v jeho nepřítomnosti se dostali dovnitř a podívali se mu do počítače. Bylo tam všechno – a bylo toho dost, aby ho to usvědčilo. Dopisy pro KGB a od KGB, záznamy o tučných platbách, podrobnosti o rozmístění mrtvých schránek v okolí Washingtonu.

Jednadvacátého února 1994 – proboha, Nigele, já si tohle datum budu pamatovat snad navždycky – ho sebrali, kousek od jeho vily v Arlingtonu. A potom to všechno vyšlo na povrch.“

„Věděl jsi o tom předem?“

„Ani náhodou. Myslím, že v Úřadu měli dost rozumu, aby mi to neřekli. Kdybych tehdy věděl to, co vím dneska, byl bych se tam dostal před nimi a vlastnoručně bych ho zabil. A šel bych za to na křeslo jako šťastný člověk.“

Starý zástupce ředitele pro operace se díval někam na druhou stranu restaurace, ale asi místo ní viděl spoustu tváří a jmen, tváří a jmen lidí, kteří jsou už dávno po smrti.

„Pětačtyřicet operací v troskách, dvaadvacet lidí zrazeno, osmnáct Rusů a čtyři z jejich satelitních států. Čtrnáct z nich bylo popraveno. A to všechno jen proto, že ten křivák, ten mizerný masový vrah v zastoupení chtěl velký barák a jaguára.“

Nigelu Irvinovi se nechtělo přerušovat tu bolest, ale přesto zašeptal: „Mohli jste ho najít sami a udržet to v domě.“

„Já vím, já vím. Všichni to teď víme. Měli jsme prověřit finance a poslat občanská práva k čertu. I tehdy v létě 1986 už Ames dostal přes čtvrt milionu dolarů, které uložil v místních bankách. Měli jsme těm jedenačtyřiceti podezřelým, kteří měli přístup ke třem stovkám složek, udělat nepřátelský test na polygrafu. Pro nevinné nic příjemného, ale Ames by byl prozrazen.“

„A co Monk?“ zeptal se Angličan.

Carey Jordan se krátce zasmál. Číšník, který by už měl rád prázdný i ten poslední zbývající stůl, přispěchal a začal mávat účtem. Irvine mu pokynul, ať jej položí před něj. Mladík se motal poblíž, dokud na účtence neležela kreditkarta, a potom odešel k pokladně.

„Ano, co Monk. Ten nic nevěděl. Toho dne byl federální svátek. Prezidentův den. Takže byl doma, aspoň bych řekl. Ve zprávách nic nebylo až do druhého dne ráno. A potom přišel ten hrozný dopis..“

WASHINGTON, ÚNOR 1994

Dopis přišel dvaadvacátého, den po Prezidentově dni, jakmile zase začali doručovat.

Byla to tuhá bílá obálka a podle razítka Monk poznal, že je z poštovního oddělení v Langley, ale adresovaná do jeho soukromého bydliště, ne do kanceláře. Vevnitř byla další obálka, tentokrát se znakem amerického velvyslanectví. Na ní bylo napsáno strojem: pan Jason Monk, poštovní oddělení Hlavní budovy CIA, Langley, Virginie. Někdo vedle naškrábal: prosím otočte. Monk ji tedy otočil. Na zadní straně bylo stejnou rukou napsáno: „Doručeno osobně na naše velvyslanectví ve Vilniusu (Litva). Ty toho člověka znáš?“ Protože na vnitřní obálce nebylo žádné razítko, bylo jasné, že dorazila do Států s diplomatickou poštou.

A uvnitř ní byla třetí obálka, mnohem horší kvality, s viditelnými dřevitými vlákny v textuře papíru. Legrační angličtinou na ní bylo napsáno: „Prosím (třikrát podtrženo) doporučte panu Jason Monkovi ve CIA. Od přítela.“

Skutečný dopis byl až uvnitř téhle obálky. Byl napsán na papíře tak křehkém, že listy se při dotyku div nerozpadaly. Papírový ručník? Vakáty z nějakého starého a levného paperbacku? Možná.

Dopis byl psán rusky, roztřesenou rukou, černým inkoustem. Pero mělo rozšmajdaný hrot. Nahoře stálo: Nižnij Tagil, září 1994.

A pod tím:

„Milý příteli Jasone, jestli vůbec kdy dostaneš tenhle dopis, tak v té době už budu mrtev. Mám tyfus. Přenášejí ho mouchy a vši. Teď tenhle lágr zavírají, balí to, smazávají všechny stopy, jako by vůbec nikdy nebyl, což taky být neměl.

Asi desítka politických dostala amnestii; v Moskvě je teď někdo, kdo se jmenuje Jelcin. Jeden z nich je můj přítel, Litevec, spisovatel a intelektuál. Myslím, že mu můžu věřit. Slíbil mi, že tenhle dopis schová u sebe a že jej pošle, až ho pustí domů.

Mě naloží do jiného vlaku, do jiného dobytčáku, a povezou na nové místo, ale to už ani neuvidím. Posílám ti tedy svoje sbohem a s ním i nějaké zprávy.“

Dál dopis popisoval, co se dělo ty tři a půl roku po zatčení ve východním Berlíně. Nikolaj Turkin psal o bití v celách pod Lefortovem a o tom, že nakonec neviděl smysl v tom neříct všechno, co ví. Popisoval smradlavou, od výkalů zašpiněnou celu s mokvajícími zdmi, věčnou zimu, pronikavá světla, vykřikované otázky, modřiny a vyražené zuby, pokud odpovědi přicházely příliš pomalu. Psal o plukovníku Anatoliji Grišinovi. Plukovník byl přesvědčen, že Turkin zemře, a tak se pyšně chlubil předchozími triumfy. Turkin se podrobně dozvěděl o mužích, jejichž jména ani jaktěživ neslyšel: o Kruglovovi, Blinovovi a Solominovi. Řekli mu taky, co udělal Grišin se Sibiřanem, aby jej přiměl mluvit.

„Když bylo po všem, modlil jsem se, aby přišla smrt, a to jsem dělal od té doby ještě mockrát. V táboře došlo ke spoustě sebevražd, ale bůhvíproč jsem doufal, že to snad vydržím a jednoho dne budu svobodný. Ne že bys mě snad poznal. Nepoznali by mě ani Ludmila a Jurij. Žádné vlasy, žádné zuby, to, co zbylo z těla, samé zranění, a navíc horečka.“

Vyprávěl o dlouhé cestě dobytčákem z Moskvy do tábora, kde jej zavřeli s kriminálníky, kteří jej bili do bezvědomí a plivali mu do obličeje, aby od nich dostal tuberkulózu. Popsal i samotný tábor, kde jemu samotnému byly určeny ještě nuznější dávky jídla a ještě víc práce než ostatním; po půl roce si zlomil při přenášení klád klíční kost, ale neposkytli mu žádnou léčbu a když stráže viděly jeho zranění, trvaly na tom, že po uzdravení musí nosit klády na pochroumaném rameni. Nakonec napsal:

„Nelituji toho, co jsem udělal, protože to byl zkažený režim. Snad teď bude mít můj národ svobodu. Někde tam žije moje žena. Doufám, že je jí dobře. A můj syn Jurij, který vděčí za život tobě. Děkuji ti za to. Sbohem, příte-li. Nikolaj Iljič.“

Jason Monk složil dopis, odložil ho na vedlejší stolek, položil hlavu do dlaní a plakal jako dítě. Toho dne nešel do práce. Ani nezavolal a nevysvětlil proč. Nebral telefon. V šest večer, když se úplně setmělo, se podíval do telefonního seznamu, nasedl do auta a jel do Arlingtonu.

Vychovaně zaklepal na dveře domu, který si našel, a když se otevřely, pokývl na ženu a řekl: „Dobrý večer, paní Mulgrewová,“ vešel dovnitř a nechal ji oněmělou stát ve dveřích.

Ken Mulgrew byl v obýváku, měl sundané sako a v ruce držel sklenku whisky. Otočil se, uviděl vetřelce a řekl:

„Hej, co to má sakra bejt? Co si to…“

Ale to bylo taky to poslední, co na hezkých pár týdnů řekl bez nepříjemného zahvízdání v ústech. Monk jej udeřil. Udeřil jej do brady a udeřil jej velmi důkladně. Mulgrew byl větší než on, ale byl z formy a kromě toho v sobě cítil štědře alkoholem zalévanou večeři. Toho dne byl v práci, ale nikdo tam nedělal nic, všichni si jen ublíženě pošeptávali novinky, které se šířily po budově jako stepní požár.

Monk mu dal dohromady čtyři rány, snad za každého ztraceného agenta jednu. Zlomil mu čelist a nos a nadělal mu monokly pod oběma očima. A potom šel pryč.

„To mi připadá jako operativní opatření,“ usoudil Nigel Irvine.

„Tak operativní, jak jen to šlo,“ souhlasil Jordan.

„A co se dělo dál?“

„No, paní Mulgrewová naštěstí nezavolala policajty, ale agenturu. Ti tam poslali pár chlapců, kteří přijeli právě když Mulgrewa nesli na nosítkách do sanitky a odjeli s ním na nejbližší pohotovost. Uklidnili manželku a ta identifikovala Monka. A hoši jeli za ním. Byl doma, a oni se ho zeptali, co to sakra udělal, a on jen ukázal na dopis na stole. Samozřejmě si ho nemohli přečíst, ale vzali ho s sebou.“

„Vyhodili ho? Myslím Monka?“ zeptal se Angličan.

„Jistě. Tentokrát letěl definitivně. Samozřejmě že když se to projednávalo a byl přečten překlad dopisu, měl Monk hodně sympatií na své straně. Dokonce mi dovolili promluvit v jeho prospěch, ale nevím, jestli mu to pomohlo.

Stejně se dalo předvídat, jak to skončí. Dokonce ani po Amesově zatčení si Spolek nemohl dovolit nechat naštvané řadové zaměstnance, aby se sebrali a udělali vedoucímu pracovníkovi z obličeje hamburger. Letěl na hodinu.“ Číšník se znovu přiblížil a vypadal už dost prosebně. Oba muži vstali a namířili ke dveřím. Číšník jim s úlevou přikývl a usmál se.

„A co Mulgrew?“

„Ironií osudu byl propuštěn v nemilosti přesně o rok později, když vešel ve známost celý rozsah toho, co provedl Ames.“

„A Monk?“

„Někam odjel. Žil tou dobou s nějakou dívkou, ale ta byla zrovna někde na školení a když se vrátila, rozešli se. Slyšel jsem, že Monk si vybral celou penzi najednou, ale stejně zmizel z Washingtonu.“

„Máš ponětí kam?“

„Když jsem o něm slyšel naposled, říkali mi, že žije někde u vás.“

„V Londýně? V Británii?“

„Ne tak docela. V jedné z kolonií Jejího Veličenstva.“

„Závislých území; teď už se tomu neříká kolonie. Ve kterém?“

„Na souostroví jménem Turks a Caicos. To už jsem ti říkal, že miluje námořní rybolov? Prý tam má někde loď a nechává se najímat.“

Byl krásný podzimní den a oni stáli na chodníku před La Chaumiěre a čekali na taxík pro Careyho Jordana a Georgetown vypadal překrásně.

„Ty vážně chceš, aby zase jel do Ruska, Nigele?“

„Něco takového.“

„Nebude chtít jet. Přísahal, že se tam nikdy nevrátí. Oběd byl báječný a víno moc dobré, ale ztrácel jsi čas. Stejně ti děkuju, ale… on tam nebude chtít jet. Nepomůžou ani peníze, ani hrozby, nepomůže nic.“ Přijel taxík. Potřásli si rukama, Jordan nastoupil a odjel. A sir Nigel Irvine přešel přes ulici k Four Seasons. Potřeboval si párkrát zavolat.

JEDENÁCTÁ KAPITOLA

Zrzka byla uvázaná a připravená na noc. Jason Monk se rozžehnal se třemi italskými zákazníky, kteří toho sice moc nechytili, ale jak se zdálo, vyjížďka je potěšila téměř stejně jako víno, které si vzali s sebou. Julius stál u porcovacího stolu vedle mola a odkrajoval hlavy a vnitřnosti dvou ne zrovna velikých mečounů. V zadní kapse kalhot měl nacpanou svoji mzdu a k ní ještě svůj podíl na tom, co utrousili vděční Italové. Monk dokráčel kolem Tiki k baru Banana Boat. Uvnitř, na podlaze z fošen, v prostoru s odkrytou stranou k moři, se už mačkali první časní pijáci. Vešel do baru a pokývl na Rockyho.

„Jako obvykle?“ usmál se barman.

„A proč ne? Jsem usedlý člověk a mám své zvyklosti.“

Chodil sem už roky a v Banan Boat si zvykli na to, že když je na moři, berou mu telefonáty. Číslo baru bylo dokonce i na pohlednicích, které dal do všech hotelů na ostrově Providenciales, aby upozornil klienty na to, že si mohou pronajmout rybářskou loď.

Zavolala na něj Rockyho žena Mahel.

„Volali z klubu v Grace Bay.“

„Hmmm. Nechali vzkaz?“

„Ne, jen chtěli, abys tam zavolal.“

Postrčila k němu telefon, který měla schovaný za pokladnou. Vytočil číslo a dovolal se spojovatelce v recepci. Poznala jeho hlas.

„Ahoj, Jasone. Měl jsi pěkný den?“

„Docela to šlo, Lucy. Už jsem zažil horší. Volalas mi?“

„Jo. Co děláš zítra?“

„Co máš za lubem, ty ženská zkažená?“

Tělnatá a veselá dáma v hotelové recepci pět kilometrů odsud po pláži se nahlas zasmála.

Stálé obyvatelstvo ostrova Provo netvořilo zrovna velikou skupinu a v komunitě starající se o turisty, kteří tvořili jediný zdroj dolarů pro ostrovní ekonomiku, se všichni, jak ostrované, tak ti, kdo se tu usídlili později, dobře znali. A srdečnost a žertování jim pomáhaly. Na ostrovech Turks a Caicos to pořád ještě chodilo tak, jak si člověk život v Karibské oblasti představuje: lehkovážnost a žádný velký spěch.

„Nezačínej zase, Jasone. Můžeš zítra vzít klienta?“ Rozmyslel si to. Měl v úmyslu strávit zítřek prací na lodi, což je nikdy nekončící rybářovo zaměstnání, ale zákazník je zákazník a finanční společnost v Miami, které pořád patřila půlka Zrzky, nikdy neomrzí přijímat šeky se splátkami.

„Asi jo. Celý den nebo půlden?“

„Půlden. Dopoledne. Co takhle v devět?“

„Tak jo. Řekni partě, kde mě najde. Budu tam.“

„Není to skupina, Jasone. Jenom jeden pán, nějaký pan Irvine. Řeknu mu to. Tak zatím ahoj.“

Jason položil telefon. Osamocený klient, to byla vzácnost; obvykle byli dva nebo víc. Nejspíš nějaký manžel, jehož polovička si netroufá; i to je naprosto obvyklé. Dopil daiquiri, vrátil se k lodi a řekl Juliovi, že se sejdou v sedm, natankují a vezmou na loď nějakou čerstvou návnadu. Klient se objevil druhého dne ráno čtvrthodinu před devátou. Byl starší než obvyklí zájemci o rybaření, vlastně dost starý, měl tříslové kalhoty, bavlněnou košili a bílý panamák. Zastavil se na molu a zavolal: „Kapitán Monk?“ Jason slezl z horního můstku a šel jej přivítat. Podle přízvuku byl určitě Angličan. Julius mu pomohl na palubu.

„Už jste někdy dělal něco podobného, pane Irvine?“ zeptal se Jason.

„Po pravdě řečeno ne. Je to poprvé. Jsem úplný zelenáč.“

„S tím si nedělejte starosti, pane. Zařídíme všechno za vás. Moře je naprosto klidné, ale kdyby vám přesto připadalo, že je to na vás moc, stačí říct.“ Nikdy ho nepřestalo překvapovat, jak mnoho turistů se vydává na moře s vírou, že oceán bude zrovna tak klidný jako voda uvnitř bariéry. Turistické poutače nikdy neukazují Karibské moře s bílými čepičkami na vlnách, ale i ono se dokáže nebezpečně rozvlnit.

Vyvedl Zrzku z Želví zátoky a zabočil trochu doprava, k Sellarově úžině. Venku za Severozápadním mysem bude asi divoká voda, nejspíš na starouše až moc divoká, ale znal místečko za Borovicovou zátokou, opačným směrem, kde bývá voda klidnější a o kterém slyšel, že tam nedávno viděli mečouny.

Držel plnou rychlost asi čtyřicet minut a potom uviděl velký chuchvalec plovoucích řas, přesně takové místo, na jakých mečouni rádi lehávají ve stínu těsně pod hladinou. Ubral plyn, začali kroužit kolem ostrůvku řas a Julius nahodil čtyři pruty. Při třetím objezdu ryba zabrala. Jeden z prutů sebou prudce škubl dolů a vlasec se začal se skřípěním odvíjet z navijáku Penn Senátor. Angličan vstal zpod plachty proti slunci a uvážlivě se uvelebil v sesli s popruhy. Julius mu podal prut, usadil jeho konec do jamky mezi zákazníkovými kotníky a začal stahovat ostatní tři vlasce.

Jason Monk otočil Zrzku nosem pryč od řas, spustil motor jen o trochu víc, než kdyby běžel naprázdno, a sešel dolů. Ryba přestala brát vlasec, ale prut byl pořád důkladně prohnutý.

„Táhněte prut nahoru,“ řekl Monk mírně. „Táhněte ho k sobě, až bude stát kolmo, potom ho zase pusťte dopředu a zároveň naviňte vlasec.“

Angličan se o to pokusil. Po deseti minutách řekl: „Víte, mám dojem, že to je na mě trochu moc. Silná potvora, tahle ryba.“

„Jak chcete. Můžu to vzít za vás.“

„Budu vám velmi vděčen.“

Monk se usadil do sesle, zákazník se protáhl a vrátil se do stínu pod plachtu proti větru. Bylo půl desáté a bylo náramné vedro. Slunce stálo přímo nad hlavou a odraz od vody řezal jako žiletka.

Po pěti minutách značného úsilí se mu podařilo dostat rybu blízko k záďové desce. Potom uviděla trup lodi, podnikla další pokus uniknout a získala asi třicet metrů vlasce.

„Co to je?“ zeptal se zákazník.

„Tady se tomu říká býčí delfín,“ řekl Monk.

„Ale ne… delfíny mám docela rád.“

„Tohle není žádný roztomilý savec. Je to jen místní název. Správně se to jmenuje mečoun. Je to lovná ryba – a moc dobrá k jídlu.“

Julius už měl připravený hák a jakmile se mečoun vynořil z vody, obratně jím švihl a vytáhl dvacetikilovou rybu přes palubu.

„Pěkný kousek, pane,“ řekl.

„Jistě, ale myslím, že patří panu Monkovi, ne mně.“ Monk se vymanil z popruhů, vyndal mečounovi háček z tlamy a odmontoval naviják. Julius, který se už chystal dát úlovek k ledu, se zatvářil překvapeně. Jindy by, jakmile je první mečoun na palubě, znovu nahodili čtyři pruty, nebalili by je.

„Běž nahoru ke kormidlu,“ řekl mu Monk klidně. „Jedeme domů. Pomalu.“

Julius nic nechápal, ale přikývl a dopravil své hubené ebenové tělo po můstku nahoru k řídicímu panelu. Monk se sklonil k lednici, vytáhl dvě plechovky piva, obě odzátkoval a jednu nabídl zákazníkovi. Potom si na lednici sedl a podíval se na staršího Angličana uvelebeného ve stínu.

„Vy jste sem ale nepřijel kvůli rybám, pane Irvine, že ne?“ Nebyla to otázka, bylo to konstatování.

„Přiznávám, že to není moje vášeň.“

„To není. A taky nejste jen nějaký pan Irvine, že? Něco mi celou cestu vrtalo hlavou. Jedna vzácná návštěva kdysi dávno v Langley, nějaký velký šéf z britské rozvodné služby.“

„Jaká skvělá paměť, pane Monku.“

„Při křestním jméně se mi rozsvítilo. Sir Nigel. Tak co, sire Nigele, že bychom se přestali tahat za nos? Co to má všechno znamenat?“

„Omlouvám se za ten podvůdek. Prostě jsem vás chtěl vidět. A promluvit si s vámi. V soukromí. Jen málokde je takové soukromí jako na moři.“

„Aha… už spolu mluvíme. O čem?“

„Obávám se, že o Rusku.“

„Hmmm. Veliká země. A ne zrovna moje oblíbená. Kdo vás sem poslal?“

„Neposlal mě nikdo. O vás mi řekl Carey Jordan. Před několika dny jsme obědvali v Georgetownu. Mám vás moc pozdravovat.“

„To je od něj hezké. Jestli ho zase uvidíte, poděkujte mu. Ale asi jste si všiml, že je z toho venku. Víte, co tím myslím. Mimo hru. A já konečně taky. Ať už jste přijel kvůli čemukoli, pane, byla to ztráta času.“

„Ano, jistě, to mi říkal i Carey. Říkal, ať se ani nesnažím. Ale já jsem to přesto zkusil. Je sem dlouhá cesta. Nevadilo by vám, kdybych vám už hodil ten špek? Tak to přece říkáte, ne? Hodit špek. Předložit návrh.“

„Ano, ten výraz se používá. Proč ne, tady v ráji je zrovna horký den a spousta sluníčka. A z vaší čtyřhodinové vyjížďky zbývají ještě dvě hodiny. Povídejte, jestli chcete, ale odpověď je tak či onak ne.“

„Slyšel jste někdy o muži jménem Igor Komarov?“

„Chodí nám sem noviny, sice o pár dní později, ale chodí. Taky posloucháme rozhlas. Já osobně nemám satelitní anténu, takže na televizi se nedívám. Ano, slyšel jsem o něm. Muž budoucnosti, co?“

„Vypadá to tak. A co jste o něm slyšel?“

„Šéfuje celé pravici. Nacionalismus, spousta výzev k vlastenectví… atak. Obrací se k masám.“

„A jak daleko doprava podle vás je?“

Monk pokrčil rameny. „Nemám ponětí. Řekl bych, že hodně. Asi tak, jako u nás doma ultrakonzervativní senátoři z hlubokého Jihu.“

„Mám strach, že o kousek víc. Že je tak daleko vpravo, až nám padá z politické mapy.“

„Tak to je, sire Nigele, hrozná tragédie. Ale mě teď nejvíc zajímá, jestli budu mít na zítra zákazníka a jestli dvacet kilometrů od Severozápadního mysu táhnou tarponi. Politika ošklivého pana Komarova se mě netýká.“

„Ale obávám se, že by mohla. Jednoho dne. Já… my… jistí moji přátelé a kolegové jsou toho názoru, že by měl být zastaven. Potřebujeme člověka, který pojede do Ruska. Carey říkal, že jste byl dobrý… kdysi. Dokonce že jste byl nejlepší… kdysi.“

„Ano, právě že kdysi.“ A Monk několik vteřin jen tiše pozoroval sira Nigela. „Vy jste mi vlastně řekl, že to není oficiální. Není to politika vlády, ani vaší, ani mojí.“

„Bystrý úsudek. Obě vlády zaujaly názor, že nemohou nic dělat. Oficiálně.“

„A vy si vážně myslíte, že spustím kotvu, vydám se přes půl světa, pojedu do Ruska, pustím se s tím pitomcem do křížku, a to vše jen na žádost party Donů Quijotů, kteří ani nemají krytá záda od vlády?“ Vstal, rozmáčkl pěstí prázdnou plechovku od piva a hodil ji do koše.

„Je mi líto, sire Nigele. Opravdu jste sem letěl zbytečně. Vrátíme se do přístavu. Výlet je na účet podniku.“ Vrátil se na můstek, vzal si kormidlo a namířil k průlivu. Deset minut nato vpluli do laguny a za chvíli byla Zrzka zase u svého úvazu.

„S tou plavbou se mýlíte,“ řekl Angličan. „Najal jsem si vás v klamné naději, ale vy jste bral ten výlet upřímně. Kolik to stojí na půl dne?“

„Tři sta páde.“

„Plus něco pro vašeho mladého přítele.“ Irvine nalistoval z peněženky čtyři stodolarové bankovky. „Mimochodem, jedete s někým odpoledne?“

„Ne, nejedu.“

„Takže budete doma?“

„Jo.“

„Já taky. Obávám se, že v mém věku a v takovém horku už je potřeba trochu si zdřímnout. Ale… zatímco budete sedět ve stínu a čekat, až pomine největší horko, neudělal byste něco?“

„Už žádný rybolov,“ varoval jej Monk.

„Proboha, ne.“ Starší muž zahrabal v tašce přes rameno, kterou si přinesl s sebou, a vytáhl hnědou obálku.

„Uvnitř je dokument. Není to vtip. Prostě si to jen přečtěte. Nikdo jiný to neuvidí a vy to nespustíte z očí. Je to pod vyšším stupněm utajení než cokoli, co vám kdy přinesl Lysander, Orion, Delfy nebo Pegas.“

Zrovna tak dobře by mohl Jasona Monka udeřit na solar. Bývalý šéf špionáže už se loudal po molu k najaté buggyně – a Monk pořád stál s otevřenými ústy. Konečně potřásl hlavou, strčil si obálku pod košili a zašel si do Tiki na burgra.

Na severní straně šesti ostrovů tvořících Caicos – jsou to Západní, Provo, Střední, Severní, Východní a Jižní – je korálová bariéra blízko od pevniny a umožňuje rychlý přístup na otevřené moře. Na jihu je kilometry daleko a uzavírá rozsáhlou mělčinu hodně přes tisíc čtverečních kilometrů velkou – Caicos Bank.

Když přijel na ostrovy, neměl moc peněz a ceny na severním pobřeží, kam jezdí turisté a kde se stavějí hotely, byly vysoké. A když Monk vložil peníze do přístavních práv, paliva, údržby, licence a povolení k rybolovu, moc mu toho nezbylo. Sehnal za nízký nájem dřevěný bungalov v pro turisty ne tak atraktivní Sapodillové zátoce, jižně od letiště a přímo proti lesknoucí se ploše Caicos Bank, Caicoské mělčiny, na niž se mohly odvážit jen lodi s malým ponorem. Ten dům a omlácený pickup chevrolet, to byl jeho jediný majetek.

Seděl na verandě z prken a pozoroval, jak slunce klesá po jeho pravici. Na písečný plácek za jeho domem zajel vůz, motor zakašlal a zastavil se. A za chvíli už se zpoza rohu vynořila hubená postava staršího Angličana. Tentokrát přidal k panamáku tropickou vestu z mačkané alpakové vlny.

„Řekli mi, že vás najdu tady,“ začal místo pozdravu.

„Kdo?“

„To milé děvče v Banana Boat.“

Mabel měla dávno za sebou čtyřicítku. Irvine vyšel po schůdcích a ukázal na volnou houpací židli. „Mohl bych?“

Monk se usmál. „Prosím. Pivo?“

„Ne, teď ne, děkuji.“

„Můžu udělat ošizené daiquiri. Bez ovoce, jen s čerstvou limetou.“

„Ano, to si dám říct.“

Monk namíchal dvě silná daiquiri s limetami a přinesl je ven. Oba začali labužnicky usrkávat.

„Podařilo se vám přečíst si to?“

„Jo.“

„A?“

„Je to hnus. A nejspíš podvrh.“

Irvine chápavě přikývl. Slunce se už dotklo nízkého kopce na Západním Caicosu, který ležel naproti nim přes mělčinu. Líná voda se rudě leskla.

„To jsme si také mysleli. Nabízí se to. Ale stálo nám to za prověření. A lidi v Moskvě se do toho pustili. Nic než zběžné ověření faktů.“

Sir Nigel s sebou nevzal druhý materiál. Zato jej převyprávěl, jako by četl stránku za stránkou. Monka to chtě nechtě začalo zajímat.

„Takže tři… a všichni mrtví?“ zeptal se pomalu.

„Asi už ano. Opravdu se zdá, že pan Komarov touží mít starosti s tím dokumentem z krku. Což by netoužil, kdyby to byl podvrh. Kdyby to napsal někdo jiný, jaktěživ by se o tom nedozvěděl. Je to pravé – a je to přesně to, co hodlá udělat.“

„A vy si myslíte, že může být ukončen? Odstraněn?“

„Ne, použil jsem výraz zastaven. To není totéž. Ukončit ho, mohu-li si vypůjčit tu vaši směšnou frazeologii z CIA, by k ničemu nevedlo.“

A vysvětlil proč.

„Zato si ale myslíte, že by jej šlo zastavit, zdiskreditovat, zničit jako politickou sílu.“

„Ano, přesně to si myslím.“

A Irvine jej po straně, ale pronikavě sledoval.

„Nikdy to úplně nezmizí, viďte? Ta lovecká vášeň. Myslíte si, že to je pryč, ale někde je to pořád ukryté.“ Monk se zasnil a zmizel někam hodně daleko a hodně zpátky v čase. Teď se ze zasnění rázem probral, vstal a dolil ze džbánku do sklenic.

„To byl pěkný pokus, sire Nigele. A možná máte i pravdu. Možná je možné ho zastavit. Ale nebudu to já. Budete si muset najít někoho jiného.“

„Moji patroni nejsou nevděčníci. Samozřejmě budete vyplacen. Hoden je oráč mzdy své… atak dál, znáte to. Půl milionu dolarů. Amerických, samozřejmě. Slušná sumička, dokonce i v dnešní době.“

Monk to zvážil. Ta suma by mu umožnila vyplatit Zrzku, koupit dům a pořádnou dodávku. A chytře investovaná zbylá půlka by nesla deset procent ročně. Zavrtěl hlavou.

„Jednou už jsem se z té mizerné země dostal jenom s odřenýma ušima. A zařekl jsem se, že se tam víckrát nevrátím. Je to lákavé, ale ne.“

„Aha. Hmmm… je mi líto, ale povinnost je povinnost.

Tohle na mě dneska čekalo v poštovní přihrádce v hotelu.“ Sáhl do kapsy a vytáhl dvě tenké bílé obálky. Monk vytáhl z obou po jedné A čtyřce s úřední hlavičkou. První dopis byl od finanční společnosti z Floridy. Psalo se tam, že v souvislosti se změnou firemní strategie už nadále nebudou další odklady splátek na jistých teritoriích považovány za přijatelné riziko. Částka za loď Zrzka musí být tedy zaplacena do jednoho měsíce, v opačném případě společnost přikročí k ukončení smlouvy a převezme svůj majetek zpět. Použit byl obvyklý uhýbavý zdeúředně zdvořilý jazyk, ale smysl byl dostatečně jasný.

Na druhém papíru byl emblém guvernéra Jejího Veličenstva pro ostrovy Turks a Caicos. Jeho Excelence lituje, ale má v úmyslu – přičemž není povinna uvádět důvody – ukončit povolení k pobytu a podnikatelskou licenci pana Jasona Monka, amerického občana, a rozhodnutí vejde v platnost měsíc po datu uvedeném na tomto dopisu. Autor listu se vtipně podepsal jako uctivý služebník pana Monka.

Monk složil oba dopisy a položil je na stolek mezi houpacími židlemi.

„Roztomilé svinstvo,“ řekl klidně.

„Obávám se, že máte pravdu,“ odtušil Nigel Irvine s pohledem upřeným na hladinu vody. „Ale máte jen tyhle dvě věci na výběr.“

„To jste si nemohl najít někoho jiného?“ zeptal se Monk.

„Já nechci nikoho jiného. Chci vás.“

„Tak dobře, tak mě odsud vyhoďte. Není to poprvé. A přežil jsem to. Nějak to přežiju zase. Ale do Ruska se nevrátím.“

Irvine si vzdychl. Vzal si zpátky Černý manifest. „Přesně tohle mi Carey říkal. Nepomůžou ani peníze, ani hrozby, řekl. Přesně tak.“

„Výborně, aspoň že Carey ke stáru úplně nezcvoknul.“

Monk vstal. „Nakonec bych ani neměl říct, že mě těšilo. Ale nic jiného, co bychom si řekli, už asi nezbývá.“

Sir Nigel Irvine vstal také. Tvářil se smutně. „Asi ne. Je to škoda, veliká škoda. Takže… aha, málem bych zapomněl. Až se Komarov dostane k moci, nebude sám. Po boku mu bude stát jeho osobní strážce a velitel Černých hlídek. Až začne genocida, bude ji mít na starosti tenhle muž. Kat celých národů.“

Podal mu jedinou fotografii. Monk se podíval na chladnou tvář muže asi tak o pět let staršího než on. Angličan už kráčel k písečnému plácku za domem, kde nechal stát buggynu.

„Kdo to je, sakra?“ zakřičel na něj Monk. Hlas starého šéfa špionáže se rozlehl rychle se snášející tmou.

„Tamten? To je plukovník Anatolij Grišin…“

Letiště na Providenciales nepatří zrovna mezi největší uzly vzdušného provozu na světě, ale je to docela příjemné místo, jak při příletu, tak při odletu, a navíc dost malé, aby pasažéři nikdy dlouho nečekali. Druhého dne sir Nigel Irvine odevzdal u přepážky svůj jediný kufr, u pasové kontroly na něj kývli a on se doloudal do tranzitu. Letadlo American Airlines, lesknoucí se na sluníčku, už čekalo.

Kvůli vedru měla většina zdejších budov jednu stranu otevřenou a i tranzitní prostor odděloval od makadamové rozjezdové dráhy jen řetěz. A právě k němu se někdo doloudal kolem budovy, zastavil se a podíval se dovnitř. Irvine k němu došel. V té chvíli vyvolali rozhlasem, že cestující mohou nastupovat, a ti se také začali hrnout k letadlu.

„Tak dobře,“ řekl Monk přes řetěz. „Kdy a kde?“

Irvine vytáhl z náprsní kapsy letenku a podal mu ji.

„Providenciales – Miami – Londýn. První třída… samozřejmě. Za pět dní. Dost času, abyste si tady dal do pořádku své záležitosti. Pryč budete asi tři měsíce. Jestli se volby odehrají v lednu, přišli jsme pozdě. Až přistanete na Heathrow, někdo vás přivítá.“

„Vy?“

„Pochybuji. Někdo.“

„Jak mě pozná?“

„Pozná vás.“

Letuška jej zatahala za sako. „Pane Irvine, prosím, nastupte si.“

Vydal se k letadlu. „Mimochodem, ta dolarová nabídka stále platí.“

Monk vytáhl dva úřední dopisy a zvedl je v ruce. „A co tohle?“

„Tohle? To spalte, chlapče. Na rozdíl od manifestu to jsou podvrhy. Nechtěl bych chlapa, který se hned složí, víte?“

Byl už na půl cesty k letadlu a letuška cupitala vedle něj – když tu zezadu zaslechl, jak na něj Monk zakřičel. „Sire Nigele, jste starý mazaný parchant.“

Dívka se na něj vyděšeně podívala. Usmál se na ni.

„Člověk dělá co může,“ řekl jí.

Když se sir Nigel Irvine vrátil do Londýna, čekal jej týden horečné činnosti.

Viděl Jasona Monka, co viděl, se mu líbilo, a zapůsobilo na něj i vyprávění jeho někdejšího šéfa Careyho Jordana. Ale deset let mimo hru, to je dlouhá doba.

A věci se změnily. Oproti starému SSSR, které Monk krátce poznal a ošálil, se Rusko proměnilo k nepoznání. Změnily se technologie, každá druhá ulice se zbavila komunistického názvu a vrátila se ke starému předrevolučnímu jménu. Kdyby Monka pustili do moderní Moskvy bez instruktáže, a to té nejintenzivnější, mohla by ho ta proměna zaskočit.

Rozhodně se nedalo počítat s tím, že by snad kontaktoval britskou nebo americkou ambasádu a žádal o pomoc. Tam měl vstup zakázán. Ale nějakou skrýš a nějakého přítele v nouzi přece potřebovat bude.

A v Rusku byly i jiné věci, které zase víceméně zůstaly stejné. Země stále měla svou obrovskou bezpečnostní službu, FSB, dědičku staré Druhé hlavní správy KGB. Anatolij Grišin sice odtud odešel, ale rozhodně si tam zachoval nějaké styky.

Ale ani to nebylo hlavní riziko – tím bylo pandemické rozšíření korupce. Mafiánský trust Dolgorukij, který stál v pozadí pochodu UVS k moci, zřejmě poskytuje Komarovovi, a tudíž i Grišinovi víceméně neomezené prostředky, takže se nedá počítat s absolutně žádnou podporou státních orgánů, kterou by nezvrátil obyčejný úplatek. Bylo zcela jasné, že hyperinflace přinutila všechny zaměstnance ústřední vlády nezajímat se o nic jiného, než kdo nabídne víc. Kdo měl dost peněz, mohl si koupit naprostou spolupráci jakékoli státní bezpečnostní struktury a pořídit si soukromou armádu složenou z vojáků speciálních jednotek.

K tomu přidejme Grišinovy vlastní Černé hlídky a tisícovky fanatických Mladých bojovníků, plus neviditelnou pouliční armádu samotného podsvětí, a máme v celé kráse armádu Komarovova hlídacího psa – armádu, kterou může vyslat proti muži, jenž se mu vyzývavě přišel postavit.

A starý šéf špionáže si byl jist jednou věcí: tentokrát už bude Anatolij Grišin vědět o tom, že Monk se vrátil na jeho hřišťátko, a nebude z toho mít radost. První věcí, kterou Irvine udělal, bylo, že shromáždil malou, ale spolehlivou a naprosto profesionální skupinu bývalých příslušníků britských zvláštních jednotek.

Po desetiletích boje proti teroristům IRA, v otevřených válkách na Falklandách a v Zálivu, ale i v pár nevyhlášených válkách, od Bornea po Oman a od Afriky po Kolumbii, a po řadě akcí, při nichž došlo k „hlubokému průniku“ na území dobrého tuctu dalších „blíže neurčených teritorií“, si Británie pořídila slušnou sbírku těch nejzkušenějších vojáků tajné války na světě.

Mnozí z nich odešli z armády a nebo z těch organizací, u nichž sloužili, a pomocí svého prazvláštního nadání si vydělávali na živobytí. Přirozeně se nejčastěji dali najít v ochrankách, jednotkách osobní stráže, v průmyslové kontrašpionáži a v poradenských bezpečnostních službách. Saul Nathanson dodržel slib a v nebritské zahraniční bance, na jejíž bankovní tajemství se dalo spolehnout, založil nevystopovatelný účet. Na požádání, jímž bylo nevinné kódové slovo v telefonickém hovoru, mohl Irvine do Londýna k okamžitému použití převádět tolik peněz, kolik potřeboval.

Za osmačtyřicet hodin měl k ruce šest mladších mužů, z nichž dva hovořili plynně rusky.

Jedna věc, kterou řekl Jordan, Irvina znepokojovala, a tak jeden z těch dvou rusky mluvících odletěl do Moskvy se zásobou tvrdé měny. Vrátil se pak až za dva týdny, ale zato s povzbuzujícími zprávami.

A ostatních pět se rozběhlo s různými posílkami a na nákupy. Jeden zajel do Ameriky s doporučujícím dopisem, který mu umožní promluvit si s Ralphem Brookem, prezidentem a předsedou správní rady InTelCoru. Ostatní sháněli experty přes různé, zhusta tajuplné dovednosti, o nichž měl Irvine pocit, že budou potřeba. A když je všechny zaměstnal, vrhl se na problém, kterému se hodlal věnovat osobně.

Když se před pětapadesáti lety po uzdravení vrátil na kontinent, byl přidělen k rozvodné jednotce generála Horrockse, velitele XXX. sboru, který se probíjel v Holandsku po Nijmegenské silnici v zoufalé snaze zachránit britské výsadkové jednotky držící arnhemské předmostí.

Jeden z pluků XXX. sboru tvořila granátnická garda. Mezi mladšími důstojníky pluku byl i jistý major Peter Carrington, a jiný, s nímž měl Irvine hodně co do činění, se zase jmenoval major Nigel Forbes.

Po smrti otce zdědil major Forbes lordský titul – lord Forbes, první lord skotský. Irvine několikrát zavolal do Skotska – a nakonec jej vystopoval přímo v Londýně, v Klubu armády a námořnictva na Pall Mallu.

„Vím, že střílím naslepo,“ řekl mu hned poté, co se představil, „ale potřeboval bych uspořádat menší školení. Vlastně dost soukromé školení. Hodně soukromé.“

„A tak, tenhle druh školení.“

„Přesně. Sháním něco stranou, nějakou ztracenou vartu, ale aby se tam vešla desítka lidí. Ty se vyznáš na Vysočině. Nenapadá tě něco?“

„Na kdy to chceš?“ zeptal se skotský Šlechtic.

„Na zítra.“

„A tak. Moje sídlo se nehodí, je moc malé. A zámek jsem už dávno převedl na kluka. Myslím ale, že tam není. Počkej, zjistím si to.“

Zavolal za hodinu. Jeho „kluk“, syn a dědic Malcolm, kterého nyní zdvořile oslovovali „mladý pán z Forbesů“, letos ve skutečnosti oslavil třiapadesáté narozeniny – a teď potvrdil, že zítra odjíždí na měsíc na řecké ostrovy.

„Myslím, že bude lepší, když si půjčíš jeho sídlo,“ řekl lord Forbes. „Žádné vylomeniny… předpokládám.“

„Samozřejmě že ne,“ řekl Irvine. „Jen přednášky a diapozitivy a tak. Všechny náklady plně uhradíme, a víc než to.“

„Tak dobrá. Zavolám paní McGillivrayové a řeknu jí, že přijedete. Postará se o vás.“

A lord Forbes položil sluchátko a vrátil se k přerušenému obědu.

Za svítání šestého dne přistála u terminálu číslo šest na Heathrow noční linka British Airways z Miami a na nejuspěchanější letiště světa vyklopila kromě jiných čtyř set cestujících i Jasona Monka. Dokonce i v téhle denní době tu byly tisícovky cestujících přilétajících z nejrůznějších míst na zeměkouli a spěchajících k pasové kontrole. Monk letěl první třídou, a tak se dostal k přepážkám mezi prvními.

„Za obchodem nebo za zábavou, pane?“ zeptal se pasový úředník.

„Za turistikou,“ řekl Monk.

„Tak ať se vám tu líbí.“

Monk si strčil pas do kapsy a namířil k pásu pro zavazadla. Čekal deset minut, než kufry vyjely ven. Ten jeho byl mezi prvními dvaceti. Prošel zeleným tunelem a nezastavili ho. Když vyšel, prohlédl si čekající dav. Bylo v něm hodně šoférů držících papíry se jmény cestujících nebo firem. Na žádném z nich nestálo „Monk“. Odzadu se na něj tlačili lidé, takže se musel pohnout. Pořád nic. Prošel mezi dvěma bariérami do hlavní haly a jakmile se tam objevil, uslyšel až u ucha nějaký hlas:

„Pan Monk?“

Muži, který na něj promluvil, bylo asi třicet a měl na sobě džíny a světle hnědou koženou bundu. Byl nakrátko ostříhaný a vypadal hodně, ale hodně sportovně.

„Ano, to jsem já.“

„Váš pas, pane, když dovolíte.“

Monk jej vytáhl z kapsy a muž si ověřil jeho totožnost. Monk se podíval na ty ruce, které by mohly lámat skály, pomyslel si, že ten chlap by mohl mít zrovna tak na čele velkými písmeny napsáno „bývalý voják“, a usoudil, že tenhle člověk vojenskou kariéru rozhodně nestrávil v pisárně. Dostal pas zpátky.

„Jmenuju se Ciaran. Prosím, pojďte se mnou.“ Nezamířili k žádnému autu, muž vzal Monkovi kufr a vydal se k neplacenému autobusovému pendlu z letiště. Mlčky seděli a autobus je zavezl k terminálu jedna.

„Nejedeme do Londýna?“ zeptal se Monk.

„Ne, pane. Letíme do Skotska.“

Ciaran měl letenky pro oba. A za hodinu se s nimi let ekonomické třídy Londýn – Aberdeen vznesl k nebi a zamířil k Vysočině. Ciaran potopil hlavu do stránek svého Armádního čtvrtletníku. Ať už dovede cokoli, konverzace jeho silnou stránkou není. Monk si dal to ráno už druhou vzdušnou snídani a pokusil se dohnat trochu spánku promarněného nad Atlantikem.

V Aberdeenu na ně čekalo auto – dlouhý Landrover Discovery, za jehož volantem seděl další nemluvný bývalý voják. Vyměnili si s Ciaranem asi po osmi slabikách, což, jak se zdálo, brali jako dost obsáhlou rozmluvu. Monk nikdy neviděl pahorky Skotské vysočiny, mezi něž vjeli hned za letištěm ležícím na okraji města Aberdeen, které samo leží na východním pobřeží ostrovů.

Bezejmenný řidič najel na silnici A96 do Invernessu a asi po dvanácti kilometrech zabočil doleva. Na tabuli stálo „Kemnay“. Pak projeli vesnicí jménem Monymusk a přejeli silnici z Aberdeenu do Alfordu. O pět kilometrů dál landrover zabočil doprava, projel Whitehousem a zamířil ke Keigu.

Po pravici se vinula řeka. Monka napadlo, jestli tu jsou nějací lososi nebo pstruzi. Kousek před Keigem vůz najednou odbočil, přejel přes řeku a začal šplhat nahoru. Za dvěma zatáčkami se naskytl pohled na kamennou masu starého zámku posazeného na vršku vyčnívajícím nad pahorky. Řidič k němu zabočil a konečně promluvil.

„Vítejte na zámku Forbes, pane Monku.“

Na kamenné terase před sídlem se objevila asketická postava sira Nigela Irvina. Měl na hlavě placatou látkovou čepici, zpod které mu z obou stran čouhaly vlasy jako bílá křidélka.

„Co cesta?“ zeptal se.

„Dobrá.“

„Ale přesto únavná. Ciaran vám ukáže pokoj. Vykoupejte se, prospěte se. Oběd je ve dvě. Čeká nás spousta práce.“

„Věděl jste, že přijíždím,“ konstatoval Monk.

„Ano.“

„Ale Ciaran nikam nevolal.“

„A tak, chápu, co máte na mysli. Tady Mitch…“ ukázal na řidiče, který zrovna vykládal kufr, „byl taky na Heathrow. A v letadle do Aberdeenu. Jenže úplně vzadu. Dostal se z letiště v Aberdeenu před vámi, protože nemusel čekat na zavazadla. Došel k landroveru a měl pět minut času.“

Monk si povzdechl. Ani na Heathrow, ani v letadle si Mitche nevšiml. Špatná zpráva: Irvine má pravdu, opravdu je čeká hodně práce. Dobrá zpráva: je mezi profesionály.

„Jedou tihle hoši tam co já?“

„Ne, mám strach, že ne. Až se tam dostanete, budete odkázán sám na sebe. A my se po tři příští týdny budeme snažit pomoct vám přežít.“

K obědu bylo nějaké sekané jehněčí pokryté vrstvou bramborové kaše. Jeho hostitel tomu říkal pastýřský závin a štědře si to polil kořeněnou černou omáčkou. U stolu jich sedělo pět: sir Nigel Irvine v roli žoviálního hostitele, sám Monk, Ciaran a Mitch, kteří Irvinovi i Monkovi bez rozdílu říkali „šéfe“, a rtuťovitý mužík s řídkými bílými vlasy, který sice mluvil dobře anglicky, ale v jehož řeči Monk přesto poznal ruský přízvuk.

„Něco samozřejmě odmluvíme anglicky,“ řekl Irvine, „protože ne všichni umíme rusky. Ale minimálně čtyři hodiny denně budete mluvit rusky tady s Olegem. Musíte se zdokonalit natolik, abyste se mohl vydávat za místního.“

Monk přikývl. Nepoužíval tu řeč už léta a teď bude zjišťovat, jak moc mu ujel vlak. Ale přirozený lingvista nikdy nezapomíná – a když, dostatečný cvik mu všechno oživí.

„Takže,“ navázal hostitel, „Oleg, Ciaran a tady Mitch tu budou bydlet pořád. Ostatní přijedou a zase odjedou. Včetně mě. Za pár dní, až si tu zvyknete, poletím na jih a začnu s… s nějakými jinými věcmi.“

Pokud si Monk myslel, že se někdo bude starat, jestli neutrpěl po dlouhém letu pásmovou nemocí, tak se mýlil. Hned po obědě ho čekala čtyřhodinovka s Olegem. Rus měl připravenou spoustu scénářů. V jednu chvíli byl milicionářem, který Monka zastavil na ulici, chce po něm papíry a ptá se, odkud přijel, co tu chce dělat a proč. A potom se z něj stal číšník šťourající se v podrobnostech složitě se jmenujícího jídla a zase hned Rus z venkova, ptající se Moskvana na cestu. A Monk už po prvních čtyřech hodinách začínal cítit, jak se mu cit pro ruštinu kvapem vrací.

Monk si také myslel, že sice trochu přibral v pase, ale po tom pachtění s rybářskými pruty v Karibiku je docela ve formě. Mýlil se. Před svítáním druhého dne ho čekal první přespolní běh s Ciaranem a Mitchem.

„Začneme lehčí trasou, šéfe,“ řekl Mitch, a také že se po kotníky vysokým vřesem plahočili jen asi osm kilometrů. Monk si ze začátku myslel, že vypustí duši. Později si už přál, aby ji vypustil co nejdřív.

V zámku byli jen dva sloužící. Hospodyně, skvělá paní McGillivrayová, vdova po jednom zaměstnanci ze statku, vařila a uklízela a nesouhlasným úšklebkem komentovala anglický přízvuk odborných přednášejících, kteří se tu střídali den co den. Hector se staral o pole a o zeleninovou zahradu a jezdil do Whitehouse na nákupy. U dveří nikdy nezazvonil žádný cesťák. Hector a paní McGee, jak jí muži říkali, bydleli ve dvou malých domcích v podhradí.

Přijel fotograf a pořídil sérii Monkových snímků pro různé průkazy, které vyrobí někdo jiný někde jinde. Objevil se i kadeřník a maskér, obratně změnil Monkův vzhled a ukázal mu, jak to může znovu udělat sám s minimem materiálu – a navíc takového materiálu, jaký si klidně můžete vzít s sebou do kufru, aniž by někoho napadlo, že je právě k tomu určen.

A když změnili jeho vzhled, fotograf pořídil další snímky pro další doklady. Irvine odkudsi dostal pravé papíry a najal si umělecké rytce a kaligrafy, kteří je přizpůsobili nové identitě.

Monk strávil hodiny nad podrobnou a velikou mapou Moskvy a učil se nazpaměť stovkám nových jmen – vlastně nových pro něj. Nábřeží Maurice Thoréze, pojmenované po zemřelém vůdci francouzských komunistů, se vrátilo ke starému názvu a říkalo se mu teď Sofijské nábřeží. Všechny zmínky o Marxovi, Engelsovi, Leninovi, Dzeržinském a dalších komunistických veličinách zmizely.

Naučil se poznávat stovku nejdůležitějších budov a znát jejich umístění, seznámil se s novou telefonní sítí a poučil se, jak zastavit okamžitě, kdekoli a jakýkoli taxík – totiž zamáváním dolarovou bankovkou.

Strávil hodiny a hodiny v promítací místnosti s nějakým člověkem z Londýna, který sice také mluvil rusky, ale byl Angličan, a prohlížel si tváře a tváře a zase tváře. Musel číst knihy, Komarovovy projevy, ruské noviny a časopisy. Nejhorší ze všeho bylo, že si musel zapamatovat soukromá telefonní čísla, a zapamatovat důkladně, dokud je bravurně neovládal; a bylo jich čtyřicet. Čísla nikdy nebyla jeho silnou stránkou.

Sir Nigel Irvine se vrátil druhého týdne. Vypadal unaveně, ale spokojeně. Neřekl slovo o tom, kde byl. Přivezl něco, kvůli čemu jeden ze členů týmu propátral všechna londýnská starožitnictví. Monk to vzal do rukou a prohlížel ze všech stran.

„Jak jste se o tom sakra dozvěděl?“ zeptal se.

„Na tom nezáleží. Mám dlouhé uši. Je to stejné?“

„Identické. Pokud si vzpomínám.“

„Dobrá, tak by to snad mělo zabrat.“

Také přivezl kufřík vyrobený jedním šikovným řemeslníkem. Celník by musel být opravdu mistr svého řemesla, aby odhalil tajnou přihrádku, do níž si Monk schová dvě složky: ruský originál Černého manifestu a zprávu o prověření, která manifest činí autentickým a kterou teď dali přeložit do ruštiny.

Druhý týden se už Monk cítil v lepší formě než kdy za posledních deset let. Svaly mu ztvrdly a on získal na odolnosti, i když dobře věděl, že se nemůže a nikdy nebude moct měřit s Ciaranem a s Mitchem, kteří mohli pochodovat hodiny a dny – až někam za bariéry bolesti a vyčerpání, do polovědomých míst blízko smrti, kde udržuje tělo v pohybu už jen čistá vůle.

A někdy v polovině tohoto týdne dorazil George Sims. Byl asi stejného věku jako Monk a býval praporčíkem u pluku SAS. Druhého dne ráno zavedl Monka na louku pod hradem. Oba muži byli v maskáčích. Otočil se čelem k Monkovi a asi z pětimetrové vzdálenosti jej oslovil.

„Ták páne,“ řekl se zpěvavým skotským přízvukem. „Co nejzdvořileji bych vás poprosil, abyste se pokusil mě zabít.“

Monk nakrčil obočí.

„Ale nehněvejte se, až se vám to nepodaří.“ Měl pravdu. Monk k němu došel, udělal klamný výpad a po něm skutečný. A Vysočina se obrátila vzhůru nohama a on se ocitl na zádech.

„Tak trochu pomalé,“ usoudil bývalý praporčík.

Hector zrovna donesl nějaké čerstvě vytržené mrkve, když Monk za oknem kuchyně znovu proletěl vzduchem a ocitl se na zádech.

„Co tam sakra dělají?“ zeptal se.

„Ale nech je,“ řekla paní McGee, „to se přátelé mladého pána ták baví.“

Sims odvedl Monka do lesa a předvedl mu švýcarskou automatickou devítimilimetrovou zbraň Sig Sauer. „Myslel jsem, že se u vás používá Browning třináctka,“ pokusil se Monk blýsknout důvěrnými znalostmi.

„Používala se, ale to už je dávno. Změnilo se to před deseti léty. Takže páné: ovládáte střelbu v podřepu s držením oběma rukama?“

Monk dostal menší střelecký výcvik na „Farmě“ ve virginském Fort Perry, když byl u CIA ještě zelenáč. Díky dědičnosti a lovům s tátou v horách Blue Ridge byl nejlepší v ročníku. Ale i to bylo už moc dávno.

Skot postavil terč – figuru krčícího se muže – poodešel patnáct kroků, otočil se na patě a nasázel pět děr přímo do srdce. Monk zasáhl skrčené postavě levé ucho a škrtl ji do kotníku. Pak stříleli tři dny po stovce zásobníků dvakrát denně, dokud Monk nebyl s to zasahovat třemi z pěti ran obličej.

„To obvykle zpomaluje postup útočníků,“ odtušil Sims tónem člověka, který ví, že ničeho lepšího se asi nedopracuje.

„Při troše štěstí nebudu ten krám vůbec potřebovat,“ řekl Monk.

„Milý pane, to říkají všichni. A potom štěstíčko dojde. A člověk je rád, když ví, jak na to.“

Začátkem třetího týdne se Monk začal seznamovat se svým komunikačním vybavením. Z Londýna přijel překvapivě mladý muž jménem Danny.

„Je to naprosto obyčejný laptop,“ vysvětlil. A taky že byl. Velký jako vázaná kniha, když se zvedl kryt, na jeho spodní straně se objevila obrazovka a klávesnice ve dvou částech se zdvihla a rozložila do normální velikosti jako u psacího stroje. Věc, jakou má dneska v kufříku osm hlavounů z velkých firem z deseti.

„Disketa…“ Danny zamával Monkovi před nosem něčím, co vypadalo jako kreditní karta, a vsunul to do laptopu z boku, „pojme normální množství dat, jaké potřebuje obchodník, jímž budete. Když se na ni někdo podívá, najde jen obchodní informace, které absolutně nejsou zajímavé pro nikoho kromě majitele.“

„Takže co?“ zeptal se Monk. Uvědomil si, že ten odzbrojujícím způsobem mladičký muž je jedním z těch lidí, kteří se narodili dlouho po něm a kteří byli odkojeni počítači a kterým jejich vnitřní funkce připadají jasnější než Egypťanům hieroglyfy. Monk by ovšem kdykoli raději hlasoval pro egyptštinu.

„Tohleto,“ řekl Danny a v ruce podržel další kartičku, „je co?“

„Visakarta,“ řekl Monk.

„Podívejte se líp.“

Monk si prohlédl tenkou plastikovou kartičku s „chytrým“ magnetickým páskem na zadní straně.

„No co, vypadá jako visakarta.“

„Dokonce i funguje jako visakarta,“ řekl Danny, „ale nepoužívejte ji tak. Leda kdyby ji nějaká blbá mašina omylem vymazala. Mějte ji v bezpečí, ať jste kde jste, raději ji schovejte před lidmi a používejte ji jen když to bude opravdu potřeba.“

„Co to umí?“ řekl Monk.

„Spoustu věcí. Cokoli napíšete, zakóduje. Pamatuje si to stovku šifer pro jedno použití, ať už to je co to je. Není to moje parketa, ale říká se, že jsou neprolomitelné.“

„Jsou,“ řekl Monk, který byl z duše rád, že konečně slyší větu, které rozumí. Udělalo mu to dobře. Danny vyndal původní floppydisk a místo něj zasunul visakartu.

„Tak. Laptop napájí lithiová baterie, která vyrábí dost šťávy, aby dostala signál k satelitu. Používejte baterii i v tom případě, že budete mít po ruce zásuvku, pro případ, že by místní energetika vyrobila nějaké kolísání nebo výpadek. Ze zásuvky baterii jen nabíjejte. Teď to zapněte.“

Ukázal na tlačítko a Monk je stiskl.

„Napište nekódovaný vzkaz pro sira Nigela.“ Monk napsal dvacet slov dlouhé potvrzení, že bezpečně dorazil a navázal první kontakty.

„Teď stiskněte tohle tlačítko. Píše se na něm něco jiného, ale dává rozkaz k zakódování.“

Monk se tlačítka dotkl. Nic se nestalo. Vzkaz zůstal na obrazovce jak byl.

„Teď to celé vypněte.“

Slova zmizela.

„Je to smazané jednou provždy,“ řekl Danny. „V paměti nezůstalo absolutně nic. Zpráva je v kódu s jednorázovou šifrou, je na visáči a čeká na přenos. A teď laptop zase zapněte.“

Monk poslechl. Obrazovka se rozsvítila, ale byla prázdná.

„Zmáčkněte tohle. Zase se tam píše něco jiného, ale když máte vevnitř kartu, provádí to odesílání a příjem. Vy to tak prostě necháte. Dvakrát denně vám po nebíčku přeletí satelit. Když se přiblíží k místu, kde jste, podle programu vyšle dolů paprsek se zprávou. Ta je na stejné frekvenci jako visa, ale trvá jen nanosekundu a je kódovaná. A neříká nic než: Jsi tam, synáčku? A visáč to uslyší, pozná malinku, řekne, že ano, a vyšle vaši zprávu. My tomu říkáme potřesení rukama.“

„To je všechno?“

„Ne docela. Když má matinka vzkaz pro visáče, vyšle ho ona. On ho přijme, pořád v jednorázovém kódu. Matinka zajde za obzor a vypaří se. Mezitím už předala váš vzkaz na základnu, ať je základna kdekoli. To nevím a vědět nepotřebuju.“

„Musím být u stroje v době, kdy tohle všechno dělá?“ chtěl vědět Monk.

„Kdepak. Můžete si špacírovat, kde chcete. Až se vrátíte, bude obrazovka pořád svítit. Stisknete pak jen tenhle knoflík. Není tam napsáno ‚dekóduj‘, ale právě to počítač udělá, pokud je v něm visáč. Dekóduje zprávu z domova. Zapamatujete si ji, vypnete mašinu a je smazáno. Navždycky.

A poslední věc. Pokud budete potřebovat rozbít visáčův mozeček na kousky, vyťukáte po sobě tahle čtyři čísla.“ Ukázal mu je napsaná na papírku. „Takže tahle čtyři čísla nikdy nepište, pokud nebudete chtít z visáče udělat zas obyčejnou visakartu bez jiných funkcí.“ Strávili spolu dva dny a opakovali postupy znovu a znovu, dokud je Monk dokonale neovládal. Potom Danny zase zmizel do světa ze samých křemíkových čipů, ve kterém zřejmě sídlil.

Na zámku Forbesů končil třetí týden a všichni instruktoři se vyjadřovali spokojeně.

Monk je všechny viděl odcházet.

„Je tu nějaký telefon, který můžu použít?“ zeptal se jednoho dne večer, když byli po jídle a seděli s Ciaranem a s Mitchem v salonu.

Mitch vzhlédl od šachovnice, kde ho Ciaran právě zahnal do úzkých, a pokývl k telefonu v rohu.

„Soukromý hovor,“ řekl Monk.

Ciaran také zvedl hlavu a oba bývalí vojáci se na něj zadívali.

„Jasně,“ řekl Ciaran, „vemte si ten v pracovně.“ Monk se posadil mezi knížkami a tisky s loveckými náměty v soukromém hnízdečku lorda Forbese a navolil číslo. Zazvonilo to až za mořem, v malém hrázděném domku v jihovirginském Crozetu, kde se už slunce, mající oproti Skotsku pětihodinový náskok, sklánělo za hory Blue Ridge. Na desáté zazvonění to někdo zvedl a ozval se ženský hlas: „Haló?“

Jasně viděl ten malý a úpravný obývák, kde celou zimu hoří polena v krbu, až se plameny odrážejí v hýčkaném a pečlivě leštěném nábytku od svatby.

„Ahoj, mami. Tady Jason.“

V křehkém hlase se ozvala radost. „Jasone. Kdepak jsi, synku?“

„Trochu cestuju, mami. Jak se má táta?“

Od infarktu jeho otec trávil většinu času před domem v houpacím křesle a pozoroval městečko a zalesněné hory za ním, kam před čtyřiceti lety, když ještě mohl celý den chodit, bral svého prvorozeného syna na lov a na ryby.

„Má se fajn. Zrovna sedí na verandě. Je teplo. Měli jsme tu dlouhé a horké léto. Řeknu mu, žes volal. Bude rád. Přijedeš nás brzy navštívit? Už jsi tu dávno nebyl.“ Oba bratři a sestra už dávno vyletěli z těsného hnízda. Jeden bratr byl likvidátorem škod v pojišťovně, druhý obchodoval někde u Chesapeake s nemovitostmi, sestra se provdala za venkovského doktora. Všichni byli ve Virginii. Často se navštěvovali. Jen on se zatoulal.

„Jak to jenom půjde, mami. Slibuju.“

„Zase někam jedeš, viď, synku?“ Věděl, co to její někam znamená. Věděla o Vietnamu, tehdy před jeho prvním přidělením, a vždycky než někam zase jel, volávala mu do Washingtonu, jako kdyby to, co vědět nesměla, přece jen tušila. Nějaký mateřský šestý smysl… Cítí nebezpečí i přes těch pět tisíc kilometrů.

„Vrátím se. A pak za vámi přijedu.“

„Dávej na sebe pozor, Jasone.“

Držel sluchátko a díval se okny na hvězdy nad Skotskem. Měl jezdit domů častěji. Jsou už oba staří. Měl si udělat čas. Jestli se vrátí z Ruska, tak si ho udělá.

„Budu v pořádku, mami, neboj se.“

Chvilku bylo ticho, jako kdyby ani jeden z nich nevěděl, co říct.

„Mám tě rád, mami. Řekni tátovi, že vás mám oba rád.“ Položil sluchátko.

O dvě hodiny později si přepis hovoru přečetl doma v Dorsetu sir Nigel Irvine. A druhý den ráno zavezli Ciaran a Mitch Monka na letiště v Aberdeenú a doprovodili ho k letadlu mířícímu na jih.

Strávil pět dní v Londýně, bydlel se sirem Nigelem v Montcalmu, tichém a diskrétním hotelu zastrčeném u Nash Terrace za Mramorovým obloukem. Během těch pěti dnů vysvětlil starý šéf špionáže Monkovi, co by měl udělat. A nakonec už nezbývalo než se rozloučit. Irvine mu dal kousek papíru.

„Kdyby ten báječný hypertechnický komunikační systém selhal, tenhle člověk by mohl dostat ven zprávu. Je to přirozeně nouzové řešení. Na shledanou, Jasone. Nepojedu na Heathrow. Nenávidím letiště. Já… myslím, že to dokážeš. Ano, sakra, vážně si myslím, že bys mohl.“

Ciaran a Mitch ho zavezli na Heathrow a došli s ním až k přepážkám. Potom mu oba podali ruce. „Hodně štěstí, šéfe,“ řekli.

Let byl naprosto klidný. Nikdo si nevšiml, že teď už nevypadá jako ten Jason Monk, který před třiceti dny přiletěl na terminál čtyři. Nikdo nevěděl, že není tím mužem, jehož jméno stojí v pasu. Jen mu pokývli, ať jde dál. O pět hodin později měl už hodinky posunuté o dvě hodiny a blížil se k pasové kontrole na Šeremeťjevu. Vízum z ruské ambasády ve Washingtonu se zdálo být v pořádku. Pustili ho dovnitř.

U celníků vyplnil dlouhou devizovou deklaraci a položil na stůl k prohlídce svůj jediný kufr. Celník se do něj podíval a pak pokývl na aktovku.

„Open,“ řekl.

Usměvavý americký byznysmen Monk mu vyhověl. Celník se přehrabal papíry a pak vytáhl laptop. Uznale se na něj podíval, potom řekl „Nice“ a zase ho položil. Udělal zběžně křídou značku na obě zavazadla a už se věnoval dalšímu zákazníkovi.

Monk si vzal zavazadla, prošel skleněnými dveřmi a vstoupil do země, o níž přísahal, že jej už nikdy neuvidí.

DRUHÁ ČÁST

DVANÁCTÁ KAPITOLA

Hotel Metropol byl pořád tam, kde si jej pamatoval. Pořád ta velká krychle šedivého kamene dívající se přes náměstí na Velké divadlo.

Monk došel do recepce, představil se a nabídl svůj americký pas. Recepční se podíval na obrazovku počítače, vyťukal pár písmen a číslic a čekal, až se na monitoru objeví potvrzení rezervace. Nahlédl do pasu, podíval se na Monka, přikývl a profesionálně se usmál. Monk dostal ten pokoj, o který na radu rusky mluvícího vojáka, jenž byl před čtyřmi týdny v Moskvě na výzvědách, požádal. Byl to rohový pokoj v osmém patře, s výhledem na Kreml a – co bylo důležitější – s přístupem na balkon táhnoucí se podél celé budovy.

Kvůli časovému rozdílu oproti Londýnu už byl v době, kdy se ubytoval, podvečer, a říjnový vzduch byl už dost chladný na to, aby si ti lidé na ulicích, kteří si to mohli dovolit, navlékli pláště. Večer se Monk najedl v hotelu a šel brzy spát.

Druhého dne ráno už sloužil jiný recepční.

„Mám jeden problém,“ řekl mu Monk. „Na americké ambasádě chtějí, abych jim přivezl svůj pas. Nějaká maličkost, však to znáte, byrokracie…“

„Je mi líto, pane, jsme povinni nechat si tu pasy zahraničních návštěvníků během celého jejich pobytu,“ odpověděl recepční.

Monk se naklonil přes přepážku a v prstech mu zašustila stodolarová bankovka.

„Chápu,“ řekl suše, „ale víte, v tom je právě ten problém. Mám z Moskvy jet ještě do několika evropských zemí, a protože se blíží datum, kdy platnost mého pasu vyprší, na ambasádě mi musejí připravit náhradu. Budu pryč jen pár hodin…“

Recepční byl mladý, nedávno se oženil a na cestě už bylo dítě. Spočítal si, kolik rublů na černém trhu taková stodolarovka znamená. Rozhlédl se na obě strany.

„S dovolením,“ řekl pak a zmizel za skleněnou stěnou oddělující recepci od kanceláří. Za pět minut byl zpátky. Nesl pas.

„Obvykle se vracejí až po přezkoumání,“ řekl. „Potřebuji ho mít zpátky, než odjedete.“

„Už jsem říkal, že jak s tím budou ve vízech hotovi, přinesu vám ho zpátky. Kdy vám končí služba?“

„Ve dvě odpoledne.“

„Dobře, tak jestli to do té doby nestihnu, dostane to váš kolega odpoledne.“

A pas cestoval přes pult a v polovině se minul se stodolarovou bankovkou. Teď byli spoluspiklenci. Kývli na sebe, usmáli se a rozešli se.

Monk se vrátil do pokoje, vyvěsil cedulku „Nerušit!“ a zamkl. V koupelně vyndal z taštičky s toaletními potřebami rozpouštědlo v lahvičce s nápisem „Oční kapky“ a napustil si mísu teplé vody.

Chumáč pevných šedivých kudrn patřící doktoru Philipu Petersovi zmizel a místo něj se objevily světlé vlasy Jasona Monka. Knír se sklonil před břitvou a kouřové brýle skrývající akademikovy vodové oči putovaly do koše dole v hale.

Na pasu, který vytáhl z aktovky, bylo jeho vlastní jméno a jeho vlastní fotografie a také razítko vstupní pasové kontroly, které okopírovali z pasu jednoho z Irvinových vojáků, který tu nedávno byl, samozřejmě se změněným datem. V pasu byla vložena kopie devizové deklarace, rovněž s padělaným razítkem celního úřadu. Monk po ránu sešel do přízemí, překráčel přes klenutou halu a vyšel ven těmi dveřmi, které byly nejdál od recepce. Před Metropolem stála řada taxíků; Monk, který teď najednou mluvil plynulou ruštinou, si jeden vybral.

„Olympic Penta,“ řekl. Řidič hotel znal, přikývl a vyrazil.

Celý olympijský komplex, postavený pro hry v osmdesátém, leží severně od středu města, kousek za Sadovou Spasskou. Nad okolními budovami se stále tyčí stadion a v jeho stínu stojí hotel Penta, který postavili Němci. Monk se nechal vyložit u stříšky před vchodem, zaplatil taxikáři a vešel do chodby. Když taxík odjel, opustil hotel a zbytek cesty došel pěšky. Bylo to jen asi čtyři sta metrů.

Celá čtvrť na jih od stadionu poklesla až do toho ovzduší pustoty a nudy, které zavládne vždycky, když začnou potíže s údržbou a opravami. Bloky domů z komunistické éry měly patinu letního prachu, která se s přicházející zimou změní ve zmrzlou krustu. Po ulicích honil vítr zmačkané papíry a kusy polystyrenu.

Kousek za Durovovou byla uzavřená enkláva – a zahrady a budovy v ní poskytovaly trochu jiný dojem. Byly pečlivě udržované. Za ohradou stály tři hlavní budovy: ubytovna pro poutníky z provincií, velmi pěkná škola postavená v polovině devadesátých let – a modlitebna. Největší moskevská mešita byla postavena v roce 1905, deset let před revolucí, a nesla všechny známky předrevoluční elegance. Po sedmdesát let vlády komunistů chátrala stejně jako křesťanské kostely patřící církvi pronásledované ateistickým státem. Po pádu komunismu umožnil štědrý dar ze Saudské Arábie zahájit pětiletý program oprav a renovací. A rozšíření komplexu – tak také vznikly v polovině devadesátých let ubytovna a škola. Mešita rozměry nezměnila; stále to byla malá, bleděmodrá a bílá budova s maličkými okny, stále se do ní vcházelo starobylými vraty z vyřezávaného dubu. Monk si zul boty, uložil je do jedné z přihrádek n alevo od vchodu a vešel dovnitř.

Jako u všech mešit byl vnitřek zcela prázdný, bez židlí i lavic. Zato podlahu pokrývaly husté koberce, také darované ze Saudské Arábie; sloupy podpíraly galerii, která vedla kolem dokola celé budovy nad ústředním prostorem. Podle požadavků víry tu nebyly žádné obrazy ani sochy. Desky na zdi nesly různé citáty z Koránu. Mešita sloužila duchovním potřebám moskevské muslimské komunity, s výjimkou diplomatů, kteří se většinou chodili modlit na saudskou ambasádu. Ale v Rusku žijí desítky milionů muslimů a v jeho hlavním městě jsou dvě veřejné mešity. Protože nebyl pátek, uvnitř bylo jen několik věřících.

Monk si našel místo u zdi poblíž vchodu, posadil se na zkřížené nohy a čekal. Lidé, kteří tu byli, byli většinou staří; Ázerbájdžánci, Tataři, Ingušové, Oseti. Všichni měli na sobě obleky – pomačkané, ale čisté.

Po hodině a půl vstal před Monkem starý muž a namířil si to ke dveřím. Všiml si Monka a na tváři se mu objevil zvědavý výraz. Opálená tvář, světlé vlasy, žádná šňůrka s modlitebními korálky. Zaváhal a potom se posadil zády ke zdi.

Muselo mu být hodně přes sedmdesát a na klopě se mu houpaly tři medaile ze druhé světové války. „Mír s tebou,“ zašeptal.

„I s tebou mír,“ odpověděl Monk.

„Jsi naší víry?“ zeptal se stařec.

„Bohužel ne; přišel jsem sem hledat přítele.“

„Aha. Nějakého konkrétního přítele?“

„Ano, přítele z dávných dob. Ztratili jsme na sebe spojení. Doufal jsem, že bych ho mohl najít tady. Nebo snad někoho, kdo by ho znal.“

Stařec přikývl. „Je nás jen malá skupinka. Hodně malých skupinek. Ke které by měl patřit?“

„Je Čečen,“ řekl Monk. Starý muž znovu přikývl a potom namáhavě vstal.

„Počkej,“ řekl.

Vrátil se po deseti minutách, když venku někoho našel. Ukázal na Monka pohybem hlavy, usmál se a odešel. Nový příchozí byl mladší než on, ale ne o mnoho.

„Prý hledáš jednoho z mých bratří,“ řekl Čečen. „Můžu ti pomoct?“

„Snad,“ řekl Monk. „Byl bych ti velmi vděčen. Před lety jsme se stýkali. Teď jsem na návštěvě ve vašem městě a rád bych jej zase viděl.“

„A jak se jmenuje, příteli?“

„Umar Gunajev.“

V očích starce se objevil kratičký záblesk. „Nikoho takového neznám,“ řekl.

„Ne? Tak to budu zklamaný,“ odtušil Monk, „protože jsem mu přivezl dar.“

„Jak dlouho mezi námi budeš?“

„Rád bych si tu ještě chvíli poseděl a obdivoval vaši nádhernou mešitu,“ odpověděl Monk.

Čečen vstal. „Zeptám se někoho, jestli o tom muži neslyšel,“ řekl.

„Děkuji ti,“ pokývl Monk. „Jsem velmi trpělivý člověk.“

„Trpělivost je mužovou ctností.“

Přišli až za dvě hodiny, ale zato byli tři a všichni mladí. Pohybovali se tiše, nohy pokládali na hustý vlas perských koberců tak, že nedělali žádný hluk. Jeden zůstal u dveří, klekl si a pak se posadil na paty a ruce položil na kolena. Snad to vypadalo, že se modlí, ale Monk věděl, že kolem něj nikdo neprojde.

Ostatní dva šli dál a posadili se po obou stranách kolem Monka. Ať už měli pod saky cokoli, nebylo to vidět. Monk se díval před sebe. A když se ozvaly otázky, nebylo to nic víc než šeptání, které nevyruší lidi modlící se před nimi.

„Mluvíš rusky?“

„Ano.“

„A ptal ses po jednom z našich bratří?“

„Ano.“

„Jsi ruský zvěd.“

„Jsem Američan. V saku mám pas.“

„Palcem a ukazováčkem,“ řekl muž. Monk vytáhl dvěma prsty svůj americký pas a upustil ho na koberec. Ten druhý muž se naklonil, zvedl jej a prolistoval. Potom přikývl a zase mu jej podal. Promluvil přes Monka čečensky. Američan měl podezření, že asi mluví o tom, jak si falešný americký pas může pořídit kdekdo. Muž po Monkově pravici přikývl a pokračoval.

„Proč hledáš našeho bratra?“

„Kdysi dávno jsme se sešli. V jedné vzdálené zemi. Něco tam nechal. Slíbil jsem si, že jestli se někdy dostanu do Moskvy, vrátím mu to.“

„Máš to s sebou?“

„V aktovce.“

„Otevři ji.“

Monk odklopil zámky aktovky a otevřel ji. Vevnitř byla plochá lepenková krabička.

„Chceš, abychom mu to odnesli?“

„Budu vám vděčen.“

Ten vlevo řekl zase něco čečensky.

„Ne, není to bomba,“ řekl Monk rusky. „Kdyby byla a kdyby vybuchla teď, po otevření, zemřel bych taky. Otevři to.“

Muži se na sebe podívali, potom se jeden z nich natáhl a sundal z krabičky víko. Zadívali se na to, co leželo vevnitř.

„To je ono?“

„To je ono. Nechal to tam.“

Ten vlevo zavřel krabičku a vytáhl ji z aktovky. Potom vstal.

„Počkej,“ řekl.

Muž u dveří ho pozoroval, jak odchází, ale ani se nehnul. Monk a jeho dva strážní seděli další dvě hodiny. Dávno byl pryč čas na oběd. Monk začal toužit po pořádném hamburgru. A když se posel vrátil, za okýnky mešity se už začínalo stmívat. Neřekl nic, jen kývl na své dva společníky a trhl hlavou ke dveřím.

„Pojď,“ řekl Čečen sedící po Monkově pravici. Všichni tři vstali. U dveří si vzali boty a obuli se. Ti dva se znovu postavili po obou jeho bocích; ten od dveří šel za ním. Doprovodili Monka ven do Durovové, kde u krajnice čekalo velké BMW. Než mu dovolili nastoupit, odborně ho zezadu prohledali.

Monk si vlezl doprostřed zadního sedadla a oba jeho průvodci se mu usadili po bocích. Třetí si sedl vedle řidiče. BMW vyrazilo a namířilo k Sadovému.

Monk počítal s tím, že by nikdy neznesvětili mešitu použitím násilí, ale jejich vlastní auto, to bylo něco jiného, a on věděl, že lidé jako ti, kteří teď sedí kolem něj, jsou krajně nebezpeční.

Po chvíli jízdy ten vepředu sáhl do přihrádky a vytáhl veliké tmavé brýle. Pokynul Monkovi, aby si je nasadil. Bylo to lepší než kdyby mu zavázali oči, protože skla byla natřená na černo. Monk strávil zbytek cesty ve tmě. Uprostřed Moskvy, v boční uličce, do které je moudřejší nechodit, je kavárnička jménem Kaštan. Je tam teprve čtyři roky.

Pokud snad nějaký pošetilý turista zabloudí k jejím dveřím, narazí na svalnatého mladíka, který mu naznačí, že by si měl raději zajít na kávu jinam. Ruská milice se raději ani nepokouší vyskytovat se poblíž.

Monkovi pomohli z auta a jakmile prošel dveřmi, sundali mu černé brýle. Jakmile vstoupil dovnitř, bzučení čečenské konverzace ustalo. A dva tucty očí se v tichu dívaly na to, jak jej vedou dozadu, do soukromé místnosti za barem. Kdyby už odtamtud nevyšel, nikdo nebude nic vědět.

Vzadu byl stůl, čtyři židle a na zdi zrcadlo. Z blízké kuchyně byl cítit česnek, koření a káva. Poprvé promluvil nejstarší z těch tří, ten, který seděl u dveří mešity, zatímco jeho podřízení prováděli výslech.

„Sedni si,“ řekl. „Kávu?“

„Díky. Velkou. S cukrem.“

Přinesli mu ji – a byla dobrá. Monk usrkával kouřící tekutinu a snažil se nedívat se do zrcadla, protože si byl jist, že je z druhé strany průhledné a že si jej odtamtud prohlížejí. A jakmile odložil šálek, otevřely se dveře a vešel Umar Gunajev.

Změnil se. Límeček košile si už nevystrkoval přes sako a šaty nebyly zrovna levné. Byly italského střihu – a kravata byla z těžkého hedvábí a nejspíš pocházela z Jermyn Street nebo z Páté avenue.

Čečen za těch dvanáct let dospěl, ale i ve čtyřiceti byl krásný a tmavý, zdvořilý a dobře vychovaný. Několikrát Monkovi s klidným úsměvem přikývl, potom se posadil a položil na stůl plochou kartónovou krabičku.

„Dostal jsem tvůj dar,“ řekl. Sundal víko a vyndal obsah ven. Podržel si jemenskou díambíju na světle a přejel prstem po ostří.

„To je ono?“

„Jeden z nich ji nechal ležet na dlažbě,“ řekl Monk.

„Napadlo mě, jestli bys ji nechtěl jako otvírač dopisů.“

Tentokrát se Gunajev nefalšovaně a pobaveně usmál.

„Jak jsi zjistil moje jméno?“

Monk mu pověděl o tom, jak si v Omanu Britové opatřovali sbírku fotek přijíždějících Rusů.

„A od té doby? Co jsi slyšel?“

„Spoustu věcí.“

„Dobrých nebo špatných?“

„Zajímavých.“

„Povídej.“

„Slyšel jsem, že kapitána Gunajeva po deseti letech u První hlavní správy konečně přestaly bavit rasistické vtipy a to, že nemá šanci na povýšení. Slyšel jsem, že odešel z KGB a začal dělat něco jiného. Také tajná práce, ale odlišná.“ Gunajev se zasmál. Jeho tři strážci se zřejmě také uvolnili. Jejich pán jako by vytvářel i jejich náladu.

„Tajná, ale odlišná. Ano, to je pravda. A dál?“

„Dál jsem slyšel, že Umar Gunajev byl ve svém novém životě tak úspěšný, že se stal hlavou všeho čečenského podsvětí na západ od Uralu.“

„Možná. Ještě něco?“

„Slyšel jsem, že ten Gunajev, i když není starý, dbá na tradice. Že se stále drží starých zásad čečenského lidu.“

„Slyšel jsi toho hodně, můj americký příteli. A jaké jsou ty zásady čečenského lidu?“

„Řekli mi, že v tomhle degenerovaném světě se Čečeni stále drží svého kodexu cti; platí své dluhy, v dobrém i ve zlém.“

Ti tři muži za Monkovými zády začali být napjatí. Dělá si z nich ten Američan legraci? Gunajev nakonec přikývl.

„To ti řekli správně. Co ode mě chceš?“

„Úkryt. Místo, kde bych mohl žít.“

„V Moskvě jsou hotely.“

„Ty nejsou dost bezpečné.“

„Někdo se tě pokouší zabít?“

„Zatím ne, ale brzy začne.“

„Kdo?“

„Plukovník Anatolij Grišin.“

Gunajev pohrdavě pokrčil rameny.

„Znáš ho?“ zeptal se Monk.

„Znával jsem ho.“

„A líbilo se ti to, co jsi o něm věděl?“

Gunajev znovu pokrčil rameny. „Dělá to, co dělá. A já dělám to, co dělám já.“

„Kdybys byl v Americe,“ řekl Monk, „a přál by sis zmizet, mohl bych to zařídit. Ale tohle není moje město ani moje země. Můžeš mi pomoct zmizet v Moskvě?“

„Na čas nebo na stálo?“

Monk se zasmál. „Raději bych byl, kdyby to bylo jen na čas.“

„Tak to samozřejmě můžu. To je to, co ode mě chceš?“

„Ano, jestli mám zůstat naživu. A já bych zůstal naživu docela rád.“

Gunajev vstal a promluvil ke svým třem gangsterům.

„Ten muž mi zachránil život. Teď bude mým hostem. Nikdo se jej nedotkne. Dokud bude tady, bude jedním z nás.“

Ti tři Monka obklopili, podávali mu ruce, usmívali se a řekli mu svá jména. Asian, Magomed, Šaríf.

„Hon na tebe už začal?“ zeptal se Gunajev.

„Ne, myslím, že ne.“

„Asi máš hlad. Tady je špatné jídlo. Pojedeme do mé kanceláře.“

Vůdce čečenských klanů měl jako všichni mafiánští náčelníci dvě identity. Tou veřejnější byla osobnost úspěšného byznysmana, který ovládá tucet prosperujících firem. V Gunajevově případě se jednalo o pozemkovou spekulaci.

V raných tržních dobách jednoduše skoupil nejlepší stavební parcely kolem Moskvy – prostě si koupil byrokraty, kteří měli poté, co se komunistická vláda zhroutila a majetek státu se dostal do veřejné soutěže, právě tento prodej na starosti, nebo jej od nich dostal pod hrozbou zabití.

Když měl pod křídly dost pozemků, podařilo se mu využít návalu společných projektů ruských boháčů a jejich západních partnerů. Gunajev jim dodával stavební parcely a zajišťoval pracovní síly, které docela určitě nebudou stávkovat, a Američané a Západoevropané mohli stavět své administrativní budovy a mrakodrapy. Ty pak vlastnil společně s nimi v obvyklé joint-venture a plynuly mu do kapsy příjmy z pronájmů.

Podobnými postupy Čečeni získali kontrolu nad šesti špičkovými hotely a vrhli se na obchod s ocelí, betonem, dřevem, cihlami a s keramickými obklady. Kdo chtěl renovovat, stavět nebo přestavovat, dřív nebo později se dostal do styku s podniky ovládanými Umarem Gunajevem. To byla otevřená stránka činnosti čečenské mafie. Ta méně viditelná stránka jejích operací se jako u všech moskevských gangsterů týkala černého trhu a zpronevěr. Jednalo se jednoduše o rublové nákupy bohatství ruského státu, zlata, diamantů, plynu a ropy, provedené v oficiálním kurzu a někdy i za stlačené ceny. „Prodávající“, jeden jako druhý úředníci, se dali snadno sami koupit. A zboží bylo vyvezeno a prodáno za dolary, libry nebo marky, a to v cenách světového trhu.

Jen zlomek zisků byl pak reimportován, v neoficiálním kurzu vyměněn, ztratil se v inflačním víru rublů a posloužil k dalším nákupům a dalším nezbytným úplatkům. Zbytek, zhruba osmdesát procent prodejní ceny venku, byl čistý zisk.

Zpočátku někteří úředníci státu a bankéři nepochopili, která bije, a odmítli spolupracovat. První varování bylo slovní, druhé ve formě jistého ortopedického chirurgického zákroku – a třetí bylo definitivní. Nástupce úředníka, který se, jak říká Hamlet, smrtelného těla zbyl, už většinou pochopil pravidla hry.

A koncem devadesátých let už násilí na příslušnících oficiální státní správy a na lidech podnikajících v zákonných oborech nebylo vlastně potřeba, ale zároveň soukromé armády mafiánských bossů obrovsky vzrostly, aby se v případě nouze mohl každý z nich postavit svým rivalům. A mezi všemi hrdlořezy se v rychlosti akce a chladnosti provedení nikdo nevyrovnal Čečenům; pokud tedy usoudili, že se jim někdo plete do cesty.

A od zimy 1994 se rovnice obohatila o novou neznámou. Před Vánocemi toho roku Boris Jelcin zahájil neuvěřitelně nerozumnou válku proti jejich vlasti, Čečensku, prý proto, aby překazil snahy separatistického prezidenta Dudajeva, který požadoval nezávislost. Kdyby válka opravdu proběhla jako rychlý chirurgický řez, snad by to zabralo. Jenže údajně mocná ruská armáda dostala od lehce ozbrojených čečenských povstalců, kteří se jednoduše stáhli na Kavkaz a bojovali dál, výprask. A pokud ještě vůbec měla čečenská mafie v Moskvě jakékoli pochybnosti o svém vztahu k ruskému státu, tak teď byly ty tam. Pro zákonadbalého Čečena začalo být téměř nemožné vést normální život. Všichni se obrátili proti nim, a tak se Čečeni v ruském hlavním městě semkli do pevného a divoce loajálního klanu, který se stal neproniknutelnějším než podsvětní organizace tvořené Gruzíny, Armény nebo samotnými Rusy. A šéf čečensk mafie, pocházející z téhle komunity, se stal hrdinou a velitelem odboje. Koncem podzimu byl tím šéfem bývalý kapitán KGB Umar Gunajev.

Gunajev byl ale i obchodník a multimilionář a jako takový se mohl volně pohybovat. A jeho „kancelář“ ve skutečnosti tvořilo celé horní patro jednoho z jeho hotelů, který vlastnil spolu s americkou firmou a který stál blízko Helsinského nádraží.

Do hotelu je odvezla Gunajevova limuzína mercedes, odolná proti kulkám a bombám. Měl vlastního řidiče a osobního strážce a ti tři z kavárny jeli někde za nimi ve volvu. Obě auta zajela do podzemního parkoviště pod hotelem a když jeden z těch tří z volva prohledal okolí, Gunajev a Monk nastoupili do rychlovýtahu, který je vynesl do střešní nástavby v desátém patře. Potom výtah odpojili od sítě.

V desátém na chodbě byly další gorily, ale v soukromém apartmá čečenského vůdce konečně našli klid. Číšník v bílé vestě jim na Gunajevův příkaz přinesl jídlo a pití.

„Něco bych ti chtěl ukázat,“ řekl Monk. „Doufám, že ti to bude připadat zajímavé… snad i poučné.“ Otevřel aktovku, stiskl dvě tlačítka a odkryl falešné dno. Gunajev se se zájmem díval. Taška a její možnosti si očividně získaly jeho obdiv.

Monk mu nejdřív podal ruský překlad zprávy nazvané Prověření. V šedých deskách bylo třiatřicet stran. Gunajev nakrčil obočí.

„Je to nutné?“

„Dočkáš se odměny za trpělivost. Prosím.“ Gunajev vzdychl a dal se do čtení. Ale víc a víc se ponořoval do vyprávění a nakonec zapomněl na kávu, nechal ji stát na stole a soustředil se na text. Trvalo mu to dvacet minut. Nakonec položil zprávu na stůl.

„Takže ten manifest není vtip. Je skutečný. A co dál?“

„Tohle napsal váš příští prezident,“ řekl Monk. „Tohle má v úmyslu udělat, až k tomu bude mít dost moci. Což nebude trvat dlouho.“

Posunul mu přes stůl manifest v černých deskách.

„Dalších třicet stránek?“

„Přesně čtyřicet. Ale ještě zajímavějších. Prosím. Vyhov mi.“

Gunajev rychle přeběhl očima po prvních deseti stranách, kde byly plány na vytvoření státu ovládaného jedinou stranou, na reaktivaci jaderného arzenálu, na znovudobytí ztracených republik a na vytvoření nového souostroví Gulag, nových pracovních lágrů. Potom se mu oči zúžily do štěrbinek a on začal číst pomaleji.

Monk věděl, k jakým pasážím se dostal. Jako by sám četl ty mesiášské řeči. Jako tehdy v Sapodillové zátoce na ostrovech Turks a Caicos, když je sám viděl poprvé. „Konečné a naprosté vyhlazení všech Čečenů z tváře Ruska… zničit ten krysí národ tak, aby už nikdy nepovstal… území kmenů se změní v pastviny pro divoké kozy… nezůstane ani cihla na cihle a kámen na kameni… navždy… sousední Oseti, Dagestánci a Ingušové to všechno budou sledovat a naučí se úctě a strachu před svými ruskými pány…“

Gunajev dočetl do konce a odložil manifest. „Už se o to snažili,“ řekl potom. „Car se snažil, Stalin se snažil, Jelcin se snažil.“

„S meči, s puškami, s raketami. Ale co paprsky gama, co sněť slezinná, co nervové plyny? Vyhlazovací umění se zdokonalilo.“

Gunajev vstal, sundal si sako, přehodil je přes křeslo a zastavil se u panoramatického okna s výhledem na Moskvu.

„Chceš ho odstranit? Sundat?“ zeptal se.

„Ne.“

„Proč ne? Šlo by to.“

„Ale nepomohlo by to.“

„Obvykle to pomůže.“

Monk mu to vysvětlil. Národa by se zmocnil chaos, nastal by pád do propasti, pravděpodobně i občanská válka. A nebo by se k moci prodral jiný Komarov, snad jeho pravá ruka Grišin, a ještě zuřivější tím ponížením.

„Tahle mince má dvě strany,“ řekl. „Muž tvořený myšlenkami a slovy, a muž tvořený činy. Zabij jednoho – a ten druhý získá navrch. A likvidace tvého národa bude pokračovat.“

Gunajev se odtrhl od okna a vrátil se k němu. Naklonil se k Monkovi a zatvářil se výsměšně.

„Tak co ode mě chceš, Američane? Přišel jsi sem jako cizinec, který mi kdysi zachránil život. Za to ti tedy něco dlužím. A potom jsi mi ukázal tohle svinstvo. Co to má se mnou společného?“

„Nic – pokud se tak sám nerozhodneš. Máš spoustu věcí, Omare Gunajeve. Máš velký majetek, obrovskou moc, dokonce moc nad životy a smrtí mnoha lidí. Je ve tvé moci i odejít od toho a nechat, ať se děje, co se má dít.“

„A proč bych to neměl udělat?“

„Protože jednou byl jeden chlapec. Malý otrhaný kluk, který vyrostl v jedné vesnici na severním Kavkazu, uprostřed rodiny, přátel a sousedů, kteří se složili, aby ho mohli poslat na univerzitu a potom do Moskvy, kde se stal velkým pánem. Otázka zní takhle: umřel ten chlapec někde po cestě a zůstal jenom automat fungující jen na peníze? A nebo si tenhle chlapec pořád pamatuje na svůj národ?“

„Pověz.“

„Ne, to ty musíš volit.“

„A jakou volbu máš ty, Američane?“

„O mnoho jednodušší. Můžu odejít, vzít si taxíka na Šeremeťjevo a letět domů. Je tam teplo, pohodlí a bezpečí. A říct jim, ať se nestarají; že to nestojí za to, že tu stejně nikomu na ničem nezáleží, že všichni jsou jen na prodej. Ať si je tma pohltí.“

Čečen se posadil a díval se někam strašně daleko. Nakonec řekl: „Myslíš, že ho dokážeš zastavit?“

„Mám určitou šanci.“

„A co potom?“

Monk mu vysvětlil, co naplánoval sir Nigel Irvine a jeho skupina.

„Ty ses zbláznil,“ řekl Gunajev s kamennou tváří.

„Možná. Ale kdo jiný zbývá? Komarov a genocida vedená jeho hlavním hrdlořezem; chaos a občanská válka; nebo ti druzí.“

„A pokud ti budu pomáhat – co budeš žádat?“

„Úkryt. Ale úkryt všem na očích. Abych měl volnost pohybu, ale nebyl poznán. Abych se mohl scházet s lidmi, které potřebuju.“

„Myslíš si, že Komarov zjistí, že jsi tady?“

„Brzy se to dozví. V tomhle městě je milion informátorů. To víš sám. Sám mnoho z nich používáš. Všichni se dají koupit. A on není žádný hlupák.“

„Může si koupit celou státní správu. Dokonce ani já neovládám celý stát.“

„Přece sis přečetl, že Komarov slíbil svým partnerům a finančníkům, mafii Dolgorukij, celý svět a všechno, co je na něm. Brzy budou oni totéž co stát. Co pak bude s tebou?“

„Dobrá. Schovám tě. Ale na jak dlouho, to sám nevím. Uvnitř naší komunity tě nikdo nenajde, dokud to nedovolím. Ale tady bydlet nemůžeš. Je to moc na očích. Mám mnoho bezpečných domů. Budeš se moct stěhovat z jednoho do druhého.“

„Bezpečné domy jsou výborná věc,“ řekl Monk. „Na přespání. Ale k pohybu budu potřebovat papíry. Dokonalé padělky.“

Gunajev zavrtěl hlavou. „U nás papíry nepaděláme. Kupujeme pravé.“

„Zapomněl jsem. Za peníze se dá sehnat cokoli.“

„Co ještě potřebuješ?“

„Pro začátek tohle.“

Monk napsal na kousek papíru několik řádek a papír mu podal. Gunajev přelétl seznam pohledem. Nic pro něj nebyl problém. Došel k poslední položce.

„K čemu sakra potřebuješ tohle?“

Monk mu to vysvětlil.

„Víš, že mi patří půlka hotelu Metropol,“ vzdychl si Gunajev.

„Budu se snažit použít tu druhou půlku.“

Nezdálo se, že by to Čečenovi připadalo vtipné. „Jak dlouho bude trvat, než se Grišin dozví, že jsi ve městě?“

„Přijde na to. Tak dva dny, možná tři. Jakmile se začnu hýbat, budou po mně nutně zůstávat stopy. Lidi neumlčíš.“

„Dobrá. Dám ti tři muže. Budou ti krýt záda a chodit s tebou. Velet jim bude jeden z těch, které už znáš. Ten, co seděl vepředu ve volvu, Magomed. Je dobrý. Čas od času mu dej seznam věcí, co budeš potřebovat. Sežene to. Ale stejně si myslím, že jsi blázen.“

Před půlnocí byl Monk zase ve svém pokoji v hotelu Metropol. Na konci chodby, u výtahů, bylo malé volné prostranství. Stály tam čtyři kožené klubovky. Ve dvou z nich seděli mlčenliví muži a četli si noviny. Budou v tom pokračovat celou noc. A brzy před ránem byly do Monkova pokoje doručeny dva kufry.

Většina Moskvanů – a jistě všichni cizinci – předpokládá, že patriarcha ruské pravoslavné církve bydlí v luxusním bytě či apartmá uprostřed středověkého Danilovského kláštera, který je samá bělostná zeď s věžičkou a skládá se z celého komplexu chrámů. Jistě, takovým dojmem to působí – a ten dojem je pečlivě pěstován. Patriarcha má opravdu kanceláře v jedné z velikých budov uvnitř kláštera, kanceláře, které střeží fanaticky věrní kozáčtí vojáci a které jsou srdcem patriarchátu moskevského a patriarchátu vší Rusi. Ale v těch nebydlí. Bydlí v dost skromném městském domě – v čísle pět v ulici jménem Čistyj pereulok, tedy Čistá ulička, která je úzká a zastrčená a leží na kraji centrálního obvodu Moskvy.

Tady má k ruce duchovní personál – svého tajemníka, pomocníka, dva sloužící a tři jeptišky, které vaří a uklízejí.

Může si také zavolat řidiče a dva kozácké vojáky z ochranky. Kontrast s nádherou Vatikánu nebo s palácem pravoslavného patriarchy nemůže být větší. V zimě roku 1999 v kancelářích stále sídlila Jeho Svatost Alexij II., který byl zvolen před deseti lety, těsně před pádem komunismu. Tehdy mu bylo jen něco přes padesát a zdědil církev demoralizovanou, zevnitř zesměšňovanou, zvenčí pronásledovanou a zkorumpovanou.

Lenin, který kněžstvo nesnášel, si od prvních dnů uvědomoval, že v srdcích a myslích obrovské masy ruských venkovanů má komunismus jediného rivala – a byl rozhodnut jej zničit. A systematické násilí a perzekuce, které on a jeho následovníci zahájili, málem mělo úspěch. Ani Lenin, ani Stalin se neodvažovali přikročit k úplnému vyhlazení ruského kněžstva, obávali se, že by tím vyvolali odpor, který by nezvládl ani NKVD. A tak se po prvních pogromech, pálení kostelů, vykrádání jejich bohatství a věšení knězi politbyro rozhodlo, že církev zničí tím, že ji zdiskredituje.

Dalo se to udělat mnoha způsoby. Aspiranti na vyšší teologické vzdělání byli vyháněni ze seminářů, které ovládal NKVD a po něm KGB. Přijímali jen dělníky z okrajových oblastí SSSR, na západě z Moldávie, na východě ze Sibiře. Úroveň výuky byla nízká a kvalita kněžstva značně poklesla.

Hodně chrámů bylo jednoduše zavřeno a ponecháno chátrání. Několik zůstalo otevřených, ale navštěvovali je hlavně chudí a staří, to jest neškodní. Kněží sloužící liturgii byli nuceni pravidelně referovat KGB, a tak vlastně jednali jako práskači proti vlastním ovečkám. Když někdo mladý žádal o křest, kněz, kterého oslovil, jej udal. Dotyčný potom neměl šanci dostat se na střední školu, natož na univerzitu, a rodiče mohli i přijít o byt. Nakonec už nebylo nic, co by se KGB nedozvěděl. Téměř celé kněžstvo, i když v tom bylo nevinně, bylo pošpiněno a lid mu nevěřil.

Komunisté používali taktiku biče a cukrátka, ale bič byl polámaný a cukrátko otrávené.

Obránci církve zdůrazňovali, že jedinou alternativou bylo naprosté vyhlazení a že udržet církev, jakoukoli církev, naživu, byl cíl stojící za jakékoli ponížení.

Nevýrazný, skromný a nemluvný Alexij II. tudíž zdědil sbírku biskupů namočených v kolaboraci s ateistickým státem a dokonale zdiskreditované venkovské kněžstvo, kterému lid nevěřil.

Byly i výjimky, třeba potulní kněží, kteří neměli vlastní stádo a unikali před zatčením, a nebo před ním neunikli a byli posláni do lágru. Byli tu asketové, kteří se uchýlili do klášterů, aby v sobě udrželi víru odříkáním a modlitbou, ale ti se téměř nesetkávali s masami. V době po krachu komunismu se nabízela příležitost k velkému obrození, ke znovuzrození, které by církev a slovo boží znovu učinilo středobodem života tradičně hluboce nábožensky založeného ruského lidu. Ale návrat k religiozitě místo toho přinesly novější církve, odvážné, živé, odhodlané jít mezi lid a kázat mu tam, kde žije a pracuje. Proroci se množili, do země proudili příznivci Letničního hnutí, američtí misionáři, baptisté, mormoni, adventisté sedmého dne. A ruská pravoslavná církev zareagovala tak, že požádala Moskvu, ať cizí kněze vyhostí.

Ozývaly se námitky, že celková reforma hierarchie pravoslavné církve je nemožná, protože naskrz zkažené jsou i nižší úrovně. Kněží ze seminářů byli nevýrazní, mluvili archaickou řečí písem, posedle lpěli na pedantském a didaktickém řečnění a neměli žádnou průpravu pro práci mimo školu, s lidem. Jejich kázáním naslouchalo publikum sice zaujaté, ale málo početné a letité. Promarněná šance byla obrovská, protože dialektický materialismus se ukázal být falešným bohem a demokracie a kapitalismus se nedokázaly postarat ani o těla, nemluvě o duších, a touha po útěše byla celonárodní a hluboká. Nikdo jí ale víceméně nevyšel vstříc.

Kritici naříkali, že místo aby církev vyslala své nejlepší mladé kněze jako misionáře, kteří by šířili víru a slovo boží, sedí pravoslaví na diecézích, v klášteřích a na seminářích a čeká, až lid přijde sám. Jenže přišel málokdo.

A pokud po pádu komunismu zavládla zoufalá touha po charismatickém a inspirujícím vůdci, skromný učenec Alexij II. rozhodně nebyl tím mužem, který by se jím stal. Jeho volba byla výsledkem kompromisu mezi různými frakcemi biskupů; ti doufali, že Alexij bude mužem, který nebude dělat příliš velké dusno.

Ale Alexij, i přes břemeno, které zdědil, a přes svůj nedostatek charismatu, nebyl tak docela bez reformátorské chuti – a tu volba povzbudila. Udělal tři důležité věci.

První reformou bylo, že rozdělil Rusko na stovku diecézí, z nichž každá byla menší než ty někdejší. To mu umožnilo vybrat z řad těch nejlepších a nejnadšenějších kněží nové a mladší biskupy, méně zatížené poskvrnou spolupráce s někdejším KGB. Pak všechny diecéze osobně navštívil a stal se tak mezi lidem známějším než kterýkoli patriarcha v dějinách..

Za druhé zarazil brutálně antisemitské výlevy metropolity Jana z Petrohradu a dal jasně najevo, že kterýkoli biskup, který ve svých projevech k věřícím bude dávat před láskou k Bohu přednost nenávisti k lidem, bude muset opustit svůj úřad. Jan zemřel v roce 1995, ale až do smrti ze soukromí běsnil proti Židům a proti Alexijovi II.

A konečně dal Alexij i přes značnou opozici osobně svolení, aby otec Grigorij Rusakov, charismatický mladý kněz, který tvrdohlavě odmítal mít stálé stádečko věřících a sklánět se před autoritou biskupů, na jejichž území zrovna je, pokračoval ve svém kočování po venkově. Asi každý druhý patriarcha by samotářského mnicha odsoudil a odebral by mu svěcení, Alexij však odmítl touhle cestou jít a raději přijal riziko, že potulný kněz začne nosit hlavu až příliš vysoko. Otec Grigorij svými dojemnými a vášnivými kázáními působil na mladé a na agnostiky, což se biskupům jaksi nedařilo. Jedné noci na začátku listopadu v roce 1999 byl zdvořilý patriarcha chvíli před dvanáctou vyrušen z modliteb zprávou, že u dveří na ulici čeká emisar z Londýna a žádá o slyšení.

Patriarcha měl na sobě širokou šedou kleriku. Vstal, přešel přes svou soukromou kapličku a vzal si od tajemníka dopis.

Dopis byl na papíře s hlavičkou londýnské diecéze v Kensingtonu a on poznal podpis svého přítele, metropolity Anthonyho. Přesto jen nevěřícně kroutil hlavou nad tím, že jej jeho kolega kontaktuje tak nezvyklým způsobem.

Dopis byl psán rusky, protože Anthony touto řečí uměl mluvit i psát. Žádal v něm svého bratra v Kristu, aby v naléhavé záležitosti přijal muže, který přináší zprávu týkající se církve – zprávu znepokojující a velmi důvěrnou.

Patriarcha složil dopis a podíval se na svého tajemníka.

„Kde je?“

„Na ulici, Svatosti. Přijel taxíkem.“

„Je to kněz?“

„Ano, Svatosti.“

Patriarcha vzdychl. „Uveďte ho. Pak se můžete vrátit do postele. Přijmu jej v pracovně. Za deset minut.“

Tajemník hvízdl na kozáka, který měl noční službu, a ten otevřel venkovní dveře. Podíval se na šedý taxík a na černě oděného kněze, který stál vedle něj.

„Jeho Svatost vás přijme, otče,“ řekl. Kněz zaplatil taxikáři.

Zavedli jej dovnitř a ukázali mu cestu do malé předsíně. Po deseti minutách vyšel obtloustlý kněz a zašeptal:

„Prosím, pojďte se mnou.“

Zavedl návštěvníka do pokoje, který nemohl být než vědcovou pracovnou. Kromě ikony na sádrové zdi tu nebylo nic než knihy, police vedle police, lesknoucí se ve světle stojací lampy na pracovním stole. Za stolem seděl patriarcha Alexij. Nabídl hostu gestem židli. „Otče Maxime, přineste nám nějaké občerstvení. Kávu?

Ano, dvě kávy a nějaké sušenky. Přistupujete ráno ke svatému přijímání, otče? Ano? Tak to je zrovna tak čas dát si před půlnocí pár sušenek.“

Tělnatý patriarchův pomocník odešel.

„Jak se má můj přítel Anthony v Londýně, synu?“ Na návštěvníkově černé klerice, ani na černé vysoké kamilavce, pokrývce hlavy podobné cylindru, kterou si teď sundal a odhalil světlé vlasy, nebylo nic falešného. Jedinou zvláštní věcí bylo, že nemá vousy. Pravoslavní kněží je většinou nosí, ale v Anglii to tak docela neplatí.

„Obávám se, že to vám neřeknu. Vaše Svatosti, protože jsem ho nikdy neviděl.“

Alexij se na Monka nechápavě díval. Ukázal na dopis, který ležel před ním.

„A tohle? Nerozumím tomu.“

Monk se zhluboka nadechl. „Ze všeho nejdřív, Svatosti, se vám musím svěřit, že nejsem knězem pravoslavné církve. Ani ten dopis není od arcibiskupa Anthonyho, i když papír je pravý a podpis zfalšovaný obratně. Cílem téhle nezdvořilé šarády je, abych si s vámi mohl promluvit. Osobně, v soukromí a v té největší tajnosti.“

Patriarcha poplašeně zamrkal. Je to šílenec? Vrah? Před dveřmi je ozbrojený kozák, ale dokáže jej přivolat včas? Udržel nehybnou tvář. Jeho pomocník se za chvilku vrátí. Snad pak bude čas uniknout odsud.

„Prosím, vysvětlete mi to,“ požádal.

„Za prvé – jsem Američan, ne Rus. Za druhé – přicházím z pověření skupiny lidí ze Západu, lidí diskrétních a mocných, kteří chtějí Rusku a církvi pomoct, ne kterémukoli z nich ublížit. Za třetí – přivezl jsem zprávu, o které moji zaměstnavatelé soudí, že by vám měla připadat důležitá a znepokojivá. A konečně jsem vám přišel pomoct, netoužím po vaší krvi. Máte po ruce telefon. Můžete zavolat pomoc. Nezabráním vám v tom. Ale než mě dáte zadržet, prosím vás, abyste si přečetl to, co jsem přivezl.“

Alexij se ošklíbl. Ten člověk určitě nevypadá jako maniak – a času zabít ho už měl dost. Kde je ten blázen Maxim s kávou?

„Dobrá. Co pro mě máte?“

Monk vytáhl zpod kleriky dvě tenké složky a položil je na stůl. Patriarcha se podíval na desky – jedny byly šedé, druhé černé.

„Čeho se to týká?“

„Nejdřív je potřeba si přečíst tu šedou. Je to zpráva potvrzující bez jakýchkoli rozumových pochyb, že ta černá zpráva není ani podvrh, ani vtip, ani planý poplach.“

„A ty černé desky?“

„To je soukromý a osobní manifest jistého Igora Viktoroviče Komarova, který se zřejmě brzy stane ruským prezidentem.“

Ozvalo se zaklepání na dveře. Vešel otec Maxim s tácem, na kterém byla káva, šálky a sušenky. Hodiny odbily dvanáct.

„Pozdě,“ vzdychl patriarcha. „Maxime, připravils mě o mé sušenky.“

„Je mi strašně líto. Svatosti. To káva… musel jsem pro čerstvou a… a…“

„Jen jsem žertoval, Maxime.“ Podíval se na Monka. Ten člověk vypadá tvrdě a pevně. Kdyby se chystal k vraždě, nejspíš by je dokázal zabít oba.

„Běžte do postele, Maxime. Bůh vám přej dobrý odpočinek.“

Pomocník se odšoural ke dveřím.

„Tak dál,“ řekl patriarcha. „Co se v Komarovově manifestu píše?“

Otec Maxim za sebou zavřel dveře a doufal, že si nikdo nevšiml, jak překvapeně zareagoval na Komarovovo jméno. Vyšel na chodbu a rozhlédl se na obě strany. Tajemník je už v posteli, sestry se neobjeví ještě celé hodiny a kozák je dole. Klekl si ke dveřím a přiložil ucho ke klíčové dírce.

Alexij II. si nejdřív přečetl ověřovací zprávu, jak jej Monk požádal. Konečně s tím byl hotov.

„Působivý příběh. Proč to udělal?“

„Ten stařec?“

„Ano.“

„To se nikdy nedozvíme. Jak jste si přečetl, je po smrti. Bezpochyby byl zavražděn. Zpráva profesora Kuzmina je zcela jasná.“

„Ubožák. Musím se za něj pomodlit.“

„Musíme předpokládat, že si přečetl něco, co jej znepokojilo tak, že nasadil a nakonec i dal vlastní život za odhalení úmyslů Igora Komarova. Přečtete si teď Černý manifest. Vaše Svatosti?“

Asi po hodině se patriarcha moskevský a vší Rusi narovnal a zadíval se někam do místa nad Monkovou hlavou.

„To nemůže myslet vážně,“ řekl nakonec. „Nemůže chtít udělat takové věci. Je to satanské. Jsme v Rusku na prahu třetího tisíciletí našeho pána Ježíše. Tyhle věci už máme za sebou.“

„Svatosti, jako služebník Boží přece musíte věřit v existenci sil zla.“

„Ovšem.“

„A v to, že tyhle síly mohou vzít na sebe podobu člověka. Hitlera, Stalina…“

„Jste křesťan, pane…“

„Monk. Předpokládám, že jsem. Špatný křesťan.“

„To jsme přece všichni. Jsme tak slabí. Ale… v tom případě víte, jaký má křesťanství přístup ke zlu. Nemusím vám to říkat, že?“

„Svatosti, ty pasáže týkající se Židů, Čečenů a dalších národnostních menšin, ty plány by poslaly celou církev svatou zpátky do temných věků. Stala by se buď vědomým nástrojem nebo jednou z obětí fašistického státu, svým způsobem stejně bezbožného, jako byl ten komunistický.“

„Pokud je to pravé.“

„Je to pravé. Kvůli podvrhu by na nikoho nepořádali hon a nezabíjeli by ho. Reakce plukovníka Grišina byla až moc rychlá na to, aby byla možnost, že dokument nebyl ukraden ze stolu jeho tajemníka Akopova. O podvrhu by nic nevěděli. A oni během pár hodin věděli, že se ztratilo něco nesmírně důležitého.“

„O co jste mě přišel požádat, pane Monku?“

„O odpověď. Postaví se pravoslavná církev vší Rusi proti tomu muži?“

„Měl bych se modlit. Měl bych prosit o znamení…“

„Pokud to je odpověď… nemáte přece – ne jako patriarcha, ale jako křesťan, jako člověk a jako Rus – na výběr. Takže co?“

„Sám jste řekl, že nemám na výběr. Ale jak se mu postavit? O lednových prezidentských volbách je už zřejmě rozhodnuto.“

Monk vstal, shrnul na sebe dvě složky a zastrčil si je pod kleriku. Natáhl se pro klobouk. „Svatosti, brzy přijede ze Západu jeden člověk. Tady je jeho jméno. Prosím, přijměte ho. Navrhne vám, co by se dalo dělat.“ Podal mu lepenkovou kartičku.

„Chcete auto?“ zeptal se Alexij.

„Děkuji, ne. Půjdu pěšky.“

„Ať vás Bůh provází.“

Monk opustil hluboce znepokojeného muže stojícího strnule vedle ikony. Když šel ke dveřím, zdálo se mu, že slyší venku na koberci šustění kroků, ale když otevřel dveře, chodba byla prázdná. Dole našel kozáka a ten ho pustil ven. Na ulici vál kousavý vítr. Důkladně si narazil kněžský klobouk na hlavu, opřel se proti větru a vydal se pěšky k Metropolu.

Než se rozednilo, z patriarchova domu vyklouzla obtloustlá postava a došla přes několik ulic do haly hotelu Rossija. Muž měl sice pod tmavým oblekem mobilní telefon, ale věděl, že veřejná budka je mnohem bezpečnější.

Muž v budově na Kiselném bulváru, kterému se dovolal, patřil k noční směně ochranky, ale slíbil, že vyřídí vzkaz.

„Řekněte plukovníkovi, že se jmenuji otec Maxim Klimovskij. Máte to? Ano, Klimovskij. Řekněte mu, že pracuji v soukromém sídle patriarchy. A že s ním musím mluvit. Je to naléhavé. Zavolám na tohle číslo dnes v deset dopoledne.“

A v deset ho spojili. Hlas na druhém konci zněl klidně, ale autoritativně. „Prosím, otče. Tady plukovník Gri-šin.“

Tělnatý kněz v budce stiskl sluchátko zpocenou rukou a kapička potu se mu začala dělat i na čele. „Podívejte, pane plukovníku, vy mě sice neznáte, ale jsem nadšeným obdivovatelem Igora Viktoroviče Komarova. Včera v noci navštívil patriarchu nějaký muž. Přinesl dokumenty. O jednom z nich mluvil jako o Černém manifestu… haló! Haló? Jste tam?“

„Můj drahý otče Klimovskij, určitě se musíme sejít „ řekl hlas.

TŘINÁCTÁ KAPITOLA

Kousek za jihovýchodním koncem Starého náměstí je Slovanské náměstí a na něm stojí jeden z nejmenších, nejstarších a nejkrásnějších chrámů v Moskvě. Chrám Všech svatých byl postaven původně ze dřeva, a to ve čtrnáctém století, kdy Moskvu tvořil jen Kreml a pár lánů kolem. Byl pak vypálen a koncem šestnáctého a začátkem sedmnáctého století znovu postaven z kamene – a od té doby až do roku 1918 byl stále používán. V těch dobách byla Moskva známa jako město dvacetkrát dvaceti chrámů – opravdu jich tu bylo přes čtyři sta. Za komunistů jich bylo devadesát procent zavřeno a tři čtvrtiny zničeno. A mezi těmi, které byly opuštěny, ale neporušeny, byl i kostel Všech svatých.

Po pádu komunismu v roce 1991 chrám čtyři roky pečlivě opravovaly party řemeslníků a konečně byl otevřen věřícím.

A právě sem přišel den poté, co volal na UVS, otec Maxim Klimovskij. Nevyvolal žádnou pozornost, protože měl na sobě obvyklou dlouhou černou kleriku a kamilavku, klobouk, jaké nosí kněží pravoslavné církve, a takových jako on bylo v chrámu a kolem něj několik. Vzal si svíčku, zapálil ji a došel ke stěně vpravo od vchodu; tam se zastavil a pozoroval restaurované nástěnné malby, jako by byl ponořen do modlitby a rozjímání. Ve středu chrámu, který zářil zlatem a malbami, stál zdejší kněz a přednášel liturgii. Na výzvu v ní odpovídala sborem skupinka lidí v občanských šatech. U pravé zdi, za řadou oblouků, ale nebyl kromě kněze nikdo. Otec Maxim se nervózně zadíval na hodinky. Pět minut po domluvené době. Nevěděl, že ho sledují už od té chvíle, kdy zaparkoval na druhé straně náměstíčka, ani si nevšiml tří mužů, kteří se objevili, sotva vešel do budovy. Netušil, že si už ověřili, jestli jej někdo nesleduje; o těchhle věcech a o tom, jak se dělají, nevěděl prostě nic.

Na kamenných dlaždicích za sebou uslyšel lehké zašustění podrážek a ucítil, jak se někdo posunul vedle něj. „Otec Klimovskij?“

„Ano.“

„Jsem plukovník Grišin. Chtěl jste mi něco říct.“ Kněz se podíval vedle sebe. Ten muž byl vyšší než on, byl štíhlý a měl na sobě tmavý zimní kabát. Teď právě otočil hlavu a podíval se na něj. Kněz našel jeho oči a vyděsil se. Zadoufal, že dělá správnou věc a že jí nebude nikdy litovat. Přikývl a polkl.

„Nejdřív mi řekněte proč, otče. Proč jste mi zavolal.“

„Chápejte, pane plukovníku, jsem už dlouho upřímným obdivovatelem Igora Komarova. Jeho zásady, jeho plány pro Rusko… obdivuhodné.“

„Jsme vám za to vděční. A co se stalo předevčírem v noci?“

„Za patriarchou přišel jeden muž. Jsem patriarchovým pomocníkem. Ten muž byl oblečen jako kněz naší církve, ale byl světlovlasý a neměl žádné vousy. Jeho ruština byla dokonalá, ale asi to byl cizinec.“

„A ten váš cizinec byl očekáván?“

„Ne. To je právě divné. Přišel bez ohlášení, uprostřed noci. Byl jsem v posteli. Řekli mi, ať vstanu a nachystám kávu.“

„Takže patriarcha toho cizince přece jen přijal?“

„Ano, a to bylo taky podivné. Západní vzhled toho muže, doba jeho příchodu… Tajemník mu měl říct, ať se oficiálně ohlásí. Nikdo si jen tak nechodí k patriarchovi uprostřed noci. Ale mám dojem, že měl pověřovací dopis.“

„Takže jste jim naservíroval kávu.“

„Ano, a když jsem odcházel, slyšel jsem, jak Jeho Svatost říká: Co se v Komarovově manifestu píše?“

„A to vás znepokojilo?“

„Ano. Tak jsem zavřel dveře a poslouchal u klíčové dírky.“

„Velmi lstivé. A co jste slyšel?“

„Mnoho ne. Dlouho bylo ticho. Podíval jsem se dírkou a uviděl jsem, že Jeho Svatost něco čte. Trvalo to skoro hodinu.“

„A potom?“

„Potom patriarcha vypadal velmi rozrušeně. Slyšel jsem, jak něco říká, ale rozeznal jsem jen slovo satanské. Potom řekl: Tyhle věci už máme za sebou. Cizinec mluvil tlumeně, sotva jsem ho slyšel. Ale rozpoznal jsem slova Černý manifest. Říkal to cizinec. To bylo těsně předtím, než Jeho Svatost začala hodinu číst…“

„Ještě něco?“

Ten chlap je žvanil, usoudil Grišin; je nervózní, potí se, ale ne proto, že je v chrámu teplo. Ale to, co může říct, dost dává smysl – i když kněz sám nechápe význam toho všeho.

„Ještě maličko. Uslyšel jsem slovo podvrh a potom vaše jméno.“

„Moje?“

„Ano, cizinec říkal něco o tom, že jste zareagoval až příliš rychle. Potom mluvili o nějakém starci a patriarcha slíbil, že se za něj pomodlí. Několikrát řekli slovo zlo a pak se cizinec začal chystat k odchodu. Musel jsem rychle zmizet po chodbě pryč, takže jsem ho neviděl odcházet. Slyšel jsem jen, jak se dveře zabouchly, nic víc.“

„Neviděl jste žádné auto?“

„Ne. Podíval jsem se z okénka v patře. Odešel pěšky. A nikdy jsem neviděl Jeho Svatost v takovém rozrušení jako druhého dne. Byl bledý, strávil spoustu času v kapli. Proto jsem taky mohl odejít a zavolat vám. Doufám, že jsem udělal správnou věc.“

„Tu nejsprávnější, příteli. Protivlastenecké síly se pokoušejí spřádat lži o velkém státníkovi, který se brzy stane ruským prezidentem. Jste Rus a vlastenec, otče Klimovskij?“

„Těším se na den, kdy budeme moct očistit Rusko od vší té špíny a smetí, o kterém mluví Komarov. Od té cizí nákazy. Proto podporuji Komarova z celého srdce.“

„Výtečně, otče. Jste opravdu jedním z těch, na které může Matička Rus hledět s hrdostí. Myslím, že vás čeká veliká budoucnost. Ještě jedna věc. Ten cizinec… nemáte ponětí, odkud přijel?“

Tenká svíčka už dohořívala. Pár metrů vlevo od nich si teď stoupli další věřící, dívali se na svaté obrazy a modlili se.

„Ne. Ale… odešel sice pěšky, ale kozák, který byl ve službě, mi pak řekl, že ten člověk přijel taxíkem. Ústřední taxislužba… ta, co má šedivá auta.“

Kněz – a o půlnoci. A do Čisté uličky. To se v záznamech musí najít. A s tím i to, kde nasedl. Plukovník Grišin natáhl ruku vedle sebe, chytil kleriku a ucítil nejen to, jak se mu prsty boří do měkkého masa, ale i jak je obtloustlý kněz vyděšený. Otočil si otce Klimovského tváří k sobě.

„A teď poslouchejte, otče. Udělal jste dobrou věc a budete po zásluze odměněn. Ale to není všechno, chápete?“ Otec Klimovskij přikývl.

„Chci, abyste zaznamenával všechno, co se v tom domě bude dít. Kdo přišel, kdo odešel. Především vysoce postavení biskupové a cizinci. Až něco budete mít, zavoláte mi. Prostě jen řeknete ‚Volá Maxim‘ a ohlásíte čas. To je všechno. V tom čase se sejdeme tady. Pokud budu potřebovat já vás, dám vám osobně doručit dopis. V něm bude pohlednice a na ní čas. Pokud se náhodou nebudete v tom čase moct dostavit, aniž byste vzbudil podezření, prostě jen zavoláte a navrhnete jiný. Rozumíte?“

„Ano, pane plukovníku. Udělám pro vás, co budu moct.“

„Samozřejmě že uděláte. Mám dojem, že jednoho dne bude mít tahle země jednoho nového biskupa. A teď byste měl radši jít. Já odejdu chvíli po vás.“ Plukovník Grišin dál upřeně pozoroval obrazy, které nenáviděl, a přemítal o věcech, které se dozvěděl. Nepochyboval o tom, že Černý manifest se vrátil do Ruska. Ten blázen v klerice pořádně neví, o čem to mluví – a přitom jeho líčení až příliš souhlasí.

Takže po měsících ticha se někdo vrátil, tiše se tu pohybuje, ukazuje ten dokument, ale nikomu nenechá kopii. Přirozeně, snaží se vytvářet jim nepřátele. Snaží se ovlivnit další události.

Ať je to kdokoli, s patriarchou se přepočítal. Církev nemá žádnou moc. Grišin si zálibně připomněl Stalinovu otázku: „Kolik divizí má papež?“ Ale potíže může nadělat tak jako tak.

Na druhé straně… nechal si svůj výtisk manifestu. To by mohlo naznačovat, že má jen jednu nebo dvě kopie. Otázka tudíž zní takto: jak cizince najít a odstranit, a to tak, aby ani po něm, ani po dokumentu nezbyla jediná stopa?

Vypadalo to zkrátka, že ten problém bude mnohem snazší, než by se kdy Grišin odvážil doufat.

Co se týkalo jeho nového informátora, ten mu těžkou hlavu nedělal. Za ty roky u kontrarozvědky se Grišin naučil poznávat a oceňovat informátory. Věděl, že kněz je zbabělec, který by za povýšení prodal vlastní babičku. Grišin si povšiml hladového záblesku v jeho očích ve chvíli, kdy se zmínil o biskupském stolci. A ještě něco, zamyslel se, když opustil nástěnné malby a prošel mezi dvěma muži, které postavil ke dveřím. Bude se muset mezi Mladými bojovníky poohlédnout po nějakém šikovném příteli pro toho zrádného kněžoura.

Razie, kterou provedli čtyři muži v černých vlněných maskách, byla rychlá a účinná. A když bylo po ní, ředitel Ústřední taxislužby usoudil, že nestojí za to něco hlásit na milici. Ve všeobecném bezpráví vládnoucím v Moskvě by ani ten nejlepší detektiv útočníky nevypátral, a ani by se o to nepokoušel. Kdyby nahlásili, že nic nebylo ukradeno a nikomu nebylo ublíženo, jen by na sebe přivolali smršť formulářů a promarnili by několik dní výpověďmi, na které by pak v policejním archivu padal prach.

Ti chlapi prostě jen vtrhli do kanceláře v přízemí, zavřeli ji, stáhli žaluzie a chtěli vidět řídícího provozu. Protože všichni měli zbraně, nikdo ze zaměstnanců jim neodporoval. Všichni si mysleli, že si jdou pro peníze. Ale kdepak: oni jen dispečerovi strčili do obličeje pistoli a chtěli se podívat do záznamů za tři minulé noci. Jejich vůdce studoval záznamy, dokud nenašel zápis, který jej zřejmě zajímal. Dispečer sice nemohl do papírů vidět, protože se mu zrovna přihodila ta nemilá věc, že klečel a díval se do kouta, ale poznal, že šlo o záznam týkající se nějakého pasažéra, který nastoupil a někam jel kolem půlnoci.

„Kdo je řidič padesát dva?“ vyštěkl vůdce bandy.

„Nevím,“ zaúpěl dispečer. Za odměnu dostal do hlavy ránu pažbou pistole. „Bude to v personální kartotéce,“ vykřikl.

Přinutili ho najít ji. Řidič padesát dva se jmenoval Vasilij. Zapsali si předměstskou adresu.

Vůdce ujistil dispečera, že pokud mu jen maličko blýskne hlavou myšlenka, že by mohl zavolat a Vasilije varovat, rychle se z nynějšího místa přesune do dlouhé dřevěné bedny, a potom vyrval z knihy jízd chumáč stránek a odešel.

Dispečer si ošetřil hlavu, vzal si aspirin a věnoval myšlenku Vasilijovi. Jestli je ten chlap dost velký pitomec, aby si něco začínal s lidmi jako jsou tihle, tak si jejich návštěvu zaslouží. Asi vzal na hůl někoho, kdo to nemá rád, a nebo se špatně zachoval k jejich holce. To už je Moskva v roce 1999, pomyslel si: máš dvě možnosti – přežít nebo mít potíže s chlápky, co nosí bouchačky. Dispečer měl v úmyslu přežít. Otevřel kancelář a vrátil se k práci.

Vasi lij zrovna opožděně obědval – dával si uzenku a chleba – když tu někdo zazvonil u dveří. Za vteřinu už jeho žena s tváří jako stěna vešla do obýváku a jí v patách šli dva muži. Oba měli černé lyžařské kukly a pistole. Vasilij otevřel ústa, až mu z nich vypadl kousek uzenky. „Heleďte, já sem chudej člověk, já nemám…“ začal.

„Drž hubu,“ řekl jeden z mužů. Druhý usadil třesoucí se ženu do křesílka. Vasilij zíral na zmačkaný kus papíru, který se mu objevil pod nosem.

„Děláš pro Ústřední taxislužbu? Máš číslo padesát dva?“ zeptal se muž.

„Jo, ale chlapi, já vážně…“

Prst v černé rukavici ukázal na jednu řádku. „Předevčírem, jízda do Čisté uličky. Chvíli před půlnocí. Kdo to byl?“

„Jak to mám vědět?“

„Nechytrač, kámo, nebo ti ustřelím koule. Mysli.“

Vasilij myslel. Ale nic nevymyslel.

„Kněz,“ řekl chlap s pistolí.

A bylo to, konečně se mu rozsvítilo.

„Jo, jasně, už se pamatuju. Ta Čistá je taková zapadlá ulička. Musel jsem ji hledat na mapě. Pak sem tam deset minut čekal, než ho pustili dovnitř. Zaplatil a já sem vodjel.“

„Popiš ho.“

„Středně velkej, udělanej. Hodně po čtyřicítce. Co chcete, kněz, ty vypadaj jeden jako druhej. Ne, počkejte, neměl fousy.“

„Cizinec?“

„Neřek bych, rusky mluvil normálně.“

„Viděl jsi ho někdy předtím?“

„Nikdy.“

„Nebo potom?“

„Depak. Nabíd sem mu, že pro něj zas přijedu, ale von že prej neví, jak dlouho tam bude. Heleďte, jestli se mu něco stalo, tak já s tim nic nemám. Prostě sem ho jenom deset minut vez a…“

„Poslední věc. Odkud?“

„Jak, odkud, z Metropolu přece. Tam stávám. Noční šichta na štaflu před Metropolem.“

„Přišel po chodníku nebo zevnitř?“

„Zevnitř.“

„Jak to víš?“

„Byl sem první na řadě. Stál sem před autem. Člověk si musí dávat bacha, jinak tam stojí hodinu a pak mu nějakej hajzl zezadu z fronty vyfoukne rito. Tak sem se díval na dveře, kdy pude další turista. Vyšel zevnitř. Černá klerika, vysokej klobouk. Pamatuju si, že mě napadlo: co dělá kněz v takovýmhle hotelu? Rozhlíd se po frontě od jedný strany na druhou a pak šel přímo ke mně.“

„Sám? Nikdo s ním nebyl?“

„Ne, byl sám.“

„Řekl ti jméno?“

„Ne, jenom, na jakou adresu chce jet. Platil hotově, v rublech.“

„Mluvili jste spolu?“

„Ani slovo. Řek jenom, kam chce jet, a pak už mlčel. A když sme tam dojeli, řek zas jenom: Počkejte tady. Potom se vrátil vod dveří a povídá: Kolik? To bylo celý.

Heleďte, chlapi, já přísahám, že sem na něj ani…“

„Nech si chutnat,“ řekl vyslýchající a vrazil mu tvář do uzenky ležící na stole. Potom odešli.

Plukovník Grišin bez výrazu poslouchal, co zjistili. To nemusí znamenat nic. Ten chlap vyšel ze dveří Metropolu v půl jedenácté. Mohl tam bydlet; mohl tam být na návštěvě; mohl vejít jiným vchodem a recepcí jen projít. Za prověření to ale stojí.

Grišin si držel řadu informátorů na ústředí moskevské milice. Nejvýše postaveným z nich byl sám generálmajor z policejního prezidia. K užitku byl zase nejčastěji výše postavený úředník z policejního archivu. Ale k tomu, co bylo potřeba teď, byl ten první příliš vysoko a ten druhý příliš připoután ke svým registračkám. Třetím byl inspektor oddělení vražd Dmitrij Borodin.

Inspektor vešel do hotelu krátce před soumrakem a chtěl mluvit s manažerem hlavní budovy, Rakušanem, který v Moskvě pracoval už osm let. Když mu ho přivedli, Borodin se vytasil se služebním průkazem.

„Oddělení vražd?“ zeptal se manažer znepokojeně.

„Doufám, že se nic nestalo někomu z našich hostů.“

„Pokud vím, tak ne. Jde jen o rutinní vyšetřování,“ řekl Borodin. „Potřebuji vidět úplný seznam hostů za poslední tři dny.“

Rakušan se posadil ke stolku a začal žádanou informaci dolovat z počítače.

„Chcete to vytisknout?“ zeptal se.

„Ano, rád bych to měl na papíře.“

A Borodin se začal probírat sloupci údajů. Podle jmen byla z šesti set hostí jen asi desítka Rusů. Ostatní pocházeli z tuctu zemí Západní Evropy a z USA a z Kanady. Metropol byl drahý; jen pro turisty a byznysmeny. Borodinovi řekli, ať se podívá, jestli před některým jménem nestojí psáno „Otec“. Nic takového neviděl. „Bydlí tu u vás nějaký kněz pravoslavné církve?“ zeptal se.

Manažer vypadal překvapeně. „Ne, pokud vím, tak… chci tím říct, že nikdo se tak nezapsal.“ Borodin bezvýsledně probral všechna jména v seznamu.

„Potřebuju si to nechat,“ řekl nakonec. Manažer byl celý šťastný, že se ho zbavil.

Plukovník Grišin dostal příležitost prostudovat si seznam osobně teprve druhý den ráno. Chvilku po desáté jeden ze dvou sluhů vešel do jeho kanceláře s kávou a zjistil, že šéf ochranky UVS je bledý a chvěje se. Vylekaně se optal, jestli se pan plukovník cítí dobře, ale dočkal se jen naštvaného pokynutí rukou, aby zmizel. Jakmile byl pryč, Grišin se podíval na své ruce položené na listech papíru a pokusil se třas zastavit. Nemíval daleko k zuřivosti – a když to na něj přišlo, nechybívalo mnoho, aby úplně ztratil sebeovládání.

To jméno bylo na třetím listu sjetiny, asi v půlce stránky. Doktor Philip Peters, vědec, USA.

To jméno znal. Deset let je hledal a čekal na ně. Před deseti lety se dvakrát probíral archivem imigračního oddělení Druhé hlavní správy, kam z ministerstva zahraničí posílali kopie všech žádostí o víza do SSSR. A dvakrát tohle jméno našel. Dvakrát si našel fotografii doprovázející žádost a dvakrát se na ni zadíval: husté, šedivé a kudrnaté vlasy, kouřová skla brýlí zakrývající nevýrazné oči, které vlastně nejsou ale vůbec nevýrazné. V celách pod Lefortovem mával touhle fotografií před nosem Kruglovovi a profesoru Blinovovi, a oni potvrdili, že to je ten muž, který se s nimi tajně sešel – s jedním na toaletě Muzea orientálního umění, se druhým v chrámu ve Vladimíru.

A mnohem víc než dvakrát se zařekl, že jestli se muž s touhle tváří a s tímhle pseudonymem vrátí do Ruska, vyrovná si s ním účty.

A teď je tady. Musí si asi myslet, že po deseti letech mu projde taková hlupácká drzost, taková urážlivá arogance, jakou je vrátit se na území, kterému vládne Anatolij Grišin.

Vstal a začal ve skříni hledat jednu starou složku. Když ji konečně měl, vytáhl jinou fotografii – zvětšeninu menšího snímku, který kdysi pořídil Aldrich Ames. Když výbor Mnich skončil, jeho kontakt na První hlavní správě mu ji dal jako suvenýr. Výsměšný suvenýr. Ale on si ji choval jako poklad.

Tvář byla mladší, než bude teď, ale dívat se bude stejně zpříma. Pocuchané světlé vlasy; ani stopa po šedivém knírku a žádné brýle s kouřovými skly. Ale byla to tatáž tvář: tvář mladého Jasona Monka.

Grišin si dvakrát zavolal a dal si záležet, aby ti, s nimiž mluvil, ani nezapochybovali, že nebude tolerovat žádné opoždění. Chtěl od svých zdrojů na imigračním a na letišti vědět, kdy ten muž přiletěl, odkud – a jestli už neopustil zemi. Poručil Borodinovi, ať se vrátí do Metropolu a zjistí, kdy se doktor Peters zapsal, jestli už odešel, a pokud ne, jaké má číslo pokoje.

Všechny odpovědi měl v polovině odpoledne. Doktor Peters přiletěl před sedmi dny pravidelnou linkou British Airways z Londýna a pokud Rusko opustil, rozhodně ne přes Šeremeťjevo. Od Borodina se dozvěděl, že doktor Peters měl rezervaci od renomované britské cestovní kanceláře, zapsal se hned toho dne, kdy přiletěl, ještě neodešel a má pokoj 841.

Jenom jedna věc je podivná, řekl Borodin. Nikde nemůžou najít pas pana doktora Peterse. Měl zůstat v recepci, ale někdo ho asi vzal. Všichni zaměstnanci popírají, že by o tom něco věděli.

Pro Grišina to nebylo žádné překvapení. Dobře věděl, co v Moskvě zmůže taková stodolarovka. Pas, na který se dostal do země, už asi bude zničen. Monk teď bude mít novou identitu, ale v Metropolu je šest set cizinců, a tak si toho nikdo nevšimne. Až bude chtít odejít, tak prostě bez placení odejde; vypaří se, zmizí. Vlastníci hotelu pokrčí rameny a ztrátu odpíšou.

„Nakonec ještě dvě věci,“ řekl Borodinovi, který byl pořád v hotelu. „Dostaň z manažera klíč a řekni mu, že jestli o tom něco řekne Petersovi, tak ne že by jel šupem domů, ale stráví deset let v solných dolech. Napovídej mu, co tě napadne.“

Plukovník Grišin usoudil, že tohle není práce pro Černé hlídky. Jsou příliš snadno k poznání – a tahle záležitost by mohla docela dobře skončit protestem americké ambasády. Zvládnou to obyčejní kriminálníci, těm to nepřitíží. Mafie Dolgorukij má tým specialistů na velmi obtížná vloupání.

Téhož večera, po několika zavoláních, díky nimž bylo jasné, že nikdo není doma, do pokoje 841 vešli dva muži s klíčem. Třetí čekal mezi koženými křesly na konci chodby – pro případ, že by se obyvatel pokoje vrátil. Provedli zevrubnou prohlídku. Nenašli nic zajímavého. Ani pas, ani složky s papíry, ani aktovku, vůbec žádné listiny soukromého charakteru. Ať už je Monk kdekoli, svoje druhé papíry musí mít s sebou. Lupiči opustili pokoj v přesně takovém stavu, v jakém jej našli.

Čečen, který se ubytoval v protějším pokoji, na vlásek pootevřel dveře, sledoval je, jak vcházejí a zase odcházejí, a potom to mobilním telefonem nahlásil.

V deset večer vstoupil Jason Monk do haly hotelu s výrazem člověka, který dobře povečeřel a touží po posteli. K recepci se ani nepřiblížil, protože plastikový klíč měl u sebe. Oboje dveře hlídaly dvojice pozorovatelů. Jakmile vstoupil do výtahu, první dva skočili do druhého a druzí dva vyrazili po schodech.

Monk došel po chodbě ke svému pokoji, zaklepal na protější dveře, odkud mu podali kufr, a pak vešel do čísla 841. První dva gangsteři, kteří jeli za ním druhým výtahem, se objevili na konci chodby právě včas, aby uviděli, jak se za ním zavírají dveře. Druhý páreček dorazil po schodišti krátce po nich. Krátce si spolu promluvili. Pak se dva uvelebili v kožených křeslech, odkud měli výhled po chodbě, a ti druzí odešli dolů podat hlášení. V půl desáté vyšel z pokoje na druhé straně nějaký muž, protáhl se kolem nich a namířil k výtahům. Nevěnovali mu pozornost. Je zajímal jiný pokoj.

Ve tři čtvrtě na jedenáct zazvonil u Monka telefon. Volali z údržby, jestli prý nechce čisté ručníky. Řekl, že ne, poděkoval, zavěsil.

Monk pomocí toho, co bylo v kufru, dokončil přípravy a chystal se odejít. V jedenáct vyšel na úzký balkon a zavřel za sebou prosklené dveře. Protože je zvenčí nemohl zamknout, zajistil je aspoň silnou lepicí páskou. Uvázal si kolem pasu pevné lano a sešplhal o patro níž, na balkon čísla 741. Odtud přelezl přes čtyři dělící zídky až k oknům pokoje 733.

Švédský byznysmen deset minut po jedenácté právě ležel nahý na posteli, v ruce si držel pyj a sledoval pornofilm, když tu jej vyděsilo zaklepání na okno. V panice začal kolem sebe šátrat, nemohl se rozhodnout, jestli dřív čapnout župan nebo zmáčknout tlačítko vypínající televizi. Nakonec to vyřešil: nejdřív župan, pak dálkové ovládání. Když byl slušně oblečen, vstal a došel k oknu. Venku byl nějaký muž a pohyby mu naznačoval, že by rád dovnitř. Dokonale zmatený Švéd odemkl okno. Muž vlezl dovnitř a oslovil jej natahovaným cukerínovým přízvukem Američana z hlubokého Jihu.

„Příteli, já shem vháš soused, vhíte? Asi vhás bude zajímat, co vlastně dělám na vhášem bhalkoně, že?“

To měl tedy pravdu. Švéda nenapadalo absolutně žádné vysvětlení.

„Poslechněte, já vhám to tedy povím. Je to fhakt moc dhivná věc. Bydlím hned vpravo vhedle vás, vhyšel sem si vhen si zakhouřit, nechtěl shem hulit v phokoji, a nebudete mi věřit, ty zphropadené dveře se větrem zabouchly. Tak shi povídám, že nhemám na vhybranou, přelezu sem k vám, phodívat se, jhestli bhyste nhebyl tak lhaskav a nhepustil mě skrz.“

Venku byla zima, údajný uvězněný kuřák byl oblečený na ven a v ruce měl kufřík, venku nebyl žádný vítr a dveře na balkon se samy od sebe zabouchnout nemohly, ale obchodník nebyl v takové formě, aby něco namítal. Nezvaný host se za neustálého vyjadřování vděčnosti a omluv nechal vyvést na chodbu a popřál Švédovi moc a moc pěkný večer.

Byznysmen, který velmi obratně obchodoval se záchodovým příslušenstvím, zavřel okno, zatáhl závěsy, svlékl se, stiskl tlačítko „play“ a vrátil se ke své firmou placené zábavě.

Monk nepozorovaně prošel po celé chodbě v sedmém patře, sešel dolů po schodišti a venku přisedl k Magomedovi do volva.

O půlnoci vešli do pokoje 741 tři muži s kufříkem. I oni měli klíč. Dvacet minut vevnitř něco dělali a pak odešli. Ve čtyři ráno vybuchla těsně pod stropem pokoje 741 nálož, kterou, jak se ukázalo později, tvořilo půl druhého kila plastické trhaviny. Policejní odborníci usoudili, že byla umístěna na vrcholku pyramidy z matrací, polštářů a ložního prádla, a že vybuchla přesně pod středem postele ve stejně zařízeném pokoji o patro výš. Pokoj 841 rozbila na kousky. Matrace a peřiny na posteli se změnily ve vrstvu spáleniny, která se usadila na všem v pokoji. Pod ní ležely třísky z rámu postele, ze skříní a skříněk, střepy ze zrcadel a z lamp – a spousta odštěpků lidských kostí.

Přiřítily se čtyři sanitky. A brzy zase odjely, protože kromě hysterického osazenstva tří přilehlých pokojů tu pro ně nebylo nic. A ječící hoteloví hosté stejně nemluvili rusky a saniťáci zase nevládli žádnou jinou řečí. A tak se jen ujistili, že nikdo není zraněn, a nechali je ječet. Ať se o ně postará noční recepční.

Objevili se i hasiči, ale i když exploze spálila v obou pokojích skoro všechno na popel, plamenem nehořelo nic. Zato měla plné ruce práce skupina z forenzního. Nabírali do sáčků všechnu tu drť, která mohla obsahovat i lidské pozůstatky, pro pozdější analýzu.

Oddělení vražd na rozkaz generálmajora zastupoval inspektor Borodin. Jediným pohledem poznal, že v pokoji nezbylo nic většího než dlaň a že v podlaze nebezpečně zeje dvoumetrová díra. Zato něco zbylo v koupelně.

Dveře musely být zavřené, protože je výbuch roztříštil tak, že se třísky zabodaly do toaletní skříňky. Silou výbuchu se do koupelny zhroutila i příčka.

Pod sutí však ležela aktovka, potrhaná, celá poškrábaná a zasypaná popelem. Ale obsah to přežil. V okamžiku exploze musela stát na tom nejbezpečnějším místě v obou místnostech, opřená o příčku mezi pokojem a koupelnou, schovaná mezi umyvadlem a bidetem. Promočily ji tekutiny z různých lahviček, ale obsah nijak zvlášť nepoškodily. Borodin se přesvědčil, že se nikdo nedívá, a potom si zasunul oba dokumenty pod sako.

Plukovník Grišin je dostal ke kávě. Čtyřiadvacet hodin – a co to jednomu udělá s náladou. Pozoroval je s hlubokým uspokojením. V tom prvním, rusky psaném, poznal Černý manifest. Druhý, menší, byl americký pas. Na jméno Jason Monk.

„Jeden pas na cestu sem,“ pomyslel si, „druhý na cestu ven. Ale tentokrát, kamaráde, už žádná cesta ven nebude.“

Toho dne se staly ještě dvě jiné věci – a ani jedna nevyvolala větší pozornost. Na Šeremeťjevo přiletěl pravidelnou odpolední linkou z Londýna britský turista, v jehož pase stálo jméno Brian Marks, a přes finskou hranici přijeli do Ruska v limuzíně volvo dva další Angličané.

Pokud se zaměstnanců letiště týkalo, byl člověk, který přiletěl, jedním ze stovek jemu podobných, a jak se zdálo nemluvil rusky. A stejně jako ostatní prošel různými kontrolami a nakonec vyšel z haly. Zastavil taxi a požádal řidiče, ať jej odveze do centra Moskvy.

Propustil taxikáře na jednom rohu, přesvědčil se, že jej nikdo nesleduje, a pokračoval pěšky k druhořadému hotýlku, kde měl rezervován jednolůžkový pokoj. Podle devizové deklarace měl s sebou jen skromnou částku v britských librách, kterou musel navíc buď znovu předložit při odletu, nebo doložit nákupy oficiálními paragony, a k tomu pár cestovních šeků, na které platilo totéž. Formulář se ovšem nezmiňoval o tom, že má k oběma lýtkům přilepené svazky stodolarových bankovek.

Nebyl ve skutečnosti příjmením Marks, ale rytce, který zhotovoval jeho pas, bavila podobnost tohoto jména se jménem Karla Marxe. Pak mu dali na výběr a on si ponechal skutečné křestní jméno – Brian. Byl to tentýž rusky mluvící bývalý příslušník zvláštních jednotek, kterého sem sir Nigel Irvine vyslal v září na průzkum. Jakmile se ubytoval, pustil se do svých početných úkolů a pochůzek. U západní agentury si pronajal malé auto a jel prozkoumat jedno ze vzdálenějších předměstí, Voroncovo, ležící daleko na jižním okraji hlavního města. Po dva dny, ale v různých intervalech, aby nevyvolal něčí zájem o svou osobu, pozoroval z auta jistou budovu, halu se slepými bočními zdmi, ke které za dne přijíždělo hodně těžkých náklaďáků.

V noci ji chodil sledovat pěšky, došel k ní několikrát a vždycky při tom držel v ruce poloprázdnou láhev vodky. V těch několika málo případech, kdy proti němu šel nějaký chodec, se prostě začal motat ze strany na stranu jako každý ožrala – a nikdo si jej nevšímal. To, co vypozoroval, ho potěšilo. Ohrada nebude dělat žádné potíže. Rampy pro vykládání a nakládání zboží z aut se na noc zamykaly, ale v zadní části haly byla dvířka na závoru a po celou noc tu obcházel pěšky jen jediný strážný. Jinak řečeno, ta budova byl snadný cíl.

V autobazaru ve staré části čtvrti Jižní přístav, kde se dalo za hotové peníze koupit všechno od pomláceného vraku až po čerstvě na Západě ukradenou limuzínu, si opatřil sadu moskevských poznávacích značek a nějaké nástroje – včetně páru těch nejsilnějších nůžek na plech. Ve středu města nakoupil tucet levných, ale spolehlivých švýcarských hodinek, k nim spoustu baterií, pár svazků kabelů a maskovací lepicí pásku. Když konečně spokojeně usoudil, že sklad bezpečně najde v kteroukoli denní i noční dobu a že se z něj dokáže dostat do města aspoň desítkou různých tras, vrátil se do hotelu a čekal, až se objeví volvo mířící sem od Petrohradu.

Měl s Ciaranem a Mitchem sraz u McDonalda na Tverské.

Oba další bývalí příslušníci zvláštních jednotek dojeli na jih sice pomalu, ale zato neobtěžováni.

Volvo bylo v garážích v jižním Londýně opatřeno nezvyklým nákladem. Obě přední kola byla odstraněna a nahrazena staromódními pneumatikami s dušemi. Obě duše byly naplněny stovkami kousků plastické trhaviny semtex velkých jako palec. Potom je zalepili, nacpali do pneumatik a nahustili.

Jak se kola otáčela, výbušnina, podobná tmelu a výjimečně odolná, pokud se neocitne v péči rtuťové rozbušky, se v tenké vrstvě rozlezla po vnitřku obou duší. Volvo putovalo lodí do Stockholmu a pak v klidu i s pneumatikami vyloženými semtexem urazilo tisícovku kilometrů přes Helsinky do Moskvy. Rozbušky byly v přihrádce, v krabici havan. Doutníky vypadaly jako koupené na lodi, ale ve skutečnosti jim je připravili už v Londýně. Ciaran a Mitch se ubytovali v jiném hotelu. Brian s nimi ve volvu zajel na zanedbaný pozemek poblíž Jižního přístavu, kde auto zdvihli na hever a vyměnili přední kola za dvě rezervy, které si jako správní rozmyslní turisté vezli s sebou. Nikdo si jich nevšímal; v téhle části Moskvy se to jen hemží zloději aut, kteří tu své úlovky rozbírají. A jen dalších pár minut jim trvalo, než vypustili a vyndali duše, nacpali je do veliké kabely a vrátili se do hotelu. Zatímco Brian vyšel na ulici a
roznesl rozřezané duše do několika různých popelnic a odpadkových košů, Ciaran a Mitch si dělali pořádek v majetečku. Půl druhého kila plastických trhavin rozdělili do dvanácti balíčků velkých jako krabičky od cigaret. Ke každému přidali jednu rozbušku, jednu baterii a jedny hodinky – a kabílky správným způsobem všechny prvky spojili. Nakonec bomby fixovali pevnou lepicí páskou.

„Pámbu zaplať,“ řekl Mitch při práci, „že nemusíme dělat s tou smradlavinou.“

Semtex H, nejrozšířenější z plastických trhavin řady RDX, je odjakživa český výrobek. Za komunistů byl vyráběn naprosto bez vůně a stal se tudíž oblíbencem všech teroristů.

Po pádu komunismu nový český prezident Václav Havel na žádost ze Západu přikázal změnit výrobní vzorec a přidat semtexu obzvláště ohavný zápach, aby se trhavina dala snadněji najít při přechodech hranic. Zápach se podobal hnijícím rybám, takže se Mitchovi není co divit. V polovině devadesátých let se totiž detekce zdokonalila natolik, že dokázala odhalit i trhavinu bez zápachu.

Ale zahřátá guma má vlastní vůni – a proto taky pro transport zvolili pneumatiky. Volvo nemuselo podobným testem vůbec projít, ale sir Nigel věřil v tu největší opatrnost, což byla vlastnost, kterou u něj Ciaran i Mitch jednoznačně oceňovali.

Nájezd podnikli šest dní po tom, co plukovník Grišin dostal Černý manifest a Monkův pas.

Věrné volvo, teď už s novými předními koly a s rovněž novou a navíc falešnou moskevskou značkou, řídil Brian. Kdyby je někdo zastavil, on mluví rusky.

Zaparkovali tři ulice od cíle a zbytek došli pěšky. Podle předpokladů nekladly řetězy brány na zadní straně pozemku těžkým nůžkám velký odpor. Tři muži přikrčeně přeběhli padesát metrů po betonu a zmizeli ve stínech za řadou barelů s barvou.

O patnáct minut později se objevil noční strážný na pravidelné obchůzce. Uslyšel odněkud ze stínu hlasité říhnutí, otočil se a namířil tím směrem baterku. Uviděl ožralu opřeného o stěnu skladu a třímajícího láhev vodky. Neměl čas přemýšlet o tom, jak se ten chlap dostal za ohradu, protože jakmile otočil hlavu od sloupců barelů, oddělila se od nich postava muže, kterého neměl nikdy uvidět, a on dostal kusem olověné trubky pořádnou ránu do hlavy. Co se samotného strážného týkalo, viděl jen záblesk jako od ohňostroje – a pak už jen tmu.

Brian zalepil strážnému páskou ústa a omotal mu jí i kotníky a zápěstí. Ciaran a Mitch se zatím postarali o závoru na dveřích. Když bylo otevřeno, vtáhli bezvědomého strážného dovnitř, opřeli ho o zeď a zavřeli dveře. Pod nosníky u stropu jeskyni podobné haly svítila šňůra nočních světel, takže se vnitřek utápěl v matné záři. Většinu podlahy zabíraly veliké role novinového papíru a na sebe navršené barely s tiskařskými barvami. Ve středu haly ale bylo to, kvůli čemu sem přišli: tři veliké ofsetové rotačky. Věděli, že někde poblíž předních dveří bude druhý strážný – ten ale sedí v příjemně vytopené kukani a dívá se na televizi nebo si čte noviny. Brian se klidně protáhl mezi stroji a šel se o něj postarat. Když to bylo hotovo, vrátil se a šel hlídat výjezd.

Ciaran a Mitch ty tři stroje tyčící se před nimi dobře znali. Byly to rotačky Baker-Perkins, které se vyrábějí v USA a tady v Rusku se nedají nahradit. Nebo dají, ale po dlouhé cestě po moři z Baltimoru do Petrohradu. Stačilo poškodit hlavní rámy – ty by sem nedokázal rychle dopravit ani Boeing 747.

Oba muži se před časem vydávali za řídící pracovníky finského vydavatelství, kteří uvažují o tom, že si pořídí pár rotaček Baker-Perkins, a firma jim ráda umožnila prohlídku tiskárny v anglickém Norwichi, která tyto stroje používala. A potom doplnil za štědrou odměnu jejich vzdělání penzionovaný tiskárenský strojmistr. Měli čtyři druhy cílů. Každá rotačka polykala obří role devadesátky papíru – a technologie mechanismů, které zajišťovaly, aby role následovaly beze švů jedna po druhé, byla velmi složitá. A právě tyto mechanismy, jeden na každou rotačku, byly jejich prvním cílem. Ciaran začal umisťovat miniaturní bomby tak, aby už zásobníky papíru nikdy nefungovaly.

Mitch si vzal na starost mechanismus zajišťující přísun barev. Ofsetky byly čtyřbarevné a dodávat pod válce přesné dávky oněch čtyř různých barev a v té pravé chvíli bylo starostí mixážní jednotky vybavené čtyřmi velkými bubnovými zásobníky. Když bylo o tyto dvě ukázky moderní tiskařské technologie postaráno, oba sabotéři se začali věnovat samotným rotačkám.

Pro zbývající nálože zvolili místa na hlavním rámu a u ložisek tiskových válců – jedna nálož na jeden stroj. Strávili v tiskárně dvacet minut. Potom Mitch zaťukal na své hodinky a kývl na Ciarana. Byla jedna po půlnoci a časovače byly nastaveny na půl druhou. Pět minut nato byli venku a táhli s sebou strážného, který teď už byl vzhůru, ale bezmocný. Venku mu bude zima, ale bude v bezpečí před létajícími troskami. Ten druhý ležel ve své kanceláři na podlaze a byl dost daleko, aby mu exploze neublížila. Deset minut po jedné byli ve volvu a jeli pryč. A v půl druhé byli příliš daleko, než aby slyšeli téměř současnou detonaci všech náloží a rachot rotaček, zásobníků papíru a barev hroutících se na betonovou podlahu. Nálože byly rozmístěny tak diskrétně, že spící obyvatelstvo Voroncova si málem ničeho nevšimlo. Policie zjistila, že se něco děje, teprve když strážný ležící vzadu pracně dohopkal kolem budovy k přední bráně a zmáčkl loktem poplašné tlačítko.

Osvobození strážní zjistili, že telefony fungují, a tak zavolali mistrovi, jehož číslo měli v kanceláři připíchnuté na papírku. Přijel v půl čtvrté a s hrůzou si prohlédl rozsah škod. Potom zavolal Borisi Kuzněcovovi.

Šéf propagandistického odboru Unie vlasteneckých sil dorazil v pět a poslechl si bědování ředitele tiskárny. V sedm zavolal plukovníku Grišinovi.

V té době už najaté auto i volvo stály opuštěně na Manéžním náměstí, kde si to první z nich agentura snadno najde a odveze. Volvo bylo odemčené a v zapalování zůstaly klíčky, takže je ještě před svítáním jistojistě někdo ukradne, což se taky stalo.

Tři bývalí vojáci se nasnídali v nezdravě vypadající kavárně na letišti – a o hodinu později už seděli v prvním letadle do Helsinek.

V době, kdy odlétali z Ruska, plukovník Grišin vztekle pozoroval trosky rotaček. Bude se vyšetřovat; on sám to povede a běda, jestli se ukáže, že s nimi někdo spolupracoval. Ale jako profesionál chápal, že se dívá na dílo profesionálů – a pochyboval, že je najde. Kuzněcov byl celý bez sebe. Po dva roky už sobotník malého formátu, který nazvali Probudiš!, tedy „Probuď se!“, přinášel slova a úmysly Igora Komarova do pěti milionů domácností v celém Rusku. Nápad založit velký týdeník vlastněný a zcela řízený UVS byl jeho – zrovna tak jako nápad založit měsíčník Rodina, Vlast. Tato dvě média byla směskou lehkých soutěží a velkých výher, sexuálních zpovědí a rasistické propagandy – a dostala projevy vůdce do nejzapadlejších koutů země a nesmírně přispěla k jeho předvolební popularitě.

„Kdy budete zase moct tisknout?“ zeptal se mistra. Ten pokrčil rameny.

„Až budou nové rotačky,“ řekl. „Tyhle nepůjde opravit. Asi tak dva měsíce.“

Kuzněcov zbledl jako stěna. Ještě to neřekl samotnému vůdci. Je to Grišinova chyba, měl to tu dát líp hlídat, uklidňoval se. Ale jedna věc byla jistá: v sobotu nevyjde žádné Probudiš! a týden nato nebude žádné zvláštní vydání Rodiny. A tak to zůstane přinejmenším deset týdnů. A prezidentské volby jsou za osm.

Ačkoli inspektor Borodin vcházel do své kanceláře v ústředí milice na Petrovce v růžové náladě, ani pro něj to nemělo být příjemné ráno.

Minulý týden si jeho kolegové všimli jeho žoviality a štědrosti, ale zůstala pro ně nevysvětlenou. Řešení bylo ale víc než prosté; když po stále neobjasněném pumovém atentátu v Metropolu dodal plukovníku Grišinovi dva důležité dokumenty, vyneslo mu to velmi štědrý přídavek k obvyklé měsíční platbě.

Soukromě mu bylo jasné, že ve vyšetřování exploze v hotelu nemá cenu pokračovat. Už se začalo s opravami a firma je určitě pojištěna v zahraničí, takže to dobře dopadne, Američan je po smrti a záhada naprostá a neřešitelná. Nemohlo jej sice nenapadnout, že jeho vlastní zkoumání týkající se Američana a nařízené osobně Grišinem bude mít něco společného s téměř okamžitě následující turistovou smrtí, ale přece se nepůjde sám oznámit. Ani ne za dva měsíce bude Igor Komarov téměř jistě ruským prezidentem a druhým nejmocnějším mužem v zemi se stane plukovník Grišin – a pro ty, kdo jim dobře posloužili v letech, kdy byli v opozici, nastanou časy závratných odměn.

V práci to hučelo jako v úle, protože se sem donesly zprávy o nočním pumovém útoku na tiskárnu UVS. Borodin to připsal Zjuganovovým komunistům a nebo placeným teroristům pracujícím pro nějakou mafiánskou bandu – i když jejich motiv mu nebyl jasný. Zrovna ty teorie začal zvažovat, když zazvonil telefon.

„Pan Borodin?“ ozvalo se.

„Ano, u telefonu inspektor Borodin.“

„Tady Kuzmin.“

Zapátral v paměti, ale kde nic, tu nic. „Kdo?“

„Profesor Kuzmin, laboratoř soudního lékařství. Druhá lékařská. To vy jste mi poslal ty zbytky po bombě v Metropolu, ne? Na složce bylo vaše jméno.“

„Aha, ano, tenhle případ vyšetřuju.“

„Tak to jste pěkný mamlas.“

„Já… nechápu, co…“

„Zrovna jsem skončil zkoumání zbytků těla z toho hotelového pokoje. Ale právě tak jako ty ostatní kusy dřeva a skla to se mnou nemá co dělat,“ řekl popudlivě patolog.

„Nechápu, v čem je problém, profesore. Je mrtvý, ne?“

Hlas na druhém konci linky začal vzteky přeskakovat. „Jistě že je mrtvý, vy troubo. Kdyby byl naživu, nemám ho v pytlíkách v laboratoři.“

„Tak nechápu, o co vám jde. Dělám ve vraždách už pár let a jaktěživ jsem nikoho mrtvějšího neviděl.“

Hlas linoucí se z Druhého lékařského jako by se vzpamatoval a ustálil se na konejšivém tónu, jaký se používá k hovoru s malým a ne moc bystrým děckem. „Otázka, můj milý pane Borodine, zní takto: kdo je mrtev?“

„Jakto kdo, ten americký turista přece. Máte tam jeho kosti.“

„Ano, mám kosti, pane inspektore Borodine.“ Slovo „inspektore“ zdůraznil, jako by chtěl naznačit, že milicionář by nejspíš bez vodícího psa ani nenašel cestu na záchod. „Čekal bych ovšem také, že dostanu zbytky tkání, svalů, chrupavek, šlach, kůže, vlasů, nehtů, vnitřností… a aspoň pár gramů morku. A copak tu mám? Kosti, samé kosti a nic než kosti.“

„Já vám nerozumím. Co je na kostech špatného?“ Profesor nakonec přece jen přestal mluvit, jako když másla ukrajuje, a vybuchl. Borodin si musel podržet sluchátko hodně daleko od ucha.

„Na kostech není vůbec nic špatného, sakra. Jsou to moc krásné kostičky. A jsou krásné už dobrých dvacet let, což je taky doba, před kterou podle mého odhadu zemřel jejich bývalý majitel. A já se vám pokouším do toho kuřecího mozečku vtlouct, že někdo si dal práci vyhodit do vzduchu kostru, takovou tu anatomickou pomůcku, jakou má v rohu pokoje každý student medicíny.“ Borodin jen otevíral a zase zavíral ústa jako ryba na suchu.

„Tak ten Američan v pokoji nebyl?“ zeptal se.

„Ve chvíli, kdy vybuchla bomba, určitě ne,“ řekl profesor Kuzmin. „Mimochodem, kdo to byl? Nebo vlastně kdo to je, když tedy předpokládám, že je naživu.“

„Nevím. Nějaký vědec z Ameriky.“

„Ale podívejme, intelektuál. Jako já. No tak mu řekněte, že se mi líbí jeho smysl pro humor. Kam chcete poslat zprávu?“

Poslední věcí, po které Borodin toužil, bylo, aby mu tenhle papír přistál na stole. A tak řekl jméno jistého generálmajora z policejního prezidia.

Generálmajorovi zprávu doručili ještě to odpoledne. Zavolal tu novinku plukovníku Grišinovi. Žádný bonus nedostal.

A ještě než slunce zašlo, zmobilizoval Anatolij Grišin svou soukromou armádu informátorů – a to byla ohromná síla. Tisícovky kopií fotografie Jasona Monka, té z jeho vlastního pasu, rozdali příslušníkům Černých hlídek a Ligy mladých bojovníků, kteří se po stovkách vyrojili do ulic hlavního města a pátrali po hledaném muži. Grišin tomu věnoval dokonce víc úsilí a nasadil víc lidí než při honu na pohřešovaného uklizeče Leonida Zajceva. Další kopie dostali šéfové klanů mafie Dolgorukij – a s nimi i rozkazy najít jej a zadržet jej. Byli upozorněni informátoři u milice a na imigračním úřadě. Na uprchlíkovu hlavu byla vypsána ohromující odměna: sto miliard rublů.

Grišin ohlásil Igoru Komarovovi, že Američan nenajde jediné místo, kde by se mohl před tou záplavou očí a uší ukrýt. Síť jeho informátorů dovede proniknout do každého kouta Moskvy, do každé skrýše a každé díry, do všech štěrbin a puklin. Najdou ho, pokud se ovšem neschová na americkou ambasádu – ale odtamtud zase nebude moct škodit.

Grišin měl téměř pravdu. Ale přece tu bylo jedno místo, na něž nemohli Rusové proniknout: pevně semknutý svět Čečenů.

A Jason Monk byl právě uvnitř tohoto světa, v bezpečném bytě nad obchůdkem s kořením, kde jej hlídali Magomed, Aslan a Šaríf, a kromě nich hlavně dav neviditelných lidí z ulice, kteří by poznali přicházejícího Rusa na míli a kteří se dorozumívali jazykem, jemuž nikdo jiný nerozuměl.

Ať tak či onak, Monk už mezitím navázal svůj druhý kontakt.

ČTRNÁCTÁ KAPITOLA

Kdybyste probrali všechny ruské vojáky, aktivní nebo penzionované, a hledali takového, který si zaslouží víc úcty než kterýchkoli deset jiných, došli byste ke jménu armádního generála Nikolaje Nikolajeva.

Bylo mu třiasedmdesát, vlastně spíš mu zbývalo jen pár dní do čtyřiasedmdesátin, ale stále to byla impozantní postava. Měřil metr pětaosmdesát a držel se naprosto vzpřímeně; měl hřívu bílých vlasů a brunátnou tvář ošlehanou drsným větrem stovky krajů – a špičky kníru, rozlišovacího znamení, podle něhož jej každý snadno poznal, stále vyzývavě trčely nahoru po obou stranách horního rtu. Celý život byl tankistou a velitelem motostřelců, a sloužil za svou padesát let trvající kariéru ve všech válkách a na všech frontách, a pro ty, kdo sloužili pod ním, a že jich teď, v roce 1999, šlo napočítat hezkých pár milionů, byl legendou.

Bylo veřejným tajemstvím, že chtěl a taky měl odejít do důchodu jako maršál, ale na to měl až příliš ve zvyku říkat politikům a různým poskokům od plic, co si myslí. Stejně jako Leonid Zajcev zvaný Králík, na kterého si neměl nikdy vzpomenout, ale kterému kdysi, v táboře u Postupimi, poklepal na rameno, se generál narodil na západ od Moskvy, poblíž Smolenska. Ale o jedenáct let dřív než Zajcev, v zimě 1925, a jako syn inženýra. Ještě stále se pamatoval na ten den, kdy šli s otcem kolem kostela a starší pán se zapomněl a překřižoval se. Syn se divil, co to otec dělá. A on, znejistělý a vystrašený, mu nakázal, aby o tom neřekl živé duši.

Byly to doby, kdy jiný mladý sovětský chlapec byl oficiálně pasován na hrdinu za to, že udal vlastní rodiče, kteří vedli protistranické řeči, na NKVD. Rodiče zemřeli v lágrech a ze synka se stal vzorový idol sovětské mládeže.

Ale mladý Kolja měl otce rád a nikomu nic neřekl. Později se dozvěděl, co to gesto znamená, ale přijal učitelovo vysvětlení, že to všechno jsou jen pověry.

Dvaadvacátého června 1941 vypukl na západě blitzkrieg – a jemu bylo patnáct. Do měsíce se Smolensk zhroutil před náporem německých tanků a chlapec se musel s tisícovkami ostatních dát na útěk. Rodiče neuprchli – a on je už nikdy neuviděl.

Byl na svůj věk urostlý a silný a nesl svou desetiletou sestru stovky kilometrů, až jednoho dne narazili na vlak mířící na východ. Nevěděli to, ale byl to zvláštní vlak. Mimo jiné vezl do bezpečí za Ural celou na kusy rozebranou továrnu vyrábějící tanky.

Promrzlé a hladové děti vylezly na střechu a tam se držely, dokud vlak nezastavil – bylo to na úpatí hor, v Čeljabinsku. Tam inženýři znovu postavili továrnu, která se jmenovala Tankograd.

Na školu nebyl čas. Galina šla do útulku pro sirotky, Kolja začal pracovat v továrně. Strávil tam skoro dva roky. V zimě roku 1942 Sověti utrpěli strašlivé ztráty na lidech i na tancích kolem Charkova a Stalingradu. Taktika byla tradiční – a smrtící. Nebyl čas na přemýšlení a jemné finesy války: muži a tanky se vrhali do palby německých zbraní bez úvah a bez ohledu na ztráty. Tak to v ruských vojenských dějinách přece bylo odjakživa. Od Tankogradu se pořád a pořád chtělo, aby zvyšoval výrobu; pracovali v šestnáctihodinových směnách a spali pod soustruhy. Montovali tanky KV 1, pojmenované podle maršála Klimenta Vorošilova, který byl jako voják k ničemu, ale zato byl jedním ze Stalinových oblíbených patolízalů. KV1 byl těžký tank, v té době hlavní útočná zbraň Rudé armády.

Na jaře 1943 Sověti posilovali oblouk kolem Kurska, dvě stě padesát kilometrů dlouhou enklávu, která vedla od severu na jih a uprostřed se vypínala sto padesát kilo-metrů dovnitř německých linií. V červnu pověřili sedmnáctiletého mladíka, aby doprovázel vlak naložený KV1 na západ, až na kraj předpolí, na překladišti dohlédl na vykládku, předal stroje a vrátil se do Čeljabinska. Udělal všechno – až na to poslední.

Nové tanky se už seřadily vedle trati, když tu odněkud přikráčel velitel pluku, pro který byly určeny. Chlapce udivilo, jak je velitel mladý – nebylo mu ani pětadvacet. Byl plukovník, měl vousy, tvářil se drsně a vypadal vyčerpaně.

„Nemám šoféra, do prdele,“ zařval na mistra z továrny na výrobu tanků, který řídil vykládku. Potom si všiml vysokého mladíka s vlasy jako len. „Umíš ty zasraný kraksny řídit?“

„Ano, soudruhu, ale musím se vrátit do Tankogradu.“

„Nezajímá. Řídit umíš, právě tě vzali do armády.“ Vlak odsupěl na východ. A civilistu Nikolaje Nikolajeva nacpali do hrubé bavlněné kombinézy a pak i do věže KV 1, se kterým vyrazil k Prochorovce. Dva dny nato začala bitva u Kurska.

I když pro ni dějepisci používají slovo „bitva“, byl to ve skutečnosti sled zuřivých a krvavých potyček, které běsnily po celém oblouku předpolí a trvaly dva měsíce. Když bylo po všem, z Kurska se vyklubala největší tanková bitva, jakou kdy svět viděl – a tou také zůstala dodnes. Na obou stranách se jí zúčastnilo šest tisíc tanků, dva miliony mužů a čtyři tisíce letadel. Právě ona konečně dokázala, že německé pancéřové divize nejsou tak docela neporazitelné. Ale bylo to opravdu jen tak tak. Německá armáda právě začala používat svou zázračnou zbraň, tank Tiger, jehož věž byla vybavena obávaným osmaosmdesátimilimetrovým kanónem, který, když byl opatřen průbojnou municí, mohl smést všechno, co se mu postavilo do cesty. KV1 měl mnohem slabší kanón, šestasedmdesátimilimetrový, i když nový model, se kterým dorazil Nikolaj, dostal zdokonalenou verzi ZIS-5 s prodlouženým dostřelem.

Dvanáctého července se Rusové pustili do protiútoku – a klíčovým sektorem byla právě oblast Prochorovky. Pluk, ke kterému se Nikolaj dostal, měl už jen šest KV1, když jeho velitel uviděl cosi, o čem se domníval, že to je pět tanků Mark IV, a rozhodl se zaútočit. Rusové vyjeli v řadě přes hřeben pahorku a sjeli do mělkého údolí; Němci stáli na protějším svahu.

Mladý plukovník se zmýlil: nebyly to Marky IV, byly to tygry. A rozdrtily KV1 jeden po druhém průbojnými dělostřeleckými granáty.

Nikolajův tank dostal dva zásahy. První granát rozerval celý bok, takže v plášti zel otvor. Chlapec seděl na místě řidiče a ucítil, jak se tank otřásl a zastavil. Druhý náboj zasáhl ze strany věž a odrazil se někam do svahu pahorku. Ale rána byla dost silná, aby posádku zabila. V KV1 bylo pět mužů – a čtyři z nich byli teď mrtví.

Nikolaj, celý otlučený, poškrábaný a otřesený, cítil pach unikající nafty a rozpáleného kovu a pokusil se vysoukat ze své hrobky. V cestě mu překážely mrtvoly; odstrčil je. Řídící palby a střelec leželi přes závěr kanónu a z úst, nosu a uší jim prýštila srážející se krev. Dírou v plášti Nikolaj uviděl, jak se z ostatních KV1 kouří a jak se tygry rychle přibližují.

Ke svému překvapení zjistil, že dělová věž pořád funguje. Vytáhl ze zásobníku náboj, narval jej do závěru a mechanismus zavřel. Nikdy předtím to nedělal, ale viděl, jak to dělali jiní. Obyčejně na to byli potřeba dva. Bylo mu špatně od rány do hlavy, kterou dostal tam dole, a taky ze zápachu nafty, ale nějak otočil věží, podíval se do periskopu, našel nepřátelský tank sotva tři sta metrů odsud a vypálil.

Naštěstí tygr, který si vybral, jel z těch pěti jako poslední v řadě, a tak si ostatní tanky ničeho nevšimly. Vyhodil nábojnici, našel si další cíl a znovu vypálil. Tygr dostal zásah do mezery mezi pancířem a věží a explodoval. Někde pod Nikolajovýma nohama se ozvalo mocné zahučení, po trávě se začaly šířit plamínky hladově hledající další louže paliva. Po druhé ráně třem zbývajícím tygrům došlo, že na ně někdo útočí zezadu, a tak se obrátily. Třetí Nikolaj dostal právě při otočce. Ale zbývající dva se obrátily v klidu a namířily k němu. V té chvíli věděl, že je po něm.

Spadl dolů a vykutálel se trhlinou v boku KV1 ven právě ve chvíli, kdy náboj z děla jednoho z tygrů urval věž, ve které předtím stál. Munice začala vybuchovat a on ucítil, že mu hoří kombinéza. Začal se kutálet ve vysoké trávě, znovu a znovu, kolem dokola vraku. Potom se stalo něco, co ani nečekal, ani vlastně neuviděl. Přes hřeben se vyhouplo deset SU-152 a tygry usoudily, že jim to už stačilo. Z pěti jich zbyly jen dva. Rychle vyrazily na protější kopec a do skrýše za ním. Jednomu se tam podařilo dojet; za chvilku zmizel. Nikolaj cítil, jak ho někdo zdvihá. Plukovník. Mělké údolí bylo plné vraků tanků, šesti ruských a čtyř německých. Jeho vlastní tank obklopovaly tři ztichlé tygry.

„Tos udělal ty?“ zeptal se ho plukovník.

Nikolaj ho sotva slyšel. V uších mu zvonilo; bylo mu na zvracení. Přikývl.

„Pojď se mnou,“ řekl plukovník. Za hřebenem stál GÁZ. Plukovník ujel asi dvanáct kilometrů a konečně se dostali k provizornímu táboru. Před největším stanem byl dlouhý stůl se spoustou map, které si prohlížel tucet vysokých důstojníků. Nejvyšší z nich zdvihl hlavu a pokývl jim. Nikolaj měl strach, že mu vynadají za ty dva tygry, které mu utekly, ale nějak vystoupil z auta a šel. Kombinézu měl roztrhanou, tvář začerněnou, smrděl naftou a korditem.

„Tři tygry?“ zeptal se generál Pavel Rotmistrov, velitel První gardové tankové armády. „Zezadu? Z vraku KV1?“

Nikolaj stál, tvářil se idiotsky a nic neříkal. Generál se usmál a otočil se k malému, podsaditému muži s prasečíma očkama a s označením politického komisaře.

„Stojí to za kousek plechu?“

Podsaditý komisař přikývl. Soudruh Stalin to schválí. Ze stanu přinesli krabičku. Rotmistrov připíchl sedmnáctiletému klukovi řád hrdiny Sovětského svazu. Komisař, kterým byl náhodou jistý Nikita Chruščov, se díval a znovu přikývl.

Nikolaji Nikolajevovi řekli, ať se hlásí v polní nemocnici, kde mu pak popálené ruce a tvář pomazali nějakou smradlavou mastí, a potom ať se vrátí do generálova štábu. Tam mu dali polní povýšení, hodnost poručíka a četu tří KV 1. A mazal zpátky do bitvy.

Ještě té zimy, s Kurským obloukem před sebou a s výhledem na ustupující pancéřové divize, byl povýšen na kapitána a dostal oddíl zbrusu nových těžkých tanků, které právě dorazily z továrny. Byly to IS-II, pojmenované po Josefu Stalinovi. Měly stodvaadvacetimilimetrové kanóny, silnější pancíře, a oni jim začali říkat zabiječi tygrů.

Při operaci Bagration dostal za výjimečnou osobní odvahu druhou hvězdu hrdiny Sovětského svazu – a na kraji Berlína, když už bojoval pod maršálem Žukovem, třetí.

A právě tohohle muže přišel skoro o pětapadesát let později navštívit Jason Monk.

Kdyby se byl starý generál jen trochu taktněji choval k politbyru, nedostal by jen svou maršálskou hůl, ale i velkou penzi a daču někde v Peredělkinu, u jednoho z přítoků řeky Moskvy, vedle ostatních bafuňářů – jako dárek od státu. Jenže on jim vždycky říkal přesně to, co si myslel, a jim se to ne vždy líbilo.

Takže si na stará kolena postavil vlastní a o hodně skromnější domek nedaleko Tuchova, u silnice na Minsk, v místech, kde stála spousta kasáren, takže aspoň tak mohl zůstat blízko tomu, co zbylo z jeho milované armády.

Nikdy se neoženil – „to není život pro ženskou“, říkával na nesčetných a leckdy dost zapadlých místech sovětské říše, kde sloužil – a ještě i ve třiasedmdesáti žil s oddaným sluhou, jednonohým bývalým staršinou, a s irským vlkodavem (ten byl ovšem čtyřnohý). Monk našel jeho dost skromné sídlo jednoduše: vyptal se vesničanů v okolí, kde žije strýček Kolja. Tuhle přezdívku dostal starý generál od svých podřízených důstojníků kdysi, když byl ve středním věku, a už se jí nezbavil. Vlasy i vousy mu předčasně zbělely, takže vypadal dost staře, aby mohl jejich strýcem opravdu být. Armádní generál Nikolajev, to bylo tak pro noviny, ale všichni bývalí vojáci v celé zemi ho znali jako ďaďu Kolju.

A protože Monk toho večera seděl v autě ministerstva obrany a na sobě měl kompletní uniformu plukovníka generálního štábu, vesničané neviděli důvod, proč by mu neřekli, kde strýček Kolja bydlí.

Když Monk zaklepal na dveře, bylo chvilku po deváté večer, byla tma jako v pytli a mráz zalézal pod nehty. Ozval se kulhavý sluha – a když uviděl uniformu, pustil ho i dovnitř.

Generál Nikolajev žádnou návštěvu nečekal, ale uniforma důstojníka štábu a aktovka mu nezpůsobily víc než mírné překvapení. Seděl ve svém oblíbeném ušáku vedle krbu, ve kterém praskala hořící polena, četl si paměti generála mladšího, než byl on sám, a občas si posměšně odfrkl. Znal je všechny, věděl, co kdy udělali, a – což bylo ještě znepokojivější – co nikdy neudělali, bez ohledu na to, co teď tvrdili, jen aby si psaním vymyšlených dějin vydělali peníze.

Když mu Voloďa oznámil, že má návštěvu z Moskvy – sluha hned po tom odešel – generál vzhlédl od knihy.

„Kdo jste?“ zavrčel.

„Někdo, kdo s vámi potřebuje mluvit, pane generále.“

„Z Moskvy?“

„Teď zrovna ano.“

„Dobře, tak když už jste tady, spusťte.“ Generál pokývl k aktovce. „Papíry z ministerstva.“

„Ne tak docela. Papíry, to ano. Ale odněkud jinud.“

„Venku je zima. Radši se posaďte tady. No tak to vybalte. O co vám jde?“

„Dovolte, abych byl zcela upřímný. Tuhle uniformu jsem si vzal jen proto, abyste mě spíš přijal. Nepatřím k ruské armádě, nejsem plukovník a určitě nepatřím ke generálnímu štábu. Ve skutečnosti jsem Američan.“ Rus sedící na druhé straně od krbu na něj několik vteřin zíral, jako kdyby nevěřil vlastním uším. Potom se špičky jeho kníru uraženě naježily.

„Jste podvodník,“ vyštěkl. „Jste mizerný špion. A já ve svém domě podvodníky a špiony nesnáším. Vypadněte.“ Monk zůstal sedět.

„Dobrá, vypadnu. Ale víte, deset tisíc kilometrů, to je moc dlouhá cesta na to, abych tu zůstal jen půl minuty. Odpovíte mi na jednu jedinou otázku?“

Generál Nikolajev se na něj nasupeně díval. „Jednu otázku. Jakou?“

„Říká se, že když vás před pěti lety Boris Jelcin požádal, abyste se vrátil do aktivní služby a abyste velel útoku na Čečnu a zničení Grozného, podíval jste se na plány a řekl jste ministru obrany Pavlu Gračovovi: Já velím vojákům, ne řezníkům. Tohle je práce pro zabijáky. Je to pravda?“

„A co má být?“

„Je to pravda? Povolil jste mi jednu otázku.“

„Máte pravdu. Odpověď zní ano. A nemýlil jsem se.“

„Proč jste to řekl?“

„To už jsou dvě otázky.“

„Taky mě čeká ještě dalších deset tisíc kilometrů cesty zpátky domů.“

„Tak dobře. Protože si myslím, že genocida není práce pro vojáky. A teď padejte.“

„Víte o tom, že ta kniha, co čtete, je šmejd?“

„Jak to víte?“

„Četl jsem ji. Je to žvást.“

„To je. A co má být?“

Monk sáhl do aktovky a vytáhl Černý manifest. Otevřel jej na stránce, kterou si založil. Potom mu dokument podal.

„Když máte čas číst tyhle kecy, proč byste si nemohl přečíst něco opravdu nepěkného?“

V generálovi se svářil hněv se zvědavostí. „Jenkíská propaganda?“

„Ne. Ruská budoucnost. Podívejte se. Tahle stránka a ta následující.“

Generál Nikolajev zavrčel, ale podávanou složku si vzal. Obě doporučené stránky rychle přečetl. Začal se šklebit. „Svinské kecy,“ vyštěkl. „Kdo ten sajrajt napsal?“

„Už jste slyšel o Igoru Komarovovi?“

„Nechte si ty vtipy. Jistě. Od ledna bude prezidentem.“

„A to je dobře nebo špatně?“

„Jak to mám vědět? Perou se všichni jak vrány o mršinu.“

„Takže vám nepřipadá ani lepší, ani horší než zbytek hejna?“

„Tak nějak.“

Monk mu vylíčil události z patnáctého července, postupoval tak rychle, jak mohl, protože měl strach, že starému muži dojde pozornost, nebo ještě hůře – trpělivost.

„Tomu nevěřím,“ uťal ho generál. „Přijdete si sem s nějakou bláznivou historkou a…“

„Kdyby to byla jen bláznivá historka, nezemřeli by už tři muži, kteří se pokoušeli ji odhalit. Ale oni zemřeli. Jdete dneska večer někam?“

„Co? Ne. Proč?“

„Tak co kdybyste paměti pana Gračova odložil na jindy a přečetl si, co má v úmyslu Igor Komarov? Některé části se vám budou líbit. Posílení armády. Jenže se nemá posílit kvůli obraně vlasti. Armáda má provést genocidu. Možná nemáte moc rád Židy, Čečeny, Gruzíny, Ukrajince, Armény, ale i oni byli ve vašich tancích, jen si vzpomeňte. Byli u Kurska, při operaci Bagration, před Berlínem, u Kábulu. Bojovali vedle vás. Proč byste si nemohl udělat chvilku času a dozvědět se, co jim Komarov chystá?“

Generál Nikolajev se zadíval na o čtvrt století mladšího Američana a potom zavrčel: „Pijou Američani vodku?“

„Když jsou v Rusku, je noc a zima…“

„Támhle za vámi je láhev. Poslužte si.“

Zatímco si starý muž četl, Monk si posloužil sklenkou moskevské stoličné a přemítal o školení, které měl na zámku Forbesů.

„Je to pravděpodobně poslední ruský generál se staromódním smyslem pro čest. Není hlupák a ničeho se nebojí. Strýčku Koljovi bude pořád naslouchat deset milionů veteránů,“ řekl mu ruský lektor Oleg.

Po pádu Berlína a po roce okupace byl mladý major Nikolajev poslán do Moskvy, na důstojnickou Školu tankového vojska. A v roce 1950 mu bylo svěřeno velení jednoho z pěti pluků těžkých tanků na řece Jalu na Dálném Východě.

Korejská válka právě vrcholila a Američané hnali Severokorejce zpět. Stalin vážně uvažoval o tom, že Korejcům zachrání kůži tím, že vrhne proti Američanům své nové tanky. Zabránily mu v tom dvě věci: moudré rady a jeho vlastní paranoia. IS-4 byly tak supertajné, že se podrobnosti o nich vlastně nedozvěděl nikdo a nikdy, a Stalin se bál, aby jeden nedotčený neztratil. A tak se Nikolajev v roce 1951 vrátil jako podplukovník do Postupimi. Bylo mu pouhopouhých pětadvacet.

Ve třiceti velel tankovému pluku patřícímu ke speciálním jednotkám, které potlačovaly povstání v Maďarsku. Tehdy poprvé rozzlobil sovětského velvyslance Jurije Andropova, který se později stal na patnáct let předsedou KGB a ještě později generálním tajemníkem KSSS. Plukovník Nikolajev odmítl použít kulomety na věžích tanků proti davům protestujících Maďarů na ulicích Budapešti.

„Ze tří čtvrtin jsou to ženy a děti,“ řekl velvyslanci a autorovi plánu na potlačení revolty. „Házejí kameny. Kameny tankům neublíží.“

„Musíme je naučit, kdo je tu pánem,“ křičel Andropov. „Použijte kulomety.“

Nikolajev viděl, co dovedou těžké kulomety natropit v hustém davu civilistů na ohraničeném prostoru. V roce 1941 ve Smolensku. A v tom davu byli i jeho rodiče.

„Jestli po tom tak toužíte, tak si to udělejte sám,“ poradil Andropovovi. Jeden starší generál to potom urovnal, ale Nikolajevova kariéra od té doby visela na vlásku. Andropov neměl ve zvyku zapomínat.

Mezi začátkem a polovinou šedesátých let dostával Nikolajev přidělení do těch nejzapadlejších míst a strávil celé roky na březích Amuru a Ussuri, řek, přes jejichž vody mohl pozorovat Čínu, zatímco Chruščov přemýšlel, jestli má nebo nemá dát Maovi lekci z tankové války.

Pak Chruščov padl a po něm nastoupil Brežněv, krize se zmírnila a Nikolajev rád zapomněl na promrzlé a neplodné pláně mandžuského pohraničí a vrátil se do Moskvy. V roce 1968, jako dvaačtyřicetiletý generál major, velel jedné z divizí vyslaných do Prahy, a i s ní si vedl ze všech zdaleka nejlépe.

Pak strávil čtyři roky na Frunzeho akademii, kde přednášel tankovou bojovou taktiku, a vyškolil celou novou generaci důstojníků tankového vojska, kteří jej zbožňovali. A v roce 1973 dělal Syřanům poradce pro obrněnou techniku. V tom roce vypukla válka na Jom Kippur. Čekalo se od něj, že se bude držet vzadu, ale znal sovětské tanky tak dobře, že naplánoval a řídil útok na izraelskou Sedmou obrněnou brigádu vedený z Golanských výšin.

Syřané nebyli moc co k čemu, ale plánování a taktika byly brilantní. Sedmá obrněná to přežila, ale na nějaký čas jí syrský protivník dělal značné starosti; byl to jeden z mála případů, kdy vůbec měli Izraelci se syrskými obrněnci větší práci.

Po Sýrii byl přizván do generálního štábu, kde se plánovaly ofenzivní operace proti NATO. A potom, v roce 1979, přišel Afghánistán. Bylo mu třiapadesát a nabídli mu velení Čtyřicáté armádě, která tu práci měla odvést. A k tomu patřilo i povýšení z generálporučíka na generál-plukovníka.

Generál Nikolajev si udělal představu o plánech, o terénu, o domorodcích – a napsal zprávu, kde se uvádělo, že napadení a okupace si vyžádá mnoho životů, k ničemu nepovede a bude z ní sovětský Vietnam. Tehdy rozzlobil Andropova podruhé.

Zase upadl v nemilost – šel k jednotkám starajícím se o výcvik nováčků. Generálové, kteří šli do Afghánistánu místo něj, dostali svou porci medailí a slávy – na nějaký čas. A taky svou porci tělesných vaků s mrtvolami – a těch byly tisícovky.

„Je to špína. Nevím, proč bych tomu sajrajtu měl věřit.“ Starý generál hodil dokument z křesla do křesla, až složka přistála Monkovi na klíně. „Je to od vás drzost, pane Američane. Přijedete čmuchat do mojí země, vlezete do mého domu… snažíte se mi nacpat do hlavy tyhle hnusné lži…“

„Pane generále… můžete mi říct, co si vlastně o nás myslíte?“

„O vás?“

„Ano, o nás. O Američanech, o lidech ze Západu. Mě sem poslali. Nejsem tu sám od sebe. A proč mě asi poslali? Jestli je Komarov milý človíček a velký budoucí vůdce, proč by se s tím měl někdo srát?“

Starý muž se na něj upřeně díval. Ne že by ho šokoval výraz, jakých už v armádě slyšel víc než dost, spíš jej udivila naléhavost, s jakou mu mladší muž oponuje.

„Vím jenom, že jsem strávil celý život bojem proti vám.“

„Ne, pane generále, jen jste žil na druhé straně. A ve službách režimů, o kterých sám víte, že spáchaly strašné věci…“

„Tohle je moje země, Američane. Urážet ji můžete, ale na svoje nebezpečí.“

Monk se předklonil a poklepal na Černý manifest. „Ale nikdy nic jako je tohle. Ani Chruščov, ani Brežněv, ani Andropov něco jako tohle…“

„No dobře, tak je to pravda,“ vyštěkl starý voják. „Ale mohl to napsat kdokoli.“

„Tak si zkuste přečíst tohle. Líčí se tam, jak se nám to dostalo do rukou. Jeden starý voják položil život za to, aby to dostal ven.“

Podal generálovi spis nazvaný Prověření a nalil mu štědře z jeho vlastní láhve vodky. Generál to vypil po rusku – hodil do sebe sklenku naráz.

Teprve v létě roku 1987 se někdo podíval do horních poliček, vytáhl odtamtud Nikolajevovu zprávu z roku 1979, oprášil ji a dal ji ministerstvu zahraničí. A v lednu 1988 řekl ministr Eduard Ševardnadze světu: „Stahujeme se.“ Z Nikolajeva konečně udělali generálplukovníka a generální štáb ho poslal velet stahování vojsk. Posledním velitelem Čtyřicáté byl generál Gromov, ale tomu řekli, že celý plán připraví Nikolajev. Ke všeobecnému překvapení se celá Čtyřicátá armáda stáhla bez vážnějších ztrát, ačkoli měla mudžáhidy v patách.

Poslední kolona sovětských vojáků přejela přes most na Amudarje patnáctého února 1989. Nikolaj Nikolajev byl až úplně vzadu. Mohl si pohodlně odletět štábním letadlem, ale jel s mužstvem.

Seděl sám s řidičem v otevřeném GAZu. Nikdo jiný s ním nebyl. Poprvé v životě ustupoval. Seděl vzpřímeně v polní uniformě a na ramenou neměl žádné hodnostní označení. Jeho muži ale dobře poznávali bílou hřívu a špičaté kníry.

Bylo jim mizerně a Afghánistánu měli dost, ale i přes porážku byli rádi, že jedou domů. Radost propukla hned za mostem. Když uviděli bílé vlasy, vyhrnuli se z bévépéček a začali mu provolávat slávu. Vojáci od VDV, kteří slyšeli o Praze, se přidali. Řidiči BVP, většinou bývalí tankisté, mávali a křičeli.

Bylo mu tehdy třiašedesát, mířil na sever k důchodu, k životu vyplněnému jen čtením, psaním pamětí a schůzkami s přáteli. Ale pořád byl jejich strýček Kolja a dovedl je domů.

Za pětačtyřicet let služby u tankového vojska udělal tři věci, které z něj učinily živou legendu. Jak mohl, omezil u všech jednotek, kterým velel, šikanu, systematické týrání nováčků mazáky končícími tříletou službu, které vedlo k mnoha sebevraždám. A někteří jiní generálové jej napodobili. Zuby nehty bojoval s politickými strukturami za to, aby jeho muži měli lepší životní podmínky a lepší jídlo, a neústupně trval na hrdosti na jednotku a na intenzivním výcviku, dokud každý z oddílů, které byly pod ním, od čety po divizi, nebyl, když došlo na lámání chleba, nejlepší ze všech. Gorbačov z něj udělal armádního generála a pak přišel o moc.

„Co ode mě čekáte, pane Američane?“

Generál Nikolajev odhodil druhý dokument a upřeně se zadíval do ohně.

„Jestli je to pravda, tak ten chlap je přece jen větší hajzl, než jsem si myslel. Ale co já s tím? Jsem starý, už jedenáct let jsem v důchodu, jsem za vodou, z kola ven…“

„Pořád jsou tady,“ řekl Monk, vstal a dal si složky zase do aktovky. „A jsou jich miliony. Veteráni. Jedni pod vámi sloužili, druzí si vás pamatují, většina z nich o vás slyšela. Když promluvíte, budou poslouchat.“

„Podívejte se, pane Američane, tahle země, moje země, už si toho vytrpěla víc, než kdy budete s to pochopit. Tahle moje vlast je nasáklá krví svých synů a dcer. A vy mi teď říkáte, že to ještě není všechno. Jestli je to pravda, je mi z toho smutno, ale dělat nemůžu nic.“

„A armáda? Ta bude přinucena to provádět. Co armáda? Vaše armáda.“

„Už to není moje armáda.“

„Je vaše stejně jako všech ostatních.“

„Je to poražená armáda.“

„Ne, není poražená. Poražen byl komunistický režim. Ne vojáci, vaši vojáci. Ti jen odešli. A teď je tu muž, který je chce postavit na nohy. Jenže pro jiný účel. Pro agrese, invaze, zotročování, vraždění.“

„Proč bych měl něco dělat?“

„Máte auto, pane generále?“

Starý muž sedící u krbu překvapeně vzhlédl. „Jistě. Malé. Mně stačí.“

„Tak si zajeďte do Moskvy. Do Alexandrova parku. K tomu velkému pomníku z leštěné rudé žuly. K ohni. Jich se zeptejte, co by od vás chtěli. Ne mě. Jich.“ Monk odešel. Do svítání se dostal do jiného bezpečného domu střeženého Čečeny. Té noci došlo k výbuchu v tiskárně UVS.

V Británii se dochovalo mnoho záhadných historických institucí, ale žádná se nevyrovná College of Arms, Heraldickému ústavu, jehož dějiny sahají až do dob Richarda III. Vedoucí pracovníci tohoto ústavu si pořád říkají King of Arms a Heralds, Erbovní král a Heroldi. Ve středověku byli heroldi nejprve používáni k předávání zpráv mezi válečníky a na bojišti je chránila vlajka. Když se zrovna neválčilo, našli si zase jinou práci. Rytíři a šlechtici se v mírových dobách pospolu bavili aspoň předstíraným bojováním na turnajích a kláních. A protože zbroj pokrývala celé tělo, ba dokonce i hledí bývalo stažené, heroldi, jejichž úkolem bylo ohlásit, kdo že se to řítí na kolbiště, mívali potíže s identifikací bojovníků ukrytých uvnitř brnění.

Šlechtici, aby jim to ulehčili, nosili na štítech emblémy a znaky. A tak herold, spatřiv medvěda a ostrev, věděl, že někde uvnitř se asi skrývá hrabě z Warwicku. Díky tomu se heroldi stali odborníky a arbitry přes středověké kdo je kdo, a co důležitějšího, i přes to, kdo má právo tvrdit, čím a kým je. Po celé generace zaznamenávali rodové linie aristokratů.

Nebylo to jen nějaké snobství. K titulu patřily rozsáhlé majetky, zámky, statky, tvrze. Moderní terminologií řečeno to mohlo být stejně důležité jako mít nebo nemít potvrzení o legálním nabytí balíku akcií Generál Motors. Šlo o spoustu majetku a moci.

A protože šlechtici se činili, aby než spočinou na smrtelném loži, zanechali houf potomstva, někdy legitimního, často nikoli, vypukaly spory o tom, kdo je právoplatným dědicem. Konkurenční nároky vedly i k válkám. Heroldi, kteří vedli archivy, byli nejvyššími arbitry rozhodujícími o následnictví a o tom, kdo má právo, anglicky řečeno, „to bear arms“, kde slovo arms už neznamenalo zbroj, ale znak na zbroji – erb, obrázek potvrzující dědictví.

College of Arms, Heraldický ústav, dodnes řeší protichůdné nároky a vydává znaky bankéřům či průmyslníkům opatřivším si šlechtický titul, nebo za úplatu provádí genealogické rešerše zabíhající tak daleko, jak daleko jen sahají záznamy.

Není se co divit, že dnešní Heroldi, vlastně heraldici, jsou vědci vládnoucí tajuplnou normanskou franštinou a znající emblémy, jejichž studium vyžaduje mnohaletou píli.

Někteří se specializují na předky evropských šlechtických rodů, které poutá k ostrovní šlechtě hustá spleť sňatků. Po diskrétním, ale důkladném pátrání sir Nigel zjistil jméno muže považovaného za největšího světového odborníka přes ruskou romanovskou dynastii. O doktoru Lancelotu Probynovi se říkalo, že jenom to, co o Romanovcích náhodou zapomněl, je víc, než kdy sami Romanovci sami o sobě věděli. Sir Nigel mu zavolal, představil se jako penzionovaný úředník ministerstva zahraničí, který má připravit materiál o monarchistických trendech současného Ruska, a pozval jej na čaj do Ritzu. Z doktora Probyna se vyklubal příjemný mužíček, který se o subjektu svého studia vyjadřoval s humorem a bez nadutosti. Starému šéfovi špionáže připomněl ilustraci z Dickensových Pickwicků.

„Napadlo mě,“ začal sir Nigel, když jim k čaji Earl Grey přinesli okurkové sendviče bez kůrky, „že bychom si mohli popovídat o romanovském následnictví.“

Postavení, které doktor Probyn v Heraldickém ústavu zastával, se sice honosilo titulem Clarenceux King of Arms, ale on sám nebyl nijak oslnivě placen a na čaje v Ritzu zvyklý rozhodně nebyl. S chutí a vehementně se pustil do sendvičů.

„Víte, Romanovci jsou můj koníček. V práci se zabývám jinými věcmi.“

„To nevadí, přesto jste autorem zatím nejdokonalejší práce o tomto tématu.“

„To je od vás hezké. Jak vám můžu pomoct?“

„Co je s romanovským následnictvím? Je jasné?“ Doktor Probyn zlikvidoval poslední sendvič a zašilhal po sladkostech.

„Ale kdepak. Je to zmatek, naprostý zmatek. Zbytky rodiny, které přežily, jsou rozbité na kousky. Pretendenty na trůn můžete dláždit. Proč se ptáte?“

„Předpokládejme,“ řekl sir Nigel opatrně, „že by se z nějakého popudu ruský lid rozhodl, že chce obnovit konstituční monarchii, a povolal cara.“

„Tak to by nemohli, protože žádnou neměli. Posledním císařem – což je mimochodem už od roku 1721 korektní titul, ale všichni pořád používají výraz car – byl Mikuláš II. Absolutní monarcha. Žádnou konstituční monarchii jaktěživi neměli.“

„Musíte omluvit mou neznalost.“

Doktor Probyn si nacpal do úst poslední kousek větrníku a usrkl čaje.

„Moc dobré dorty,“ řekl.

„Jsem rád, že vám chutnají.“

„Takže – pokud by skutečně došlo k tomuto krajně nepravděpodobnému vývoji událostí, měli by s tím dost potíží. Jak víte, Mikuláš, carevna Alexandra a všech pět dětí, ti všichni byli povražděni v roce 1918 v Jekatěrinburgu. Tím skončilo přímé následnictví. Všichni dnešní pretendenti jsou z nepřímých linií – a někteří dokonce i přes Mikulášova dědečka.“

„Takže žádný silný, nezpochybnitelný nárok?“

„Ne. V kanceláři bych vám mohl udělat přesnější výklad. Mám všechny potřebné materiály. Tady bych to ani nemohl rozložit. Jsou to dost velká lejstra, víte, všude spousta jmen a dost se to rozvětvuje.“

„Ale aspoň teoreticky by Rusové monarchii obnovit mohli, ne?“

„Mluvíte vážně, sire Nigele?“

„Jak říkám, mluvíme teoreticky.“

„Tak teoreticky je možné všechno. Kterákoli monarchie se může změnit v republiku a vyhnat krále. Nebo královnu. Jako v Řecku. A kterákoli republika může zavést konstituční monarchii. Jako ve Španělsku. K oběma případům došlo v posledních třiceti letech. Jak vidíte, jde to.“

„Problém je tedy v tom, mít správného kandidáta?“

„Přesně tak. Generál Franco legislativně ustanovil, že po jeho smrti bude obnovena monarchie. Vybral k tomu vnuka Alfonse XIII., prince Juana Carlose, který vládne dodnes. Ale neobjevil se žádný jiný nárok. Následnictví bylo jasné. Protichůdné nároky mohou vytvořit zmatek.“

„A v romanovské linii jsou nějaké protichůdné nároky?“

„Kam se podíváte. Je to krajně zmatené.“

„Vyčnívá z toho někdo?“

„Nikdo mě nenapadá. Musel bych se podívat pořádně. Je to už dlouho, co se o to někdo naposled opravdu vážně zajímal.“

„A mohl byste se na to podívat znovu?“ požádal jej sir Nigel.

„Čekají mě nějaké cesty. Co kdybych se ozval, až se vrátím? Zavolám vám do kanceláře.“

V dávno minulých dobách byl KGB jednou jedinou velikou organizací zabývající se špionáží, útlakem a ovládáním mas, měl jednoho jediného předsedu a úkoly stojící před ním byly tak rozmanité, že musel být rozčleněn na hlavní správy, správy a odbory.

A Osmá hlavní správa a Šestnáctá hlavní správa měly na starosti elektronické sledování, kontrolu radiového provozu, telefonní odposlech a špionážní satelity. Jako takové byly obě protějšky americké Národní bezpečnostní agentury, NSA, a britského Vládního ústředí pro komunikace, GCHQ.

Pro staré mazáky z KGB, jako byl jeho předseda Andropov, bylo elektronické shromažďování zpravodajských dat, ELINT, nějaké technologické blabla, kterému stěží rozuměli, ale nakonec i oni uznali jeho důležitost. Sovětské technologie sice za západními pokulhávaly o celé roky, ale to se netýkalo záležitostí spojených s armádou a špionáží, a tak si Osmá hlavní nemohla nikdy stěžovat na nedostatek nejnovějších a nejlepších, špičkových technických zařízení.

Poté, co monolit KGB rozbil Gorbačov, byly Osmá a Šestnáctá spojeny pod názvem Federální vládní agentura pro komunikace a informace, rusky FAPSI. FAPSI dostala do vínku nejdokonalejší počítače, nejlepší matematiky a kryptology z celé země a vůbec všechno, co se týká odposlechu komunikací a co se dá koupit za peníze. Po pádu komunismu se tato krajně nákladná organizace začala potýkat s jedním velikým problémem – a tím bylo její financování.

Jakmile začala privatizace, FAPSI hledající zdroje doslova a do písmene vstoupila na volný trh. Rodícímu se ruskému obchodnictvu nabídla svou schopnost zachytit, rozuměj ukrást, jakoukoli obchodní informaci jejich konkurentů, jak domácích, tak zahraničních. A v roce 1999 bylo pro někoho, kdo vedl obchodní operaci v Rusku, už nejméně čtyři roky běžně dostupným prostředkem koupit si služby této vládní organizace a jejím prostřednictvím monitorovat postup jakékoli zahraniční firmy, která používá telefony, posílá kabelogramy, telexy nebo rádio.

Plukovník Anatolij Grišin usoudil, že ať už je Jason Monk kdekoli, je možné, že nějak naváže spojení s lidmi, kteří jej vyslali. Přes ambasádu to nepůjde, ta je pod dohledem, a telefonem, který je odposloucháván, na velvyslanectví teprve nezavolá.

Tudíž, uvažoval Grišin, si přivezl nebo v Moskvě opatřil nějaký komunikační aparát.

„Kdybych byl na jeho místě,“ řekl vysoko postavený vědec z FAPSI, od kterého Grišin za tučný bakšiš dostal konzultaci, „použil bych počítač. Obchodníci to dělají pořád.“

„Počítač, který vysílá a přijímá?“ zeptal se Grišin.

„Jistě. Počítače komunikují se satelity, počítače komunikují přes satelity s jinými počítači. O tom konečně je i jedna informační superdálnice jménem Internet.“

„Ale provoz musí být obrovský.“

„Taky je. Ale naše počítače taky. Je to záležitost filtrování. Devadesát procent počítačového provozu jsou řečičky, debaty různých idiotů. Devět procent jsou obchodní záležitosti – firmy se baví o zboží, o cenách, o vývoji, o smlouvách, o dodacích lhůtách. A jedno procento je vládní komunikace. Bývaly doby, kdy tohle dnešní jedno procento tvořilo polovinu veškerého provozu.“

„Jak moc je to zakódované?“

„Všechno vládní a asi půlka toho obchodního. Ale většinu obchodních kódů umíme prolomit.“

„A kde v tom všem bude asi vysílat můj americký přítel?“

Důstojník FAPSI, který strávil ve světě tajných služeb většinu života, věděl moc dobře, o co jde, a na podrobnosti se raději neptal.

„Nejspíš mezi obchodním provozem,“ řekl. „U vládních komunikací známe zdroje. Nemusíme být s to prolomit kódy, ale zato víme, že ta a ta zpráva vyšla z té a té ambasády, konzulátu a tak. Je váš člověk na některém z těchhle míst?“

„Ne.“

„Tak pravděpodobně používá obchodní satelit. Stroje patřící americké vládě se většinou používají k tomu, aby nás sledovaly a naslouchaly nám. A taky přenášejí diplomatické zprávy. Ale dneska je tam nahoře už spousta obchodních satelitů; firmy si pronajímají čas a komunikují se svými expoziturami po celém světě.“

„Myslím, že můj člověk vysílá z Moskvy. A nejspíš i přijímá.“

„Příjem nám není nic platný. Zprávu, kterou vyhodí satelit někde nad námi, můžou přijmout kdekoli od Archangelska až po Krym. Najít ho můžeme, jen když vysílá.“

„Takže kdyby si vás ruská obchodní firma najala, abyste našli odesílatele, mohli byste to udělat?“

„Snad. Dost by to stálo, podle toho, kolik by na to bylo potřeba lidí a počítačového času, a taky podle toho, kolik hodin ve dne by se muselo hlídat.“

„Čtyřiadvacet hodin denně,“ řekl Grišin. „A všichni lidi, co máte.“

Vědec z FAPSI na něj jen civěl. Ví ten chlap, že mluví o milionech dolarů? „To vypadalo skoro jako objednávka.“

„Mluvím vážně.“

„Chcete mít ty zprávy?“

„Ne, chci vědět, odkud se vysílá.“

„To je složitější. Kdyby šlo jen o zachycení zprávy, mohli bychom ji pak studovat po libosti a měli bychom čas prolomit kód. Ale odesilatel bude na drátě jen nanosekundu.“

Den poté, co Monk absolvoval rozhovor s generálem Nikolajevem, ve FAPSI signál zachytili. Grišinův kontakt zavolal do domu na Kiselném bulváru.

„Vysílal,“ řekl.

„Máte zprávu?“

„Ano. A není obchodní. Je v kódu na jedno použití. Ty jsou nerozšifrovatelné.“

„To není dobré,“ odtušil Grišin. „A odkud vysílal?“

„Moskva a okolí.“

„Skvělé. Prohledáno raz dva. Potřebuju vědět, ze které budovy.“

„Trpělivost. Myslíme si, že víme, který satelit používá. Pravděpodobně je to jedna ze dvou mašin InTelCoru, které nad námi denně přelétají. V té době byla jedna z nich nad obzorem. Příště se na ně můžeme soustředit.“

„Tak to udělejte,“ řekl Grišin.

Monk už šest dní unikal armádě slídilů, kterou Grišin vyslal do ulic. Šéf bezpečnosti UVS to nechápal. Něco ten chlap musí jíst. Buď je zakopaný v nějaké skryté díře a bojí se vystrčit nos – v tom případě ale nenadělá mnoho škod – nebo chodí ven a hraje si na Rusa – potom má převlek hodně měnící podobu a brzy bude odhalen – nebo po prvním marném kontaktu s patriarchou zmizel za hranice. A nebo ho někdo chrání; někdo ho živí, poskytuje mu nocleh, jezdí s ním, přestrojuje ho, hlídá ho, střeží ho. Ale kdo? Odpověď na tuto otázku Grišinovi stále unikala…

Sir Nigel Irvine odletěl do Moskvy dva dny po svém rozhovoru s doktorem Probynem v Ritzu. Doprovázel jej tlumočník, protože on sám kdysi sice ruštinu jakž takž zvládal, ale jeho vědomosti natolik zrezivěly, že se na ně neodvažoval spoléhat při delikátních jednáních. Tím mužem, kterého vzal s sebou, byl rusky mluvící bývalý voják Brian Marks, ale teď měl svůj skutečný pas se skutečným jménem – Brian Vincent. Úředník imigrační a pasové kontroly předložil jejich jména počítači, ale ani z jednoho se nevyklubal nedávný nebo častý návštěvník Ruska.

„Cestujete společně?“ zeptal se. Jeden z těch mužů je nepochybně výše postavený – ten štíhlý a bělovlasý. Podle pasu je mu pětasedmdesát. Ten druhý má za sebou sotva třicítku, má na sobě tmavý oblek a vypadá sportovně.

„Jsem tu s pánem jako tlumočník,“ řekl Vincent.

„Moj ruski ně dobry,“ řekl sir Nigel snaživě, ale chybně.

Úředníka to ani za mák nezajímalo. Cizí obchodníci často potřebují tlumočníky. Ti se dají opatřit i v Moskvě přes agenturu, ale velcí šéfové si vozí svoje. Nic zvláštního. Pokynul jim, ať si jdou.

Zapsali se stejně jako před nimi nešťastný Jefferson v Nacionálu. Na sira Nigela už čekala obyčejná obálka, kterou tu před čtyřiadvaceti hodinami nechal muž s olivovou pletí, zřejmě Čečen. Dali mu ji rovnou s klíčem. V obálce byl prázdný list papíru. Kdyby se ztratil nebo kdyby se jej někdo zmocnil, nestalo by se nic hrozného. Zpráva nebyla na papíru, ale napsaná citrónovou šťávou na vnitřní straně obálky.

Když obálku rozlepili a rozložili, Brian Vincent se natáhl po krabičce hotelových sirek na nočním stolku, jednu zapálil a zahřál papír. Objevilo se sedm bledě hnědých číslic. Soukromé telefonní číslo. Sir Nigel si je zapamatoval a poručil Vincentovi, ať papír důkladně spálí a kousky popela spláchne. Potom se oba v poklidu navečeřeli v hotelové restauraci a čekali až do deseti. Vytočili číslo a po zazvonění se jim ozval sám patriarcha Alexij II., protože číslo patřilo soukromému telefonu na stole v jeho kanceláři. Věděl, že tohle číslo zná velmi málo lidí a on že zase zná všechny, kdo je znají.

„Prosím,“ řekl opatrně.

Hlas, který se ozval, nikdy předtím neslyšel. Ten muž mluvil dobře rusky, ale Rus to nebyl.

„Patriarcha Alexij?“

„Kdo volá?“

„Vaše Svatosti, ještě jsme se nesetkali. Jsem pouhým tlumočníkem pána, který přijel se mnou. Před několika dny jste byl tak laskav a přijal jste jistého kněze z Londýna.“

„Vzpomínám si na to.“

„Řekl vám, že přijede jiný muž, výše postavený, a bude si chtít s vámi pohovořit v soukromé a velmi závažné záležitosti. Sedí vedle mne. Chce vědět, jestli jej přijmete.“

„Dnes? Teď v noci?“

„Rychlost je zcela nezbytná. Vaše Svatosti.“

„Proč?“

„V Moskvě jsou síly, které tohoto pána rychle poznají. Potom už bude sledován. Naprostá diskrétnost je klíčem ke všemu.“

To byl argument, který nervózním prelátem jistě pohnul.

„Tak dobrá. Kde jste teď?“

„Pár minut jízdy od vás. A připraveni odejít.“

„Tak tedy za půl hodiny.“

A za půl hodiny jim kozák skutečně otevřel bez vyptávání dveře vedoucí na ulici a nervózní, ale velmi zvědavý otec Maxim je zavedl do patriarchovy pracovny. Sir Nigel využil služeb limuzíny hotelu Nacionál, která teď čekala u chodníku.

Patriarcha měl na sobě opět světle šedou kleriku a kolem krku mu visel prostý kříž na řetízku. Přivítal návštěvníky a pokynul jim, aby se posadili.

„Nejdřív dovolte, abych se omluvil za to, že moje ruština je tak žalostná, až musím používat služeb tlumočníka,“ začal sir Nigel.

Vincent to rychle přeložil. Patriarcha přikývl a usmál se.

„A já bohužel nemluvím anglicky,“ odpověděl. „Děkuji, otče Maxime, položte tu kávu na stůl, prosím. Posloužíme si sami. Můžete jít.“

Sir Nigel se představil, ale vyhnul se zmínce o tom, že býval hodně vysoko postaveným pracovníkem rozvědné služby a že bojoval proti Rusku a všemu, o co se Rusko snažilo. Spokojil se s tím, že se označil za veterána britských „zahraničních služeb“ (což byla skoro pravda), který je nyní v důchodu, ale byl vyzván, aby se ujal tohoto jednání.

Nezmínil se o Lincolnově radě a uvedl jen, že Černý manifest byl zcela soukromě dán k dispozici některým mužům a ženám s nesmírným vlivem – a ti jím byli do jednoho hluboce znepokojeni.

„Stejně jako bezpochyby vy sám. Vaše Svatosti.“ Když dozněl překlad do ruštiny, Alexij zamračeně přikývl.

„Přijel jsem vám tudíž předložit svůj názor, že současná situace se dotýká nás všech, lidí dobré vůle jak v Rusku, tak mimo ně. Jeden náš anglický básník říká, že nikdo není ostrov. Všichni jsme částí celku. A kdyby se Rusko, jedna z největších zemí světa, opět dostalo do područí krutého diktátora, byla by to tragédie pro nás na Západě, pro ruský lid, a nejvíc ze všech pro církev.“

„Nepochybuji o tom, co říkáte,“ odtušil patriarcha, „ale církev se nemůže vměšovat do politiky.“

„Otevřeně ne. Ale církev musí bojovat proti zlu. Morálka se přece církve vždy týkala, ne?“

„Jistě.“

„A kromě toho – má církev právo bránit sebe samu před zničením a před těmi, kdo o její zničení a o zničení jejích snah na tomto světě usilují?“

„Bezpochyby.“

„Tudíž by církev mohla promluvit a pohnout věřící proti skutkům, které by pomohly zlu a církvi uškodily?“

„Pokud by církev vystoupila proti Igoru Komarovovi a on by i přesto vyhrál volby, pak by se vlastně účastnila vlastního zničení,“ namítl Alexij II. „Tak to bude vidět mých sto biskupů – a proto budou většinou hlasovat pro to, abychom zachovali mlčení. Budu přehlasován.“

„Je tu ovšem ještě jiná možnost,“ řekl sir Nigel. Několik minut líčil konstituční reformu – a patriarchovi klesla brada údivem.

„Nemohl jste se vyjádřit jasněji, sire Nigele,“ řekl potom. „Obnovit monarchii, zařídit návrat cara? Pro to se národ nikdy nenadchne.“

„Podívejme se, jaká je situace,“ navrhl Irvine. „Víme, že volba, která se Rusku nabízí, je bídnější, než si kdo může představit. Na jedné straně další chaos, možnost rozkladu, snad dokonce i občanská válka v jugoslávském stylu. A bez stability nemůže být žádná prosperita. Rusko se kymácí jako loď ve vichřici – loď bez kotvy a bez kormidla. Brzy se musí potopit, brzy se prkna rozklíží a posádka zahyne. Nebo je tu diktátorský režim, strašlivá tyranie, které se nevyrovná nic, co vaše už dlouho trpící země kdy zažila. Co byste pro svůj lid volil?“

„Nedokázal bych si vybrat,“ řekl patriarcha. „Obě možnosti jsou příliš hrozné.“

„Uvědomte si, že konstituční monarcha je odjakživa spolehlivou ochranou proti despotismu jediného vládce.

Ti dva nemohou koexistovat, jeden musí nutně druhého nenávidět. Každý národ potřebuje symbol, lidský nebo jiný, symbol, ke kterému se může upnout ve špatných časech, který lidi spojí třeba i přes jazykové a klanové rozdíly. A pozici takového symbolu, takové ikony, si buduje Komarov. Nikdo nebude hlasovat proti němu a ve prospěch vakua. Musí se tedy objevit alternativní ikona.“

„Ale modlit se za restauraci monarchie…,“ začal protestovat patriarcha.

„Neznamená kázat proti Komarovovi, což bylo to, čeho jste se obával,“ namítl Angličan. „Znamená to kázat o nové stabilitě, o ikoně vyšší než jakýkoli politik. Komarov vás nebude moci obvinit, že se mícháte do politiky, nebo že vystupujete proti němu, i když v hloubi duše třeba bude tušit, co se děje. A jsou tu i další věci…“ Nigel Irvine patriarchu dál obratně pokoušel. Spojení církve a trůnu, úplné znovuobnovení pravoslavné církve ve vší někdejší slávě, návrat patriarchy moskevského a vší Rusi do paláce v Kremlu, obnovení úvěrů ze Západu, návrat stability.

„To, co říkáte, je docela logické, a lahodí to mému srdci,“ řekl Alexij II., když si všechno promyslel. „Ale já jsem viděl Černý manifest. Já vím, jak špatné to je. Moji bratři v Kristu, patřící ke shromáždění biskupů, jej neviděli a nebudou věřit. A kdybyste jej uveřejnili, nejspíš s ním bude půlka Ruska souhlasit… Ne, sire Nigele, nepřeceňuji své stádečko.“

„A co kdyby promluvil jiný hlas? Ne váš. Svatosti, a ne oficiální, ale přesto silný a přesvědčivý hlas, který by měl vaši tichou podporu?“

Měl na mysli samotářského kněze, otce Grigorije Rusakova, jemuž patriarcha se značnou dávkou osobní odvahy dovolil kázat.

Otec Rusakov byl jako mladík vyhazován z jednoho semináře za druhým. Na vkus KGB byl trochu příliš inteligentní a nadšený. Stáhl se proto do malého kláštera na Sibiři, tam nějaký čas zůstal a pak se stal potulným kazatelem, knězem bez prebendy, který káže kde se dá a potom zase zmizí s tajnou policií v patách.

Samozřejmě že jej chytili. Dostal pět let nucených prací za protistátní výroky. Když se ocitl před soudem, odmítl státem placeného obhájce a hájil se sám s takovou obratností, až přinutil soudce uznat, že sami porušují sovětskou ústavu.

Když se díky Gorbačovově amnestii dostal na svobodu, ukázalo se, že lágr mu nijak neubral na zapálenosti. Vrátil se ke kázání, ale teď už káral i biskupy za jejich opatrnost a prodejnost. Takže většinu z nich urazil tak, že si běželi stěžovat Alexijovi a žádali jej, ať dá mladého kněze zase za katr.

Alexij se ale místo toho oblékl jako pop, zašel si na jedno shromáždění oveček otce Grigorije a naslouchal. Stál nepoznaný v davu, poslouchal a říkal si: kdybych tak jen dokázal všechen tenhle oheň, tu vášeň, ty řečnické schopnosti využít pro službu církvi.

Otec Grigorij si totiž uměl získávat srdce lidí. Mluvil jazykem lidu, používal stejnou řeč jako dělníci. Opepřoval svá kázání výrazy, které nejspíš pochytil v lágru; uměl mluvit i jazykem mládeže, znal jejich popové idoly, jména skupin i zpěváků, věděl, jak těžké je pro hospodyni protlouct se, věděl, jak umí vodka tišit krutost života. Bylo mu pětatřicet, žil v celibátu a asketicky, ale o tělesných hříších toho věděl víc, než kdy koho mohl naučit jaký seminář. Dva populární časopisy pro teenagery ho dokonce svému čtenářstvu předkládaly jako jakýsi sexuální symbol.

A Alexij neběžel na milici a nepožádal, aby otce Rusakova zatkli. Pozval „divocha“ na večeři. Pojedli skromné jídlo na dřevěném stole v Danilovském klášteře. Sám patriarcha nosil na stůl. A mluvili. Celou noc. Alexij vykládal o zdlouhavé práci, která je před ním, o reformě církve, která tak dlouho byla sluhou diktátorů, o tom, jak se pokouší najít pro ni cestu, po které by se vrátila k úloze pastýře sto čtyřiceti milionů pravoslavných křesťanů.

Před svítáním dosáhl toho, čeho dosáhnout chtěl. Otec Grigorij souhlasil, že bude své posluchače mít nejen k tomu, aby doma i v práci hledali Boha, ale i k tomu, aby se vrátili k církvi, ať je dnes jakkoli zkažená. A nenápadné zákroky patriarchy zase usnadnily spoustu dřív nemožných věcí. Velká televizní stanice začala týden co týden zaznamenávat veliká shromáždění příznivců otce Grigorije a jeho kázání se tudíž dostala k milionům lidí, ke kterým by se přímo jaktěživ nedostal. A v zimě 1999 byl ten osamělý kněz všeobecně považován za největšího ruského řečníka. Většího než Igor Komarov.

Patriarcha chvilku mlčel. Nakonec řekl: „Promluvím si s otcem Grigorijem o možnosti návratu cara.“

PATNÁCTÁ KAPITOLA

Jako vždycky koncem listopadu přinesl vítr první sníh, posla kousavého mrazu, který brzy přijde, a bičoval jím okna domů na Slovanském náměstí.

Tělnatý kněz sklonil před větrem hlavu a prošel klopýtavě branami, přešel přes dvorek a vstoupil do tepla chrámu Všech svatých, kde to bylo cítit výpary z mokrých šatů a kadidlem.

Jakmile jej v zaparkovaném autě zpozorovali, a jakmile se přesvědčili, že jej nikdo nesleduje, zašel za ním dovnitř i plukovník Grišin.

„Volal jste,“ řekl, jakmile se postavili vedle sebe, notný kus stranou od těch několika věřících, a předstírali, že si prohlížejí nástěnné malby.

„Včera v noci. Byl u nás návštěvník. Z Anglie.“

„Ne z Ameriky? Víte určitě, že ne z Ameriky?“

„Ne, pane plukovníku. Chvilku po desáté mi Jeho Svatost řekla, ať vpustím návštěvníka z Anglie. Přišel s tlumočníkem, o hodně mladším. Vpustil jsem je a zavedl jsem je do pracovny. Potom jsem přinesl tác s kávou.“

„Co říkali?“

„Když jsem byl v pokoji, starší Angličan se omlouval, že mluví špatně rusky. Ten mladší všechno překládal. Potom mě patriarcha požádal, ať položím kávu na stůl a jdu pryč.“

„Poslouchal jste za dveřmi?“

„Zkoušel jsem to. Ale ten mladší Angličan pověsil přes kliku šálu. Vůbec nic jsem neviděl a skoro nic neslyšel. A potom někdo šel, asi kozák na obchůzce, a tak jsem musel zmizet.“

„Řekl patriarcha, jak se ten starší Angličan jmenuje?“

„Ne, když jsem byl vevnitř, tak ne. Možná když jsem vařil kávu. Kvůli té šále jsem nic neviděl a málo slyšel. A to, co jsem slyšel, nedávalo smysl.“

„Zkuste, jestli to bude dávat smysl mně, otče.“

„Patriarcha promluvil víc nahlas jen jednou. Slyšel jsem, jak říká: Aby se vrátil car? Měl jsem dojem, že je udivený. Potom už zase mluvili tišeji.“

Plukovník Grišin civěl na obraz Matky Boží s děťátkem a měl pocit, jako kdyby mu někdo dal facku. To, co slyšel, možná nedává smysl tomu kněžourskému pitomci, ale jemu to dávalo smysl až moc.

Kdyby se hlavou státu stal konstituční monarcha, nebyl by potřeba žádný prezident. V čele vlády by stál ministerský předseda, šéf vládnoucí strany, ale podřízený parlamentu. Dumě. Každopádně tisíc kilometrů daleko od Komarovova scénáře diktátu jedné strany.

„Jak vypadal?“ zeptal se tiše.

„Středně vysoký, hubený, stříbrné vlasy, něco mezi šedesáti a sedmdesáti.“

„Nemáte ponětí, odkud přijel?“

„No, rozhodně to bylo něco jiného než ten mladý Američan. Přijel autem – a to na něj čekalo. Pouštěl jsem je ven. Vůz tam byl pořád. Žádný taxík, limuzína. Když odjížděla, zapsal jsem si číslo.“

Podal plukovníkovi proužek papíru.

„Dobře jste udělal, otče Maxime. Nezapomeneme na to.“

Pátrání netrvalo Anatoliji Grišinovi dlouho. Jednoduše si zavolal na evidenční oddělení dopravní policie – a za hodinu věděl, že vůz patří hotelu Nacionál. Na tu posílku vyšle Kuzněcova. V Rusku snad není recepční, kterého by jeho téměř dokonalá americká angličtina nepřesvědčila, že mluví s pravým Američanem. Kuzněcov dorazil k Nacionálu chvilku po obědě a hned namířil k vrátnému.

„Dobrý den, promiňte, ale… mluvíte anglicky?“

„Ano, pane, mluvím.“

„Fajn. Podívejte, včera jsem večeřel v jedné restauraci kousek odsud a u vedlejšího stolu seděl jeden džentlmen z Anglie. Zapovídali jsme se. A když odešel, zapomněl na stole tohleto.“

Ukázal mu zapalovač. Byl zlatý a drahý. Od Cartiera.

Recepční polkl.

„Ano, pane?“

„Víte, běžel jsem za ním, ale pozdě. Už odjížděl… ve velkém černém mercedesu. Ale v restauraci mysleli, že to byla asi jedna z vašich kár. Povedlo se mi napsat si číslo.“

Podal mu proužek papíru.

„Ano, jistě, pane. To je náš vůz. S dovolením.“ Vrátný se podíval do knihy jízd, kde bylo auto včera večer.

„Tak to musel být pan Trubshaw. Mám mu zapalovač předat?“

„Není třeba. Můžu ho sám donést k recepci a tam mu ho dají do přihrádky na klíče.“

Kuzněcov mu zamával a přešel přes halu k recepci.

Zapalovač si dal do kapsy.

„Dobrý den. Můžete mi říct číslo pokoje pana Trubshawa?“

Ruská dívka za pultem byla tmavovlasá, hezká a s Američany mívala dobré kšefty. Zářivě se usmála. „Chviličku, pane.“

Vyťukala na klávesnici jméno a pak zavrtěla hlavou. „Lituji. Pan Trubshaw a jeho společník dnes ráno odjeli.“

„Do háje. Doufal jsem, že ho chytím. Nevíte, jestli odjel z Moskvy?“

Vyťukala něco dalšího.

„Ano, pane, rezervovali jsme mu dnes ráno letenky. Vrátil se polední linkou do Londýna.“

Kuzněcov neměl ponětí, proč plukovníka Grišina tajemný pan Trubshaw tak zajímá, ale ohlásil mu, co zjistil. A když odešel, Grišin se spojil se svým člověkem ve vízovém oddělení imigračního odboru ministerstva vnitra. Ten mu pak odfaxoval detaily a poslal fotografii, která byla přiložena k žádosti o vízum předložené ruskému velvyslanectví v Londýně, v Kensington Palace Gardens. „Tuhle fotku zvětšit,“ řekl Grišin svým lidem. Tvář staršího Angličana mu nic neříkala.

Ale měl dojem, že asi zná člověka, kterému něco říkat bude. Asi pět kilometrů odsud, na Tverské, v místech, kde silnice na Minsk už dvakrát změnila jméno, je velký Vítězný oblouk – a kousek vlevo je Marosejka. Celé dva obytné bloky v téhle ulici patří penzionovaným důstojníkům KGB, kterým stát platí slušné důchody, takže si tu dožívají relativně v pohodlí.

V zimě 1999 tu stále ještě bydlel jeden z nejlepších mistrů špionáže, jaké kdy Rusko mělo, generál Jurij Drozdov. Na vrcholu studené války řídil operace KGB na východním pobřeží Ameriky, ale potom byl povolán zpět do Moskvy a pověřen řízením supertajného oddělení řídícího agenty ilegály.

Výrazem „ilegál“, nebo také „agent nelegál“ bývá ve zpravodajské hantýrce označován agent, který působí na území nepřítele bez jakéhokoli diplomatického krytí. Pracuje v cizím státě, vydává se za obchodníka, vědce, za cokoli, a řídí místní zdroje. Když je chycen, nečeká ho jen vyhoštění, ale zatčení a proces. Drozdov cvičil a vysílal ilegály KGB po celé roky.

Grišin se s ním seznámil jen letmo, v době, kdy Drozdov už končil ve službě a vedl v Jaseněvu malou a diskrétní skupinu analytiků snažících se utřídit záplavu informací, které poslal přes oceán Aldrich Ames, a kdy Grišin sám řídil výslechy odhalených špionů.

Neměli v sobě zrovna valnou zálibu. Drozdov dával přednost dovednosti a obratnosti před hrubou silou, zatímco Grišin, který kromě jedné krátké a ne zas až tak slavné výpravy do východního Německa jaktěživ neopustil SSSR, nesnášel lidi z První hlavní, kteří strávili roky na Západě a „načichli“ cizími manýrami. Přesto Drozdov souhlasil, že jej ve svém bytě vysoko nad Marosejkou přijme. Grišin mu strčil pod nos zvětšeninu fotografie. „Viděl jste jej už někdy?“ zeptal se.

K jeho hrůze starý mistr špionáže zaklonil hlavu a propukl v smích.

„Jestli jsem ho viděl? Ne, aspoň ne osobně. Ale tuhle tvář má vyrytou do mozku každý, kdo patří k mojí generaci a někdy dělal v Jaseněvu. Vy nevíte, kdo to je?“

„Ne. Kdybych to věděl, nebyl bych tady.“

„My jsme mu říkali Liška. Nigel Irvine. Řídil operace proti nám, čtyři roky, někdy v šedesátých sedmdesátých letech, pak se stal šéfem SIS a tím byl šest let.“

„Špion.“

„Šéf špionáže. Ten, kdo řídí špiony,“ opravil jej Drozdov. „To není totéž. A navíc jeden z nejlepších, co kdy byli. Proč vás zajímá?“

„Včera byl v Moskvě.“

„Proboha. A víte proč?“

„Ne,“ zalhal Grišin. Drozdov si jej pátravě prohlížel.

Ani za mák tomu jeho „ne“ nevěřil.

„Ostatně co to má co dělat s vámi? Jste přece ze hry venku. Vedete teď ty Komarovovy černokošilácké mordýře, ne?“

„Jsem velitelem bezpečnostních složek Unie vlasteneckých sil,“ řekl Grišin škrobeně.

„To je ovšem rozdíl,“ ucedil starý generál. A vyprovodil Grišina ke dveřím.

„Kdyby zase někdy přijel, vyřiďte mu, ať se staví na panáka,“ řekl odcházejícímu Grišinovi. Potom dodal šeptem: „Ty stará svině,“ – a zavřel dveře.

Grišin upozornil své informátory v imigračním, že kdyby sir Nigel Irvine, nebo pan Trubshaw, projevil zájem vrátit se do Moskvy, rád by o tom věděl.

A následujícího dne poskytl armádní generál Nikolaj Nikolajev rozhovor Izvestijím, největšímu deníku v zemi. Pro noviny to bylo něco jako mana nebeská, protože starý bojovník nedával rozhovory nikdy a nikomu. Údajně bylo účelem rozhovoru upozornit na blížící se generálovy čtyřiasedmdesátiny. Novinář začal dotazem na generálovo zdraví.

Byli v soukromém salonku důstojnického klubu Frunzeho akademie. Nikolajev seděl vzpřímeně v koženém křesle a řekl reportérovi, že se zdravím je na tom dobře.

„Zuby mám v pořádku,“ vyštěkl na něj, „brýle nepotřebuju a jsem v lepší formě než kterýkoli papírožrout ve vašem věku.“

Reportér, který nedávno překročil čtyřicítku, mu věřil. Fotografka, pětadvacetileté děvče, se na vojáka s respektem podívala. A vzpomněla si na vyprávění svého dědečka, který s tím mladým velitelem tankového vojska před pětačtyřiceti lety mašíroval na Berlín.

Rozhovor se stočil na stav v zemi.

„Ohavnost,“ odsekl strýček Kolja. „Zmatek nad zmatek.“

„Takže předpokládám,“ navázal novinář, „že v lednových volbách asi dáte hlas Igoru Komarovovi a jeho UVS?“

„Tomu nikdy,“ štěkl generál. „Je to banda fašistů, nic jiného. Nedotkl bych se jich ani pětkrát sterilizovaným bidlem.“

„To nechápu,“ zalapal po dechu reportér. „Myslel jsem si, že…“

„Mladíku, nemyslete si, že mě snad ty pseudovlastenecké kecy, co z Komarova lezou, třeba jenom na vteřinu přesvědčily. Já vím, co je to takové vlastenectví, chlapče. Viděl jsem lidi, jak za to krvácejí, díval jsem se, jak za to dobří chlapi umírají. Dost, abych to poznal, když je to opravdové, víme? A ten váš Komarov žádný vlastenec není. Je to sráč a zkurvysyn.“

„Chápu,“ řekl reportér, ačkoli nechápal a byl z toho úplně paf. „Ale uznáte, že je mnoho lidí, kteří soudí, že jeho plány pro Rusko…“

„Jeho plány pro Rusko jsou na hovno,“ zahřímal strýček Kolja. „Copak si všichni myslí, že v téhle zemi ještě nebylo dost krve? Já jsem všechno to svinstvo prožil z první ruky, a znova to zažít nechci. Ten chlap je fašista. Podívejte, chlapče, já jsem proti fašistům bojoval celý život. U Kurska, při operaci Bagration, na Visle, až k tomu svinskýmu bunkru v Berlíně. Němec nebo Rus, fašista je prostě fašista, všichni jsou to jednoduše…“ Mohl si vybrat z dobré čtyřicítky silných výrazů, které ruština nabízí, většinou z oblasti dost soukromých částí těla, ale byla u toho žena, a tak se spokojil se slovem merzavcy, prevíti.

„Ale nepopřete,“ protestoval novinář, „že očištění od zločinu a korupce Rusko potřebuje?“

„Jasně, svinstva je tu fůra. Ale hodně z něj nemají na svědomí menšiny, je to naše domácí, ruské svinstvo. Co třeba prodejní politici, úředníci, které si gangsteři koupili?“

„Ale Komarov se s gangstery chce vypořádat.“

„Toho vašeho Komarova, toho sráče, gangsteři financují, copak to nevidíte? Kde si myslíte, že bere ty příšerné spousty peněz? Z dobročinných bazarů? Jestli se dostane k moci, bude gangsterům patřit tahle země celá. Něco vám řeknu, hochu: nikdo z chlapů, kteří kdy nosili uniformu téhle země, a nosili s hrdostí, by nedovolil, aby jeho vlast ovládli ti vrahouni v černém z jeho osobní stráže.“

„Ale co tedy chcete dělat?“

Starý generál se natáhl po novinách a ukázal na zadní stranu.

„Viděl jste včera v bedně tohohle kněžourskýho?“

„Myslíte otce Grigorije, toho kazatele? Ne. Proč?“

„Mám dojem, že by mohl mít pravdu. A že my jsme se celé ty roky mohli mýlit. Snad by pomohlo, kdyby se vrátil Bůh a car.“

Interview způsobilo senzaci, ale ne kvůli tomu, co generál řekl. Zapůsobila spíš sama jeho osoba. Nejslavnější ruský voják vyrukoval s obviněním – a to si přečetli všichni důstojníci i vojáci v celé zemi a navíc většina z deseti milionů veteránů.

A celý rozhovor přetiskl týdeník Naše armáda, následovník nebožky Rudé hvězdy, který docházel do všech kasáren v Rusku. Výňatky uvedly hlavní televizní i rozhlasové zprávy. Potom generál odmítl poskytovat další rozhovory.

Kuzněcov seděl v domě na Kiselném bulváru a neměl daleko k slzám. Proti němu se rýsovala kamenná tvář Igora Komarova.

„Nechápu to, pane prezidente. Prostě to nechápu. Jestli je v celé zemi vůbec někdo, o kom bych bez zaváhání předpokládal, že bude jasně podporovat UVS a vás, tak to je generál Nikolajev.“

Igor Komarov, ale i Anatolij Grišin, který stál opodál a pozoroval skrz okno zasněžený dvůr, jej poslouchali mlčky. Mladý šéf propagandy se vrátil do své kanceláře a dál obvolával redakce a snažil se zmenšit rozsah škod. Nebyl to snadný úkol. Těžko mohl označit strýčka Kolju za senilního dědka, kterému přeskočilo, protože každému muselo být jasné, že to není pravda. Neměl jinou možnost než namítat, že generál je špatně pochopil. Ale stále těžší a těžší bylo odpovídat na otázku, odkud pocházejí finanční zdroje UVS.

O úplném znovuzískání pozic pro UVS by se snad dalo uvažovat, kdyby tomu tématu mohl věnovat celé zvláštní vydání týdeníku Probudiš! a s ním i měsíčníku Rodina. Ty byly ale naneštěstí umlčeny a nové rotačky zrovna nakládali v Baltimoru.

V kanceláři, z níž odešel, konečně prolomil ticho sám Komarov.

„Viděl Černý manifest, že?“

„Předpokládám, že ano,“ řekl Grišin.

„Nejdřív tiskárna, potom rozhovor s patriarchou, a teď tohle. Co se to sakra děje?“

„Pokoušejí se nás sabotovat, pane prezidente.“

Hlas Igora Komarova zůstával klidný, a to bylo vždycky znepokojující. Tvář měl mrtvolně bledou a na obou tvářích mu hořely jasně rudé skvrny. Anatolij Grišin už stejně jako nebohý tajemník Akopov zažil záchvaty vzteku, které se fašistického vůdce zmocňovaly, a dokonce i on se jich bál. Když Komarov znovu promluvil, vyšel z něj sotva víc než šepot.

„Anatoliji, vybral jsem si tě, abys stál po mém boku, jsi můj nejbližší, jsi muž, který má mít v Rusku víc moci než kdokoli kromě mě, a máš mě před těmihle věcmi chránit. Kdo to dělá?“

„Angličan jménem Irvine a Američan jménem Monk.“

„Dva? To je všechno?“

„Mají jistě krytá záda, pane prezidente, a mají manifest. Ukazují ho různým lidem.“

Komarov vstal od stolu, vzal si těžké ebonitové pravítko a začal si jím poklepávat do dlaně levé ruky. Dal se do řeči – a s každým slovem jeho hlas sílil. „Tak je najdi a odstraň, Anatoliji. Zjisti, co mají v úmyslu dalšího, a zabraň tomu. A teď mě pozorně poslouchej. O něco víc než za šest týdnů, patnáctého ledna, bude mít sto deset milionů ruských voličů možnost hodit do urny lístek se jménem příštího prezidenta. Hodlám zařídit, aby volili mě.

Při sedmdesátiprocentní účasti to máme sedmdesát sedm milionů. Chci čtyřicet milionů. Chci vyhrát v prvním kole, druhé nechci. Ještě před týdnem jsem mohl počítat s šedesáti miliony. Ten poblázněný generál mě jich stál deset.“

Slovo „deset“ se nebezpečně podobalo úzkostnému výkřiku. Pravítko stoupalo a klesalo, ale teď už jím Komarov mlátil do stolu. Bez varování začal – celý vzteklý na své protivníky – vřískat a pravítkem bušil do vlastního telefonu, až umělá hmota povolila a rozletěla se. Grišin stál jako zkamenělý; na chodbách vládlo naprosté ticho, všichni zaměstnanci ztuhli na těch místech, kde zrovna byli.

„A teď si nějaký pitomý kněz vzpomene a začne kázat o návratu cara. V téhle zemi nebude žádný jiný car než já, a až já budu vládnout, tak poznají, co je to disciplína, až jim bude připadat, že Ivan Hrozný byl matka sedmibolestná.“

Při řeči pořád tloukl ebonitovým pravítkem do trosek telefonu a díval se na kusy umělé hmoty, jako kdyby nešťastný přístroj byl sám neposlušný ruský lid, který se teprve pod jeho knutou naučí pořádku.

Ozvěna posledního výkřiku utichla a Komarov upustil pravítko zase na stůl. Několikrát se zhluboka nadechl a vzpamatoval se. Začal zase mluvit normálně, ale ruce se mu rozčilením třásly, takže raději opřel všech deset prstů o desku stolu, aby třas zastavil.

„Dneska promluvím na shromáždění ve Vladimíru, na největším z celé kampaně. Zítra to budou vysílat v celé zemi. A potom budu mluvit k lidem každý večer – až do voleb. Prostředky jsem zařídil. Publicitu zařídí Kuzněcov.“ Napřáhl přes stůl ruku a namířil ukazováček přímo na Grišinovu tvář.

„A ty, Anatoliji, zařídíš jednu jedinou věc. Zastavíš ty sabotáže.“

Poslední větu už zase vykřikl. Potom se zabořil do křesla a mávl rukou. Grišin beze slova dokráčel po koberci ke dveřím a odešel.

Za komunistů byla jen jediná banka. Státní banka. Po zhroucení komunismu a vstupu kapitálu se banky začaly množit jako houby po dešti, až jich bylo přes osm tisíc.

Spoustu z nich jste ani nezpozorovali, tak rychle zkrachovaly a zmizely i s penězi vkladatelů. Jiné udělaly totéž, ale v noci, potajmu a záměrně. Ty přeživší se učily bankovnictví za pochodu, protože zkušenosti z komunistického řízení financí nebyly k ničemu.

Bankovnictví nebylo vůbec bezpečné řemeslo. Za deset let byly zavražděny více než čtyři stovky bankéřů, obyčejně těch, kteří se odmítli bavit s gangstery o nekrytých úvěrech a jiných ilegálních formách spolupráce. Koncem devadesátých let se poměry v oboru ustálily a zbyly asi čtyři stovky více či méně spolehlivých bank – v čele s asi padesátkou těch, které do boje na finančním trhu vrhl Západ.

Bankovní podnikání se soustředilo do Petrohradu a především do Moskvy. I bankovnictví, jako posměšné zrcadlo odrážející poměry v organizovaném zločinu, se slučovalo, až deset největších ústavů ovládlo osmdesát procent trhu. Některé projekty bývaly tak investičně náročné, že se na ně muselo složit konsorcium dvou nebo tří bank a pak postupovat společně.

Mezi bankovní smetánku patřily v roce 1999 banka Most, Smolenská banka – a ta největší ze všech. Moskevská federální banka.

A právě na ústředí Moskevské federální se první týden v prosinci obrátil Jason Monk. Vládla tu bezpečnostní opatření jako ve Fort Knoxu.

Protože šlo o holý život, ředitelé největších bank měli ochranky, proti kterým by stráž amerického prezidenta vypadala, jako když si kluci hrají. Tři z ředitelů už dávno odsunuli rodiny do Londýna, Paříže a Vídně a sami se odebrali soukromými letadly do Moskvy. Jakmile byli v Rusku, jejich ochránci se počítali na stovky. K ochraně všech poboček jich byly potřeba další tisícovky. Dobýt se osobního rozhovoru s ředitelem Moskevské federální, a to bez ohlášení několik dní předem, na poslední chvíli, to bylo neslýchané. Ale Monkovi se to podařilo. Měl s sebou totiž cosi, co nebylo neslýchané o nic méně. Když jej v přízemí prohledali a prozkoumali i aktovku, dovolili mu jít v doprovodu strážných do další recepce, tentokrát tři patra pod soukromým apartmá pana ředitele. Mladý a chytrý Rus mluvící dokonalou angličtinou si prohlédl dopis, který mu Monk podal. Potom jej požádal, ať počká, a zmizel za dřevnými dveřmi, které se otevíraly jen na kartu s kódem. Minuty plynuly a Monka pořád hlídali dva strážní. K údivu recepční sedící za přepážkou se osobní asistent vrátil a vyzval Monka, aby šel za ním. Za dveřmi je znovu prošacovali a obratný ruský mladíček se omluvil za to, že na něj použijí i elektronický skener.

„Chápu,“ řekl Monk. „Časy jsou zlé.“

O dvě poschodí výš jej zavedli do dalšího předpokoje a potom jej uvedli do kanceláře Leonida Grigorjeviče Bernštejna.

Dopis, který Monk přivezl s sebou, byl na podložce ležící na stole. Bankéř byl malý, podsaditý, měl zcuchané bílé vlasy, pichlavé a pátravé oči a skvěle střižený popelavě šedý oblek ze Savile Row. Vstal a napřáhl ruku. Potom Monkovi pokynul, ať se posadí do křesla. Monk si všiml, že šikovný mladý muž se usadil v rohu místnosti a nechybí mu nic – ani boule v podpaží. Možná studoval na Oxfordu, ale Bernštejn si asi dal práci, aby ho prohnal i výcvikovým střediskem v Quantiku.

Bankéř ukázal na dopis. „Tak jak je v Londýně? Právě jste přijel, pane Monku?“

„Jsem tu už několik dní,“ řekl Monk.

Dopis byl napsán na nesmírně drahém ručním papíře smetanové barvy a nahoře nesl znak skládající se z pěti sešikmených šípů upomínajících na pět synů Mayera Amschela Rothschilda z Frankfurtu. Byl to naprosto pravý dopisní papír. Jen podpis sira Evelyna de Rothschild docela dole byl falešný. Ale najděte bankéře, který nepřijme vyslance přicházejícího osobně od ředitele firmy N. M. Rothschild a synové, sídlící na St Swithin’s Lane v londýnské City.

„Má se sir Evelyn dobře?“ zeptal se Bernštejn. Monk přešel do ruštiny. „Pokud vím, tak ano,“ řekl, „ale tenhle dopis nepodepsal.“ Za sebou uslyšel zašustění. „Přesto bych vám byl vděčen, kdyby mě váš mladý přítel nestřelil do zad. Nemám neprůstřelnou vestu a rád bych zůstal naživu. Kromě toho s sebou nemám nic nebezpečného a nepřišel jsem s úmyslem vám ublížit.“

„Kvůli čemu jste tedy přišel?“

Monk začal vysvětlovat události od patnáctého července.

„Kecy,“ řekl Bernštejn nakonec, „a horší kecy jsem snad jaktěživ neslyšel. Komarova znám. To je můj byznys, o každém vědět všechno. Na můj vkus je až moc vpravo, ale jestli si myslíte, že nadávání na Židy je v Rusku něco nového, tak o téhle zemi nic nevíte. Dělají to všichni – ale všichni potřebují banky.“

„Nadávky jsou jedna věc, pane Bernštejne. Ale to, co jsem přinesl v téhle aktovce, slibuje mnohem víc než urážky.“ Bernštejn se na něj dlouho, upřeně a zkoumavě díval.

„Vy máte ten manifest s sebou?“

„Ano.“

„Kdyby Komarov a jeho zabijáci věděli, že jste tady, co by udělali?“

„Zabili by mě. Jeho lidé jsou už ostatně v celém městě a hledají mě.“

„Máte pevné nervy.“

„Souhlasil jsem, že tuhle práci odvedu. Když jsem si manifest přečetl, přišlo mi, že je to potřeba.“ Bernštejn napřáhl ruku. „Ukažte mi teda ten manifest, když myslíte, že je to tak důležité.“

Monk mu nejdřív dal prověřovací dokument. Bankéř byl zvyklý číst velmi rychle důležité materiály. Za deset minut to zvládl.

„Takže tři muži?“

„Starý uklizeč, tajemník Akopov, který byl dost velký blázen, aby to nechal ležet na stole, a Jefferson, novinář, o kterém se Komarov mylně domníval, že to četl.“ Bernštejn stiskl tlačítko na stole.

„Ludmilo, nahoďte mi výstřižkovou službu. Podívejte se na konec července a začátek srpna. Zjistěte, jestli místní noviny napsaly něco o Rusovi jménem Akopov a o anglickém novináři jménem Jefferson. U toho prvního jména se pokuste najít i nekrology.“

A díval se na obrazovku zapuštěnou do stolu, dokud se tam neobjevil obraz nalezených mikrofiší. Potom zavrčel. „Máte pravdu, jsou po smrti. A vy budete taky, pane Monku, jestli vás chytnou.“

„Dovoluji si doufat, že mě nechytnou.“

„Dobrá, když vy osobně jste se odvážil toho rizika, podívám se, jaké úmysly s námi má pan Komarov.“ Znovu natáhl ruku přes stůl. Monk mu dal tenkou černou složku. Bernštejn se dal do čtení. Jednu stranu přečetl několikrát, šmejdil očima nahoru dolů, vracel se k textu. Ani od papíru nevzhlédl a řekl: „Iljo, běž pryč. To je v pořádku, chlapče, jen jdi.“

Monk uslyšel, jak se zavřely za asistentem dveře. Bankéř vzhlédl a zadíval se na Monka. „To nemůže myslet vážně.“

„Myslíte naprosté vyhlazení? Už se o to pokoušeli jiní, pane.“

„V Rusku je milion Židů, pane Monku.“

„Vím. Deseti procentům se má povolit odjet.“ Bernštejn vstal a došel k oknu, z něhož byl výhled přes moře moskevských střech. Sklo bylo lehce zabarvené do zelena; bylo deset čísel silné a zastavilo by i protitankovou řízenou střelu.

„To nemůže myslet vážně.“

„Jsme přesvědčeni, že ano.“

„Kdo my?“

„Lidé, kteří mě poslali; mocní, vlivní lidé. Toho člověka se ale obávají.“

„Jste Žid, pane Monku?“

„Ne, pane.“

„To máte štěstí. Vyhraje volby, že? Podle odhadů se už nedá zastavit.“

„To se může změnit. Včera ho napadl generál Níkolajev. To by mohlo zabrat. Doufám, že svou roli sehraje i pravoslavná církev. Snad ho dokážeme zastavit.“

„Církev… ha. Žádný velký přítel Židů, pane Monku.“

„Jistě, ale on má plány i pro ně.“

„Takže vy chcete vytvořit spojenectví?“

„Něco takového. Církev, armáda, banky, menšiny. Každá pomoc je dobrá, třeba i malá. Četl jste projevy toho potulného kazatele? Co volá po návratu cara?“

„Ano. Podle mne je to bláznovství. Ale lepší car než nějaký nácek. Co ode mě potřebujete, pane Monku?“

„Já? Nic. To vy máte na výběr. Jste předsedou bankovního konsorcia, které ovládá dva nezávislé televizní programy. Máte na letišti Grummana?“

„Ano.“

„Do Kyjeva je to jen dvě hodiny letu.“

„Proč do Kyjeva?“

„Můžete navštívit Babij jar.“

Leonid Bernštejn se rychle otočil od okna. „Můžete odejít, pane Monku.“

Monk shrábl ze stolu své dvě složky a vložil je do hubené kožené aktovky, ve které je přinesl. Věděl, že zašel příliš daleko. Babij jar je soutěska kousek za Kyjevem. Mezi lety 1941 a 1943 tu Němci kulomety postříleli sto tisíc civilistů tak, aby jejich mrtvoly napadaly dolů. Byli mezi nimi i komisaři a komunističtí funkcionáři, ale devadesát pět procent tvořili ukrajinští Židé. Monk se už natahoval po klice, když Leonid Bernštejn znovu promluvil.

„Vy jste tam byl, pane Monku?“

„Ne, pane.“

„A co jste o tom slyšel?“

„Slyšel jsem, že je to smutné místo.“

„Já jsem Babij jar navštívil. Je to příšerné místo. Pěkný den, pane Monku.“..

Kancelář pana doktora Lancelota Probyna v Heraldickém ústavu na Victoria Street byla malá a přeplněná. Všechen vodorovný prostor, do posledního místečka, se ztrácel pod horami papíru, který působil dojmem naprostého nepořádku, ale genealog se v něm zřejmě vyznal.

Doktor Probyn uvedl sira Nigela Irvina dovnitř, smetl na zem celý rod Grimaldiů a tím uvolnil křeslo pro potřeby svého návštěvníka.

„Tak jak se má naše následnictví?“ zeptal se Irvine.

„To romanovské? Nijak zvláštně. Jak jsem předpokládal. Je jeden, který by mohl uplatňovat nárok, ale nechce, jiný, který by zase moc chtěl, ale nemá téměř šanci, a ještě jeden v Americe, který se k tomu nevyjádřil, ale tak či onak taky nemá šanci.“

„Tak takhle zlé to je?“ řekl Irvine. Doktor Probyn zamrkal a vyskočil. Byl ve svém živlu, ve svém světě skládajícím se z krevních svazků, sňatků mezi příslušníky různých rodů a podivných zákonů.

„Začneme podvodníky,“ řekl. „Pamatujete si na Annu Andersenovou? Tu, jak celý život tvrdila, že je velkokněžna Anastasija, která přežila masakr v Jekatěrinburgu? Samé lži. Teď je po smrti a testy DNA prokázaly, že byla podvodnice.

A před pár lety zemřel v Madridu jiný podvodník, samozvaný velkovévoda Alexej. Vyklubal se z něj šejdíř z Lucemburska. Zbývají tři, o kterých se občas píše, většinou nepřesně. Slyšel jste někdy o knížeti Grigorijovi?“

„Bohužel neslyšel, pane doktore.“

„To nevadí. To je mladík, kterého roky a roky vláčela po celé Evropě a po Rusku jeho pekelně ctižádostivá matka, velkokněžna Marija, dcera zesnulého velkoknížete Vladimíra.

Sám Vladimír by jako prapravnuk vládnoucího císaře nárok měl, i když bídný, protože jeho matka nepatřila v době, kdy se narodil, k pravoslavné církvi. Což je jedna z podmínek.

A stejně si nemohla jeho dcera Marija činit nároky na následovnictví po něm, i když on sám pořád tvrdil, že ano. Pavlův zákon, víme?“

„A ten říká…“

„Zavedl ho Pavel I. Kromě naprosto výjimečných okolností je následnictví možné pouze v mužské linii. Dcery se nepočítají. Velmi sexistické, že, ale tak to prostě bylo a je. Takže Marija není ve skutečnosti žádná velkovévodkyně, ale princezna, a její syn Grigorij nemá nárok. Pavlův zákon totiž také stanovuje, že se nepočítají ani synové dcer.“

„Takže ti dva jen pokoušejí štěstí?“

„Přesně. Jsou velmi ctižádostiví, ale skutečný nárok nemají.“

„A nezmiňoval jste se o někom v Americe, pane doktore?“

„To už je dneska stará záležitost. Před revolucí měl Mikuláš II. strýce, kterému se říkalo velkokníže Pavel. Byl to nejmladší bratr jeho otce.

Pak přišli bolševici a zavraždili cara, jeho bratra i strýčka Pavla. Ale Pavel měl syna, carova bratrance. Tenhle divoký mladík, velkokníže Dmitrij, se naštěstí zamotal do Rasputinovy vraždy. A když udeřili bolševici, byl kvůli tomu ve vyhnanství na Sibiři. To mu zachránilo život. Odletěl přes Šanghaj a skončil v Americe.“

„O tom jsem jaktěživ neslyšel,“ řekl Irvine. „Pokračuj-te.“

„Takže. Dmitrij přežil, oženil se a měl syna, Pavla, který jako major bojoval v Koreji. Ten se taky oženil a měl dva syny.“

„To mi připadá jako naprosto pevná mužská linie. Chcete mi říct, že tím pravým carem by mohl být Američan?“ chtěl vědět Irvine.

„Jsou lidi, kteří si to myslí, ale je to sebeklam,“ řekl Probyn. „Víte, Dmitrij si vzal neurozenou Američanku, a jeho syn Pavel jakbysmet. Podle zákona 188, zákona o říšské šlechtě, si nemůžete vzít někoho, kdo vám není roven rodem, a čekat, že potomstvo bude dědit titul. Tenhle zákon byl později poněkud zmírněn, ale zmírnění neplatí pro velkoknížecí rody. Dmitrijovo manželství bylo tudíž morganatické. O následnictví se nemohl ucházet ani jeho syn, ten, co bojoval v korejské válce, natož pak ti dva vnuci z dalšího manželství s neurozenou ženou.“

„Takže jsou z kola ven.“

„Obávám se, že ano. Ostatně… ne že by sami projevovali nějaký zájem. Mám dojem, že žijí na Floridě.“

„Kdo zbývá?“

„Poslední – ale zato s nejsilnějším příbuzenským nárokem. Kníže Semjon Romanov.“

„Je příbuzný se zavražděným carem? Žádné dcery, žádné neurozené manželky?“ zeptal se Irvine.

„Tak tak, ale je to trochu zaprášené. Budete muset držet v hlavě hned čtyři cary. Mikuláš II. vládl po svém otci Alexandru III. Ten nastoupil na trůn zase po svém otci Alexandru II., jehož otcem byl Mikuláš I. A tenhle Mikuláš I. měl ještě mladšího syna, velkoknížete Mikuláše, který se přirozeně nikdy nestal carem. Měl syna Petra, ten měl syna Kyrila – a jeho synem je Semjon.“

„Takže od zavražděného cara se musíme vrátit o tři generace, k pradědovi, a přes jeho mladšího syna se zase přes čtyři generace zpátky dostaneme k Semjonovi.“

„Přesně tak.“

„To mi připadá natažené jako guma od trenýrek, pane doktore.“

„Ano, je to kus cesty, ale tak to v genealogických stromech někdy vypadá. Mechanicky vzato je Semjon nejbližším pokrevním příbuzným. Ale to je akademická otázka. Jsou tu praktické problémy.“

„Například?“

„Především je mu přes sedmdesát. Takže i kdyby si ho posadili na trůn, dlouho by jim nevydržel. Za druhé nemá děti, takže by s ním rod vymřel a Rusko by se ocitlo zase tam, kde bylo. Za třetí mnohokrát prohlásil, že nemá o trůn zájem a že by jej odmítl, i kdyby mu byl nabídnut.“

„To není zrovna povzbudivé,“ uznal sir Nigel.

„A to tu jsou i horší věci. Odjakživa to byl pořádný flamendr, zajímal se o rychlá auta a oddával se na Riviéře radovánkám s mladými ženami, většinou služebnými. Výsledkem těchhle jeho zvyků byla tři rozvedená manželství. A nakonec to úplně nejhorší: slyšel jsem řeči o tom, že podvádí při backgammonu.“

„Dobrý bože.“ Sir Nigel to nehrál; opravdu ho to šokovalo. Souložit se služkami, no prosím, to se dá přehlédnout, ale podvádět při backgammonu…

„Kde žije?“

„Má v Normandii statek s jabloňovými sady. Vyrábí si calvados.“

Sir Nigel chvilku přemýšlel. Doktor Probyn jej povzbudivě pozoroval.

„A kdyby Semjon veřejně prohlásil, že se vzdává jakýchkoli nároků na trůn, platilo by to z právního hlediska jako zřeknutí se následnictví?“

Doktor Probyn nafoukl tváře a vypustil vzduch. „Řekl bych, že ano. Pokud by ovšem k restauraci nedošlo skutečně. Pak by mohl změnit názor. No jen pomyslete na ta všechna rychlá auta a služtičky.“

„A když tedy vynecháme Semjona, jak to vypadá? Jaké jsou perspektivy, jak říkávají naši američtí přátelé?“

„Můj milý, ty vaše perspektivy jsou víc než prosté. Ruský lid si může jednoduše vybrat jako příštího monarchu toho, kdo se mu bude líbit.“

„Jsou nějaké precedenty? Myslím pozvat si na trůn cizince?“

„Kolik hrdlo ráčí. Děje se to dnes a znovu. Dokonce i my Angličané jsme to provedli třikrát. Když Alžběta I. zemřela svobodná, ne-li panna, pozvali jsme ze Skotska Jakuba VI., ze kterého se tudíž stal Jakub I. Anglický. O tři krále později jsme vyhnali Jakuba II. a pozvali jsme si na trůn Holanďana Viléma Oranžského. A když zemřela bez potomstva královna Anna, poslalo se do Hannoveru pro Jiřího, z nějž pak byl Jiří I. A ten prosím neuměl kloudného slova anglicky.“

„A Evropané na kontinentě to dělají taky?“

„Jistě. Řekové to udělali dvakrát. V roce 1833, když si na Turcích vybojovali svobodu, si pozvali jako řeckého krále Otu Bavorského. Ten za moc nestál, tak ho v roce 1862 sesadili a požádali v Dánsku o prince Viléma. Stal se zněj Jiří I. Potom v roce 1924 vyhlásili republiku, v roce 1935 restaurovali monarchii a v roce 1973 ji zas zrušili. Nějak se pořád nemůžou rozhodnout. Švédům došly zásoby před pár stovkami let. Rozhlédli se a nakonec si pozvali Napoleonova generála Bernadotta, aby se stal jejich králem. Vyšlo to náramně; jeho potomci stále sedí na trůně.

A nakonec princ Karel Dánský. Toho v roce 1905 požádali, aby se stal jako Haakon VII. norským králem. I jeho potomci stále vládnou. Když máte prázdný trůn a potřebujete monarchu, někdy je dobře nechat místní zásoby stranou a vybrat si kvalitní zboží v cizině.“

Sir Nigel už zase mlčel a usilovně přemítal. Doktor Probyn jej začínal podezřívat, že jeho pátrání nebude tak docela akademické.

„Můžu se vás na něco zeptat?“ řekl heraldik po chvíli.

„Ovšem.“

„Kdyby Rusko někdy vážně uvažovalo o restauraci monarchie, jak by zareagovala Amerika? Chci říct… je to přece jediná supervelmoc, která zbyla. To oni tahají za provázky.“

„Američané jsou tradičně protimonarchističtí,“ uznal Irvine, „ale taky nejsou hloupí. V roce 1918 hrála Amerika klíčovou roli ve vyhnání německého císaře. To vedlo k vakuu a chaosu výmarské republiky, a právě do tohoto vzduchoprázdna vstoupil se známými výsledky Hitler. A v roce 1945 strýček Sam záměrně neukončil vládu císařské rodiny v Japonsku. Výsledek? Japonsko je padesát let nejstabilnější zemí v Asii, antikomunistické – a je přítelem Ameriky. Podle mě Washington usoudí, že pokud se Rusové rozhodli jít touhle cestou, je to jejich věc.“

„Ale volit bude muset celý ruský lid, ne? To znamená plebiscit.“

Sir Nigel přikývl. „Ano, myslím, že to by bylo potřeba. Samotná Duma by nestačila. To by přineslo příliš mnoho možných podezření o korupci. Mělo by to být rozhodnutí celého národa.“

„Tak koho ale máte v merku?“

„To je ten problém, pane doktore. Nikoho. Podle toho, co jste mi řekl… playboy nebo kluk, který se všude potuluje a škemrá o trůn, to by nebylo k ničemu. Víte co, povíme si, jaké vlastnosti by znovunastolený car musel mít. Co vy na to?“

Heraldikovi se zaleskla očička. „Je to mnohem zábavnější než práce, kterou dělám obyčejně. Začneme věkem?“

„Mezi čtyřiceti a šedesáti, co říkáte? Tohle není práce pro teenagera ani pro seniláka. Dospělý, ale ne přestárlý. Co dál?“

„Měl by to být princ z vládnoucího rodu, a podle toho by taky měl vypadat a chovat se,“ řekl Probyn.“

Evropského rodu?“

„Bez nejmenších pochyb. Nepočítejte s tím, že by Rusové přijali někoho z Afriky, Arábie nebo Asie.“

„To ne. Takže běloch, pane doktore.“

„Musí mít žijícího legitimního syna. A oba musejí patřit nebo přestoupit k pravoslavné církvi.“

„To se dá zvládnout.“

„Ale má to veliký háček,“ řekl Probyn. „Je nutné, aby matka v době, kdy se jí narodil, byla příslušnicí pravoslavné církve.“

„Dobře. Ještě něco?“

„Královská krev ze stran obou rodičů, pokud možno aspoň z jedné strany ruská…“

„A taky musí být – nebo někdy musel být – důstojníkem. Podpora od důstojnického sboru ruské armády bude životně důležitá. Nevím nevím, co by řekli účetnímu.“

„A ještě jste zapomněl na jednu věc,“ dodal Probyn. „Musí plynule mluvit rusky. Jiří I., když přijel, mluvil jen německy, a Bernadotte zas jen francouzsky. Ale jejich dny jsou pryč. Dneska se monarcha musí obracet k národu. Rusové by neposlouchali řeči třeba v italštině.“

Sir Nigel Irvine vstal a z náprsní kapsy vytáhl papírek.

Byl to šek – a štědrý.

„Olála, to je víc než milé,“ řekl heraldik.

„Soudím, že váš ústav má jisté finanční meze, milý pane doktore. Poslyšte, můžu vás požádat o jednu laskavost?“

„Jestli to bude v mých silách…“

„Porozhlédněte se po někom. Proberte všechny vládnoucí rody v Evropě. Zkuste najít muže, který by odpovídal všem těmhle požadavkům.“

Osm kilometrů severně od Kremlu, v předměstí jménem Kašenkin luh, je televizní komplex, odkud se vysí-lají všechny programy do celého Ruska.

Po obou stranách bulváru akademika Koroljova jsou různá domácí televizní studia a Mezinárodní televizní středisko. Tři sta metrů dál propichuje nebe jehla Ostankinské televizní věže, jejíž vrchol je nejvyšším bodem v hlavním městě.

Odsud vysílá státní televize, kterou víceméně vždy má v rukou vláda, ale i dvě nezávislé, komerční stanice, které si na sebe vydělávají reklamou. Všechno ve stejných budovách – jen v jiných patrech.

Boris Kuzněcov vystoupil z jednoho z mercedesů UVS s řidičem. Nesl s sebou nesmírně působivé filmové zpracování velkého mítinku ve Vladimíru, kde včera vystoupil Igor Komarov.

Mladý a geniální režisér Litvinov se tentokrát při režii i při střihu překonal. Komarov před jásajícím davem zatratil potulného kazatele, který volá po návratu cara, a s jen mírně skrytým sarkasmem, jakoby s lítostí, promluvil i o obviněních, která vznesl starý generál.

„Lidé včerejška mají včerejší naděje,“ hřímal ke svým příznivcům, „ale my, přátelé, vy a já, musíme myslet na zítřek, protože zítřek patří nám.“

Na shromáždění bylo pět tisíc lidí, ale díky Litvinovově obratné kameře to vypadalo jako třikrát tolik. A když se záznam dostane k celému národu, třeba i za strašlivou sumu, bude-li nutné koupit si celou hodinu za reklamní taxy, zapůsobí ne na pět tisíc, ale na padesát milionů Rusů. Na třetinu národa.

Kuzněcova uvedli přímo do kanceláře programového šéfa větší ze dvou komerčních stanic, muže, kterého považoval za svého přítele a o němž věděl, že podporuje Igora Komarova a UVS. Položil kazetu před Antona Gurova na stůl.

„Je to báječné,“ řekl nadšeně. „Byl jsem tam. Bude se ti to líbit.“

Gurov si nervózně hrál s perem.

„A mám pro tebe ještě lepší zprávu. Velká smlouva, prachy přímo na dřevo. Prezident Komarov chce mluvit k národu každý večer ode dneška až do voleb. Uvaž to, Antone, největší obchodní smlouva, jakou tahle stanice kdy podepsala. A něco i pro tebe, co?“

„Borisi, jsem rád, že jsi přišel osobně. Mám strach, že se něco děje.“

„Ale ne, zase nějaká technická věc? To se toho nikdy nezbavíte?“

„Ne, ne tak docela technická. Podívej… ty přece víš, že ze všech sil podporuju prezidenta Komarova, viď?“ Gurov jako zkušený televizní pracovník přirozeně dobře věděl, jakou roli hraje účast televize, nejpřesvědčivějšího média ve všech moderních společnostech, v době příprav na volby.

Už jen Británie a BBC se pokoušejí na státních programech o nestranné zpravodajské krytí politických událostí. V ostatních zemích západní i východní Evropy používají stávající vlády státní televizi k tomu, aby podporovala nynější režim – a dělají to už celá léta. I ruská státní televize hojně referovala o kampani dočasného prezidenta Ivana Markova a o samotné existenci druhých dvou kandidátů se zmiňovala jen málo, v suchých zpravodajských vstupech.

Těmi druhými dvěma kandidáty – ti drobnější už cestou odpadli – byli Gennadij Zjuganov za neokomunisty a Igor Komarov za Unii vlasteneckých sil.

První jmenovaný měl očividně problémy se sháněním peněz na kampaň; zato ten druhý jako by se v nich přímo koupal. Komarov měl takové prostředky, že si mohl doslova kupovat reklamu po americkém způsobu, po celých hodinách vysílacího času na dvou komerčních stanicích. A tím, že si čas přímo kupoval, si zároveň zajišťoval, že ho nikdo nebude stříhat, usekávat a cenzurovat. Gurov už dávno spokojeně dodával nejsledovanější vysílací časy, ve kterých se pak objevovaly působivé záběry Komarovových proslovů a mítinků. Nebyl žádný hlupák a uvědomoval si, že pokud Komarov zvítězí, bude to ve státní televizi lítat. Spousta bafuňářů bude muset odejít, na to Komarov dohlédne. A pro ty, kdo stáli na správném místě, budou přeložení a povýšení.

Kuzněcov na něj udiveně zíral. Něco se zase kazí.

„Borisi, došlo ke změně firemní strategie. Ve správní radě. Já s tím nic nemám, chápej. Já jsem jenom jejich podržtaška. Stalo se to vysoko a vysoko nade mnou, až někde ve stratosféře.“

„Jaká změna strategie, Antone? O čem to mluvíš?“

Gurov se nervózně zavrtěl a znovu proklel ředitele, který mu tohle hodil na krk.

„Asi víš, Borisi, že jako všechny velké podniky visíme hrozně na bankách. A když dojde na lámání chleba, mají hodně velké slovo. Rozhodují o všem. Normálně nás nechávají na pokoji. Obrat je slušný. Ale… teď řekli, že se asi chtějí stáhnout.“

Kuzněcov se zatvářil vyděšeně. „To je mi líto, Antone. Musí to pro tebe být hrozné.“

„Ne tak docela pro mě, Borisi.“

„Ale jistě, jestli je na tom firma špatně a jde to s ní z kopce, tak…“

„No, abych pravdu řekl, s něčím takovým nepřišli. Televize přežije, ale jen za určité podmínky.“

„Za jaké?“

„Kamaráde, já s tím opravdu nemám nic společného. Kdyby šlo jen o mě, byl by Komarov na obrazovce třeba čtyřiadvacet hodin denně, ale…“

„Ale co? Tak už to vybal.“

„Už nebudeme vysílat žádné záznamy z Komarovových projevů a mítinků. Je to rozkaz.“

Kuzněcov vyskočil a zrudl ve tváři jako pivoňka. „Ty ses zbláznil, do háje. My si ten čas kupujeme. Platíme za něj. Tohle je komerční televize. Nemůžete odmítnout naše peníze.“

„Jak to tak vypadá, můžeme.“

„Ale tahle objednávka je placená zálohově.“

„Prý už peníze vrátili.“

„Tak jdu vedle. Nejste jediná komerční televize v tomhle městě. Vždycky jsem dával přednost tobě, Antone. Tak s tím teď bude konec, no.“

„Borisi, ta druhá patří stejným bankám.“

Kuzněcov se zase posadil. Třásly se mu nohy. „Co se to děje, sakra?“

„Já nevím, Borisi, prostě někdo zasáhl. Nevím o nic víc než ty. Poslali nám to včera ze správní rady. Buď se příštích třicet dní přestane Komarov objevovat na obrazovce, nebo nás banka zničí.“

Kuzněcov na něj jen zíral. „To je najednou spousta vysílacího času. Co budete místo toho vysílat? Armádní soubor písní a tanců nebo co?“

„No, to je další zvláštní věc. Stanice bude vysílat přenosy ze shromáždění toho kněze.“

„Jakého kněze?“

„Ale však víš, toho kazatele. Co pořád říká, aby se lidi obrátili k Bohu.“

„A k carovi,“ ucedil Kuzněcov.

„Jo, to je on.“

„Otec Grigorij.“

„Přesně ten. Sám tomu nerozumím, ale…“

„Ty ses zbláznil. Ten přece nemá ani na nové boty!“

„No právě. Jak to tak vypadá, už jsme dostali zaplaceno. Takže bude ve zprávách a ve zvláštních relacích. Má rozpis vysílacích časů jako dělo. Chceš ho vidět?“

„Ne, sakra, strč si ten svůj zasranej rozpis…“ A Kuzněcov se vyřítil ven z kanceláře. Neměl ponětí, jak předstoupí před tvář své modly s takovouhle novinou. Zato se mu vyjasnilo, co se týče podezření, které nosil v hlavě už tři týdny. Teď z něj byla naprostá jistota. Když říkal Komarovovi a Grišinovi o tiskárně a o starém generálovi, vyměňovali si tak zvláštní pohledy… Vědí něco, co on neví. Ale jednu věc tedy ví určitě: něco se pokazilo. A katastrofálně.

Téhož večera, ale na druhém konci Evropy, vyrušili sira Nigela Irvina od večeře. Vrchní v klubu mu přinesl telefon.

„Pan doktor Probyn, sire Nigele.“

Heraldik asi zůstal v kanceláři přes čas – a teď se ze druhého konce drátu ozval jeho cvrlikavý hlas. „Myslím, že toho člověka pro vás mám.“

„Co takhle ve vaší kanceláři zítra v deset? Skvělé.“

Sir Nigel vrátil předklánějícímu se vrchnímu telefon. „Trubshawe, myslím, že tohle si zaslouží portské. Přineste nejlepší, co v klubu máme, buďte tak laskav.“

ŠESTNÁCTÁ KAPITOLA

Řízení milice je v Rusku záležitostí ministerstva vnitra, MVD.

Jako většina policejních sil na celém světě se ruská milice dělí na dvě hlavní části: na federální a na místní, regionální.

Regionům se říká oblasti. Nejrozsáhlejší ze všech je Moskevská oblast, do které patří celé hlavní město a důkladný kus okolí. Asi jako kdybyste ke Columbijskému distriktu připojili ještě třetinu Virginie a Marylandu. Moskva je tudíž sídlem jak federální, tak moskevské milice, i když tyto dvě organizace najdete ve dvou různých budovách. Na rozdíl od toho, jak se věci mají v západních politických systémech, má ruské ministerstvo vnitra k ruce vlastní armádu – jednotky MVD mají sto třicet tisíc těžce vyzbrojených vojáků, téměř tolik, co skutečná armáda řízená ministerstvem obrany.

Krátce po pádu komunismu začalo být zhoubné bujení organizovaného zločinu tak jasně viditelné, tak všepronikající a tak skandální, že Boris Jelcin byl nucen přikázat, aby při federální milici a při milici Moskevské oblasti vznikly hned tři celé divize pověřené bojem proti šíření mafie.

Federální se měli postavit zločinu v celé zemi, ale mafie, především ta působící v legální ekonomice, byla tak koncentrována v Moskvě, že GUVD, moskevské Oddělení pro boj s organizovaným zločinem, muselo být skoro tak velké jako jeho federální protějšek.

GUVD dosáhlo jen skromných úspěchů, dokud se v polovině devadesátých let velitelem sboru vysokých důstojníků, který je řídil, nestal generál milice Valentin Petrovskij. Byl do hlavního města povolán zvenčí, z průmyslového Nižního Novgorodu, kde si získal pověst nepodplatitelného a tvrdého muže. Stejně jako Elliot Ness – a také on vstoupil do situace podobající se Chicagu za Al Caponeho dob.

Na rozdíl od vůdce Nedotknutelných ale měl o hodně větší palebnou sílu a nemusel se tolik ohlížet na občanská práva.

Vládu zahájil vyhozením tuctu vysokých důstojníků, o nichž prohlásil, že měli „příliš těsné styky“ s dotyčným organizovaným zločinem.

„Příliš těsné styky!“ zařval spojovací důstojník FBI na americké ambasádě, když se to dozvěděl. „Ti si k nim chodili pro prachy dvakrát týdně, sakra!“

Potom Petrovskij podnikl sérii tajných testů, jejichž účelem bylo zjistit, jestli někteří z jeho výše postavených vyšetřovatelů vezmou úplatek. Ti, kdo poslali provokatéry i s nabídkou kamsi, byli povýšeni a dostali dobře placená místa. Když měl generál k dispozici spolehlivý tým, vyhlásil organizovanému zločinu válku. Jeho protigangové brigády se podsvětí obávalo víc než kdykoli předtím. Získala si přezdívku Molotok, Kladivo.

Ale jako každý poctivý polda to nemohl dotáhnout do konce. Rakovina byla prorostlá příliš hluboko. Organizovaný zločin měl přátele na vysokých místech. Až příliš mnoho gangsterů chodilo k soudu a ven zase vycházelo s úsměvem na rtech.

Petrovskij na to zareagoval tak, že si jeho lidé přestali dělat starosti s braním zajatců. Jak federální, tak městská protigangová brigáda neměla jen detektivy, ale i ozbrojené jednotky. Těm federálním se říkalo OMON, Petrovského jednotky rychlého nasazení měly zkratku SOBR. Ze začátku vedl Petrovskij razie osobně, a bez varování, aby předešel únikům informací. Pokud se překvapení gangsteři v klidu vzdali, mohli se dočkat procesu; pokud se jeden jediný pokusil sáhnout do podpaží, zničit důkazy nebo utéct, Petrovskij si jen počkal, až bude po všem, pak řekl: „Tak tak,“ a poručil, ať přinesou tělesné vaky na mrtvoly.

V roce 1988 pochopil, že zdaleka největší a zřejmě i nejnenapadnutelnější mafiánskou skupinou je moskevský gang Dolgorukij, který ovládá většinu Ruska až k Uralu, je neskutečně bohatý – a za peníze si kupuje obrovský vliv. V zimě 1999 to už byly tři roky, co vedl nesmiřitelnou válku s Dolgorukým – a tahle mafie jej za to nenáviděla.

Umar Gunajev řekl hned při první schůzce Jasonu Monkovi, že v Rusku není potřeba falšovat doklady; dají se koupit rovnou pravé. Začátkem prosince se Monk rozhodl vyzkoušet, nakolik je to pravda.

Měl v úmyslu už po čtvrté dosáhnout osobního setkání s vlivným Rusem tak, že se vydává za někoho, kým není. Jenže padělaný dopis od metropolity Anthonyho pocházel opravdu z Londýna. Zrovna tak dopis, který údajně napsali u Rothschildů. A generál Nikolajev se ani po žádných papírech neptal; stačila mu uniforma důstojníka generálního štábu. Jenže generálu Petrovskému neustále hrozilo, že se ho pokusí někdo zabít, a tak jej ve dne v noci střežili. Monk se nikdy nezeptal, kde je Čečen sehnal. Ale vypadaly dobře. Na fotografii byl Monk i se svými nakrátko ostříhanými blond vlasy a pod tím se psalo, že je plukovníkem milice a pracuje v kanceláři prvního náměstka ředitele oddělení pro boj s organizovaným zločinem při federálním ministerstvu vnitra. Znamenalo to, že Petrovskij jej nemusí osobně znát, ale přesto jej může brát jako kolegu.

Jednou z věcí, které se ani po pádu komunismu nezměnily, byl ruský zvyk ubytovávat vedoucí pracovníky stejné profese v jedněch a týchž obytných blocích. Zatímco na Západě politici, státní úředníci a důstojníci obvykle bydlí v domech někde na předměstí, v Moskvě mají sklon uhnizďovat se ve státem placených bytových komplexech. Je to hlavně proto, že postkomunistický stát tyhle obytné bloky prostě zdědil po starém ústředním výboru a udělal z nich rezidence pro státní zaměstnance. Hodně z nich najdete dodnes na severní straně Kutuzovova prospektu, kde kdysi bydleli i Brežněv a většina politbyra. A Petrovskij tu žil také, v předposledním patře, a s ním v domě bydlel i tucet jiných policejních důstojníků. To, že je všechny nacpali do jediné budovy, mělo nakonec aspoň jednu výhodu. Obyčejní občané by se ze všech těch bezpečnostních opatření zbláznili; policejní generalita dokonale chápala, proč a na to je.

Monk sem večer dojel v nefalšované tmavé policejní čajce, kterou si Gunajev nějak zázračně opatřil nebo „vypůjčil“. Auto zastavilo u závory před dvorem bloku. Jeden omonovec pokývl, ať spustí okno, druhý ho kryl se samopalem.

Monk mu dal papíry, řekl mu, kam jde, a zadržel dech. Strážný si průkaz prohlédl, potom odešel do budky a zavolal si. Za chvilku se vrátil.

„Generál Petrovskij chce vědět, v jaké záležitosti za ním jdete.“

„Řekněte generálovi, že mám nějaké materiály od generála Čebotarjova a že je to velmi naléhavé,“ řekl Monk. Jmenoval muže, který měl skutečně být jeho nadřízeným. Omonovec se vrátil k telefonu. Potom kolegovi kývl a závora šla nahoru. Monk zaparkoval a vešel do budovy. V recepci v přízemí byl další strážný, který mu jen kývl, ať jde dál, další dva čekali za dveřmi výtahu v osmém. Ti ho prohledali, podívali se mu do aktovky a prohlédli si jeho doklady. Potom jeden z nich promluvil do domovního telefonu. Za vteřinku se dveře otevřely. Monk věděl, že si jej už prohlédli kukátkem. Sluha v bílém saku vypadal na to, že kdyby bylo potřeba, zvládne toho víc než jen domácnost, ale kromě něj tu byla už jen pravá rodinná atmosféra. Z obýváku vyběhlo děvčátko, podívalo se na Monka a řeklo: „To je moje panenka.“ Natáhlo ruku s panenkou v pyžamu a se lněnými vlasy.

Monk se usmál. „Ta je moc hezká. Jak se jmenuješ?“

„Taťána.“

Objevila se žena blížící se ke čtyřicítce, omluvně se usmála a odehnala dítě pryč. A za ní se vynořil muž v košili, utírající si koutky úst, jako kterýkoli občánek vyrušený od večeře.

„Plukovník Sorokin?“

„Ano.“

„Vybral jste si nezvyklou dobu.“

„Omlouvám se. Prostě se to seběhlo moc rychle. Můžu počkat, až dovečeříte.“

„Není třeba. Právě jsme skončili. Ostatně teď bude v televizi kreslený seriál, takže mě rodina nebude vnímat. Pojďte.“

Zavedl ho z předsíně do pracovny. Tady bylo lepší světlo, takže si Monk mohl všimnout, že tenhle bojovník se zločinem je starý asi jako on a stejně dobře stavěný.

Třikrát, u patriarchy, u generála a u bankéře, začal tím, že odhalil falešnost totožnosti, díky níž se dostal dovnitř – a třikrát mu to jakžtakž prošlo. Tentokrát měl pocit, že by ho nejdřív zabili a pak teprve by mysleli na omluvy.

Otevřel aktovku. Strážní už ji prohledali, ale viděli jen dvě složky psané v ruštině a nečetli ani slovo. Monk vybral šedou složku, složku s prověřovacím spisem.

„Jde o tohle, pane generále. Jsme toho názoru, že je to velmi znepokojující.“

„Mohu si to přečíst později?“

„Mohla by to být záležitost, která nesnese odklad.“

„Do háje. Pijete?“

„Ve službě ne, pane.“

„Že by se na MVD blýskalo na lepší časy? Kafe?“

„Dal bych si. Byl to těžký den.“

Generál Petrovskij se usmál. „A kdy naposled nebyl?“

Zavolal si sluhu a poručil dvě kávy. Potom začal číst. Sluha přišel, vyložil kávu na stůl a zase odešel. Monk si posloužil. Konečně generál Petrovskij vzhlédl.

„Odkud to sakra je?“

„Britská rozvědka.“

„Cože?“

„Ale není to provokace. Ověřili jsme si to. Sám si to můžete prověřit zítra ráno. N. I. Akopov, ten tajemník, který nechal manifest ležet na stole, je mrtev. Zrovna tak ten uklizeč, Zajcev. A ten britský novinář, který navíc nic nevěděl.“

„Na toho si pamatuju,“ řekl Petrovskij zamyšleně. „Vypadalo to na gangsterskou vraždu, ale bez motivu. Zvlášť u zahraničního reportéra. Vy si myslíte, že to byly Komarovovy Černé hlídky?“

„Nebo zabijáci od Dolgorukého, které na tu práci najali.“

„A kde je tedy ten záhadný Černý manifest?“

„Tady, pane generále,“ a Monk si poklepal na aktovku.

„Vy máte kopii? A přinesl jste ji s sebou?“

„Ano.“

„Ale podle tohohle se dostala na britskou ambasádu. A potom do Londýna. Jak jste se k ní dostal?“

„Dali mi ji.“

Generál Petrovskij se na něj s nepokrytým podezřením díval.

„A jak se sakra dostalo ke kopii té věci MVD?… Vy nejste z MVD. Tak odkud sakra jste? Ze SVR? Z FSB?“

„Ani z jednoho, pane. Jsem z Ameriky.“

Generál Petrovskij nedal najevo žádný strach. Jen se na svého návštěvníka naléhavě díval, pátral po nějakém náznaku hrozby, protože vedle byla celá jeho rodina a ten muž by mohl být vrah. Ale nevypadalo to, že by ten podvodník měl u sebe bombu nebo zbraň.

Monk se dal do řeči a vysvětlil mu, jak se černý dokument, který má teď v aktovce, dostal na velvyslanectví a pak do Londýna a do Washingtonu. Jak jej četlo přinejmenším sto lidí z obou vlád. Nezmínil se o Lincolnově radě; vůbec neuškodí, když bude generál Petrovskij věřit, že Monk zastupuje americkou vládu.

„Jak se doopravdy jmenujete?“

„Jason Monk.“

„Opravdu jste Američan?“

„Ano, pane.“

„Tak to mluvíte rusky hodně dobře. Tak co je v tom Černém manifestu?“

„Mimo jiné v něm Igor Komarov vynesl i rozsudek smrti nad vámi a většinou vašich lidí.“

Zavládlo ticho a Monk slyšel, jak na opačné straně zdi honí ruský Tom rusky ječícího Jerryho. Taťána vypískla smíchy. Petrovskij napřáhl ruku.

„Ukažte,“ řekl.

Strávil četbou těch čtyřiceti stran rozdělených do dvaceti kapitol třicet minut. Potom složku odhodil.

„Kecy.“

„Proč?“

„To by nedokázal.“

„Zatím se mu to daří. Má soukromou armádu. Černé hlídky, skvěle vybavené a placené. A ještě početnější, i když mnohem hůř vycvičené jednotky – Ligu mladých bojovníků. Má dost peněz, aby se do toho pustil. Před dvěma roky uzavřel smlouvu s kmotry mafie Dolgorukij. Na to, aby si koupil svrchovanou moc v téhle zemi, má ve válečné pokladničce čtvrt miliardy amerických dolarů.“

„Nemáte žádný důkaz.“

„Sám manifest je důkazem. Je v něm zmínka o odměnách pro ty, kdo to financují. Dolgorukij bude chtít svou libru masa. Po vyhlazení Čečenů a po vytlačení Arménů, Gruzínů a Ukrajinců to nebude problém. Ale oni budou chtít víc. Budou chtít pomstu na těch, kdo je pronásledovali. A začnou vaší radou a protigangovými jednotkami. Budou potřebovat pro nové lágry otroky, kteří budou dolovat zlato, sůl a olovo. Kdo by se hodil líp než mladí muži, kterým velíte vy, lidi ze SOBRu a OMONu? Samozřejmě, tou dobou vy už nebudete naživu.“

„Taky nemusí vyhrát.“

„To je pravda, generále, to nemusí. Jeho hvězda klesá. Před pár dny jej napadl generál Nikolajev.“

„To jsem četl. Napadlo mě, že to je setsakra překvapení. Máte v tom prsty?“

„Snad.“

„Chytré.“

„A teď mu odmítly vysílat reklamy obě komerční televize. Jeho časopisy přestaly vycházet. Podle posledních odhadů klesl za měsíc ze sedmdesáti procent na šedesát.“

„Takže jeho obliba klesá, pane Monku. Nemusí vyhrát.“

„Ale pokud vyhraje?“

„Nemůžu jít proti celým prezidentským volbám. Možná jsem generál, ale pořád jsem jen policajt. Měl jste jít za dočasným prezidentem.“

„Ten se klepe strachy.“

„Nemůžu vám pomoct.“

„Kdyby začal mít pocit, že už nemůže vyhrát, mohl by udeřit na samotný stát.“

„Pane Monku, když někdo zaútočí na stát, stát se brání sám.“

„Slyšel jste někdy slovo Sippenhaft, pane generále?“

„Neumím anglicky.“

„To je německy. Můžete mi říct číslo téhle své linky?“ Petrovskij pokývl k přístroji. Monk se podíval a číslo si zapamatoval. Sebral své materiály a dal si je do aktovky.

„Tak německy. A co to znamená?“

„Když někteří němečtí důstojníci podnikli atentát na Hitlera, byli uškrceni strunou od piana. A podle zákona nazývaného Sippenhaft šly jejich ženy a děti do lágru.“

„To nedělali ani komunisti,“ vyštěkl Petrovskij. „Rodinu vyhnali z bytu, děti nepustili na školu. Ale nedali je do lágrů.“

„Ano, ale on je blázen, víte? Za tou zdvořilou fasádou je mozek šílence. Ostatně jeho příkazy bude vykonávat Grišin. Můžu jít?“

„Běžte, než vás dám zatknout.“

Monk už stál u dveří. „Kdybych byl vámi, udělal bych nějaká bezpečnostní opatření. Jestli vyhraje, nebo jestli si bude stát na prohru, stejně by se vám mohlo stát, že budete muset bojovat o svou ženu a děti.“

A odešel…

Doktor Probyn se tetelil nadšením jako školák. Hrdě zavedl sira Nigela Irvina k plachtě metr na metr, kterou připíchl na zeď. Očividně ji vytvořil sám. „Tak co tomu říkáte?“ zeptal se.

Sir Nigel se díval a ničemu nerozuměl. Jména, tucty jmen, a mezi nimi vodorovné i kolmé čáry. „Plán metra v Ulánbátaru, a to bez překladu,“ navrhl.

Probyn se zakuckal. „Skoro. Díváte se na propletené části čtyř evropských královských rodů. Dánského, řeckého, britského a ruského. Dva stále vládnou, jeden je mimo trůn, jeden vyhynul.“

„Vysvětlete mi to,“ zaprosil Irvine.

Doktor Probyn si vzal dva velké značkovače: jeden modrý, jeden černý. „Začneme nahoře. U Dánů. Ti jsou klíčem k tomu všemu.“

„Dánové? A proč Dánové?“

„Povím vám jednu pravdivou historku, sire Nigele. Před stem a šedesáti lety byl jeden dánský král, který měl několik dětí. Tady je máme.“

Ukázal na horní okraj papíru, kde bylo jméno dánského krále a pod ním, na vodorovné čáře, jména jeho potomků.

„Nejstarší chlapec se stal korunním princem a nastoupil po otci na trůn. Ten už nás nebude zajímat. Ale ten mladší…“

„Je princ Vilém, kterého pozvali do Řecka, takže z něj byl král Jiří I. Řecký. O tom jste mluvil, když jsem tu byl posledně.“

„Úžasné,“ řekl Probyn. „Máte skvělou paměť! Takže tady se nám objevuje znovu; poslali ho do Athén a udělali z něj řeckého krále. A co udělal on? Vzal si ruskou velkokněžnu Olgu a spolu měli prince Mikuláše, který byl ovšem princem řeckým, ale etnicky vzato byl půl Dána a půl Rusa, to jest Romanova. A teď si necháme prince Mikuláše pěkně u ledu, dokud je svobodný.“

Podtrhl si Mikuláše modře, modře proto, že patří k Řecku, a znovu ukázal nahoru na Dány.

„Starý král měl ovšem i dcery – a dvě se docela dobře provdaly. Dagmar odešla do Moskvy a stala se císařovnou; změnila si jméno na Marija, konvertovala k pravoslaví a porodila Mikuláše II., cara vší Rusi.“

„Zavražděného s celou rodinou v Jekatěrinburgu.“

„Přesně tak. Ale teď si všimněte té druhé. Alexandra Dánská přijela sem k nám a provdala se za našeho prince, ze kterého se nakonec stal Eduard VII. Měli spolu Jiřího V. Chápete?“

„Takže car Mikuláš a král Jiří byli bratranci.“

„Přesně tak. Jejich matky byly sestry. Takže za první světové války byli ruský car a anglický král bratranci. Když král Jiří mluvil o carovi jako o bratranci Nickym, nemohl být přesnější.“

„Až na to, že v roce 1918 to skončilo.“

„To jistě. Ale teď se podívejte na britskou linii.“ Doktor Probyn se natáhl a červeně zakroužkoval krále Eduarda a královnu Alexandru. Potom fixka sjela o generaci níž, ke králi Jiřímu V.

„Takže. Jiří měl pět synů. Jan zemřel jako chlapec, ostatní dospěli. Tady jsou: David, Albert, Jindřich, Jiří. A nás zajímá právě ten poslední. Princ Jiří.“ Červená fixka vyrazila od Jiřího V. a obklíčila tlustou čarou jeho čtvrtého syna, prince Jiřího z Windsoru. „Ten nám zemřel za druhé světové války při leteckém neštěstí, ale měl dva syny. Oba dodnes žijí. Tady jsou. My se ale musíme soustředit na toho mladšího.“ Červená čára se vyřítila dolů a zmocnila se druhého anglického prince.

„A teď sledujte linii zpětně,“ řekl doktor Probyn. „Jeho otcem byl princ Jiří, dědečkem král Jiří, ale prababička byla sestrou carovy matky. Přes ty dvě dánské princezny, Dagmar a Alexandru. Je s Romanovci spřízněn sňatkem.“

„Hmmm. Je to už dávno,“ řekl sir Nigel.

„Je toho ovšem víc. Podívejte se na tohle.“ Hodil na stůl dvě fotografie. Přímo do objektivu se dívaly dvě vousaté, zamračené tváře.

„Co si o nich myslíte?“

„Mohli by být bratři.“

„Tak to tedy nejsou. Je mezi nimi osmdesát let. Ten první je Mikuláš II.; druhý je žijící anglický princ. Prohlédněte si ty tváře, sire Nigele. Nejsou to typicky britské tváře. Ostatně car byl napůl Rus a napůl Dán. Nejsou to ani ruské tváře. Jsou dánské; to ta dánská krev, krev těch dvou dánských sester, vystupuje na povrch.“

„A to má být ono? Spříznění sňatkem?“

„Zdaleka ne. To nejlepší teprve přijde. Vzpomínáte si na prince Mikuláše?“

„Co jsme si ho nechali u ledu? Princ řecký, ale půl Dána a půl Rusa?“

„To je on. A teď se podívejte. Mikuláš II. měl sestřenici, velkokněžnu Jelenu. A co ta udělala? Hupky do Athén a provdala se za Mikuláše. On byl Romanovec napůl, ona na sto procent. Jejich dítě bylo proto tříčtvrteční Rus a Romanovec. A jmenovalo se princezna Marina!“

„Která se vydala sem k nám…“

„A provdala se za prince Jiřího z Windsoru. Takže jejich děti, ti dva synové, jsou ze tří osmin Romanovci, což je dneska asi tak maximum, co můžete chtít. Ne že by bylo následnictví nějak jasné – na to je na cestě příliš mnoho žen, a to Pavlův zákon zakazuje. Ale v mateřské linii je jen pokrevní spříznění, spříznění sňatkem je v otcovské linii.“

„To se týká obou bratří?“

„Ovšem. A ještě něco. V době porodu patřila jejich matka Marina k pravoslavné církvi. Což je zásadní, když chcete dostat souhlas církevní hierarchie.“

„I to se týká obou bratří?“

„Ovšem, jistě. A oba sloužili v britské armádě a oba dosáhli hodnosti majora.“

„Tak co není v pořádku s tím starším?“

„Mluvil jste přece o věku, sire Nigele. Staršímu je čtyřiasedmdesát, což vašemu rozmezí nevyhovuje. Mladšímu letos bylo padesát sedm. To máme skoro všechno, co jste chtěl. Princ z vládnoucího rodu, bratranec královny, jednou ženatý, má dvacetiletého syna, který si vzal rakouskou hraběnku, naprosto uvyklý všem ceremoniím, stále při síle, někdejší důstojník. A teď ta třešnička na dortu: byl u vojenské rozvědky, absolvoval dlouhý kurz ruštiny a moc mu nechybí do toho, abyste mohl říct, že je bilingvní.“

Doktor Probyn celý rozzářený couvl od svého barvami pomalovaného archu. Sir Nigel si prohlížel tvář na fotografii.

„Kde bydlí?“

„Přes týden tady v Londýně. Na víkendy jezdí na venkov. Najdu vám to v Debrettově ročence.“

„Asi bych si s ním měl promluvit,“ přemítal nahlas sir Nigel. „Poslední dotaz, pane doktore. Existuje nějaký další muž, který všem mým požadavkům tak dokonale odpovídá?“

„Na celé planetě ne,“ řekl heraldik.

A toho večera si sir Nigel Irvine domluvil schůzku a jel do západní Anglie a navštívil mladšího z princů v jeho víkendovém sídle. Nakonec jej princ doprovodil k autu.

„Jestli je pravda polovina z toho, co říkáte, sire Nigele, nic podivnějšího jsem snad neslyšel. Samozřejmě jsem sledoval události v Rusku v médiích. Ale tohle… Musím to opatrně zvážit, musím si důkladně promluvit s mnoha členy své rodiny, a přirozeně musím požádat o soukromou schůzku s Jejím Veličenstvem.“

„Třeba k tomu vůbec nedojde, pane. Třeba žádný plebiscit nebude. A nebo bude, ale lidé se v něm vyjádří opačně.“

„Tak si na ten den počkáme. Bezpečnou cestu, sire Nigele.“

Ve třetím patře hotelu Metropol je jedna z nejlepších tradičních ruských restaurací v Moskvě. Bojarský sál je pojmenován po bojarech, šlechticích, kteří kdysi obklopovali cara a pokud byl slabý, vládli za něj. Má klenutý strop, je rozdělen zástěnami a nádherná výzdoba připomíná dávno minulé časy. Výtečná vína, ledová vodka, pstruzi, lososi a jeseteři z ruských řek, zaječí, jelení a kančí pochoutky z ruských stepí.

A právě sem pozval večer dvanáctého prosince generála Nikolaje Nikolajova jeho jediný žijící příbuzný, aby spolu oslavili generálovy čtyřiasedmdesáté narozeniny. Galina, sestřička, kterou kdysi nesl na zádech po hořících ulicích Smolenska, vyrostla, stala se učitelkou a v roce 1956 se vdala za kolegu učitele Ivana Andrejeva. Později téhož roku se jim narodil syn Michail. V roce 1963 Galina i její manžel zahynuli při dopravní nehodě, při jedné z těch zoufalých nehod, kdy rovnou do vás najede nějaký idiot nacucaný vodkou.

Plukovník Nikolajev letěl na pohřeb domů z velení pro Dálný východ. Ale kromě obřadu na něj čekal ještě dopis, který jeho sestra napsala před dvěma roky. Kdyby se mě a Ivanovi cokoli stalo, psala, prosím tě, aby ses postaral o malého Míšu. Nikolajev stál u hrobu vedle slavnostně se tvářícího sedmiletého kluka, který odmítal brečet.

Protože oba rodiče byli státními zaměstnanci – ostatně kdo za komunistů nebyl – jejich byt propadl. Sedmatřicetiletý plukovník tankového vojska žádný byt v Moskvě neměl. Když měl dovolenku, bydlíval v garsonkách pro svobodné důstojníky při důstojnickém klubu Frunzeho akademie. Jeho velitel souhlasil s tím, že si Nikolajev na čas – ale opravdu jen na čas – může chlapce nechat u sebe. Po pohřbu vzal kluka do jídelny klubu, ale neměli ani jeden na nic chuť.

„Co já s tebou budu sakra dělat, Míšo?“ zeptal se, ale ta otázka mířila spíš na něho samotného.

A večer uložil kluka do své postele a sám si hodil nějaké povlečení přes pohovku. Skrz zed uslyšel, že chlapec se dal nakonec přece jen do pláče. Aby přišel na jiné myšlenky, zapnul si rádio – a dozvěděl se, že v Dallasu zrovna zastřelili Kennedyho.

Když má někdo na saku tři medaile hrdiny SSSR, dává mu to, když nic jiného, aspoň určitý vliv. Proslulá Nachimovova vojenská akademie přijímá chlapce obvykle až od věku deseti let, ale úřady souhlasily, že v tomto případě lze učinit výjimku. A tak maličkého a k smrti vyděšeného sedmiletého klučinu nacpali do kadetské uniformy a odvezli do Nachimovky. A strýček se vrátil dosloužit určenou dobu na Dálném východě.

Nikolaj Nikolajev celé roky dělal, co dělat mohl, navštěvoval chlapce, kdykoli byl doma na dovolené, a když jej konečně přidělili ke generálnímu štábu, pořídil si v Moskvě vlastní byt, v němž mohl Míša o prázdninách bydlet. Míša Andrejev absolvoval v osmnácti jako poručík a z očividných důvodů si vybral tankové vojsko. O pětadvacet let později mu bylo už třiačtyřicet, byl generálmajorem a velel elitní tankové divizi umístěné u Moskvy. Oba muži přišli do restaurace krátce po osmé. Zamluvený stůl už na ně čekal. Vrchní číšník Viktor byl bývalý tankista: vyřítil se k nim s napřaženýma rukama.

„Rád vás u nás vidím, pane generále. Vy se na mě nebudete pamatovat. Byl jsem v osmašedesátém v Praze, jako střelec u stojednatřicátého. Váš stůl je tady, proti galerii.“

Hosté začali otáčet hlavami, aby zjistili, co se děje. Američtí, švýcarští a japonští obchodníci zvědavě pokukovali. A mezi Rusy, kteří tu byli na večeři – ne že by jich bylo moc – proběhlo zašeptání: „To je Kolja Nikolajev.“ Viktor jim připravil dvě skleničky ledové stoličné – na účet podniku. Míša Andrejev pozvedl sklenku k přípitku svému strýci a jedinému otci, na kterého se pamatoval. „Za zdorovje. Na dalších čtyřiasedmdesát let.“

„Kecy. Za zdorovje.“

Oba do sebe hodili vodku naráz a vydechli, jak je zapálila v hrdlech.

Bojarský sál má nad barem galerii, odkud hosty obšťastňují hudebníci ruskými lidovými písněmi. Toho večera tam byli dva zpěváci: sošná blondýna v bílé róbě romanovské princezny a muž se sytým barytonem a ve smokingu. Když dozpívali v duetu dumku, muž předstoupil. Hudebníci na druhé straně galerie přestali hrát a sytý hlas začal zpívat lidovou píseň – Kalinku.

Rusové přestali štěbetat a mlčky seděli – a cizinci je brzy napodobili. Baryton naplnil sál… Kalinka, Kalinka, Kalinka moja…

Když odezněl poslední tón, Rusové povstali a připili muži s bílými kníry sedícímu zády k drapériím na zdi. Zpěvák se uklonil a přijímal aplaus. Viktor zrovna stál u skupinky šesti Japonců.

„Kdo je ten starý muž?“ zeptal se jej jeden z nich anglicky.

„Válečný hrdina. Z Velké vlastenecké války,“ odpově-děl Viktor.

„A tak,“ řekli – a pozdvihli skleničky. „Kampei.“

Strýc Kolja přikývl, usmál se, pak pozdravil zdviženou rukou se sklenkou zpěváka i celý sál a napil se. Jídlo bylo výborné – pstruh, kachna, arménské červené a nakonec káva. Při cenách v Bojarském sále to generálmajora přišlo na mzdu za celý měsíc. Usoudil, že strýc za to určitě stojí.

Trvalo mu asi tak do třicítky – tehdy zjistil, že na vysokých místech a ne zrovna v malém počtu jsou i mizerní důstojníci – než mu začalo konečně zapalovat, proč se jeho strýc stal mezi tankisty legendou. Měl něco, co špatní důstojníci nemohli mít nikdy: upřímnou starost o muže, kteří pod ním slouží. A v době, kdy dostal svou první divizi a první červený lampas, se generálmajor Míša Andrejev rozhlédl po zmatku v Čečně a pochopil, že Rusko by mohlo mluvit o štěstí, kdyby mělo druhého takového jako je strýček Kolja.

Nikdy nezapomněl na jednu věc, která se udála, když mu bylo deset. Mezi lety 1945 a 1964 ani Stalin, ani Chruščov neuznali za vhodné postavit v Moskvě památník padlým. Jejich vlastní kulty osobnosti jim připadaly o mnoho důležitější, a tak se ani kvůli těm milionům lidí, kteří padli mezi lety 1941 a 1945, nepostavili na Prvního máje na terasu nad Leninovým mauzoleem, aby pozdravili vojáky. Teprve v roce 1966, když Chruščov odešel z UV, konečně politbyro nařídilo postavit památník padlým a u něj věčný oheň na památku Neznámého vojáka.

Ale nepoužilo se k tomu žádné volné prostranství. Památník nacpali pod stromy v Alexandrově parku, blízko kremelské zdi, ale v takovém místě, že lidé stojící v nekonečné frontě a toužící shlédnout nabalzamované Leninovy ostatky jej nemohli ani zahlédnout.

Po prvomájové přehlídce zavedl strýc desetiletého kluka, který s otevřenýma očima sledoval, jak se po Rudém náměstí valí tanky, děla a rakety, jak po něm dupou pěšáci a tančí gymnastky, za ruku a odvedl jej po Kremelské aleji k místu mezi zahradami a Manéžním.

Pod stromy byla deska z leštěného mramoru a s plochým vrcholem. Vedle ní v bronzové míse hořel oheň. A na desce bylo napsáno: Tvůj hrob neznáme, na tvé činy nezapomeneme.

„Chci, abys mi něco slíbil, chlapče,“ řekl plukovník.

„Ano, strýčku.“

„Někde mezi Moskvou a Berlínem jsou jich miliony. Nevíme, kde leží, leckdy ani, jak se jmenují. Ale bojova-li se mnou a byli to dobří chlapi. Rozumíš?“

„Ano, strýčku.“

„A já chci, abys je nikdy nezradil, i kdyby ti slibovali cokoli, peníze, kariéru, slávu.“

„Slibuju, strýčku.“

Plukovník pomalu napřáhl ruku k památníku. Kadet jej napodobil. Skupinka návštěvníků z venkova, cucajících zmrzlinu, se na ně zvědavě zadívala. Průvodce, který jim měl vyložit, jaký byl Lenin veliký muž, byl z toho celý pryč a rychle zahnal své stádečko za roh a pryč k mauzoleu.

„Viděl jsem tvůj článek v Izvěstijích,“ řekl Míša Andrejev. „V kasárnách nadělal pořádný poprask.“

Generál Nikolajev se na něj zkoumavě zadíval. „Nelíbil se ti?“

„Ne, jenom mě překvapil, nic jiného.“

„Víš… myslel jsem to doopravdy.“

„Jasně, to jsem si taky říkal. Obvykle myslíš věci doopravdy.“

„Je to hajzl, chlapče.“

„Když říkáš, strýčku. Ale stejně to vypadá, že vyhraje. Možná jsi měl radši držet zobák.“

„Na to jsem moc starý. Říkám, co si myslím.“ Chvilku to vypadalo, že starý muž se ztratil v myšlenkách – zadíval se na „romanovskou princeznu“ nahoře na galerii. Cizinci si mysleli, že v jejím zpěvu poznávají píseň „Those were the days, my friend“, a nevěděli, že to vůbec není západní píseň, ale stará ruská romance. Potom starý generál napřáhl ruku a chytil synovce za paži. „Poslechni, chlapče, kdyby se se mnou něco stalo…“

„Nemluv hlouposti, ty nás ještě všechny přežiješ.“

„Mlč. Kdyby se se mnou něco stalo, chci, abys mě dal pohřbít na Novoděvičím. Nechci ten zasranej občanskej pohřeb. Chci biskupa a všechno, co k tomu patří, celou parádu. Rozumíš?“

„Ty a biskupa? Myslel jsem, že na to všechno nevěříš.“

„Nebuď blázen. Člověk, od kterého šest metrů daleko dopadla německá osmaosmdesátka, a náhodou nevybuchla, prostě nemůže nevěřit, že tam nahoře někdo je. Samozřejmě jsem musel předstírat, jako všichni. Členství ve straně, politická školení, to všechno patřilo k práci – a byly to samé sračky. Teď víš, co po tobě chci. Dopijeme kafe a půjdeme. Máš tu služební auto?“

„Ano.“

„To je dobře, máme oba v hlavě. Zavezeš mě domů.“

Noční vlak s lůžkovými vozy, který vyjel z Kyjeva, hlavního města nezávislé Ukrajiny, se hnal zimou a tmou k Moskvě.

V šestém voze, v kupé 2B, seděli dva Angličané. Hráli gin rummy. Brian Vincent se podíval na hodinky. „Půl hodiny na hranice, sire Nigele. Radši se nachystejte na kutě.“

„Asi bych měl,“ řekl Nigel Irvine. Oblečený se vyštrachal na horní palandu a přitáhl si přikrývku až ke krku. „Stačí to takhle?“ zeptal se.

Bývalý voják přikývl. „Ostatní nechte na mně, pane.“

Na hranicích na chvilku zastavili. Ukrajinští celníci už ve vlaku byli a oběma prohlédli pasy. Rusové nastoupili na zastávce.

Deset minut nato někdo zaklepal na dveře kupé. Vincent otevřel.

„Da?“

„Pásport, pažálsta.“

V kupé svítilo jen matné modré světlo a ruský celník musel mžourat, protože světla na chodbičce byla žlutá a jasnější.

„Nemáte víza,“ řekl.

„Samozřejmě. To jsou diplomatické pasy. Žádná víza nepotřebujeme.“

Ukrajinec ukázal na anglické slovo na obálkách obou pasů.

„Diplomat,“ řekl.

Mírně znepokojený Rus mu na to přikývl. Měl z moskevské FSB instrukce, že na všech přechodech je třeba pátrat po jednom jménu nebo tváři – nebo po obou.

„Ten starý pán,“ řekl a ukázal na druhý pas.

„Je nahoře,“ řekl mladý diplomat. „Jak vidíte, je velmi starý. Není mu dobře. Musíme ho opravdu rušit?“

„Kdo je to?“

„No, je to otec našeho velvyslance v Moskvě. Proto ho doprovázím, chce navštívit syna.“

Ukrajinec ukázal prstem na chumel přikrývek na palandě.

„Otec velvyslance,“ řekl.

„Díky, rusky ještě rozumím,“ odsekl Rus. Byl z toho celý pryč. Plešatý muž s kulatou tváří, který se na něj díval z pasu, se vůbec nepodobal popisu, který mu dali. Natož jméno. Žádný Trubshaw a žádný Irvine. Nějaký lord Asquithe.

„Na chodbě musí být pěkná zima,“ řekl Vincent. „Pěkně to asi leze za nehty. Prosím. Na přátelství. Ze zvláštních zásob našeho velvyslanectví v Kyjevě.“ Litrovka vodky byla výjimečné kvality, jedna z těch značek, které neseženete ani za nic. Ukrajinec přikývl, usmál se a šťouchl do svého ruského kolegy. Rus zavrčel, orazítkoval oba pasy a vrátil je.

„Moc jsem toho pod všemi těmi přikrývkami neslyšel, ale vypadalo to slušně, ne?“ řekl sir Nigel, jakmile se zavřely dveře. A slezl z palandy dolů.

„Asi se shodneme, že čím míň budeme podobné věci dělat, tím líp pro nás,“ řekl Vincent a dal se do ničení obou falešných pasů. Jejich zbytky proletí dírou na toaletě a rozptýlí se ve sněhových závějích jižního Ruska. Jeden pas pro cestu tam, jeden pro cestu ven. Vyndali ze skrýší ty druhé, s báječně zfalšovanými vstupními razítky. Vincent se zvědavě podíval na sira Nigela. Bylo mu třiatřicet a uvědomoval si, že starý pán by mohl být ne jeho otcem, ale biologicky vzato klidně i dědečkem. Jako příslušník zvláštních jednotek se Vincent dostal na spoustu pěkně horkých míst, například to nebylo tak dávno, co ležel v poušti v západním Iráku a číhal na rakety Scud. Ale vždycky tu byli kamarádi, vždycky měl zbraň, granáty, způsob, jak se probojovat pryč.

Svět, do kterého jej zavedl sir Nigel Irvine, i když za velmi štědrý plat, svět podvodů a dezinformací, svět věčné kouřové clony a zrcadel, to byl svět, který… který si říkal o dvojitou vodku. Naštěstí měl v zavazadle druhou láhev. Nalil si.

„Dáte si taky jednu, sire Nigele?“

„To není pro mě,“ řekl Irvine. „Rozbouřila by mi břicho a spálila krk. Ale připiju si s vámi něčím jiným.“ Vytáhl z aktovky stříbrnou placatici a odlil si do kalíšku. Napřáhl ruku s kalíškem k Vincentovi a znalecky nasál vůni. Bylo to nejlepší staré portské od pana Trubshawa z klubu na St James’s.

„Začínám mít fakt dojem, že vás tohle všechno baví,“ řekl někdejší seržant Vincent.

„Milý chlapče, takhle jsem se nepobavil už roky.“ Vlak je vyložil v Moskvě chvilku před svítáním. Bylo patnáct pod nulou.

Ať už lidem, kteří spěchají k teplu rodinného krbu, připadá nádraží v zimě jakkoli bezútěšné, pořád je tu o poznání tepleji než na ulicích. Když sir Nigel a Vincent vystoupili z nočního rychlíku z Kyjeva, hala Kurského nádraží byla plná mrznoucí a hladovějící městské chudiny. Chudí se mačkali k teplým lokomotivám, jak to jen šlo, snažili se využít teplého závanu ze dveří kavárny, nebo prostě jen leželi na betonu a pokoušeli se přežít další noc.

„Držte se co nejblíž ke mně, pane,“ sykl Vincent, když se přiblížili k turniketům, za kterými už bylo volné prostranství. Zamířili k taxíkům a okamžitě se k nim nahrnula spousta pobudů s napřaženýma rukama, s tvářemi zamotanými v hadrech, s neholenými bradami a s propadlýma očima.

„Proboha, to je příšerné,“ zašeptal sir Nigel.

„Nesahejte pro peníze, jinak začne peklo,“ vyštěkl jeho strážce. Sir Nigel si přes svůj věk nesl kufr i aktovku sám, takže Vincent měl jednu ruku volnou. Bývalý voják zvláštních jednotek si ji zasunul do podpaží, aby bylo jasné, že má zbraň a v případě nouze ji použije.

Tak provedl staršího muže před sebou skrz dav až ven, na dlažbu, kde čekalo několik taxíků. Sir Nigel odrazil prosící ruku a uslyšel, jak její majitel za jeho zády křikl:

„Cizinec. Mizernej cizinec.“

„Myslí si, že jsme bohatí,“ zašeptal mu Vincent do ucha. „Jsme cizinci, tak jsme bohatí.“

Křik je pronásledoval až na ulici.

„Zasraný cizinci. Jen počkejte, Komarov vám ukáže.“ Když se uvelebili na zadních sedadlech rozvrzaného taxíku, Irvine se otočil a zašeptal: „Netušil jsem, že je to tak špatné. Minule jsem jel jenom z letiště do Nacionálu a zase zpátky.“

„Teď už je zima, sire Nigele. V zimě je to vždycky horší.“

Když vyjížděli, předehnal je policejní náklaďák. V teplé kabině seděli dva milicionáři s kamennými tvářemi, v těžkých pláštích a s kožešinovými šápkami. Auto se zařadilo před ně a jim se naskytl pohled na jeho zadek.

Náklaďák nadskočil, plachta sebou na vteřinku plácla nahoru a dolů a oni uviděli řady nohou, lidských nohou omotaných hadry. Na kost zmrzlá těla byla narovnána na sobě jako klády.

„Sběr mrtvol,“ řekl Vincent stručně. „Ranní směna je vždycky posbírá. Každou noc jich v průchodech a na nábřežích umře pět stovek.“

Měli rezervaci v Nacionálu, ale nechtěli se jít zapsat dřív než pozdě odpoledne. Takže strávili celý den v kožených křeslech v hale hotelu Palace.

Dva dny předtím vyslal Jason Monk ze svého adaptovaného laptopu krátkou kódovanou zprávu. Krátkou – a věcnou. Sešel se s generálem Petrovským a zdá se, že to proběhlo dobře. Pořád jej po městě vozí Čečeni, často v převleku za kněze, za důstojníka armády nebo milice, nebo za pobudu. Patriarcha je připraven podruhé přijmout svého anglického návštěvníka.

Zpráva přeletěla svět až do ústředí InTelCoru a stále v kódu byla odeslána do Londýna siru Nigelovi. Ten jediný měl klíč k jednorázovému kódu.

A právě tahle zpráva jej uvedla do pohybu a dostala z Heathrow letadlem do Kyjeva a odsud vlakem do Moskvy.

Zprávu ale zachytili i na FAPSI, kde se teď pracovalo čtyřiadvacet hodin denně pro Grišina. Vedoucí činitel FAPSI se s Grišinem spojil právě v době, kdy vlak z Kyjeva do Moskvy supěl tmou.

„Už ho skoro máme,“ řekl. „Byl někde na Arbatu, a minule zas poblíž Sokolníků. Takže se přesunuje.“

„Arbat?“ řekl Grišin uraženě. To je sotva kilometr od zdí Kremlu.

„A je tu ještě jedna věc, na kterou vás musím upozornit, pane plukovníku. Pokud používá ten typ počítače, jak předpokládáme, nemusí být nutně u toho, když se vysílá nebo přijímá. Může to jen nastavit a jít od toho.“

„Hlavně mi najděte přístroj,“ poručil Grišin. „Musí se k němu vrátit – a až to udělá, počkám si na něj.“

„Jestli bude vysílat ještě dvakrát, a nebo jednou, ale aspoň půl vteřiny, tak budeme mít zdroj. S přesností na blok domů, možná i konkrétní budovu.“

Ani jeden z mužů nevěděl, že podle plánu sira Nigela se Monk potřebuje spojit se Západem ještě přinejmenším třikrát.

„Vrátil se, pane plukovníku.“

Hlas otce Maxima v telefonu byl roztřesený napětím.

Bylo šest večer, venku byla tma jako v pytli a mrzlo. Grišin byl ještě pořád ve své kanceláři v domě na Kiselném. Zrovna se chystal k odchodu, když telefon zazvonil. Jakmile spojovatel zaslechl slovo Maxim, podle instrukcí přepojil hovor rovnou šéfovi bezpečnosti.

„Uklidněte se, otče Maxime. Kdo se vrátil?“

„Ten Angličan. Ten starý Angličan. Byl u Jeho Svatosti hodinu.“

„To není možné.“

Grišin investoval spoustu peněz do lidí v imigračním, na ministerstvu vnitra a v kontrarozvědném oddělení FSB, aby byl včas varován – ale to se nestalo.

„Víte, kde bydlí?“

„Ne, ale přijel stejnou limuzínou.“

Takže Nacionál, pomyslel si Grišin. Ten starý pitomec bydlí ve stejném hotelu. Stále si s hořkostí uvědomoval, jak si minule nechal starého šéfa špionáže utéct, vzpomínal si na to, že tehdy se na něj „pan Trubshaw“ pohyboval příliš rychle. Tentokrát žádnou chybu neudělá.

„Kde jste teď?“

„Na ulici, mluvím do mobilu.“

„To není bezpečné. Jděte na obvyklé místo a počkejte na mě.“

„Musím zpátky, pane plukovníku. Budou se po mně shánět.“

„Poslouchejte, vy troubo, zavolejte a řekněte jim, že vám není dobře. Že si musíte zajít pro léky. Ale buďte na obvyklém místě a čekejte.“

Třískl sluchátkem, zase je zvedl a poručil svému zástupci, bývalému majorovi z oddělení KGB, které mělo na starosti pohraniční stráž, aby okamžitě přišel do jeho kanceláře.

„A vezměte s sebou deset chlapů, těch nejlepších, v civilu, a tři auta.“

Čtvrt hodiny nato už pokládal před svého zástupce fotografii sira Nigela Irvina.

„To je on. Pravděpodobně je s ním mladší muž, černovlasý, sportovní typ. Jsou v Nacionálu. Dva dáme do haly, budou hlídat výtahy, recepci a dveře. Dva do kavárny v přízemí. Dva na ulici, pěšky, dva do dvou aut. Jestli se ukáže, sledujte ho, a až bude vevnitř, oznamte mi to. A nechci, aby vyšel ven, aniž bych se to dozvěděl taky.“

„A pokud odjede autem?“

„Sledovat, a kdyby začalo být jasné, že míří na letiště, zařídit dopravní nehodu. Na letiště se nesmí dostat.“

„Ano, pane plukovníku.“

Když jeho zástupce odešel instruovat svou skupinu, Grišin zavolal jinému odborníkovi, kterého si platil, zloději specializujícímu se na hotely, který tvrdil, že dokáže otevřít kterékoli hotelové dveře v Moskvě. „Seber si nádobíčko, jeď do Inturistu, seď a měj mobil zapojený. Chci, aby ses dneska v noci, nevím ještě přesnou dobu, dostal do jednoho hotelového pokoje. Až to budu potřebovat, zavolám ti.“

Hotel Inturist je pár set metrů od Nacionálu, na Tverské.

Plukovník Grišin se dostal do kostela Všech svatých za třicet minut. Znepokojený kněz, celý zpocen na něj netrpělivě čekal.

„Kdy přijel?“

„Asi ve čtyři, bez ohlášení. Ale Jeho Svatost ho musela čekat. Požádal mě, ať ho zavedu rovnou nahoru. I s tlumočníkem.“

„Jak dlouho byli spolu?“

„Asi hodinu. Přinesl jsem jim samovar s čajem, ale když jsem byl uvnitř, přestali mluvit.“

„Poslouchal jste za dveřmi?“

„Pokoušel jsem se, pane plukovníku. Ale nebylo to jednoduché. Zrovna se na chodbě uklízelo. Obě sestry. A byl tam i arcidiakon, jeho osobní tajemník.“

„Kolik jste toho slyšel?“

„Jen trošku. Hodně mluvili o nějakém princi. Angličan snad toho cizího prince patriarchovi k něčemu nabízel. Zaslechl jsem slova romanovská krev a velmi vhodný. Ten starý mluvil potichu, ale na tom nesejde; stejně nerozumím anglicky. Ještě štěstí, že tlumočník mluvil víc nahlas. Většinu hovoru obstarával Angličan. Jeho Svatost skoro jen poslouchala. Jednu chvíli jsem viděl, že si prohlíží nějaký plánek. Potom jsem se musel hnout. Zaklepal jsem a vešel jsem, jako že se chci zeptat, jestli nepotřebují doplnit samovar. Vevnitř bylo ticho, protože Jeho Svatost psala dopis. Řekl mi, že ne, a pokynul mi, ať jdu.“

Grišin se zamyslel. Pokud patriarchův pomocník nevěděl, co si má myslet o slovu „princ“, on to tedy věděl bezpečně.

„Ještě něco?“

„Ano, ještě jedna věc. Když byli na odchodu, dveře se trochu otevřely. Čekal jsem venku s kabáty. Slyšel jsem, jak patriarcha říká: Promluvím s dočasným prezidentem v první vhodné chvíli. To bylo naprosto jasné – a byla to jediná věta, kterou jsem slyšel celou.“

Grišin se na otce Maxima usmál. „Obávám se, že pa-triarcha konspiruje v zájmu cizinců proti našemu budoucímu prezidentovi. Je to velmi smutné a velmi nešťastné, protože to nevyjde. Jeho Svatost to jistě myslí dobře, ale je to naprosté bláznovství. Po volbách na to všechno budeme moct zapomenout. Ale na vás nezapomeneme, příteli. Za ta léta, co jsem dělal v KGB, jsem se naučil poznávat rozdíl mezi zrádcem a vlastencem. Na zrádce se za jistých okolností může zapomenout. Jako například na Jeho Svatost. Ale skutečný vlastenec bude vždy odměněn.“

„Děkuji, pane plukovníku.“

„Míváte nějaké volno?“

„Jeden večer týdně.“

„Po volbách vás musím pozvat na večeři v jednom z táborů naší Ligy mladých bojovníků. Jsou to tvrdí chlapci, ale mají dobré srdce. A samozřejmě jsou velmi fyzicky zdatní. Všichni mezi patnácti a devatenácti. Ty nejlepší vybíráme pro Černé hlídky.“

„To je velmi… milé.“

„A po volbách samozřejmě také navrhnu, že jak Černé hlídky, tak Mladí bojovníci by měli mít schopného kuráta. A k tomu bude potřeba hodnosti biskupa.“

„To je od vás velmi hezké, pane plukovníku.“

„Poznáte, že umím být vděčný, otče Maxime. A teď se vraťte. Stále mě informujte. Radši si vezměte tohle. Však vy už budete vědět, co s tím.“

Jakmile byl informátor pryč, plukovník Grišin poručil řidiči, ať jede k hotelu Nacionál. Napadlo ho, že je na čase, aby se ten drzý Zápaďák a jeho americký potížista dozvěděli, jak to chodí v dnešní Moskvě.

SEDMNÁCTÁ KAPITOLA

Plukovník Grišin nařídil šoférovi, aby zaparkoval na Ochotném rjadu, asi sto metrů od místa, kde ústí ze severozápadní strany do Manéžního náměstí, na němž je hotel Nacionál.

Z auta viděl, že dvě auta jeho pozorovacího týmu stojí u nákupního střediska naproti hotelu.

„Čekej tady,“ řekl řidiči a vystoupil. Už teď, v sedm večer, bylo skoro dvacet pod nulou. Kolem něj se přešouralo jen několik lidí zachumlaných v teplém oblečení. Přešel přes ulici a zaklepal na okénko u řidiče. Motorek spustil sklo, které v mrazu zaskřípělo.

„Ano, pane plukovníku.“

„Kde je?“

„Musí být vevnitř, pokud tam už byl, než jsme přijeli. Neodešel nikdo, kdo by se mu aspoň trochu podobal.“

„Zavolejte Kuzněcova. Řekněte mu, že ho tu potřebuju.“

Šéf propagandy přijel za dvacet minut.

„Potřebuju, aby sis zase zahrál na amerického turistu,“ řekl Grišin. Vytáhl z kapsy fotografii a ukázal ji Kuzněcovovi.

„Tohohle muže hledám,“ oznámil mu. „Zkus se ptát na Trubshawa nebo na Irvina.“

Kuzněcov se vrátil za deset minut.

„Je tam, zapsal se jako Irvine. A je v pokoji.“

„Číslo?“

„Dva pět dva. To je všechno?“

„Všechno, co potřebuju.“

Grišin se vrátil do svého auta a mobilním telefonem zavolal profesionálního chmatáka a hotelového lupiče, kterého si zaparkoval nedaleko, v hale hotelu Inturist.

„Jsi připraven?“

„Ano, pane plukovníku.“

„Zůstaň na příjmu. Až dám rozkaz, jde o pokoj dva pět dva v Nacionálu. Chci, aby nic nezmizelo, ale všechno bylo prohledáno. Jeden z mých lidí je v hale. Půjde s tebou.“

„Rozumím.“

V osm hodin vyšel ven jeden ze dvou mužů, které Grišin umístil do haly. Kývl přes ulici na své kolegy v bližším autě a zmizel.

Pár minut nato se objevily dvě postavy v těžkých zimnících a v kožených čepicích. Grišin si všiml, že zpod jedné z čepic vykukují kadeře bílých vlasů. Muži zamířili nalevo a šli tím směrem, kde je Velké divadlo.

Grišin zavolal svému lupiči. „Odešel z hotelu. Pokoj je prázdný.“

Jedno z Grišinových aut se pomalu rozjelo za kráčejícími muži. Dva další pozorovatelé, ti, kteří byli v hotelové kavárně v přízemí, vyšli ven a vydali se za Angličany pěšky. Na ulici teď byli čtyři pěší a čtyři další v autech. Ozval se Grišinův řidič.

„Máme je sbalit, pane plukovníku?“

„Ne, chci vědět, kam jdou.“

Byla tu jistá možnost, že se Irvine kontaktuje s tím Američanem, Monkem. Kdyby to udělal, Grišin by je dostal všechny.

Angličané se zastavili u světel v místě, kde se z náměstí odděluje Tverská, počkali na zelenou a pak šli dál. Vteřinu nato vyšel zpoza rohu Tverské hotelový lupič. Byl to velmi zkušený člověk a vždycky vypadal jako zahraniční manažer, což je téměř jediný živočišný druh, kterému je umožněn přístup do moskevských hotelů. Měl oblek a kabát z Londýna, oba kradené, a tvářil se tak byznysmensky sebevědomě, že dokázal oklamat téměř kterýkoli hotelový personál.

Grišin jej sledoval, jak vchází otáčivými dveřmi a mizí v hotelu. Plukovník si spokojeně všiml, že Nigel Irvine nemá s sebou žádnou aktovku. Pokud nějakou vůbec má, tak bude v pokoji.

„Jeď,“ řekl řidiči. Mercedes se pohnul od obrubníku a dojel asi sto metrů za chodce.

„Jistě víte, že nás sledují,“ řekl Vincent konverzačně.

„Dva pěší před námi, dva stranou, pomalu jedoucí auto u protějšího chodníku,“ řekl sir Nigel.

„Působivé, pane.“

„Milý chlapče, možná jsem starý a šedivý, ale sledování snad ještě poznám, zvlášť když je tak početné a nešikovné.“

Druhá hlavní správa měla odjakživa nesmírnou moc – a proto se málokdy obtěžovala skrývat se na moskevských ulicích. Na rozdíl od washingtonského ‚FBI‘ nebo londýn-ského ‚MI‘ se tu nikdy neujal kult a umění nevysledovatelného sledování.

Kolem kráčejících mužů pomalu míjelo věhlasné Velké divadlo se svou nádherou a svými světly, po něm i Malé, a tak se oba chodci blížili k úzké postranní Divadelní ulici.

Kousek před rohem byl průchod, v němž se i přes kousavý mráz pokoušel spát někdo zachumlaný v hadrech. Sir Nigel se zastavil.

Příslušníci Černých hlídek před ním a vedle něj začali předstírat, že si prohlížejí prázdné výklady. Hromada hadrů ležící v průchodu jen matně osvětleném lampami z ulice se zavrtěla a podívala se nahoru. Ten člověk nebyl opilý, jen starý, a unavená tvář pod vlněnou šálou byla vyzáblá a vrásčitá od práce, stáří a zklamání. Na klopě odrbaného kabátu viselo několik zašlých medailí a stužek. Na cizince se zadívaly dvě hluboko zapadlé, vyčerpané oči.

Nigel Irvine si v dobách, kdy působil v Moskvě, udělal čas na studium ruských medailí. A mezi ušpiněnou řadou stužek byla jedna, kterou teď poznal.

„Stalingrad?“ zeptal se mírně. „Vy jste byl u Stalingradu?“

Vlněná koule omotaná kolem starcovy hlavy zvolna přikývla.

„Stalingrad,“ zakrákal stařec.

Muselo mu tehdy, v té mrazivé zimě roku 1942, kdy bojoval s von Paulusovou Šestou armádou o každou cihlu a každý sklep města na Volze, být ani ne dvacet. Sir Nigel sáhl do kapsy kalhot a vylovil bankovku. Padesát milionů rublů, asi třicet amerických dolarů.

„Jídlo,“ řekl rusky. „Teplá polívka. Trocha vodky. Za Stalingrad.“

Narovnal se a strnule a nazlobeně se vydal dál. Vincent s ním srovnal krok. Sledovatelé se odlepili od výkladů a vydali se zase za nimi.

„Proboha, k čemu se to dopracovali,“ řekl Irvine, aniž by se obracel k někomu konkrétnímu, a zašel do boční uličky.

V rádiu v Grišinově autě zapraskalo. Jeden z pěších použil komunikátor.

„Zahnuli. Vcházejí do restaurace.“

V nenápadné uličce hned za rohem za divadly je další tradiční, staroruská restaurace, která se jmenuje Stříbrný věk. Kdysi tu byly Ústřední lázně a zdi jsou pokryty dlaždicemi a mozaikami zobrazujícími starodávné venkovské scenérie. Dva návštěvníci vešli z mrazivé ulice dovnitř a ucítili, jak se do nich opřel teplý vzduch. V restauraci bylo dost rušno, téměř všechny stoly byly obsazené. Přiřítil se k nim vrchní.

„Obávám se, že máme obsazeno, pánové,“ řekl rusky.

„Velká soukromá oslava. Je mi líto.“

„Támhle je jeden volný stůl,“ odpověděl stejnou řečí Vincent. „Podívejte, támhleten.“

Opravdu, u zadní zdi byl jeden neobsazený stůl pro čtyři. Číšník začal vypadat znepokojeně. Uvědomil si, že ti dva jsou cizinci, a to znamená platbu v dolarech.

„Budu se muset zeptat hostitele, který si oslavu objednal,“ řekl a odspěchal. Oslovil hezkého muže s olivovou pletí, který seděl uprostřed přátel u největšího stolu v místnosti. Muž se zamyšleně podíval na dva cizince stojící u dveří a přikývl.

Vrchní se vrátil k nim.

„Souhlasí. Pojďte se mnou, prosím.“

Sir Nigel Irvine a Vincent se posadili vedle sebe na lavici u zdi. Irvine se rozhlédl a děkovně pokývl na objednavatele soukromé oslavy. Ten přikývl také. Objednali si kachnu s omáčkou ze sibiřských ostružin a nechali si od vrchního doporučit krymské červené, které jim pak připomnělo Býčí krev.

Grišinovi čtyři pěšáci zatím uzavřeli uličku na obou koncích. Plukovníkův mercedes vjel na kraj uličky. Sám plukovník vystoupil a rychle se dohodl se svými muži. Pak se vrátil do vozu a zavolal si.

„Jak to jde?“ zeptal se.

Zaslechl hlas z chodby ve druhém patře hotelu Nacionál: „Pořád ještě dělám na zámku.“

V Nacionálu zůstali dva ze čtyř mužů, které sem umístil. Jeden teď stál na konci chodby, hned u výtahů. Jeho úkolem bylo sledovat, jestli někdo nevystoupí ve druhém a nepůjde po chodbě k pokoji 252. Kdyby se to stalo, šel by před ním, začal by si pískat a tím by varoval lupiče, ať odskočí ode dveří.

Jeho kolega stál vedle lupiče, který se skláněl k zámku dvěstěpadesátdvojky a činil se, jak mohl.

„Až budete vevnitř, ohlaste mi to,“ řekl Grišin. Deset minut nato zámek cvakl a vzdal to. Řekli to Grišinovi.

„Všechny papíry, všechny dokumenty. Ofotit, vrátit na místo,“ řekl plukovník.

Propátrali pokoj sira Nigela Irvina rychle a důkladně. Lupič strávil deset minut v koupelně, potom vyšel ven a zavrtěl hlavou. V zásuvkách prádelníku byla jen očekávaná sbírka kravat, košilí, slipů a kapesníků. Zásuvky skříněk u postelí byly prázdné. Totéž platilo i pro kufřík položený nahoře na skříni a pro kapsy dvou obleků pověšených v ní.

Lupič si klekl a dlouze a spokojeně vydechl. Aktovka byla pod postelí, zastrčená až doprostřed, aby nebyla vidět. Lupič si ji přitáhl ramínkem na šaty. Číselný zámek mu odolával jen asi tři minuty.

Ale když se dostal dovnitř, čekalo jej jen zklamání. Plastikové desky s cestovními šeky, které by si býval byl vzal – nebýt rozkazů. Peněženka s několika kreditkartami a s průkazkou londýnského klubu White’s. Stříbrná placatice, jejíž obsah mu voněl velmi nepovědomě. Kapsa na víku aktovky vydala zpáteční polovinu letenky na lince Moskva – Londýn, a mapu Moskvy. Tu si rozložil a podíval se, jestli v ní nejsou nějaká místa zakroužkovaná, ale nic nenašel.

Všechno to ofotografoval maličkým přístrojem. Příslušník Černých hlídek, který byl s ním, komentoval jeho počínání plukovníku Grišinovi.

„Měl by tam být dopis,“ ozval se kovový hlas ze vzdálenosti pěti set metrů.

Lupič si tudíž znovu prohlédl aktovku a odhalil falešné dno. V něm byla podlouhlá smetanově bílá obálka a v ní jediný list stejně zbarveného papíru s předtištěnou hlavičkou patriarchátu moskevského a vší Rusi. Ofotografoval jej třikrát, aby si byl zcela jist.

„Vrátit na místo a pryč,“ řekl Grišin.

Vrátili aktovku přesně na to místo, kde byla, a předtím i dopis do obálky a obálku do prostoru pode dnem aktovky. Na aktovce samé nastavili přesně stejnou číselnou kombinaci, s jakou ji našli. Jakmile pokoj sira Nigela Irvina vypadal, jako by jej od doby, kdy jej host opustil, nikdo nenavštívil, oba muži odešli.

Dveře Stříbrného věku se s tichým zasvištěním otevřely a zase zavřely. Grišin se čtyřmi muži přešel přes malé předsálí a odsunul těžké závěsy před vchodem do hlavní místnosti. Doklusal k nim vrchní.

„Je mi velmi líto, pánové, ale…“

„Táhni mi z cesty,“ řekl Grišin, ani se na něj nepodíval.

Odstrčil číšníka, ten se podíval na ty čtyři chlapy za vysokým mužem v černém kabátě a raději vycouval. Zažil toho dost, aby poznal velké potíže, když je viděl. Ty čtyři gorily sice byly v civilu, ale byli to do posledního dobře stavění chlapi a tvářili se, že je nic nezastaví. Postarší vrchní nepotřeboval uniformy, aby poznal Černé hlídky. Viděl je v uniformách v televizi, díval se na jejich pochodující řady, pozoroval, jak vymršťují paže k vůdci stojícímu na pódiu, a byl dost moudrý, aby věděl, že číšníci se s Černými hlídkami neperou.

Muž, který je vedl, přejel pohledem místnost, až našel dva cizince večeřící u stolu na druhém konci. Pokývl jednomu ze svých mužů, ať jde s ním, a ostatním třem, ať jistí dveře. Ne že by si myslel, že vůbec bude potřebovat jistit. Mladší ze dvou Angličanů by snad mohl dělat potíže, ale ne na víc než na pár vteřin.

„To jsou vaši přátelé?“ zeptal se Vincent klidně. Cítil se bez zbraně jako nahý a napadlo ho, co by tak mohl dokázat se zubatým nožem na maso ležícím vedle talíře. Nic moc, zněla odpověď.

„Mám dojem, že to jsou pánové, jejichž tiskárny jste před pár týdny poškodili,“ řekl Irvine. Otřel si ústa. Kachna byla výtečná. Muž v černém kabátě došel až k nim, zastavil se a zadíval se na ně. Gorilu měl za zády.

„Pan Irvine?“ Grišin mluvil jen rusky. Vincent překládal.

„Ano, to jsem já. A s kým máme tu čest?“

„Nehrajte to na mě. Jak jste se dostali do Ruska?“

„Přes letiště.“

„Lež.“

„Ujišťuji vás, pane plukovníku… jste přece plukovník Grišin, že? Papíry máme v naprostém pořádku. Jsou samozřejmě v recepci hotelu, jinak bych vám je ukázal.“ Grišin na vteřinku zaváhal. Když vydal státním zaměstnancům rozkazy, navíc podpořené štědrými úplatky, očekával, že budou splněny. Ale někdo mohl zklamat. A ten někdo to zaplatí.

„Vměšuješ se do ruských vnitřních záležitostí, Angličane. A to já nemám rád. Tu tvoji americkou loutku, toho Monka, brzy chytíme – a já si sním osobně vyřídím účty.“

„Skončil jste, pane plukovníku? Protože pokud ano, a když už oba máme náladu být upřímní, řeknu vám taky něco od srdce.“

Vincent rychle překládal. Grišin jen nevěřícně zíral. Takhle s ním nikdo nemluvil – a poslední ze všech bezbranný starý muž. Nigel Irvine přestal pozorovat sklenici s vínem a podíval se Grišinovi přímo do očí.

„Jste velice ohavné individuum, a člověk, kterému sloužíte, je ještě odpornější – pokud to vůbec jde.“

Vincent otevřel ústa, zase je sklapl a pak anglicky zašeptal: „Šéfe, je to rozumné?“

„Jen to tomu milému pánovi přelož.“

Vincent poslechl. Grišinovi začala na čele rytmicky pulzovat žilka. Zabiják stojící za ním se tvářil, jako kdyby měl každou chvíli vyletět z kůže.

„Ruský národ,“ pokračoval Irvine konverzačním tónem, „možná udělal mnoho chyb, ale nezaslouží si – jako si to ostatně nezaslouží žádný národ – hajzly jako jste vy.“ Vincent se u slova hajzl zarazil, polkl a pak se rozhodl pro ruské slovo pizďuk. Žilka se rozpohybovala ještě rychleji.

„Abych to shrnul, pane plukovníku Grišine, máme slušnou šanci, že vy a váš šéf, ten parchant, nikdy v téhle velké zemi vládnout nebudete. Lidi už pomalu začínají chápat, co jste doopravdy zač, takže za třicet dní možná zjistíte, že si to rozmysleli. Co s tím hodláte dělat?“

„Myslím,“ řekl Grišin rozvážně, „že asi začnu tím, že vás zabiju. Z Ruska se živi nedostanete.“ Vincent to přeložil a pak anglicky dodal: „A já bych řekl, že on taky ne.“

V místnosti zavládlo ticho. Hosté u stolů na obou stranách díky Vincentově zvučnému hlasu slyšeli celou ruskou konverzaci mezi Grišinem a Irvinem. Grišina to neznepokojovalo. Moskvané, kteří si vyšli na večeři, se mu do toho nejen nebudou plést, ti si ani nebudou pamatovat, že něco viděli. Oddělení vražd ještě teď marně pátrá po vrazích londýnského novináře.

„To není zrovna moudré rozhodnutí,“ řekl Irvine. Grišin si odfrkl.

„A kdo vám asi tak pomůže? Tahle prasata?“

To bylo moc špatně volené slovo. Od stolu po Grišinově levici se ozvala rána. Grišin pootočil hlavu. Lesklý vystřelovací nůž, který někdo zabodl do stolu, se ještě chvěl. Je to snad nůž na maso? Ne, host měl jeden takový u talíře. A muž sedící vedle něj sebral ubrousek, který měl položen před sebou. Pod ním ležel devítimilimetrový Steyr.

Grišin zašeptal přes rameno ke svému osobnímu strážci: „Co jsou zač?“

„Čečeni,“ sykl muž.

„Všichni?“

„Obávám se, že ano,“ řekl Irvine mile – a Vincent překládal. „A nejmíň ze všeho mají rádi, když jim někdo nadává do prasat. Jsou muslimové, víte? Mají dobrou paměť. Například si pamatují Groznyj.“

Jakmile zaznělo jméno jejich zničeného hlavního města, ze všech stran, od všech padesáti hostů, se začalo ozývat kovové cvakání pojistek. Sedm hlavní namířilo na tři hlídky vedle závěsů u dveří. Vrchní se skrčil za pult a modlil se, ať ještě někdy uvidí svá vnoučata.

Grišin se na sira Nigela podíval. „Podcenil jsem tě, Angličane. Ale už to nikdy neudělám. Vypadni z Ruska a už se nevracej. Přestaň se míchat do našich záležitostí. A smiř se s tím, že svého amerického přítele už nikdy neuvidíš.“

Otočil se na podpatku a odkráčel. Jeho muži šli za ním. Vincent si zhluboka oddechl. „Vy jste o těch lidech věděl, že jo?“

„No, řekněme, že jsem doufal, že můj vzkaz došel tam, kam dojít měl. Nepůjdeme?“

Pozvedl do místnosti sklenici se zbytkem silného červeného vína.

„Pánové, na vaše zdraví. A velmi vám děkuji.“

Jen co to Vincent přeložil, šli pryč. A to všichni. Čečeni po zbyteček noci hlídali hotel a ráno doprovodili návštěvu na Šeremeťjevo, odkud odletěla do Londýna. A když bylo letadlo British Airways konečně nad Moskvou a zamířilo na západ, ozval se Vincent.

„Nabízejte mi co chcete, sire Nigele, ale já se do Moskvy nevrátím. Ani za nic.“

„Ne? V pořádku, já taky ne.“

„A co ten Američan?“

„Ten? Obávám se, že je pořád tam někde dole. Žije na kraji srázu – a hodně blízko. Ale on je velmi zvláštní člověk.“

Umar Gunajev vešel bez klepání. Monk seděl u stolu a prohlížel si velmi podrobnou mapu Moskvy. Vzhlédl.

„Musíme si promluvit,“ řekl čečenský vůdce.

„Nevypadáš zrovna spokojeně,“ odtušil Monk. „To je mi líto.“

„Tvoji přátelé odletěli. Jsou naživu. Ale to, co se stalo včera večer ve Stříbrném věku, to je šílenost. Souhlasil jsem s tím, protože ti něco dlužím, a už dlouho. Ale ten dluh se nějak vyčerpává. A navíc se týkal jenom mě samotného. Nemůžu vystavovat svoje lidi nebezpečí jen proto, že tvým přátelům se zachce hrát si nějaké šílené hry.“

„To je mi líto. Starý pán do Moskvy musel. Měl tu schůzku – a velmi důležitou. Nikdo jiný než on to udělat nemohl. Tak přijel. A Grišin zjistil, že je tady.“

„Tak měl zůstat na večeři v hotelu. Tam by byl docela v bezpečí.“

„Mám dojem, že se potřeboval vidět s Grišinem, mluvit s ním.“

„Mluvit s ním. Tímhle způsobem? Seděl jsem tři stoly od něj. Prakticky si říkal o zabití.“

„Sám tomu nerozumím, Umare. Dostal jsem takové instrukce.“

„Jasone, v téhle zemi je dva a půl tisíce bezpečnostních agentur, osm set z nich v Moskvě. Mohl si najmout padesát lidí z kterékoli z nich.“

Jak stoupala vlna organizovaného zločinu, množily se jako houby po dešti i ochranky a bezpečnostní služby.

Čísla, která uvedl Gunajev, byla naprosto přesná. Lidé pracující pro bezpečnostní firmy pocházeli všichni ze stejných zdrojů – z armády, od námořnictva, ze zvláštních jednotek, od výsadkářů, od milice, z KGB. Všichni se dali najmout.

V roce 1999 už v ruském bezpečnostním byznysu pracovalo dobrých osm set tisíc lidí – a třetina z nich působila v Moskvě. Licence teoreticky vydávala milice – a ta měla také podle zákona povinnost prověřovat všechny adepty, znát jejich trestní rejstřík, vědět, jestli v něm jsou nějaké zápisy, zjistit jejich spolehlivost, zodpovědnost, vědět, jaké mají zbraně, kolik, jakého typu, k čemu. Teoreticky. V praxi byla lepší než všechny zákonné procedury pěkně napěchovaná obálka. Krytí „bezpečnostní agentury“ bylo tak šikovné, že gangy jednoduše vytvořily a registrovaly své vlastní – a brzy se mohl každý druhý hrdlořez ve městě prokázat legitimací a tvrdit, že je od bezpečnostní služby, a tudíž může mít v podpaží to, co tam má.

„Problém je v tom, Umare, že ty si může koupit každý. Uvidí Grišina a dojde jim, že by si mohli vydělat dvakrát tolik; přejdou na druhou stranu a udělají tu práci sami.“

„Takže jsi použil moje lidi proto, že ti tě nezradí?“

„Neměl jsem na výběr.“

„A uvědomuješ si, že Grišin teď už dobře ví, kdo tě skrývá? Jestli do nynějška tápal, teď už nebude. Začnou nám moc těžké časy. Už se mluví o tom, že Dolgorukij se chystá na velkou válku gangů. A to je ta poslední věc, kterou potřebuju.“

„Jestli se Komarov dostane k moci, Dolgorukij bude nejmenší z tvých problémů.“

„Cos to s tím svým zatraceným černým papírem začal?“

„Ať je to co je to, teď už to nemůžeme zastavit, Umare.“

„My? Kdes sebral tohle ‚my‘? Přišels ke mně pro pomoc. Potřeboval jsi ukrýt. Nabídl jsem ti svou pohostinnost. Podle zvyků mého lidu. A teď mi hrozí otevřená válka.“

„Můžu se pokusit jí zabránit.“

„Jak?“

„Promluvím s generálem Petrovským.“

„Co? S tím čekistou? Víš, kolik škod mi s tím svým ‚GUVD‘ nadělal? Víš, kolik podnikl razií v mých klubech, v mých skladech, v mých kasinech?“

„Dolgorukého nenávidí víc než tebe. A taky se potřebuji sejít s patriarchou. Naposledy.“

„Proč?“

„Musím s ním mluvit. Musím mu něco vyřídit. Ale tentokrát budu potřebovat pomoc, abych se odtamtud dostal.“

„Nikdo ho nepodezřívá. Obleč se jako kněz a jdi si za ním.“

„Je to mnohem složitější. Myslím, že ten Angličan použil hotelovou limuzínu. Pokud se Grišin podívá do záznamů, a to on nejspíš udělá, najde tam, že Angličan navštívil patriarchu. A dům v Čisté uličce bude sledován.“ Umar nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Kamaráde, mám dojem, že ten tvůj Angličan je starý blázen..“

Plukovník Grišin seděl u stolu a pozoroval zvětšeninu s dokonalým uspokojením.

Konečně stiskl tlačítko interkomu. „Pane prezidente, potřebuji s vámi mluvit.“

„Přijďte.“

Igor Komarov si prohlédl fotografii dopisu, který našli v aktovce sira Nigela Irvina. Vzkaz na hlavičkovém papíře úřadu patriarchy začínal slovy: „Vaše královská Jas-nosti!“ Dole byl podpis a pečeť Jeho Svatosti Alexije II.

„Co to je?“

„Pane prezidente, zahraniční spiknutí proti vám je naprosto průhledné. Skládá se ze dvou částí. Ta, která se odehrává v Rusku, je založena na destabilizaci vaší volební kampaně, šíření poplašných zpráv a malomyslnosti. Jejím základem je selektivní předkládání vašeho soukromého manifestu určitým osobám.

Výsledkem bylo zničení rotaček, nátlak bank a konec celostátního televizního vysílání a konečně obvinění toho bláznivého starého generála. Způsobilo nám to škody, ale naše vítězství to neodvrátí.

Druhá část spiknutí je svým způsobem ještě nebezpečnější. Jejím cílem je nahradit vás tím, že se v Rusku znovunastolí monarchie. Patriarcha na tom má zájem, a tak se dal zlákat. To, co vidíte, je jeho osobní dopis adresovaný jistému princi žijícímu na Západě. Dopis podporuje myšlenku restaurace a souhlasí s tím, že když princ kandidaturu přijme, církev mu poskytne pozvání.“

„A co navrhujete, pane plukovníku?“

„To nejjednodušší, pane prezidente. Když nebude kandidát, je po spiknutí.“

„Znáte někoho, kdo by mohl… kdo by to tomu pánovi mohl rozmluvit?“

„Ovšem. Je velmi dobrý. Na práci na Západě je zvyklý. Mluví několika jazyky. Pracuje pro Dolgorukij, ale můžeme si ho najmout. Naposledy měl v práci dva mafiánské odpadlíky, kteří byli pověřeni uložit v Londýně dvacet milionů dolarů, ale rozhodli se raději je utratit sami. Dva týdny nato je našli v jednom bytě ve Wimbledonu. To je předměstí Londýna.“

„Myslím, že služby toho člověka potřebujeme, plukovníku.“

„Zařídím, pane prezidente. Za deset dní nebude žádný kandidát na trůn.“

Grišin se vracel do své kanceláře a myslel na to, že až bude to princátko ležet v márnici, až ‚FAPSI‘ najde stopu Jasona Monka a až tentýž Jason Monk bude pěkně pod zámkem, bude moct siru Nigelovi Irvinovi poslat k Vánocům balíček moc pěkných fotografií.

Šéf ‚GUVD‘ dojedl večeři. Dcerka mu seděla na kolenou a dívala se na svůj oblíbený kreslený seriál. Zazvonil telefon. Zvedla to jeho manželka.

„To je pro tebe.“

„Kdo volá?“

„Řekl jenom: Američan.“

Policejní generál sundal Taťánu na podlahu a vstal.

„Vezmu si to v pracovně.“

Zavřel za sebou dveře, zdvihl sluchátko a uslyšel klapnutí, jak jeho manželka položila to u druhého přístroje.

„Prosím.“

„Generál Petrovskij?“

„Ano.“

„Mluvili jsme spolu.“

„Souhlasí.“

„Mám nějakou informaci, která by vám mohla být uži-tečná. Máte pero a papír?“

„Odkud voláte?“

„Z budky. Nemám moc času. Prosím, pospěšte si.“

„Začněte.“

„Komarov a Grišin přesvědčili své přátele z Dolgorukého, aby zahájili válku gangů. Napadnou čečenskou mafii.“

„Ať se psi perou. Co s tím mám mít já?“

„Třeba to, že v Moskvě je delegace Světové banky – a ta tu dojedná další dávku úvěrů. Možná. Jestli budou na ulicích lítat kulky, pan dočasný prezident nebude mít zrovna radost, jak kvůli tomu, co na to řekne svět, tak kvůli svým vlastním volebním šancím. Mohlo by ho napadnout ptát se, proč to muselo být zrovna teď.“

„Dál.“

„Šest adres. Prosím, zapište si je.“

Monk je vychrlil a generál Petrovskij si dělal poznámky.

„Co jsou zač?“

„První dvě jsou zbrojnice Dolgorukého nacpané výzbrojí. Třetí je kasino; v suterénu mají většinu záznamů o financích. Poslední tři jsou sklady. Je v nich za dvacet milionů dolarů kontrabandu.“

„Kde jste je vzal?“

„Mám přátele na hodně nízkých místech. Znáte tyhle dva důstojníky?“

Monk uvedl dvě jména.

„Jistě. První dělá u mně ve vysoké funkci, druhý velí jedné brigádě ‚SOBR‘. Proč?“

„Oba jsou na výplatní listině Dolgorukého.“

„Vypadá to, že to víte náramně jistě, pane Američane.“

„Vím. Jestli chcete zahájit razie, být vámi, oznámil bych to na poslední chvíli a tyhle dva bych držel hezky daleko od toho.“

„Znám svoje řemeslo.“

Ozvalo se cvaknutí. Generál Petrovskij zamyšleně zavěsil. Jestli má ten podivný cizinec pravdu, právě získal nesmírně cennou informaci. Měl teď na výběr. Buď nechá válku gangů propuknout, nebo zasadí největšímu mafiánskému sdružení sérii úderů v tu nejvhodnější chvíli a obstará si nehynoucí vděčnost a blahopřání od prezidenta.

Měl k dispozici tři tisíce mužů ‚SOBR‘, Sil rychlého nasazení, většinou mladých a zapálených mužů. A jestli Američan mluví pravdu, v novém Rusku nebude místo ani pro něj samotného, ani pro jeho lovce gangsterů a jeho vojáky. Vrátil se do obýváku.

Kreslený film už skončil. Teď už se nikdy nedozví, jestli se Méďovi Béďovi podařilo správce rezervace oklamat.

„Jedu do kanceláře,“ řekl manželce. „Budu tam celou noc a většinu zítřka.“

V zimě bývá zvykem polévat cesty a chodníky v Gorkého parku vodou, která rychle zmrzne a vytvoří největší kluziště v zemi. Led pokrývá celé kilometry cest a Moskvané všech vrstev a všeho věku s oblibou navlékají brusle, s náležitou podporou vodky se oddají bruslařským požitkům a na čas zapomenou na každodenní starosti. Některé příjezdové cesty, které končí malými parkovišti, se ale nechávají suché, bez ledu. A právě na jedné takové se deset dní před Vánocemi sešli dva muži zachumlaní do kabátů a s kožešinovými čepicemi naraženými hluboko do čela. Oba přijeli ve vlastním autě, každý zvlášť došli až k řadě stromů, kde začínal led, a dívali se na bruslaře, jak klouzají kolem nich a krouží kolem sebe. Jedním z těch dvou byl plukovník Anatolij Grišin, druhým pak samotářský muž, kterého podsvětí znalo jako Mechanika.

Nájemných vrahů je sice v Rusku co hrdlo ráčí, ale mnohé gangy, nejčastěji však Dolgorukij, braly Mechanika jako něco zvláštního.

Ve skutečnosti byl Ukrajinec, bývalý voják, major, který před lety sloužil u Specnazu a potom u vojenské rozvěd-ky ‚GRU‘. Absolvoval jazykovou školu a potom byl dvakrát přidělen do západní Evropy. A když armádu opustil, uvědomil si, že ze své dokonalé znalosti angličtiny a francouzštiny, ze své schopnosti pohybovat se bez potíží ve společnosti, která je většině Rusů cizí a vzdálená, a ze svého nedostatku zábran, co se týče zabíjení jiných lidských bytostí, by mohl ukout velmi lukrativní povolání.

„Jestli tomu dobře rozumím, chtěl jste se mnou mluvit,“ řekl.

Věděl, čím plukovník Grišin je, a bylo mu jasné, že na práci v Rusku by ho šéf bezpečnosti Unie vlasteneckých sil nepotřeboval. V řadách Černých hlídek, nemluvě o mafiánských spojencích své strany, přece najde dost zabijáků, kteří jen čekají na jeho rozkazy. Ale práce v zahraničí, to je něco jiného.

Grišin mu podal fotografii. Mechanik se na ni letmo podíval a obrátil ji. Na zadní straně bylo strojem napsáno jméno a adresa venkovského statečku kdesi daleko na Západě.

„Princ,“ zamumlal. „Že bych se konečně dostal do lepší společnosti?“

„Laskavě mě ušetřete svých vtipů,“ řekl Grišin. „Je to snadný cíl. Žádná ochranka, která by stála za zmínku. Do pětadvacátého prosince.“

Mechanik to zvážil. Moc rychlé. Potřeboval přípravy. Naživu a na svobodě byl právě proto, že se vždycky pečlivě připravil – a přípravy chtějí trochu času.

„Do Nového roku,“ usoudil.

„Dobrá. Řekněte cenu.“

Mechanik ji řekl.

„Souhlasím.“

Oběma mužům odletovaly od úst bílé obláčky mrznoucího dechu. Mechanik si vzpomněl, že v televizi viděl nějaké církevní shromáždění, na němž mladý kazatel volal po návratu Boha – a cara. Tak o tohle Grišin hraje. Zalitoval, že si neřekl dvakrát tolik.

„To je všechno?“ zeptal se.

„Ano, pokud toho ovšem nepotřebujete vědět víc.“

Zabiják si vsunul fotografii někam pod kabát. „Ne,“ řekl, „myslím, že vím, co vědět potřebuju. S vámi je radost obchodovat, plukovníku.“

Grišin se otočil a sevřel mu paži. Mechanik se podíval na ruku v rukavici a neuhnul očima, dokud stisk nepovolil. Neměl rád, když na něj někdo sahal.

„Nesmí dojít k žádné chybě. Ani v cíli, ani v načasování.“

„Já chyby nedělám, plukovníku. Jinak byste se neobrátil na mě. Pošlu vám poštou číslo svého konta v Lichtenštejnsku. Hezký den.“

Generál Petrovskij zahájil šest současně vedených razií po půlnoci, druhého dne poté, co došlo ke schůzce v ledem pokrytém Gorkého parku.

Dva informátoři byli pozváni na oslavu do důstojnického klubu v kasárnách ‚SOBR‘ a tam je tak napustili vodkou, že byli mimo provoz. Obstarali jim dokonce i pokoje, kde můžou opici vyspat. Ale i k těm pro jistotu postavili stráže.

„Taktické cvičení“ plánované na druhý den se změnilo těsně před půlnocí v něco velmi reálného. Vojáci na nákladních autech byli rozděleni do několika skupin a rozvezeni do garáží. Ve dvě ráno dostali řidiči a velitelé všech malých jednotek konečně adresy a příkazy. Poprvé za celé měsíce udeřili naprosto překvapivě.

Se třemi sklady nebyly žádné větší potíže. Čtyři strážní hlídající mafiánské poklady se pokusili klást odpor a byli postříleni. Osm dalších se stihlo včas vzdát. Ve skladech bylo deset tisíc kartonů dovezené – a neproclené – vodky, která ve dvou minulých měsících dorazila z Finska a Polska. Obilná krize přinutila největší národ pijáků vodky na světě dovážet vlastní národní alkohol ze zahraničí – a ceny se cestou nafoukly na trojnásobek cen v zemi, kde byla vodka vyrobena.

Ve skladech ale bylo i jiné zboží – myčky nádobí, pračky, televize, videa a počítače. Všechny ze Západu a všechny kradené.

Ve dvou zbrojnicích toho našli dost, aby to stačilo pluku pěchoty s plnými stavy. Od běžných pušek až po ruční protitankové řízené střely a plamenomety. Petrovskij vedl osobně razii v kasinu, které bylo ještě touhle dobou plné hazardních hráčů. Ti se ale rychle a s křikem rozprchli do tmy. Manažer protestoval, že jeho podnik je naprosto v pořádku a že má od městského úřadu platnou licenci – ale jen dokud nesundali krytinu, nevytrhali podlahu a nenašli poklop a cestu do sklepa. Potom zvadl.

Vojákům SOBR trvalo až do pozdního dopoledne, než vynosili ze sklepa všechny krabice se záznamy o finančních operacích. Naložili je do dodávek a odvezli na ústředí GUVD v čísle šest na Sobolovce k analýze. V poledne už volali dva generálové z prezidia ‚MVD‘, ministerstva vnitra, sídlícího pár set metrů od Žitného náměstí, a pospíšili si s gratulacemi.

Dopolední rozhlasové zprávy informovaly o tom, co se stalo, jako první, a v poledne se přidala s obsáhlým zpravodajstvím i televize. Hlasatel oznámil, že při akci zemřelo šestnáct gangsterů, zatímco Síly rychlého nasazení mají jen jednoho vážně raněného, s kulkou v břiše, a jednoho raněného lehce. Sedmadvacet mafiánů bylo zatčeno, sedm z nich bylo hospitalizováno a dva už začali na GUVD obšírně vypovídat.

Poslední tvrzení nebylo pravdivé, ale Petrovskij je vypustil do éteru schválně, aby paniku ve vedení mafie Dolgorukij ještě trochu přiživil.

A mezi nimi panika opravdu zavládla. Sešli se v superluxusní a nesmírně pečlivě střežené vile za městem, dva kilometry od místa, kde přes řeku Moskvu vede Archangelský most. A jestli jejich paniku vůbec něco překonávalo, pak jedině vztek. Většinou byli přesvědčeni, že jak odstranění jejich dvou informátorů, tak naprostá překvapivost a přesnost útoku SOBR ukazují na to, že došlo k nějakému velkému úniku informací.

A kromě toho jim jejich lidé donesli řeči o tom, že za únik může jeden upovídaný vyšší důstojník Černých hlídek. Moc je to nepobavilo – zvlášť když uvážili, kolik milionů dolarů už Dolgorukij nastrkal do volební kampaně Igora Komarova.

Nikdy se neměli dozvědět, že tyhle řeči ve skutečnosti na radu Jasona Monka začali šířit Čečeni. Mafiánští šéfové se rozhodli, že pokud bude UVS potřebovat nějaký další mimořádný přísun financí, budou zase oni požadovat důkladné vysvětlení.

Chvíli po třetí přišel Monka navštívit Umar Gunajev doprovázený početnou ochranou. Monk v té době bydlel u čečenské rodiny v malém bytě severně od výstaviště v Sokolnikách.

„Nevím, jak jsi to zařídil, příteli, ale včera v noci vybuchla dost veliká bomba.“

„Je to otázka osobních zájmů,“ odtušil Monk. „Petrovskij má značný zájem na tom, aby se zalíbil nadřízeným v kanceláři dočasného prezidenta právě v době, kdy je tu na návštěvě skupina expertů Světové banky. To je všechno.“

„Dobrá. Takže Dolgorukij už není s to zahájit proti mně válku. Než napraví tyhle škody, utečou celé týdny.“

„A než najdou stopu po úniku informací uvnitř Černých hlídek,“ připomněl mu Monk.

Umar Gunajev mu hodil do klína výtisk časopisu Segodňa.

„Podívej se na stranu tři,“ poradil mu.

Zpráva největší ruské statistické organizace zabývající se předvolebními odhady říkala, že preference UVS spadla na pětapadesát procent a stále klesá.

„Tyhle odhady se dělají převážně ve městech,“ řekl Monk. „Je to tak pohodlnější. A Komarov je ve městech silnější. Ale klíčové budou přehlížené masy na venkově.“

„Ty si vážně myslíš, že Komarov může volby prohrát?“ zeptal se Gunajev. „Ještě před šesti týdny to vypadalo naprosto beznadějně.“

„Nevím,“ řekl Monk.

Nebyla pravá chvíle vykládat Čečenovi, že plán sira Nigela jde dál než jen k pouhé volební porážce UVS. Představil si starého šéfa špionáže, muže stále oddaného světu Velké hry, dokonalého mistra klamu a dezinformace, jak sedí v knihovně na zámku Forbesů a před sebou má rozevřenou rodinnou Bibli.

„Klíčem je Gedeon, kamaráde,“ říká právě. „Mysli jako Gedeon.“

„Prober se,“ řekl Gunajev. Monk se otřásl a vymanil se ze zasnění.

„Promiň. Máš pravdu. Dneska večer musím znovu navštívit patriarchu. Naposledy. A budu potřebovat pomoc.“

„Aby ses dostal k němu?“

„Myslím, že spíš abych se dostal od něj. Už jsem ti říkal, že Grišin dá jeho dům pravděpodobně hlídat. To bude jeden člověk, ale zatímco budu uvnitř, zavolá další.“

„Tak to radši začneme plánovat hned,“ řekl Čečen.

Plukovníka Grišina zastihlo zazvonění mobilního telefonu ve chvíli, kdy byl doma a chystal se jít spát. Nepotřeboval žádné představování, aby ten hlas poznal.

„Je tady. Je zase tady.“

„Kdo?“

„Ten Američan. Vrátil se. Je zase u Jeho Svatosti.“

„Nic netuší?“

„Myslím, že ne. Přišel sám.“

„Jako kněz?“

„Ne. V černém, ale v občanských šatech. Patriarcha ho zřejmě očekával.“

„Kde jste?“

„V kuchyni. Vařím kávu. Musím jít.“

V telefonu křuplo. Grišin se snažil ovládnout radostné vzrušení. Nenáviděný americký agent mu málem vlezl až do rukou. Tentokrát žádný východní Berlín. Zavolal veliteli elitní úderné skupiny Černých hlídek.

„Potřebuju deset mužů, tři auta, všichni Uzi s sebou, hned teď. Uzavřít oba konce Čisté uličky. Sejdeme se tam přesně za třicet minut.“

Bylo půl hodiny po půlnoci.

Deset minut po jedné Monk vstal a popřál patriarchovi dobrou noc.

„Myslím, že se už neuvidíme, Vaše Svatosti. Vím určitě, že pro tuhle zemi a pro její lid, které tak milujete, uděláte všechno, co bude ve vašich silách.“ Alexij II. vstal a doprovodil jej ke dveřím. „S milostí Boží se o to pokusím. Sbohem, synu. Ať vás andělé provázejí.“

Monk šel dolů po schodech a myslel si, že pro tentokrát se rád spokojí raději s několika bojovníky ze severního Kavkazu.

Tlustý pomocník byl na svém obvyklém místě a podával mu kabát.

„Nechci kabát, děkuji, otče,“ řekl Monk. Poslední věcí, kterou teď potřeboval, bylo něco, co by jej zpomalovalo. Vylovil mobilní telefon a vyťukal číslo. Dovolal se na jedno zazvonění.

„Mnich,“ řekl.

„Patnáct vteřin,“ odpověděl hlas. Monk poznal Magomeda, nejvýše postaveného z ochránců, které mu přidělil Gunajev. Pootevřel na deset centimetrů dveře a vyhlédl ven. Vedle matně svítící lampy čekal mercedes. V něm byli čtyři lidé. Jeden držel volant, ostatní tři miniaturní samopaly Uzi. Obláčky bílé páry stoupající do mrazivého nočního vzduchu od zadní části auta mu řekly, že mají nastartováno.

Na druhé straně ústila Čistá ulička do náměstíčka. Ve stínech na něm čekaly další dva černé vozy. Kdokoli chtěl odsud, pěšky nebo v autě, musel kolem nich. Z té strany, kde čekalo jen jedno auto, se přiblížil taxík. Nad čelním sklem žlutě svítil nápis. Asi jede vyzvednout jejich cíl. Tak to má taxikář smůlu: bude muset zemřít i on.

Taxík dojel po bok mercedesu, ozvala se dvě plechová řachnutí a dvě kovové koule velké jako grepfruity se dokutálely pod černé auto. A sotva taxík mercedes o kousek předjel, Monk zpoza dveří, které teď držel pootevřené ještě na menší škvírku, uslyšel dvě exploze granátů. Zároveň vjel na náměstíčko na druhé straně náklaďák, dorachotil ke vjezdu do uličky a zastavil. Řidič vyskočil z kabiny a tryskem pádil pryč.

Monk povzbudivě kývl na třesoucího se kněze, rozevřel dveře a vyběhl na ulici. Taxík byl skoro přesně proti němu a zadní dveře měl dokořán. Monk naskočil. Ze sedadla spolujezdce se natáhla silná paže a pomohla mu dovnitř rychleji. Pádící řidič náklaďáku nastoupil k nim.

Taxík se skřípěním otočil a vyřítil se stejnou cestou, kterou přijel. Zpoza nehybného náklaďáku vyletěla sprška kulek. Někdo si lehl pod něj a střílel ze samopalů. Potom vybuchly dvě pumy umístěné pod náklaďákem a palba ustala. Jednomu z mužů se podařilo vysoukat se z mercedesu, teď omámeně stál u zadních dveří a pokoušel se vytáhnout zbraň. Zadní blatník taxíku jej zachytil za holeně a poslal jej do vzduchu.

Taxík vyjel z uličky, zabočil, dostal na ledu smyk, zase to vyrovnal, nabral rychlost a mizel. Nádrž mercedesu vybuchla a dodělala práci.

Magomed se otočil dozadu a Monk zahlédl, jak se pod černým zapatovským knírem zaleskly zuby.

„S tebou se člověk nenudí. Amerikáne.“

Na náměstíčku na vzdálenějším konci uličky stál plukovník Grišin a pozoroval trosky náklaďáku přehrazující vjezd. Pod nimi leželi dva jeho muži, mrtví, zabití malými náložemi přilepenými pod šasi a odpálenými z taxíku. Nahlédl kolem rohu vraku a podíval se, jak na vzdáleném konci uličky hoří další jeho auto.

Vzal mobilní telefon a vyťukal sedm číslic. Ozvala se jen dvě zavrčení. A po nich vystrašené zašeptání: „Da?“

„Utekl. Máte to, co jsem chtěl?“

„Da.“

„Obvyklé místo. V deset zítra dopoledne.“

Tou dobou byl kostelík Všech svatých skoro prázdný. Když plukovník Grišin vešel dovnitř, otec Maxim stál u zdi po pravé ruce a držel roztékající se svíčku, kterou si koupil u vchodu.

„Američan utekl,“ řekl plukovník klidně.

„Je mi líto. Snažil jsem se.“

„Jak to mohl vědět?“

„Asi měl podezření, že patriarchův dům někdo hlídá.“ Kněz se jako obvykle potil. „Vytáhl od opasku mobil a někomu zavolal.“

„Začněte od začátku.“

„Přijel asi deset minut po půlnoci. Chystal jsem se jít spát. Jeho Svatost byla vzhůru, v pracovně. Tou dobou tam pracuje vždycky. Zazvonil zvonek u dveří na ulici, ale já jsem to neslyšel. Byl jsem u sebe v pokoji. Ozval se mu kozák, který měl noční. Potom jsem slyšel hlasy. Vyšel jsem z pokoje – a on stál v hale.

Slyšel jsem, jak Jeho Svatost volá shora: Zaveďte pána ke mně. Potom se patriarcha naklonil přes zábradlí, uviděl mě a požádal o kávu. Šel jsem do kuchyně a zavolal jsem vám.“

„Jak dlouho trvalo, než jste se dostal k nim dovnitř?“

„Moc ne. Pár minut. Spěchal jsem, jak to šlo, abych toho moc nepromeškal. Byl jsem tam za pět minut.“

„A ten záznamník, který jsem vám dal?“

„Ten jsem zapnul ještě než jsem vešel s kávou. Když jsem zaklepal, přestali mluvit. Když jsem pokládal kávu na stůl, rozsypal jsem po zemi pár kostek cukru. Klekl jsem si, že je seberu. Jeho Svatost řekla, ať to nechám být, ale nedal jsem se a když jsem byl dole, přilepil jsem pod stůl záznamník. Potom jsem odešel.“

„A jak to skončilo?“

„Sešel dolů po schodech sám. Čekal jsem na něj s kabátem, ale on ho nechtěl. Kozák byl v pokojíku vedle vchodu. Američan vypadal nervózně. Vytáhl mobil a zavolal si. Když to někdo vzal, on řekl prostě jen: Mnich.“

„Nic jiného?“

„Ne, pane plukovníku, jen mnich. Potom poslouchal. Odpověď jsem nezachytil, protože si držel sluchátko blízko u ucha. Pak čekal. Trošku pootevřel dveře a podíval se ven. Pořád jsem mu držel kabát.“

Grišin uvažoval. Starý Angličan mohl Monkovi říct, že jej asi vystopovali podle hotelové limuzíny. To stačí, aby byl Američan varován, že rezidence patriarchy bude sledována.

„Dál, otče.“

„Slyšel jsem motor auta a potom dva výbuchy. Američan rozrazil dveře a vyběhl. Potom jsem uslyšel střelbu a odskočil jsem od dveří.“

Grišin kývl. Američan je chytrý, ale to už věděl předtím. Ten chlap došel ke správnému závěru – ale ze špatných premis. Grišin opravdu sledoval patriarchovu rezidenci, ale zevnitř, díky zrádnému knězi.

„A nahrávka?“

„Když se zvenku ozvaly výbuchy, kozák se vyřítil se zbraní. Američan vyběhl a dveře nechal otevřené. Kozák jen vyhlédl ven, zařval Banditi! a dveře zase zabouchl. Vyběhl jsem nahoru zrovna ve chvíli, kdy patriarcha vyšel z pracovny, naklonil se přes zábradlí a ptal se, co se děje. Šel jsem dovnitř, odnesl jsem šálky od kávy a záznamník.“

Grišin mlčky natáhl ruku. Otec Maxim zalovil v kapse na boku kleriky a vytáhl kazetu, jaké se používají do miniaturních reportážních magnetofonů.

„Doufám, že jsem udělal správnou věc,“ řekl kněz rozechvěle. Grišin míval občas pocit, že nejraději by toho pitomce vlastníma rukama uškrtil. Třeba na to jednou dojde.

„Tu nejlepší, otče,“ řekl. „Vedl jste si výjimečně dobře.“

Plukovník Grišin nasedl do auta a vracel se do své kanceláře. Znovu se podíval na kazetu. Ztratil hned po ránu šest dobrých lidí, a navíc prohrál bitvu. Ale měl v ruce záznam toho, co drzý Američan říkal patriarchovi. A patriarcha Američanovi. Slíbil si, že jednoho dne mu ti dva za své zločiny zaplatí. Co se jeho týkalo, začínal být přesvědčen, že tenhle den určitě skončí líp, než začal.

OSMNÁCTÁ KAPITOLA

Plukovník Anatolij Grišin se zamkl v kanceláři a celý zbytek toho dopoledne a pak i přes oběd a do půlky odpoledne poslouchal záznam jednání mezi patriarchou Alexijem II. a Jasonem Monkem.

Sem tam nějaké šeptání, občas cinkavé zvuky, jak někdo lžičkou míchal kávu, ale většinou byl záznam zcela jasný.

Začal otevřením dveří – otec Maxim vešel s podnosem. Zvuky byly tlumené, protože tou dobou byl přístroj ukryt v kapse kleriky.

Grišin uslyšel, jak kněz položil podnos na stůl, potom tlumený hlas řekl: „To nechte být.“

Otec Maxim stejně tak tlumeně odpověděl a tou dobou už asi klečel na koberci a dělal, že sbírá popadané kostky cukru.

Kvalita zvuku se zlepšila, jakmile informátor vytáhl přístroj z kapsy a začal jej upevňovat pod stůl. Ozval se naprosto zřetelný patriarchův hlas: „Děkuji, otče, to je všechno.“

Potom bylo dál ticho, dokud nebylo slyšet, jak se dveře zavírají. Informátor odešel. Pak patriarcha řekl: „Teď byste mi snad měl vysvětlit, kvůli čemu jste mě navštívil.“ Monk začal mluvit. Grišin rozeznal lehký nosový přízvuk Američana mluvícího plynulou ruštinou. Začal si dělat poznámky.

Poslechl si čtyřicetiminutový rozhovor třikrát, teprve pak se pustil do přepisu. Na světě není tak důvěryhodná sekretářka, aby se jí tohle dalo svěřit.

Pokrýval akurátní azbukou stránku za stránkou. Občas se zastavil, přetočil pásek zpět, natáhl krk, aby líp slyšel, pak začal zase psát. Když si byl jist, že si zapsal každé slovo, přestal.

Nakonec se ozval šoupavý zvuk, jak Monk odsunul křeslo, a po něm:

„Myslím, že se už neuvidíme, Vaše Svatosti. Vím určitě, že pro tuhle zemi a pro její lid, které tak milujete, uděláte všechno, co bude ve vašich silách.“ Po koberci ke dveřím se vydaly dvoje kroky. Mnohem slaběji, asi až od dveří, uslyšel Grišin Alexijovu odpověď.

„S milostí Boží se o to pokusím.“

Dveře se za Monkem zavřely. Grišin slyšel, jak se patriarcha zase uvelebil v křesle. Pár vteřin nato páska došla.

Grišin seděl a přemítal o tom, co slyšel. Tak špatné zprávy, jak špatné si skoro ani nedokázal představit. Nemohl pochopit, jak je možné, že jeden jediný člověk může způsobit tolik škody. Klíčem ke všemu byla samozřejmě ta neuvěřitelná pitomost, to, že nebožtík Akopov nechal manifest válet na stole, jako by si říkal o to, aby ho ukradli. V té době ovšem ještě nemohli tušit, kolik škody tahle jediná chyba způsobí.

Většinu hovoru obstaral Monk. Alexij II. jej zpočátku přerušoval, jen když chtěl naznačit, že rozumí a souhlasí. Jeho vlastní příspěvek k debatě přišel až ke konci. Američan asi neztrácel čas. Vysvětlil, že okamžitě po Novém roce začne řízená kampaň, jejímž cílem bude zlikvidovat v celé zemi volební šance Igora Komarova, a to pomocí diskreditace a masivní reklamy.

Generál Nikolaj Nikolajev má zřejmě poskytnout tisku, rozhlasu i televizi sérii rozhovorů, v nichž bude obvi-ňovat UVS a vyzývat všechny bývalé i aktivní vojáky, aby stranu zavrhli a nevolili ji. Mezi sto dvaceti miliony oprávněných voličů je dvacet milionů veteránů. Těžko si představit, jakou škodu může Nikolajev způsobit. Utnutí veškeré publicity pro Igora Komarova ve vysílání dvou komerčních televizních stanic je dílem bankéřů, z nichž tři jsou Židé a v jejichž čele stojí Leonid Bernštejn z Moskevské federální. Tak to máme další dva nevyřízené účty.

Třetí Monkův příspěvek se týkal mafie Dolgorukij. Grišin je všechny považoval za smetí a za budoucí osazenstvo svých koncentráků. Ale v téhle chvíli byla jejich finanční podpora životně důležitá.

V Rusku si žádný politik nemůže dělat naděje na vítězství v prezidentských volbách bez celostátní kampaně, která stojí biliony rublů. Tajný pakt s nejmocnější a nejbohatší mafií na západ od Uralu jim poskytl přístup k pokladnici zdaleka přesahující možnosti všech ostatních kandidátů. Někteří to sbalili už teď, protože usoudili, že nákladům, které na to vydává UVS, nemohou konkurovat.

Šest razií ze včerejší noci bylo pro mafii Dolgorukij těžkým úderem, ale nejhorší ze všeho bylo odhalení finančních archivů. Bylo málo zdrojů, ze kterých se na GUVD mohli dozvědět takové podrobnosti. Nabízelo by se řešení, že informace dodala konkurenční mafie, ale v uzavřeném světě zločinu by se i přes nelítostné soupeření nikdo nerozhodl informovat nenáviděné GUVD. A Monk informoval patriarchu o zdroji úniku informací – prý jde o znechuceného vysokého důstojníka Černých hlídek, který se chystá přejít na druhou stranu. Jestli Dolgorukij získá důkazy o něčem takovém – a Grišin věděl, že na ulicích se o tom už šeptá, a řeči se šířily, i když je horečně popíral – bude konec se spojenectvím.

A aby bylo ještě hůř, podle záznamu rozhovoru se zdálo, že odborné týmy už začaly pracovat na papírech nalezených pod kasinem – a odborníci soudí, že kolem Nového roku budou s to prokázat spojení mezi mafií a UVS. Co zjistí, předají přímo dočasnému prezidentovi. A v téže době bude generál GUVD Petrovskij, který se nedá ani podplatit, ani zastrašit, udržovat Dolgorukij pod tlakem a podnikat jednu razii za druhou.

Grišinovi došlo, že pokud to generál opravdu udělá, Dolgorukij dlouho nevydrží poslouchat jeho ujišťování o tom, že zdrojem informací GUVD není nikdo z Černých hlídek.

Ale snad největší škody by mohla napáchat patriarchova intervence – kdyby k ní došlo podle toho, co bylo na konci nahrávky.

Dočasný prezident Ivan Markov má oslavit Nový rok s rodinou mimo Moskvu. Vrátit se má třetího ledna. A toho dne přijme patriarchu a ten osobně intervenuje a bude naléhat, aby prezident zrušil kandidaturu Igora Komarova a na základě předložených důkazních materiálů jej prohlásil za „nezpůsobilou osobu“.

Když bude mít Markov k ruce důkazy o spojení s mafií, které dodá Petrovskij, a navíc dojde k osobní intervenci patriarchy moskevského a vší Rusi, mohl by uvažovat, že to udělá. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak jistě proto, že sám kandiduje a nechce, aby se Komarov vůbec k volbám dostal.

Čtyři zrádci, sečetl to Grišin. Čtyři zrádci nového Ruska, které má začít existovat po šestnáctém lednu a v němž on sám má být velitelem elitních jednotek. Černých hlídek, připravených provádět rozkazy svého vůdce. A on strávil celý život odstraňováním a trestáním zrádců. Věděl, co se s nimi patří udělat.

Osobně vyťukal na stroji to, co předtím napsal rukou, a požádal o ničím nepřerušované dvě hodiny Komarovova času. Ještě ten večer.

Jason Monk opustil byt u výstaviště v Sokolnikách a usadil se v jiném, z jehož oken mohl vidět půlměsíc na mešitě, v níž se poprvé setkal s Magomedem, mužem, který nyní přísahal, že jej bude chránit, ale který by jej tehdy bez rozmýšlení zabil.

Potřeboval poslat siru Nigelovi do Londýna zprávu, pokud půjde všechno podle plánů starého pána, tak předpředposlední.

Stejně jako ty ostatní ji opatrně vyťukal na laptopu. Když skončil, stiskl tlačítko „kóduj“ a zpráva zmizela z obrazovky. Byla bezpečně zašifrována, ztratila se v sériích čísel jednorázového kódu, usadila se na floppydisku a čekala, až kolem poletí jeden ze satelitů InTelCoru. Nemusel u přístroje čekat. Baterie byly dobité, laptop byl zapnutý a čekal na „pozdrav“ od ComSatu prolétávajícího po obloze.

Nikdy neslyšel o Rickym Taylorovi z ohijského Columbusu. Nikdy se s ním neviděl a nikdy se s ním uvidět ne-měl. Ale tenhle uhrovatý teenager mu pravděpodobně zachránil život.

Rickymu bylo sedmnáct a byl počítačový šílenec. Jeden z těch dysfunkčních mladých mužů, které rodí počítačový věk a kteří tráví většinu života zíráním na blikající obrazovku.

První PC dostal už v sedmi a všemi stadii zážitků s ním prošel tak rychle, že legitimní výzvy se nakonec vyčerpaly a on už nedokázal ukojit potřeby, které má každý pravý zasvěcenec, jinak než porušováním zákona.

Roční doby, střídající se venku za oknem, kamarádění s jinými chlapci, natož probouzející se sexuální touhy, to všechno pro Ricka nebylo. Rick byl hacker a jeho koníčkem bylo vnikat do těch nejpečlivěji střežených databází. A v roce 1999 nebyl InTelCor jen nejvyšší figurou ve hře týkající se globálního předávání strategických, diplomatických a obchodních informací, vynikal také jako výrobce a distributor těch nejsložitějších počítačových her. Ricky se plavil na vlnách Internetu, dokud jej to neznudilo, a sekvence všech dostupných her znal jako své boty. A tak se vrhl na programy InTelCoru. Problém byl v tom, že kdyby do nich chtěl legálně, musel by platit. A to tolik, že na to jeho kapesné nestačilo. A tak se celé týdny pokoušel dostat do hlavní databáze InTelCoru zadními dvířky. A po nadlidském úsilí zjistil, že je téměř u cíle.

Seděl před obrazovkou osm časových pásem od Moskvy a už po tisící četl: „Přístupový kód, prosím.“ Vypsal to, o čem si myslel, že by mohlo zabrat. A obrazovka mu opět řekla: „Přístup nepovolen.“

A satelit ComSat patřící koncernu InTelCor byl právě někde jižně nad horami v Anatolii, vznášel se a mířil na sever k Moskvě.

Když technici nadnárodního koncernu pracovali na Monkově vysílací a přijímací jednotce, podle instrukcí do ní vložili čtyřčíselný příkaz k naprostému vymazání. Účelem bylo ochránit Monka, kdyby byl zatčen – ovšem zabralo by to jen v případě, že by stačil kód vyťukat, než ho sbalí.

A kdyby se přístroje zmocnili nedotčeného, dumal hlavní kódovač, bývalý kryptolog CIA z Warentonu, nyní v penzi a přivydělávající si v průmyslu, mohli by jej „zlí hoši“ používat k vysílání klamných zpráv. Takže aby Monk prokázal, že je to opravdu on, měl do každé sekvence vkládat jistá neškodná slova. Kdyby ve zprávě nebyla, bývalý pracovník CIA by věděl, že ať vysílá kdokoli – o tom neměl nejmenší představu – nefinancují jej američtí poplatníci. A mohl se přes Compuserve a přes satelit dostat do Monkova počítače, čtyřčíselný kód použít sám, vymazat paměť a nechat zlým hochům jen neužitečnou plechovou krabici.

A Ricky Taylor se právě dostal do hlavní databáze InTelCoru, tam našel tahle čtyři čísla a vyťukal je. Satelit se překulil nad Moskvu a vyslal dolů to své „Jsi tam, děťátko?“ A laptop odpověděl: „Ano, jsem,“ – a satelit, poslušen instrukcí, jej zabil.

Monk to zjistil ve chvíli, kdy se vrátil k přístroji a zprávu našel bez kódu napsanou na obrazovce. To znamenalo, že k přenosu nedošlo. Vymazal zprávu ručně – a uvědomoval si, že z důvodů přesahujících možnosti jeho chápání se něco pokazilo a on je bez spojení.

Ještě tu byla adresa, kterou mu těsně před odletem z Londýna dal sir Nigel. Nevěděl, kde to je a kdo tam bydlí. Ale nic jiného neměl.

Když bude šetřit místem, mohl by narvat ty dvě zprávy do jedné. Jsou věci, které se starý pán musí dozvědět. Mohlo by to zabrat, i když nebude vysílat. A přijímat už nebude, o tom nemůže být řeč. Poprvé byl odkázán opravdu jen sám na sebe. Už žádné zprávy o tom, jak práce pokračují, žádná potvrzení o provedených akcích, žádné pokyny.

Když tedy technologie za miliardy dolarů selhala, bude se muset spolehnout na ty nejstarší spojence hráče Velké hry: na instinkt, dobré nervy a štěstí. Už teď se modlil, ať ho ty tři sudičky nenechají na holičkách…

Igor Komarov dočetl poslední stránku přepisu a zapřel se v křesle. Nikdy nebyl zrovna snědý, ale teď, jak si Grišin všiml, měl tvář jako křídový papír.

„To je zlé,“ řekl Komarov.

„Velmi zlé, pane prezidente.“

„Měl jste ho už chytit.“

„Ukrývá ho čečenská mafie. Teď už to víme. Žijí jako krysy v té své podsvětní říši.“

„Krysy jde vyhubit.“

„Ano, pane prezidente. Taky je vyhubíme. Až budete v téhle zemi svrchovaným vládcem.“

„Za tohle musejí zaplatit.“

„Zaplatí. Do posledního.“

Komarov se na něj pořád díval těma svýma oříškovýma očima, ale neostřil je na něj – jako kdyby se díval do jiného času a na jiné místo, do budoucnosti, kdy si vyrovná účty se svými nepřáteli. Na tvářích se rozhořely dvě jasně rudé skvrny.

„Odplatu. Chci odplatu. Napadli mě, napadli Rusko, napadli svou vlast. Pro takové nemůže být žádná milost…“

Mluvil pořád hlasitěji, ruce se mu třásly a hněv začínal vítězit nad obvyklým sebeovládáním. Grišin věděl, že když bude mluvit dost obratně, dosáhne svého. Naklonil se přes stůl a přinutil tak Komarova, aby se mu podíval do očí. Démonický výraz pomalu ustupoval a Grišin věděl, že upoutal pozornost svého vůdce.

„Poslechněte si, co vám řeknu, pane prezidente. Prosím. To, co teď víme, mi umožňuje jim to naplno vrátit. Budete mít svou odplatu. Stačí slovo.“

„Co tím myslíte?“

„Základem kontrašpionáže, pane prezidente, je znát protivníkovy úmysly. Ty teď známe. To nám umožní provést preventivní opatření. Už jsme s tím začali. Za pár dní nebude žádný kandidát na ruský trůn. Nyní jsme odhalili i další jejich záměry. A znovu navrhuji provést jak preventivní opatření, tak odplatu – oboje naráz.“

„Všechny čtyři?“

„Nemůžeme si vybírat.“

„Ale nic se nesmí provalit. Zatím ne. Na to je ještě příliš brzy.“

„Nic se nezjistí. Bankéř? Kolik bankéřů bylo zabito za posledních deset let? Padesát? Přinejmenším. Ozbrojení a maskovaní muži. Vyřizování účtů. To se děje pořád. A milicionář? Dolgorukij přijme takovou zakázku s radostí. Kolik policajtů už pošlo? I to se děje dnes a denně. A co se týče toho starého generála, bude stačit nepovedené vloupání. Nic nezvyklého. A kněz? V noci přistihne tajemníka při loupeži ve své pracovně. Tajemník jej zastřelí. Pak přijde kozák a s lupičem se zastřelí navzájem.“

„Bude tomu někdo věřit?“

„Mám v patriarchově rezidenci informátora, který to odpřísáhne.“

Komarov se podíval na papíry a na kazetu ležící vedle nich. Potom se zlehka usmál.

„Ovšem, to přece máte. Nechci o tom nic víc vědět.

Trvám na tom, že o tom nebudu vědět vůbec nic.“

„Ale přejete si, aby ti čtyři muži, kteří se vás pokouše-jí zničit, byli odstraněni?“

„Jistě.“

„Děkuji, pane prezidente. To je všechno, co potřebuju vědět zase já.“

Pokoj v hotelu Spartak byl rezervován na jméno Kuzičkin, a muž toho jména se opravdu ubytoval. A jakmile to udělal, zase šel ven a vložil klíč od pokoje do ruky Jasonu Monkovi. Monk šel nahoru a v hale, na schodišti a před výtahy se rozmístili čečenští ochránci. Víc se dělat nedalo – ale víc ani nebylo potřeba, když Monk chtěl jen mít dvacet minut času a telefon, který sice zachytí, ale nezjistí nic než že je v hotelu nepatřícím Čečenům a vzdáleném od středu města.

„Generál Petrovskij?“

„To jste zase vy?“

„Mám dojem, že jste vybral pár sršních hnízd.“

„Nevím, odkud jste ty informace sehnal, pane Američane, ale asi byly dobré.“

„Díky. Ale Komarov a Grišin to tak nenechají.“

„A co Dolgorukij?“

„Ti jsou jen na špinavou práci. Hlavním nebezpečím jsou Grišin a jeho Černé hlídky.“

„To vy jste rozšířil ty řeči, že informace pocházely od vysokého důstojníka Černých hlídek?“

„Moji přátelé.“

„Chytré. Ale nebezpečné.“

„Grišinovým slabým místem jsou ty papíry, kterých jste se zmocnili. Myslím, že se z nich prokáže finanční spojení mezi Komarovém a mafií.“

„Pracuje se na tom.“

„Jenže na vás taky, pane generále.“

„Co tím myslíte?“

„Je s vámi vaše paní a Taťána?“

„Ano.“

„Rád bych, abyste je dostal z města. Hned dnes večer. Někam daleko a do bezpečí. A vy zmizte taky. Vypařte se. Odstěhujte se do kasáren SOBR. Prosím.“

Chvíli bylo ticho.

„Vy něco víte?“

„Prosím, generále. Odjeďte. Dokud je čas.“

Položil sluchátko, chvilku čekal a potom navolil jiné číslo. V ústředí Moskevské federální banky, na stole Leonida Bernštejna, zazvonil telefon. Bylo už pozdě v noci a zapnul se jen záznamník. Monk neměl bankéřovo číslo domů a nezbývalo mu než se modlit, aby se Bernštejn během příštích několika hodin podíval, co na záznamníku přibylo.

„Pane Bernštejne, tady člověk, který vám nedávno připomněl Babij jar. Prosím, nechoďte do kanceláře, i kdybyste měl na práci cokoli a jakkoli naléhavého. Vím jistě, že Komarov a Grišin se teď dozvěděli, kdo je za ukončením jejich televizní kampaně. Pošlete rodinu za hranice; a sám leťte za nimi, dokud nebude bezpečné se vrátit.“

A položil sluchátko. A i když to netušil, v kilometry vzdáleném a dobře střeženém domě se rozsvítila kontrolka a Leonid Bernštejn si vzkaz mlčky poslechl. Třetí hovor mířil do patriarchova sídla.

„Prosím.“

„Vaše Svatosti?“

„Ano.“

„Vy jste mě poznal po hlase?“

„Přirozeně.“

„Měl byste jet do kláštera v Zagorsku. Zavřete se tam a nikam nejezděte.“

„Proč?“

„Mám o vás strach. Minulá noc prokázala, že začíná jít do tuhého.“

„Sloužím zítra v Danilovském mši.“

„Metropolita to za vás vezme.“

„Uvážím to.“

Telefon ztichl. Monk si zavolal počtvrté. Až po desátém zazvonění se ozval nerudný hlas: „Prosím?“

„Generál Nikolajev?“

„Kdo… počkejte, vás znám. Vy jste ten zatracený Američan.“

„Osobně.“

„Tak už žádné rozhovory. Udělal jsem, co jste chtěl, zahrál jsem svou roli. A teď je po všem. Rozuměno?“

„Nemám moc času. Měl byste se sebrat a odstěhovat se k synovci do kasáren.“

„Proč?“

„Jistým zabijákům se moc nelíbilo, co jste říkal. Myslím, že vás hodlají navštívit.“

„Tak tihle? Jen ať přijdou, sráči. Ať přijdou všichni. Chlapče, já jsem nikdy v životě neustupoval. Už je pozdě s tím začínat.“

Telefon zmlkl. Monk si povzdychl a položil sluchátko také. Potom se podíval na hodinky. Pětadvacet minut. Pryč odsud. Zpátky do bezpečí krysích cestiček čečenského podsvětí.

Čtyři skupiny zabijáků udeřily dvě noci nato, jednadvacátého prosince.

Ta největší a nejlépe vyzbrojená napadla soukromou rezidenci Leonida Bernštejna. Kolem ní byl tucet pracovníků ochranky. Čtyři z nich při přestřelce padli. Zastřelili dva muže z Černých hlídek. Mířená nálož rozrazila hlavní dveře a do domu se vřítili muži v černých bojových kombinézách a s tvářemi ukrytými pod maskami stejné barvy.

Ty z ochranky, kdo to přežili, nahnali do kuchyně. Velitel byl těžce zraněn, ale stále opakoval, že jeho zaměstnavatel před dvěma dny odletěl do Paříže. Ostatní zaměstnanci to potvrdili, i když je v tom ječení žen bylo sotva slyšet. Muži v černém se konečně stáhli do vozů a své dva mrtvé odnesli s sebou.

Druhý útok mířil na obytný blok na Kutuzovově. Do vnitrobloku vjel jediný mercedes – zastavil před závorou. Jeden z omonovců vylezl z teplé kukaně zkontrolovat papíry. Zpoza auta vyběhli dva muži, kteří tam byli skrčení, a vpálili mu kulku z revolveru s tlumičem do spodní části krku, hned nad neprůstřelnou vestu. Druhého strážného sejmuli, než mohl vylézt ven.

A stejný osud potkal i strážného v přízemí. Z druhé strany ulice přiběhli další muži z Černých hlídek, recepci jistili čtyři a ostatních šest jelo nahoru výtahem. V chodbě tentokrát nebyli žádní strážní – a útočníci nevěděli proč. Dveře do bytu byly sice vyztužené ocelí, ale neodolaly několika dekům plastické trhaviny. Šest mužů se vřítilo dovnitř. Sluha v bílém saku se stačil jen ohlédnout přes rameno, než jej zastřelili. Důkladná prohlídka bytu ale ukázala, že v něm nikdo jiný není – a zklamaná úderná jednotka se musela stáhnout.

V přízemí došlo k přestřelce s dalšími dvěma lidmi z OMON, kteří sem dorazili ze zadní části budovy. Při ní jednoho z těch dvou zabili a ztratili jednoho svého.

S prázdnýma rukama a pod palbou vycouvali na ulici a naskákali do tří čekajících GÁZŮ.

V patriarchově sídle na to šli obratněji. Na dveře zaklepal osamělý muž, ale dalších šest se krčilo po obou stranách tak, aby nebyli vidět kukátkem.

Kozák nakoukl do špehýrky a zeptal se, kdo je tam. Muž u dveří mu před očima přidržel pravý policejní průkaz a řekl: „Policie.“

Kozák se nechal průkazkou oklamat a otevřel. Okamžitě jej zastřelili a jeho tělo vlekli nahoru po schodech. Měli v plánu zastřelit tajemníka kozákovou zbraní a patriarchu zabít stejnou pistolí, kterou zastřelili kozáka. Potom ji vsunou do ruky mrtvému sekretáři, který bude nalezen za stolem.

Otec Maxim pak bude přinucen odpřísáhnout, že patriarcha a pak kozák přistihli tajemníka při loupeži a v následující přestřelce všichni tři zemřeli. V církvi sice vypukne náramný skandál, ale milice případ brzy uzavře. Jenže místo toho našli zabijáci nahoře na schodech tlustého kněze v pomačkaném pyžamu, jak řve: „Co to děláte?“

„Kde je Alexij?“ vyštěkl jeden z mužů v černém.

„Odjel,“ vykoktal kněz, „odjel do Trojickosergijevské lávry.“

Prohledali patriarchovy soukromé místnosti a zjistili, že hlava pravoslavné církve a dvě služebné sestry jsou pryč. Zabijáci nechali mrtvého kozáka ležet a zmizeli. K domku daleko za Moskvou, stranou od dálnice na Minsk, vyrazili jen čtyři muži. Vystoupili z limuzíny, jeden šel ke dveřím a ostatní tři čekali ve tmě mezi stromy. Otevřel jim starý Voloďa. Střelili ho do prsou a všichni čtyři se nahrnuli dovnitř. Přes obývák se na ně vyřítil vlkodav a skočil tomu, který šel vpředu, na hrdlo. Muž zvedl paži a tesáky se mu do ní hluboko zabořily. Jeho společník střelil zvíře do hlavy.

Před řeřavými uhlíky v krbu se vztyčila postava starého muže s naježenými sněhobílými kníry. Zamířil armádní pistolí Makarov na skupinku u dveří a dvakrát vypálil. Jedna kulka se zaryla do dveřního rámu, druhá zasáhla muže, který právě zabil psa.

Potom starého generála zasáhly rychle za sebou do prsou tři kulky.

Umar Gunajev zavolal krátce po desáté dopoledne.

„Zrovna jedu do kanceláře. V Moskvě je dost rušno.“

„Jak to myslíš?“

„Kutuzovův je zablokován. Všude samí policajti.“

„Proč?“

„Včera v noci někdo zaútočil na obytný blok, kde žijí vyšší policejní důstojníci.“

„Přišlo to rychle. Budu potřebovat bezpečný telefon.“

„Co třeba ten, kterým zrovna voláš.“

„Ten se dá vysledovat.“

„Dej mi půl hodiny. Pošlu pro tebe pár lidí.“ A v jedenáct už Monk seděl v kancelářičce za skladem plným pašovaného chlastu. Inženýr spojař právě končil s telefonem. „Jestli se někdo pokusí vysledovat hovor, dostane se do jedné útulné kavárny dva kilometry odsud. Tam jsou naši lidi. Pošlou je k další budce na ulici. Tou dobou už budeme vědět, že se něco děje.“

Monk začal soukromým číslem generála Nikolajova.

Ozval se mužský hlas.

„Chci mluvit s generálem Nikolajevem,“ řekl Monk.

„Kdo je to?“ ozvalo se.

„Mohl bych se ptát na totéž.“

„Generál tu není. Kdo volá?“

„Generál Malenkov. Z ministerstva obrany. Co se děje?“

„Je mi líto, pane generále. Tady je inspektor Novikov z oddělení vražd moskevské milice. Musím vám říct, že pan generál Nikolajev je mrtev.“

„Cože? O čem to mluvíte?“

„Přepadli jej. Včera v noci. Lupiči, jak se zdá. Zabili generála i jeho sluhu. A psa. Po osmé je našla uklízečka.“

„Nevím, co mám říct. Byl to můj přítel.“

„Je mi líto, pane generále. Žijeme v těžkých časech…“

„Dejte se do práce, pane inspektore. Řeknu to ministrovi.“

Monk položil sluchátko.

Takže Grišin konečně ztratil nervy. Což bylo právě to, k čemu jej Monk chtěl vyprovokovat. Proklínal tvrdohlavost starého generála. Potom zavolal na ústředí GUVD na Šabolovce.

„Spojte mi generála Petrovského.“

„Je velmi zaměstnán. Kdo volá?“ řekla spojovatelka.

„Tak ho vyrušte. Řekněte mu, že jde o Taťánu.“

Za pár vteřin měl Petrovského na drátě. V jeho hlase byla poznat trocha strachu.

„Petrovskij.“

„To jsem já, váš noční návštěvníček.“

„Čert vás vem. Myslel jsem si, že se snad Taťáně něco stalo.“

„Jsou obě mimo město?“

„Ano, a daleko.“

„Mám dojem, že došlo k útoku.“

„Deset mužů, všichni maskovaní a po zuby ozbrojení. Zabili čtyři omonovce ze stráže a mého sluhu.“

„Hledali vás.“

„Samozřejmě. Zařídil jsem se podle vaší rady. Bydlím v kasárnách. Kdo jsou, sakra?“

„Žádní gangsteři. Patří k Černým hlídkám.“

„Grišinovi zabijáci. Proč?“

„Kvůli těm papírům, co máte. Mají strach, že se z nich prokáže spojení mezi UVS a mafií Dolgorukij.“

„To se tedy neprokáže. Jsou to samé sračky, hlavně účtenky z kasina.“

„Jenže to Grišin neví, pane generále. A obává se nejhoršího. Slyšel jste o strýčkovi Koljovi?“

„Ten tankista? Co je s ním?“

„Dostali ho. Podobná jednotka zabijáků. Včera v noci.“

„Do prdele.“

„Obvinil Komarova. Pamatujete se?“

„Samozřejmě. Ale nikdy bych si nemyslel, že zajdou tak daleko. Parchanti. Ještě štěstí, že nemám co dělat s politiky. Jen s gangstery.“

„Teď už to neplatí. Máte nějaké styky na policejním prezidiu?“

„Samozřejmě.“

„Co kdybyste jim to řekl? Máte to od svých informátorů z podsvětí.“

Monk položil sluchátko a zavolal do Moskevské federální.

„Ilju. Asistenta pana Bernštejna. Je tam?“

„Moment, spojím.“

Ilja se za chvilku ozval. „Kdo volá?“

„Jeden člověk, kterému jste nedávno málem vpálil kulku do zad,“ řekl Monk anglicky.

Ozval se tlumený smích.

„Ano, to je pravda.“

„Je šéf v bezpečí?“

„Daleko odsud.“

„Vyřiďte mu, ať tam zůstane.“

„Jistě. V noci na dnešek napadli jeho dům.“

„Nějaké ztráty?“

„Čtyři z našich lidí zemřeli. A máme dojem, že i dva od nich. Všechno tam prohledali.“

„Víte, kdo to byl.“

„Myslíme si to.“

„Grišinovy Černé hlídky. A důvodem byla bezpochyby pomsta. Za to, že váš šéf zarazil Komarovovu propagandu v televizi.“

„Zaplatí nám za to. Šéf má velký vliv.“

„Klíčem k tomu jsou ty dvě komerční televize. Jejich reportéři by si měli promluvit s několika výše postavenými generály od milice. Mohli by se jich třeba zeptat, jestli nehodlají vyslechnout plukovníka Grišina v souvislosti s šířícími se zprávami o tom, že… a tak dál.“

„Radši kdyby měli nějaký důkaz.“

„Ne. Od toho jsou přece novináři. Jen ať pěkně čmuchají a hrabou. Můžete se spojit se šéfem?“

„Když budu muset.“

„Co kdybyste to navrhl jemu? Zatím na shledanou.“

Potom si zavolal do redakce Izvěstijí.

„Zpravodajství.“

Monk vyrobil chraplavý tón hlasu. „Spojte mi pana redaktora Repina.“

„Kdo volá?“

„Řekněte mu, že s ním potřebuje nutně mluvit armádní generál Nikolaj Nikolajev. Však on si vzpomene.“ Repin byl tím mužem, který vedl rozhovor v důstojnickém klubu Frunzeho akademie. Brzy se ozval. „Prosím, pane generále. Tady Repin.“

„Nejsem generál Nikolajev,“ řekl Monk. „Generál je mrtev. Včera v noci ho zavraždili.“

„Cože? A kdo jste vy?“

„Bývalý tankista.“

„A jak to víte?“

„Na tom nesejde. Víte, kde bydlel?“

„Ne.“

„Měl domek kousek stranou od dálnice na Minsk. Blízko vesnice Kobjakovo. Co kdybyste sbalil fotografa a jel to tam trochu provětrat? Ptejte se po inspektoru Novikovovi.“

A položil sluchátko. Dvojici největších deníků doplňovala Pravda, někdejší noviny komunistické strany, a ta politicky vzato podporovala obrozenou neokomunistickou alianci říkající si Socialistický svaz. Ale ta, aby prokázala svou novou, nekomunistickou důvěryhodnost, se právě pokoušela lísat k pravoslavné církvi. Monk noviny znal dost dobře, aby si pamatoval jméno hlavního reportéra zabývajícího se zločinností.

„Spojte mě s panem Pamfilovem, prosím.“

„Teď zrovna není v redakci.“

„A má proč. Téměř jistě je s ostatní smečkou novinářů na Kutuzovově a žadoní o podrobnosti z útoku na byt Petrovského. „Má mobilní telefon?“

„Jistě. Ale číslo vám nemůžu dát. Má vám zavolat?“

„Ne. Spojte se s ním a řekněte mu, že jeden z jeho zdrojů pracujících u milice s ním potřebuje naléhavě hovořit. Důležitá hláška. Potřebuji číslo jeho mobilního telefonu. Zavolám zase za pět minut.“

Při druhém zavolání mu dali číslo Pamfilovova mobilu – a on reportéra zastihl v autě před obytným blokem pro policejní velení.

„Pan Pamfilov?“

„Ano. Kdo jste?“

„Musel jsem lhát, abych získal vaše číslo. Neznáme se. Ale možná pro vás něco mám. V noci došlo i k dalšímu útoku. Na rezidenci patriarchy. A k pokusu jej zavraždit.“

„Vy jste se zbláznil. Atentát na patriarchu? Pitomost. Jaký by měli motiv?“

„Mafiáni ovšem žádný. Ale proč byste si tam nemohl zajet?“

„Do Danilovského kláštera?“

„Tam nebydlí. Bydlí v čísle pět v Čisté uličce.“ Pamfilov seděl v autě a poslouchal šumění v němém telefonu. Ohromilo ho to. V celé kariéře se mu nic podobného nestalo. Jestli je to pravda jen z polovičky, je to největší úlovek, jaký si mohl přát.

Když přijel na místo, zjistil, že ulička je přehrazena.

Obvykle by zamával novinářským průkazem a prošel by kordonem. Tentokrát ne. Ještě štěstí, že zahlédl inspektora od milice, kterého osobně znal. Zavolal na něj. Policista došel k zábranám.

„Co se děje?“ chtěl vědět reportér.

„Vloupání.“

„Děláš snad na vraždách, ne?“

„Zabili strážného.“

„A co patriarcha, Alexij II. Je v pořádku?“

„Jak sakra vůbec víš, že tady bydlí?“

„Nezajímej se. Je v pořádku?“

„Jo, je v Zagorsku. Neblbni, je to prostě jen vloupání, které se jim nepovedlo.“

„Dostal jsem hlášku, že šli po patriarchovi.“

„Ale hovno. Obyčejní zloději.“

„A co asi tak chtěli ukrást?“

Detektiv se začal tvářit znepokojeně. „Odkud to máš?“

„Nestarej se. Může to být pravda? Ukradli vůbec něco?“

„Ne. Jen zastřelili strážného, prohledali dům a zmizeli.“

„Takže někoho přece jen hledali. Jenže ten někdo tu nebyl. Tomu říkám bomba, chlapče.“

„Radši si dávej bacha na zobák,“ varoval jej detektiv. „Nemáš žádné důkazy.“

Ale už mu to začalo vrtat hlavou. A mělo ještě víc, protože za chvilku na něj od auta pokývl jeden z milicionářů. Volal jeden generál z policejního prezidia. A po pár úvodních větách začal mluvit v úplně stejném duchu jako novinář.

Třiadvacátého prosince měly sdělovací prostředky poplach. Vydání obou největších deníků se hezky poslušně soustředila na ty záležitosti, k nimž je Monk nasměroval. A jakmile si novináři přečetli články těch ostatních novinářů, pustili se sborem do dalších, v nichž spojovali ony čtyři útoky dohromady.

Ranní televizní zprávy přinesly v jednom šotu informaci o čtyřech pokusech o atentát, z nichž jeden byl úspěšný. A vyslovily se v tom smyslu, že v ostatních případech zachránilo ty, kdo se měli stát oběťmi, jen veliké štěstí.

Nikoho ani nenapadlo, že by snad mohlo jít o nepodařené pokusy o vloupání. Analytici si dali záležet, aby zdůraznili, jak zbytečné by bylo tak nákladně zorganizované vloupání v domě penzionovaného generála, v bytě policejního důstojníka – ostatně proč právě tenhle blok a ne některý jiný – a v sídle patriarchy. Snad by se vloupáním mohl vysvětlit útok na nesmírně bohatého bankéře Leonida Bernštejna, ale ti z členů jeho ochranky, kteří útok přežili, dosvědčili, že masakr nesl všechny znaky vojenské akce. Navíc potvrdili, že útočníci hledali právě jejich zaměstnavatele. Mohlo jít jedině o pokus o únos nebo o vraždu. A v dalších dvou případech by únos neměl smysl – a v případě starého generála se vrazi o nic podobného nepokusili. Mudrci ruského tisku ovšem většinou počítali s tím, že útočníci musejí patřit ke všudypřítomnému gangsterskému podsvětí, které má na svědomí už stovky pod obných únosů a vražd.

Dva komentátoři zašli ještě dál a zdůraznili, že zatímco organizovaný zločin má dost důvodů nenávidět Petrovského, šéfa protigangových jednotek GUVD, a některé mafie by si snad mohly zatoužit vyřídit účty s bankéřem Bernštejnem, není jasné, kdo z mafiánů by mohl nenávidět starého generála a trojnásobného hrdinu SSSR – nebo patriarchu moskevského a vší Rusi.

Komentáře lkaly nad počtem zločinů, na který už málem nestačí slovo astronomický, a dva vyzývaly dočasného prezidenta, ať přes svou dočasnost ještě teď, čtyřiadvacet dní před nesmírně důležitými volbami, zarazí naprostý nedostatek zákonnosti a pořádku.

Monk zahájil druhé kolo anonymních telefonátů pozdě dopoledne, v době, kdy se pisálci vyčerpaní námahou předešlého dne začali zase stahovat do kanceláří. Nacpal si do obou tváří kus látky, aby v jeho změněném hlase nepoznali toho, kdo volal včera. Všem autorům podrobných rozkladů o čtyřech atentátech, ať už pracovali v denících nebo večernících, se svěřil se stejným příběhem – a začal Pamfilovem z Pravdy a Repinem z Izvěstijí.

„Neznáte mě – a já vám nemůžu říct své jméno. Jde mi o víc než život. Ale prosím vás, abyste mi věřil, jako Rus Rusovi. Jsem velmi vysoko postaveným důstojníkem Černých hlídek. Ale jsem také věřící křesťan. Už po mnoho měsíců mne stále víc a víc skličuje, jak mezi špičkami UVS, a jde hlavně o Komarova a Grišina, rostou protikřesťanské a proticírkevní nálady. Ať říkají na veřejnosti co chtějí, nenávidí církev a demokracii – a mají v úmyslu vytvořit stát řízený jedinou stranou a vládnout mu jako nacisté.

Teď už toho mám dost. Musím promluvit. To plukovník Grišin odsoudil k smrti starého generála, protože strýček Kolja pochopil, co jsou zač, a obvinil Komarova. Ani bankéř se jím nedal oklamat. Asi to nevíte, ale využil svého vlivu a přinutil dvě televizní stanice, aby zastavily vysílání propagandistických šotů UVS. Patriarchu chtěl dát zabít proto, že i on se bojí UVS a hodlal to říct veřejně. A generála GUVD zase proto, že poškodil mafii Dolgorukij – a ta platí volební kampaň UVS. Jestli mi nevěříte, můžete si to všechno prověřit. Ty čtyři atentáty provedly Černé hlídky.“

Potom zavěsil a nechal sedm moskevských novinářů, ať se s šokem vypořádají sami. Když se jim to podařilo, všichni se pustili do prověřování.

Leonid Bemštejn byl mimo Rusko, ale nedalo takovou práci si v obou komerčních televizích zjistit, že změnu vysílací strategie opravdu nařídilo bankovní konsorcium, které má stanice pod palcem.

Generál Nikolajev byl sice mrtev, ale Izvěstija znovu otiskly úryvky z rozhovoru s ním – a Opatřily je titulkem:

Proto musel zemřít?

O šesti rychlých raziích, které provedlo GUVD ve skladech, zbrojnicích a jednom kasinu mafie Dolgorukij, se už všeobecně vědělo. Jenom patriarcha se uzavřel v Trojickosergijevské lávře a nemohl potvrdit, že i on by se mohl stát terčem atentátu proto, že je nepřítelem UVS. V polovině odpoledne vypadalo Komarovovo ústředí na Kiselném jako obležená pevnost. Atmosféra, která vládla uvnitř, neměla daleko k panice.

Šéf propagandy a tiskový mluvčí Boris Kuzněcov seděl v kanceláři bez saka, v obou podpážích měl na košili mokré skvrny, ačkoli před dvěma roky přestal kouřit, teď si zapaloval jednu od druhé a pral se se skupinou telefonů, které nepřestávaly zvonit.

„Ne, to není pravda,“ křičel na jednoho novináře po druhém. „Je to ohavná lež, neobratná pomluva, a my vzneseme žalobu proti komukoli, kdo ji bude dál šířit. Ne, mezi naší stranou a mafií není žádné spojení, ani finanční, ani žádné jiné. Komarov se nikdy netajil tím, že je mužem, který očistí Rusko… jaké papíry, které zkoumá GUVD?… Nemáme se čeho obávat… ano, generál Nikolajev vyjádřil jistou znepokojenost s naší politikou, ale byl to velmi starý člověk. Jeho smrt je tragická, ale nijak nesouvisí… nic takového nemůžete tvrdit… Na jakékoli srovnávání Komarova s Hitlerem okamžitě zareagujeme žalobou… jaký důstojník Černých hlídek?…“

Plukovník Anatolij Grišin seděl také ve své kanceláři – a i on řešil jistý problém. Celý život působil v Druhé hlavní správě KGB a jeho úkolem bylo lovit špiony. Ten Monk způsobil problémy, a veliké problémy, o tom není pochyb. Ale tahle nová obvinění jsou snad ještě horší: vysoký důstojník Černých hlídek, jeho elitních jednotek, naprosto věrných a fanaticky oddaných, že by zradil? Přece je sám vybíral, všech šest tisíc. Vyšší důstojníky znal osobně. Že by jeden z nich byl věřící křesťan, ve kterém se najednou probudilo svědomí – navíc v době, kdy mají moc na dosah? Nemožné.

Ale přece jen… vzpomněl si, jak kdysi četl něco o tom, že jezuité říkají: dejte mi chlapce do sedmi let a já vám dám muže. Že by některý z jeho nejlepších mužů kdysi jako chlapec ministroval nebo tak něco? Měl by to prověřit. Měl by důkladně pročesat papíry všech vyšších důstojníků.

Jenže co znamená to „vysoko postavený?“ Jak vysoko? Dva hodnostní stupně pod ním – deset mužů. Tři pod ním – čtyřicet mužů. A pět pod ním už skoro stovka. Prověřování by zabralo hodně času – a on čas neměl. Co nejrychleji by musel provést čistky celého svého velitelského sboru, musel by je všechny izolovat na nějakém bezpečném místě – a tak by přišel o své nejzkušenější důstojníky. Jednoho dne, slíbil si, mi ti, kdo mají tuhle katastrofu na svědomí, zaplatí – a jak zaplatí! A začne se Jasonem Monkem. Už jenom při pomyšlení na amerického agenta se Grišinovi začínaly vzteky třást ruce. Boris Kuzněcov si zajistil, že jej Komarov chvilku před pátou přijme. Žádal dvouhodinový rozhovor, během něhož se chtěl muže, kterému se klaněl jako svému hrdinovi, pokusit přesvědčit, co je třeba udělat.

Když Kuzněcov studoval v Americe, nesmírně na něj zapůsobila síla, obratnost a kluzkost, s jakou lidé z public relations dovedli vyrábět podporu mas pro sebekřiklavější nesmysl. Kromě svého idolu, Komarova, se klaněl i moci slov a pohyblivých obrázků, jejich schopnosti přesvědčovat, klamat, utvrzovat a konečně i překonávat všechen odpor. A jestli sdělované poselství náhodou není lež – to už je irelevantní.

Stejně jako politici a právníci byl člověkem věřícím ve slovo, přesvědčeným, že takový problém, který by slovo nedokázalo vyřešit, neexistuje. A že by mohl jednou přijít den, kdy slova dojdou a ztratí přesvědčivost, kdy jiná, lepší slova vyšachují a porazí ta jeho, kdy jemu a jeho vůdci už lidé nebudou věřit, to si Boris Kuzněcov nedokázal představit vůbec.

Ano, public relations, tak by tomu řekli v Americe:

multimiliardový průmysl, který dovede vyrobit z nenadaného pitomečka veličinu, z blázna mudrce a z přízemního oportunisty státníka. V Rusku tomu pořád říkali propaganda, ale šlo o stejný nástroj.

S tímhle nástrojem a s Litvinovovým filmovým kouzelnictvím přispěl k proměně někdejšího inženýra s řečnickým nadáním v titána, v muže stojícího na prahu nejvyššího postavení v celém Rusku – prezidentského úřadu. Ruská média, uvyklá hrubé a přímočaré propagandě z komunistických dob, se tváří v tvář kluzké a přesvědčivé kampani, kterou pro Igora Komarova zorganizoval, zachovala jako naivní děti. Ale teď se něco pokazilo – a hodně pokazilo.

Začal být slyšet i jiný hlas, hlas nadšeného kazatele, ozýval se po celém Rusku, z rozhlasu, z televize, z médií, na která se Kuzněcov díval div ne jako na své osobní léno, a tenhle hlas vyzýval k víře ve většího boha a volal po návratu jiného idolu, jiné ikony.

A za zády kněze stál muž s telefonem – o sérii anonymních telefonátů se už Kuzněcov dozvěděl – jiný hlas, hlas šeptající lži, ale jak strašlivě přesvědčivé lži, do dychtivých uší předních novinářů a komentátorů, o kterých si Kuzněcov myslel, že je zná a má v hrsti.

Co se Borise Kuzněcova týkalo, řešením byla stále slova Igora Komarova, slova, která ve své přesvědčivosti nemohou selhat, která nikdy neselhala.

Když vešel do kanceláře svého vůdce, proměna toho muže jej vyděsila. Komarov seděl za stolem a vypadal jako omráčený. Všude po stole se válely noviny a jejich titulky se vyčítavě dívaly do stropu. Kuzněcov je všechny viděl, četl všechny spekulace o smrti generála Nikolajeva, o útocích a atentátech, o gangsterech a mafiánských penězích. Tímhle způsobem se nikdy nikdo s Igorem Komarovem ještě neodvážil mluvit.

Kuzněcov ale naštěstí věděl, co je třeba udělat. Igor Komarov musí promluvit – a všechno bude dobré. „Pane prezidente, cítím nutnost přesvědčit vás, abyste zítra uspořádal velkou tiskovou konferenci.“ Komarov na něj jen několik vteřin civěl, jako kdyby se pokoušel pochopit, co se mu vlastně říká. Po celou svou politickou kariéru se vyhýbal tiskovým konferencím – a to s Kuzněcovovým souhlasem. Tiskové konference jsou nepředvídatelná věc. Dával přednost připraveným rozhovorům, předem domluveným otázkám, nacvičené řeči, vybranému, obdivujícímu posluchačstvu.

„Nikdy nepořádám tiskové konference,“ vyštěkl.

„Pane, je to jediný způsob, jak ukončit ty lživé řeči. Spekulace v médiích se nám začínají vymykat z rukou. Už je nedokážu ovládat. Nikdo to nedokáže. Šíří se dál samy od sebe.“

„Nenávidím tiskové konference, Kuzněcove. Přece to víte.“

„Ale přitom umíte s tiskem tak dobře zacházet, pane prezidente. Jste uvážlivý, klidný, přesvědčivý. Budou vám naslouchat. Jenom vy můžete zarazit ty lži a klepy.“

„Jak vypadají předvolební odhady?“

„Podpora pro vás, pane prezidente, je na pětačtyřiceti procentech a dál klesá. Před osmi týdny to bylo sedmdesát procent. Zjuganov a Socialistický svaz mají osmadvacet a jdou nahoru. Dočasný prezident Markov a Demokratická unie také jdou nahoru, ale pomaleji. Odhady nezahrnují nerozhodnuté voliče. A musím dodat, že dalších deset dní nás bude stát dalších deset procent – až se totiž do odhadů dostane účinek těch pomluv.“

„Proč bych měl uspořádat tiskovou konferenci?“

„Protože ta se dostane do celé země, pane prezidente. Všechny větší televizní stanice vám budou viset na rtech a přenesou každé vaše slovo. A přece víte, že když mluvíte, nikdo vám neodolá.“

„Igor Komarov nakonec přikývl. „Zařiďte to. Připravím si proslov.“

Tiskovka se konala v jedenáct hodin dopoledne druhé-ho dne ve velkém sále hotelu Metropol. Kuzněcov ji zahájil přivítáním zástupců domácího i zahraničního tisku. Pak hned zdůraznil, že v posledních několika dnech se objevily některé nevýslovně podlé pomluvy týkající se politiky a činnosti Unie vlasteneckých sil. A on má tu čest ty ohavné řeči naprosto a přesvědčivě vyvrátit – tím, že nyní na pódiu vítá budoucího ruského prezidenta, pana Igora Viktoroviče Komarova.

Vůdce UVS vykráčel zpoza závěsů na pódium a došel k pultíku. Začal tak, jak začínal vždycky, vždycky, když mluvil k řadám věrných – mluvil o Velkém Rusku, které má v úmyslu vytvořit, jakmile jej lid poctí prezidentským úřadem. Po pěti minutách ho ale začalo ticho vyvádět z míry. Kde jsou nadšené reakce propukající v pravou chvíli? Kde je aplaus? Kde je klaka?

Pozdvihl oči k nějakým nedostupným obzorům a začal vykreslovat obraz slavné minulosti národa, který je nyní ve spárech cizích bankéřů, ziskuchtivců a zločinců. Jeho hřímání se rozléhalo sálem, ale nikdo nevyskočil a nikdo nepozdvihl paže k pozdravu, jakým jej poctívali členové UVS. A když domluvil, ticho trvalo dál.

„Jsou snad nějaké otázky?“ nadhodil Kuzněcov.

Chyba. Aspoň třetinu auditoria tvořili dopisovatelé zahraničních novin. Zpravodaj New York Times mluvil plynule rusky, a zrovna tak muž z londýnských Timesů, lidé z Daily Telegraphu, z Washington Postu, ze CNN a další.

„Pane Komarove,“ zavolal dopisovatel Los Angeles Times, „odhaduji, že jste až dosud utratil za svou volební kampaň asi dvě stě milionů dolarů. Což je zřejmě světový rekord. Odkud ty peníze pocházejí?“

Komarov se na něj podíval. Kuzněcov mu něco zašeptal do ucha.

„Z veřejných subskripcí, tedy od velikého ruského národa,“ řekl vůdce.

„Pane Komarove, ta částka představuje málem celou roční mzdu všech obyvatel Ruska. Teď vážně: odkud ty peníze jsou?“

Ostatní se k němu přidali.

„Je pravda, že máte v úmyslu zrušit všechny opoziční strany a nastolit diktát jediné strany?“

„Víte o tom, že generál Nikolajev byl zavražděn právě tři týdny poté, co vás obvinil?“

Otázky se jen hrnuly.

„Popíráte, že za těmi pokusy o vraždy byly vaše Černé hlídky?“

Kamery státní televize i dvou komerčních stanic se otáčely jako divé, aby stihly všechny otázky drzých cizinců i zajíkavé odpovědi na ně.

Zpravodaj Daily Telegraphu, jehož kolega Mark Jefferson byl v červenci zastřelen, také měl jeden anonymní telefonát. Vstal – a kamery si jej našly.

„Pane Komarove, slyšel jste někdy o dokumentu zvaném Černý manifest?“

Rozhostilo se ticho. Ani ruské sdělovací prostředky, ani cizinci, nikdo nevěděl, o čem se mluví. Ostatně to netušil ani sám tazatel. Igor Komarov se zachytil zároveň okrajů pultu i zbytečků sebeovládání – a zbledl.

„Jaký manifest?“

Další chyba.

„Podle mých informací, pane, jde o dokument obsahující vaše plány na vytvoření diktátu jediné strany, obnovení gulagů pro politické oponenty, na ovládnutí země pomocí dvou set tisíc mužů Černých hlídek a na invazi do sousedních republik.“

Ticho teď už leželo na všech jako kámen. Čtyřicítka novinářů v sále pocházela z Ukrajiny, Běloruska, Litvy, Lotyšska, Estonska, Gruzie a Arménie. Polovina Rusů podporovala strany určené ke zrušení, jejichž vedení mělo jít do lágrů – a zástupci tisku, který je podporoval, je měli doprovodit. Pokud mluví Angličan pravdu. Všichni se upřeně dívali na Komarova. Začínalo jít do tuhého.

A v té chvíli Komarov udělal třetí chybu. Ztratil rozvahu. „Nebudu ty vaše hloupé žvásty poslouchat!“ zařval a odkráčel z pódia. Bezmocný Kuzněcov šel za ním. A v zadní části sálu, ve stínu drapérií, stál plukovník Grišin a prohlížel si novináře s čirou, ničím nezkalenou nenávistí. Však se dočkáte, sliboval si, však se dočkáte.

DEVATENÁCTÁ KAPITOLA

V jihozápadním rohu centrální oblasti Moskvy, na území vykrojeném vlásenkovitou zákrutou řeky Moskvy, je středověký komplex Novoděvičího kláštera – a ve stínu pod jeho zdmi se rozkládá veliký hřbitov. Na osmdesáti tisících čtverečních metrů plochy zastiňované borovicemi, břízkami, vrbami a lípami odpočívají ve dvaadvaceti tisících hrobech významní lidé Ruska posledních dvou staletí.

Hřbitov je rozdělen na jedenáct hlavních částí. První až čtvrtá jsou ohraničeny na jedné straně zdmi kláštera a na druhé středovou dělící zdí a hostí ostatky velikánů devatenáctého století.

A pátou až jedenáctou zase vymezují středová zeď a obvodní zeĎ, za kterou už řvou náklaďáky jedoucí po Chamovnickém valu. Tady leží velcí muži i zlí muži komunistické éry. Kolem uliček a pěšinek můžete najít hroby maršálů, politiků, vědců, akademiků, spisovatelů a kosmonautů; jsou tu hrobky všeho druhu, od těch nejprostších až po ty nejpyšněji monstrózní.

Kosmonaut Gagarin, který se zabil při zkoušce nedokonalého prototypu a ve špatné společnosti velké dávky vodky, leží jen pár metrů od kulatohlavé sochy Nikity Chruščova. Modely letadel, raket a děl svědčí o tom, co dělali lidé ležící pod nimi, zatímco jinde stojí heroické sochy mužů zahleděných do dálav a s hruděmi plnými mramorových medailí.

Když jdete po středové cestě, dojdete k další zdi, v níž je úzký vchod, jenž vás zavede do tří menších oddělení – čísel devět, deset a jedenáct. Je tu tlačenice – a v zimě roku 1999 už moc míst nezbývalo, ale pro armádního generála Nikolaje Nikolajeva se jedno našlo. Právě tady dal šestadvacátého prosince strýčka Kolju pohřbít jeho synovec Míša Andrejev.

Vynasnažil se zařídit všechno tak, jak jej strýc prosil při poslední společné večeři. Bylo tu dvacet generálů včetně ministra obrany – a obřad vedl jeden ze dvou moskevských metropolitů.

„Se vší tou parádou“, řekl starý pán, a tak teď ministranti čile komíhali kadidelnicemi a do mrazivého vzduchu stoupaly obláčky voňavého kouře.

Náhrobní kámen v hlavách měl tvar kříže vytesaného ze žuly, ale nebyla tu žádná socha zesnulého, jen jeho jméno a pod ním dvě slova: Russkij soldát. Ruský voják.

Generálmajor Andrejev pronesl řeč. Krátkou. Možná že strýček Kolja zatoužil odejít do hrobu jako křesťan, ale zbytečné řečnění nenáviděl.

Když domluvil, metropolita začal odříkávat zádušní modlitbu. Andrejev položil na rakev tři karmínové stužky se zlatými hvězdami: tři vyznamenání Hrdina SSSR. Osm jeho vlastních vojáků z Tamanské divize neslo rakev; teď ji spustili do hrobu. Andrejev stál u něj a salutoval. Dva ministři a ostatních jedenáct generálů pozdravili zemřelého stejným způsobem.

A když šli po středové aleji k východu ze hřbitova, kde čekaly limuzíny, náměstek ministra obrany generál Butov položil Andrejevovi ruku na rameno.

„Strašná věc,“ řekl. „Je to hrozné, odejít takhle.“

„Jednou je najdu,“ řekl Andrejev. „A pak mi to zaplatí.“

Bylo vidět, že Butov je z toho celý pryč. Postupoval po politické linii, od kancelářského stolu, bojovým jednotkám jaktěživ nevelel.

„Ovšem… Tedy… milice jistě dělá, co je v jejích silách,“ řekl.

Generálové si před vchodem slavnostně potřásli rukama, potom nastoupili do služebních vozů a odspěchali. Generálmajor Andrejev došel ke svému autu a vrátil se do kasáren.

Osm kilometrů odsud v uvadajícím světle pozdního zimního odpoledne spěchal přes zasněžené ulice malý kněz v klerice a s kamilavkou. Vešel do kostela s cibulovitou kopulí, stojícího na Slovanském náměstí. Pět minut nato se k němu připojil plukovník Anatolij Grišin.

„Vypadáte dost znepokojeně,“ řekl klidně plukovník.

„Mám hrozný strach,“ odpověděl kněz.

„Nemusíte, otče Maxime. Došlo k jistým nepříjemnostem, ale není to nic, co bych nedokázal zvládnout. Řekněte mi, proč patriarcha tak náhle odjel?“

„Nevím. Ráno jedenadvacátého mu volali z Trojickosergijevské lávry. Nic jsem o tom nevěděl. Hovor bral jeho tajemník. Zjistil jsem, co se děje, až když mi řekl, že mu mám zabalit.“

„Proč?“

„To jsem zjistil až později. Klášter pozval otce Grigorije, toho kazatele, aby měl u nich kázání. Patriarrcha se rozhodl, že by to rád slyšel.“

„A že by rád dodal Grigorijovi a jeho pochybným řečem svou autoritu,“ štěkl Grišin. „Nemusí říct ani slovo. Úplně stačí, že bude u toho.“

„Tak jsem se zeptal, jestli mám jet s nimi. Tajemník řekl, že ne, že s Jeho Svatostí pojede jen on a jeden z kozáků jako řidič. A obě sestry dostaly dva dny volna, aby mohly navštívit příbuzné.“

„Neinformoval jste mě o tom, otče.“

„Jak jsem mohl vědět, že tu noc se má něco stát?“ namítl kněz plačtivě.

„Pokračujte.“

„Když bylo po všem, musel jsem zavolat na milici. Mrtvý kozák ležel na dolní podestě. Ráno jsem zavolal do kláštera a mluvil jsem s tajemníkem. Řekl jsem mu jenom, že v domě byli ozbrojení lupiči a střílelo se, nic víc. Ale milicionáři potom změnili názor. Řekli, že to bylo myšleno jako atentát na Jeho Svatost.“

„A pak?“

„Tajemník zavolal zase mě. Řekl, že Jeho Svatost to hluboce znepokojilo. Vlastně použil slovo zdrtilo – hlavně tedy to, že zavraždili kozáka. Ale přesto zůstal v klášteře a vrátil se až včera. Hlavně proto, aby se účastnil obřadů, ještě než bude kozákovo tělo vráceno jeho rodině někde na Donu.“

„Takže je zase doma. Zavolal jste mě sem, abyste mi řekl jen tohle?“

„Samozřejmě že ne. Jde o volby.“

„S volbami si nemusíte dělat starosti, otče Maxime. I přes všechny útoky bude v prvním kole vyřazen dočasný prezident. A ve druhém Igor Komarov zvítězí nad Zjuganovem.“

„Právě o to jde, pane plukovníku. Dnes dopoledne zajela Jeho Svatost na Staré náměstí. Na vlastní žádost se patriarcha sešel s dočasným prezidentem. Mám dojem, že u toho byli i nějací dva generálové od milice a další lidé.“

„Jak to víte?“

„Vrátil se včas na oběd. Dal si jej donést do pracovny, jedl sám, jen se svým tajemníkem. Obsluhoval jsem je; ani si mě nevšímali. Mluvili o rozhodnutí, ke kterému se Ivan Markov nakonec odhodlal.“

„A to k jakému?“

Otec Maxim Klimovskij se třásl jako osika. Plamínek svíčky, kterou držel v dlaních, se chvěl, až po tvářích Matky a děťátka na zdi poskakovaly stíny. „Uklidněte se, otče.“

„Nemůžu. Pane plukovníku, chápejte, v jaké jsem situaci. Udělal jsem všechno, co jsem mohl, abych vám prospěl, protože věřím v Komarovovu vizi nového Ruska. Ale dál už pokračovat nemůžu. Ten útok na náš dům, to včerejší jednání… začíná to být příliš nebezpečné.“ Škubl sebou, protože jej za paži chytily ocelově pevné prsty.

„Už jste v tom příliš namočený, otče Maxime. Už nemáte kam jít. Na jedné straně se můžete vrátit k posluhování – i přes tu svoji kleriku a svěcení nejste nic než sluha, ať si vám říkají pomocník. Na druhé můžete doufat v to, že v jednadvaceti dnech Igor Komarov bude triumfovat a vy sám se pozvednete k výšinám, o jakých se vám ani nesnilo. Takže: co si při té schůzce u prezidenta povídali?“

„Žádné volby nebudou.“

„COŽE?“

„Vlastně ano, budou volby. Ale bez Komarova.“

„To by se neodvážil,“ zašeptal Grišin. „Neodvážil by se prohlásit Komarova za nezpůsobilou osobu. Podporuje nás víc než polovina národa.“

„Tenhle pocit asi překonal, pane plukovníku. Jak se zdá, ti dva generálové od milice na něj silně naléhali. Asi je k tomu vyprovokovalo zabití toho starého generála a pokusy o zabití bankéře, milicionáře – a nejvíc ze všech Jeho Svatosti.“

„Co udělají?“

„Začne to prvního ledna. Na Nový rok. Myslejí si, že jako obvykle budou všichni slavit, takže se nikdo nezmůže na jednotnou akci.“

„Kdo všichni? Jakou akci? Mluvte k věci, chlape.“

„Vy všichni. Všichni, komu velíte. A nezmůžete se na obranu. Dávají dohromady čtyřicet tisíc lidí. Prezidentskou gardu, jednotky rychlého nasazení ze SOBR a z OMONu, pár jednotek Specnazu, nejlepší vojáky ministerstva vnitra, kteří jsou ve městě.“

„A k čemu?“

„Aby vás všechny zatkli. A obvinili ze spiknutí proti státu. Aby rozdrtili Černé hlídky, pozatýkali je nebo zničili v jejich táborech.“

„To nemůžou. Nemají žádné důkazy.“

„Mám dojem, že ten důstojník Černých hlídek se odhodlal svědčit. Slyšel jsem, jak tajemník namítá totéž, co jste zrovna řekl vy, a patriarcha mu takhle odpověděl.“

Plukovník Grišin strnul a měl pocit, jako kdyby dostal ránu elektrickým proudem. Část mozku mu říkala, že ti zbabělí šašci by neměli odvahu něco podobného udělat. A ta druhá zase, že by to mohla být pravda. Igor Komarov se nikdy nesnížil k tomu, aby vešel do té myšárny, do Dumy. Zůstával šéfem strany, poslancem se nestal – a tudíž nemá poslaneckou imunitu. A zrovna tak on, Anatolij Grišin.

A pokud tedy opravdu je některý důstojník Černých hlídek ochoten svědčit, mohl by moskevský hlavní prokurátor vydat zatykače – přinejmenším by je mohl držet ve vyšetřovací vazbě až do voleb.

Grišin jako vyslýchající nejednou viděl, co dovedou udělat lidé v největší panice: skákat z oken, vrhat se pod vlaky, proti ohradám z ostnatého drátu.

A pokud si dočasný prezident a lidé, kteří jej obklopují, včetně jeho ochranky a velitelů protigangových a policejních jednotek, skutečně uvědomili, co je čeká, jestliže Komarov zvítězí, pak by v takovém panickém stavu mohli být.

„Vraťte se do patriarchova domu, otče Maxime,“ řekl zvolna, „a nezapomínejte na to, co jsem vám řekl. Zašel jste příliš daleko, než abyste od současného režimu mohl čekat milost. Co se vás týče, UVS vyhrát musí. Chci vědět o všem, co se bude dít, co zaslechnete, o čemkoli novém, novém jednání, schůzce. A to od nynějška až do Nového roku.“

Vyděšený kněz se vděčně odporoučel. A za šest hodin si jeho matka opatřila vážnou pneumonii – aspoň to tak řekl patriarchovi. Ten jej laskavě uvolnil na celou dobu, dokud se matka neuzdraví. Před večerem už kněz seděl ve vlaku na Žitomir. Udělal jsem, co jsem mohl, přemítal. Udělal jsem všechno, co po mně chtěli, a ještě víc než to. Ale teď už mě v Moskvě neudrží ani Michael a všichni jeho andělé.

Toho večera napsal Jason Monk svůj poslední vzkaz na Západ. Protože už neměl počítač, sepsal jej pomalu, pečlivě, až čitelné verzálky pokrývaly dvě stránky kancelářského papíru. Potom je nasvítil stolní lampou a pomocí miniaturního přístroje, který mu opatřil Umar Gunajev, obě strany několikrát ofotografoval. Pak papír spálil a spláchl rozdrcený popel do umyvadla.

Když se setmělo, vyjmul exponovaný film a vsunul jej do kulaté krabičky, v níž se prodával. Nebyla silnější než špička jeho malíčku.

V půl desáté jej Magomed a dva další osobní strážci zavezli na adresu, kterou jim dal. Mělo to být nějaké skromné obydlí, domek nebo izba stranou od jiných stavení, někde daleko na jihovýchodních předměstích Moskvy, ve čtvrti Nagatino.

Starý muž, který mu otevřel, byl neoholený, hubený a navlečený ve vlněném svetru. Monk neměl nejmenšího důvodu vytušit, že kdysi, ještě než ho komunistický režim přestal bavit a než proto napsal a mezi studenty rozšířil leták vyzývající k vytvoření demokratické vlády, býval významným profesorem na Moskevské univerzitě. Stalo se to dávno před reformami. A rehabilitace, a s ní i maličká penze od státu, přišly pozdě, příliš pozdě, než aby na tom ještě záleželo. Svého času měl náramné štěstí, že unikl lágrům. Samozřejmě mu vzali práci a byt. Musel se potulovat po ulicích.

Tak to za komunistů chodilo. Pokud hříšník unikl táborům určeným pro protistátní živly, úřady mu jednoduše odřízly všechny pro život nezbytné zdroje.

A tenhle muž to přežil jedině díky pomoci stejně starého člověka, který jej oslovil jednoho dne na ulici – slušnou ruštinou, i když s anglickým přízvukem. Nikdy se nedozvěděl, že se jeho zachránce jmenuje Nigel Irvine; říkal mu prostě Liška. Nic moc, řekl mu ten špion z ambasády. Prostě že mu sem tam pomůže. Malé věci, malé riziko. Navrhl, jaké zálibě se ruský profesor bude muset začít věnovat, a občasný přísun stodolarových bankovek jej pak udrží při životě.

A jedné zimní noci o dvacet let později se ocitl tváří v tvář mladšímu muži.

„Da?“ řekl jen.

„Mám dáreček pro Lišku,“ oznámil mu Monk. Starý muž přikývl a natáhl ruku. Monk mu vložil kulatou krabičku do dlaně. Muž jen couvl a zavřel dveře. Monk se otočil a vrátil se k autu.

A o půlnoci byl vypuštěn tvoreček jménem Martti s krabičkou přilepenou k jedné noze. Do Moskvy jej přivezli už před týdny Mitch a Cirian, když absolvovali dlouhou jízdu z Finska. Dali jej Brianu Vincentovi, který uměl číst plán města v ruštině a našel tohle pochybné obydlí. Martti chvilku přešlapoval na římse, potom rozepjal křídla a ve spirálách vystoupal vysoko na mrazivé moskevské nebe. Až do několika set metrů, kde už byl vzduch tak studený, že lidskou bytost by změnil ve zmrzlou hroudu masa.

Jeden ze satelitů InTelCoru zrovna náhodou započal svou pouť nad promrzlou ruskou stepí. Podle instrukcí začal dolů ke městu vysílat svůj elektronický, do sérií čísel zakódovaný dotaz, své „Jsi tam, děťátko?“, a netušil, že své elektronické dítě už zničil.

A lidé v zařízení FAPSI za městem se zaposlouchali do hučení počítačů a čekali na výmluvné zapískání, které by znamenalo, že zahraniční agent, po kterém tolik touží plukovník Grišin, vysílá, a díky němu a triangulaci by dokázali najít zdroj vysílání – snad i konkrétní budovu. Satelit letěl dál a žádné písknutí se neozvalo. A Marttimu se v hlavičce ozval prastarý instinkt a řekl mu, že jeho domov, místo, kde se před třemi lety vyklubal jako slepé a bezmocné pískle, je na severu. A tak tedy zamířil na sever, proti kousavému větru, letěl hodinu za hodinou, v chladu a tmě, puzen touhou po místě, kam patří. Nikdo jej neviděl. Nikdo neviděl, jak mizí z města, jak přelétá se světly Petrohradu po pravém křídle pobřeží. Prostě letěl dál a dál, se zprávou na noze a s touhou po domově. Šestnáct hodin poté, co opustil Moskvu, vletěl celý promrzlý a vyčerpaný do holubníku na okraji Helsink. Teplé ruce
mu sejmuly zprávu z nohy – a tři hodiny nato si ji už četl sir Nigel Irvine v Londýně.

Přečetl si text a usmál se. Dostali se tak daleko, jak to jen šlo. Jasonu Monkovi už zbývá jediný velký úkol, potom by se zase měl ukrýt, dokud jej nebudou moct bezpečně stáhnout. Ale dokonce ani Irvine netušil, co všechno má osamělý Virgiňan za lubem.

Zatímco Martti nikým neviděn letěl kdesi nad jejich hlavami, Igor Komarov a Anatolij Grišin se sešli v kanceláři šéfa strany k poradě. Ve zbytku malého paláce, který byl jejich ústředím, bylo liduprázdno – až na strážné sedící v přízemí ve své místnosti. Venku byla tma a po pozemku pobíhali psi vycvičení zabíjet.

Komarov seděl za stolem a jeho tvář osvětlovaná lampou byla popelavě bledá. Grišin právě dovysvětlil vůdci Unie vlasteneckých sil, co se dozvěděl od odpadlého kněze. Když mluvil, vypadalo to, jako kdyby se Komarov scvrkával. Ledový chlad a sebeovládání tály, odhodlanost a ráznost jako kdyby jej opouštěly. Grišin tenhle jev znal. Stává se to těm nejobávanějším diktátorům, když jsou náhle zbaveni moci. V roce 1944 se ze strašlivého vůdce Mussoliniho přes noc stal roztřesený a vystrašený prchající človíček.

A i kapitáni průmyslu a obchodu, když jejich banku uzavřou, soukromé letadlo zabaví, limuzíny konfiskují, když jejich kreditkarty jsou obstavené, zaměstnanci odejdou a domeček z karet se zřítí, jako by se zmenšili. A z bývalé kousavosti jako by najednou bylo jen prázdné chvástání.

Grišin to dobře věděl, protože v celách viděl i krčící se a vylekané generály a ministry, kdysi mocné součásti aparátu čekající nyní na nelítostný rozsudek strany. Všechno se rozpadá, doba slov je pryč. Přichází jeho čas. Vždycky pohrdal Kuzněcovem, kouzelníkem roztáčejícím svůj svět stvořený ze slov a obrazů a předstírajícím, že moc se dá získat oficiálním prohlášením. Jenomže v Rusku je zdrojem moci hlaveň pušky; vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude. Je ironií osudu, že k tomu, aby se k nynější situaci dospělo, aby byl prezident UVS jako bez vůle a téměř naprosto připraven jednat podle Grišinových rad, k tomu bylo potřeba člověka, kterého Grišin nenáviděl snad nejvíc ze všech lidí na světě, toho amerického špehouna.

Anatolij Grišin totiž vůbec neměl v úmyslu nechat se porazit policejními jednotkami dočasného prezidenta Ivana Markova. Bez Igora Komarova se obejít nemůže, ale může si zachránit krk – a tím se i vyšvihnout k netušené moci a postavení.

Igor Komarov bloudil někde ve svém vlastním světě, seděl jako Richard II. dumající nad tím, jaká katastrofa a v jak krátkém čase jej postihla. Pořád nemohl pochopit, jak se taková změna mohla udát, i když už teď pomalu, kousek po kousku začínal být s to chápat, jak se události vyvinuly.

Ještě na začátku listopadu se zdálo, že nic na světě nemůže zabránit jeho vítězství v lednových volbách. Jeho politická organizace byla dvakrát výkonnější než kterákoli jiná v celé zemi; jeho řečnické umění hypnotizovalo lidové masy. Předvolební odhady říkaly, že dostane sedmdesát procent hlasů, víc než dost k tomu, aby zvítězil už v prvním kole.

Jeho političtí protivníci byli zmateni a z voleb se stahovali, buď proto, že jim vysychaly zdroje příjmů, nebo prostě jen ze zoufalství nad výsledky průzkumů. A ti, kdo už raději toužili po jeho blahosklonnosti a přízni po jistém vítězství, se k němu chodili v houfech lísat. V listopadu se jeho politický triumf zdál být zcela jistý. Když byl ukraden Černý manifest, zdálo se to být jen velmi znepokojivé, nic víc, a když se od poloviny července do listopadu nic nedělo, uklidnil se. Provinilci byli potrestáni, příliš chytrý novinář umlčen. A potom celé měsíce nic. Pochod k nejvyšším stupňům moci v Rusku pokračoval.

A potom jeden jediný zahraniční agent, jehož tvář mu ukázali na fotografii, způsobil tolik škody, že by tomu nikdy nebyl uvěřil. Zničení rotaček a umlčení novin a časopisu bylo k vzteku, ale nebyla to tragédie. Sabotáž a násilí jsou organickými součástmi ruského života… jenomže doposud je vždycky řídil a rozkazy k nim vydával plukovník Grišin. Startovním signálem k tomu, co jej později tak rozzuřilo, ale i udolalo, bylo až zastavení jeho televizní propagandy.

Pohrdal církví a všemi kněžími, takže myšlenku, že by státní orgány mohly naslouchat patriarchovi a jeho šíleným nápadům s restaurací monarchie, nikdy nebyl s to brát vážně. Natož aby věřil, že by Alexij II. snad mohl mít nějaký skutečný vliv na ruský lid.

Copak se lidé neupínají k němu? Copak od něj nečekají spásu, novou disciplínu, očištění své rodné Rusi? K čemu by měli toužit po bohu, když mají Igora Komarova?

Chápal, proč se proti němu postavil Žid Bernštejn. Pokud mu ten drzý Američan ukázal manifest, žádný div, že zareagoval tak, jak zareagoval. Ale proč ten generál? Proč jej napadl Nikolaj Nikolajev? Copak nechápal, jaké slavné zítřky čekají ruskou armádu? Proč by se měl hrdina operace Bagration, hrdina od Kurska starat o pár Židů a Čečenů?

Ale právě spojení těchhle dvou úderů, článku v Izvěstijích a zastavení televizní propagandy, způsobilo, že konečně pochopil, jak silné a rozsáhlé je spojenectví proti němu, které kdosi vytváří.

A potom mafie Dolgorukij, rozlícená útoky na svůj majetek; a po ní tisk. Stejně je všechny čekají jen represe. Církev, mafii, svobodný tisk. Židy, Čečeny, cizince – všichni mu za to jednou zaplatí.

„Ty čtyři pokusy o odstranění našich nepřátel, to byla chyba,“ řekl nakonec.

„Při vší úctě, pane prezidente, myslím, že takticky to bylo v pořádku. Jen obrovská smůla způsobila, že tři z nich nebyli v pravém okamžiku doma.“

Komarov zavrčel. Smůla, to možná, ale to, co se dělo potom, bylo mnohem horší. Jak všichni ti lidé z médií přišli na myšlenku, že za tím vším je on? Kdo mluvil? Sdělovací prostředky vždycky visely na každém jeho slově; teď ho jen tupí. Ta tiskovka, to byla katastrofa. Všichni ti cizinci vykřikující drzé otázky. Takovou neomalenost si k němu nikdo nikdy nedovolil. Na to vždycky dohlédl Kuzněcov. Při exkluzivních rozhovorech se s ním jednalo s respektem, novináři mu pozorně naslouchali, souhlasně přikyvovali. A potom ten pitomec navrhne tiskovou konferenci…

„Jste si svým zdrojem jist, plukovníku?“

„Ano, pane prezidente.“

„Věříte mu?“

„To samozřejmě ne. Věřím jeho ambicím. Je zkažený a prodejný, ale touží po postupu a životě v nadbytku, a oboje jsem mu slíbil. Ohlásil mi obě návštěvy toho anglického špiona u patriarchy, a obě návštěvy toho Američana také. Četl jste přepis záznamu ze druhého setkání patriarchy s Monkem, víte, na jakých hrozbách se zakládalo moje rozhodnutí okamžitě opozici umlčet.“

„Ale tentokrát… opravdu budou mít dost odvahy, aby nás napadli?“

„Mám pocit, že pominout tuhle možnost nemůžeme. Jsou zády ke zdi. Ten pitomec pan dočasný prezident ví, že nad vámi zvítězit nemůže, ale nad Zjuganovem by snad mohl. Generálové ve velení milice se právě včas dozvěděli, jaké čistky v jejich oboru máte v plánu. A když použijí důkazy o finančním spojení mezi UVS a mafií, mohli by získat zatykače. Ano, myslím, že se o to mohou pokusit.“

„Kdybyste byl na jejich místě, plukovníku, co byste udělal?“

„Přesně totéž. Když mi ten kněz říkal, o čem si patriarcha povídal u jídla se svým tajemníkem, když on je obsluhoval, pomyslel jsem si, že to nemůže být pravda. Ale čím víc o tom přemýšlím, tím víc mi to dává smysl. První leden, to je skvěle zvolená doba. Kdo nemá po uplynulé noci kocovinu? Kolik strážných je vzhůru? Kdo je s to rychle a rozhodně zasáhnout? Ráno na Nový rok většina Rusů ani pořádně nevidí – kromě těch, které držíte v kasárnách bez kapky vodky. Ano, dává to smysl.“

„O čem to mluvíte? Že jsme vyřízení? Že všechno to, co jsme udělali, nebylo k ničemu, že velká vize se nikdy neuskuteční, a to jen kvůli několika zpanikařeným a ctižádostivým politikům, fanatickému knězi a pár omylem vysoko postaveným policajtům?“

Grišin vstal a naklonil se přes stůl. „Že bychom dospěli až tak daleko? Ne, pane prezidente. Klíčem k úspěchu je znát nepřítelovy úmysly. My je známe. Máme pouze jednu jedinou možnost. Preventivní úder.“

„Úder? Proti komu?“

„Zmocnit se Moskvy, pane prezidente. A Ruska. Do čtrnácti dnů bude obojí vaše. V noci na Nový rok budou naši nepřátelé slavit a jejich jednotky budou až do svítání zavřené v kasárnách. Během noci můžu shromáždit osmdesát tisíc mužů a zmocnit se Moskvy. A po ní i Ruska.“

„Státní převrat?“

„Nic nového, pane prezidente. Ruské i evropské dějiny jsou plné rázných mužů, mužů s vizí, kteří využili okamžiku a podmanili si stát. Mussolini dobyl Řím a celou Itálii. Řečtí plukovníci Athény a celé Řecko. Žádná občanská válka. Jen jeden rychlý úder. Poražení prchají, ti, kdo je podporovali, ztrácejí rozvahu a žádají o spojenectví. Na Nový rok může být Rusko vaše.“

Komarov se zamyslel. Mohl by se zmocnit televizního studia a promluvit k národu. Tvrdit, že jednal proto, aby předešel protilidovému spiknutí, jehož cílem bylo zabránit volbám. Budou mu věřit. Generálové budou zatčeni; plukovníci budou čenichat povýšení a přejdou na jeho stranu.

„Dokážete to?“

„Pane prezidente, v téhle zkažené zemi je na prodej všechno. Proto vlast potřebuje Igora Komarova – aby vyčistil ten špinavý chlívek. Za peníze dostanu jakoukoli jednotku, na kterou si ukážu. Řekněte jediné slovo – a já vás do poledne Nového roku dostanu do vládních místností v Kremlu.“

Igor Komarov přiložil dlaně k sobě, na špičky prstů položil bradu a zadíval se do pijáku. Po několika minutách zase zvedl oči a setkal se s pohledem plukovníka Grišina.

„Udělejte to,“ řekl.

Kdyby se po Grišinovi chtělo, aby dal dohromady ozbrojené síly schopné zmocnit se Moskvy, a aby to udělal z nulového bodu za čtyři dny, nikdy by to nemohl dokázat. Jenže on nezačínal od nuly. Už celé měsíce počítal s tím, že velmi brzy po Komarovově volebním vítězství bude třeba začít s přesunem veškeré výkonné moci státu na UVS.

Politická stránka věci, zrušení všech opozičních stran, to bude na Komarovovi. A jeho úkolem bude podřídit si – nebo odzbrojit a rozpustit – všechny ozbrojené síly státu.

Na ten úkol se připravoval – a už se proto dávno rozhodl, kdo při téhle práci bude jeho přirozeným spojencem a kdo bude jistě stát proti němu. Na čelných místech v seznamu těch druhých byla Prezidentská garda, třicet tisíc ozbrojených mužů, z nichž šest tisíc je v Moskvě a tisíc v samotném Kremlu.

Generál Sergej Korin, který jí velel, byl následovníkem proslulého Jelcinova Alexandra Koržakova. Všichni důstojníci byli jmenováni zesnulým prezidentem Čerkasovem. Všichni budou bojovat za legitimitu státní moci a proti puči.

A po nich tu bylo ministerstvo vnitra s vlastní armádou čítající sto padesát tisíc mužů. Naštěstí pro Grišina byla většina téhle obrovské síly rozprášena po všech koutech Ruska a v hlavním městě a blízko něj bylo jen asi pět tisíc mužů. Generálům z MVD nebude trvat dlouho, než si uvědomí, že právě oni budou sedět v prvních dobytčácích mířících do gulagů; stejně jako prezidentští budou dobře vědět, že v novém Rusku Grišinových Černých hlídek pro ně nebude žádné místo.

A na neoddiskutovatelnou a jasnou žádost mafie Dolgorukij je třetí na řadě pozatýkání a internace dvou protigangových divizí, té federální, řízené z ústředí MVD na Žitném náměstí, a té moskevské, GUVD, které velí generál Petrovskij na Šabolovce. Obě divize – a také jejich síly rychlého nasazení OMON a SOBR – budou bez nejmenších pochyb počítat s tím, že v Grišinově Rusku je nečeká nic než pracovní lágry a popravčí dvorky. Ale Grišin také věděl, že v přetékajícím kotlíku státních i soukromých vojsk, která zamořovala hroutící se Rusko roku 1999, bude mít i přirozené a podplatitelné spojence. Klíčem k vítězství bude udržet armádu nic netušící, zmatenou, plnou rozporů – a nečinnou. On sám měl okamžitě k ruce šest tisíc mužů svých Čer-ných hlídek a dvacet tisíc Mladých bojovníků.

Ti první, to je elitní jednotka, kterou po léta sám piplal. Důstojnický sbor tvoří bývalí vojáci zvláštních jednotek s výborným bojovým výcvikem, bývalí výsadkáři, příslušníci námořní pěchoty a lidé z jednotek MVD. Při krutých vstupních obřadech museli prokázat svou nelítostnost a naprostou oddanost ultrapravici.

A přitom někde mezi čtyřiceti nejvýše postavenými musí být zrádce. Někdo z nich je zřejmě ve styku s úřady a se sdělovacími prostředky a prozradil, že čtyři pokusy o atentát z jedenadvacátého prosince jsou dílem Černých hlídek. Události, které následovaly, postupovaly příliš rychle, než aby byly dílem náhody.

Neměl na výběr – musel těchhle čtyřicet izolovat. Udělal to osmadvacátého prosince. Intenzivní výslech a demaskování zrádce počkají na později. Aby byla zachována morálka jednotek, byli na uprázdněná místa povýšeni mladší důstojníci. Řeklo se jim, že jejich velitelé jsou někde na školení.

A Grišin se zahrabal do podrobné mapy Moskevské oblasti a připravoval si plán bitvy na Nový rok. Velikou výhodu bude mít v tom, že ulice budou téměř prázdné. Silvestrovské oslavy jsou v Rusku velmi vážná záležitost. Večer je zhola nemožné, aby vůbec někdo pracoval, a Moskvané se hrnou se zásobami pití domů nebo na skupinové oslavy, jimž hodlají zasvětit celou noc. Tma nastává po půl čtvrté – a potom se už do mrazivé temnoty vydávají jen ti zoufalci, kteří pocítí potřebu doplnit nedostatečné zásoby alkoholu.

A slaví všichni, všichni včetně nešťastných nočních vrátných a zaměstnanců, kteří, aby se neřeklo, byli přinuceni zůstat v práci. Ti si jednoduše přinesou zásoby do kanceláří, dílen a úřadů.

Grišin počítal s tím, že kolem šesté už bude mít ulice jen pro sebe. Kolem šesté už všechna ministerstva a důležité vládní budovy budou prázdné až na noční směny – a dokonce i tihle a vojáci v kasárnách už tak kolem desáté nebudou s to se bránit.

A jakmile jeho jednotky budou ve městě, tím jednoznačně nejdůležitějším bude uzavřít přístup do Moskvy zvenčí. Na tuhle práci vyčlenil Ligu mladých bojovníků. Do Moskvy vede dvaapadesát větších přístupových cest. Na jejich zablokování bude potřebovat sto čtyři těžké náklaďáky naložené betonovou sutí.

Rozdělil Mladé bojovníky do sta a čtyř potřebných skupin. Každé z nich velel zkušený voják patřící k Černým hlídkám. Náklaďáky si najmou od firem zajišťujících dálkový transport, nebo se jich zmocní násilím až ráno. V určenou dobu všechny dvojice kamionů vyrazí na svá místa, dojedou na křižovatkách čelem proti sobě, až budou blokovat všechny hlavní silnice, a tak už zůstanou.

Na hranicích mezi Moskevskou oblastí a sousedícími oblastmi trůní na každé větší silnici stanoviště policejní hlídky MVD, většinou malá budka s několika otrávenými poldy a s telefonem. A někde poblíž parkuje obrněný transportér. V tom ale na Silvestra zaručeně nebude posádka, protože ta bude slavit v budce. Co se týče jediné velké silnice, kterou chtěl Grišin nechat volnou, zdejší policejní stanoviště bude „dobyto“. A co se týče všech ostatních. Mladí bojovníci zablokují cesty kamiony na nejbližší křižovatce od nich dovnitř města a nechají milicionáře, ať se v klidu a míru ožerou jako obvykle. A potom se Mladí bojovníci, v počtu asi dvou set mužů na každou skupinu, rozestaví za kamiony a budou se bránit proti jakýmkoli jednotkám, které by chtěly vjet dovnitř a Moskvu osvobodit.

Dál se potřeboval zmocnit sedmi cílů uvnitř města – pěti druhotných a dvou primárních. Černé hlídky měl rozmístěny v pěti táborech za městem. Uvnitř města byla jen jedna kasárnička, která dodávala stráže pro Komarovův dům. Ale koordinovat všechny přesuny, to znamená neskutečnou bouřku v éteru. Byl by radši, aby se jeho jednotky shromáždily v úplném rádiovém tichu. Proto se rozhodl pro jeden jediný konvoj.

Protože jeho hlavní základnou byl tábor severovýchodně od města, rozhodl se všech šest tisíc mužů, plně vyzbrojených a ve vozech, přesunout na tuto základnu už třicátého prosince. Město pak napadnou po silnici, které se říká Jaroslavský prospekt, ale která se zhruba od míst, kde se blíží ke vnitřnímu okruhu, jmenuje třída Míru. Jeden z primárních cílů, velký televizní komplex v Ostankinu, leží jen pár set metrů od téhle silnice. Vyčlení na něj dva ze svých šesti tisíc mužů.

Zbývajícím čtyřem tisícům bude velet sám a povede je na jih, kolem olympijského stadionu, přes okružní silnici a pak do srdce Moskvy. Pro největší poklad ze všech. Do Kremlu.

Slovo Kreml vlastně neznamená nic než pevnost. Každé starobylé město v Rusku má ve svém středu pevnost, to, co zbylo z někdejšího města obehnaného zdmi. Moskevský Kreml je už dlouho symbolem nejvyšší moci v Rusku – a hlavně viditelným znakem toho, kdo tuto moc vlastní. Do svítání musí být Kreml jeho, posádka se musí vzdát a rozhlasová stanice nesmí volat o pomoc – jinak se kyvadlo zhoupne na druhou stranu.

Pět druhotných cílů měl v úmyslu svěřit čtyřem ozbrojeným složkám, o nichž věřil, že se s ním spojí – i přes to, že mnoho času na rozhodnutí jim nezbývá.

Těmi cíli byla radnice na Tverské, z jejíž komunikační ústředny by mohly být vysílány prosby o pomoc, ministerstvo vnitra na Žitném náměstí, spojené se svými vojsky rozmístěnými po celém Rusku, včetně přiléhajících kasáren OMON, potom komplex prezidentských a ministerských budov na Starém náměstí, polní letiště Chodynka s kasárnami GRU, ideální místo pro eventuální vzdušný výsadek, kdyby někdo přivolal na pomoc státu parajednotky, a nakonec budova parlamentu, Dumy. Když v roce 1993 Boris Jelcín obrátil proti Dumě hlavně tanků, dokud bouřící se poslanci nevyšli s rukama nad hlavou, budova byla vážně poškozena. Duma se na čtyři roky přestěhovala do bývalé budovy Gosplanu na Manéžním, ale pak byly škody opraveny a ruský parlament už zase sídlil u řeky, ve svém „Bílém domě“, na konci Nového Arbatu.

Radnice, Duma a ministerstva na Starém náměstí, to budou na Silvestra jen prázdné slupky. Jakmile výbušnina rozbije dveře, obsazení bude poměrně jednoduché. Boje mohou ale propuknout u kasáren OMON a na letišti Chodynka, pokud se vojáci protigangových jednotek a těch pár výsadkářů a důstojníků rozvědky začnou bránit. Tyhle dva cíle svěří zvláštním jednotkám, které měl v úmyslu si koupit.

Osmým a při každém puči se nabízejícím cílem by mělo být ministerstvo obrany. Ve veliké andezitové krychli na Arbatském náměstí také velká posádka nebude, ale uvnitř je komunikační ústředí schopné se domluvit s každou vojenskou, námořní či leteckou základnou v celém Rusku. Na dobytí téhle budovy nevyčlenil žádné jednotky. S ministerstvem obrany měl zvláštní plány.

Přirozené spojence pro jakýkoli pravicový puč nebylo v Rusku těžké najít. V jejich čele stála Federální bezpečnostní služba, FSB. Ta byla dědičkou kdysi všemocné Druhé hlavní správy KGB, jejíž obrovský aparát udržoval v SSSR takovou úroveň represe, o jakou si řeklo politbyro. Když do Ruska dorazila nenáviděná teorie zvaná demokracie, její moc se rozplynula.

Ústředí FSB bylo tam, kde sídlilo i proslulé centrum KGB,– tedy na Dzeržinského náměstí, jemuž se nyní říkalo Lubjanské a za nímž bylo stejně proslulé a ještě více obávané stejnojmenné vězení Lubjanka. FSB měla stále na starosti kontrašpionáž – a stále obsahovala divizi určenou k boji s organizovaným zločinem. Ta ale nebyla ani z poloviny tak úspěšná jako GUVD generála Petrovského, a tak se jí naléhavé požadavky mafie Dolgorukij netýkaly.

FSB měla pro své účely k ruce dvě jednotky rychlého nasazení. První se jmenovala skupina Alfa a druhá Vympel, což rusky znamená velitelská vlajka. Tyhle dvě skupiny byly kdysi nejelitnějšími a nejobávanějšími z ruských zvláštních jednotek, a někdy bývaly velmi optimisticky přirovnávány k britským SAS. Ale potíž byla v jejich nevalné loajálnosti.

V roce 1991 podnikli ministr obrany Jazov a předseda KGB Krjučkov pokus o svržení Gorbačova. Selhal, ale přesto dostal Gorbačova z funkce a k moci se dostal Jelcin. Skupina Alfa byla původně součástí převratu, ale v půli cesty si to rozmyslela a dovolila tak, aby se Boris Jelcin vymanil z anonymity Dumy, vylezl na tank a stal se pro celý svět hrdinou. A v době, kdy vyděšený Gorbačov byl propuštěn z domácího vězení na Krymu, přiletěl do Moskvy a zjistil, že jeho starý protivník Jelcin je silnější než on, všude kolem skupiny Alfa visely ve vzduchu otazníky. A totéž se týkalo skupiny Vympel. V roce 1999 byly obě skupiny, ač těžce vyzbrojené a skládající se z ostřílených bojovníků, ještě stále v nemilosti. Ale v Grišinových očích měly dvě přednosti. Jako většina zvláštních jednotek se skládaly především z důstojníků a poddůstojníků a bylo v nich jen málo zelenáčů v základní službě. A veteráni měli v
politice sympatie ke krajní pravici: byli antisemité, nesnášeli příslušníky menšin, byli proti demokracii. A za druhé už půl roku nedostali plat.

Grišinovo lákání pro ně bylo jako zpěv sirén. Obnovení bývalé moci KGB, blahobyt odpovídající jejich příslušnosti k nové elitě, zdvojené platy – a to počínaje dneškem.

Skupina Vympel dostala úkol se večer na Silvestra ozbrojit, opustit kasárna, dorazit na polní letiště Chodynka a k sousedícím armádním kasárnám – a oboje zajistit. Skupina Alfa dostala na starost ministerstvo vnitra a vedlejší kasárna OMON – a menší jednotka se měla postarat o kasárna SOBR za Šabolovkou.

Na devětadvacátého prosince svolal plukovník Grišin do luxusního domu za Moskvou, který patřil mafii Dolgorukij, jednání. Tady se sešel s hlavní radou gangu, rusky nazývanou schod (sněm), a promluvil k jejím členům. Tohle jednání pro něj bylo životně důležité. Pokud se týkalo mafie, měl toho hodně co vysvětlovat. Údery, které vedl generál Petrovskij, ještě pořád nepřebolely. A protože všechno platili, chtěli vysvětlení. Jak Grišin mluvil, nálada se měnila. Když jim řekl, že odhalili plán, jehož cílem je prohlásit Igora Komarova za osobu nezpůsobilou kandidovat v blížících se volbách, nad útočností převládlo zděšení. Všichni měli na volebním úspěchu náramné finanční zájmy.

Skutečným úderem ale bylo Grišinovo odhalení, že tenhle plán už není to nejhorší; že stát má v úmyslu zatknout Komarova a rozdrtit Černé hlídky. A ani ne za hodinu už sami mafiáni prosili o radu. Když jim oznámil, co má v úmyslu udělat, ohromilo je to. Vydírání, podvody, černý trh, drogy, prostituce, vraždy – to byl jejich obor. Ale státní převrat, to je věc, která míří opravdu vysoko.

„Není to nic jiného než největší krádež ze všech,“ prohlásil Grišin. „Krádež celé republiky. Odmítněte to – a vrátíte se tam, kde jste byli – budou vás pronásledovat MVD, FSB, všichni. Přijměte to – a země bude naše.“ Použil opravdu slovo zemlja, ne stát, ale krajina, půda a vše, co je na ní.

V čele stolu seděl ten nejvýše postavený, starý vor v zákoně, který se do podsvětí už narodil, stejně jako jeho otec a celý rodinný klan, a který byl v celém Dolgorukém nejblíž tomu, čemu Siciliáni říkají Don všech donů. Dlouho se na Grišina jen upřeně díval. Ostatní čekali. Potom gangster začal přikyvovat, vrásčitá lebka stoupala a zase klesala jako hlava starého ještěra. Souhlasil s poslední investicí.

A také s tím, že Grišinovi poskytne třetí jednotku, kterou potřeboval. Dvě stovky z osmi set soukromých „bezpečnostních“ firem patřily Dolgorukému. Dohromady dva tisíce mužů, dobře vyzbrojených bývalých vojáků nebo pracovníků KGB. Osm set vezme útokem, dobude a bude držet prázdný Bílý dům, sídlo Dumy, dvanáct set se jich postará o úřad prezidenta a okolní ministerstva, jejichž budovy seskupené na Starém náměstí budou na Silvestra také prázdné.

Téhož dne zavolal Jason Monk generálu Petrovskému. Ten ještě pořád bydlel v kasárnách SOBR.

„Prosím?“

„To jsem zase já. Copak děláte?“

„Co je vám po tom?“

„Balíte si?“

„Jak to víte?“

„Všichni Rusové chtějí strávit Silvestra s rodinou.“

„Poslechněte, letí mi to za hodinu.“

„Myslím, že byste to měl zrušit. Silvestrů ještě bude…“

„O čem to zase mluvíte, pane Američane?“

„Četl jste noviny?“

„Nějaké ano. Proč?“

„Jde o poslední předvolební odhady. Ty, co už berou v potaz odhalení tisku o UVS a Komarovovu nedávnou tiskovku. Prý má čtyřicet procent a padá jako kámen.“

„No tak ty volby prohraje. Místo něj budeme mít soudruha Zjuganova. Co to má společného se mnou?“

„Vy si myslíte, že Komarov se s tím smíří? Už před časem jsem vám říkal, že to nemá v hlavě v pořádku.“

„Bude se s tím muset smířit. Pokud to za čtrnáct dní projede, je s ním konec. Tak je to.“

„Ten večer jste mi řekl jednu věc.“

„Jakou?“

„Že jestli někdo napadne ruský stát, stát se bude bránit sám.“

„Co zase sakra víte, co já nevím?!“

„Určitě nevím nic. Ale mám podezření. Podezřívat, to je přece ruská specialita, ne?“

Petrovskij se zadíval na mluvítko a pak na napůl sbalený kufr na palandě kasárenské místnosti.

„To by se neodvážil,“ řekl nevýrazným hlasem. „To by se nikdo neodvážil.“

„Jazov a Krjučkov se odvážili.“

„To bylo v roce 1991. To je rozdíl.“

„Jenom proto, že to zvrtali. Co kdybyste radši zůstal přes svátky ve městě? Jen tak pro jistotu.“

Generál Petrovskij položil sluchátko a začal vybalovat. Poslední spojenectví uzavřel Grišin třicátého prosince v jedné pivnici. Muž, se kterým mluvil, byl hajzlík s pivním pupkem, ale byl asi tak tím nejbližším představě velitele, co se dalo očekávat od hnutí pouličních band Nové Rusko. I přes své pyšné jméno bylo NR sotva víc než volné uskupení tetovaných hrdlořezů s vyholenými hlavami, krajně pravicových, kteří čerpali fondy z přepadení a potěšení z mlácení Židů. Oboje ve jménu Ruska, jak byli připraveni řvát do uší komukoli, koho potkali na ulici. Špalík dolarů, který Grišin vytáhl, ležel na stole a muž z NR se na něj hladově díval.

„Můžu sehnat pět set dobrejch chlapů, když to bude potřeba,“ řekl. „Vo jakou práci de?“

„Dám vám pět lidí ze svých Černých hlídek. Buď budete poslouchat jejich bojové rozkazy, nebo je po obchodu.“

Bojové rozkazy, to neznělo špatně. Pěkně vojácky. A muži z NR se pyšnili tím, že jsou vojáky Nového Ruska, i když s UVS se nikdy nesloučili. Disciplína, to nebylo nic pro ně.

„Jakej je cíl?“

„Na Silvestra, mezi desátou a půlnocí. Napadnout, dobýt a udržet radnici. A jedno pravidlo navíc: žádný chlast až do rána.“

Velitel NR si to promyslel. Nebyl zase až tak natvrdlý, aby mu nedošlo, jak vysoko UVS míří. Však je na čase. Naklonil se přes stůl a přikryl hromádku dolarů dlaněmi.

„Až bude po všem, zamlouváme si židáky.“

Grišin se usmál. „Berte je jako dárek ode mě.“

„Dohodnuto.“

Domluvili si podrobnosti, určili, že lidé z NR se sejdou v parku na Puškinově náměstí, tři sta metrů od budov, ve kterých sídlí moskevská městská správa. Nebude to vypadat divně. Naproti přes ulici je McDonald. Jedno po druhém, myslel si Grišin, když se vezl zase zpátky. O moskevské Židy jistě postaráno bude, ale o ty lidské odpadky z NR jakbysmet. Mohlo by být zábavné nacpat je do stejných vlaků na východ, ať se celou tu cestu do Vorkuty nenudí.

Ráno jednatřicátého zavolal Jason Monk generálu Petrovskému znovu. Generál byl ve své kanceláři v už z poloviny prázdném ústředí GUVD na Šabolovce.

„Pořád ve službě?“

„Jasně, čert vás vem.“

„Má GUVD vrtulník?“

„Samozřejmě.“

„Může v tomhle počasí letět?“

Petrovskij se skrz zamřížované okno zadíval na nízko visící a jako olovo šedé mraky.

„Do toho nahoře asi ne. Ale pod mraky snad ano.“

„Znáte umístění táborů Grišinových Černých hlídek okolo města?“

„Ne, ale můžu si to zjistit. Proč?“

„Co kdybyste se nad nimi proletěl?“

„Proč bych měl?“

„Protože jestli jsou to mírumilovní občánci, ve všech barácích se bude svítit, všichni budou pěkně v teple, budou si dávat jedno dvě deci před obědem a připravovat se na večer. Jen se podívejte. Ve čtyři vám zavolám znovu.“

A když ve čtyři opravdu zavolal, Petrovskij byl celý zaražený.

„Zdá se, že čtyři z nich jsou zavřené. A jeho hlavní tábor, ten na severovýchod odsud, zase vypadá jako mraveniště. Stovky aut všude kolem. Jako by přesunul všechny svoje vojáky do jednoho tábora.“

„Proč to asi dělá, pane generále?“

„To povězte vy mně.“

„Nevím. Ale nelíbí se mi to. Smrdí to nočním cvičením.“

„Na Silvestra? Zbláznil jste se? Na Silvestra je každý Rus opilý.“

„Jsem téhož názoru. Kolem půlnoci se bude každému vojákovi v celé Moskvě motat hlava. Pokud jim ovšem někdo neporučí, aby zůstali střízliví. Ne zrovna populární rozkaz, ale jak jsem už říkal, Silvestrů ještě bude… Znáte se s velitelem pluku OMON?“

„Jistě. Generál Kozlovskij.“

„A s velitelem Prezidentské gardy?“

„Ano, to je generál Korin.“

„Oba jsou teď u rodin?“

„Předpokládám.“

„Mezi námi, kdyby mělo dojít k nejhoršímu, kdyby Komarov přece jen vyhrál… přece víte, co by mohlo čekat vás, vaši paní a Taťánu? Nestojí to za noční bdění? Nestojí to za pár telefonátů?“

Když telefon ztichl, Jason Monk se vrátil k mapě Moskvy a okolí. Jeho prsty zabloudily k severovýchodnímu okraji hlavního města. Petrovskij říkal, že právě tady někde je největší základna UVS a Černých hlídek. Hlavní přístupovou cestou ze severovýchodu je Jaroslavský prospekt, ta silnice, který se potom mění v třídu Míru. Hlavní tepna míjející televizní komplex v Ostankinu. Potom si znovu zavolal.

„Umare, příteli. Potřebuji od tebe poslední věc. Ano, přísahám, že poslední. Auto s telefonem a číslo, na kterém budeš celou noc… Ne, nepotřebuju ani Magomeda, ani jeho chlapce. Zkazil bych jim silvestrovskou oslavu. Jenom to auto a telefon. Aha, a ještě zbraň. Pokud ti to nezpůsobí moc problémů.“

Na druhém konci linky se ozval smích.

„Cože, jakou značku? No, vlastně…“

Vzpomněl si na zámek rodu Forbesů.

„Kdybys mi mohl sehnat tu švýcarskou… Sig sauera. Co ty na to?“

DVACÁTÁ KAPITOLA

Dvě časová pásma na západ od Moskvy bylo úplně jiné počasí, nebe bylo jasně modré a bylo sotva dva pod nulou. Mechanik tiše došel skrz les až k venkovskému sídlu. Na cestu po Evropě se jako vždy připravil velmi pečlivě a nenarazil na žádné potíže. Dával přednost autu. Zbraně a letecké společnosti, to jde málokdy dohromady, zato takové auto má spoustu skrýší.

Ani v Bělorusku, ani v Polsku jeho volvo s moskevskou značkou nevzbudilo žádnou pozornost, a podle papírů byl ruským obchodníkem a jel na konferenci do Německa. Ani při prohledání by v jeho autě mnoho neobjevili. V Německu, kde se už ruská mafie hezky usadila, vyměnil volvo za mercedes s místní značkou a snadno si opatřil loveckou pušku a k ní střelivo s plochými špičkami a dalekohled – a teprve pak pokračoval dál na západ. Od jisté doby byly hranice mezi zeměmi Evropské unie víceméně neexistující – a on jimi projel v řadě jiných aut a vysloužil si jen otrávené mávnutí osamělého celníka. Opatřil si podrobnou automapu oblasti, do které mířil, našel si vesnici nejbližší k cíli a potom i sídlo samo. Projel vesnicí, jednoduše se nechal vést ukazateli a minul krátkou příjezdovou cestu. Nápis u ní mu potvrdil, že dostal správnou adresu, a tak jel zase dál. Většinu noci strávil v asi osmdesát kilometrů vzdálené
m motelu, před svítáním jel zase zpátky, ale tentokrát zaparkoval tři kilometry před sídlem a zbytek došel pěšky přes les. Vynořil se z něj za domem. Když vyšlo slaboučké zimní slunce, měl už připravené místo pro ležícího střelce u kmene velkého dubu, sedl si a čekal. Z místa, kde seděl, dobře viděl tři sta metrů vzdálený dům i jeho dvůr, ale sám nebyl za stromy vidět.

Krajina pozvolna ožívala; jen pár metrů od něj vyťapal bažant, uraženě se na něj podíval a odspěchal pryč. Ve větvích buku nad jeho hlavou se honily dvě šedivé veverky.

V devět se na dvoře objevil člověk. Mechanik zvedl dalekohled a mírně zaostřil, až to bylo, jako kdyby muž byl od něj asi patnáct metrů. Nebyl to jeho cíl; to jen sluha si zpod přístřešku na dvoře naložil plný košík polen a vrátil se zase dovnitř.

Po jedné straně dvora byla řada stájí. Ve dvou stáních byli koně. Přes dveře vysoké do pasu vykukovaly dvě veliké, kaštanové koňské hlavy. Koně věděli, proč to dělají – za chvilku vyšla ven dívka a přinesla jim čerstvé seno. Potom se i ona vrátila dovnitř.

Teprve chvíli před polednem se objevil starší muž, přešel přes dvůr a poplácal koně po nozdrách. Mechanik si prohlédl tvář v dalekohledu a pak mrkl na fotografii, kterou si položil vedle sebe na studenou zem. Omyl vyloučen.

Zdvihl loveckou pušku a podíval se do zaměřovače. Kruh v něm zaplnilo tvídové sako. Muž se díval na koně a stál k němu zády. Odjistit. Pevně držet a pomalu stisknout spoušť.

Výstřel práskl a ozvěna se rozlehla po údolí. Muže na dvorku jako by něco odhodilo ke dveřím stání. Díru v zádech, asi tak v úrovni srdce, ukryl vzor na tvídu, otvor, jímž kulka vyletěla ven, byl přimáčknut k bílým dveřím stáje. Kolena povolila, tělo klesalo a kreslilo na bílé stěně krvavou šmouhu. Druhá rána napůl utrhla hlavu.

Mechanik vstal, zasunul loveckou pušku do pouzdra lemovaného ovčí kožešinou, pověsil si ji přes rameno a dal se do běhu. Běžel rychle a vybavoval si po paměti cestu, kterou sem před šesti hodinami přišel, cestu k autu. Dva výstřely, to není v zimní venkovské krajině nic tak zvláštního. Nějaký statkář loví králíky nebo plaší vrány. Až za chvíli někdo vyhlédne z okna a vyběhne na dvůr. Křik, nevěřícné pohledy, pokusy přivést oběť k životu; samé marnění času. Teprve pak poběží do domu, zavolají policii, vykoktají, co se stalo, a začne těžkopádné vyšetřování. Konečně přijede policejní vůz, snad i zablokují cesty. Všechno to přijde pozdě. Za čtvrt hodiny byl ve voze a za dvacet minut už jel pryč. Pětatřicet minut po výstřelech už uháněl po nejbližší dálnici: auto mezi stovkami jiných aut. V té době zrovna venkovští policisté poslouchali výpovědi a volali rádiem do nejbližšího města, a pošlou detektivy.

Hodinu po střelbě Mechanik hodil pušku i s pouzdrem přes zábradlí mostu, který si k tomu už předtím vybral, a díval se, jak zbraň mizí v tmavé vodě. A potom se vydal na dlouhou cestu domů.

První světla se objevila krátce po sedmé. Pomalu se pohybovala tmou a mířila k jasně osvětlenému komplexu budov tvořících Ostankinské televizní centrum. Jason Monk seděl za volantem svého auta a motor měl puštěný jen proto, aby ho topení uchránilo před mrazem. Zaparkoval kousek za bulvárem akademika Koroljova, na vedlejší ulici, a přímo před sebou, skrz přední sklo, viděl hlavní správní budovu a za ní věž vysílače. Když zjistil, že světla nepatří osamělému autu, ale celé koloně náklaďáků, vypnul motor – a výmluvný obláček plynů, který by jej mohl prozradit, zmizel.

Náklaďáků bylo asi třicet, ale přímo na parkoviště před hlavní budovou zajely jen tři. Budova byla veliká, měla v hlavní části pět pater a široká byla tři sta metrů. Dovnitř vedly dva vchody a na pětipatrovém bloku se do výšky tyčila další, osmnáctipatrová, sto metrů široká nástavba. Obvykle v ní pracovalo osm tisíc lidí, ale na Silvestra jich zajišťovalo vysílání jen asi pět set.

Ze tří aut na parkovišti vyskákali ozbrojení muži v černém. Vyhrnuli se rovnou k oběma recepcím. Za pár vte-řin už vyděšený personál z přízemí stál seřazený pod namířenými hlavněmi u zadní zdi – ze tmy venku to bylo jasně vidět. Potom Monk sledoval, jak ozbrojenci mizejí vevnitř.

Úderná jednotka vedená vyděšeným vrátným si to namířila rovnou do ústředny a překvapila spojovatelky. Jeden z útočníků, bývalý technik od telekomunikací, odpojil všechny linky.

Jeden z mužů Černých hlídek vyšel ven a zamával ba-terkou na zbytek konvoje, který poté dojel na parkoviště a obklopil v půlkruhu správní budovu. Z aut vyběhly další stovky černých a nahrnuly se rychle dovnitř. V oknech horních pater nemohl Monk vidět víc než matné stíny, ale tušil, že Černé hlídky podle plánu čistí poschodí za poschodím, berou vyděšeným lidem z noční směny mobilní telefony a házejí je do tašek.

Po Monkově levici byla menší budova, také patřící k televiznímu centru, v níž ale sídlili účetní, plánovači, vedoucí – a všichni byli doma a slavili. Byla ponořená do tmy.

Monk se natáhl pro telefon a navolil číslo, které znal zpaměti.

„Petro vskij.“

„To jsem já.“

„Kde jste?“

„Sedím v autě u Ostankina a je tu příšerná zima.“

„Jistě? Tak to já jsem sice docela v teple, ale zato tu mám tisíc mladých mužů, kteří se mi co nevidět vzbouří.“

„Tak je uklidněte. Dívám se, jak Černé hlídky obsazují celý televizní komplex.“

Ticho.

„Neblázněte. Musíte se mýlit.“

„Jak chcete. Ale sem přijelo tisíc ozbrojených mužů ve třiceti autech s cloněnými světly, napadli Ostankino a zajali zaměstnance. A já se na to dívám skrz sklo ze vzdálenosti asi dvou set metrů.“

„Proboha. On s tím opravdu začal.“

„Říkal jsem vám, že je blázen. Ale možná ne až zas takový. Mohl by vyhrát. Je vůbec dneska v noci někdo v Moskvě natolik střízlivý, aby mohl bránit stát?“

„Dejte mi svoje číslo a položte to.“

Monk mu číslo klidně řekl. Dneska budou pořádkové síly mít trochu příliš napilno, než aby se honily za auty. „Ještě jedna věc, pane generále. Nezastaví vysílání plánovaných programů. Zatím. Nechají noční směnu pracovat jako obvykle – dokud nebudou připraveni.“

„To vidím. Právě se dívám na první program. Tancujou tam kozáci.“

„Ze záznamu. Všechny pořady až do hlavních zpráv jsou nahrané předem. Tak, a teď to můžeme položit.“

Generál Petrovskij se beze slova odpojil. Ještě to nevěděl, ale za šedesát minut mělo dojít k útoku na jeho vlastní kasárna.

Byl až podezřelý klid. Ať už naplánoval přepadení Ostankina kdokoli, naplánoval je dobře. Na obou stranách od něj stály obytné bloky, světla svítila, lidé už si sundali saka a svírali skleničky a dívali se na televizi, kterou právě pár set metrů od nich přepadli.

Monk si pečlivě na automapě prohlédl okolí Ostankina.

Kdyby teď vyjel přímo na bulvár, říkal by si o problémy. Ale za ním bylo bludiště uliček mezi paneláky, uliček, které tak či onak vedly na jih, ke středu města. Bylo by logické vzít to po třídě Míru a upalovat k centru, ale měl pocit, že ani tahle hlavní tepna dneska v noci není to pravé místo pro Jasona Monka. Se zhasnutými světly vyjel obloukem na silnici, vyskočil ven, přikrčil se a vyprázdnil proti náklaďákům a budově televize celý zásobník své automatické pistole. Na vzdálenost dvou set metrů zní střelba z pistole jako obyčejný ohňostroj, ale kulky tak daleko přece jen létají. Tři výklady se vysypaly, roztříštilo se sklo u jednoho z aut – a jeden šťastný výstřel zasáhl muže z Černých hlídek do ucha. Jeho kamarád ztratil nervy a vypálil do tmy z kalašnikova.

V Moskvě se kvůli mrazu bez dvojitých oken neobe-jdete, a televize navíc řvaly naplno, takže spousta lidí ani teď nic neuslyšela. Ale střely z kalašnikova roztříštily okna tří bytů. Začaly se objevovat hlavy vyděšených lidí. Někteří je zase stáhli dovnitř, běželi k telefonům a zavolali milici.

Černé hlídky se srovnaly do řady a zamířily k němu. Monk naskočil do auta a vyrazil pryč. Světla nerozsvítil, ale uslyšeli řvaní motoru a začali po něm pálit.

V budově ministerstva na Žitném náměstí měl ze všech přítomných důstojníků nejvyšší hodnost velitel pluku OMON generál Ivan Kozlovskij. Nechtě zrušil dovolenky třem tisícům nevrlých mužů, kteří tady, v kasárnách vedle hlavní budovy, teď byli s ním. Muž, který jej přemluvil, aby to udělal, byl jen čtyři sta metrů odsud, na Šabolovce – a teď mu volal znovu a Kozlovskij na něj řval.

„Svinský kecy. Zrovna se na tu zasranou bednu dívám. A kdo to říká? Co to má znamenat, že tě prostě informovali? Počkej, počkej chvíli…“

Blikl mu druhý telefon. Chmátl po sluchátku a vyštěkl:

„Prosím?“

Ozval se nervózní spojovatel. „Nerad vás ruším, pane generále, ale mám dojem, že jste nejvyšší důstojník v budově. Zavolal sem nějaký člověk, který tvrdí, že bydlí u Ostankina a že se tam na ulicích střílí. Střela mu rozbila okno.“

Generál Kozlovskij rychle změnil tón. Najednou mluvil jasně a klidně.

„Dostaňte z něj všechno do poslední podrobnosti. A pak mi zavolejte znovu.“

A do druhého telefonu řekl: „Valentine, asi máš pravdu. Zrovna sem volal nějaký člověk a říkal, že se tam střílí. Vyhlásím poplach.“

„Já taky. Mimochodem, už jsem volal generálu Korinovi. Souhlasil, že nechá své prezidentské v pohotovosti.“

„Dobrý nápad. Zavolám mu taky.“

Z okolí Ostankina přišlo ještě dalších osm hovorů týkajících se střelby na ulicích. A pak konečně jeden rozumnější – volal nějaký inženýr bydlící v nejvyšším patře bloku proti televiznímu centru. Přepojili jej až ke generálovi Kozlovskému.

„Vidím odsud všechno,“ řekl inženýr, který stejně jako každý Rus mužského pohlaví prošel armádou. „Asi tisícovka mužů, všichni ozbrojení, přijeli v konvoji, přes dvacet aut. A na parkovišti jsou dva obrněné transportéry. Řekl bych, že BTR 80 A.“

Díky ti, armádo, pomyslel si Kozlovskij. Jestli před-tím měl ještě nějaké pochybnosti, teď se rozplynuly. BTR je osmikolý obrněný transportér vybavený třicetimilimetrovým kanónem. Posádku tvoří velitel, řidič, střelec a šest mužů roje.

A jestli jsou útočníci oblečeni v černém, nejde o armádu. Do černého se oblékali jeho muži, omonovci, ale ti jsou tady v přízemí. Zavolal si velitele jednotek.

„Do vozů a ven,“ poručil. „Dva tisíce chlapů chci mít na ulici, tisíc zůstane tady a bude to tu bránit.“ Pokud opravdu začal pokus o převrat, útočníci budou muset neutralizovat ministerstvo vnitra a jeho kasárny. Ještě štěstí, že ty jsou postavené jako pevnost. Venku na ulicích už se vojenské jednotky pohybovaly – ale nebyly to ty Kozlovského. K ministerstvu se blížila skupina Alfa.

Grišinovým problémem bylo načasování. Musel koordinovat útoky, ale až do posledních minut potřeboval zachovat rádiové ticho. Kdyby zaútočili příliš brzy, nemuseli by obránci ještě začít s pořádným slavením; kdyby udeřili pozdě, přijdou o několik hodin tmy. Skupině Alfa poručil, aby zaútočila v devět.

V půl deváté opustily kasárna v nakladačích a na obrněných transportérech dva tisíce mužů patřících k jed-notkám OMON. Jakmile byli pryč, zbylí vojáci pevnost uzavřeli a přichystali se k obraně. V devět se ocitli pod palbou – ale útočníci přišli o moment překvapení Obránci začali pálit na ulice před ministerstvem a po celém Žitném náměstí. Vojáci ze skupiny Alfa se museli krýt a zatoužili po dělostřelectvu. Žádné ale neměli.

„Pan Američan?“

„Osobně.“

„Kde jste teď?“

„Snažím se zůstat naživu. Jedu od televizního centra na jih a vyhýbám se třídě Míru.“

„Jednotky už vyrazily. Tisíc mých a dva tisíce omonovců.“

„Můžu něco navrhnout?“

„Když to jinak nejde.“

„Ostankino je jen část toho všeho. Kdybyste byl na Grišinově místě, na co byste se zaměřil?“

„Na MVD. A na Lubjanku.“

„S MVD souhlasím. S Lubjankou ne. Mám dojem, že se svými kamarády z někdejší Druhé hlavní nebude mít žádné potíže.“

„To zní rozumně. Co dál?“

„Určitě vládní budovy na Starém náměstí a Dumu. Kvůli zdání legitimity. A pak místa, odkud by mohl přijít odpor. Vás na GUVD, výsadkáře na letišti v Chodynce. A ministerstvo obrany. Ale hlavně Kreml. Kreml musí mít.“

„Kreml je bráněn. Informoval jsem generála Korina a ten vyhlásil poplach. Ale nevíme, kolik má Grišin lidí.“

„Asi tak třicet nebo čtyřicet tisíc.“

„Proboha. My máme míň než polovinu.“

„Ale v lepší kvalitě. A on už padesát procent ztratil.“

„Jakých padesát procent?“

„Moment překvapení. Co nějaké posily?“

„Generál Korin už asi jedná s ministerstvem obrany.“

Generálplukovník Sergej Korin, velitel Prezidentské gardy, se dostal do kasáren v Kremlu a dal uzavřít dobře střeženou bránu věže Kutafja jen chvíli před tím, než hlavní kolona Grišinových jednotek vstoupila na Manéžní náměstí. Hned za branou věže Kutafja (Nevzhledná, Neupravená) je větší Trojická věž a právě za ní po pravé ruce jsou kasárna Prezidentské gardy. Generál Korin zašel do své kanceláře a hned volal na ministerstvo obrany.

„Dejte mi nejvyššího přítomného důstojníka,“ zařval do sluchátka. Chvilku bylo ticho a potom se ozval hlas, který znal.

„Tady náměstek ministra Butov.“

„Díky bohu, že jsi tam. Máme na krku krizi. Začal nějaký pokus o převrat. Dobyli Ostankino. Útočí na MVD. Venku před Kremlem je kolona transportérů a náklaďáků. Potřebujeme pomoc.“

„Dostanete ji. Co potřebuješ?“

„Cokoli. Co takhle Dzeržinskij?“

Mluvil o speciální operační motostřelecké divizi, která byla po puči v roce 1991 vytvořena právě jako jednotka, která má zasáhnout v případě státního převratu.

„Je v Rjazani. Můžu ji uvést do pohybu do hodiny. U vás bude za tři.“

„Ať jsou tu co nejdřív. Co VDV?“

Věděl, že sotva hodinu letu odsud je elitní výsadková brigáda, kterou lze shodit nad Chodynkou, pokud někdo vyznačí světly přistávací zónu.

„Dostanete všechno, co seženu, generále. Hlavně se držte.“

Skupina lidí z Černých hlídek už pod krytím palby těžkých kulometů doběhla do krytu pod obloukem Borovičké brány. Na každý ze čtyř závěsů vrat připevnili mířenou nálož plastické trhaviny. Když skupina běžela zpátky, dva z útočníků pokosila palba z vrcholků zdí. Pár vteřin na to nálože vybuchly. Dvacetitunová vrata z těžkých fošen, jejichž panty byly explozí rozdrceny, se zachvěla a padla na dlažbu.

Po příjezdové cestě ke bráně vyrazil obrněný transportér, nevšímavý k palbě lehkých zbraní. Za dřevěnými vraty byla velká ocelová mříž. A za ní, na parkovišti, kam směrovali turisty a návštěvníky, se vynořil jeden z prezidentských a pokusil se namířit skrz mříže na transportér protitankovou střelu. Než mohl vypálit, střela z kanónu jej rozervala na kusy.

Z břicha obludy vyskákali muži z Černých hlídek a připevnili na mříž další nálože. A když se zase vrátili dovnitř, BVP transportér zase o kousek poodjel, dokud nálože neexplodovaly a mříž nevisela opilecky k jedné straně. Potom obrněnec vyrazil vpřed a srazil ji naplocho na dlažbu.

Černé hlídky navzdory palbě začaly proudit do pevnosti. Počtem převyšovali prezidentské čtyři ku jedné. Obránci se uchýlili do početných bastionů a redut, které tvoří zdi vnitřního Kremlu. Ostatní se rozptýlili po třiceti tisících čtverečních metrů paláců, zbrojnic, chrámů, zahrad a nádvoří Kremlu – a začal boj muže proti muži. Černé hlídky začaly brzy získávat převahu.

„Jasone, co se to děje, sakra?“

Volal mu Umar Gunajev.

„Grišin se pokouší zmocnit se Moskvy. A Ruska, kamaráde.“

„Jsi v pořádku?“

„Zatím ano.“

„A kde jsi?“

„Jedu od Ostankina na jih a snažím se vyhnout Lubjanskému náměstí. Proč?“

„Jeden z mých lidí zrovna jel po Tverské. Je tam spousta těch zabijáků z Nového Ruska. Pokoušejí se probít do radnice.“

„Víš, co si ti z NR myslí o tvých lidech.“

„Jasně.“

„Tak co kdybys chlapcům navrhl, ať si s nimi vyřídí účty? Zaručuju, že tentokrát se do toho nikdo nebude plést.“

A hodinu nato dorazily na Tverskou tři stovky ozbrojených Čečenů. Bandy vlasatců z NR už řádily v sídle moskevského primátora. Na druhé straně ulice stála kamenná socha Jurije Dolgorukého. Zakladatel Moskvy seděl na koni a opovržlivým pohledem všechno sledoval. Dveře do radnice byly rozbité, ve vchodu nikdo nebyl. Čečeni vytáhli dlouhé kavkazské nože, pistole a miniaturní samopaly Uzi – a vešli dovnitř. Nebyl mezi nimi nikdo, kdo by si nepamatoval na zničení čečenského hlavního města Grozného a na dva následující roky pustošení celé Čečny. Za deset minut se tomu už skoro ani nedalo říkat boj.

Budova Dumy, známá jako Bílý dům, padla žoldákům z „bezpečnostních“ firem do rukou prakticky bez boje, protože v ní bylo jen pár strážných a vrátných. Zato na Starém náměstí se tisícovka vojáků SOBR pustila proti ostatním mužům ze dvou set „ochranek“ mafie Dolgorukij do boje o každou ulici a každý byt, a těžší zbraně sil rychlého nasazení a protigangových jednotek vyrovnávaly početní převahu protivníka.

A na letišti v Chodynce muži ze skupiny Vympel narazili na nečekaný odpor hrstky výsadkářů a důstojníků GRU, které někdo včas varoval a kteří se zabarikádovali uvnitř.

Monk zabočil na Arbatské náměstí a celý překvapený zastavil. Šedá kamenná krychle ministerstva obrany na východní straně trojúhelníkového náměstí stála v tichu a míru. Žádné Černé hlídky, žádná palba, nikdo se nepokoušel vniknout dovnitř. Kdokoli, kdo v Moskvě, nebo ostatně v kterémkoli jiném městě na světě, plánuje převrat, si přece musí ministerstvo obrany napsat až někam hodně vysoko na seznam cílů. Z půlkilometrové vzdálenosti, odněkud ze Znamenky nebo od Borovického náměstí, slyšel Monk zřetelně štěkání pušek. Bitva o Kreml stále zuří.

Proč ministerstvo obrany nikdo nedobyl nebo neobléhá? Houština antén na jeho střeše přece teď už musí řvát do celého Ruska a svolávat armádu na pomoc. Podíval se do svého tenkého adresáře a navolil číslo.

Generálmajor Míša Andrejev byl právě ve svém bytě asi dvě stě metrů za hlavní branou vojenské základny Kobjakovo, upravoval si uzel na kravatě a chystal se k odchodu. Najednou ho napadlo, proč si vlastně na ten silvestrovský mejdan v důstojnickém klubu bere slavnostní uniformu. Klidně se může stát, že ráno ji bude mít tak umatlanou a politou, že ji rovnou pošle do čistírny. Tankisté se pyšnili tím, že ve slavení Silvestra se jim nikdo nevyrovná.

Zazvonil telefon. To bude asi jeho náčelník štábu, bude po něm chtít, aby si pospíšil, bude si stěžovat, že chlapci se už do toho chtějí dát; začne se vodkou a nekončícími přípitky, potom jídlo a na půlnoc šampaňské.

„Však už jdu,“ řekl prázdnému pokoji a zvedl sluchátko.

„Pan generál Andrejev?“ Ten hlas neznal.

„Ano.“

„Neznáte mě. Byl jsem přítelem vašeho zesnulého strýce… svým způsobem.“

„Aha.“

„Byl to dobrý člověk.“

„Přesně můj názor.“

„Udělal, co bylo v jeho silách. Myslím, jak při tom rozhovoru odhalil Komarova.“

„Poslechněte, pane, ať jste kdokoli. O co vám jde?“

„Igor Komarov zahájil v Moskvě převrat. Dnes v noci. Velí tomu jeho hlavní zabiják plukovník Grišin. Černé hlídky dobývají Moskvu a s ní i celé Rusko.“

„Fajn, bezva vtip, ale trochu jste to přetáhl. Pěkně to položte a vraťte se k flašce.“

„Když mi nevěříte, pane generále, co kdybyste zavolal nějakému známému, který bydlí v centru Moskvy?“

„Proč to?“

„Protože na ulicích se vesele střílí. Půlka města to musí slyšet. A ještě jedna věc. To Černé hlídky zabily strýčka Kolju. Na rozkaz plukovníka Grišina.“

Míša Andrejev jen civěl na sluchátko a poslouchal, jak v něm hučí. Byl naštvaný. Naštvaný na tu drzost, s jakou jej někdo vyrušil na jeho soukromé lince, naštvaný na tu urážku svého strýce. Pokud by se v Moskvě dělo něco vážného, ministerstvo by přece okamžitě vyhlásilo poplach u všech jednotek do vzdálenosti stovky kilometrů od Moskvy.

Základna Kobjakovo má dobrých osm set tisíc čtverečních metrů a leží jen šestačtyřicet kilometrů od Kremlu; věděl to, jednou si to v autě změřil. A na základně sídlila jednotka, jejímž velením se pyšnil, Tamanská divize, elitní součást tankového vojska, které se někdy říkalo i Tamanská garda.

Položil sluchátko. Telefon začal okamžitě zvonit.

„Tak co je, Míšo, čeká se na tebe.“

Jeho náčelník štábu. Volá z klubu.

„Už jdu, Konni. Jenom si musím párkrát zavolat.“

„Tak to moc nenatahuj. Nebo začneme bez tebe.“

Vytočil jiné číslo.

„Ministerstvo obrany,“ řekl hlas.

„Dejte mi dozorčího.“

Další hlas se ozval podivuhodně rychle.

„Kdo volá?“

Generálmajor Andrejev, velitel Tamanské divize.“

„Tady náměstek ministra Butov.“

„E? Totiž, je mi líto, že vás ruším, pane. Je v Moskvě všechno v pořádku?“

„Jistě. Nemělo by?“

„Ale ne, pane náměstku, já jen, že… slyšel jsem něco… zvláštního. Mohl bych mobilizovat ani ne za –“

„Zůstaňte na základně, pane generále. To je rozkaz. Všechny jednotky zůstanou v kasárnách. Vraťte se laskavě do důstojnického klubu.“

„Ano, pane.“

Znovu položil sluchátko. Náměstek? Přímo v ústředně a v deset večer na Silvestra? Jakto že není sakra u rodiny nebo někde za městem nešuká milenku? Zapátral po někde v paměti zahrabaném jménu spolužáka ze štábní školy, který šel k rozvědce a prý dělá u GRU. Našel si ho v tajném armádním telefonním seznamu a vytočil číslo. Zvonilo to dlouho, tak dlouho, až se podíval na hodinky. Deset minut před jedenáctou. Všichni tam jsou samozřejmě opilí. Konečně to na letišti v Chodynce zvedli. Než stačil něco říct, někdo do telefonu zahulákal: „Co je?“ Kromě hlasu byly slyšet i nějaké praskavé zvuky.

„Kdo mluví?“ zeptal se. „Je tam plukovník Děmidov?“

„Jak to mám do prdele vědět?“ ozvalo se zaječení. „Ležím na podlaze a nad hlavou mi lítaj kulky. Ty seš z obrany?“

„Ne.“

„Tak hele, kamaráde, zavolej jim, a řekni jim, ať si s těma posilama pospíšej. Už se dlouho neudržíme.“

„S jakými posilami?“

„Z ministerstva nám slíbili, že z města něco pošlou. Tady je úplný peklo.“

Muž praštil sluchátkem a zřejmě se zase odplazil. A generál Andrejev jen stál a držel v ruce zmlklé sluchátko. Kdepak, chlapče, pomyslel si. Ti vám nikoho nepošlou.

Měl jasné a přesné rozkazy. Od čtyřhvězdičkového generála a náměstka ministra. Zůstat v kasárnách. Stačilo poslechnout – a jeho kariéra zůstane čistá jako nepopsaný list. Zadíval se přes čtyřicet metrů sněhem pokrytého štěr-ku k jasně osvětleným oknům důstojnického klubu, z něhož se už ozýval hlučný smích a přípitky.

Ale místo toho viděl na sněhu vysokého, vzpřímeně se držícího muže a po jeho boku mladého kadeta. Ať ti slíbí cokoli, peníze, kariéru nebo slávu, slib mi, že tyhle muže nezradíš, říkal právě vysoký muž.

Natáhl se dolů po telefonu, umlčel vnější linku a vytočil dvě čísla. Ozval se jeho náčelník štábu – a v pozadí burácení smíchu.

„Konni, je mi jedno, kolik té osmdesátek a kolik bévépéček může vyjet, ale chci, aby se každý, kdo se v kasárnách udrží na nohou, sebral, nachystal se a do hodiny byl vyzbrojen a připraven.“

Několik vteřin bylo ticho.

„Šéfe, to myslíš vážně?“ zeptal se pak Konni.

„Není čas na žerty, Konni. Tamanská jede do Moskvy.“

A minutu po půlnoci prvního dne léta Páně dvoutisícího vyjely první řady tanků ze základny Kobjakovo, zamířily k minské dálnici a pak k bránám Kremlu. Úzká venkovská silnička od základny k dálnici byla jen tříkilometrová. Kolona šestadvaceti bitevních tanků T-80 a jedenačtyřiceti bojových vozidel pěchoty BTR 80 se po ní vydala v řadě za sebou a s redukovanou rychlostí. Jakmile byli na dálnici, generál Andrejev vydal rozkaz, ať vozy vyrazí plnou rychlostí a vedle sebe po všech pruzích. Mraky, které byly na nebi přes den, se roztrhaly, až z nich zbyly jen cáry, mezi kterými jasně zářily hvězdy. Po obou stranách řvoucí kolony tanků praskaly v mrazu a pod sněhem borové lesy.

Ke bránám Kremlu to bylo třiačtyřicet kilometrů – a oni se řítili rychlostí šedesát kilometrů v hodině. Někde daleko před nimi se vynořilo osamělé auto; jakmile řidič ve světle reflektorů spatřil šedivou masu valící se proti němu, rychle odbočil někam do lesa.

Deset kilometrů před Moskvou narazila kolona na policejní budku ohlašující hranice oblasti. Čtyři milicionáři v kovové kukani jen zírali ven okýnky, pak uviděli kolonu a raději se skrčili, drželi se jeden druhého a chránili láhve vodky před vibracemi, které jejich domeček roztřásly.

Andrejev byl v prvním tanku a první uviděl kamiony stojící přes silnici. Během večera k zábraně dojelo pár aut, řidiči chvíli čekali a pak se sebrali a jeli zase pryč. Kolona neměla na zastávky čas.

„Pal,“ řekl Andrejev.

Jeho střelec přimhouřil oči a vypálil ze 125milimetrového kanónu na věži jednu jedinou ránu. Byli čtyři sta metrů od cíle a střela měla při zásahu vlastně pořád počáteční rychlost. Zasáhla kamion a rozbila ho na kusy. Náčelník štábu, sedící v tanku jedoucím vedle toho Andrejevova, posloužil stejně i druhému kamionu. V postaveních za zábranou se začaly objevovat plamínky od hlavní lehkých pěchotních zbraní.

Ocelová boule na vrcholku věže se pohnula, kulometník uvnitř ní pokropil okraje silnice dávkou z těžkého kulometu ráže 12,7 a střelba ustala.

Kolona bušila do asfaltu a jela dál – a Mladí bojovníci se jen nevěřícně dívali, jak se jejich zábrana i jejich léčka mění v hromadu trosek. Potom se raději začali po jednom vytrácet do tmy.

O šest kilometrů dál Andrejev nařídil snížit rychlost na třicet kilometrů v hodině a určil dvě oddělené skupiny. Pět tanků a deset BVP poslal doprava, aby osvobodily obležené kasárny na letišti v Chodynce, o kus dál se odpojilo dalších pět tanků a deset BVP. Odjely doleva, budou se snažit najít si cestu na severovýchod a zajistit televizní komplex v Ostankinu.

U Sadového zavedl zbývajících šestnáct té osmdesátek a jedenadvacet transportérů doprava, na Kudrinského náměstí a potom vlevo k ministerstvu obrany. Tanky teď už zase jely v řadě za sebou a jejich rychlost klesla na dvacet kilometrů v hodině. Pásy rvaly kusy asfaltu. Kolona zamířila ke Kremlu.

Náměstek ministra Butov, schovaný v komunikačním středisku v suterénu ministerstva, uslyšel někde nad svou hlavou hluk. Věděl, že v tomhle válčícím městě je jedno jediné stvoření, které dokáže podobné zvuky způsobit. Kolona přerachotila přes Arbatské náměstí, minula ministerstvo a zamířila přímo k Borovickému náměstí. Za ním už byly vidět zdi Kremlu. Nikdo z mužů v tancích a bévépéčkách si nevšiml, že z jednoho z aut zaparkovaných kousek za náměstím vyskočil muž v prošívané celtovinové kazajce a vysokých botách a rozběhl se za nimi.

Irská komunita ruské metropole, shromážděná v hospodě Rosy O’Grady, si dávala záležet, aby bylo nové tisíciletí řádně oslaveno, a zrovna oceňovala, jak dlouho už trvají ty ohňostroje nad Kremlem, na ulicích i náměstích, když do míst, kam z oken dohlédli, vjela první T-80. Irský kulturní atašé zvedl hlavu od Guinnessu, vyhlédl ven a poznamenal k barmanovi: „Jéžiš, Pate, to snad byl tank, kurva.“

Před Borovickou bránou stál BTR 80 patřící k Černým hlídkám. Kropil dávkami vrcholky hradeb, kam se uchýlily poslední zbytky prezidentských. Bojovali po celém Kremlu už čtyři hodiny, čekali na posily, nevěděli, že ostatní jednotky generála Korina upadly do léčky na okraji města.

Kolem jedné ráno už Černé hlídky obsadily celou pevnost kromě vrcholků zdí. Těch jsou dva tisíce dvě stě pětatřicet metrů a cesty na nich jsou dost široké, aby se sem vešlo pět mužů vedle sebe. Tady se shromáždilo pár posledních stovek mužů Prezidentské gardy. Pokrývali střelbou úzká schodiště vedoucí zdola a zabraňovali Grišinovým mužům dokončit dobývání.

První Andrejevův tank se vynořil na západní straně Borovického náměstí. Posádka uviděla transportér. První a jediný granát rozerval jeho pancíř. Tanky projely kolem vraku a rozházely do stran trosky velké sotva jako prázdné nábojnice.

Čtyři minuty po jedné se té osmdesátka generála Andrejeva vydala po třipruhové cestě k bráně a věži, podjela pod obloukem, přes rozdrcená vrata a mříž, a vjela do Kremlu.

Stejně jako jeho strýc se Andrejev nespokojoval s tím, že by zůstal zalezlý ve věži a vykukoval periskopem. Poklop měl odsunutý a jeho hlava a trup vyčnívaly do studeného nočního vzduchu. Tvář mu zakrývala přilba s vycpávkami a ochranné brýle.

Té osmdesátky jedna po druhé dojely před Velký kremelský palác a k poďobaným od střel chrámům Zvěstování Panny Marie a Archanděla Michaela, minuly obří zvon Car kolokol a dorazily na náměstí před zvonicí Ivana Velikého, kde kdysi vyvolávací četli carské dekrety. Dvě BVP Černých hlídek se je pokusila zastavit.

Z obou byly za chvíli hromady horkého kovu.

Lehký kulomet sedm šedesát dva vedle Andrejeva a jeho těžší bratr ráže dvanáct sedm se div nezalykaly, jakmile reflektory tanku zachytily prchající postavičky pučistů.

Na obrovské ploše Kremlu stále byly více než tři tisíce bojeschopných mužů Černých hlídek, a bylo by zbytečné, aby se roje Andrejevových BVP pokoušely vystoupit. Byly jich jen dvě stovky a těžko by mohli zahájit vyrovnaný boj. Ale dokud byli vojáci za pancíři, o žádném vyrovnaném boji nemohlo být řeči.

Grišin s obrněnci nepočítal; neopatřil si žádné protitankové zbraně. Lehčí a pohyblivější BVP Tamanské mohla proniknout i do užších uliček, kam se tanky nedostaly. Tanky zůstaly na větších prostranstvích a jejich kulomety čekaly na příležitost.

Ale důležitější byl psychologický efekt. Pro pěšáka je tank strašlivá obluda, jejíž posádka, kterou nemá možnost zahlédnout, jej vidí pancéřovým sklem, a hlavně jejich kulometů se hladově otáčejí po dalších bezmocných obětech.

Za padesát minut se odpor Černých hlídek zhroutil. Muži se už jen snažili krýt a najít útočiště v kostelích, palácích a chrámech. Některým se to podařilo; jiné dostaly na otevřených prostorách kulomety BVP a tanků. Bitvy zuřily dál i v ostatních částech města. Skupině Alfa se téměř podařilo dobýt kasárna OMON u ministerstva vnitra, když tu jeden z ozbrojenců zachytil zoufalou prosbu o pomoc z Kremlu. Někdo z Černých hlídek zpanikařil. Největší chybou bylo, že se zmínil o příjezdu té osmdesátek. Ve skupině Alfa se rychle rozšířila zpráva o přítomnosti tanků a ozbrojenci se rozhodli, že by to stačilo. Grišin jim nasliboval něco úplně jiného. Naprosté překvapení, palebnou převahu, bezmocného nepřítele. Nic z toho se nestalo. Stáhli se a od té doby se už starali jen o vlastní bezpečí.

Čečenci na radnici už dávno rozbili bandy pobudů z hnutí Nové Rusko.

Jednotky OMON s podporou SOBR generála Petrovského začaly postupně vytlačovat bijce z ochranek pracujících pro mafii Dolgorukij pryč z vládních budov na Starém náměstí.

Obracelo se to i na letišti v Chodynce. Pět tanků a deset bévépéček napadlo skupinu Vympel z boku. Mnohem lehčeji vyzbrojení ozbrojenci teď měli co dělat, aby zmizeli v bludišti hangárů a skladů.

Dumu stále držel zbytek lidí z „bezpečnostních“ agentur, ale ti neměli kam jít a mohli tak nanejvýš poslouchat zprávy z okolí. I oni zaslechli ve vysílačkách volání o pomoc z Kremlu, usoudili, že s tanky se nedá nic dělat, začali se vytrácet a každý se přesvědčoval, že s trochou štěstí nepřijdou na to, že tu byl.

Ostankino stále patřilo Grišinovi, ale triumfální oznámení v ranních zprávách se nekonalo a místo toho dvě tisícovky Černých hlídek z oken sledovaly, jak po bulváru zvolna přijíždějí tanky a ničí jejich auta jedno po druhém.

Kreml stojí na strmém vršku nad řekou, jehož svahy pokrývají stromy a keře. Mnohé z nich jsou zelené celý rok. Pod západní zdí leží Alexandrův park. Cestičky mezi stromy vedou k Borovické bráně. Nikdo z těch, kdo bojovali uvnitř opevnění, si nevšiml, že se mezi kmeny míhá postava osamělého muže mířícího k otevřené bráně, nezajímali se o to, že vyběhl po rampě nahoru a zmizel uvnitř brány.

Když se vynořil zpod oblouku brány, světlo z reflektoru jednoho z Andrejevových tanků po něm přejelo, ale posádka obrněnce jej považovala za jednoho ze svých. Prošívaná kazajka se podobala jejich vlastním vestám s vycpávkami a kulatá kožešinová čepice připomínala rozhodně víc jejich kukly než černé kovové helmy Grišinových Černých hlídek. Ať už reflektorem pohyboval kdokoli, usoudil, že vidí někoho z posádky poškozeného BVP, jak se snaží doběhnout do úkrytu pod oblouk brány. Světlo přes něj přejelo a pohybovalo se dál. A Jason Monk opustil bezpečí brány a doběhl vpravo od ní do krytu stromů. Schoval se ve tmě, díval se a čekal. V obvodových zdech Kremlu je devatenáct věží, ale jen ve třech z nich jsou použitelné brány. Turisté vcházejí a vycházejí Borovickou a Trojickou, vojáci Spasskou. Otevřená byla jen jedna, jedna jediná z těch třech – a on stál u ní.

Člověk, který se rozhodne uprchnout, se bude muset dostat ven z prostoru obehnaného zdmi. S úsvitem jednotky věrné státu vyženou poražené ze všech skrýší, vykouří je i z těch nejposlednějších průchodů a sakristií, komor a skříní ve zdi, dokonce i z tajných místností velení pod Spasskými zahradami. Každý, kdo bude chtít zůstat naživu a nebude chtít jít do vězení, musí dojít k závěru, že je třeba, aby se co nejdříve odporoučel jedinou otevřenou branou ven.

Z místa, kde se ukrýval, viděl Monk dveře Zbrojnice, pokladnice tisícileté ruské historie, které asi zachytil bokem některý z tanků, takže teď byly roztříštěné. Po fasádě se míhala světla a stíny, které sem vrhal hořící transportér Černých hlídek.

Bitevní vřava se vzdálila od brány k bývalé budově prezidia Nejvyššího sovětu, do severovýchodní části pevnosti. Od hořícího transportéru se ozývalo praskání. Chvilku po druhé si všiml, že u zdi Velkého paláce se něco hýbe, potom vyběhl muž v černém, krčil se, aby nebyl moc vidět, ale pohyboval se podle stěny Zbrojnice poměrně rychle. U hořícího transportéru se zastavil a ohlédl se, jestli jej někdo nepronásleduje. Plameny se zmocnily jedné z pneumatik a vysoko vyšlehly, takže se prchající muž musel rychle odvrátit. Monk uviděl v nažloutlém světle jeho tvář. Viděl ji předtím jen jednou. Na fotografii. A tu mu ukázali na pláži v Sapodillové zátoce na ostrovech Turks a Caicos. Vystoupil zpoza stromu.

„Grišine.“

Muž vzhlédl a zamžoural do šera mezi stromy. Potom uviděl, kdo na něj volá. Měl kalašnikova, typ se skládací pažbou, AK-74. Monk uviděl, jak jde hlaveň nahoru, a skočil za jedli. Zarachotily výstřely. Od kmene odletovaly třísky čerstvého dřeva. Potom střelba ustala. Monk vyhlédl zpoza kmene. Grišin zmizel. K bráně to měl dobrých padesát metrů, pětkrát víc než Monk. Nemohl se dostat ven.

Právě včas si Monk všiml, jak hlaveň AK-74 vykukuje z poničených dveří. Zase skočil do krytu a kulky začaly trhat kmen stromu, který jej chránil. Potom palba znovu ustala. Tak dvě třetiny zásobníku, odhadl, opustil bezpečí stromu, přeběhl přes nádvoří a přitiskl se k okrové zdi muzea. Sig sauera si držel na prsou.

Hlaveň samopalu se znovu objevila ve dveřním otvoru, protože jeho majitel si myslel, že cíl je stále naproti přes dvůr. Grišin jej z místa, kde stál, nemohl vidět, a tak udělal ještě jeden krok kupředu.

Střela z Monkovy zbraně zasáhla zásobník AK s dostatečnou silou, aby jej plukovníkovi vyrvala z rukou. Zbraň spadla a odrachotila po dlažbě někam, kam pro ni nemohl dosáhnout. Monk uslyšel zevnitř kroky, jak se jeho protivník rozběhl po kamenné podlaze. A pár vteřin nato už i on sám opustil světlo vrhané hořícím transportérem a krčil se v černočerné tmě vstupní síně Zbrojnice. Muzeum má dvě podlaží. V devíti velkých sálech je pětapadesát vitrín. A v nich doslova za miliardy dolarů historických artefaktů, protože bohatství a moc Ruska bývaly takové, že vše, co bylo v majetku carů, koruny, trůny, zbraně, šaty, dokonce i uzdy koní, bylo pokryto stříbrem, zlatem, diamanty, smaragdy, rubíny, safíry a perlami. Monkovy oči si pomalu začínaly zvykat na tmu. Před sebou rozeznal temný obrys schodiště do horního podlaží. Po levici měl klenutý oblouk vedoucí do čtyř sálů v přízemí. Zevnitř uslyšel slabý náraz, jako kdyby někdo zavadil o jednu z vitrín.

Monk se zhluboka nadechl a jako parašutista koulející se po doskoku se vrhl pod oblouk, a převaloval se po zemi, dokud nenarazil na stěnu. A někde v polovině toho pohybu si koutkem oka povšiml modrobílého záblesku od hlavně – a pak už jej pokryly střepy z vitríny nad ním, kterou střela roztříštila.

Sál byl dlouhý a úzký, věděl to, i když jej neviděl, a po obou stranách měl dlouhé skleněné vitríny a jednu navíc ve středu. A v nich čekaly na jasné elektrické světlo a na obdiv turistů nesmírně cenné korunovační šaty, ruské, turecké, perské, šaty všech rurikovských knížat i romanovských carů. Drahokamy našité na libovolně vybraných pár čtverečních centimetrech by člověku zajistily bezstarostný život na léta.

Když docinkal poslední padající střep, Monk našpicoval uši a konečně zachytil výdech, jako když se někdo uštvaný snaží nesupět nahlas. Našel plochý trojúhelníkovitý střep a hodil jej obloukem do tmy tím směrem, odkud zvuk zaslechl.

Sklo přistálo na nějaké vitríně, rozlehl se další výstřel nazdařbůh a pak byl mezi ozvěnou odrážející se od stěn slyšet zvuk běžících nohou. Monk vstal a přikrčený se rozběhl, skrýval se za vitrínou ve středu a pak zjistil, že Grišin ustoupil do dalšího sálu a čeká na něj.

Monk si vzal do ruky další kus skla a došel k oblouku spojujícímu obě místnosti. Když usoudil, že je připraven, hodil sklo daleko do haly, rychle prošel dovnitř a ihned vklouzl stranou za skříň. Tentokrát žádná střelba. Začínal už ve tmě vidět líp a uvědomil si, že teď je v menším sále, kde jsou vystaveny trůny vykládané drahokamy a slonovinou. Nemohl to vědět, ale jen pár metrů vlevo od něj stál korunovační trůn Ivana Hrozného a hned za ním ten, který patřil Borisi Godunovovi. Ten muž před ním asi utíkal celou cestu sem. Monkův dech byl po odpočinku mezi stromy klidný a rozvážný, zato někde před sebou slyšel sípáni, jak Grišin natahoval vzduch do plic.

Natáhl ruku nahoru, třískl hlavní automatické pistole do skla a pak ruku zase rychle stáhl. Někde nad jeho hlavou se zase začalo tříštit sklo a střela navíc vyrvala z trůnu cara Alexeje spršku briliantů.

Střela, kterou hned na oplátku vypálil Monk, musela asi letět blízko k cíli, protože Grišin se sebral a vběhl do dalšího sálu. Jak Monk věděl a Grišin nejspíš zapomněl, tenhle sál byl poslední. Slepá ulička. V sále byly starodávné kočáry.

Když Monk před sebou zaslechl pleskání nohou, rychle vyběhl vpřed, aby byl vevnitř, než si Grišin najde další pozici k ostřelování.

Podařilo se mu to; vlezl si na všechny čtyři pod zdobenou čtyřkolou ekvipáž ze sedmnáctého století se zlatými reliéfy ve tvaru ovoce. Kočáry aspoň poskytují úkryt jenže zrovna tak i pro Grišina. Všechny vozy stály na vyvýšených podstavcích a od publika je neoddělovaly skleněné vitríny, ale lana natažená na sloupcích. Vykoukl zpoza dostavníku, který v roce 1600 darovala Alžběta I. Anglická Borisi Godunovovi, a pokoušel se najít nepřítele, jenže v sále byla naprostá tma a byly vidět jen nejasné obrysy kočárů.

A jak se tak díval, mraky tam venku, za úzkými a vysokými okny, se rozestoupily a dovnitř pronikl jeden jediný paprsek měsíčního světla. Protože okna byla odolná proti vloupání a ještě dvojitá, bylo to hodně slaboučké světlo. Ale přesto se v něm cosi zalesklo. Maličká jasnější skvrnka ve vší té tmě, někde za zdobenými a zlacenými loukotěmi kočáru carevny Alžběty I.

Monk se snažil vzpomenout si, co jej učil na zámku rodu Forbesů George Sims. Do obou rukou, chlapče, a pevně držet. A zapomeň na americký filmy. Monk napřáhl v obou rukou sig sauer a zamířil do místa pár centimetrů nad světelnou skvrnkou. Pomalu dýchat, pevně držet, pal.

Střela proletěla mezi paprsky kola a zasáhla něco, co bylo za ním. Jak ozvěna utichala a v uších mu přestávalo zvonit, zaslechl nějaké šustění a pak tupý úder, jako kdyby na podlahu dopadl těžký předmět.

Mohla by to být lest. Čekal pět minut a díval se na tmavý obrys na podlaze vedle kočáru. Nepohnul se. Skákal z krytu do krytu, schovával se za dřevěnými postranicemi starodávných vozů, blížil se víc a víc, dokud neuviděl trup a hlavu tváří obrácenou k zemi. Teprve potom se s připravenou zbraní přiblížil a otočil tělo. Střela zasáhla plukovníka Anatolije Grišina kousek nad levým okem. Jak by řekl George Sims, někdy to útočníky aspoň zpomalí. Jason Monk se podíval dolů, na muže, kterého nenáviděl, ale necítil nic. Udělal to, protože to udělat musel.

Zasunul si pistoli do kapsy, předklonil se, zdvihl mrtvému levou ruku a něco z ní stáhl.

Maličký předmět mu ležel na dlani a leskl se v měsíčním světle stejně, jako to udělal před chvílí. Hrubé americké stříbro, jasný tyrkys vydolovaný někde v kopcích, kde žijí Utové nebo Navahové. Prsten, který on sám přivezl ze své vlasti, který na lavičce v Jaltě dal jednomu odvážnému muži a který sundali z prstu mrtvole ležící na popravčím dvorku v Lefortovu.

Upustil si prsten do kapsy, otočil se a vydal se zpátky k autu. Bitva o Moskvu skončila.

EPILOG

Ráno prvního ledna se Moskva i celé Rusko probudily a volky nevolky se dozvídaly, co se seběhlo v hlavním městě. Televize rozšířila obrázky do všech koutů obrovské země. Lidé byli tím, co viděli, vyděšeni. Prostory uvnitř zdí Kremlu nabízely obraz zkázy. Fasády chrámu Nanebevzetí Panny Marie, chrámů Zvěstování Panny Marie a Archanděla Michaela byly celé poďobané a poškrábané od střel. Na sněhu a ledu ležely hromádky střepů.

Vnější zdi paláce Teremu a Fasetového paláce byly začouzené od hořících obrněných vozidel, zdi Velkého kremelského a někdejší budovy prezidia Nejvyššího sovětu rozervala palba z kulometů.

Přímo pod obřím dělem zvaným Car puška ležela dvě zkroucená těla, další vytáhly úklidové skupiny ze Zbrojnice a ze Sjezdového paláce, kde pučisté našli úkryt na pár posledních minut života.

I jinde ve městě do ranního vzduchu stoupal černý kouř z ještě dýmajících obrněných transportérů a náklaďáků Černých hlídek. Kusy asfaltu od ohně rozměkly a pak zase v mrazu ztuhly jako vlny na vodě.

Dočasný prezident Ivan Markov okamžitě přerušil dovolenou a přiletěl do Moskvy krátce po poledni. A pozdě odpoledne přijal patriarchu moskevského a vší Rusi. Alexij II. poprvé a naposledy zasáhl do moskevské politické arény. Zdůraznil, že pokračovat v plánech na nové prezidentské volby šestnáctého ledna je nemožné a že by bylo lepší tohoto dne uspořádat celonárodní referendum o restauraci monarchie.

Je ironií osudu, že Markov byl této myšlence vlastně velmi nakloněn. Především nebyl hlupák. Premiérem jej udělal před čtyřmi lety nebožtík prezident Čerkasov, a to jako obratného administrátora, úředníka se zkušenostmi z ropného průmyslu. Po čase ale Markov přece jen našel zalíbení ve výkonné moci, dokonce i v systému, kde většinu moci měl prezident – a premiér o hodně méně. Za šest měsíců po Čerkasovově infarktu ho jeho vysoký úřad začal bavit ještě o hodně víc.

A věděl, že když teď volební šance Unie vlasteneckých sil leží v troskách, bude se rozhodovat mezi ním a neokomunisty ze Socialistického svazu. A také věděl, že v tomhle souboji nejspíš skončí druhý.

Zato konstituční monarcha by mohl jako jeden ze svých prvních skutků povolat zkušeného politika a administrátora, který by vedl vládu národního sjednocení. A kdo by se k tomu hodil víc než on sám?

Ještě toho večera dal Ivan Markov prezidentským dekretem povolat do Moskvy poslance Dumy na mimořádnou schůzi sněmovny.

Do třetího ledna poslanci proudili ze všech koutů Ruska, z nejzapadlejších míst na Sibiři a ze severu od Archangelska.

Mimořádná schůze Dumy čtvrtého ledna se konala ve víceméně nepoškozeném Bílém domě. Nálada byla mizerná, a v neposlední řadě mezi poslanci Unie vlasteneckých sil, kteří na potkání říkali každému, kdo je byl ochoten poslouchat, že oni osobně nemají s šílenými skutky Igora Komarova v silvestrovské noci pranic společného. Schůzi zahájil dočasný prezident Markov. Navrhl, aby se datum šestnáctého ledna zachovalo, ale aby se lid toho dne vyjádřil k otázce restaurace monarchie. Protože sám nebyl poslancem Dumy, nemohl ten návrh formálně předložit. Udělal to za něj předsedající, člen Markovovy Demokratické unie.

Neokomunisté, kteří viděli, jak jim prezidentská moc proklouzává mezi prsty, se proti návrhu postavili jako jeden muž. Ale Markov se na ně dobře připravil. Dal provést se členy UVS, obávajícími se o svou bezpečnost, ještě toho rána a pěkně s jedním po druhém pohovory. Z nich si odnesli jasný dojem, že pokud dočasného prezidenta podpoří, zapomene se na zrušení jejich poslanecké imunity a oni neskončí za mřížemi. Když budou hlasovat správně, zachovají si dokonce i svá křesla. A když se k hlasům poslanců Demokratické unie přidaly i hlasy těch za Unii vlasteneckých sil, převážily společně nad neokomunistickým blokem. Návrh prošel.

Technicky vzato to nebyla velká změna. Volební místnosti už byly připraveny. Bylo třeba jen dát vytisknout dalších sto padesát milionů hlasovacích lístků s jednou jedinou prostou otázkou, a připravit dvakrát víc uren – vždy jednu pro „Ano“ a jednu pro „Ne“.

Tečku za celým příběhem obstaral pátého ledna v malém severoruském přístavu Vyborg příslušník přístavní milice jménem Petr Gromov. Brzy po ránu sledoval, jak se švédská nákladní loď Ingrid B chystá odplout do Göteborgu.

Policista se užuž chtěl sebrat a vrátit se do buňky na snídani, když tu se zpoza hromady beden vynořily dvě postavy v modrých nepromokavých kabátech. Spěchaly k můstku, než jej zvednou. Bylo mu to podezřelé, a tak na ně zařval, ať zastaví.

Ti dva muži se chviličku mezi sebou šeptem bavili a pak se rozběhli k můstku. Gromov vytáhl pistoli a vystřelil varovně do vzduchu. Za ty tři roky, co sloužil v přístavu, použil zbraň poprvé. Náramně se mu to líbilo. Dva námořníci se zastavili.

Podle papírů byli oba Švédové. Ten mladší mluvil anglicky. Gromov znal z angličtiny jen pár slov. Ale zato dělal dost dlouho v docích, aby se přiučil trochu švédsky. Vyštěkl na toho staršího: „Kam ten spěch?“

Muž neřekl ani slovo. Ani jeden z nich mu nerozuměl. Natáhl paži a srazil tomu staršímu z hlavy ušanku. Ta tvář mu připadala nějak povědomá. Už ji někde viděl. Policista a prchající Rus se dívali jeden na druhého. Tvář… na pódiu… řev… nadšený dav.

„Ale my se přece známe,“ řekl. „Vy jste Igor Komarov.“

Komarova a Kuzněcova zatkli a odvezli zpět do Moskvy. Někdejší vůdce UVS byl obviněn z velezrady a během procesu zůstal ve vazbě. Ironií osudu se stalo, že jej zavřeli do Lefortova.

Celonárodní rozprava zaměstnávala deset dní všechny noviny, časopisy, rozhlasové i televizní stanice. Mudrc za mudrcem byli dotazováni na svůj názor.

Odpoledne v pátek čtrnáctého ledna uspořádal otec Grigorij v Moskvě na Olympijském stadionu velké shromáždění. A jako tomu bylo dříve u Komarovových projevů, jeho slova se dostala – aspoň podle pozdějších odhadů – k dobrým osmdesáti milionům Rusů.

Mluvil prostě a jasně. Po sedmdesát let se ruský lid klaněl božím dvojčatům dialektického materialismu a komunismu. Zradila jej obě. Pak po patnáct let čekal v chrámu republikánského kapitalismu – a jeho naděje se nevyplnily. Otec Grigorij navrhl svým posluchačům, aby se pro dny příští zkusili vrátit k Bohu svých otců, aby si zašli do kostela a požádali jej o radu.

Zahraniční pozorovatelé dlouho setrvávali v domnění, že po sedmdesáti letech komunistické industrializace jsou Rusové národem převážně městským. To je ale omyl. Dokonce i v zimě roku 1999 stále ještě více než padesát procent Rusů žilo stranou pozornosti v městečkách a vesnicích někde na té obrovské rozloze mezi Běloruskem a Vladivostokem, která se rozkládá přes málem deset tisíc kilometrů a protíná ji devět časových pásem. A tahle neviditelná a neviděná země má sto tisíc pastýřů ve stovkách diecézí pravoslavné církve, a ti všichni sídlí ve větších nebo menších kostelích s cibulovitými střechami. A právě do těch spěchalo ráno v tu mrazivou sobotu šestnáctého ledna padesát procent obyvatelstva Rusi, a ze všech kazatelen jim kněží přečetli dopis patriarchy. Později se mu začalo říkat Velká encyklika a pravděpodobně to byl nejúčinnější a nejpůsobivější text, jaký kdy Alexij II. napsal.
Byl schválen týden předtím na uzavřeném setkání metropolitů. Hlasování nebylo sice jednohlasné, ale vyznělo dost přesvědčivě.

Po ranních bohoslužbách šli Rusové z kostelů rovnou k volbám. Kvůli velikosti země a nedostatku technologie trvalo dva dny, než byly hlasy sečteny. Z platných hlasů jich bylo pětašedesát proti pětatřiceti. Ve prospěch monarchie.

Dvacátého ledna výsledek voleb schválila a potvrdila Duma. A přidala dvě další rozhodnutí. První prodloužilo Markovovo mezivládí až do 31. března. Druhým byl ustaven ústavní výbor, který měl přetvořit rozhodnutí referenda v zákon.

Dvacátého února dočasný prezident a ruská Duma odeslali pozvání princi sídlícímu mimo Rusko, aby za podmínek, že schválí konstituční monarchii, přijal titul cara vší Rusi.

A deset dnů nato přistálo na letišti Vnukovo po dlouhé cestě letadlo ruských aerolinií.

Zima ustupovala. Teploty se vyšplhaly kousek nad nulu a objevilo se slunce. Z březových a borových lesů okolo malého letiště vyhrazeného pro zvláštní lety stoupala vůně vlhké země a nového začátku.

V delegaci čekající před terminálem byl Ivan Markov, předseda Dumy, vůdci všech větších stran, státní úředníci, důstojníci a patriarcha Alexij.

Z letadla vystoupil muž, kterého Duma pozvala, sedmapadesátiletý princ z britského rodu Windsorů. Sir Nigel Irvine seděl daleko odsud na západ, ve venkovském domě na okraji vesnice Langton Matravers, přestavěném z kočárové kůlny, a sledoval ceremonii v televizi.

Paní Irvinová byla v kuchyni a myla nádobí od snídaně. Vždycky to dělala ještě předtím, než měla přijít uklízet paní Moirová.

„Na co se díváš, Nigele?“ zavolala a vypustila ze dřezu napěněnou vodu. „Nikdy ses takhle po ránu na televizi nedíval.“

„Něco se děje v Rusku, miláčku.“

Ale bylo to o prsa, pomyslel si. Řídil se vlastními principy: zničit bohatšího, silnějšího a početnějšího protivníka za použití minima sil lze jedině tehdy, použijeme-li klam a lest.

V prvním stadiu musel Jason Monk vytvořit volné spojenectví lidí, kteří poté, co si přečtou Černý manifest, budou Igora Komarova nenávidět a bát se jej. V první řadě šlo o ty, které chtěl ruský nacista naprosto zničit – o Čečeny. Židy a milicionáře pronásledující jeho mafiánské spojence. Ve druhé pak o církev a armádu – a ty zastupovali patriarcha a nejváženější žijící generál Nikolaj Nikolajev.

Další nutností bylo dostat do tábora nepřátel informátora – ne aby získával informace, ale aby tam šířil dezinformace.

V době, kdy Monk ještě byl na zámku Forbesů, bývalý šéf špionáže poprvé a bez povšimnutí navštívil Moskvu a reaktivoval dva dlouhodobé a nízko postavené spící agenty, které získal pro spolupráci před mnoha lety. Jedním z nich byl bývalý profesor Moskevské univerzity, jehož záliba v pěstování holubů už kdysi poskytla cenné služby.

Když profesor volal za komunistů po demokratických reformách a ztratil práci, přišel o místo na střední škole a o možnost jít na jakoukoli univerzitu i jeho syn. Mladý muž se pak obrátil k církvi a po několika místech na farách se stal pomocníkem patriarchy Alexije. Otec Maxim Klimovskij byl pověřen Monka a Irvina čtyřikrát zradit plukovníku Grišinovi. Tím měl veliteli Černých hlídek prokázat svou hodnověrnost jako informátor v táboře nepřítele.

Monk a Irvine dvakrát unikli dřív, než se Grišin objevil, ale v dalších dvou případech to už možné nebylo, a tak se museli ven probojovat.

Třetím Irvinovým záměrem nebylo pokoušet se přesvědčit nepřítele, že se proti němu nic nechystá, což by bylo nemožné, ale naopak jej ujistit, že nebezpečí spočívá v něčem jiném – a že pomine, pokud se s některými lidmi vypořádá.

Po své druhé návštěvě v rezidenci musel Irvine zůstat tak dlouho, aby Grišinovi zabijáci měli čas prohledat v jeho nepřítomnosti hotelový pokoj, najít aktovku a ofotit inkriminující dopis.

Dopis byl padělaný, sice byl napsán na skutečném papíře patriarchovy kanceláře, ale v Londýně, s pomocí vzorků patriarchova rukopisu, které otec Maxim předal Irvinovi při minulé návštěvě.

V dopise nepravý patriarcha psal, že nadšeně podporuje myšlenku restaurace monarchie v Rusku (což nebyla pravda, protože tu myšlenku zatím jen zvažoval), a naléhal na adresáta, aby se stal tím, komu bude trůn nabídnut. Jenže dopis byl adresován nepravému princi. Nahoře stálo jméno prince Semjona, který bydlel s koňmi a přítelkyní na svém kamenném statku v Normandii. Usoudili, že v případě nejvyšší nutnosti se bez něj lidstvo obejde.

A čtvrté stadium začalo druhou návštěvou Jasona Monka u patriarchy. Ta přinutila nepřítele, aby nepřiměřeně brutálně zareagoval na neexistující hrozbu. Dosáhli toho pomocí nahrávky rozhovoru mezi Monkem a Alexijem II.

Při první Irvinově návštěvě získali pravé vzorky patriarchova hlasu – překladatel Brian Vincent měl s sebou ukrytý magnetofon. A Monk nahrál hodiny svého hlasu už na zámku Forbesů.

A v Londýně namluvil roli Alexije II. jeden ruský herec. Pomocí počítačové technologie pak vytvořili nahrávku dokonalou až do nejmenšího cinkání lžičky v šálku. Irvine jednoduše vsunul v hale kazetu do ruky otci Maximovi a ten ji pak přehrál na tu, kterou mu dal Grišin. Všechno, co bylo na kazetě, byla čirá lež. Generál Petrovskij nemohl podniknout další útoky proti mafii Dolgorukij, protože mu Jason Monk už řekl všechno, co Čečeni o soupeřícím gangu věděli. A papíry zabavené v suterénu kasina navíc neobsahovaly žádné důkazy o tom, že Dolgorukij financuje volební kampaň UVS. Generál Nikolajev neměl v úmyslu po Novém roce poskytnout sérii rozhovorů a dál napadat Igora Komarova. Co chtěl říct, to už řekl, a stačilo mu to. Ještě důležitější ale bylo, že patriarcha neměl ani ponětí o nějakém svém údajném záměru intervenovat u dočasného prezidenta a žádat jej, aby prohlásil Komarova za nezpůsobilou osobu. Dal naopak jasně najevo, že se do politiky míchat nehodlá.

Ale to ani Grišin, ani Komarov nevěděli. Uvěřili, že mají v rukou skutečný doklad o úmyslech nepřítele, že stojí tváří v tvář strašlivému nebezpečí, a tak přehnaně zareagovali a podnikli ty čtyři atentáty. Monkovi se podařilo všechny cíle varovat. Jeden se ale podle jeho varování odmítl zařídit. Ještě do té noci z jedenadvacátého prosince, a pravděpodobně i nějaký čas po ní, by Komarov volby výrazně vyhrál.

Ale po jedenadvacátém prosinci začalo páté stadium. Přehnané reakce Monk využil k tomu, aby rozšířil opozici proti Komarovovi na víc stran než jen na hrstku těch, kdo viděli Černý manifest. Výsledkem byl zuřivý útok médií. Do toho běsnění Monk přimísil dezinformaci o tom, že zdrojem všech řečí o Komarovovi je vysoko postavený důstojník Černých hlídek.

V politice stejně jako v mnohém jiném lidském počínání úspěch přináší úspěch – a selhání vyvolává další selhání. A tak spolu s rostoucí kritikou Komarova rostla i paranoia spící v každém tyranovi. Posledním gambitem Nigela Irvina bylo hrát na strunu této paranoie a doufat, že jeho nevyhovujícím způsobem křehký nástroj, otec Maxim, nezklame.

Patriarcha po návratu z Trojickosergijevské lávry vůbec nebyl u dočasného prezidenta. Čtyři dny před Novým rokem neměly ruské státní orgány ani náhodou v úmyslu udeřit prvního ledna na Černé hlídky a zatknout Komarova.

Pomocí otce Maxima použil Irvine to nejstarší pravidlo války: přesvědč nepřítele, že protivník je mnohem početnější, silnější a odhodlanější, než tomu ve skutečnosti je. Tohle druhé popíchnutí přimělo Komarova, aby se odhodlal udeřit první. A ruský stát, varovaný Monkem, se bránil.

Sir Nigel Irvine toho do kostela moc nenachodil, ale zato byl už dlouho zapáleným čtenářem Bible. A ze všech postav v ní měl nejraději hebrejského válečníka Gedeona.

Jak vysvětlil Jasonu Monkovi na Skotské vysočině, Gedeon byl prvním velitelem zvláštních jednotek a jako první podnikl překvapivý noční útok.

Z deseti tisíc dobrovolníků vybral Gedeon jen tři stovky těch nejtvrdších a nejlepších. Při nočním útoku na Madiánské, tábořící v údolí Jezreel, použil trojí taktiku:

brutální probuzení, jasná světla, hromový rachot. Tím mnohem větší vojsko zmátl a způsobil v něm paniku.

„Víte, co vlastně udělal, chlapče? Přesvědčil rozespalé Madiánské, že na ně útočí veliké a strašně nebezpečné vojsko. Ztratili rozvahu a utekli.“

A nejen že utekli, dokonce se ve tmě začali pobíjet navzájem. Stejně jako jiná dezinformace přinutila Grišina zbavit se celého vrchního velení.

Paní Irvinová vešla dovnitř a vypnula televizi.

„Neseď tady, Nigele. Je krásný den a my musíme jít kopat brambory.“

Bývalý šéf špionáže se vyhrabal z křesla.

„Ovšem,“ řekl, „jarní rané. Dojdu si pro holínky.“ V hlíně se hrabal hrozně nerad, ale Penny Irvinovou měl strašně rád.

Zrzka vyjela chvilku